administrator Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.
Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních
Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.
Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.
Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.
Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.
Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.
Occupation still continues
Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.
Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Fungl nová katedrála
Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.
Jak se ve Tbilisi hledá pošta
Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.
Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“
Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.
Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních
Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.
Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.
Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.
Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.
Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.
Occupation still continues
Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.
Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Fungl nová katedrála
Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.
Jak se ve Tbilisi hledá pošta
Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.
Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“
