Tradiční a originální cestovatelský festival Cyklocestování ve Frýdku-Místku má významné jubileum. Už podesáté se uskuteční na plátně a v prostorách Nové scény Vlast. Prostřednictvím besed, promítání, filmů a workshopů se můžete vydat s cestovateli na kolech do různých koutů světa.

Hlavním programem bude projekce prvního dánského cyklocestovatele, který objel svět, Nicolaie Bangsgaarda, který nám povypráví o svých 62 000 km a spoustě dobrodružství z cesty kolem světa.

V sobotu v podvečer se pak můžete těšit na premiéru dokumentárního filmu „Půl roku v sedle kola Amerikou“ z cyklocesty Renči a Martina Stillerových.

O zážitky nebude nouze ani v besedě Michaely Heclové o dámské sólojízdě po Asii, frýdeckomístečtí cykloturisté Markéta a Standa Ubíkovi vás budou inspirovat na Tauerskou cyklostezku, výborně se zasmějete při povídání Petra Bartoše, Čechorakušan Peter Provaznik vám povypráví o rodinné cyklocestě po Kubě a chybět letos nebude ani oblíbený vypravěč Honza Vlasák. A to není vše … .

Festival pořádá Občanské sdružení Cyklocestovatelé za významné podpory příspěvkové organizace Národní dům Frýdek-Místek, která je spolupořadatelem akce. ** PÁTEK 15.1. 2016**, FRÝDEK-MÍSTEK – Kino Nová Scéna Vlast Blok A: 18:00 – 19:15 Jarda Král – „Český Šnek na kole kolem světa“ – FILM 2.díl 19:30 – 20:45 Jan Evják – „Norskem na kole“

SOBOTA 16.1. 2016, FRÝDEK-MÍSTEK – Kino Nová Scéna Vlast Blok B: 10:00 – 11:15 Michaela Heclová – „Dámská sólojízda Kambodžou, Laosem atd.“ 11:30 – 11:50 Na kole do nebe, aneb vzpomínka na Michala Třetinu

Blok C: 12:30 – 13:15 Postavte s námi české expediční kolo – WORKSHOP 13:25 – 14:20 M&S Ubíkovi – Tauerská cyklostezka s cyklovozíkem 14:30 – 15:00 Martin Stiller – „Jaro-léto bez kola, aneb nová výzva…“

Blok D: 15:30 – 16:45 Petr Bartoš – „Jízda Evropou aneb jak se z pěti stane deset“ 17:00 – 18:00 R&M Stillerovi – „Půl roku v sedle kola Amerikou“ – premiéra filmu

Blok E: 18:30 – 20:30 SPECIÁL – Nicolai Bangsgaard – „Cesta kolem světa“ 20:45 – 21:45 „Indickým Himálajem na kole“ – FILM

NEDĚLE 17. 1. 2016, FRÝDEK-MÍSTEK – Kino Nová Scéna Vlast Blok F: 10:00 – 11:00 Tomáš Rusek – „Provence – slunečný ráj nejen pro cyklisty“ 11:15 – 12:30 Michal Gordiak – „Bicyklom za 100 Eur z Bratislavy do Lisabonu“

Blok G: 13:00 – 14:15 Peter Provaznik – „Na kole s dětmi po Kubě“ 14:30 – 15:30 Broňa Nágel – „80 dní naležato kolem vod Rýna a Labe“

Blok H: 16:00 – 16:30 Žilinský cyklo(k)raj – prezentace regionu 16:45 – 17:45 Honza Vlasák – „Největší dobrodružství mého života“

Podrobnější informace naleznete na: www.cyklocesto­vani.cz nebo na facebooku: Cyklocestování

Zdá se vám Černá Hora turisticky profláklá? Pak jste asi navštívili ta nesprávná místa. V Durmitoru se mluví česky a pro všechny ty nadšené horaly skoro není kde lehnout do trávy. U moře se mluví Rusky a na místo na pláži se stojí fronty. Za pivko vypláznete dvě eura a hospodský před vás postaví umrněnou třetinku. Jak někde na západě. Jenže omyl. Tohleto není skutečná Černá Hora. Tentokrát pomineme notoricky známá místa a vyrazíme do míst neznámých, odměna bude sladká.

Pohádkový kaňon řeky Mrtvice

Do hor vyrážím ze silnice Kolašin – Podgorica proti proudu tyrkysové Mrtvice. Řeka se dle místní legendy každé jaro rozvodní a nemilosrdně sebou odnáší vše, co jí přijde do cesty, včetně pohřbených nebožtíků, proto název Mrtvice. Pod starým kamenným mostem slezu k tůni a zkouším teplotu vody. Hned mě napadá další důvod tohoto povzbudivého pojmenování. Stejně neodolám, rychlá koupačka v ledové vodě náramně osvěží. Hned za starým mostem se údolí zužuje a stezka se zařezává do kaňonu, který je místy až 1.100 m hluboký. Vlhké mikroklima svědčí bujné a husté vegetaci, žijí zde nejrůznější hadi, mloci a čolci. Člověk si připadá jak v pohádce z mechu a kapradí. Zlatým hřebem túry je Danilov put, úzká cestička dramaticky zaříznutá přímo ve svislé skalní stěně. Před půl stoletím ji zbudovali vojáci generála jugoslávské armády Danila Jaukoviće, který pocházel z tohoto kraje. Po překonání exponovaného úseku pokračuje cesta pohodově až nakonec vyústí v malé vesničce Velje Duboko pod horským systémem Moračská planina. Máte pocit, jako byste došli na konec světa, ale výlet do hor tady teprve začíná.

Přes koberce narcisů

Je konec května, po pár deštivých dnech se na obloze zase vylouplo sluníčko a rozzářilo rozkvetlé balkánské louky, které tvoří kouzelný kontrast s krasovými vápenci Moračské planiny. Je mi líto šlapat na všechny ty barevné kvítky, ale nadá se nic dělat. Květiny jsou prostě všude. Za chvíli už nekoukám pod nohy a kochám se neobvyklou krajinou. Bělostné skalní hřebeny a oblé travnaté vrcholy nabízejí nádhernou podívanou. Nejvyšším vrcholem je Kapa Moračka 2.226 m a to bychom nebyli na Balkáně, kdyby se z jejich svahů zrovna nehnalo stádo ovcí.

Kapetanovo jezero a bar Vagon

Cíl dnešní túry je ledovcové jezero ležící v nadmořské výšce 1.672 m. Stojí zde pár „vikendic“ – chatek Černohorců z nedalekého Nikšiče. Pro většinu majitelů je ještě brzy na letní radovánky, a tak většina budek zeje prázdnotou. Blížím se k boudě, která lehce připomíná vagón černohorského rychlíku, pan majitel bude zřejmě zaměstnán na dráze. K mé radosti vychází usměvavá žena a hned ze dveří volá, zda si dám kafe nabo rakiji. Uvítám oboje. Srkám oblíbenou balkánskou dvojkombinaci a povídám si s majiteli Draganem a Zoricou. Postesknou si, jak je na Kapetanově jezeře málo turistů, prý všichni jezdí jen do Durmitoru, Prokletije a Komovi a přitom je Moračská planina tak krásná. Slíbím, že sem pošlu své známé a že se sem určitě ještě podívám. Seznámení stvrdíme dalším panákem rakije a příslibem přátelství na facebooku. Balkánská klasika.

Údolím pod Žurimem

Ráno mě budí déšť bubnující na plachtu stanu, všude kolem jezera se válí hustá mlha. Moračská planina jakoby zmizela v bílé tmě. Dobývat vrcholy se mi v tomhle nečase nechce, a tak jdu údolní variantou dál. Vyrážím směr osada Gvozd širokým údolím plným pastvin. Odpoledne se mraky rozhání a já se mohu opět kochat. Procházím kolem Malého a Velkého Žurimu, skalnaté štíty jakoby nade mnou držely stráž. Potkávám další prázdné vikendice, ale i salaše, do nichž se teď na jaře stěhují pastýři se svými stády. Pozdravení se s domácími a prohození pár zdvořilostních frází se opět neobejde bez panáka rakije do jedné i do druhé nohy. Odpoledne už salaše obcházím obloukem, přece jen chci dnes doputovat do civilizace.

Do Nizozemí jsme se vydali s koly podruhé. Holandsko není úplně správný název, nazývají se tak to jen dvě provincie ze třinácti. Úplně všude se však jezdí na kole, cyklostezky jsou v perfektním stavu a pořád jsme si nemohli zvyknout, že cyklisté mají velmi často přednost i na přechodech (přejezdech) přes silnice a mají i vlastní semafory. Stojany na kola mají také všude a parkování u nich je zdarma. To se rozhodně říci nedá o autech, protože většina parkovišť ve městech je zpoplatněna. Prostě jasný vzkaz: „Jezděte na kolech!“ V helmách a na horských kolech jsme působili jako exoti, ale zase jsme uměli vyvinout vyšší rychlost. Přehazovačku totiž většina nizozemských kol nezná. A na dámském „střihu“ kol jezdí i většina pánů. Sesedání na křižovatkách je časté a pohodlnější. Zvláštní kapitolou jsou speciální odpadkové koše pro cyklisty, důležité je se trefit.

ZOO v Arnhemu

Do ZOO v Arnhemu, těsně u hranic s Německem, jsme se těšili, hlavně tedy na mořský svět a na to, že tam bude hodně atrakcí pro děti. U vchodu to však trochu drhlo, přestala fungovat čtečka čárových kódů na vstupenkách. Pánové se to chvíli snažili opravit, ale pak mávli rukou a začali vstupenky normálně natrhávat, jak se to dělalo dřív při vstupu do kina. Prostě žádný problém. Synek nás hned táhl do buše. Nechyběl zde obrovský skleník, palmy, ptáci a drobnější zvířata džungle. Jedna z cest končila u jezírka a pokračovala po lanovém mostě přes vodu. Kdybych neviděl, jak sedí u jezírka chlapec a suší si ponožky, asi bych na něj šel. Takto jsem počkal na jiného nebožáka, který se na lana s dřevěnými podložkami vydal. Lana se prověsila a kotníky byly ve vodě. Ale žádné rozčilování, voda prostě k Nizozemí patří.

Uprostřed buše je restaurace. Okolo létají ptáci, a pokud si host nedává pozor, přijde o kus sendviče, anebo mu na talíř přibude bílá tatarka i s dippem od papouška, co sedí přímo nad talířem na palmě.

Obrovská akvária v mořském světě na stranách chodeb jsou krásná, ale ti žraloci spíš budí respekt a nejen u dětí. V jedné části se pak nachází skleněný tunel, kde ryby plavou i nad lidmi. Prohnuté sklo zvětšuje a přibližuje. Nejvíce na nás zapůsobili rejnoci.

Vedlejším východem se dá dostat do umělé jeskyně, s umělými krápníky. Na malé ploše je jich tolik, že by Moravský kras zbledl závistí. Umělé pískovcové skály v části poušť už pak nepřekvapí ničím. I toho ptáčka, co seděl na vajíčkách na obrovském balvanu, jsem zprvu považoval za vrcholné dílo čínských plastikářů.

Jungle park je rájem pro děti. Se ZOO to má sice společné jen dřevěné opice a obrázky zvířat, ale děti prolézačky, lana a skluzavky milují.

Zpátky ve městě

V obchodech s potravinami jsme narazili na spoustu variant pendreků. Zde musím varovat. V Nizozemí je oblíbený pendrek s chloridem amonným – salmiak. Pro většinu Čechů je to šílená slaná pachuť a většina si druhý kousek rozhodně nedá. Po jedné zkušenosti jsem pak už důsledně koukal na složení. Pendreky totiž jinak miluji a v Nizozemí je výběr velký.

Pokud vyloženě nelije, jezdí se na kole i bez výbavy proti dešti. Pokud lije jako z konve, většina cyklistů si vezme deštník a jede trochu pomaleji, řidítka drží jednou rukou. O Holanďanech se říká, že jsou to Skoti, co přeplavali kanál. Projevuje se to v maličkostech. Třeba je nabídnuta káva. Kdo si dá, je mu k ní nabídnuta sušenka z krabice. Krabice ale nezůstane na stole, jak je u nás zvykem, zase se uklidí. A kdo nemá kávu, nemá ani sušenku.

Další zajímavostí bylo delfinárium v Harderwijku na západě od Amsterdamu. Pořádný zásah na peněženku . V několika zátokách probíhají stále nějaká vystoupení. Jednou se předvádí mroži tančící disko nebo hrají na trumpetu, pak delfíni vyskakující z vody nebo vozící po hladině drezéry.

Campování v Niozemí

Jsme zvyklí po Česku jezdit na kole se stanem a spát, kde nás napadne. Prostě vidět a být neviděn. Po stanu po nás zůstává pouze vyležený flek. Naivně jsem doufal, že se tak dá stanovat všude. V Nizozemí to nejde a to hlavně z důvodu, že prostě není kde. Všude prostě něco nebo někdo je nebo něco má. Zahradu, pastvinu, jezero, hospodářství. Spali jsme v parcích, u jezer na plážích a u kamaráda u Haagu. A také v campu u vesničky Assel. Tam mě zaujalo, že tekla neomezeně teplá voda (ohřívaná solárními kolektory), k dispozici wifi a nikde nikdo. Doslova. Pár stanů schovaných někde, auta spořádaně na jednom parkovišti. A správce také nikde. Jeho ordinační doba 10 až 10,30 se vylučovala s dobou našeho pobytu. Všichni totiž platí camp dopředu, a tak tam není třeba pořád být. Nechali jsme u vchodu pod kamenem email, ať napíše účet, že mu peníze pošleme. List byl doručen a peníze jsme poslali. Na osobu to vyšlo asi 6Eur. Zde jsme také viděli „lesní rezervaci“-De Hoge Veluwe. Prostě oplocený obyčejný les. Mají ho tam málo, že se může vstoupit jen vchodem do lesa, po cestičkách, nehlučet, nekouřit, nerozdělávat ohně, ne. . . . . . . nic. Jak jsem si vážil divoké Vysočiny, kde se může jít kamkoliv a může se i sednout na trávu. Doufám, že tento zvyk k nám nedorazí!

Námořní lodě v Hoek

Nikdy jsem neviděl tolik obrovských námořních lodí, jako v Hoek van Holland. Jedná se o malou vesničku západně od Rotterdamu. Zde začíná zátoka, kudy musí všechny lodě plout. Kolem břehu vede cyklostezka, jak jinak, a lze dojet až k majáku, který je vystrčen až na širé moře. Pekelně tam fouká. Však taky všude jsou tabulky upozorňující, že mohou být velké vlny. Břeh je lemován též přístavišti a občerstveními. Z jednoho to obzvláště vonělo smaženou rybinou. Ve fritéze dělali různé mořské potvory, ale cena-30Eur zaháněla chuť. Manželka se s vrozenou českou skromností zeptala, zda by se dalo jen ochutnat od každého druhu. Chlápek na nás mrknul, že chápe a udělal nám mix potvor s tatarkou a dábělkou omáčkou bez hranolků. Za 10Eur