Pondělí 2. srpna

„Klasika“ se opakuje i v tomto pondělním ránu. Vyspali jsme se dobře, co bude následovat, je nám jasné. Kolem osmé hodiny ranní jsme připraveni k odjezdu. Ráno sice nic moc, jsme ale optimisté. Prostě – bude lépe. Tak neoblomně věříme. A tak jedeme směrem k pobřeží, i když víme, že se ještě zastavíme u velkého sladkovodního jezera, které též stojí za pozornost.

Nejprve se seznámíme s prvním velkým sladkovodním jezerem, s jezerem Lac d´Hourtin-Carcans. Je tu pusto, mlhavo, dokonce lze říci, že tu je i v tuto letní dobu nevlídno. Nu, co se dá dělat? Ani nepřízeň počasí nás neodradí od návštěvy pobřeží. Název Hourtin-Plage zní povzbudivě. Parkoviště v písečných dunách, nízká oblačnost, moře v dáli a – naše zvědavost, jak toto pobřeží vypadá. Tak by se dala popsat ve stručnosti naše momentální situace.

Po schůdcích sestoupíme až k pláži. Je teplo, spíše dusno. Sundáváme boty a prožíváme ten slastný pocit brouzdání se v teplém písku. Tam a zpět, doprava a doleva, směrem k vodě i směrem ke břehu, za asistence jemného větříku – tak si vychutnáváme dnešní ráno. Nutno říci, že nám je v tuto chvíli více než příjemně. Navíc pozorujeme mladé lidi – chlapce i dívky – vybavené surfy, jak se na pláži rozcvičují a jak zkoušejí kvalitu vln. Ne všem se do této činnost chce s nadšením. I francouzská mládež dokáže nasadit „kyselý ksicht.“

Vnitrozemím objedeme již zmíněné jezero od severu k jihu a dostáváme se k jeho jižnímu cípu. Tam leží městečko Maubuisson. Déšť je na spadnutí a tak se rozhodujeme, že se jen jemně „courneme“ po městě. Zaparkujeme a jdeme na obhlídku. Lidé, především turisté, se už probudili, i oni stejně jako my nakupují, nahlížejí do obchodů, nechávají se zlákat nabídkou. Kupují suvenýry, mnozí z nich sáhnou i hlouběji do peněženky a vybírají z kvalitních vín. Zdejší vinotéka je nádherný obchod s esteticky uspořádanými lahvemi, jejichž cena se pohybuje od deseti až do – pro nás neuvěřitelných – sto padesáti Euro. Nechybí tu samozřejmě ani ochutnávka.

Začíná pršet. Přemýšlíme, čím si v tuto chvíli zlepšit pokaženou náladu. Čím jiným než dobrým jídlem. Rychlá občerstvení jsou otevřená a tak nasáváme vábné vůně a řešíme problém, co ochutnáme. Nakonec se rozhodneme pro dvoje „cosi.“ Obojí je masitý pokrm. Jinak přesněji nevíme, co jíme, můžeme jen zkonstatovat, že obojí je dobré. V tu chvíli nám vůbec nevadí – stejně jako Francouzům – že prší.

Drobně prší – podle naší známé písně: „Prší krásně.“ Francouzi si z toho nic nedělají, pohodově jedou po cyklistické stezce k moři a že to s tím koupáním myslí vážně, tak tomu nasvědčuje fakt, že s sebou vezou slunečník. Asi znají rozmary zdejšího počasí lépe než my. Rádi bychom jim důvěřovali a dočkali se sluníčka.

Dojedeme na pobřeží, do Carcans-Plage, a nerozhodně se motáme po parkovišti a kolem stánků podél cesty vedoucí k moři. Prohlížíme nabízené zboží, u potravin nám tečou sliny, v občerstvení neodoláme nabídce. S „teplem“ v žaludku se vydáváme k moři. Než k němu dojdeme, počasí se opravdu umoudří, vyjasní se a rtuť teploměru rychle šplhá do výšek typických pro léto. Je neoddiskutovatelné, že stejným tempem stoupá i naše nálada.

I zde musíme nejprve vystoupat na vrchol duny a z něho potom sklesat k moři. I tady nás nepustí volně dunou, musíme jít po oplocené stezce. Zase následuje příjemně bezcílné brouzdání se pískem, hledání mušliček, hluboké nádechy pro zdraví, romantické pozorování mořské hladiny i siluet lodí v dáli na obzoru. V této chvíli zapomínáme na čas, na to, že máme jakýsi itinerář cesty. Co na tom, že zde zůstaneme déle. Vždyť je nám tu tak dobře. Tato dvou či tříhodinová pohoda nám dá sílu pro další cestu.

Ještě se usmějeme u trochu humorného plakátu zvoucího k jakémusi představení s býky – asi k rodeu, textu samozřejmě nerozumíme – a vracíme se do vnitrozemí. V piniovém lese nepohrdneme bohatou nabídkou šišek a ty největší kusy končí v kufru našeho auta. Určitě nejsme v tomto počínání první ani poslední, v těsné blízkosti silnice a parkovišť jsou šišky beznadějně vysbírány.

Příjemně naladěni směřujeme do Bordeaux. Náladu nám ale přece jen kazí pohled na již zmíněné morbidní černé postavy. Silnice je rovná, přehledná, počasí letní, auto nás zatím nezklamalo a poslušně nás veze do pátého největšího francouzského města, do křižovatky evropského obchodu již od předřímských dob a samozřejmě i do významného přístavu.

Město Bordeaux (bordó) leží v meandru řeky Garonny a jeho historie je dlouhá, předlouhá, i když zachované památky se váží téměř převážně k 18. století. Původně zde vyrostlo sídlo kmene Biturigů a to se v 1. století př. n. l. dostalo pod nadvládu všemocného Říma. Tak vznikla Burdigala. Císař Dioklecián potom město opevnil. Doba zmatků zvaná stěhování národů přinesla sídlišti zkázu. R. 507 se dostalo do moci Franků, v r. 729 ho zpustošili Maurové (Arabové). Jeho význam odhadl francký král Karel Veliký a učinil z něj hlavní město oblasti Akvitánie. V 9. století, po úpadku francké říše, se město stalo několikrát cílem normanských nájezdů. „Chvilkové“ pány, Normany, vystřídali na dlouhých téměř tři sta let Angličané, ti byli pány města v letech 1154 – 1451. Pod anglické panství přivedla město Eleonora, dcera akvitánského vévody, která se stala anglickou a francouzskou královnou. Je skoro nepochopitelné, že francouzskou nadvládu Bordeaux nechtělo přijmout. V roce 1572 zakusilo hrůzy náboženských válek, bartolomějská noc si zde vyžádala 300 obětí. Pod anglickou nadvládu se pak město dostalo ještě jednou, i když jen nakrátko v roce 1814, za doby posledních Napoleonových bojů. Za věrnost prokázanou Bourbonům udělil francouzský král Ludvík XVIII. synovi vévody z Berry, pozdějšímu hraběti Chambordovi, titul duc de Bordeaux. V 19. století se Bordeaux stalo též bezprostředním centrem politického dění, r. 1870 bylo sídlem prozatímní vlády a r. 1871 se zde sešlo národní shromáždění.

Nejen politikou ale žilo a žije Bordeaux. Co by to bylo za francouzské město, kdyby nebylo spjato s proslulým francouzským gurmánstvím, ať jde o jídlo nebo pití. Při vyslovení jména Bordeaux snad všichni zareagují: „No přece kdo by neznal bordeauxská vína.“ Ano, jde především o červená vína, v menší míře o vína bílá. Právě červená vína se chlubí i zvláštním odstínem rudé barvy a tak označení barva bordó zná každá švadlenka. Jinak o červených vínech z této oblasti se v odborných publikacích tvrdí, že se vyznačují příjemnou trpkostí, charakteristickou vůní a chutí. Pro výrobu červených vín se pěstují zejména odrůdy cabernet, verdot, merlot, malbec a jiné. V oblasti vín nejsme těmi správnými „fajnšmekry“ a tak musíme těmto informacím věřit.

Mapu nemáme, proto ve městě nejprve bloudíme. Po několika pokusech Francouzů vysvětlit nám, kde se nachází „centre ville,“ se přece jen „trefíme.“ Na nábřeží dokonce objevíme vjezd do podzemních garáží, ale – no, jak to nazvat – snad jen že zblbneme. Neumíme najednou do garáží chráněných závorou zajet. A přitom jsme tento akt absolvovali již nespočetněkrát. Jako správní blbci couváme příkrým sjezdem zpět na frekventovanou ulici. Co si o nás myslí Francouzi, kteří nám dávají možnost vyjet, raději nedomýšlíme.

Zaparkujeme na velkém, i když v této době rozkopaném parkovišti na nábřeží a poněkud otřeseni svou blbostí – teď nám teprve dochází, že jsme prostě nedokázali zmáčknout jeden knoflík – vyrážíme za novými poznatky. Nejprve obdivujeme most Pont de Pierre přes široký říční tok s množstvím secesních luceren, potom kolem nás profrčí moderní nízká tramvaj a vstup do starého města nám nabízí brána Porte Cailhau. Ta poněkud nezapadá do dlouhého pásu elegantních klasicistních budov na nábřeží, vznikla určitě o mnoho let dříve než ony. My jdeme po nábřeží ještě o kousek dál a do města vstoupíme vítězným obloukem.

Jen pár kroků a stojíme na náměstí u baziliky St-Michael. Práce na ní byly zahájeny roku 1350 a trvaly dvě stě let. Vznikla tak gotická stavba s bohatě zdobenými portály a krásnými vitrážemi v oknech. Letáček, který je v bazilice k dispozici, nám poskytne další informace. Především vyzývá návštěvníky, aby usedli do lavic a nechali na sebe působit prostor a světlo, perspektivu a ladné linie. Při tom si mohou prohlížet vznešenost tří chrámových lodí, kde klenbu drží 32 pilířů. Z 18 století pocházejí varhany, ve stejné době sem byly umístěny i mříže uzavírající kaple.

Osaměle stojící zvonice je vysoká neuvěřitelných 107 m a je nejvyšší kamennou věží ve Francii. Se starobylou krásou v této chvíli výrazně kontrastuje nepořádek, ba přímo krásně česky řečeno bordel, na přilehlém náměstí. Konal se tu trh a s úklidem si nikdo nedělal problémy. Je pravdou, že než prohlédneme baziliku, již na náměstí nastoupily úklidové čety. A práce jim jde dobře od ruky.

Zabloudíme do starých, nepříliš vábně vypadajících uliček a doufáme, že narazíme na některé architektonické památky na minulé věky. Pár století pamatuje půvabná brána St-Jacobi, její zvon zvěstoval městu šťastné i tragické chvíle. Ulicemi i uličkami dojdeme ke gigantické katedrále St-André a u ní se zastavíme.

Na titulní straně letáčku jsme nejprve upozorněni na tři důležité informace spjaté s katedrálou. Tento kostel je prvním, který byl zasvěcen sv. Ondřejovi, nachází se na poutní cestě do španělského Santiaga de Compostela a byl uznán organizací UNESCO za významné kulturní dědictví. Katedrála byla postavena ve stylu vrcholné gotiky, i když se s její stavbou začalo již v 11. století a měla i svou předchůdkyni. Pravděpodobně ve 4. století zde vznikl první galsko-římský kostel a na konci 11. století byla vysvěcena předrománská stavba. V době vlády Plantagenetů došlo ke zvýšení zdí lodí a ke změně klenby. O dvě století později byla katedrála upravena, chór a příčná loď přibyly ve 14. a 15. století. Svými rozměry soupeří s chrámem Notre-Dame v Paříži – ten je o pouhých 6 m delší a o 4 m širší. Rozměry katedrály jsou opravdu pompézní. Katedrála je 124 m dlouhá, příčná loď je bez pár centimetrů široká 44 m, klenba v chóru dosahuje do výšky 29 m. Věže katedrály jsou 81 m vysoké. Skulptury a obrazy zkrášlují její exteriér i interiér. I tady stojí zvonice mimo kostel, ta pochází z roku 1440 a je 50 m vysoká.

Kolem Velkého divadla, jedné z nejkrásnějších staveb francouzského klasicismu, a kolem dalších budov dorazíme na okraj velké „zelené“ plochy, Esplanade des Quinconces. Toto rozlehlé prostranství se stromořadími, sochami a kašnami bylo vytyčeno v letech 1827 – 58 na místě Chateau de Trompette z 15. století. Najdeme zde i Monument aux Girondins. Je to bohatě zdobený pomník z let 1804 – 1902 a připomíná girondisty, které v době teroru, v letech 1793 – 95, poslal pod gilotinu Robespierre.

Projdeme na nábřeží, zastavíme se ještě na náměstí Place de la Bourse. Toto elegantní, harmonicky vyvážené náměstí obklopují ze dvou stran majestátní budovy z 18. století – Palais de la Bourse a Hotel des Douanes. Déle se v Bordeaux nezdržíme, i když víme, že by tu bylo co prohlížet. V dusném pozdním odpoledni odjíždíme. Chceme dnes ještě „zvládnout“ i jednu přírodní zajímavost.

Ta se nazývá Dune du Pilat – tak praví originální francouzská mapa – nebo v překladu českého průvodce Pilátova duna. Jak se k ní blížíme, začínáme mít v názvu poněkud zmatek. Proč Pilátova – ptáme se. Ukazatelé zvou ke zvláštnosti Dune de Pyla, městečko v její blízkosti nese název Pyla-sur-Mer (tak je označeno i v mapě), ale blízkou pláž zase mapa označuje jako Pilat-Plage. Tak jak to vlastně s tím názvem je? Rozluštit tuto hádanku se nám nedaří.

Na záchytném parkovišti těsně pod dunou je i v tomto předvečerním čase plno. Po cestě proudí davy lidí tam a sem, prohlížejí jídelní lístky okolních občerstvení a zastavují se v prodejnách suvenýrů. Do davu vystupujícího po cestě k duně se zařadíme i my a jsme patřičně napjatí zvědavostí, co nám zde příroda předvede. Prý se jedná o největší evropskou dunu vysokou 110 m, širokou 500 m a dlouhou 3 km.

Po schodech vystupujeme na neskutečnou masu písku a pozorujeme, jak lidé na písečném svahu „vyvádějí.“ Sjíždějí dolů po nohách, po zadní části těla, na prknech. Jiní se obtížně šplhají nahoru. Je to docela pěkné divadlo. Vystoupáme nahoru a vydáváme se na procházku po duně. Sundáváme boty, boříme se do příjemně teplého jemného písku. Hluboko pod námi se na jedné straně zrcadlí ve večerním slunci mořská hladina, na druhé straně pozorujeme, jak věčně se pohybující písek nezadržitelně pohlcuje blízký borovicový les. A před námi do dáli jen samý písek.

Místo uhlazeného návratu po schodech podlehneme touze sklouzat po písku dolů. A jaké to je? No prostě – zážitek. Dole máme chodidla zdravě oškrabaná a v žaludku nám kručí hlady. K tomu se přidává i „mlsná slina.“ Vyhlédneme si jednu z restaurací a v ní povečeříme. Jednou moules a lá creme a frités, jednou frito mixto. První zmíněné jídlo jsou slávky v ochucené smetaně, druhé tvoří fritované kousky ryby, moules, kalamáry a krevety – vše v těstíčku – a k obojímu hranolky. Vychutnáváme si labužnicky dobré jídlo i pohodu vlahého večera.

Hledat kemp se nám moc nechce a tak zakotvíme v nekřesťansky drahém kempu La Foret hned pod dunou. Je umístěn právě v tom lese, na který jsme se z duny dívali. Svým obyvatelům poskytuje snad veškeré myslitelné služby počínaje bazénem a taneční zábavou konče. Než nám v recepci s úsměvem a perfektní němčinou vysvětlí, co vše v kempu najdeme, uplyne úctyhodně dlouhá doba.

„Předjezdec“ nás dovede k určenému místu a vysvětlí nám, že auto máme parkovat na cestě a nemáme zajíždět na plochu vedle. Sice nevíme proč, ale ctíme zákaz. Hygiena, večeře a chvíle rozjímání. Naše zraky letí opět k duně a k lidem, kteří ještě po 22. hodině brouzdají pískem a jezdí na něm na prknech. Kolem nás projdou dvě štěbetající holčičky, slyšíme češtinu. Promluvíme na ně též česky a přivodíme jim tím šok. S otevřenou pusou se na nás ohlédnou a rychle mizí mezi stany a přívěsy.