Po roce se opět blíží uzávěrka filmové soutěže Okem
dobrodruha, již tradiční součásti cestovatelsko outdoorového a
filmového festivalu Rajbas Outdoor Kotlík, který se bude
konat v Blansku od 23. do 25. listopadu.
Po roce se opět blíží uzávěrka filmové soutěže Okem dobrodruha, již tradiční součásti cestovatelsko outdoorového a filmového festivalu Rajbas Outdoor Kotlík, který se bude konat v Blansku od 23. do 25. listopadu.
Protože na dno sil si občas sáhne každý, zvolili pořadatelé jako jedno z doprovodných témat Už nemůžu. Nemusí se jednat jen o extrémně adrenalinové zážitky.
Protože záměrem soutěže Okem dobrodruha je dát příležitost každému, nejsou soutěžní kategorie určeny. Jediným omezením je tématické zaměření na přírodu, cestování a outdoorové sporty. Každý tedy může využít možnosti představit své výtvory ostatním. Ty nejlepší budou oceněny. Soutěžní dílo nesmí být starší něž pět let. Více se dozvíte na stránkách sdružení Horizont .
Uzávěrka k zaslání filmů v délce do patnácti minut je 23. října.
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou:
„Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc
nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter
Zentrale se naštěstí nekonaly.
Úvod do příběhu – jak jsme plánovali…
Letošní alpská expedice by se dala shrnout následující větou: „Jak jsme testovali alpské sušáky bot“. Počasí nám opravdu moc nepřálo, i když katastrofické scénáře Medard Online / Wetter Zentrale se naštěstí nekonaly. Z původních osmi nadšenců odpadl Franta „Bolavá Huba“, který expedici a její kroky řídil z Brna a pomocí internetového spojení předpovídal vývoj počasí a prognózy do dalších dní – jeho depresivní zprávy, ve kterých nechybí slova jako sprška, voda, sníh a podobné sprosťárny se vyplnily naštěstí jen částečně.
Tým A dorazil do Mikulova jako první a jako první začal u Lukášků na terase ochutnávat špekoně a červené. Tým B (šedé pólo) dorazilo s mírným zpožděním, opožděný Cody dorazil kolem půlnoci. Svou účastí na předodjezdové párty nás překvapil především Sátilík, kterého už většina z nás považovala za mrtvého, neboť poplašné zprávy o jeho zdravotním stavu se šířily rychlostí blesku.
Asi do druhé hodiny ranní jsme se „radili“ o dachsteinském treku a bílé víno a dýmka se spešl tabákem Al Faker – no opravdu jsme si pochutnali, veilce, vielce, velcie, ehm velice. Holt Mikulov, naše čerpací stanice.
Tento článek je s laskavým svolením převzat ze serveru party cestovatelů Cestou-necestou.com kde naleznete více fotografií a jejich další expedice…
1. den 4. července – středa
Přesun na místo určení * Hallstatt * Gosausee * Nocování v luxusní rozestavěné stanici lanovky
Po ranní terasové snídani kolem 10h konečně vyjíždíme směr Alpy. Tým B (Libor s Lídou a Honza – šedé pólo) na poslední čerpací stanici v ČR ještě dobírá plnou nádrž, tým A (ve složení Roman, Jakub, Cody a já – modrý Megane – díky Prochy) zkouší už asi desátou verzi kódu do autorádia (Prochyn šwára nám nepřál a resetoval nám autorádio, které si bez čtyřmístného kódu ani neškrtne). Vyzkoušeli jsme všechny kódy, které jsme našli v přihrádce, různé významné roky, SPZ auta, všechny známé výšky Dachsteinu, satanská čísla, postupky, nuly, hodinové časy… no nebudu napínat – rádio se celou cestu nekonalo. Schloss Schönbrunn
Abychom se vyhnuli Vídni, měli jsme s sebou speciální itinerář, kde bylo popsáno, jak se Vídni vyhnout. Naneštěstí se tento itinerář ztratil a Jakub ho nedokázal najít (našel se až znovu v Mikulově za pár dní). Nevadí, máme ještě GPS navigaci – žel rakouské silnice jsou lemovány hustými větrnými věžemi, které asi rušily signál z družice, takže se nám ho nepodařilo vůbec chytit. Hurá – těsně před Vídní máme konečně signál – ha pro změnu zjišťujeme, že náš TomTom nemá mapu Rakouska. No to bychom měli, vracíme se zpět k papírové verzi mapy Rakouska 1:500.000. Samozřejmě jsme tu zásadní odbočku (za Billou doprava) minuli, takže bloudíme skrz centrum Vídně, ale zdá se, že jedeme relativně správně. Po hodinovém zdržení se ve Vídni a prohlídce Šénbrůnu zastavujeme na čůrací na dálnici směr Linz. Prima, po 2,5 hodinách jsme ujeli už 100 km.
Zadáváme další kódy do autorádia a pomalu se blížíme našemu cílovému místečku. Škoda že je dostatečně hnusně na to, abychom se kochali krajinou raději z auta. Odpoledne konečně přijíždíme do nádherného městečka Hallstatt, do kterého se vjíždí dvěma tunelama. Jedním obyčejným a druhým zázračným. Zázračný tunel má tu vlastnost, že po jeho projetí přestane pršet. Toto se nám stalo dnes a úplně stejné překvapení nás pak čekalo i další den. Zázrak. Gosause – pohled k ledovci
Projíždíme městečko a u jezera hledáme místo na přespání. Nakonec padlo chlapské rozhodnutí, mrkneme se ještě k jezeru Gosausee. Cestou jsme zahlédli pár dobrým míst na přespání. Gosausee nás nadchlo, překrásné jezero, v pozadí hory – po krátkém pikniku začíná trošku pršet, takže fotíme poslední fotky a kolem potápěču, vracejících se z akce, se vracíme k autům a vyrážíme hledat místečko na přespání.
Původní návrh týmu B tým A zavrhl, ale objevili jsme jinou zavřenou chajdu u které však marně pod rohožkou hledáme klíče. Vracíme se zpět k autu, ale začíná docela solidně pršet, takže vedoucí tým A zůstává takticky v autě u vína a dobrůtek další půlhodinu, zatímco průzkumníci týmu B se šli ubytovat. Déšť na chvilku ustal, rychlá akce a hle, už jsme také schovaní pod stříškou nově se stavící stanice lanovky. Dokonce jsme tu našli i něco jako matrace, takže vaříme nějaké bašty a kolem desáté uleháme do postýlek a ještě jednou si pročítáme Frantovu semesku o počasí, jak asi bude zítra. Vypadá to ale na jeskyně – pro jistotu si ale chystáme naše outdoorové vybavení a kropíme je sprškami impregnace – hlavně speciální Codyho šusťákovku a mé kšandové kalhoty, které po prvním promoknutí zadrží déšť na 5 minut… grrrr
Kolem osmé hodiny nám do ložnice vlezl jakýsi dělník, ale jen se usmál, protáhl se kolem našich postelí, odemkl si dveře zabarikádované našimi batohy, vzal si nějaké nářadí, rozloučil se a vyrazil do práce. Spíme dál, ale týmy jsou masírováni myšlenkou, že dělník vyrazil pro policajty a přemýšlelo se, kolik asi vyfasujeme let za vloupání se do otevřeného objektu…
Chvilku prší, chvilku neprší, kopce, které byly včera ještě vidět, dnes již vidět nejsou. Využíváme hluchého místa, přesouváme se k autům a za deště přejíždíme do Hallstattu k lanovce Dachsteinseilbahn a k jeskyním. Po zjištění, kolik lanovka stojí vyrážíme za mírného deště zdolat kopec po vlastních. V závěsu máme další českou bandu, která také odmítá za lanovku platit. Motáme se kolem bagrů, až se konečně dostaneme na pěknou lesní cestu a les se nám začíná líbit až do místa, kde jsou přes cestu policejní pásky s nápisem „verboten“. Tak jsme došli. Zrovna teď musí budovat a opravovat trasu nákladní lanovky… Byli jsme přesvědčeni vyrazit dále, když v tu jsme opět masírováni myšlenkou, co když nás chytnou cajti, a kolik je pokuta a jak jsou čistá vězení…
Tož se vracíme zpět a v plánu je jet do jeskyně lanovkou, pak se opět vrátit dolů a zase někde přespat, protože má být dle předpovědi stále hnusně… Naštěstí se mě podařilo většinu zmást a přesvědčil je, že jeskyni sice uděláme, ale pak už když budeme nahoře tak proč nevyrazit rovnou do terénu? Po promyšlení všech variant jsme se jednomyslně shodli na té nejlepší – jedno z aut se přesune na jižní stranu dachsteinského masivu a druhé zůstane zde v Hallstattu. Libor s Romanem, naše auto spojky, vyrazily schovat auto na jižní svah (asi tří hodinové zdržení) a naše pětka vyrazila zdolat přeplněnou lanovkou za bratru 9 Eur (na stojáka jak v Brně v šalině) mamutí jeskyni. Roman s Liborem měli pak za tři hodiny šalinu skoro prazdnou, to se nechce skoro ani věřit. Jeskyně: krása, za sebe můžu říct, že jsem byl nadšen. Sice žádná krápníková výzdoba, ale zato obrovské prostorné dómy, fakt paráda. Trochu šokovaní jsme byli stínohrou – kromě pohledné „shadow woman“ promítali i nákupní vozík a další kraviny – asi něco pro Rakušáky.
Kousek od vchodu do jeskyně pořádáme piknik a připravujeme síly pro výstup od lanovky (1.346 m) k chatě Krippenstein (2.074 m), kde máme sraz s Liborem a Romanem. Převýšení 700 metrů je docela znát, takže se trochu vysvlékáme. Počasí nám zatím přeje – neprší. Dostáváme se do cca 2000 m, kde jsme narazili na zavřenou pěknou chatku – v podobné jsme vloni spaly pod Hochalmspitze. Zdá se, že ve zdejším kraji není zvykem otvírat „Shelter“ pro veřejnost, ale je zapotřebí dole nafasovat klíče.
Jak z Pána prstenů se před námi v mlze objevuje obrovské mýtické jezero, ale po opadnutí mlhy jsme zjistili, že se jedná o louži v průměru 15ti metrů, což nás těžce zklamalo. Stoupáme a krom deště na nás útočí sníh a kroupy. Podle cedule zbývá k chatě 45 minut, za 20min jsme ale naštěstí tam. Ukazatele tu mají pro důchodce.
Zase se na chvilku udělalo pěkně pomalu se nám odkryly všechny kopce v okolí. Začíná nás to trochu děsit, protože Dachsteinský masiv je daleko před námi a musíme pokořit údolí, které je pod ním, vůbec si netroufáme odhadnout, jestli to stihneme, do toho ty depresivní předpovědi počasí…
No nic, dělá se zase škaredě, začíná poprchat, jdeme se schovat do chaty s honosným názvem Lodge, která stojí jen kousek od stanice lanovky. Trošku nás překvapilo, že je hotel zcela prázdný, ale pingl (rokér – pouští samé pecky – Nirvánu, Nehty, Placebo,…) byl sympaťák a čaj i polévku uměl připravit skvěle. Za chvilku tu byli i Roman s Liborem, takže náš tým byl opět po půl dni kompletní, tak na shledání dáváme za 3 euráče ještě pivko a rockér nám ukazuje na podrobné mapě, kam se vydáme zítra. Prý to je strašně blízko, ale sám tam ještě nikdy nebyl, ale teoreticky to zná. Lída u rockéra vyjednala velice výhodné ceny za ubytování a z původně navrhované ceny 20 Eur jsme se dostali na pěknou cenu 8,5 Eur na osobu se spaním na postýlkách. Nesympatický stařík nám zakázal na pokoji vařit, tož jsme si dali jen studenou obloženou zem, ale stálo to za to, těch dobrůtek…
Víte, kde se narodil Kája Mařík? Že neexistoval? Ale neříkejte.
Zeptejte se svých otců a matek, Ti Vám jistě poví o této nádherné
dětské postavičce, jejíž dobrodružné osudy se odehrávaly právě v
Mníšku pod Brdy a jeho blízkém okolí.
Víte, kde se narodil Kája Mařík? Že neexistoval? Ale neříkejte. Zeptejte se svých otců a matek, Ti Vám jistě poví o této nádherné dětské postavičce, jejíž dobrodružné osudy se odehrávaly právě v Mníšku pod Brdy a jeho blízkém okolí. A nikomu z nich tehdy ani trochu nevadilo, že se narodil pouze v představách zdejší rodačky Marie Wágnerové, která po celý svůj život psala pod pseudonymem Felix Háj.
Pokud budete Mníškem projíždět, možná Vás upoutá příjemné prostředí lákavě zásobené cukrárny na náměstí a krásný kostel Sv. Václava. Lehce by se tak mohlo stát, že pominete krásný zámek, který je vzdálen snad jen 50 metrů.
Povznesen nad městským ruchem stojí na nejvyšším bodě Mníšku pod Brdy na skále nad zámeckým rybníkem. Ve středověku stála na tomto místě tvrz, plnící důležitou úlohu ochrany kupeckých karavan, které tudy procházely po Zlaté cestě, vedoucí z Bavor do Prahy. Za vlády posledních Přemyslovců sloužila tvrz jako lovecký hrádek, na který byla přebudována. V průběhu třicetileté války byl z velké části zničen švédskou armádou, ale v rukou dalších majitelů, zejména Engela z Engelsflussu, Unwerthů a Pachtů z Rájova rozkvetl a v mnohém převýšil svojí původní krásu.
Co nedokončili švédové, o to se postarali po druhé světové válce naši spoluobčané. Zámek byl podle tehdy rozšířeného zvyku vypleněn a nakonec skončil v majetku Ministerstva vnitra, které zde uchovávalo část citlivých archivních materiálů. Od roku 2000 je zámek v majetku Státního památkového ústavu Středních Čech a od té doby zde pokračují rozsáhlé rekonstrukční práce.
Ačkoliv je zámek čtyřkřídlý, má zcela překvapivě pouze tři věže. Interiér skrývá 65 pokojů a při vstupu do areálu zámku projdete kovanou branou, která je střežena dvojicí lvů.
Velmi zajímavá je v současné době právě expozice autorky literární postavy Káji Maříka. Na několika panelech obsahujících množství dochovaných fotografií a korespondence, se dozvíte mnohé o této nesmírně zajímavé ženě. Zapomeňte na chvíli na své okolí a ponořte se zcela do jejího osudu, tužeb a snů. Možná pak budete Mníšek pod Brdy i zámek vnímat úplně jinýma očima. A když si pak v cukrárně dáte kávu, nebo čokoládový dort a v klidu budete vstřebávat zážitky dne, kdo ví, třeba se odněkud vynoří ta malá, roztřapená hlava malého neposedy, který i když jen na stránkách několika knih, přesto občas vstoupí i do naší reality. Tak se dívejte, pozorně sledujte a pokud ho uvidíte, odpusťte mu jeho dětskou rozjívenost, děti už prostě občas bývají takové.
Léto s koncerty pod širým nebem je už za námi. To ale neznamená,
že byste měli zůstávat doma. Melancholickou podzimní náladu můžete
zahnat na jazzových festivalech v České republice. Překonat hranice
žánrů, států a generací se tu budou snažit světoznámí jazzmeni
i začínající hudebníci.
Léto s koncerty pod širým nebem je už za námi. To ale neznamená, že byste měli zůstávat doma. Melancholickou podzimní náladu můžete zahnat na jazzových festivalech v České republice. Překonat hranice žánrů, států a generací se tu budou snažit světoznámí jazzmeni i začínající hudebníci.
Svěží dramaturgii, která přiláká širší publikum, slibují organizátoři 31. ročníku International Jazz Festivalu Prague 2007 (www.jazzfestivalpraha.cz). Ten se letos uskuteční od 24. 11. do 30. 11. 2007. Hlavní hvězdou bude americká zpěvačka Dee Dee Bridgewater se svým africkým projektem Red Earth, A Malian Journey. Unikátní spojení jazzu a tradiční africké hudby z Mali si budou moci diváci vychutnat 24. listopadu v Kongresovém centru Praha. Mezi další významná jména, která jazzový festival uvede, patří Brooklyn Funk Essentials (USA), kombinující ve své tvorbě prvky funku, acid jazzu a hip hopu. 25. listopadu předvedou své umění v Lucerna Music Baru. Lahůdkou festivalu pak bude trio složené pouze z akordeonů – Motion Trio (PL), které díky svým strhujícím koncertům přirovnává tisk k finské Apokalyptice.
V polovině listopadu 2007 ožije město Slaný již po jednačtyřicáté jazzem. Ve dnech 16. – 18. 11. 2007 se zde bude konat mezinárodní festival Slánské jazzové dny (www.jazzclubslany.cz). V centru Grand, v městském divadle a kapli muzea vystoupí během víkendu 15 seskupení od tria po velké orchestry. Magnetem přehlídky bude velký orchestr www.bend.cz, který vystoupí se světově proslulým saxofonistou Tony Lakatosem, americké groovové trio Fabian Zone a mezinárodní seskupení Alliance indického kytaristy Amita Chatterjee. Chybět nebude ani tuzemská špička reprezentovaná Janou Koubkovou, Michalem Prokopem a vokální skupinou Dobrý večer quintet. Po půlnoci odmění vytrvalce jam sessions, hudební program doprovodí fotografická výstava.
Festival Jazz Goes to Town 2007 (www.jazzgoestotown.com) letos oslaví v Hradci Králové třinácté narozeniny. Od 15. do 20. 10. 2007 bude znít jazz v sále Filharmonie Hradce Králové, v Kongresovém centru Aldis, klubech a hospodách, ale také na Velkém a Malém náměstí. Mezi největší letošní hvězdy patří Archie Shepp Quartet (USA), Al Kooper & Funky Faculty (USA), Avishai Cohen Trio (IL), Gebhardt Ullmann Basement Research, Gianluigi Trovesi & Gianni Coscia, Lee Konitz Band, z českých kapel pak Michal Pavlíček Trio s Bárou Basikovou, Tara Fuki, Bohemia Big Band vedený Bohuslavem Volfem, Milan Svoboda a řada dalších. Letošní ročník je pořádán ve spolupráci s Romanian Culture Institute z Bukurešti, a proto jeho součástí bude reprezentativní přehlídka jazzových hudebníků rumunského původu. V Hradci zahraje Ion Baciu Band, Trigon, Florin Niculescu Band, Romanian Landscapes, Nicolas Simion Group a chybět nebude ani nejrychlejší dechovka na světě Fanfare Shavale a také Big Band rumunského rozhlasu vedený Peterem Herbolzheimerem. Na festivalu bude pokřtěno nové album Jiřího Stivína, proběhne i výstava jeho fotografií a obrazů Milana Langera.
Lázně a jazz úspěšně spojuje Jazzfest Karlovy Vary (10.–13. 10. 2007). Festival (www.jazzfest.cz) tradičně podporuje především moderní jazz a styly jemu blízké. Hvězdou číslo jedna letos bude jeden z nejznámějších světových baskytaristů Victor Wooten, který se svým bandem představí program Soul Circus 13. 10. 2007 v hotelu Thermal. Bude to první vystoupení známého Newyorčana nejen v České republice, ale v Evropě vůbec!
XXIV. Československý jazzový festival (www.csjf.cz) se bude ve dnech 24. – 27. 10. 2007 konat v Městském domě v Přerově, za příznivého počasí také na náměstí TGM. A to nejlepší na konec – vystoupení kapely světového renomé – Clayton-Hamilton Jazz Orchestra, která v ČR zahraje svůj první a jediný koncert v roce 2007.
Příjemný večer s kvalitní jazzovou hudbou je možné prožít i v některém z jazzových klubů. Zejména v Praze je z čeho vybírat – mezi nejznámější kluby patří např. Reduta Jazz Club (www.redutajazzclub.cz), Agharta Jazz Centrum (www.agharta.cz), Jazz Club U Staré paní (www.jazzlounge.cz) nebo Akord (www.akord-jazz.com). Oblíbený je také výlet na jazzové lodi JazzBoat (www.jazzboat.cz).
Ojedinělá loďka s rybářem doplňuje představu o hospodaření
na ostrůvcích, podobně jako pohled na větší ostrovy, na kterých se zdá
roste úroda, ojediněle se pase koník a dva, tři muži pracují.
Z Puna na ostrovy je na jezero Titicaca asi jedna hodina plavby motorovým člunem po jezeře ve výši 3827 n. m.
Ostrůvky, dnes již zřejmě zakořeněné ke dnu, jsou jen převážně turistickou atrakcí. Okraj ostrůvku je lemován chýšemi z rákosu, tu a tam klec s domácím zvířectvem, před chýšemi v půlkruhu sedící ženy, nabízí textilie s inkaickými motivy, svetry, rukavice, atd. Děti pestře oděné se nabízí postát za odměnu před objektivem fotoaparátu či videa. Malé muzeum s vycpanými ptáky, budova školy z lehkých prefabrikátů ruší prostředí.
Ojedinělá loďka s rybářem doplňuje představu o hospodaření na ostrůvcích, podobně jako pohled na větší ostrovy, na kterých se zdá roste úroda, ojediněle se pase koník a dva, tři muži pracují.
Moderní doba nepatrně zasáhla i na tyto ostrovy, ojediněle je nad chýší sluneční panel, ale i když historie obyvatel ostrovů je podivuhodná, lze se pouze obdivovat vůli v tomto prostředí vytrvat.
Již podesáté se v Rudici na Blanensku sjeli majitelé a příznivci všelikých doma dělaných motorových vozítek, především traktorů. Techničtí fandové se měli na co dívat. Sjely se zde nejen stroje, které by si směle mohly zahrát v nějakém post katastrofickém scifi, jako je Šílený Max nebo Vodní svět, ale byly tu k vidění i napulírované traktorky, u kterých se skoro nechtělo věřit, že pocházejí z domácí dílny a ne z továrny některé velké firmy.
Soutěžilo se tradičně v jízdě zručnosti v terénním labyrintu a v rychlostním závodu do vrchu. V mimosoutěžních ukázkách se diváci mohli podívat, co dokáže v terénu starý dobrý UAZ, který byl ještě do nedávna ve výzbroji naší armády a k vidění byly i tovární bugginy.
Článek a galerii budeme postupně aktualizovat, podrobnější galerie se objeví na stránkách www.vehiclecup.cz
Jsme tady s vyhodnocením soutěže pro psavé z vás, soutěžilo
se o knihu Alfreda Lansinga Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Omlouváme se za delší odmlku, bylo léto a v létě se do práce nikomu (a obzvláště jednomu členovi redakce) nechce. Všechny soutěžní články byly přečteny a vyhodnoceny zástupcem nakladatelství DharmaGaia podle následujících kritérií:
čtivost, poutavost
stylistická obratnost
gramatická správnost
Pro pět nejlepších článků byla nachystána kniha Alfreda Lansinga.
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…
Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“.
Všem výhercům gratulujeme a všem ostatním zúčastněným autorům děkujeme za prima články a přejeme úspěch příště
Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků. Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.
Na Vyšehradu najdete několik menších parků a zahrad, z nichž
některé jsou přístupné pouze po domluvě. Tak jako na více místech,
probíhaly i zde na přelomu tisíciletí rekonstrukce vracející těmto
místům jejich zašlou krásu.
Je pojmenován podle probošta Mikuláše Karlacha, z jehož podnětu založila roku 1889 vyšehradská kapitula tento park na místě polí. Tento původní park je v dnešní podobě součástí západní části dnešních sadů.
Probošt Mikuláš Karlach uspořádal knihovnu v Kapitule, čítající dnes 27.000 svazků, uspořádal rovněž nesmírně cenný kapitulní archiv a založil muzeum. Cílevědomou ekonomickou činností rozmnožil majetek kapituly přikoupením dvou velkostatků, jejichž výnosy využíval pro financování rozvoje Vyšehradu v národním duchu. Jako kanovník odpovědný za přestavbu kapitulního chrámu sv. Petra a Pavla, uskutečnil Štulcův záměr regotizace v duchu obnovení charakteru chrámu z doby Karla IV. Prosadil a rozšířil vyšehradský farní hřbitov, kde inicioval vybudování monumentální hrobky významných osobností českého národa – Slavína. Zemřel měsíc před svými 80. narozeninami, 5.11.1911. Zanechal po sobě nepřehlédnutelné dílo. V roce 2003, u příležitosti 100. výročí otevření regotizovaného chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, byla v těchto vyšehradských sadech, nesoucích Karlachovo jméno, odhalena Karlachova socha za účasti prezidenta republiky a dalších zástupců české veřejnosti.
Sady se nacházejí v Praze 2 na Vyšehradě mezi ulicemi K Rotundě a V Pevnosti, budovou kapitulního dvora a východní zdí hřbitova. Park má výměru 1,01 ha a je situován v nadmořské výšce 230 metrů. Je veřejnosti přístupný a je hojně využíván k procházkám a relaxaci v lipových alejích, které doplňují živé ploty z hlohu. Zajímavé jsou tady Čertovy sloupy, časový sloup ještě z pohanských dob, ve střední partii parku je od roku 1895 socha sv. Jana Nepomuckého a dominantou celé zahrady je novogotická studna.
Kdysi býval park neveřejný a oplocený,. Až roku 1948 byl odňat vyšehradské kapitule, roku 1954 bylo odstraněno původní oplocení a došlo k úpravám parku, byly obnoveny cesty i zatravněné plochy. Východní část parku byla přičleněna až po zrušení zahradnictví roku 1977, úpravy ploch po zahradnictví byly dokončeny roku 1989, ale hned roku 1999 byla zahájena celková rehabilitace parku, zde podle projektu architekta Otakara Kuči, která byla dokončena začátkem nového tisíciletí. Já jsem nejvíce času strávila ve východní části parku s novogotickou studnou, která mi přišla dnes nejmalebnější, je tam i velmi příjemné posezení na lavičkách a majestátné lípy (stříbrné a Moltkeovy) a jírovec pleťový místo umocňují. Musí tu být krásně i na podzim, kdy se stromy zabarví usychajícím listím.
Park se rozkládá v severozápadní části vyšehradského areálu v těsném sousedství nového proboštství a u Štulcovy ulice, která spojuje ulici K rotundě se Štulovými sady a ulicí V pevnosti. Měří cca 250 m. Od roku 1888 je pojmenována po vyšehradském proboštovi Václavu Štulcovi. V letech 1961 – 1995 se jmenovala K rotundě, nyní opět Štulcova. Park je malý, nemá výměru ani půl ha a nadmořskou výšku 223–226 metrů. Jak se říká, co je malé, to je hezké. Park je oblíbeným místem k vycházkám a obohacuje malebnou vyhlídkou na Prahu.
Park byl původně založen v letech 1873–74 proboštem vyšehradské kapituly Václavem Štulcem a jeho původní název byl Svatováclavské sady. Patřily k novogotickému domu – novému proboštství podle F. Niklase z roku 1872–74. I tato zahrada byla neveřejná a oplocená. Dnes zde najdete pomník probošta Štulce, který nechal zhotovit probošt Karlach. Jeho autorem je akademický sochař Štěpán Zálešák. Roku 1954 byl park dán do vlastnictví tehdejšího národního výboru města Prahy, byl rehabilitován pro veřejnost téhož roku a to podle architekta Jiřího Novotného. Sady prošly během května a června 2002 rozsáhlou rekonstrukcí. Znovu zde rozkvetly záhony trvalek i letniček, síť cest získala nový povrch a vydlážděné obvodové chodníky lemují živé ploty, zelené koberce prospívají od té doby díky nově vybudovanému závlahovému systému. Tři desítky vzrostlých, více než padesát let starých dřevin zůstanou zachovány pro další generace. I tady najdeme převážně lípy, ale i akáty a jasany. Je tu i mnoho keřů, šeříky, forsytie, pustoryl. Dominantu Štulcových sadů tvoří socha sv. Václava, která až do roku 1879 stávala na Václavském náměstí, než ji vystřídalo monumentální sousoší J. V. Myslbeka. Po té stával originál sochy sv. Václava na koni od P. Bendla tady, nyní je v lapidáriu na Výstavišti a zde je umístěna kopie sochy sv. Václava od J. Nováka.
Zahrada Nového proboštství
Vyšehrad čp. 89, Štulcova ulice. Tato zahrada je maličká, 0,12 ha ve výšce 226 m.n.m. Je privátní a patří Královské kolegiální kapitule, je využívána k privátním, meditačním a hlavně užitkovým účelům. Na fotce si můžete všimnout modrého dětského bazénku. Vidět je do ní z chodníku ke hřbitovu, odkud jsem také pořídila fotku. Po domluvě s vlastníkem je možno zahradu navštívit, ale sami vidíte, že k tomu ani není důvod. Jsou zde náhodně a nesourodě vysázeny jehličnany, hrušně a další ovocné stromky. Zahrada původně vznikla až po dostavění domu, budovy nového proboštství jižně od budovy. Kdysi měla reprezentativní pravidelné parterové členění, což je možno vidět na leteckém snímku z roku 1947.
Zahrada Nového děkanství
Nové děkanství čp. 100, ulice K Rotundě 10. Také malá zahrada o výměře 0,11 ha ve výšce 233 m.n.m. Po té co byla navrácena Královské kolegiální kapitule je privátním teritoriem jako zahrada Nového proboštství a je také používána k soukromým, meditačním a užitkovým účelům. Zahradu jsem nenavštívila, i když po domluvě s vlastníkem je to možné.
Park o výměře 1,03 ha ležící na svahu Vyšehradu s vyhlídkou na Vltavu, Smíchov, Petřín a Hradčany. Jeho nadmořská výška se pohybuje od 196 do 226 metrů. Lemují jej ulice Na Libušince a Libušina.
Od roku 1993 probíhala mnoho let postupná rehabilitace parku, opravy cest a zídek i odpočívadel. Park je veřejně přístupný a slouží ke krátkodobé rekreaci. Kromě původního porostu akátů, které byly vysázeny už roku 1886 za probošta Karlacha se zde nyní nacházejí nové generace stromů z přirozeného náletu. Park místy prosvětlují travní plochy. Je vhodný ke krátkým vycházkám a romantickým pohledům na Prahu. Zaujme především panorama Pražského hradu s majestátní dominantou Chrámu sv. Víta. Krásná je na pohled také Vltava se spoustou lodí a lodiček, které z výšky vypadají jak malé modely na baterky.
Přijďte sem přivonět. V podrostu jsou skalničky, sem tam cibuloviny, ale hlavně barvínek menší, stálezelený po celý rok, na jaře kvetoucí malými modrými drobnými kvítky. Břečťan popínavý zase krásně místa ozelení a prodchne romantikou.
socha Mikuláše Karlacha
jezdecká socha sv. Václava
Karlachovy sady
Karlachovy sady, východní část s novogotickou studnou
novogotická studna
lavičky pod lipami
Čertovy sloupy
fontána v Karlachových sadech
Karlachovy sady, socha sv. Jana Nepomuckého
budova Kapitulního dvora
budova a zahrada Nového proboštství
Štulcovy sady se sochou sv. Václava
část budovy kapitulního dvora a socha Václava Štulce
socha Václava Štulce
socha Václava Štulce
část budovy Kapitulního dvora
část budovy Kapitulního dvora, v pozdí kostel sv. Petra a Pavla
Na koleně vyráběné traktory budou již tuto sobotu závodit v Rudici
u Blanska. Jejich výrobci a majitelé si změří schopnosti
v jízdě zručnosti a také v jízdě do vrchu na 10. ročníku
oblíbeného závodu Vehicle Cup.
Na koleně vyráběné traktory budou již tuto sobotu závodit v Rudici u Blanska. Jejich výrobci a majitelé si změří schopnosti v jízdě zručnosti a také v jízdě do vrchu na 10. ročníku oblíbeného závodu Vehicle Cup.
Vehicle Cup je závod a přehlídka strojů sestavených doma na „koleně“, takže k vidění jsou roztodivné „vehikly“ poskládané z různých dílů automobilů všech možných značek. Myšlenka uspořádat Vehicle Cup se zrodila v roce 1996. To ještě po Rudici jezdilo 43 různých „úmaků“. Původním záměrem pořadatelů bylo tento závod prezentovat jako přehlídku dovednosti kutilů s motem „není důležité zvítězit, ale rozjet se, projet a zabrzdit“. Už ale první ročník ukázal, že člověk je tvor soutěživý, takže pro mnohé to byl závod naostro.
Ve druhém ročníku Vehicle Cupu došlo nehodě (za asistence vrtulníku ZS), protože si někteří neuvědomovali, že stroj nemají na závody v rychlosti, ale do lesa. Následně pak byla trať upravena tak, aby k takovým situacím nemohlo dojít.
V současné době se Vehicle Cup jede na trati, která nemá delší rovinky, o to víc se musí závodník snažit, aby zvládnul náročný terén se spoustou zatáček a převýšení. Je paradoxem, že na závod se sjíždějí (kromě pár rudických) hlavně „přespolní“ závodníci. To dokazuje, že „VEHIKL“ má už takřka republikové renomé.
Letos je to jubilejní 10. ročník, proto pořadatelé připravili i bohatější doprovodný program se spoustou ukázek a zajímavostí. Další informace získáte na stránkách závodu: www.vehiclecup.cz
Městský stát Singapur se rozkládá na 692,7 km2 a toto
číslo se nadále zvyšuje. Je přibližně stejně velký jako je Praha, jen
s drobným rozdílem, že počet obyvatel se pohybuje okolo
4,5 milionu.
Městský stát Singapur se rozkládá na 692,7 km2 a toto číslo se nadále zvyšuje. Je přibližně stejně velký jako Praha, jen s drobným rozdílem, že počet obyvatel se pohybuje okolo 4,5 milionu.
Ostrov pro Brity objevil Sir Stamford Raffless a od roku 1819 začaly práce, které vedly k osamostatnění a upevnění pozice silné ekonomiky vně Jihovýchodní Ásie. Existují dva příběhy o vzniku Singapuru. První, malajská legenda, podle které sumaterský princ jednou v džungli na ostrově Temasek (tehdejší jméno Singapuru) uviděl lva. Princ si to vysvětlil jako dobré znamení, a proto na Temaseku založil město, jemuž dal jméno Singapura – Lví město. Lvi však na Temaseku nikdy nežili a to co viděl byli pravděpodobně tygři. Druhá legenda vypráví o Merlionovi, mořském lvu. Kdysi dávno se prý k Singapuru přihnala prudká bouře. Strhávala chýše, rozbíjela rybářské loďky a hrozila zničením celého ostrova. Když už bylo hodně zle, najednou se z moře vynořil mořský lev Merlion a spolu se svými malými pomocníky z vodní říše bouři utišil. Od té doby je Merlion symbolem Singapuru.
V současné době je Singapur ekonomicky silným lvem v Jihovýchodní Asii. Ze 4,5 miliónu obyvatel je 76,7 % Číňanů, 14 % Malajců, 7,9 % Indů a 1,4 % ostatních národností. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 5%. Úřední jazyky po angličtině jsou čínština, malajština a tamilština. Náboženství je tu rovněž velmi barvité: buddhismus (Číňané), islám (Malajci), křesťanství, hinduismus, sikhismus, taoismus, konfuciánství. Jednotlivé kultury a národnosti jsou ve městě zastoupeny ve čtvrtích jako například čínská, arabská nebo indická. Mimo samotného centra města u zálivu je druhou velkou tepnou i Orchard street na které je mnoho významných obchodů a spoustu možností jak utratit peníze. Právě díky čínské majoritě obyvatelstva je ve městě nejvíce zajímavostí spjatých právě s čínskou kulturou, například Buddhistické a Konfuciánské chrámy, spousta krámků s tradičními čínskými nudlemi s masem, nebo různé sošky a připomínkové předměty, které mají turistovi Singapur připomenout doma, vycházejí z čínských předloh.
Jedna z nejzajímavějších a zároveň nejnavštěvovanějších míst v Singapuru je čínská čtvrť. Na ulici „South Birdge Road“ jsou vedle sebe hned dvě zajímavosti. První, hinduistický klášter jménem Sri Mariammana a druhý buddhistický Buddha Toothrelic temple. Bohužel jestliže tam opravdu má být zub Buddhy, žádný jsem neviděl. Do obou se dá bez problémů vstoupit, jen u hindusitického je nutné dodržovat striktní nařízení o vzdálenosti odkud smíte fotit, nebo zouvání se i z ponožek při vstupu. Dalším zajímavou budovou je Thian Hock Keng Temple na Telok Ayer street který je fascinující mírou výzdoby prakticky v každé části domu. Stejně jako u konfuciánských chrámů, i zde je spousta draků na každém volném místě střechy. Tyto stavbařské skvosty se dnes krčí ve stínu výškových budov, které se díky počtu obyvatel na tak malou plochu musí stavět do závratné výšky. Na pěší okruh centrem města stačí člověku den. Klasický výlet je z Orchard Road k Marina promenade, podívat se na lva a siluetu města zrcadlícího se v hladině moře. Poté nabrat směr Chinatown. Cestou do Chinatown je dobré se zastavit v Asian Civilisations muzeu, ve kterém jsou shromážděny zajímavé předměty z celé Jihovýchodní Asie.
Pokud si člověk dostatečně užije město jako takové a projde si jej, nebo si jen nakoupí například elektroniku, které je zde velice levná, moc dalších zajímavostí zde není. Takřka celý ostrov je zastavěný a mimo centrum se nacházejí hlavně „paneláky“ které jsou si podobné jako vejce vejci. Těch pár oáz zeleně je buď botanická nebo zoologická zahrada. Jeden menší národní park je na severu. Singapur se pyšní orchidejemi a tak právě v botanických zahradách je jim věnována velká pozornost. Zoologická zahrada, alespoň podle množství informačních letáků které si může člověk na letišti nebo v informačníh centrech vzít, je atrakcí číslo jedna. Mě osobně moc nelákala takže jsem dal raději přednost vědeckému centru, kde je zábavnou formou divákům prezentována věda. Od fyziky, biologie, genetiky, ekologie až po astronomii a třeba výpočetní techniku. Zábavných parků a mnohapatrových nákupních center zde člověk najde přehršel, takže pokud je i dost peněz a čas na tato lákadla, Singapur je na ně jak dělaný.
Co se týče peněz, je Singapur v některých věcech výhodný, v jiných už to je horší.Poměrně drahé je zde ubytování. Našim cenám zhruba odpovídá doprava metrem a taxikem. Jídlo jak v restauracích, tak i v supermarketu je skoro na stejné úrovni jako u nás. U Číňanů se dá v pohodě najíst v přepočtu za nějakých 60 – 80kč a doprava metrem vychází různě, v závislosti na vzdálenosti. Moje okružní jízda podél velké části celého ostrova vyšla na přibližně 30 kč. Ubytování už člověk musí počítat od 2000kč nahoru za základní hotel. Hostely nevím, jestli vůbec nějaké jsou. Elektronika ale i jiné spotřební zboží zde je o dost levnější než například Evropě. Já jsem to například využil na koupi bot, které vyšly na 2200kč oproti našim cenám 3000kč. Plazmové a LCD televize jsou tu minimálně o ¼ levnější. Ale ty už se nevešly do batohu a navíc nebyl sponzor i kdyby byl ten batoh větší.
Pokud máte cestu na jižní polokouli a letíte přes Singapur, určitě stojí za to navštívit toto kosmopolitní město. Vízum na tři dny se vydává hned a pokud si dáte pozor na dovoz žvýkaček (nesmí se dovážet), vyhazování odpadků na veřejných prostranstvích nebo drogy – o tom raději ani neuvažovat, je to dobrá zastávka na cestě dál. Pokud bude mít člověk štěstí, chytne i nějaký ten festival, já například zastihl „mezinárodní festival chilli kraba“ při kterém každý turista měl jednoho kraba ve vybraných restauracích zadarmo. Takže dobrou chuť a příjemný pobyt ve Lvím městě.
