Cestovatel.cz

Když se řekne D1, téměř každému se vybaví věčně ucpaná a na dopravní kolize bohatá dálniční spojnice mezi Prahou a Brnem. Pokud jsme někdy nuceni ji použít, naší snahou většinou bývá projet ji co možná nejrychleji. A tak se může velmi snadno stát, že přehlédneme nepříliš nápadné poutače, které nás zhruba po 35 km za Prahou vybízejí k návštěvě hned několika hradů a zámků. A na jeden z nich, bychom se v krátkém vyprávění dnes vypravili.

Český Šternberk je malebná vesnička lemující půvabný břeh řeky Sázavy. Cestou od dálnice budete projíždět krásnými listnatými lesy a budete-li zasněni tak jako já, lehce se vám může přihodit, že za jednou zatáčkou úplně přehlédnete malé parkoviště. A to by byla škoda, protože právě od něho vede cesta k jednomu z hradních skvostů v naší republice, hradu Český Šternberk. Hrad se díky kopci, na kterém stojí tyčí do výše a již po celé věky střeží klid všech, kteří zde nacházeli místo k životu. Ačkoliv je dnes již jiná doba a k ochraně životů hradu potřeba není, přesto jeho historie i současnost stojí za shlédnutí.

Prohlídku interiéru hradu lze absolvovat ve druhém patře. Patro první je totiž od roku 1992 obytné, protože právě v tomto roce získal rod Šternberků panství v restituci zpět. Právě zde dnes žije Zdeněk Šternberk s manželkou. Ač stár úctyhodných 84 let, přesto je nesmírně inspirující procházet hradními prostory s vědomím, že potomek starobylého rodu je opět přítomen. Prohlídka zpřístupněných prostor hradu trvá zhruba hodinu a rozhodně stojí za to. Budete-li muset nějakou tu minutu počkat než na vaši skupinu přijde řada, ničeho nelitujte. Ba právě naopak, využijte darovaný čas a ponořte se do úchvatných pohledů, které se vám z hradeb naskytnou. Něžné sázavské meandry, skalní masivy občas vykukující z hustých lesů nad řekou, nebo romanticky supící posázavský pacifik, který má v podhradí jednu ze svých mnoha zastávek. Věřte mi, že se vaše oko nenasytí do okamžiku, kdy se ozve hlas průvodkyně, až nepříjemně vás odtrhávající od krásy, kterou jste teprve začali vnímat.

První krásnou místnost, kterou při prohlídce spatříte, je Rytířský sál. Je zdoben nejen nádherným nábytkem, ale jsou zde na zdech po obvodu zejména barokní portréty vojevůdců z doby 30. leté války. Erby nad nimi symbolizují vztahy právě s rody Šternberků. Zajímavý je obraz Jiřího z Poděbrad, jehož první manželkou byla Kunhuta ze Šternberka a ačkoliv erb nad jeho hlavou je erbem českých králů, v té době mu zdaleka ještě nepatřil, neboť panovnický trůn zemí Českých ho teprve čekal. K tomuto rozlehlému sálu patří i barokní kaple sv. Šebestiána, ke které se váže zvláštní pověst. Jednoho dne z ní prý vyběhl ohnivý pes a při svém útěku z hradu zanechal na jeho hradbách stopy. Budete-li mít štěstí a dopřejete-li svému srdci dávku vnímavosti, odnesete si nezapomenutelný zážitek z jejich nalezení.

Dalším místností je Žlutý, neboli Pánský salónek. I když se do těchto míst pánové jistě velmi rádi uchylovali a užívali si klidných chvil, přesto ani zde se nedokázali obejít bez možnosti obšťastnit se pohledem na krásné dámy. Jejich fantazie však i přesto patřila ženám vlastního rodu, takže zde můžete spatřit tzv. Dámu v bílém a Dámu v černém. Tou první je Františka ze Šternberka, jejíž manžel v Praze založil Akademii výtvarných umění a spolupodílel se na založení Národního muzea. Ale protože jedna dáma pánům obvykle nestačí, mohli se pokochat krásou i Karolíny ze Šternberka, která je babičkou současného hradního pána. Její obraz je namalován zvláštní malířskou technikou, takže ať už si stoupnete v místnosti do jakéhokoliv místa, vždycky budete mít pocit, že se vám dívá přímo do očí. V případě tak krásné ženy, je to však spíše vítaným zjištěním. Karolína velmi vášnivě sbírala porcelán a stříbrné miniatury. Právě tuto sbírku těsně před svojí smrtí pečlivě uschovala a byla objevena až o 40 let později synem místního správce ve sklepě pod haldou uhlí. Pověstný poklad hradu Šternberk tak pozbyl roucho své tajemnosti a je přístupný všem zájemcům.

Ačkoliv manžel Karolíny ze Šternberka Filip byl také sběratelem a sice dýmek, znám je především jako zanícený malíř amatér. Své umělecké vlohy měl možnost rozvíjet pod vlivem takových učitelů, jako byl například Alfons Mucha. Nejraději maloval vojenské a válečné motivy, ale jeho pozornost byla upřena také na koně. Vždyť po několik sezón byl dokonce hlavním rozhodčím Velké pardubické steapelchase. Jedním z jeho působivých obrazů je zachycení prusko – rakouské bitvy u Hradce Králové u Sadova, které ačkoliv se pro své mládí nemohl zúčastnit, přesto do válečné vřavy svoji postavu umístil. Jako jedinou ji však namaloval bez pokrývky hlavy, takže i když jediná, je nalezení Františka docela oříškem.

Vaší pozornosti jistě neujde, že v prostorách celého hradu je umístěno velké množství mědirytin s motivy z období 30. leté války a tehdejší doby. Tuto sbírku dal dohromady otec dnešního hradního pána Jiří, který jich shromáždil rovných 545 a je tak největší v Evropě. Není bez zajímavosti, že od roku 1949, kdy hrad zabrali komunisté, zde Jiří ze Šternberka pracoval jako kastelán a průvodce. Dobrodružné povahy jistě ocení prohlídku Loveckého salónu, kde kromě mnoha trofejí ulovených na panství Šternberků, je i krokodýlí kůže, kterou právě Jiří získal v roce 1907 na Ceylonu, který navštívil při své cestě kolem světa. Ta byla darem jeho rodičů za úspěšné složení tehdejší zkoušky dospělosti, dnes dobře známé maturity.

Až při své prohlídce budete procházet hradní jídelnou, neopomeňte fakt, že právě v těchto prostorách se natáčela pohádka o krásné Arabele. U kachlových kamen postávali Blekota s Mekotou a v ještě dnes otevřeném okně tehdy sedával černý havran coby Rumburak. Prohlídka hradu Český Šternberk skončí dřív, než byste očekávali. Ne pro svoji krátkost, ale protože budete natolik vtaženi do poutavého vyprávění, že přestanete vnímat čas. Dějiny rodiny Šternberků jso plny nesmírně zajímavých osobností, pohnutých osudů i lásek. Vzešli z nich vzdělanci, umělci, vojenští hrdinové, ale vždycky lidé, kteří svá panství využívali moudře, aby lidé žijící v jejich blízkosti mohli nikoliv přežívat, ale žít. Jejich návrat do prostor domova jim nemůžeme než ze srdce přát.

A snad právě pro to co vše museli putováním nelehkými dějinami prožít, půjdete-li chodbami druhého hradního patra, nezapomeňte, že jen o pár metrů pod vámi prožívá podzim svého života Zdeněk Šternberk s chotí. Návštěvníkům se nerozdávají papuče ani návleky, našlapujte tedy prosím opatrně, klid, který tím vytvoříte, si tito lidé již docela jistě více než zaslouží.

Řeka Sázava je motivem mnoha trampských písní a nejeden tulák s romantickou duší zde tráví chvíle, jejichž ozvěna v srdci mu pak pomáhá přežívat zcela opačnou atmosféru moderních měst. Od dávných věků se lidé uchylovali k řekám, jako zdroji životodárné vody a prožívali zde své životy více či méně v klidu a ústraní.

Pokud vás některé víkendové ráno přepadne neumlčitelná touha zaslechnout i jiné zvuky, než jsou jen auta, tramvaje či trolejbusy, zkuste se vydat tímto směrem. Můžete jet autem a z dálnice D1 odbočit u exitu Sázava, nebo vláčkem, který coby Posázavský Pacifik vás do těchto míst dopraví stejně pohodlně. Sázava je sice také město, ale skýtá mnoho krásných míst a ačkoliv se vám pak velkoměsto bude zdát ještě ošklivější, vaše srdce bude alespoň naplněno něčím krásným.

Město Sázava má nejen řeku, podél jejíž břehů se můžete hodiny a hodiny toulat, ale také klášter, jemuž se dnes budeme věnovat zejména. Jeho historie je spjata se jménem, které je nám Čechům více než drahé. Sv. Prokopem. Že nevíte o koho se jedná? No, možná jste tehdy ve škole chyběli, když se v dějepise tato postava probírala, ale nevadí, malé zopakování nikomu neuškodí.

Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi, jakémusi Vítovi a Boženě. Vzdělání získal ve slovanské škole na Vyšehradě a stal se knězem. Jelikož tehdy se kněží ještě ženit směli, měl se svojí manželkou syna Jimrama. Po určitých životních údobích se rozhodl pro asketický a poustevnický život právě v lesích Posázaví. Zde žil velmi prostě, mýtil les a obdělával půdu. Legenda praví, že místní obyvatelé ho spatřili jak zapřáhl ďábla do pluhu a popoháněl ho křížem. Je to jedno z vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou. Ať už legendy říkají cokoliv a jejich pravdivé jádro je sebenepatrnější, jistě to byl člověk velmi silného ducha. Cílevědomý, houževnatý a laskavý.

Díky knížeti Oldřichovi zde mohl založit poustevnickou osadu pro své žáky a později, roku 1032 dokonce klášter, jehož se stal za panování Oldřichova syna Břetislava prvním opatem. Díky vlivu bratří Cyrila a Metoděje na našem území, i zde se slavila a pěstovala slovanská liturgie ve staroslověnštině a vzdělanost. Sázavský klášter je znám především tím, že byl právě posledním místem v českém království, kde se udržela nejdéle, než byla bezezbytku vytlačena latinským obřadem. Roku 1204 byl Prokop prohlášen papežem Inocencem III za svatého jako první Čech. Patří tak společně se sv. Václavem, Ludmilou a Vojtěchem k patronům naší země. A jeho specialitou je ochrana horníků, zemědělců a vinařů.

Celý komplex se skládá z několika budov. Především je to klášter samotný, přebudovaný na zámek. Expozice Staroslověnská Sázava Vás zde uvede do časů Velké Moravy, prvního slovanského státu v Čechách. Stanete se svědky velkého kulturního vzestupu našich předků především díky slovanským apoštolům sv. Cyrilovi-Konstantinovi a Metodějovi. Setkáte se s Konstantinovým „vynálezem“, prvním slovanským písmem – hlaholicí. Můžete se pokusit číst ve starých rukopisech psaných slovanským spisovným jazykem – staroslověnštinou. Nakouknete do atmosféry 9. a 10. století, do doby rostoucí moci rodu Přemyslovců, budoucích vladařů celých Čech, ale i do života jejich konkurentů Zličanů a Slavníkovců. Dobu raného středověku Vám přiblíží další středověké latinské i staroslověnské rukopisy, které byly napsány v Čechách, nebo přímo na Sázavě.

V barokním refektáři kláštera s nástropní freskou známého Jana Karla Kováře na téma založení kláštera se potkáte s jeho zakladatelem a prvním opatem sv. Prokopem, dozvíte se o dramatu jeho svatořečení v roce 1204 Římem. Seznámíte se také i s téměř tisíciletými dějinami kláštera od dob první poustevnické osady až do dneška. V dalších sálech si připomenete některé ze zázraků sv. Prokopa tak, jak jsou sepsány v románských i gotických legendách a letopisech. A dozvíte se jakou souvislost má Sázavský klášter s pražským klášterem Emauzy, založeným císařem Karlem IV.

Skutečnou perlou prohlídky bude překrásná gotická kapitulní síň ze 14. století s unikátními malbami na téma života Panny Marie. Nechybí Madona v naději (Madona těhotná), Madona Sázavská (Madona kárající) ani šestnáct andělů na nebeské klenbě, každý s jiným klanějícím se gestem rukou. Nádhernou práci středověkých malířských mistrů podtrhuje neméně krásná architektura místnosti s křížovou klenbou, kterou podpírá unikátní bohatě zdobený střední pilíř s bazilišky, vytesanými v dolní polovině pilíře neznámými mistry kameníky. Není bez zajímavosti, že v 70. letech 14. století zde započala přestavba kláštera a zejména kostela, ale díky vleklým husitským válkám nebylo dílo nikdy dokončeno. Ze zamýšleného chrámu Panny Marie a sv. Jana Křtitele tak zůstalo až do dnešních časů jen torzo, které však působí natolik magickou atmosférou, že od něho nebudete moci odtrhnout zrak. V roce 1785 byl klášter zrušen a přešel do soukromých rukou. Jeden z majitelů Jan z Neuberku upravil klášter na zámek ve stylu novorenesance. Přistavěl věž s terasou, upravil interiéry a vytvořil pohodlné zámecké bydlení. Další zajímavostí v areálu kláštera je barokní kostel sv. Prokopa s milostným obrazem tohoto světce. V období baroka a také v roce 2006 údajně prodělal nevysvětlitelné, až zázračné proměny v jeho tváři.

Jako místo vysloveně odpočinkové, kde budete moci vstřebat vše co spatříte, je klášterní zahrada, jejíž kouzlo schované za zídkou a dřevěnými vraty, vás jistě překvapí. V samém středu zahrady s několika vzrostlými stromy se nacházejí základy kostela sv. Kříže z 11. století odkryté archeoložkou dr. Květou Reichertovou v 70. letech 20. století. V místě dnešní zahrady pravděpodobně již od počátků kláštera žila bok po boku sázavských mnichů malá osada laiků. Mnichové sloužili jí a ona jim. Archeologické průzkumy odhalili příbytky těchto lidí i řemeslné dílny. Pozoruhodný je půdorys kostela v podobě řeckého rovnoramenného kříže (centrála se čtyřmi apsidami). Jeho pravzorem byl kostel Anastasis neboli chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Zdá se, že sázavští mnichové se pro jeho stavbu inspirovali byzantskými kostely, se kterými se setkali během svého vyhnanství. Po zrušení kláštera Josefem II. (1785) upravili světští majitelé sázavského panství prostor na francouzskou zahradu a posléze v park. Časem se však o něj nikdo nestaral a postupně zarůstal v divokou pustinu. Té se však dnes již obávat nemusíte. Divoké doby jsou tytam a vás uvítá skutečně klidný a k meditaci i odpočinku nanejvýš vhodný prostor.

A až se pak budete branou kláštera vracet dějinami zpět, jistě mi dáte za pravdu, že Sázava, řeka i toto místo, si nevydobyli zájem trampů jen tak náhodou. A zasteskne-li se vám v týdnu po romantických zákoutích, nevěšte hlavu, takových nádherných míst je v naší zemi snad nepřeberné množství. Do dalšího víkendu jistě nějaké další objevíte.