Všude okolo nás je příjemný podzim, ani vedro ani zima, stromy jak děti květin neví co už by na sebe oblékli, stojí tu a předhání se, stojí tu a jdou s dobou. Kromě říjnového dopoledni je všude kolem nás i Liptovský Mikuláš, z jehož obklíčení netrvá dlouho se vymanit. Jedeme zadem sadem SADem do Jalovce. Jsme dva a doufáme, že brzy budeme pouze tři. Zní to jako blbost nebo jako slib státu dvou pokrokových zamilovaných Číňanů, ale vím o čem mluvím. Tři dny ve třech: Martina, Roháče a já. Oproti minulé návštěvě okolí Mikuláše mám alespoň jasno do kterých hor vlastně jdu. Nejen díky mapě, kterou jsme na naší cestu do míst o jejichž kráse máme přibližnou představu z vyprávění vzali, aby se prohlédla terén o jehož působivosti má tak dobrou představu sama ze sebe, ale i díky souboru několika časovým údajům spjatým s přibližnou polohou, kterému i přes jeho strohost budu říkat plán. Dovolím si citovat jeho přesné znění. Nemám za zlé těm, které nebude bavit, těm, kterým navodí hluboký nekonečný spánek plný vzrušujících snů o šarmu maďarských pust a ladných křivkách holandských polderů nebo těm kterým sen bude zdát se nesrozumitelný, ale i těm, kterým bude zdát se nesrozumitelný, že se nebudou zatěžovat čtením jednotlivých bodů s odkazem na čas a přeskočí k dalšímu odstavci. Nejdříve nahoru, pak dolu.
Vždycky když se pohybuju v okolí Liptovského Mikuláše, dumám nad původem toho zvláštního jména. Závěru se nikdy nedočkám, ale vždy pomyslím jakou nedozírnou hranicí fantazie a tvůrčí volnosti práce se slovy slovenský národ musel při pojmenování lokalit operovat. Z Jalovce jdeme po žluté Jaloveckou dolinou podél Jaloveckého potoka. V celém týmu panuje dobrá nálada. Může za to plno věcí. Nejvíc asi počasí, pak přes zvyšující se nadmořskou výšku a množství borůvek až po BON PARI. I na mapě je znát jakési vzrušení. Myslí si, že si nevšimnem, ale když se pootočíme a ona myslí, že ji nevidíme, že takhle šilhat člověk neumí, nepatrně, velice zlehounka se chvěje, takové jako jemné minizáchvatečky. Není ji zima to né, je hezky to už nemusím opakovat, to už sem totiž dvakrát říkal, ona jen prostě kouká okolo a nevěří svým očím. Opravdu mi to takhle sluší v 3D? My taky koukáme okolo, jenže mi očím věříme a spíše přestáváme věřit mapě. Ne všechno totiž tak doslova sedí. Musíme být ale ke všem stejně tolerantní, i k postarší mapě která už občas neví co mluví.
Vzhledem ke stáří mapy a dne máme radost z dosažení rozcestí žluté a zelené. Volíme modrou, tedy Parichvostem do Baníkovského sedla. Jsme čerstvě nad 1000 m.n.m. a doufáme, že před dalším takto kulatým výročím upadneme do klidného spánku (tj. ve spacáku; najedení; napití; ve stanu pod sněhem, tedy pod čárou sněhu, nebo ve stanu nad čárou sněhu ovšem nad sněhem, nikoliv třeba hluboko pod jeho odrůdou říkající si lavina; živí). Jenže údolí se chlubí nejen dost ostrým úhlem svého dna, ale i svahy se vyžívají v konstantním svažováním bez jakýchkoliv vodorovnějších ploch větších než šlápota nohy. Pozdní odpoledne střídá ranný podvečer a pásmo lesa kleč. Pozdní podvečer střídá ranný večer a pásmo kleče sníh. Není ho ještě moc, ale pro prsty v sandálích je i 5 cm závěj. Vidět na cestu a mít cit alespoň vjednom z 20 prstů , B. PARIm bych oslavil 2000. Už při poslední borůvce jsme se utěšili, že sedlo je od toho aby bylo kam postavit stan, a že šutrů na jeho ukotvení je tady taky dost, takže spát se bude přinejhorším nahoře. Kotvíme tedy ve 2045 v Baníkovském sedle. Sedlo to není o moc větší než ta koňská, ale přeci se vejdeme. Jen aby se ten kůň nesplašil s prvním bleskem a sněhovou bouří a nedal se do trysku. Myslím že vzhledem ke kvalitě našich třmenů vydržíme tak rychlejší klus možná decentní cval ale pak už se skutálíme ze sedla dolů. Usínáme klidným spánkem, jak jsme si předsevzali jen o pár metrů výš. Po klidném spánku, klidné probuzení. Co dál. Oproti včerejšku hraje pro postup méně hodin, ale proti je více sněhu. Teď si taky říkám, měli jsme jít dál, jenže teď horní pásky mých sandálů nemizí těsně pod kotníky ve sněhu. A ono nešlo ani tak o cit v prstech v zasněženém sedle jako spíš o cit pro rovnováhu na zasněženém ostrém hřebenu. Je naděje, že cit v prstech se vrátí, ale rovnováha, jak se rozhodne odejít tak už ji hned tak neuvidíte a když se s váma loučí na ostrém hřebeni, často se loučí navždy.
Nikdy nevíte co se stane a proto se rozhodujem pro zdolání první části hřebene ze sedla na Baníkov. Znáte to, třeba napad sníh co se neklouže a navíc čím blíž Slunci tím teplejší. Samozřejmě, že věci necháváme vsedle a jdeme na lehko. Ono se totiž i na lehko šlo dost těžko. ‚2178‘, říká mapa a my ji věříme. Překvapuje nás celkem dost lidí na hřebenu. My taky překvapujem, i když ne počtem. Tak tam tak nahoře stojim vtom sněhu a dávám se do řeči s Čechem-horalem. Při pohledu na jeho masivní boty s chuchvalcemi sněhu na kaničkách tlustých jak můj malíček začnu litovat nejen hory, které pod tíhou těchto strojů jistě trpí, ale i sebe. Je mi jasné, že je-li to správný horal, pořádně si prohlédne všechnu naši výstroj, tak to totiž bývá, nejen, že si uděláte subjektivní obrázek o tom s kým mluvíte, ale také se dozvíte co je nového ve vybavení pro pobyt venku a nahoře, zjistíte různé zlepšováky, jak a kde ušetřit a tak. Je mi taky jasný, že mu má obuv neunikne, že si zcela určitě udělá subjektivní obraz a podiví se, jak daleko je schopen někdo dojít aby ušetřil a jak daleko je pak schopen dojít. Proto se nenápadně posunu blíže ke kameni přede mnou čímž zmenším pravděpodobnost, že ho pohled na mé boty nekompromisně srazí se skály a s nasazením té nejnevinější tváří kterou dovedu, ze sebe nejistě vypravím: „Hmm, kdo by tady čekal hmm, sníh, že?“
On na to silným hlubokým hlasem, který spouští laviny a děsí zvěř ve vodě, na zemi i ve vzduchu odpovídá:
„To teda jo, tady už to není tak hrozný, ale přes támhleto sedlo bych to bez maček nezvlád!“
Je mi do breku. Modlím se aby se ten kámen, ke kterému jsem okamžitě přiskočil, na moje chodidla převalil a drtil, drtil a drtil, aby zbytky sandálí vypadaly jako cokoliv jen ne jako zbytky sandálí.
Nevšiml si, neviděl, odešel. Spadnul mi takovej kámen ze srdce, že kdyby byl opravdovej, úplně by mi rozšlehal boty. A ono bejt v horách bez bot není žádná sranda.
Vracíme se ke stanu a volíme návrat do údolí. Říkejte si co chcete, my to máme z toho, že jsme moc četli Rychlí Šípy. Je jen škoda, že musíme stejnou cestou. Sklesající výškou horám ubývá sněhu, potoku přibývá vody, nám roste počet borůvek a mě naděje, že si budu mít na čem stříhat nehty na nohou.
Je zvláštní, že víc lidí bylo na hřebenu než tady. Jsme zase na tom rozcestí kde se stýká Polianský potok s Hlbokým. Mapa tomu tady říká Medvedie. Je tu takový dřevěný přístřešek a protože hladu už jsme hory ukázali, dáme něco do nosu a necháme ho tady. Netrvá to ani moc dlouho a cpem se bramborovou kaší s masem. Sedím otočen směrem k cestě, za kterou mumlá kaskáda potoku. Nad ní je dřevěný můstek spojující oba břehy a cesty na nich. Martina sedí ke mně čelem, k potoku a dění okolo zády. Takže jsem to já kdo si u poloprázdnýho ešusu všimne pohybu na cestě za potokem. Nejen že ještě nevím jak se to místo jmenuje, že zrak už není co býval, ale ještě celkem hustý porost mezi vzdálenějším břehem potoku a cestou za ním zbůsobí, že si myslím, že vidím chodce s huňatým psíkem. Tak přece jsou lidi i tady. Kývnutím hlavy v jejich směru řeknu takové to „hele“ jako když ve městě vidíte auto na čtyřech kolech ale nepřeruším pohyb plné lžíce k místě určení. Martina se otočí a chvíli nic neříká jen nehnutě sedí. Pak se na mě prudce otočí (oči přes celý obličej), aby se ujistila jestli jsem opravdu myslel aby se podívala na ty dvě věci na které se právě dívala, a jestli jsem takovej flegmatik, že ani dva medvědi 15 metrů od nás mě nedonutí víc než říct obyčejné „hele“. Jenže to už i já vidím, že to, co jsem myslel, že je huňatý hnědý pes, je malý medvěd a to velký co jde po zadních je velký medvěd a to ne proto, že by byl malý a šel po zadních. Normálně bych si řek, že už bych tomu očaři měl zajít, že je to čím dál horší, jenže velikost jejích očí naznačila, že mé oči, které jsou vzhledem k velikosti mého obličeje teď ještě větší vidí správně. Jestli to přežiju a oči mi takhle zůstanou tak se za ty brejle nedoplatím. To už si koukáme s velkým z očí do očí. Naštěstí je mezi náma pořád potok. Nejsem žádný medvědolog takže nemám tušení co udělají. Buď utečou a nebo budeme chvíli utíkal my a pak nás snědí i s bramborovou kaší a masem. Mimochodem, ještě že jsme jedli po delší době a že trávicí systém neměl dost času zpracovat jídlo a posunout ho pod žaludek. Pak bych totiž v tu chvíli na tom místě nejen ztratil hlad ale možná na oplátku nechal něco jinýho. Doba, kdy jsme se nikdo nehýbali trvala celkem dlouho. Půjdou k nám, nebo utečou? Šli k nám. Namířili si to k mostku. Třeba taky hůř vidí a myslí si že jsme medvědi na zadních. Mezi tím já už mám přední v batohu a lovím foťák. Jenže šelmy dál jak k mostu nedošly. Najednou se otočily a pádily k Jalovecké horce. Takže z focení nic nebylo, ale radši mám prázdné ruce bez fotek, než fotky mezi prázdnýma loketníma jamkama.
Ti statečnější z vás asi namítnou, že jsme jako měli myslet na záchranu a ne na fotky, které se dají bez zbytečného dramatu pořídit v Zoo, jenže mě nic konstruktivního nenapadalo. Vzpoměl jsem si na nůž v mé kapse. Jenže k čemu je vám nůž proti dvěma medvědům. Mě by byly zbytečný i dva nože proti jednomu kousku. Jediné použití které mě napadá je, že stojím tváří v čumák méďovi, který mě chce sníst, jenže než dojde k mým rozklepaným nohám, na něco znenadání umře a já si tak akorát tím nožem uloupím zub na památku, což bych stejně neudělal, takže bych ho tak akorát použil na zhotovení kříže pro nešťastného savce. Samozřejmě, můžete běžet, každý někam doběhne.
Zbytek cesty Jaloveckou dolinou jsme procházeli plni dojmů. Daleko častěji než při výstupu jsme se otáčeli a to ne jen proto, že se nám v Roháčích tolik líbilo.
Stan jsme rozdělali na verandě (čímž jsem vlastně nevědomky potvrdil svou teorii o observatořích s kopulí) a začali vařit (tuším, že to byla nějaká kaše, která břich spolehlivě naplní a většinou zůstane spolehlivě hodně dlouho uvnitř – myška Krupička by o nepravidelné stolici mohla vyprávět dobrodružné příběhy…). Pak nás dohnala dvoučlenná expedice, kterou jsme dávno nechali v prachu za námi a pod námi. Mezi znavenými poutníky (a námi) se počala odvíjet čilá diskuse bržděná pouze chatrnou znalostí anglického jazyka. Že prý jsou z Catánie, že se o výstup na Etnu neúspěšně pokoušeli již loni, že se tentokrát důkladně vybavili a že ji dobudou, a dokonce v noci. Nám přišlo jako nesmysl jít nahoru ve tmě, jim zas spát u observatoře. V zásadě jsme se neshodli v nejelementárnějších pohledech na svět. Střet našich rozdílných filosofií naštěstí neskončil krveprolitím jak je u lidí běžné a oni v poklidu odešli (nejprve si však převlékli ponožky v jejich superpohorách (asi nevěděli, že s vyšší nadmořskou výškou smrdí ponožky méně a méně – že Peťo?), ohákli se v moirové spodky a goretexové svršky, zkontrolovali alkalické články ve vodotěsných baterkách, náhradní alkalické články do vodotěsných baterek a náhradní náhradní alkalické články do vodotěsných baterek, zkontrolovali diodu na své vysílačce, protáhli pletence svalů a nasadili lyžařské rukavice a čepice). My mezitím ulehli a oddávali se příjemným pocitům, kde jsme dnes a kde budeme zítra a vůbec vládla velice příjemná a optimistická objevitelsko-dobyvatelská nálada.
A pak se ten (teď už) idiot (a jeho tým) vrátil. Nedošli. Pár metrů od vrcholu se otočili. Prý byla moc cítit síra. A taky kontaktoval horskou službu, prý aby věděla, že tam spíme (dejte idiotovi vysílačku a začne vysílat). A že prý máme jít s nimi dolů nebo umřeme bídnou smrtí udušením. Pak opět odešli (konečně). Mně uklidňovaly mé skromné znalosti geologie (na rozdíl od znalostí chemie, které až příliš skromné, mé uklidnění znalostmi geologie nijak nepodporovaly) a věděl jsem, že ten boreček pouze hledá větší dobrodružství než je a kdyby se něco podělalo, byl by první, kdo by se při všem svém vybavení podělal taky. Byl to ten typ, který u sebe neustále nosí náplast a přitom neví, (že neví) jak ji použít. Moji milou soudružku ve zbrani (vlastně ve stanu) však ani značné znalosti značně užitečných myšlenek Smithových a Keynesových uklidnit nemohly a nemohl jsem ji bohužel nijak ukonejšit ani já (nikdy neměla příliš důvěry v mé schopnosti a znalosti) a prožila velice nepříjemnou noc v obavách o holý život (dostat tak toho idiota do rukou a být poblíž můj svalnatý kamarád…). Pak přišlo ráno, na modré obloze opět jasně zářilo slunce a jeho paprsky dopadali na náš sopečným prachem pokrytý stan. Všechno zas bylo v nejlepším pořádku.
Etna si pokuřovala nějak moc (na vkus pasivního kuřáka) a nejprve to vypadalo, že nám nebude asi souzeno ji dobýt. Pak ale bůh větru (a větrů) zapracoval (aniž požadoval krvavé luštěninové oběti) a poslal smradlavý kouř jiným směrem. Nebudu vám nic nalhávat, ale v sandálech to po lávě nic moc není. A když jsem je pak po létě zkoušel reklamovat, napsali mi něco o neadekvátní zátěži…to byl vrchol. A vrchol Etny? Něco naprosto úžasného, vizuálně, pachově a akusticky propracované představení režírované samotnou a fikanou matičkou přírodou. Ale bylo dobře, že hora spala. Kolem kráterů jsme chodili po špičkách a v hovorech šeptali, abychom ji náhodou nevzbudili. To už by asi taková zábava nebyla.
