Plachetnice Mini Open 6,50 – Osamělá plavba přes Atlantik

Sólový jachtař Milan Koláček staví v zaprášené hale kousek za
Brnem první karbonový závodní speciál u nás pro sólový závod
Transat 6,50. Jachta postavená z nejmodernějších materiálů bude
mimořádně lehká. Kompletní paluba váží jen 57 kg, trup necelých
80 kg. Na této 6,50 m dlouhé a 3 m široké plachetnici hodlá
Milan zdolat Atlantický oceán.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Sólový jachtař Milan Koláček staví v zaprášené hale kousek za Brnem první karbonový závodní speciál u nás pro sólový závod Transat 6,50. Jachta postavená z nejmodernějších materiálů bude mimořádně lehká. Kompletní paluba váží jen 57 kg, trup necelých 80 kg. Na této 6,50 m dlouhé a 3 m široké plachetnici hodlá Milan zdolat Atlantický oceán.

Loď je vyráběna z nejmodernějších materiálů, jako jsou karbonová vlákna, kevlarová voština nomex a epoxidová pryskyřice. Zpracování nejmodernějších materiálů a výrobní postupy se Milan naučil v loděnici Cookson Boats na Novém Zélandu, která se vyrábí jedny z nejlepších závodních jachet na světě. Milan Koláček.


Veřejnost bude mít výjimečnou možnost seznámit se se stavbou Milanova závodního speciálu ve čtvrtek 5.3.2009 v 18:30 v Klubu cestovatelů v Brně – Králově Poli na ulici Veleslavínova 14.

Milan zde bude mít přednášku o problematice stavby moderní závodní lodi a o své přípravě na závod.

Další informace naleznete na www.milan-transat.eu


Milan je čtyřnásobný Mistr České republiky v jachtingu. Získal bronz na Mistrovství světa. Je stavitel jachtařských závodních speciálů. Jachtingu se věnuje od útlého dětství a přivedl ho k němu jeho otec. Závodnímu jachtingu se věnuje od 15 let. Vystudoval kompozitní materiály na VUT. Několik let strávil v zahraničí prací na stavbě významných závodních speciálů, které zdolávají ty největší jachtařské závody na světě jako je např. Americký pohár nebo Volvo Ocean Race a také jako kapitán na 68stopé plachetnici Nimmo.

Transat 6.50 – drsný závod osamělých mořeplavců je jeden z nejextrémnějších závodů sólových jachtařů světa. Jede se z Francie do Brazílie s povinou zastávkou na Madeiře známé jako „Ostrov květin“ nebo „perla Atlantiku“. Závodník pluje sám, má zakázanou veškerou komunikaci se břehem, žádné zprávy o počasí. Jeden muž – jedna loď – jeden oceán. Celkem stráví o samotě uprostřed Atlantiku 3 týdny a zdolá 4250 námořních mil, což je téměř 8000 km.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Portugalsko: Smlouvání s Marokáncem

Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu
Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které
lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také
bezvadně udržované staré kamenné domy.


Odlétáme z Prahy směrem na západ. Nad západní Evropou je slunečné počasí. Máme tak možnost sledovat z okénka krajinu pod námi. Rozeznáváme Ženevské jezero a nedaleko hranice Francie se Španělskem pozorujeme doslova les bílých stožárů větrných elektráren. Pak přelétáváme nad Pyrenejským poloostrovem. Krajina je většinou hnědá, jak je vyprahlá. Potom již následuje mezipřistání v Malaze, kde doplňujeme pohonné hmoty. Letadlo znovu vzlétá, okénkem pozorujeme Gibraltarskou skálu a zřetelně vidíme pobřeží Afriky. Pak přelétáváme širokou deltu řeky Guadalquivir. Necháváme za sebou pobřeží Španělska a míříme do Portugalska. Po názorné zeměpisné lekci sledované z okénka letadla přistáváme ve městě Faro. Z letiště jedeme do Monte Gorda, kde jsme ubytováni.

Vladislav má na serveru časopisu Cestovatel.cz nový blog Poznámky z cest. Tak se tam můžete mrknout…

Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také bezvadně udržované staré kamenné domy. Ulice jsou plné restaurací, kavárniček a obchodů s řemeslnými výrobky. Z mnoha restaurací umístěných přímo na chodnících je cítit vůně servírovaného jídla a zejména pak neodolatelná vůně grilovaných sardinek, které jsou místní specialitou. Místní písečná pláž je široká a plná přenosných slunečníků, které si lidé upevňují do písku co nejblíže k moři. Vlivem nezvykle vysokého přílivu voda postupně zaplaví značnou část pláže a lidé se musí i se svými slunečníky přemístit a stěsnat se na zbývající pruh písku. Toto stěhování se s každým přílivem opakuje. Pobřeží Algarve omývá Atlantický oceán, jehož voda je dost chladná. Teplota vody dosahuje nejvýše dvacet stupňů. Některý den klesne teplota vody jen na sedmnáct stupňů. Ačkoli je pláž plná opalujících se turistů, do vody se odváží málokdo. Koupání je zde opravdu jen pro otužilé. Podél pláže leží velké množství mušlí, vyplavených mořem. Některé jsou veliké jako dlaň. Je to doslova ráj pro děti, které mušle sbírají ve velkém.

Monte Gordo je město rybářů, kteří každé ráno vyplouvají na moře za úlovkem. Zvláštností je to, že zde není žádný přístav. Rybáři po návratu z lovu najedou lodí na břeh, zapřáhnou jí za traktor a ten jí vytáhne dál na břeh. Před vyplutím zase loď traktorem zatáhnou do moře. Důvod tohoto zvláštního počínání je prostý, zdejší přístav již několikrát zničil oceán. Mnoho rybářů proto s lovem skončilo. Zbývající pak „kotví“ na pláži.


Na konci pobřežní promenády, která lemuje celou pláž, jsou instalovány prodejní stánky, ve kterých se koná Art Fest. Prodávají se zde rukodělné výrobky ze zemí ležících u Středozemního moře. V jednom ze stánků prodává obchodník z Maroka vedle jiných předmětů také tepané mosazné talíře. Máme zájem talíř koupit a ptáme se na cenu. Obchodník nabízí talíř za čtyřicet eur. Muž se ihned ptá, odkud jsme a vychvaluje svoje zboží. Neprojevuji na oko o talíř zájem. Obchodník nabízí dva talíře za šedesát. Odpovídám, že chci jeden. Muž nabízí tři talíře za osmdesát. Nabízím dvacet pět za jeden. Muž něco gestikuluje a snižuje cenu na padesát za dva. Trvám na svém, chci jeden za dvacet pět. Obchodník nakonec souhlasí, balí talíř a něco si mumlá. Platím, ale nemám to přesně. Zdráhám se dát obchodníkovi dvě dvacetieurové bankovky. Obávám se komplikací při vracení peněz. Nakonec podávám muži čtyřicet eur. Bere si peníze a okamžitě zkouší nabídnout dva talíře za čtyřicet. Rezolutně trvám na svém, chci jeden talíř. Obchodník je očividně rozladěný, vrací mně patnáct eur a hlasitě něco říká v arabštině. Odcházíme od stánku a asi je dobře, že mu nerozumíme. I když je Marokánec zjevně nespokojený s konečnou cenou, tak na nás jistě velice dobře vydělal.

Apalačské hory

Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy
záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila
jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla
jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila
federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní
obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit
samostatnost.

Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit samostatnost.

Vzhůru do Apalačských hor


Průjezd napříč státem Tennessee je v každém případě zajímavý. Stát je plný krásných lesů i jezer, vesniček jako vymalovaných i odporně špinavých, ve kterých jsou satelitní antény surrealisticky umístěné v bahně prasečích výběhů jedinou známkou dnešní doby. Brzy ale objevíme i další tvář dnešní Ameriky. Jsou jí odumírající městečka ležící mimo tahy dálnic spojujících co nejkratším směrem jednotlivé státy nebo ležící daleko od turistických atrakcí a odsouzená proto k pomalé smrti z chudoby. Jsou to městečka tak nudná, že jedinou sobotní zábavou je jít k vrakovišti a poslouchat, jak rez chroupá plech. Není divu, že mladí, kteří umí alespoň trochu číst a psát, prchají někam jinam.


Posměšky

Apalačské pohoří zabírá největší část Tennessee, ale vlastně zahrnuje i zapomenuté okresy Kentucky, Virginie a Západní Virginie. Pro turisty je tu krásně, je to malebná směs hor, lesů a tabákových polí (pokud nenarazíme na pozůstatky těžby uhlí, což dá práci), ale pro ty, co tu žijí, je zde také spousta bídy. Nezaměstnanost často přesahuje 20 procent a na jednoho doktora připadá 5 000 lidí. Obyvatelé jsou zbytky Ameriky považovány za naprosté burany a trochu to připomíná Poláčkovu poznámku o děvčeti z Kašperských hor. Když tudy v roce 1964 projížděl prezident Lyndon Johnson, byl natolik zdrcen, že brzy vyhlásil svoji proslulou Válku chudobě. Že se jí nepodařilo vyhrát ani v Apalačských horách, ani nikde jinde, už je jiná otázka.

Smokey Mountains

Nicméně i tato oblast se pyšní místy, kvůli kterým se sem sjíždějí lidé z celých Spojených států. Jedním z nich je národní park Smokey Mountains. Znalci sem jezdí zejména na podzim, neboť krása zdejší přírody v období podzimního zbarvení listí je tak proslavená, že televize na celém území vyhlašuje kvalitu barev zdejšího listí. A návštěva stojí za to, stromy jsou zbarvené jako malířova paleta a chvílemi to vypadá, jakoby stromy někdo vysazoval turistům pro potěchu, převládá zelená se všemi odstíny žluti přes okrovou, pomerančově oranžovou, až po temně červenou. V dálce se z věčných obláčků mlhy – odtum pochází název Smokey, kouřící – vynořují jednotlivé kopce jako barevné bochánky. Musíme se ale dobře trefit, stačí pár dnů zimního počasí nebo prudší vítr a krása je pryč a musíme přijít o rok později.

Past na turisty


Obrovský zájem turistů pak dal vzniknout gigantické turistické pasti – konglomerátu atrakcí kolem města Gatlingburg, kde v podivné, a přiznejme si, nepříliš pohledné směsi Disneylandu, umělé hmoty a tyroláků najdeme všechno, po čem dnešní americký turista touží, od minigolfu přes nekonečné nákupy a zábavní parky až po kasína. Raději pryč a zpátky do přírody. Napříč tímto státem prochází i další atrakce, která láká jak naprosté amatéry, tak i ty nejskalnější turisty – slavná Apalačská stezka. Ta je úctyhodnou dávkou – od počátku v Mount Katahdin ve státě Maine na severovýchodě Spojených států až po konec v horách Springer Mountain ve státě Georgia měří plných 2 174 mil. A to už je na pěší stezku pořádný ranec.

Kdo tuto stezku zvládne, projde 14 států a šest Národních parků. Po kouskách se na stezku vydá každým rokem kolem 4 miliónů lidí, odvážlivců, kteří se o tuto „procházku“ pokusí na jeden zápřah, je každoročně přes 2 500. Kdo to zvládne, dostane za odměnu oficiální nálepku. Většinou se startuje na jihu a celá štreka trvá nejméně pět měsíců. Někteří na stezce oslaví své padesáté narozeniny, jiní, jako třeba Melody Blaneyová, využijí svých 178 dnů pochodu k psychické léčbě. I když Apalačskou stezku oficiálně rozeznal i americký Kongres, Správa Národních parků lišácky předala starosti o stezku dobrovolné organizaci Appalachian Trail Conservatory. A dobrovolníci si máknou, loni jich na stezce pracovalo přes 5 500 a odpracovali téměř 200 000 hodin. Možností ubytování cestou moc není, takže zásoby a spacák s sebou. Jednotlivé kousky stezky si ale může vyzkoušet i mnohem línější poutník. Pokud nechce k pochodům vyrážet z obludného Gatlingburgu, může si najmout jednu ze stovek chat. Jejich cena není zase tak děsivá, nicméně vzhledem k jejich velikosti jsou mnohem pro rodinu či větší partu. Vybavení odpovídá ceně, od myčky nádobí až po pohostinně narovnané dříví do krbu.


Pro Indiány stát nepříjemný

Stát Tennessee se do historie Spojených států zapsal celou řadou skutků či slavných rodáků, od známého zálesáka Davida Crocketta až po Elvise Presleyho, jehož procovský dům Graceland v blízkosti Memphisu si můžeme prohlédnout a nechat manželce cinknout v kasičce. Ne vždy se však jednalo o pozitivní zápis do historie, američtí Indiáni dodnes vzpomínají na jednu z mnoha smutných kapitol své historie, která začala právě tady. Na jaře roku 1838 přinutila americká armáda 16 000 pokojných Indiánů kmene Cherokee opustit domovy v Alabamě, Karolíně a Tennessee a vydat se na 1 500 km dlouhou cestu do Indiánského teritoria (jak se tehdy nazýval stát Oklahoma). Čtyři tisíce indiánů na nuceném pochodě zemřelo a Cherokeeové na něj dodnes vzpomínají pod názvem Nunahi-Duna-Dlo-Hilu-I, což se překládá jako Stezka slz. Tento kmen byl přitom prakticky nejpokojnější a nejpřizpůsobyvější a nepomohla mu ani skutečnost, že byli původními obyvateli Tennessee. Rozsudek podepsal nález zlata, které se přitom těžilo jen velice krátce. Jen několika stovkám Indiánů se podařilo uprchnout a ukrýt v divočině Smokey Mountains. O čtyřicet let později jim osvícenější vláda povolila návrat a na území dnešní rezervace Qualla Indian Reservation dnes nalezneme téměř 11,000 potomků původních uprchlíků.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Pravěk versus Kralický Sněžník

Psal se rok 2008, když jsme se 20. prosince vydali na Kralický Sněžník.
Nebyl to ale jen tak ledajaký výstup. Já a pár mých přátel jsme měli na
sobě pouze pravěké oblečení. Chtěli jsme otestovat, jestli vydrží
i v kruté zimě, která tady na Kraličáku panuje.


Psal se rok 2008, když jsme se 20. prosince vydali na Kralický Sněžník. Nebyl to ale jen tak ledajaký výstup. Já a pár mých přátel jsme měli na sobě pouze pravěké oblečení. Chtěli jsme otestovat, jestli vydrží i v kruté zimě, která tady na Kraličáku panuje.

Okolo 12:00 jsme dorazili autem na Dolní Moravu na parkoviště (695 m.n.m.). Vystoupili z auta a začali se oblékat do pravěkých šatů, z celé expedice se oblékli pouze čtyři lidé, ostatní ale šli s námi, aby mohli fotit a pečovat o nás v případě nezdaru. Musím podotknout, že všechny věci jsme si sami ručně ušili. Například místo ponožek jsme měli králičí kůže omotané onucemi a pevnost boty nahradily takové volné nazouváky vyrobené z tvrdé kraví kůže. Další části těla měl už každý zakryté individuálně. Mimo trenek jsme neměli na sobě nic, co by nezapadalo do období pravěku.

Po asi půl hodinovém usilovném oblékání jsme se konečně vydali na cestu. Hned z počátku se na nás s úsměvem a podivem dívalo několik kolemjdoucích, ale tuto reakci jsme čekali. Šli jsme lesní cestou po žluté. Já jsem se hned zpotil, protože mé kalhoty z králíka byli absolutně neprodyšné. Pravěk je hold pravěk, lepší vedro než zima!

Pár slov ke Kralickému Sněžníku

A teď pár slov ke Kralickému Sněžníku. Leží na hranici České republiky a Polska. Se svými 1424 m.n.m. je nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří Kralický Sněžník. Přezdívá se mu Střecha Evropy. Je to díky tomu, že zde pramení tři řeky, jejichž voda odtéká do tří moří: Kladská Nisa do Baltského, Tichá orlice do Severního a Morava do Černého moře.

Cesta utíkala docela rychle, ačkoliv jsem se každým krokem posunul tak o deset centimetrů dozadu, protože pravěké boty nemají vzorek na podrážce. Ale pravěk není pohádka!!! I přes to jsem byl potěšen, protože jsem necítil žádnou zimu na chodidla.


Co nevidět jsme se asi po 7 km objevili na konci lesa, kde byl nádherný výhled do okolí. Chvilku jsme se kochali a pak šli zase dál. Míjeli jsme pramen již zmíněné řeky Moravy ve výšce 1380 m.n.m.

Proč zrovna slon???

Těsně pod vrcholem jsme narazili na symbol Kraličáku, slona. Stojí tu již 75 let. Zásluhu na něm má spolek mladých Němců, kteří zde konali své schůzky v první polovině 19. století. Proč zde ale postavili slona? Je to díky tomu, že počátečním místem jejich schůzek byl Ještěd, kde si začali říkat „Jescher“, později se stal jejich cílem Kralický Sněžník, ale chtěli si zachovat jméno. Všimli si, že když slon kýchá, vydává „ješšš“. Pojmenování jim zůstalo, ale odvozovali ho od kýchání slona. V roce 1932 postavil tento spolek na vrcholu žulovou plastiku slona a my jsme právě stáli u ní. Slon se nedal moc rozpoznat, byl celý zasněžený a zledovatělý po neustálém fičáku, který ho má na mušce. Ani my jsme zde nebyli ochuzeni o nějaký ten větřík. Párkrát jsme se vyfotografovali, aby nám doma věřili, že jsme tu byli a pokračovali dál.


A už jsme konečně na vrcholu

Okolo 16:00 jsme konečně dorazili na vrchol, tady foukalo úctyhodně. Můžu s jistotou říci, že veškeré moje pravěké oblečení obstálo výstup. Hlavně naše boty, od kterých jsem čekal nedostatky, ani v nejmenším nezradily. Možná jen to podkluzování jim ubíralo na dokonalosti, ale to časem vyřešíme.

Stejnou cestou jsme se vrátili i dolů k autu, protože se už začínalo stmívat a do noci jsme bloudit opravdu nechtěli. K autu jsme se dostali okolo 19:00, dolů to šlo o mnoho rychleji. Boty bez podrážky byly cestou nahoru nevýhodou, ale dolů nádherně klouzaly! V autě jsme už jen vzpomínali na to, jak jsme to Králičáku natřeli, a to dokonce v pouhopouhém pravěkém oblečení!!!

Život na Tonze – klid a pohoda

Život Tongánců je velmi jednoduchý. Denní náplň většiny obyvatel
vypadá nějak takto: ráno dlouho spát většinou tak do 9 hodin ráno,
pak jít nakoupit, popřípadě nějak jinak sehnat věci na oběd, kolem
poledne se začíná připravovat oběd, většinou se jedná o maso
(rybí, jehněčí, vepřové či hovězí) s kasavou či tarem dušené
v zemi na žhavých kamenech a zakryté listy banánu. Po obědě je
polední oddych, který se často protáhne až do večerních hodin, kdy teprve
začíná život. Večer se lidé často scházejí a popíjejí alkohol
(nejraději whisky s colou nebo pivo) či kavu (regionální nápoj) a
pozdě v noci jdou spát.

Království Tonga se řadí k nejchudším státům ve svém regionu (jižní Pacifik). Hlavním zdrojem obživy jsou plantáže, a to především kokosové a banánové, pěstuje se však i vanilka, taro či kasava. Místní lidé ve většině případů nemají stálou práci a živí se jak umí – většinou zemědělstvím, rybářstvím, na tržišti či využívají místního zvyku, který udává povinnost poskytnutí pomoci sousedovi, pokud o ni požádá.


Život Tongánců je velmi jednoduchý. Denní náplň většiny obyvatel vypadá nějak takto: ráno dlouho spát většinou tak do 9 hodin ráno, pak jít nakoupit, popřípadě nějak jinak sehnat věci na oběd, kolem poledne se začíná připravovat oběd, většinou se jedná o maso (rybí, jehněčí, vepřové či hovězí) s kasavou či tarem dušené v zemi na žhavých kamenech a zakryté listy banánu. Po obědě je polední oddych, který se často protáhne až do večerních hodin, kdy teprve začíná život. Večer se lidé často scházejí a popíjejí alkohol (nejraději whisky s colou nebo pivo) či kavu (regionální nápoj) a pozdě v noci jdou spát.

Výjimkou je neděle, kdy chodí většina do kostela. Vzhledem k tomu, že obyvatelé Tongy většinu dne tráví ve vodorovné poloze a většinu doby, kdy jsou na nohách, věnují jídlu, je zcela logické, že nadváha je zde považována za jeden ze symbolů krásy. Proto je velmi obtížné narazit na ženu, pro nás, s ideální postavou. A když už se setkáte s mladou a štíhlou ženou, tak od ní uslyšíte jak je nehezká, protože nemůže přibrat. Prostě v tomhle ohledu to zde mají ženy asi o dost jednodušší.

Na oběd na Tongu

Vzhledem k tomu, že lidé na Tonze jsou velmi milí a přátelští, tak není naprosto žádným problémem navázat přátelství prakticky s kýmkoliv a kdekoliv. To se také brzo povedlo i nám, a za to, že jsme si zahráli s pár místními obyvateli ping pong a plážový volejbal, nás pozvali na oběd. Samotná příprava oběda a oběd samotný je pro většinu obyvatel nejvýznamnější událostí všedního dne a podle toho to také vypadá. Pokud je dostatek času, což je prakticky pořád, tak má ve většině případů přednost tradiční tongánský způsob přípravy oběda. Jak již bylo zmíněno, tak tradiční způsob je značně pracný.


Nejprve je třeba rozdělat oheň a v něm rozžhavit kameny. Než se kameny pořádně rozpálí, tak se nachystá jídlo, respektive maso či masová směs a přílohy (kasava, taro, maniok). Vše se zabalí do alobalu, a to většinou dle jednotlivých porcí (kasavu lze pouze přikrýt banánovým listem). Poté se odkryje díra v zemi, která je k tomu určena (většinou je kvůli písku vyztužena plechem), a na dno se vloží do červena rozpálené kameny. Ty se následně v malé vrstvě přikryjí bylinkami a banánovými listy. Na tuto vrstvu se položí jednotlivé jídlo zabalené v alobalu a znovu přikryje bylinkami a banánovými listy. Vše se pak zasype pískem a dobře utěsní.

Během dvou hodin se pak jen čeká, což je přesně to, co je přes horký polední čas potřeba. Po dvou hodinách odpočívání ve stínu je ten správný čas vytáhnout připravenou pochoutku, která je díky alobalu plná šťávy. Samotný oběd trvá obyčejně dlouhou dobu, nikam se pochopitelně nepospíchá a jídlo se vychutnává. Během oběda se také hojně popíjí pivo (Ikale). Není výjimkou, když se oběd protáhne až do setmění a plynule přejde do večeře.


Návštěva místní školy

Krom toho, že jsme byli pozváni ke společnému stolu na tradiční oběd, jsme mohli navštívit i základní školu ve městečku Kanokupolli, kde nás přivítalo spoustu opravdu roztomilých dětí. Školu jsme navštívili právě v době, kdy měli děti něco jako tělesnou výchovu a pobíhali všude, kde se dalo.

Naše první cesta ovšem vedla za ředitelem školy, který zapískal, a všechny děti ihned přiběhly a postavily se do pozoru. Dětem jsme vysvětlili, odkud jsme a jak jsme se dostali až k nim, také jsme jim ukázali Českou republiku na mapě. Děti nám pak na oplátku zazpívali tongánskou hymnu i s modlitbou. Zároveň nás také ředitel slušně požádal o příspěvek na provoz školy. Pro zájemce, kteří by chtěli poslat příspěvek této školy, se jedná o školu s adresou: Goverment primary school, Kanokupolli, Nukualofa, Kingdom of Tonga, South Pacific.

Nezvyklá orientace

Již během pobytu na Novém Zélandu jsem dospěl k názoru, že se v těchto končinách vyskytuje nezvykle vysoké procento mladých mužů, jejichž sexuální orientace směřuje jinam než k ženám. Většinou se jedná o homosexuály a transsexuály.


Na Tonze pak toto procento rozhodně neklesá, spíše ještě roste. Homosexualita a transsexualita je zde naprosto normální věcí. Přímo s jedním transsexuálem jsme se setkávali prakticky každý den, neboť pracoval(a) v resortu, kde jsme byli ubytovaní. Jednalo se o mladého muže, který se oblékal jako žena, myslel jako žena, sexuálně byl orientován na muže a jeho hlavním cílem bylo podstoupit v USA operaci, která by z něj „ženu“ i udělala. Muži – transsexuálové jsou také dost poptáváni majiteli resortů a hotelů neboť vykonají více práce než žena a dobře zastanou i čistě „mužské“ práce. Na Tonze se dokonce každoročně koná oblíbená a významná přehlídka transsexuálů a právě poslední vítěz této přehlídky pracoval(a) v „našem“ resortu. Dokonce jsem byl poctěn tím, že mne tento mladík během posledního večera požádal o tanec.

NP Kubah, ráj palem

NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků
malajského státu Sarawak na Borneu. Na šesti turistických stezkách, které
procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a
především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace
těchto rostlin na světě.

NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků malajského státu Sarawak na Borneu. Nachází se 20 km západně od města Kuching a veřejnosti byl poprvé otevřen v roce 1995. Na tomto relativně malém území o rozloze 22,3 km2 (2 230 ha) pokrytém hlavně smíšeným dipterocarpovým lesem objevíte křišťálově čisté potoky a říčky, malé vodopády a několik míst vhodných ke koupání. Na šesti turistických stezkách, které procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace těchto rostlin na světě. Co se týče pozorování zvířat, mnoho jich při své cestě nepotkáte, protože jsou velmi plachá a žijí hluboko v džungli.

Vyrážíme na cestu

Návštěvu parku jsme měli v plánu v rámci jednodenního výletu z Kuchingu. Na autobusové nádraží v centru jsme se dostali po 8. hodině ranní, ale nevěděli jsme, odkud nám spoj jede a než jsme se stačili rozkoukat, ujel nám – měl totiž zastávku někde za rohem. Holt smůla, takže nám nezbývalo nic jiného, než si jako dopravní prostředek zvolit dražší minibus za 10 ringgitů na osobu. Do NP Kubah totiž mnoho spojů nejezdí a my jsme se tam potřebovali dostat co nejdříve.

U hlavní brány jsme zaplatili vstupné, od správce parku dostali malý plánek s vyznačenými trasami a nechali si poradit, kudy bychom měli jít. Náš původní plán projít napříč džunglí do Matang Wildlife Centre, kde prý měli mít i některé druhy zvířat včetně vzácných orangutanů vzal za své, protože dle tvrzení správce byla cesta zbytečně dlouhá, nikterak zajímavá a navíc zvířata bychom viděli pouze v klecích. Jako časově výhodnější a zajímavější alternativu nám správce doporučil jakousi okružní trasu a až se odpoledne vrátíme zpět, zavolá našemu řidiči, aby si nás vyzvedl.

První úsek vedl po asfaltové silnici hned za vstupní branou a podle „rangera“ neměl být nikterak namáhavý, ačkoli jsme museli do kopce. Celkově bylo stoupání 1,5 km dlouhé, místy poměrně prudké a navíc jsme se již od prvních metrů pochodu museli potýkat s tradičním šíleným vedrem a vysokou vlhkostí vzduchu, takže jsme se po pár minutách začali pěkně potit. Po 1,2 km výstupu jsme si udělali malou přestávku u žabího jezírka nacházejícího se po levé straně silnice. V celém NP Kubah žije prý 34 druhů žab, z toho 3 velmi vzácné. Jenomže žáby jsou aktivní hlavně po soumraku a v noci, tudíž jsme neviděli ani jednu.

Džungle, včely a pijavice

Za dalších 0,3 km jsme narazili na rozcestí, kde jsme odbočili doprava na trasu Waterfall Trail, zatímco silnice pokračovala rovně až na vrchol hory Gunung Serapi (911 m). Úzká pěšinka klikatící se hustou džunglí nás po 200 metrech klesání dovedla k první zdejší zajímavosti, k tzv. „včelám bez žihadel“. Jediný včelí druh, který zaručeně nikoho nebodne. Dospělí jedinci jsou přibližně dvakrát menší než naše včela medonosná, mají černou barvu a staví si bizarní hnízda, která mají podobu dutých bílých trubiček přichycených ke kmeni či kořenům stromu.


Šli jsme po stezce dál a všude kolem nás rostly ohromné stromy se zvláštními „nadzemními“ kořeny, jejichž výška byla místy i 1,5 metru. Viděli jsme i liány neskutečných tvarů, jedna například připomínala zakroucený telefonní drát. Atmosféru pralesa kromě všudypřítomného vedra dokreslovaly neznámé a neuvěřitelně hlasité zvuky, které byste u nás slyšeli spíše v dílně než v přírodě.


Druhá polovina trasy vedla po dřevěných chodnících přes potoky, mokřady a dále po cestičce, na které se nacházelo velké množství vlhkých a tlejících listů z okolních stromů, což bylo ideální prostředí pro výskyt pijavic. Člověk by neřekl, jak jsou tito tencí, zhruba pěticentimetroví tvorové mrštní. Aniž si jich všimnete, už je máte na noze – jednu z nich jsme odcvrnkli na poslední chvíli.

Pijavice se přemisťují pomocí přísavek, které mají na obou koncích těla. Při svém pohybu se občas zastaví, napřímí a „čichají“ člověčinu a poté zamíří přímo k vašim botám. V nadsázce by se dalo říci, že tato roztomilá stvoření cítí krev snad na kilometry daleko. Prý proti nim nejlépe zabírá sůl, kterou jsme si s sebou na výlet bohužel nepřibalili. Místo toho jsme vyzkoušeli zapalovač a přesvědčili se o jejich odolnosti. Při působení plamene se pijavice jakoby stáhne do sebe, čímž zmenší svou velikost, ale když nebezpečí pomine, opět se vrátí ke své tradiční podobě a vesele pokračuje dál v hledání potravy.


Odpočinek u vodopádů

Po 250 metrech jsme opustili přítmí pralesa a uviděli nádherný vodopád obklopený džunglí. Nikde nikdo, zkrátka paráda. Než jsme se však k němu dostali, museli jsme úspěšně zdolat úsek s velmi kluzkými kameny a na závěr přebrodit či obejít potůček tekoucí z menšího vodopádu po levé straně.

Veškerá námaha rozhodně stála za to, vodopád byl přibližně 7 metrů vysoký a tvořil ho skalní zlom, přes který proudila křišťálově čistá voda. Sedli jsme si na kameny a vybalili jídlo, byl totiž čas oběda. Udělali jsme si pár záběrů a snímků nádherné přírodní scenérie a odpočívali. Vodopád byl rovněž ideálním místem k osvěžení v parném dni. Stačilo si stoupnout do blízkosti hlavního proudu padající vody a člověk byl za pár okamžiků totálně mokrý. Každopádně to bylo velmi osvěžující.


Když jsme se dostatečně zregenerovali, museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět, protože z Waterfall Trail se zkrátka jinam jít nedalo. Po 1,2 km jsme se dostali na rozcestí a ocitli se v sušší části pralesa, kde již nebezpečí pijavic nadobro pominulo. Mohli jsme obdivovat palmy s nádhernými obrovitými listy, např. endemický druh Licuala Orbicularis, jehož mladé listy se používají na balení potravin.


Vyhlídka Bukit Selang

Než jsme se dostali k začátku trasy Selang Trail, museli jsme absolvovat kratší stoupání, po jehož zdolání jsme doslova mohli ždímat trika. Ta vlhkost vzduchu byla neuvěřitelná, stačilo pár kroků a lilo z nás jako z konve. Takhle jsme se nepotili ani v NP Taman Negara!

Odpočinuli jsme si, doplnili zásoby tekutin a ubírali se pralesem dál směrem k vyhlídce Bukit Selang. Vylezli jsme si na čtyřmetrový dřevěný posed s lavičkou, kde jsme půl hodiny relaxovali, stihli posvačit a kochali se výhledem na nádherné okolní panorama. Sice nebyla stoprocentní viditelnost, ale přesto jsme mohli snadno rozpoznat malé vesnice, řeky klikatící se skrz mangrovové lesy na pobřeží, v dáli ostrov Satang a horu Santubong.

Zbývající část trasy byla ve znamení nepříjemného sestupu k ředitelství parku. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme dali na doporučení správce a nešli tuto trasu v opačném směru. Cesta byla šíleně prudká, člověk se sice mohl přidržovat lanových zábradlí, ale v případě pádu by mu to stejně nepomohlo. Nicméně přežili jsme bez úhony a v pořádku dorazili do cíle.

Palmetum a reflexologický chodníček

V areálu ředitelství parku jsme si v rychlosti stihli prohlédnout místo zvané Palmetum, kde byly vysázeny desítky druhů palem rostoucích v NP Kubah. Zahlédli jsme zde i několik „létajících ještěrek“. Tito drobní plazi se neslyšně pohybovali mezi stromy tak, že roztáhli své končetiny, mezi kterými měli jakousi blánu, která jim umožňovala několikametrový klouzavý let. Kromě několika velkých motýlů a obřích mravenců jsme na jiná zvířata nenarazili, ale i tak jsme si výlet velmi užili.

Správce parku nám ještě před odjezdem doporučil, abychom si vyzkoušeli zdejší reflexologický chodníček. Prý si budeme připadat jako v Hongkongu, a že jde o vynikající věc na masáž chodidel. Nelenili jsme, sundali si boty i ponožky a bosky se vydali na strastiplnou cestu. Postupovali jsme velmi pomalu a opatrně našlapovali na oblázky zalité do betonu, jako kdyby byly rozžhavené. Samozřejmě nás napadlo, že bychom se mohli vrátit, ale v rámci masochistického kroužku jsme se rozhodli zatnout zuby a dát trasu celou. Z krátkého úseku, jak jsme si původně mysleli, se sice vyklubal asi dvousetmetrový okruh s různými zatáčkami, schody a zákrutami, ale postupem času jsme vychytali styl chůze a šlo se nám lépe a rychleji. Na konci jsme si zhluboka oddychli a byli jsme spokojeni, že už to máme zdárně za sebou. Každopádně tento očistec splnil svůj účel, protože naše chodidla byla neskutečně dobře promasírovaná.

Zhodnocení

NP Kubah je perfektním místem na jednodenní výlet, a ačkoli nepatří mezi největší přírodní zajímavosti Sarawaku, určitě by byla velká škoda ho vynechat. Jelikož tato lokalita není turisty příliš navštěvovaná, budete mít zdejší nádherný a nedotčený kus přírody de facto jen pro sebe. Můžete se nerušeně procházet džunglí, vstřebávat všechny její zvuky, v klidu rozjímat a každý krok si náležitě vychutnat. Tento národní park má bezpochyby své obrovské kouzlo a podle mého názoru patřil k tomu nejlepšímu, co jsme v Malajsii poznali a zažili.

Aigues Mortes – Tam, kde slovo smrt znamená život

Procházím se za žhavého letního dne uličkami jednoho
z nejzajímavějších měst francouzského pobřeží – Aigues Mortes.
Ještě nenastal čas pro pravou středomořskou siestu. Ze zahradních
restaurací, z dokořán otevřených dveří a oken romantických
hospůdek ke mně doléhá cinkot příborů, nádobí a skleniček.

Ve sladké Provence

Procházím se za žhavého letního dne uličkami jednoho z nejzajímavějších měst francouzského pobřeží – Aigues Mortes. Ještě nenastal čas pro pravou středomořskou siestu. Ze zahradních restaurací, z dokořán otevřených dveří a oken romantických hospůdek ke mně doléhá cinkot příborů, nádobí a skleniček. Jen na chvilku jej lehký větřík nechá doznít v mých uších, aby ho vzápětí odnesl přes městské hradby kamsi nad nedozírné vody Středozemního moře.


V srdci rezervace Camargue

S rozkoší a potěšením se v dopoledním čase toulám potichlými uličkami zdejšího městečka. Nalezneme ho v departmentu Gard a regionu Languedoc-Roussillon. Poloha na okraji přírodní rezervace Camargue z něj činí jednu ze vstupních bran do především ornitologicky velmi cenného komplexu rozsáhlých bažin.

Může za to Ludvík IX.

První zmínka o Aigues Mortes pochází z 10. století n. l., ale zásluha o založení města se připisuje až Ludvíku IX., který zde v polovině 13. století začal budovat přístav nezbytný pro formování jeho křižáckých výprav. Uvědomíme-li si, že ostatní středomořské přístavy spadaly do rukou protifrancouzsky laděných hrabat z Provence, pochopíme nezbytnost tohoto kroku. Po úspěšné první egyptské anabázi zde Ludvík IX. v roce 1270 zformoval i svou druhou křižáckou výpravu, která se mu však stala osudnou.

V uličkách Aigues Mortes

V mysli se pomalu vracím z minulosti do současnosti a téměř se leknu, když spatřím liduprázdnou uličku, do které jsem, během svých myšlenkových toulek minulostí, zabloudil. Nikde nikdo. Takřka posvátné ticho vládne v těchto místech, které neruší sebemenší závan větru. Nedovolí mu to geometricky strohá orientace zdejších uliček se zřetelnou inspirací románské architektury. Hradby, těsně obepínající historické jádro v pálícím poledním slunci, se tváří stejně zpupně a nezdolně, jako když bránily Aigues Mortes před vojsky oblehatelů. Ani se mi věřit nechce, že se v dnešním moderním světě dá nalézt tak klidné místo. Jako kdybych se ocitl ve městě mrtvých! Stačí však zajít za nejbližší roh a okamžitě stojím uprostřed proudu turistů, kteří v turistické sezóně tuto bránu přírodní rezervace Camargue hojně navštěvují. Pohled na spěchající skupiny japonských turistů, kteří se schovávají za hledáčky fotoaparátů a videokamer mě rychle vrací do reality. Před zarudlými, sluncem sežehnutými a uspěchanými tvářemi rychle prchám do intimního světa postranních uliček a zákoutí, kde mohu být sám s duchem tohoto města, s duchem generací, které se zde celá staletí rodily, žily své životy, své osudy a které zde i umíraly.

Když moře zmizelo

Máloco tak dobře dokumentuje pomíjivost lidského bytí, snažení i nezdolnou sílu přírody jako historie tohoto místa. Když bylo město Aigues Mortes založeno, leželo na břehu velké laguny a ke spojení s mořem lodě využívaly mohutná ramena delty řeky Rhony, končící poblíž města svou suchozemskou pouť a ústící do Středozemního moře. Staletí ubíhala, mohutný říční tok přinášel další a další vrstvy usazenin a moře se vzdalovalo… Město začalo rychle ztrácet svůj strategický význam a stále více upadalo v zapomnění. Volné moře, dnes od města vzdálené téměř 8 kilometrů, zmizelo. Zánik námořního přístavu sebou přinesl odliv obyvatelstva a tak zatímco na konci 15. století zde žilo na 15 000 stálých obyvatel. V průběhu následujících staletí se jeho počet ustálil na necelých 6 tisících.


Město opět žije!

Město však žije! S přibývajícími nánosy zeminy a se vznikem nových ostrůvků a kanálů se v celém okolí začal usazovat strategický nerost – mořská sůl. Po prvních nesmělých pokusech s budováním malých solivarů vznikl za vlády Františka I. vodní kanál Canal de Pecaiss, který propojil již zmiňované solivary s mořem. Výstavba Canalu de Sete vrátila život i do téměř zaniklého námořního přístavu. Jen námořní lodě byly nahrazeny loděmi říčními. Solivar „Salins du Midi“ se rozrostl do té míry, že se stal největším francouzským a třetím největším evropským solivarem a haldy bělostné soli jsou teď dobře viditelné i od městských hradeb.

Pohled do minulosti

I když důvod, proč vzniklo město Aigues Mortes, již dávno pohřbily dějiny, město dnes překypuje energií. V symbióze plného života moderního věku a vznešené atmosféry dávných věků tu nenaleznete ani stopy po mrtvolné strnulosti minulosti. I dnes musíme ocenit stavitele tohoto díla, kteří při jeho výstavbě prokázali smysl pro jednoduchost a nebáli se ani na tehdejší dobu moderní pojetí budovaného komplexu. V některých etapách výstavby nechali inspirovat jinými staviteli, přesto celému areálu vetkli osobitý rukopis francouzského stavitelství. Jedinou pevnou spojnici s okolním světem dodnes střeží mohutná věž obehnaná vodním příkopem. Tloušťka jejích zdí dostatečně dokumentuje význam stavby. S pokrokovostí a odvahou k aplikaci tehdejších moderních stavebních metod se setkáváme takřka na každém kroku. Žádné křivolaké, středověké uličky, ale rovné, široké ulice dodržující přesný geometrický rámec. Přísně funkční, dimenzované a přesto působivé jsou i městské hradby, což výrazně odlišuje toto historické sídlo od jiných francouzských měst. Stavitelé tu šikovně využili strategickou polohu města uprostřed nekonečných bažin, jejichž existence znemožňovala použití těžké dobývací techniky při obléhání města. Při procházce po hradbách se setkáme s (na svou dobu) moderním řešením hradebních střílen, které nejenže umožňovaly současnou střelbu hned dvou obránců, ale současně je velmi úzkým průzorem chránily před střelbou protivníka. I vzájemné zaklínění dvou věží u každé z městských bran a systém mříží umožňovalo velmi účinnou obranu proti pokusům o jejich prolomení. A ještě jedné maličkosti si povšimněme. Na vnitřních stranách hradeb jsou velmi dobře zachované prevéty (záchody), které sloužily obráncům během nepřátelského obléhání.


Když slunce pálí a pálí

Možná i díky tomu, se dnes můžeme procházet malebnými městskými uličkami a obdivovat Věž Tour de Konstance, která dominuje celému pevnostnímu systému hradeb. Její zdi by mohli vyprávět celou řadu pohnutých osudů zde kdysi vězněných osob. Nejdříve členové řádu templářů a později hugenoté okusili nevlídnost tohoto státního vězení. Náměstíčko se zrestaurovaným kostelem Église Notre Dame des Sablons a sochou zakladatele města Ludvíka IX. zve k odpočinku. Určitě lze doporučit návštěvu již zmiňovaného kostela. Prvním, čím tato stavba zaujme, je nezvyklé teplo, které v interiéru panuje. Při návštěvách jiných svatostánků je člověk připraven spíše na chlad, který zvláště v horkých letních měsících je v těchto kamenných stavbách. I vnitřní výzdoba je poněkud jiná, než na jakou je člověk ve zdejších kostelech zvyklý. Zaujme především jednoduchostí a moderním provedením a do jisté míry i nezvykle velkým množstvím světla, které sem proudí vysokými zdobenými okny.

Aigues Mortes poetické a romantické

Když v časném dopoledni restaurace otevřou své zahrádky, které zvou k ochutnání zdejších specialit, nemusíte ani zajít do restaurace. Stačí se posadit na hlavním náměstí v Aigues Mortes na lavičku a z dokořán otevřených dveří okolních restaurací se k Vám začne linout vůně kulinářských výtvorů. Tu zavoní skopové, jehněčí nebo králičí pečínka kořeněná tymiánem, estragonem, bazalkou nebo šalvějí. Z oken další restaurace se připomene rybí vůní s příměsí šafránu bouillabaisa, zatímco z další zavoní bourrida připravovaná z „mořského ďasa“. Jak příjemně se sedí pod korunami vzrostlých stromů a naslouchá šumění větru v jejich korunách! V jak nádhernou mozaiku se skládá šumění větru, cinkání nádobí a příborů a k tomu se přidává ospalá atmosféra letního dne v kulise starobylého města! Člověk by vydržel sedět a naslouchat celé hodiny! Klid a mír jakoby se teď vléval do mého těla, do mé mysli, zatímco mé oči pozorují ten nejidyličtější obraz francouzského života. Ano života! I když název Aigues Mortes mluví o smrti, přesto žije. Žije svou krásou, idyličností a bezprostředností. Naslouchejte mu!

Ostrov Ischia aneb Relax v termálních pramenech

Vůně alchymie, horká vřídla, termální vody, přírodní sauny,
estetická centra, síra, fumarole – horké páry a léčivá bahna –
fango, které ozdraví tělo i ducha. Tak tohle všechno a mnohem více na
Vás čeká na největším ostrově Neapolského zálivu. Vítejte na
termálním ostrově ISCHIA!

Perla v Neapolském zálivu

Vůně alchimie, horká vřídla, termální vody, přírodní sauny, estetická centra, síra, fumarole – horké páry a léčivá bahna – fango, které ozdraví tělo i ducha. Tak tohle všechno a mnohem více na Vás čeká na největším ostrově Neapolského zálivu. Vítejte na termálním ostrově Ischia! Ostrov je vulkanického původu a nachází se v jižní Itálii, pouhých 33 km od Neapole a ostrova Capri a patří do regionu Kampanie.


Je největším ostrovem v Neapolském zálivu a osmým největším ostrovem Itálie, který má téměř kruhový tvar na výšku měří cca 7 km a na šířku 10 km. Má 60 000 stálých obyvatel a dělí se celkem do 6 – ti správních obcí (Ischia Porto, Ischia Ponte, Casamicciola Terme, Lacco Ameno, Forio, Serrara Fontana a Barano).

Ischia je jedno z největších termálních míst v Evropě, horké termální prameny se zde využívali již v antice pro léčení a ozdravení. Najdete zde, ale i sladké – pitné prameny např. Buceto, Nitrodi a Olmnitello. Na ostrově vyvěrá celkem 100 těchto léčivých termálních pramenů, které Vám pomůžou od zdravotních potíží a bolestí – především bolestí krční páteře a celého pohybového aparátu. Zmírní revma, vyléčí neplodnost a srdeční choroby a dokonce pomůže i při kožních onemocněních, např. akné nebo lupénce.

Poseidon zdraví

Při návštěvě ostrova Ischia určitě nezapomeňte navštívit, alespoň jeden z mnoha termálních parků. Jeden z největších se nachází v romantické zátoce Baia di Citara v oáze oleandrů, ibišků a agávií – jedná se o Poseidonovy zahrady. Na ploše 4500 m˛ je k dispozici celkem 22 termálních bazénů o různé teplotě od 15°C do 40°C, některé jsou dokonce vytesané přímo ve skále – jako staré římské lázně. V termálním parku najdete také přírodní sauny, kneipová jezírka, restaurace, bary, butiky a zdravotnické centrum, kde můžete využít různých léčebných kúr: např. inhalace, masáže a bahenní zábaly. Osobně jsem vyzkoušela hned několik parků na ostrově a nejlépe se mi relaxovalo v termálním parku NEGOMBO v obci Lacco Ameno. Negombo se rozkládá v nádherné, přírodní zátoce San Montano s exotickou zelení a s křišťálově čistým mořem. Z parku je také úžasný výhled na celou zátoku a jistě uvítáte, že jako v jediném termálním parku na ostrově zde není povinnost koupací čepice. Další lázně se rozprostírají hned na začátku nejdelší pláže Maronti – termální park Aphrodité & Apollon ocení především naturalisté, jako jediný park totiž nabízí i nudistickou terasu. Ale jestli hledáte něco opravdu výjimečného doporučuji navštívit staré římské lázně Cavascura. Starověké lázně jsou zabudovány přímo uprostřed skal a termální koupel si zde užijete v kamenné vaně.


Zelený ostrov

Ne nadarmo si ostrov Ischia vysloužil přezdívku „zelený“. Flóra je zde opravdu uchvacující, vegetace zde bují ze všech stran a vzduch je provoněný po orchidejích a oreganu. Při Vašich toulkách po ostrově budete vídat nepřeberné množství kaktusů, které zde dorůstají nadprůměrných rozměrů, od opuncie až po vzácné druhy celkem 350 druhů pro které byla na ostrově dokonce zřízena botanická zahrada – Giardini Ravino. Zde se zastavte v místním baru – lounge caffé, kde doporučuji ochutnat výborný, vychlazený drink z místních kaktusových plodů s přídavkem aloe vera. Ale i další květena na tomto ostrově stojí za Vaší pozornost, najdete zde např. citrusové plody (citróny, pomeranče a cedry zde mají sklizeň dokonce i několikrát do roka), kiwi, olivovníky a ovocné stromy. Ostrov se pyšní i velmi kvalitním vínem, které zde pěstují dvě vyhlášené rodiny Casa d´Ambra a Pietratorcia, které jsou veřejnosti otevřené od dubna do října. V typické dřevěné kantýně ochutnáte ty nejlepší ischijská vína, která Vám spolu s lehkým občerstvením bude servírováno na kamenné stoly z vulkanického tufu. Ale největší klenot ostrova je botanická zahrada La Mortella, která byla založena anglickým kompozitorem Viliamem Woltonem a je pod záštitou anglického prince Charlese. Jedná se o největší botanickou zahradu na ostrově a její prohlídka Vám zabere minimálně 4 hodiny. Uvnitř objevíte nejen 600 druhů exotické květeny z různých koutů světa, ale i ptačí voliéru, motýlí koutek a samozřejmě v zahradě nechybí ani restaurace a bary jak jinak než v anglickém stylu. Každou neděli se přímo v centru botanické zahrady konají velmi oblíbené koncerty vážné hudby.

Zajímavosti ostrova

Dominantou a symbolem ostrova je Aragonský hrad, který se nachází na poloostrově a je spojen 200 m. dlouhým, kamenným mostem s hlavním městem ostrova. Uvnitř pevnosti se nachází např. vězení, mučírna, pohřebiště řádu Klarisek (prvorozené dcery aristokratických rodin), kostel Immacollata a pozůstatky katedrály sv. Assunty z roku 1301.


V hlavním městě se rozprostírá největší a nejdůležitější přístav ostrova – Ischia Porto, který zajišťuje spojení mezi ostrovem a pevninou. Vybrat si můžete hned mezi několika lodními společnostmi Caremar (trajekt – státní a nejlevnější), Medmar (trajekt – soukromá a také dražší lodní společnost) a v případě, že cestujete bez auta tak můžete využít i rychlolodě a katamarány společnosti Caremar, Alilauro nebo SNAV. Přístav vznikl na příkaz Ferdinanda II., který původně zatopené vulkanické jezero nechal v roce 1854 propojit s mořem a tak vznikl velmi chráněný, bezpečný přístav. Ischia Porto je zároveň administrativní, obchodní a společenské centrum ostrova, místní promenáda nabízí řadu luxusních obchodů, barů, typických restaurací i diskoték.

Hned na začátku další oblasti Casamicciola Terme objevíte vyhlášenou keramičku Fratelli Mennella, kde již od roku 1505 vzniká keramika ze speciální hlíny terrecotta. Casamicciola je vyhlášená také díky svým silným – radioaktivním pramenům, které pomáhají léčit především neplodnost, gynekologické problémy a poruchy metabolismu. Je to také druhý největší přístav ostrova, v jehož blízkosti se rozprostírá luxusní, jachtařská marina. V roce 1883 zde zažili silné zemětřesení, při kterém byla celá obec kompletně zničena a znovu vybudována. Po pár kilometrech dorazíte do nejmenší obce na ostrově Lacco Ameno s výběžkem Monte Vico, kde byla založena první řecká osada. Dnes zde můžete navštívit archeologické muzeum Villa Abrusto, které popisuje kompletní historii ostrova a mimo jiné vystavuje i nejcennější exponát Nestorův pohár, na němž je napsáno: „Mívalo cenu pít z Nestorova poháru, ale kdo se napije z mého, okamžitě bude očarován bohyní Afrodité“. Symbolem této nejmenší obce se stal pozůstatek sopečné činnosti na ostrově Il Fungo – lávová vyvřelina ve tvaru houby. V další oblasti ostrova ve Foriu – pro změnu největší oblasti na ostrově, najdete kostel záchrany – zasvěcený všem námořníkům a rybářům Santa Maria del Soccorso. Tento kostelík je známí především z amerického filmu Nebožtíci přejí lásce neboli Avanti. Největší místní zajímavostí je přírodní úkaz “ZELENÝ PAPRSEK“, který každému, kdo jej zahlédne, přinese štěstí a lásku. Je vidět pouze ze tří míst na světě z ostrovů v Tichém oceánu, z Istanbulu (Turecko) a právě z ostrova Ischia.

V největší oblasti na ostrově ještě najdete slavnou letní vilu – muzeum La Colombaia, která připomíná život slavného italského režiséra Luchina Viscontiho. A jedinečným zážitkem pro Vás bude koupání v přírodní zátoce SORGETO, právě zde totiž vyvěrají přímo do moře 100°C horké termální prameny (možnost koupání celoročně). Doporučuji navštívit zátoku ve večerních hodinách a vyzkoušet tak horkou, relaxační koupel pod hvězdami – čeká Vás nezapomenutelný zážitek!!! Do zátoky vede 200 schodů:) proto baterku nebo nějaké světlo s sebou (stačí i mobil) a dávejte pozor při vstupu do vody na horké proudy a kameny.


Nejjižnější výběžek ostrova Sant Angelo je místo, kde se každoročně sjíždí V.I.P. osobnosti z celého světa a není se čemu divit. Tento kouzelný poloostrov je zasazen v přírodním ráji a panuje zde pohádková atmosféra. Sant Angelo bylo původně rybářskou osadou, nyní je luxusním místem a pěší zónou, kde jezdí pouze elektrická taxi. Určitě se zastavte v některém z barů nabízející vyhlášené místní sladkosti a koktejly (doporučuji: La Tavernetta del Pirata, kde se schází i slavné osobnosti) a vychutnejte si neopakovatelnou atmosféru.

Sever proti jihu

Jižní strana ostrova Vás naprosto uchvátí díky své jedinečné atmosféře, která zde panuje. Cesta se pomalu začíná zužovat a klikatit a jízda autobusem se stává opravdovým zážitkem. Místní řidiči v zatáčce míjí domy a zídky o milimetry a přitom si ještě stačí zapálit cigaretu, telefonovat a mohutně gestikulovat. Po cestě si vychutnejte pohled na nádhernou vulkanickou krajinu, domy a restaurace, které jsou vystaveny z typického vulkanického kamene „zeleného tufu“ a charakteristické zídky le parracine, které slouží k ohraničení pozemků či zpevnění vinic. Určitě se zastavte v nejvýše položené obci Serrara Fonatana s nejmenším počtem obyvatel a v typické vesničce Fontána ochutnejte místní kapučíno nebo se můžete osvěžit granitou (ledová tříšť z čerstvě vymačkaných citrónů. V této typické vesničce poznáte opravdovou tvář místních, srdečných a velmi pohostinných obyvatel, kteří se ve výšce cca 400 m.n.m. dožívají nejvyššího věku na ostrově. Z Fontány vede ještě cesta na nejvyšší horu ostrova Monte Epomeo 789 m.n.m. (cca 1 hod). Z vrcholu se Vám pak nabídne neuvěřitelný výhled na celý ostrov i okolní ostrovy Procida, Vivara a Neapolský záliv. Na jižním pobřeží se ještě nachází nejdelší a nejoblíbenější pláž na ostrově – Maronti (2,5 km) plná zábavy, vodních sportů a restaurací. Na začátku této pláže vyvěrají fumarole – horké páry přímo do písku.

Poslední zajímavostí na jihu ostrova je pramen Nitrodi, který se nachází v obci Barano. Tento 26°C pitný pramen byl slavný již za vlády římských císařů, napomáhá při různých potížích trávicího ústrojí, léčí kožní onemocnění a napomáhá růstu a kvalitě vlasů.


Gastronomie

Místní kuchyně je velmi blízká napolitánské. Například v jídelníčku najdete klasickou pizzu či vynikající čerstvé ryby a mořské plody, ale typickou specialitou je coniglio alla cacciata (králík na divoko). Stejně jako v celém regionu Kampánie i na Ischii můžete ochutnat typické likéry mezi nejznámější patří určitě Limoncello. Jedná se o tradiční kampánský likér vyráběný z citrónové kúry, naložené v alkoholu s cukrem (recept: 8 citronů (kúra), 750 ml čistého alkoholu, 4 hrníčky cukru a 5 hrníčků vody naložíte do skleněné nádoby a necháte luhovat na tmavém místě 80 dní), Cremoncello (krémový citrónový likér), čokoládový likér s oříšky Bacio d´Ischia nebo Rucolino – vyráběné z místních bylinek (list rucoly).

Podnebí

Ředitel observatoře v Casamicciole ve své knize uvedl, že ostrov Ischia je klenotem italského podnebí a není důvod tomu nevěřit. Na ostrově panuje středomořské podnebí s vysokou vlhkostí vzduchu (v průměru 75%) a s malým množstvím srážek. Mezi zimní měsíce patří leden a únor, kdy teplota klesá na 10°C. V červenci a v srpnu teploty přesahují 30° C a v ostatních měsících se teplota pohybuje mezi 15°- 25°C. Ostrov je vhodný navštívit celoročně, díky svým léčivým, horkým, termálním pramenům (mimo ledna a února). V případě, že plánujete ostrov Ischia navštívit, kontaktujte cestovní kanceláře, které se na ostrov specializují např. CK Consultour, CK Osvěta, CK Fede nebo CK Mile na místě mají zajištěný kompletní servis a česky mluvící zkušené delegáty od místního touroperátora P.T.S. – ITALY TRAVEL.


Na ostrově je možné také zakoupit knihu – průvodce v českém jazyce a využít bohatou nabídku výletů např. na Vesuv a Pompeje, ostrov Capri, Amalfitánské pobřeží či do Neapole. Tak neváhejte a navštivte ostrov plný zdraví. Ostrov Ischia se na vás těší!!!

Důležité informace

Šuby duby Amerika aneb Češi, co jsou „trochu crazy“

„Katuško, já chci jet do Ameriky! Pojedeš se mnou?“ zeptala se
mě kamarádka Zuzu a dnes sem jí za tenhle návrh velikánsky vděčná.
Protože ním to všecko začalo.

„Katuško, já chci jet do Ameriky! Pojedeš se mnou?“ zeptala se mě kamarádka Zuzu a dnes sem jí za tenhle návrh velikánsky vděčná. Protože ním to všecko začalo.


V létě 2007 jsem strávila 3 měsíce ve Spojených státech amerických a byť vám to bude připadat jako klišé, byly to nejlepší prázdniny mého života. Možnost poznat jinou mentalitu, které se zpočátku musíte vysmívat, pak se usmíváte a nakonec se smějete společně s ní, protože si vás získá. To jsou Američani. Vstřícnost, přátelskost, snadná komunikace, ochota pomáhat druhým, bezbřehá spontánnost místy přecházející do čiré bláznivosti. I to jsou Američani. Civilizované metropole s do nebe vyčnívajícími mrakodrapy; opuštěné pláně, kde „zdechl pes“; pobřeží Atlantiku a na druhé straně bouřlivého Pacifiku; pouštní krajina; pláže plné surfařů; deštné pralesy; horské masivy s plachými zvířaty…to je pořád Amerika, obrovská země šesti časových pásem a úžasného cestovatelského potenciálu.

Po desíti pracovních týdnech strávených v jednom z početných dívčích táborů na východním pobřeží (tento „US camp“ však běžně čítá až 500 účastnic a dalších nejméně 200 lidí, kteří se starají buď o ně, nebo o hladký průběh tábora) se naše šestičlenná posádka vydala na cestování po západě, pobřeží na národní parky bohatší.


Dobrovolně si hrábnout na dno

V půjčeném autě Dodge jsme naši cestovatelskou šňůru začali ve státě Washington, na samotném severu západního pobřeží. Za 25 dní cestování jsme západ USA projeli od severu na jih a navštívili jsme následující národní parky: Olympic NP, Mt. Rainier NP, North Cascades NP, Glacier NP, Yellowstone NP, Grand Teton NP, Grand Canyon NP, Yosemite NP, dále Las Vegas, San Diego, mexickou Tijuanu a San Francisco. Docela slušný výčet na 25 dní, ale taky jsme si někdy i hrábli na dno. A to české je podle Američanů pěkně hluboko. Chcete příklad? Sestoupit do Grand Canyonu a v tentýž den ho také vyšlápnout nahoru v teplotě kolem 50°C nelze! Zemřete! Ne, my to přežili. Obejít velký horský okruh v Olympic National Park, čítající 33km v kratší době než 2–3 dny, jak je zvykem? Ano, za 9 hodin. Vyrazit si to do 10.000 stop za téměř nulové viditelnosti bez výbavy. Jistě, máme přece českou buzolu. Však si nás i fotografovali (možná proto, aby se pak mohli pochlubit snímky těch, v horách ztracených, mladých lidí z České republiky). Běžně jsme pak slýchali, že jsme opravdu „crazy“ (šílení).

S buzolou z ČR


Jeden z adrenalinových výletů jsme podnikli už v druhém národním parku, Mt. Rainieru, který nese jméno jeho nejvyšší hory sopečného původu (4.329m). Ta za svůj název zase vděčí tomu, že na ní pořád prší (ve vyšších polohách sněží), o čemž jsme se měli na vlastní kůži hned při první túře přesvědčit. V plánu bylo dobytí bez speciálního vybavení dostupného nejvyššího bodu Camp Muir ve výšce 10.188 stop (3.105m). My jsme totiž bez speciálního vybavení (když nepočítám jednu buzolu z ČR) opravdu byli. První čtvrtka cesty vedla po chodníčku v mírumilovné Krakonošově zahrádce s pobíhajícími plachými srnečkami a barevnou horskou květenou. Ale pak se místo kytek zjevily kameny a místo srnek svišti. A padla mlha jako v prádelně. Teď jsme se ukázali, my blázniví Češi. Ignorujíce tabuli Danger Zone (nebezpečná zóna), mlhu, velkou zimu, naši sporou „výbavu“ a už i padající sníh jsme se tvrdohlavě škrábali (někdy doslova) vzhůru. Značená cesta nám, díky husté mlze, zůstala utajena. Podle mapky a buzoly jsme si našli svoji vlastní. Překročili jsme asi 3 sněhové plochy a už se opravdu blížili udávané nadmořské výšce. Nakonec jsme se po demokratické poradě z bezpečnostních důvodů rozhodli z 9.000 stop vrátit zpět. Cestou dolů jsme potkávali výpravy s mačkami, lyžemi, holemi či další speciální výbavou a taky nevěřícím výrazem, kde se tu ta zmrzlá a ojíněná banda amatérů vzala.


Dobytí velkého kaňonu

Do paměti se vám navždy vryje Grand Canon. A určitě nezáleží na tom, jestli ho zdoláte během jednoho dne nebo s přespáním. Grand Canyon, rozprostírající se na 4.931 km2 ve státě Arizona, je při 1.829 m hloubky a až 30 m šířky třetím nejhlubším kaňonem na světě (po mexickém Both the Barmance del Cobre a idažském Hell´s Caynon). Za tento přírodní div vděčíme erozi, sněhu, dešti a řece Colorado tekoucí kaňonem ze Skalistých hor do Mexického zálivu v Kalifornii. Naše crazy posádka se rozhodla opět klasicky tvrdošíjně česky, že sestup a výstup zvládne v rozmezí 12 hodin. S doporučenou dávkou vody (4 litry na osobu / sestup), zásobou energie a pokrývkami hlavy jsme v 6.30 začali sestupovat po Bright Angel Trail do zamlženého kaňonu (v ranních hodinách je viditelnost značně limitována znečištěním vzduchu z nedaleké jaderné elektrárny). Nasadili jsme svižnější tempo, abychom měli dostatek času na zpáteční cestu nahoru. Samozřejmě jsme hodně fotili a užili si i dechu beroucích výhledů až na dno kaňonu z vyhlídky Plateau Point. Druhá půlka sestupu z Indiana Garden k řece Colorado byla mnohem příjemnější, vedoucí kolem malého říčního pramínku mezi zelení a kaktusy, paradoxně měně písečná a kamenitá, čím blíž horkému dnu kaňonu. Kakaová řeka Colorado protékající kaňonem je využívána na výlety na raftech a odvážlivci taky na koupání. My jsme si u ní odpočali asi ve 45°C ve stínu (bylo to na začátku září) a po hodině se vydali zpět. Cesta nahoru si samozřejmě vyžádala víc sil, ale při dodržování pravidelného pitného režimu a namáčení pokrývek hlavy jsme spokojeně dorazili nahoru už v 17 hodin odpoledne. Ani zdaleka tak vyčerpaní jako po jiných túrách v Glacier nebo Olympic NP, ale o to více plní dojmů a úžasných zážitků (mezi které patřilo například i osobní setkání s chřestýšem). Takže těchto 30 km při teplotě 30°C (nahoře kaňonu) a 45°C (na dně kaňonu) se opravdu dalo zvládnout za 6,5 hodin čistého času.

Sanfranciská rvačka dojmů

Nejen národní parky, ale i návštěvy amerických měst v nás zanechaly spoustu dojmů. Vzpomínám si, jak se ve mně praly v San Franciscu. Průzkum tohoto hippies proslaveného města jsme totiž začali trochu nešťastně. Nejen že jsme si vybrali pro nocleh trávníček u cesty vedoucí k vyhlídce na Golden Gate Bridge a tím pádem byli ráno seřváni drsnými US policisty, ale také jsme k začátku procházky městem zvolili podivínskou čtvrť u Market Street, před kterou varují i průvodci. Potkat bezdomovce, bláznivě mumlající stařenu, namaškařené podivíny, žebráky nebo i feťáky tu je na denním pořádku. Takže jsem hodně ostražitě sledovala, kdo se kolem mě mihne, ale k žádné nepříjemnosti naštěstí nedošlo. Nakonec to bylo zajímavé a poučné. Například upřímnost jednoho žebráka s cedulkou s nápisem „I need cash for alcohol research“ (Potřebuji peníze na alkoholový výzkum), nás i pobavila. Zbytek prohlídky San Francisca už byl kouzelný – uchvátila mě Čínská čtvrť největší svého druhu na světě a s největším počtem Číňanů žijících mimo území Číny, historické tramvajky (Cable Cars), klikatá ulička (Crooked Street), Molo 39 (Pier 39), kde se válí stovky lachtanů, nebo i výhled na Alcatraz. Výprava lodí i se vstupem vás přijde na $27 = 540 Kč, ale může se stát, jako nám, že bude klidně na celý den i dva vyprodáno – obzvlášť o víkendu. Tak snad se tam podíváme letos!

V Americe je blaze a ne draze


Máte-li rádi cestování a ještě jste se do Států nepodívali, tak neváhejte! Obzvlášť vy, studenti! Práce v kempu je příslibem snadno vydělaných peněz – aniž bychom se předřeli, získání nových přátelství – často mezinárodních, procvičení angličtiny v praxi, seznámení se s novou mentalitou. Za vydělané peníze (jedete-li ale s agenturou, připadne polovina mzdy jí) pak můžete podniknout minimálně čtyřtýdenní cestování, kam jen se vám zachce. A je z čeho vybírat! Půjčení auta na měsíc nás v roce 2007 přišlo na $2.200 = 44.000 Kč, nocovali jsme v kempech (nejvyšší cena za plácek – pro auto i 2 stany – se vyšplhala na $23 = 460 Kč/noc) nebo pod širákem, koupali se v jezerech, řekách, moři a stravovali se převážně fazolemi (do hor ideální). Co se týče vstupu do parků, vyplatí se si koupit tzv. America the Beautiful –Annual Pass (tehdy za $80 =1.600 Kč), který zaručí celé posádce osobního auta vstup do všech národních parků USA, včetně havajského, po dobu jednoho roku. Tím pádem ho můžete využít i následující rok, jestli se do USA vrátíte. A myslím, že vrátíte.

FOR TRAVEL: Inspirace na cesty a cestovatelský festival

Cestujete s dětmi, hledáme poklidnou dovolenou, relax nebo se chcete
naopak vydat na pořádně divokou jízdu? Spoustu skvělých tipů a
především kontaktů získáte 5. až 8. března v Pražském
veletržním areálu Letňany , kde se bude konat veletrh cestovního ruchu FOR
TRAVEL. A pro velký úspěch ho bude i letos doprovázet
i Cestovatelský festival, který pořádá časopis Travel Digest a
Cestovatel.cz.

Cestujete s dětmi, hledáme poklidnou dovolenou, relax nebo se chcete naopak vydat na pořádně divokou jízdu? Spoustu skvělých tipů a především kontaktů získáte 5. až 8. března v Pražském veletržním areálu Letňany , kde se bude konat veletrh cestovního ruchu FOR TRAVEL. A pro velký úspěch ho bude i letos doprovázet i Cestovatelský festival, který pořádá časopis Travel Digest a Cestovatel.cz.


Tuzemské i zahraniční dovolenkové zájezdy, zajímavá místa a památky, wellness a relaxace, aktivní dovolená, zážitková dovolená, dovolená pro rodiny s dětmi či pro seniory… Zkrátka veškeré aktivity, na které si ve spojení s cestováním vzpomenete se představí na veletrhu cestovního ruchu FOR TRAVEL. Ten i letos spadá pod FOR FAMILY – soubor veletrhů pro rodinu, bydlení a volný čas, které pořádá společnost ABF.

A ačkoliv se jedná teprve o druhý ročník For Travelu, mezi návštěvníky i vystavovateli už získal na popularitě. O tom svědčí počet zařízení zaměřených na pohodové trávení volného času, které se přihlásili do soutěže Grand Prix. Vítězem, který si odnese hodnotnou cenu, bude nejlepší produkt či služba a vy při vyhlašování můžete načerpat skvělou inspiraci pro dovolenou na příští rok. Pestrou nabídku jistě poskytnou i sami vystavovatelé. Jen namátkou se můžete setkat například se zástupci Cestovní kanceláře 101 CK ZEMEK, HOŠKA – TOUR, CK EVA ŠULCOVÁ, DODO – Zbyněk Dokulil, společností INTERHOME, JAF – LIPNO, NOVASOL, ITALIEONLINE, Léčebných lázní Jáchymov a mnohých dalších. Nově se na veletrhu FOR TRAVEL představí cestovní kanceláře (např. AUTOTURIST, CK KONTAKT, KUDRNA, VICTORIA, SKALLA), hotely (např. FRANKŮV DVŮR, POUTNÍ HOTEL KŘEMEŠNÍK, BIEN VIVRE HOTELS) či realitní společnosti (např. LEO REALITY GROUP).

Obecné informace Datum a místo konání: 5. – 8. 3. března 2009, Pražský veletržní areál Letňany Otevírací doba: 10.00 – 18.00 (5. – 7. 3. 2009), 10.00 – 17.00 (8. 3. 2009)

www.for-travel.cz

Ceny vstupného: děti do 6 let: zdarma žáci, studenti, důchodci, ZTP: 60 Kč základní vstupné: 100 Kč rodinné (2 dospělí + 2 děti): 200 Kč


Cestovatelský festival

Rozhodně byste si neměli nechat uniknout ani doprovodný program, který letos ABF připravuje ve spolupráci s týmem časopisu Travel Digest. Obav spojených s cestováním vás zbaví přednášející na odborných přednáškách (vystoupí zde členové Asociace českých cestovních kanceláří a agentur a Asociace cestovních kanceláří České republiky). Jistě vám dají spoustu skvělých tipů a rad jak si spolehlivě vybrat zájezd a nenaletět cestovkám až po možnosti cestování pro seniory. Návštěvníci se mohou těšit na povídání o gastronomických specialitách z Holandska a Flander, které se budou navíc ochutnávat.

Program Cestovatelského festivalu 7. – 8. března 2009 PVA Letňany, Vstupní hala I, Konferenční centrum, sál 1

Sobota, 7. 3. 2009 – organizuje Travel Digest

10.00 – 10.40 Jirka Pilnáček, Turistika.cz, s.r.o. Prezentace unikátního projektu, kde lidé sdílí své zkušenosti z cest a výletů a dostávají za to peníze (!), akce je spojena se soutěží o turistické předměty.

11.00 – 11.40 Vladimír Plešinger, Kniha Konga Cestovatel okouzlený zejména střední Afrikou, povypráví o svém „pobytopisu“ – přesně tak totiž říká své dnes slavné publikaci Kniha Konga.

12.00 – 12.40 Ing. Roman Škrabánek, Soňa Brandeisová a Tomio Okamura z AČCKA V ryze praktickém semináři plném rad a tipů poradí posluchačům jak si spolehlivě vybrat zájezd, jak cestovkám nenaletět i jak řešit vzniklé problémy.

13.00 – 13.40 Jan Čepelka, FTonline s.r.o. Jak se nespálit při výběru ubytovacího zařízení, aneb jsou oficiální certifikace (značení hvězdičkami) dostatečnou zárukou spokojenosti?

14.00 – 14.40 Daniël Hagen, HTIK Ředitel Holandské a flanderské turistické centrály vás provede po gastronomických delikatesách obou zemí, a pozor: bude se také ochutnávat!!!

15.00 – 15.40 Petr Slavík, Divočinou s fotoaparátem Známý český fotograf divočiny vás vezme na expedice do míst, která jsou stále nedotčená civilizací. Dozvíte se, co cítí v blízkosti šedohřbetého gorilího samce. Jaké to je, když na auto zaútočí slon, a co prožívá jen pár metrů od lovící smečky lvů.

16.00 – 17.00 Daniel Balcar, Výprava ke stromovým lidem Slavný cestovatel vás na Papuu Novou Guineu, k domorodcům z kmene Dani, který dodnes praktikuje krvavý rituál sekání prstů na rukou a jehož muži jsou oděni pouze do vydlabané tykve zvané koteka.

Neděle, 8. 3. 2009 – organizuje Cestovatel.cz

10.00 – 10.40 Michal Veber, tajemník Asociace cestovních kanceláří Možnosti cestování seniorů: Kdy cestují senioři a jaké jsou jejich nejoblíbenější destinace? Jak si nejlépe vybrat zájezd vhodný pro seniory a na co si při výběru dát pozor? Jak se správně pojistit? To vše a mnoho dalšího v semináři pro veřejnost…

10.40 – 11.10 Roman Hrůza, Dis. a Mgr. Bohumil Augusta, Klub železničních cestovatelů, o.s. Železniční nostalgie: Sekce klubová činnost, sběratelství, cestovatelské činnosti, podnikání v oboru železniční nostalgie a cestovní agentura, tipy na výlety motoráčky v okolí Prahy. Soutěž o volnou jízdenku na vybraný historický motoráček v okolí Prahy!

11.10 – 11.40 Jakub Turek, šéfredaktor Horydoly.cz Diashow: Divoká voda, skialpinismus, horolezectví, horská turistika, táboření – outdoorové aktivity, které vypadají nebezpečně, ale při dodržení základních pravidel se dají provozovat s malými i většími dětmi.

11.40 – 12.10 Jakub Turek, šéfredaktor Horydoly.cz Trendy v outdoorových aktivitách: Měnící se zájem je způsoben nejen rozšiřující se základnou, sporty dělícími se na mnoho disciplín, zlepšujícím se vybavením či snadnější dostupností.

12.10 – 12.40 Tomáš Peterka, Cestovatel.cz „Sex, drogy a reggaeton“: Povídání o Kolumbii, nejbezpečnější zemi Jižní Ameriky. Pláže, hory, džungle a nejlepší kafe na světě!


12.40 – 13.10 Milan Koláček, jachtař Sólo závod přes oceán na high-tech plachetnici: Český tým staví jednu z nejvyspělejších plachetnic za účelem pokořit Atlantický oceán ve světovém závodu.

13.10 – 13.40 Marek Audy, Cestovatel.cz Venezuela – Stolové hory zvnějšku i zevnitř: Fotografie objevitele rozsáhlých jeskynních systémů a autora knihy „Brány do ztraceného světa” + výstava fotografií z Venezuely.

13.40 – 14.10 Ondřej Mužík, Cestovatel.cz Expedice do Mongolska: prezentace připravované charitativní cesty s názvem CESTA DOMŮ připravené ve spolupráci s MPSV ČR.

14.10 – 14.40 Tomáš Peterka, Cestovatel.cz „Všechny barvy Altiplana“: Obrázková ochutnávka z přejezdu bolivijské náhorní plošiny. Plameňáci, kaktusy a spousta soli!

14.40 – 15.10 Martin Lejsal Cestovatel.cz Irán: Nahlédnutí do nitra Íránu, povídání o skutečném životě v této muslimské zemi.

15.10 – 15.40 Libor Malach, Cestovatel.cz Čína trochu jinak: Promítání 3D fotografií z cesty po Číně. Zkušenosti nezávislých cestovatelů a fotografie z epicentra zemětřesení z roku 2008.

15.40 – 16.10 Martin Loew, Promitani.cz Mé fotky z cest: Výběr z pořadů profesionálního cestovatele – Mongolsko, Petrohrad, Kalifornie, Havaj, Anglie, Patagonie, Maroko, Skotsko, Turecko, Ekvádor, Švýcarsko, Irsko

Změna programu vyhrazena.

Máme pro vás soutěž o vstupenky na veletrh a k tomu ještě soutěž o vstupenky na filmové představení Vítejte v KLDR, podívejte se na náš soutěžní článek

Výstavy v rámci Cestovatelského festivalu

Vstupní hala I

Domov objektivem cestovatelů, výstava fotosoutěže, finále 2008, Cestovatel, o.s.

Výstava fotografií z Venezuely, Marek Audy

Výstava velkoformátových obrazů novozélandské a australské přírody, Jiří Stránský Hala 2, sektor C

Kontakt: