Cestovatel.cz

Dnes je Basilej živým, pulsujícím, moderním městem. Řeka Rýn ho rozděluje na Malou a Velkou Basilej, ta Velká je právě zmiňovaná Bezilia. Turistům nabízí nejen „materiální“ potravu, ale i potravu „duchovní.“ I když preferujeme tu druhou zmíněnou, určitě se nebudeme bránit ani té první.

Zaparkujeme a okamžitě se ocitáme mezi novostavbami. Jejich vzdušná krása nás ale provází jen na první ulici, kterou procházíme. Během deseti minut nás obklopí budovy výrazně staršího data, došli jsme totiž do oblasti tzv. Klosterbergu. Staré domy na malém půdorysu se vyšplhaly do výšky dvou až tří podlaží, dvě řady oken jsou často i ve štítových zdech. O duchovní záležitosti zdejších obyvatel se staral a stará kostel Elisabeten von Basilea, jehož základy jsou gotické. Starobylost zdejších míst dokreslují lampy pouličního osvětlení. Ty jsou ale určitě o nějaké to desetiletí či století mladší, jen vhodně provedené.

Jen co opustíme přítmí kostela, zůstaneme stát „s pusou otevřenou.“ Dlouhá zeď v jeho blízkosti má neobvyklou výzdobu. Jsou na ní nalepeny talíře, mísy a misky všech možných tvarů a velikostí. Mezi barvami ale jednoznačně převládá bílá. Prohlížíme toto „umělecké“ dílo a uznáváme, že lidská fantazie nezná mezí. Seběhneme po schodech a opět žasneme. To, co náš úžas vyvolalo, je kašna Jeana Tinguelyho, vybudovaná v roce 1977. Vodní nádrž v parku je oživena kovovými „stroji“ nepopsatelných tvarů. Ty tady jen tak zbůhdarma netrůní ve vodě, ale pohybují se. Tady velké naběračky nabírají a vylévají vodu, tam se otáčí kolo a vedle „chrlič“ vodu chrlí. Tato originální dílka sestavil Tinguely z desítek kusů již nepotřebných a navzájem si zcela cizích předmětů. Že tato neobvyklá podívaná přitahuje pozornost turistů i „domácích,“ o tom není pochyb. Kolem nádrže není ani chvilku klid, na lavičce u bazénku se dají tato neumdlévající perpetua sledovat nekonečně dlouho.

Na náměstí Barfüsserplatz panuje čilý ruch. Na zdejším trhu se prodává všechno možné, dnes zde převládá nabídka květin. K návštěvě zve Historické muzeum s bohatými sbírkami, umístěné v budově ze 14. století, která dříve sloužila jako františkánský kostel.

Návštěvu žádného z basilejských muzeí nemáme tentokrát v plánu a tak nahlížíme do mapy, abychom se rozhodli, kam budou mířit naše další kroky. Váhání nad mapou zaregistruje kolem procházející starší paní a okamžitě se nás francouzsky ptá, zda nepotřebujeme poradit. Naší mizernou němčinou jí odpovíme, že bohužel francouzsky nemluvíme. Ona se jen pousměje a okamžitě přejde k němčině. Doporučuje nám návštěvu radnice, hlavního chrámu, muzeí i dalších pamětihodností. Je milá, viditelně má „své“ město ráda a dobře ho zná. A tak nás v tuto chvíli napadá otázka, kolik obyvatel kteréhokoliv našeho města by bylo schopno o tom „svém“ městě takto zasvěceně vyprávět.

Náměstí Marktplatz vévodí již zmíněná radnice. Její reprezentativní, bohatě zdobená budova je nepřehlédnutelná a asi každý návštěvník Basileje ji zařadí do programu své procházky po městě. Hlavní část rumělkově červené, zlatem bohatě zdobené, budovy se třemi oblouky v průčelí je nejstarší, postavil ji v letech 1508 – 14 městský architekt Jerg Rouber ve stylu burgundské pozdní gotiky. Na počátku 17. stol. byla radnice renovována a na konci 19. stol. byla přistavěna její levá část a věž na pravé straně. Hodiny jsou dílem mistra Wilhelma z let 1511 – 12, malby na stěnách od samotného Hanse Holbeina byly bohužel zničeny. Zachovány zůstaly fresky z dílny H. Bocka ze 17. století ve vnitřním dvoře ve stylu burgundské gotiky i socha zakladatele města Munatia Planka ze 16. století, umístěná na podstavci u vnějšího schodiště.

Také nedalekým náměstím nazývaným Rybí trh (Fischmarkt) jdou dějiny již několik století. Jejich němými svědky jsou domy i krásná kašna. Ta je ozdobena sochami Panny Marie a sv. Petra a Pavla a převládá na ní též červená barva, nechybí zde i zlaté zdobení. To, na co se díváme, je kopie, originál gotické kašny je v muzeu.

Vystoupáme po schodišti a úzkou uličkou dojdeme ke kostelu sv. Petra, nově postavenému v době konání známého koncilu. Podle písemností zde byla již v 9. století modlitebna. Nejstarší části kostela, které dnes můžeme vidět, byly postaveny ve 13. století, hlavní budova byla dokončena ke konci 14. století a kostelní věž pochází z roku 1430. Uvnitř kostela jsou zachovány nástěnné malby ze 14. století zobrazující události ze života a smrti Ježíše Krista.

Z teras dohlédneme k Rýnu. Přejdeme na jeho druhý břeh, odkud se nám otevře pěkný pohled na staré město. Vrátíme se zpět a zastavíme se až u nejznámější basilejské církevní stavby, u chrámu zvaného münster. Jeho pestrobarevná střecha a dvě štíhlé, 64 a 62 m vysoké, věže vévodí celému městu, stavba zaujme tmavě červenou barvou pískovcových kvádrů, z nichž je postavena. Bohužel právě prochází generální opravou a tak nám její vnější krása zůstává téměř celá utajena.

Po léta stávalo v tomto prostoru několik kostelů. V 11. století, když moc nad městem získal biskup, rozhodl se vystavět katedrálu. Byla postavena v románském slohu z růžového pískovce. Obnovy se stavba dočkala v gotickém slohu a tehdy byly přistavěny i dvě věže. Zemětřesení v roce 1356 ji vážně poškodilo, její rekonstrukce trvala až do roku 1500. V letech 1431 – 1438, kdy zde zasedal církevní sněm, měla románsko – gotická katedrála již dnešní podobu. Po nástupu reformace katedrála změnila své pány. Zatímco dosud byla biskupským chrámem, teď se stala svatostánkem protestantů. Za reformačních bouří byly však zničeny hlavní oltář i větší část výzdoby.

Chrám má pět lodí, je dlouhý 65 m a široký 32 m. Zvýšený chór obepíná ochoz, v dlažbě východně od chóru jsou naznačeny obrysy krypty z 9. století. Před kazatelnou se dochovala část pozdně románské dlažby ze 12. stol., v severní boční lodi je pohřben Erasmus Rotterdamský. Na prohlídku interiéru máme jen málo času – za půl hodiny budou zavírat – a tak chrám doslova proletíme. Do dvojité křížové chodby z 15. století, postavené na románských základech, se už nedostaneme.

Projdeme dalšími ulicemi, občas se ještě zastavíme před zajímavým domem, umlčíme kručící žaludek kebabem, nabereme informační materiály v turistickém centru a míříme k autu. Bez problémů vyjedeme z centra starého města, najedeme na dálnici směr Luzern a Zurich, ale – ouha. Jednolitý proud vozidel zpomaluje a zpomaluje, až zastaví. A pak už pokračujeme jen „přískokem vpřed.“ Je pátek odpoledne a je jasné, že „město přesedlalo na kola.“ Nic jiného jsme přece v čase dovolených nemohli čekat.

Po téměř hodinovém hlemýždím přesunu objevíme i důvod pomalé jízdy. Není to vysoký počet vozidel na silnici, jak jsme si původně mysleli, ale stažení dopravy ze tří do dvou jízdních pruhů. Jakmile kritické místo mineme, rychlost stoupá až na povolených sto dvacet. Ujíždíme k jihovýchodu za naším dalším cílem. Tím je hrad Habsburg, hrad, z něhož vzešel rod, jenž výrazně ovlivnil i české dějiny.

Projíždíme mírně zvlněnou krajinou. Z ní se najednou „vyloupne“ vrcholek Wülpelsberg a na něm zbytky Habsburgu postaveného kolem roku 1020. Z dálky vypadají velice skromně, rozeznáváme jen věž, nevelký palác a vlajku, s níž si pohrává vítr. Jsme zvědaví, jak vypadalo sídlo tak mocného rodu, rodu, který začínal svou dějinnou pouť jako bezvýznamný, který se však díky především sňatkové politice stal evropskou panovnickou dynastií vládnoucí v největším počtu zemí.

Teorií o původu rodu Habsburků je mnoho, někteří genealogové – pro zvýšení prestiže rodu – tvrdili, že jejich prapředky lze hledat až v antické době, dokonce u samotného Caesara. Pomineme – li legendu, narazíme v dějinách na jistého Guntrama, řečeného Bohatý. Někteří historikové ho ztotožňují se stejnojmenným hrabětem, který byl v roce 952 císařem Otou I. potrestán za zradu odejmutím statků v alsaském Nordgau. Pokud tomu tak opravdu bylo, Guntramův syn Lancelin si to vynahradil. Silou zbraní se zmocnil kraje Muri v dnešním severošvýcarském kantonu Aaragau. Lancelinův potomek Ratbod, snad jako pokání za otcovo násilnictví, založil v Muri klášter, který se pak na čas stal habsburskou rodovou hrobkou. Ratbod měl tři syny – Ottu, Albrechta a Wernera. Nejvýznamnější z nich byl ten nejmladší, který někdy kolem roku 1020 založil na soutoku řek Aary a Reussy ve zmíněném švýcarském kantonu Aaragau hrad Habichtsburg (Jestřábí hrad). Zkomoleně se mu začalo říkat Habsburg a Wernerův syn Otta II. se začal jako první titulovat jako hrabě z Habsburgu.

Pravdou je, že v době rozdrobenosti země se Habsburkové měli ze všech šlechtických rodů nejvíce k světu. Jejich panství se rozšiřovalo tak nebezpečně, že jim císař Jindřich v roce 1231 odňal kanton Uri (posléze i Schwyz a Unterwalden). Roku 1273 však Habsburkové získali římskoněmeckou korunu a hodlali své rodové panství obnovit. Ony tři „lesní“ kantony se proti nátlaku vzbouřily a roku 1291 vytvořily tzv. Věčný spolek neboli Spříseženstvo, jímž se zavazovaly ke vzájemné vojenské pomoci v případě intervence. Den přísahy – 1. srpen – je švýcarským státním svátkem, protože tato událost položila základy pozdějšího Švýcarska.

Když vystoupáme z nedalekého parkoviště k hradu, uznáme, že jsme se zmýlili v odhadu jeho velikosti. Zastřešen je skutečně jen palác a věž, ale odkryté zbytky základů dalších budov svědčí o výrazně větší rozloze tohoto raně středověkého sídla. Nejprve prohlédneme zastřešené prostory, potom podle informačních tabulí se snažíme odhadnout podobu hradu, rozhlížíme se po okolí a nakonec „jsme v šoku.“ Když totiž sejdeme na parkoviště, objevíme u schůdků pod stříškou vzorně srovnané deštníky. Na pohodu návštěvníků se prostě myslí i v tomto případě, přece nebudou při návštěvě kulturní památky moknout, kdyby snad neměli deštník svůj. Až na tuto raritu narazíme příště – a nutno říci, že za naši letošní cestu jsme se s připravenými deštníky setkali několikrát –, tak už určitě se nebudeme bezmezně divit.

Jedeme dále a pomalu „trávíme“ zážitky z hradu. Je celkem obyčejný, ale pro nás významný. A tak vedeme hlubokomyslné filozofické úvahy o tom, „co by, kdyby,“ tedy kdyby na náš bohatý trůn tehdy nedosedli bezvýznamní Habsburkové. Jenže kdyby je kdyby a skutečnost byla a často je i v současnosti jiná. Zcela jiná. A co my, malí pozorovatelé, můžeme učinit pro změnu událostí. Namítnete možná, že každý má možnost cosi změnit. Ale co je to cosi? Nechť si každý odpoví sám.

„Letošní rok nám není vůbec příznivě nakloněn“ – tento fakt konstatujeme začátkem května po několika nepříjemných a smutných událostech. Ale ani to nám nezabrání, abychom i letos uspokojili své toulavé nohy a nevydali se za krásami evropských zemí. Nakonec nuceni okolnostmi se rozhodneme pro zemi relativně blízko, zemi, kterou jsme navštívili v roce 1989 a potom jsme se jí jen třikrát na krátkou chvíli „dotkli. Tou zemí je Švýcarsko. Dost dlouho jsme se mu při našich cestách „vyhýbali“, aniž dokážeme přesně říci, proč tomu tak bylo. Snad i proto, že máme trochu ze Švýcarů strach. Jsme přesvědčeni, že se na nás budou dívat jako na chudé příbuzné a že nám to taky budou dávat najevo. Teď jen doufáme, že se nám tato naše představa nenaplní.

Letošní léto nelze snad ani nazvat létem. Sice pár horkých dnů – a je pravda, že až příliš horkých, doslova tropických, s nimiž se v našich zeměpisných šířkách spíše nemáme setkávat – už bylo, ale tento extrém nedělá léto létem. Kvůli neustálé zimě a příliš častým srážkám náš odjezd neustále odkládáme. Jeďte si do Švýcarska, do alpské země, v nejistém počasí. Z těch hor pak mnoho neuvidíte. A my letos chceme spíše než kulturní památky poznávat přírodní krásy. Vzhledem k nestálosti počasí připravujeme nejen tzv. „suchou“ variantu programu, ale i variantu „mokrou“. Snad tu druhou zmíněnou nebudeme muset využívat.

Nakonec 21. července se smíšenými pocity odjíždíme. I v tento den si potvrzujeme, že čím jsme starší, tím jsme nemožnější. A nestiháme. Rádi bychom odjeli do devíti hodin ráno, abychom projeli beze spěchu Německem. Odjezd se ale uskuteční až deset minut před pravým polednem. Letos jsme se nemuseli vracet (loni nás tři návraty vytrestaly), nic důležitého (doklady, peníze) jsme nezapomněli a tak cesta začala podle našeho mínění šťastně.

Ujíždíme směr Praha, Plzeň a hraniční přechod Rozvadov. Slunce nás neprovází, jen občas cudně vykoukne z mraků. Zatím si nestěžujeme, pod oblačnou oblohou se cestuje lépe. Je čtvrtek, provoz na silnicích není tak hektický, jako bývá o prázdninových víkendech. My sice jedeme přesně opačným směrem než většina turistů (ti míří k moři), ale i ten „náš“ směr může být o víkendech „nacpanější.“ Uháníme téměř stabilní rychlostí kolem sto šedesáti kilometrů, jen občas musíme zpomalit, to když se rozhodne předjíždět autobus, rychlejší náklaďák či některý ze „šnečků“ (tak říkáme turistům, kteří pro své pohodlí připojili za auto obytný přívěs).

Po dvacáté hodině máme za sebou téměř osm set kilometrů, stojíme na krásném nábřeží Rýna, na polderu Söllingen/Greffern. Už dvakrát při cestě do Francie jsme zde pozorovali rybáře, labutě a lysky, lodě proplouvající jedním i druhým směrem, dohlédneme až na druhý, francouzský břeh, již dvakrát jsme zde bez problémů přespali „nadivoko“. Uvaříme večeři a když se setmí, uléháme. Snad i dnešní noc bude klidná.

Od švýcarských hranic nás dělí necelých sto kilometrů. Čím více se k nim v pátek přibližujeme, tím je horší počasí. Mraky olověně šednou a klesají níž a níž. Na předním skle „oktice“ se objevují dešťové kapky. A naše nálada? Pochopitelně pod psa. Včera jsme byli přílišnými optimisty, počasí však pokračuje v letos obvyklém stylu.

Na německo – švýcarské hranici se nám nálada přece jen zlepší. Hranice projedeme bez problémů (měli jsme trochu strach, v informačním materiálu jsme se doma dověděli, že Švýcaři kontrolují množství přivážených potravin, a my přece jen vezeme „něco nad limit“) a také obloha vypadá trochu přívětivěji. Chvílemi se i slunce ukáže. V jeho doprovodu vjíždíme v devět ráno do ulic Basileje.

Nejprve projedeme třikrát část města, kterou už považujeme za okraj centra – teprve jsme se totiž „na potřetí“ konečně zorientovali v mapě. Zaparkujeme v parkovacím domě na náměstí Aeschenplatz – je pravda, že ani tato naše činnost se neobejde bez potíží, trvá nám chvíli, než najdeme vjezd – a pak si už můžeme vychutnávat historické i současné krásy tohoto města, druhého největšího města Švýcarska, ležícího na řece Rýn, na pomezí Německa, Francie a Švýcarska. Tato jeho poloha ho už v dávných dobách předurčila stát se centrem obchodu, nejen pozemního, ale i „vodního.“ Město je několik staletí i důležitým přístavem.

Jak už bylo v předchozích řádcích naznačeno, historie Basileje sahá daleko. „Chytrý bedekr“ praví, že první zmínka o městě, v němž dnes žije téměř 200 000 obyvatel, pochází z roku 374 po Kristu – tehdy psali římští historikové o vojenské pevnosti Bezilia. Osídlení v této oblasti je s největší pravděpodobností mnohem a mnohem starší. Jisté je, že na vrcholku, kde dnes stojí hlavní městský kostel, vzniklo v 2. polovině 1. století před Kristem keltské oppidum a že v roce 44 př. n. l. Plancus, důstojník Caesarovy armády a Cicerův přítel, založil nedaleko odsud město Augusta Raurica. Jeho pozůstatky přitahují „historiemilovné“ turisty dodnes. My jsme bohužel na jejich návštěvu tentokrát čas nenašli, přestože ukazatelé na cestu k němu jsou i na odbočkách z dálnice. Prostě vše se nedá stihnout, snad zde nejsme naposledy. Příště se k němu určitě vydáme.

Od 6. stol. n. l. bylo město začleněno do území pod vládou franckých králů. V 10. stol. se vládci změnili – v této oblasti se prosadili „francouzští zájemci“ – a kontrolu nad městem převzali Burgundové. V polovině 11. stol. byla Basilej připojena k německému císařství pod přímou vládou biskupa. Během století mezi lety 1160 a 1260 pomalu získávaly politickou moc na úkor biskupa stavovské a kupecké spolky, jejich členové nakonec vykoupili svou zemi od církve a Basilej se stala svobodným městem německého císařství.

V Basileji se odehrálo mnoho událostí, které vstoupily do historie nejen samotného města, ale i bližších a vzdálenějších zemí. Začněme těmi, které se dotkly i našich zemí. Když sem v roce 1212 přicestoval budoucí císař Fridrich II., král sicilský, byl mezi těmi, kdo ho vítali, i český král Přemysl Otakar I. Fridrich zde stvrdil svou sicilskou pečetí privilegia, která určovala vztah českého státu k římskoněmeckému císařství. Dokument vstoupil do našich dějin jako Zlatá bula sicilská a stal se jedním z významných dokumentů přinášejících změnu v postavení českého království.

V roce 1433 dorazila do Basileje skupina představitelů husitského hnutí v čele s Prokopem Holým. Ohlas husitských spanilých jízd do zahraničí i ostudný konec křížové výpravy proti husitům u Domažlic přiměl basilejský koncil k povolení veřejného slyšení husitům. Česká delegace prokázala, že myšlenkami vládne stejně dobře jako mečem. Jediným výsledkem setkání ale bylo rozhodnutí, že se bude v jednáních pokračovat v Praze. Než se ale uskutečnila, došlo k bratrovražednému boji u Lipan.

Vraťme se ještě do Basileje 13. století. V roce 1225 byl ve městě postaven most, jenž přispěl k rozvoji mezinárodního obchodu. Slibný vývoj však přerušilo v roce 1356 zemětřesení, z jeho tragických následků se ale město vzpamatovalo a začalo opět vzkvétat. Hospodářský a vědecký význam Basileje pozvedly další události. K těm nejvýznamnějším patřily založení univerzity v roce 1460, vznikající tiskárny a papírny, jež zajistily městu pověst centra knihtisku, a v neposlední řadě i pořádání velkých veletrhů od roku 1471, jejichž tradice pokračuje dodnes. Rozvoj města pochopitelně přilákal množství umělců a vědců včetně teologa Erasma Rotterdamského a malíře Hanse Holbeina, v letech 1527 – 28 zde bydlel lékař Paracelsus, v letech 1858 – 93 kunsthistorik Jacob Burckhardt a v letech 1869 – 79 filozof Friedrich Nietzsche.

Také politické události změnily postavení města. V roce 1501 se Basilej připojila ke Švýcarské konfederaci, původním záměrem tohoto počinu byla ochrana města proti snaze Habsburků převzít nad ním kontrolu. V roce 1529 sem dorazila reformace, město přijalo protestantskou víru a otevřelo brány protestantům hledajícím úkryt před náboženským útlakem ve Francii i v italském regionu Ticino. Přicházející lidé, především zruční tkalci, přispěli k prosperitě zdejší textilní výroby a hedvábnictví. V 18. století se stala Basilej známou svou misionářskou společností, která vysílala své členy do Afriky a Asie. Do dějin města zasáhla i velká francouzská revoluce – ta přinesla dočasně obyvatelům rovná práva – a také vláda Napoleona. Po jeho porážce se opět měšťanské rodiny zmocnily vlády a prosadily svá zvláštní privilegia.

Proč lákají slovenské Bojnice? Protože se tam člověk nemůže nudit za jakéhokoliv počasí.

Na Bojnicích je skvělé, že se tady člověk nenaběhá, protože vše je pěkně pohromadě v dosahu pěší chůze. To ocení určitě nejlépe rodiče s dětmi a také lidé, jejichž nohy už nemají tu mladickou svěžest. Uprostřed Bojnic stojí zámek, který jako by vyrostl na travertinové skále. Že to není zámek ledajaký svědčí i skutečnost, že je od roku 1970 národní kulturní památkou Slovenska. A jak by také ne, když je bojnický zámek jedním z nejstarších historických památek na území Slovenska. Co je ale na něm nejzajímavější? Že vypadá, jako filmová kulisa k nějaké krásné romantické pohádce. Vypadá nádherně, když je rozzářený sluncem a vypadá kouzelně ve večerním osvětlení. Kromě denních prohlídek jsou zde i prohlídky večerní.

Bojnický zámek láká i na rozlehlý zámecký park. Mohutná lípa – Lipa Kráľa Mateja (podle pověsti ji zasadil Matúš Čák Trenčianský v roce 130) vám vyrazí dech. Vydechnout můžete v zoologické zahradě, která stojí hned naproti zámku. Místní jsou na ni hrdí, protože je nejstarší slovenskou ZOO. Svůj domov v ní nalezlo 272 druhů zvířat, což představuje asi 1700 zvířat.

V mohutné travertinové skále, na které leží staré město spolu se zámkem a kostelem, se našlo až 11 vrstev pravěkého osídlení a nálezy neandrtálského pračlověka. Vzácnou Prepošstká jeskyně má délku 8 metrů a je v ní umístěno Muzeum pravěku jen pár metrů od hlavní ulice.

Asi 5 km je vzdálený Hornonitranský banský skanzen. Část dolu Cigeľ je už opuštěná a vyhrazená hornickému skanzenu. Na vlastní oči vidět a na vlastní kůži si vyzkoušet, jaké je prostředí, v němž horníci dennodenně pracují, je ojedinělý zážitek se vším co k tomu patří – helma, svítilna, hornická brašna. Ve skanzenu není nic přikrášleno. Jde o autentický zážitek, neboť důl je stále v činnosti a hornický skanzen je jen jeho součástí.

V lázních Bojnice se nachází 9 minerálních pramenů, které mají příznivé účinky na nemoci pohybového ústrojí, revmatické choroby, nemoci zad a kloubů, nervové choroby atd. Kromě nejrůznějších moderních procedur, které “vyladí” unavené a bolavé tělo, si člověk může užít i komplexu bazénů s teploučkou vodou, která dokáže konejšit, hojit i hladit.

Tak co? Už vás Bojnice lákají?