Cestovatel.cz – 399. stránka – Cestovatelský portál

Polsko Kosovo

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek.
Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních
obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe
poznali místní život.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek. Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe poznali místní život.

Na jedné z mých cest jsem zamířila do Bulharska s tím, že se po této zemi trochu porozhlídnu. S přítelem jsme s mapou v ruce vymysleli okruh, který částečně zasahoval i do Rumunska, a začali kontaktovat lidi na webu, jestli by nás ubytovali.

Sem tam se nám někdo ozval, ale i tak jsme ještě v den odletu měli zajištěné asi jen tři noci z osmi. Měli jsme ale štěstí, po dvou dnech mi přišla zpráva od Miroslava z vesnice Polsko Kosovo. Nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. Původně jsme měli namířeno trochu jiným směrem, ale lákavé nabídce poznat bulharský venkov ve vesnici takového jména jsme nemohli odolat.

Další den naše kroky pomocí autostopu vedly na sever Bulharska do regionu Ruse, kde nedaleko Polského Trambeše leží náš cíl – Polsko Kosovo. Každý, kdo nám zastavil, nás před touto vesničkou varoval, a to i přes jazykovou bariéru. Trochu nás vylekaly řeči o tom, že to je vesnice plná Cikánů a že předtím, než půjdeme k tomu člověku, co nás tam má ubytovat, se na něj máme poptat v místní samoobsluze. Nicméně jsme už ale byli na cestě a večer neměli kde spát. Nebo naše zvědavost byla silnější?

Cestu jsme urazili poměrně rychle a na silnici u Polska Kosova jsme se ocitli kolem šesté večer. To už jsem si nebyla úplně jistá, jestli toužím po poznání cikánské vesnice, a doufala, že Miroslav bude slušný člověk. Samoobsluhu jsme nehledali, dali jsme vědět našemu hostiteli, že se blížíme na jeho adresu, a vydali se do útrob vesnice.

Pohled na dva „baťůžkáře“ procházející podvečerní vesnicí, kde se všichni znají minimálně z drbů, musel být opravdu zajímavý. Bylo to vidět z pohledů místních, u kterých jsem nebyla schopna identifikovat, ke kterému etniku patří. Všichni byli opálení od silného letního slunce a špinaví nejspíš od tvrdé práce…

Po chvíli před námi zastavilo auto a z něj vystoupil usměvavý méně opálený Miroslav. V Polsku Kosovu vyrůstal a po studiích se sem rozhodl vrátit. Žije tu se svou ženou a dvěmi dětmi. Mají velký dům, velkou zahradu a v ní plno záhonků se zeleninou a květy, ovocné stromy a také zvířata: jedno tele, jedno sele, dva psy, desítku slepic a doma jedno morče. K tomu všemu se rodina stará i o několik políček a místní obchod se zbožím od oblečení, přes hygienické potřeby až k pánvím. Už kvůli tomuto obchůdku se Miroslavova rodina vymyká běžnému obyvatelstvu Polska Kosova. Moc podobných rodin tu nežije, a tak je těžké tu najít blízkého přítele. Takhle Miro vysvětlil, proč u sebe doma ubytovává neznámé cestovatele.

K mému údivu jsme v této rodině nebyli první hosté. Pár zvědavců sem zamířilo už před námi. Polsko Kosovo se v posledních letech dokonce stalo oblíbenou destinací Britů, kteří zde za pět svých platů kupují domy a pak sem jezdí na dovolenou. Čím je tato malinká vesnice může přitahovat? Možná tak nízkými cenami, přírodou, atmosférou. Jsou tu tedy k vidění domy obydlené pouze v období prázdnin a opuštěné během zbytku roku.

Ještě před deseti lety v Polsku Kosovu žilo přes 2 500 obyvatel. Dnes to je něco mezi 1000 a 1 200. Příčinou nejsou pouze podnikaví Britové, ale také místní mládež odcházející za městským životem a za prací, mnohdy až za hranice Bulharska. Nemálo z nich pracuje v Řecku, někteří ve Španělsku. Co vydělají, posílají domů rodinám.

Běžný občas vesnice, která v překladu znamená Kosí pole, se věnuje zemědělství. Téměř každý tu chová dobytek, koně a osli jsou zapřažení do povozu a doma se jí zelenina ze zahrádky. Navečer se muži sejdou v hospodě, kde nám natočili bulharské pivo, které i s Fantou stálo v přepočtu 18 Kč!

Pro místní jsme byli evidentně zajímavou atrakcí, a tak abychom na sebe jen tak okatě nepokukovali, začala jsem s nimi komunikovat. Napůl česky, napůl bulharsky jsem místním pivařům vysvětlila, že jsme z České republiky a že „spáváme“ u Miroslava. Hned každý kýval hlavou a poté, co jsem jim řekla, že jsme v Bulharsku na „sedm dana“, veškerá konverzace skončila. Jen jsme se na sebe navzájem usmívali.

Není ale pravda, že by se s námi místní nechtěli bavit. Jen prostě nevěděli jak. Když jsem začala dělat fotografie, všichni mi ihned ochotně pózovali. Jak děti, tak chlapi. Jeden dědeček byl z našeho zájmu o osla uvázaného u cesty tak nadšen, že nás zatáhl až k sobě domů, kde jsem musela povinně nafotit všechna jeho zvířata od psa až po králíky.

Asi 50% občanů Polska Kosova jsou Cikáni, se kterými tu nikdo nemá problém. Každý si žije po svém a až na letmý pozdrav si jeden druhého moc nevšímá. 40% tvoří Bulhaři a 10% Vlasi – původně křesťanští Rumuni, kteří do této oblasti přišli před 200 lety a dodnes používají starorumunštinu.

S okolím je Polsko Kosovo spojeno železnicí, ale téměř každý tu vlastní nějaké postarší vozidlo. Když ne auto, tak se do vedlejších měst dopravuje na povozu s koňmi nebo osly, kteří se zdají být o dost rychlejší!

Na první pohled vypadá Polsko Kosovo jako pravá nefalšovaná vesnice, kde místo budíku zakokrhá kohout. Ale i do těchto končin pronikl pokrok moderní doby. Chystá se zde totiž celoplošné zavedení internetu. Že by to byl nápad britských vlastníků zdejších nemovitostí? To spíše řádových občanů, kteří tím, že žijí na vesnici, nezavírají dveře okolnímu světu. A co si vlastně víc přát, než život v klidu a míru na jedné bulharské vesnici a přitom mít k dispozici veškeré informace ze světa!

Snad se tato vesnička nedá a nepodlehne investičním nápadům vyspělých (nebo aspoň vyspělejších) zemí. S tímto pocitem jsme se loučili s Miroslavem a jeho pohostinnou rodinou.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Také neumíte kreslit? Zkuste to s pravou hemisférou!

Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem
vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli
i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený
vlastní rukou je srdeční záležitost.

Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený vlastní rukou je srdeční záležitost.

Když jsem poprvé slyšela o kreslení za pomoci pravé hemisféry, byla jsem nadšená. To musím zkusit, vážně – to byla moje první myšlenka. A čím víc jsem se o kurzu takového kreslení dovídala, tím jsem byla víc utvrzená v tom, že moje první myšlenka je správná. Následovalo rozhodnutí se do kurzu přihlásit. A než se ponořím do světa kreslení, tak pár informací o kurzu by se asi hodilo.

Společnost Serafin (SEbevědomí, RAdost, Fantazie, INtuice) na svých kurzech následuje myšlenku paní Betty Edwardsové, která vytvořila metodu kreslení za pomoci pravé hemisféry. Ta je totiž odpovědná za naše tvůrčí úsilí, za naši kreativitu. A co víc, tato metoda kreslení je vlastně jakási forma relaxace mozku, neboť levá hemisféra je ve své činnosti potlačená. Američanka Betty Edwardsová studovala rozdíly ve funkcích mozkových hemisfér na základě objevů kalifornského rodáka Rogera Sperryho, který za své výzkumy činnosti mozku dostal Nobelovu cenu. Betty Edwardsová vytvořila metodu, která je jakousi formou odblokování pomocí kreslení, protože právě prostřednictvím kreslení v sobě lidé mohou znovu najít své skryté nebo nepoužívané tvůrčí schopnosti.

Než jsem jela na kurz, přepadla mě myšlenka, že jsem asi dost nemehlo a že se kreslit nejen nenaučím, ale že se ještě někde ztrapním. Kromě toho bylo vedro k nevydržení a představa, že se povleču kamsi do rozpáleného velkoměsta mě rozhodně na náladě nepřidala. Ale když jsem vstoupila do místnosti, umínila jsem si, že dva dny strávené v kurzu kreslení pojmu jako své vlastní dobrodružství. Nebudu muset s nikým soutěžit a dokonce ani sama se sebou. A podvolím se prostě kresbě. A dobře jsem udělala. Prostě jsem všechno nechala procházet svými smysly. A v průběhu dvou dnů jsem zapomínala na čas i na hlad. Kreslení mě prostě vtáhlo do sebe. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě strašně ráda kreslila a jak mě to bavilo. Jak jsem svět viděla svýma očima. Ale pak přišla ve škole výtvarná výchova a mé obrázky mě už netěšily, protože sklidily kritiku. A tak jsem na kreslení zanevřela.

Ale na tomto kurzu to bylo jiné. Tady jsme nesrovnávali, která kresba je lepší. Tady jsme se sobě obdivovali, co jsme dokázali nakreslit. Učili jsme se používat pravou hemisféru ke kreativní činnosti. Učili jsme se rozeznávat hrany, prostor, vztahy, světlo a stíny. Čekaly nás cvičení na koordinaci ruky a očí. Kreslili jsme negativní prostory, abychom napomohli zlepšit naše pozorovací schopnosti kresbou různých tvarů. Zkoušeli jsme škálu odstínů černé a bílé. Naučili jsme se různé techniky kreslení. Ale hlavně, naučili jsme se dívat a vidět. Ve své kresbě jsme nehledali chyby, ale radost z tvoření. Probouzeli jsme svou intuici vedeni pravou hemisférou. Ta je totiž intuitivní, pocitová, prostorová a tvořivá. A využít naši pravou hemisféru znamená také posunout své osobní hranice dál. A když dokážeme propojit obě hemisféry našeho mozku, dokážeme také plně prožívat přítomnost. A já jsem ji opravdu prožívala.

Tak tohle jsem dokázala, tohle jsem dokázala já. Tomuto portrétu jsem dala to nejlepší ze sebe. Takovéto myšlenky mě napadaly při pohledu na hotovou kresbu portrétu Jana Krause. Určitě má z kreslířského hlediska spoustu nedostatků, ale co…. Na tom nesejde, takto jsem ho dokázala nakreslit já, to malé nadšené dítě, které kdysi dávno rádo kreslilo.

A ještě něco. Ještě dlouho, dlouho po ukončení kurzu jsem měla pocit radosti jako když od někoho dostanete dárek. Já jsem si z kurzu odnášela dárek v podobě zkušenosti, že dokážu něco, o čem jsem neměla ani ponětí. Doba strávená v kurzu mi připadala jako dobrodružná cesta k vlastnímu dávno zapomenutému já.

Kdo z nás by nechtěl zažít dobrodružství! Objevovat, prozkoumávat, vidět nové věci v nejrůznějších zákoutích. Vždyť kdo by nechtěl na konci své dobrodružné cesty potkat sám sebe? Je to vážně prima pocit. Zkuste to.

Možná by se někomu hodila web adresa: www.konecnekreslim.com

Rodinná dovolená na maltských ostrovech

Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a
nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí
kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a
kromě toho láká krásným počasím

Mezi pobřežím Afriky a Sicílie se na několika malých ostrovech, z nichž největší jsou Malta, Gozo (maltsky Ghawdex )a Comino (Kemmuna), rozkládá Maltská republika. Je vzdálená jen 90 kilometrů od Sicílie a 200 kilometrů od Tuniska. Malta je tradičně považována za jedno z nejlepších a nejvhodnějších míst pro rodinnou dovolenou. Proč? Protože nabízí kvalitní služby jak v restauracích, tak v místních hotelech a kromě toho láká krásným počasím. Na Maltě si může užít rodina s dětmi malými i velkými a rodiče také nepřijdou zkrátka. Pro každého se najde něco atraktivního.

Nejlepší rodinná rekreace

Pod severním cípem Malty leží malebná vesnice Mellieha. Je velmi oblíbená pro dovolenou rodičů s dětmi, a to díky prostorné písčité pláži, což pro Maltu není typické – většina pláží je tady kamenitá. Kromě písečné pláže sem míří mnoho rodin také kvůli bezpečnému pozvolnému vstupu do vody, a tak rodiče i děti prožívají vodní radovánky v pohodě. V blízkosti této pláže na Mellieha Bay jsou hotely, které nabízejí všechny možné (a snad i nemožné služby) včetně zastávky autobusu.

Kostelíky pro každý den v roce

Zlatým hřebem maltského souostroví nejsou jen pláže. Kamenná městečka a vesničky se pyšní barokními kostely a lákají veselými lidovými oslavami. Snad nikdo není schopen přesně říci, kolik je vlastně na Maltě chrámů, kostelů a kostelíků. Malťané však hrdě tvrdí, že na tomto malinkém ostrově je minimálně tolik církevních staveb jako je dnů v roce – tedy 365. Takže ať se vydáte kterýmkoliv směrem, na nějakou historickou památku určitě narazíte.

Protože místní jsou z 90% vyznání římskokatolické, tak zde rozvody neexistují. V případě, že si manželé už nerozumí, odstěhují se od sebe a žijí odděleně po dobu 10 let, kdy mohou požádat papeže o zrušení manželství, který jim ovšem nemusí vždycky vyhovět. Také interrupce nejsou povoleny a rodiny mívají často čtyři děti.

Trocha historie nikoho nezabije

Patří se jaksi samo s sebou, že když už jste na Maltě navštívíte její hlavní město Valleta. Toto pevnostní město ze 16. století každého okouzlí svým slavným přístavem a rušnými uličkami. Jen je dobré vědět, že město je umístěno velmi působivě na několika pahorcích, ale ty jsou spojeny mnoha schody. Ale odměna je vážně sladká v podobě nádherných zahrad, kde se dá rychle zapomenout na potrápené nohy a úchvatné výhledy na přístav a Středozemní moře člověka na nohy zase brzy postaví. Valetta dýchá historii Každý národ, který si Maltské souostroví podmanil, vtiskl ostrovu svůj jedinečný otisk kultury. Asi největší rozkvět architektury nastal v době vlády Maltézských rytířů – Johanitů. No, a proto nezapomeňte navštívit Palác Velmistra. Je určitě podivuhodné, že jedním z velmistrů byl i český rodák – hrabě Kinský. Tento palác, který má podivuhodný interiér, slouží dnes jako sídlo prezidenta a parlamentu republiky Malta.

Prehistorické překvapení

Na Maltě se člověk může vydat po stopách sv. Pavla – jednoho z apoštolů nebo podlehnout nutkání shlédnout prehistorické chrámy a archeologická naleziště. Malta je velmi bohatá na historické památky, a přesto, že její rozloha se rovná rozloze Bratislavy, jsou na jejím území tři památky zapsané do Kulturního dědictví UNESCO. Hlavní město Valleta jako celek, takzvané Hypogeum v Hal Salfieni. a megalitické chrámy na Maltě a Gozo. Jsou z obrovských bloků kamenů poskládaných na sebe bez přispění jakékoliv techniky. A světe div se: chrámy jsou mnohem starší než slavná Cheopsova pyramida v egyptské Gíze.

Výlety po ostrově

Za vidění určitě stojí impozantní město Mdina na pahorku v srdci ostrova. Toto město založili už Féničané. Ve středověku bylo toto město bohaté a velmi živé. V dnešní době zde po rušném životu není ani památka. Město si sní svůj sen o kráse v tichých romantických uličkách.

Malebné rybářské vesničky Marsaxlokk a Marsaskala jsou přístavy, ve kterých můžete zažít neopakovatelnou atmosféru pod ochranou staré fénické bohyně, jejíž oči na modré a žluto-oranžové bárce mají za úkol chránit rybáře před zrádnými skalními útesy v moři

Blue Grotto nebo-li Modrá jeskyně fascinuje svou neuvěřitelně modrou vodou, ale musí se navštívit hned ráno, protože odpoledne její barva zešedne.

Ostrov Gozo a svůdná nymfa

Kdo má rád klidnější domáckou atmosféru, pak si určitě oblíbí malý ostrov Gozo, kde se může jeho duše rozletět nad malebnou krajinou a působivými útesy, které majestátně ční nad nádhernými průzračnými vodami Středozemního moře. V jednom z útesů je i slavná jeskyně nymfy Kalypso. A jestli byla nymfa stejně krásná jako výhled z jeskyně, nikdo se nemůže divit Odysseovi, že na tomto místě strávil v náručí půvabné Kalypso sedm let.

Těžko někdo ví, kolik roků by měla ona nymfa v současnosti, ale zato odborníci na archeologii ví, že chrámy Ggantija jsou považovány na nejstarší volně stojící stavby na světě, které se datují do let 3 500 před naším letopočtem, takže jsou vlastně staré 6 000 let. No páni, laik se diví, odborník žasne.

Gozo je ostrov zaslíbený potápěčům a romantickým duším. Místo, které vám určitě vyrazí dech se jmenuje Azure Window nebo-li Azurové okno. V okolí tohoto skalního oblouku je plno jeskyní a pestrobarevných korálových útvarů, ke kterým se dostanete úzkým průsmykem ve skalách.

Mňamky maltské kuchyně

Na stole samozřejmě nesmí chybět ryby a ani zelenina a ovoce. Vepřové a hovězí maso není moc v oblibě. Za to si domorodci pochutnávají na zvláštnostech jako jsou nakládaná natvrdo uvařená vejce nebo chutný tvarohový tvrdý sýr nakládaný v nálevu, ve kterém jsou různé druhy drceného pepře a také nakládaná a sušená rajčata, která mají zvláštní a velmi pikantní chuť. Ke kaším z čočky, hrachu a fazolí se podávají kulaté tvrdé, ale křehké sušenky. Pro mlsaly jsou jako stvořené kulaté preclíky plněné sladkou náplní. V kelímku si můžete koupit jakýsi sypký turecký med, který je proložen mandlemi. Ochutnat musíte z plodů opuncie nejen výborný džem, ale neméně dobrou pálenku. No a jak by to vypadalo, kdybyste neochutnaly národní rybu zvanou lampuka nebo některou jinou rybu, které jsou vynikající grilované i dušené. A na závěr si nemohu odpustit doporučení na Pastizzi – taštičky z listového těsta. Ale jestli neochutnáte nejmaltštější ze všech maltských jídel – králíka pečeného nebo dušeného na víně s česnekem – tak jste jistě ani na Maltě nebyli. Tento pokrm se nazývá fenkata.

Na trhu jsou často vidět capary poupata. Rostliny, které rostou na zdech mají poupata, která se dávají do slaného nálevu a pak se jí, když se neutrhnou včas tak pěkně na zdech kvetou.

Zdokonalte se v anglickém jazyce v zahraničí. Studium angličtiny na Maltě vám pomůže zařídit Jazyková škola Elvis. I studium angličtiny může být důvodem, proč se na Maltu vypravit.

Vodní dovádění

Pro rodiny s dětmi jakéhokoliv věku je na Maltě atrakce přímo velkolepá. Je jí rozlehlý vodní park Splash and Fun v malé vesničce Bahar ic-Caghaq. Obrovský bazén vás může pohoupat na 1,5 m vysokých umělých vlnách, které připomínají rozbouřené Středozemní moře. Máte ale štěstí, vlny vás neodnesou až do Tuniska. Celý čtvrt kilometr se můžete pomalu nechat vznášet v tzv. líné řece. Můžete přitom popustit uzdu své fantazie a vymyslet si, kolik druhů sladce opojné zmrzliny si u bazénu dáte. A to nemluvím ani o tom, že pokušení v toto vodním ráji je daleko víc. Dlouhé tobogány nebo obrovský trychtýř, který s vámi točí a točí. Menší děti si užijí bazénu se skluzavkami, různými schovávačkami a dalšími překvapeními.

Na ostrovech v pohybu

Maltské ostrovy jsou eldorádem vyznavačů pěší turistiky a cyklistiky, které přitahuje nejen krásná příroda, ale i celoročně příjemné podnebí. I to hraje důležitou roli v oblibě potápění, protože teplota vody neklesá pod 13oC ani v zimě. Vybavení si turisté mohou vypůjčit na mnoha místech. V křišťálových vodách se dají provozovat i jiné vodní sporty –třeba plachtění nebo windsurfing.

Samozřejmě ani na Maltě se nezapomíná na dnes velmi oblíbený sport – golf. Marsa Sports Club nabízí 18– jamkový golfový green, 17 tenisových a 5 squashových kurtů.

Malta jako Hollywood

I když asi Hollywood bude o trošku slavnější, přesto malinká Malta sehrála ve filmovém průmyslu významnou roli. No tak posuďte sami. Ve vallettském přístavu v roce 1997 se natáčel oblíbený televizní seriál Hrabě Monte Christo s G. Depardieu v hlavní roli. Dále to byl velkofilm Souboj Titánů a kvůli natáčení Pepka námořníka tady postavili celou vesničku. A zdi obrovské pevnosti byly očitými svědky natáčení takových kasovních trháků jako je film Gladiátor a neméně slavná Trója a mnoho dalších.

Ostrov výuky angličtiny

Maltské souostroví bylo od nepaměti předmětem zájmu jiných národů, a tak ostrovy byly stále pod něčí nadvládou. Asi nejvíc je patrný vliv britský, neboť Britové zde vládli necelá 2 století. Britové zde zavedli státní službu, školství a druhý jazyk. Jsou tu typicky anglické červené telefonní budky a poštovní schránky a jezdí se vlevo.

Druhým úředním jazykem je po maltštině angličtina, kterou se děti učí od 1. třídy. Proto každý Malťan vládne angličtinou jako svým rodným jazykem. Proto ani není divné, že se na Maltě pořádají celoročně kurzy výuky anglického jazyka a jsou stále hojně využívané především mladými lidmi z celé Evropy.

Hora křížů aneb ježatý kopeček

Litva, jedna z pobaltských republik, se prostírá u Baltského moře v rovinaté krajině. Motor autokaru pravidelně vrní a lidé trochu pospávají. Z hlavní silnice není vidět nic moc zajímavého kromě osamělých domků roztroušených podél cesty v severní části Litvy, ale přesto člověk tuší, že se k něčemu magickému blíží. A při vyslovení názvu města, která v litevštině melodicky zní, Šiauliai, zvedáme hlavy a naše oči začínají pátrat po krajině v naději, že uvidí „Horu křížů“ – „Križiu kalnas“, která se nachází v blízkosti města Šiauliai.

Zastavujeme a dereme se ven, abychom na vlastní oči viděli, jak vypadá toto bizarní poutní místo. No, ale počkat, to asi nejsme správně. Tady žádná hora není, tady je jenom úplná placka, pouze tam kousek před námi se ježí jakási přerostlá řepa. No, možná to tedy není řepa, ale jakýsi ježatý kopeček. Přicházíme blíž a kopeček přece jen nabyl větších rozměrů, i když bychom těžko mohli použít slovo kopec a slovo hora zní už úplně směšně.

Čím přicházíme blíž, tím víc jsme fascinováni. To, co se na kopečku ježí, jsou křesťanské kříže – tisíce křížů nejrůznějších velikostí. Od obrovitých až po miniaturní, které jsou navěšené na těch velkých tak, že je zcela zahalují. Nemůžeme odtrhnout zrak od takového panoramatu. Jsme plně vtaženi do atmosféry tohoto neobyčejného místa a mnohým z nás, i přesto, že pálí slunce, naskakuje husí kůže.

Pohled z dálky je fascinující, ale zblízka je prostě strhující. Procházíme se pěšinkami mezi kříži. Některé jsou dřevěné a umně vyřezávané, jiné dekorativní železné, prosté i zdobené, veliké a mocné, i chudobné – pouhá dvě překřížená dřívka. A přesto všechny tyto kříže vyjadřují to stejné: neutuchající víru, pokornou vděčnost a stále živou naději.

Ztrácíme se a zase vynořujeme v bludišti cestiček a pěšinek. Procházíme jako očarovaní a fotíme a fotíme, protože nelze jinak. Mnoho lidí se u křížů modlí a támhle nějaká rodina staví nový velký kříž, hned vedle toho ověšeného hrozny malých křížků. Toto poutní místo stále pulzuje životem. Stále přibývají nové a nové kříže. Už nyní se kříže rozkládají na ploše větší než dvě fotbalová hřiště.

A jak to všechno začalo? Snad tak, jak to vypráví jedna legenda. Jednomu sedlákovi se rozstonala jeho milovaná dcera a na její nemoc nepomáhala žádná medicína ani zaříkávání, ani žádné bylinky. Jednou v noci měl ten sedlák sen, ve kterém mu Bůh poradil, aby ze zdravého stromu udělal kříž a postavil na místní kopeček. Sedlák se druhý den hned pustil do kříže a postavil jej na místo, které mu Bůh ve snu ukázal. Během několika málo dní se dcera opravdu uzdravila. Zpráva o zázračném uzdravení se rychle rozšířila a další kříže začaly rychle přibývat.

Krásná legenda se ale nezdá historikům, kteří mají prozaičtější vysvětlení. První kříže prý byly postaveny na památku krveprolití, které se zde odehrálo v roce 1236. Němečtí rytíři, kteří šířili po Litvě křesťanství, se vraceli domů a byli napadeni a pobiti a lidé takto uctili jejich památku. V letech 1831 až 1863 k nim začaly přibývat kříže už ve velkém. Připomínaly ty, kteří byli deportováni na Sibiř nebo zabiti ať už v protiruských povstáních nebo během okupace Litvy Sovětským svazem. Hora křížů se tehdy stala Horou národního vzdoru. To se samozřejmě nelíbilo tehdejším ruským mocipánům, a proto nařídili, aby byl tento spontánní památník odporu srovnán se zemí ruskými buldozery. A tak se také stalo. Ale ani buldozery, ani teror nedokázaly zabránit dalšímu vztyčování křížů. Byl dokonce vypracován plán, podle něhož by tento kousek země měl být oddělen hlubokým vodním příkopem a střežen, aby se tak definitivně zabránilo dalšímu vztyčování křížů.

Naštěstí v roce 1991 získala Litva konečně samostatnost a kříže brzy na to už vytvořily les. Roku 1993 i tehdejší papež Jan Pavel II. byl okouzlen tímto spontánním poutním místem a při své návštěvě daroval Litevcům krásný vysoký kříž, který je zde na Hoře křížů velmi uctíván. Papež při této příležitosti požehnal Litvě a celé Evropě.

Kříže nepocházejí jen z Litvy, ale i ze sousedních zemí jako je Lotyšsko, Estonsko, Polsko i Rusko. Ale viděla jsem tam stát v jednom šiku s křesťanskými kříži i nějaké kříže s židovskou hvězdou a jeden kříž byl ozdoben i americkou vlajkou. Nápisy na křížích jsou v různých jazycích včetně němčiny a angličtiny.

I mnoho turistů chce přispět k velebnosti tohoto místa, a tak u zdejších prodejců, jejichž stánky lemují přístupovou cestu, zakupují malé křížky a přidávají je k tisícům dalších. Kromě křížků si mohou turisté zakoupit i většinou velmi pěkné předměty z jantaru a z březové kůry. A samozřejmě spoustu suvenýrů s náboženskou tématikou. A ty jsou často, bohužel, velmi kýčovité. Utratit se dá i za brožurky o Hoře křížů nebo o Litvě a také za vkusné pohlednice.

Je čas opustit toto úchvatné místo, které se nám vrylo hluboko do srdce. A já vím, že všichni, i my bezvěrci, budeme ještě dlouho vzpomínat na magické kouzlo tisíců ježících se křížů, křížků i křížečků.

Infoservis: Základní údaje o Litvě: Oficiální název – Litevská republika Hlavní město: Vilnius Rozloha: 64 589 km Počet obyvatel: 2 348 784 Měna: 1 lit

U Hory křížů jsou 2 parkoviště v blízkosti poutního místa a WC najdete na louce, sice ve formě kadibudky, ale čisté. Pokud chcete zakoupit nějaké suvenýry, je dobré mít místní měnu lit. U některých prodejců jsou uvedeny i ceny v eurech nebo dolarech.

Na psí farmě ve Finsku

Protože se množí zajímavé zápisky v našich cestovatelských
zápisnících bude redakce vyhlašovat zápisky měsíce (nikoliv
nutně v měsíčním intervalu) a takové zápisky odměňovat…

Protože se množí zajímavé zápisky v našich cestovatelských zápisnících bude redakce vyhlašovat zápisky měsíce (nikoliv nutně v měsíčním intervalu) a takové zápisky hodnotit menším finančním obnosem (300–500 Kč).

Cestovatelský zápisek měsíce

Prvním ohodnoceným je Honza Staněk. Hned na úvod ale začneme trochu netradičně a nevybereme jediný konkrétní zápisek, ale rovnou celý blog. Honza se totiž se železnou pravidelností každý týden hlásí a píše své zážitky z kraje, kde lišky dávají dobrou noc. V jeho případě tedy spíš psi Husky. Jeho zápisky můžete sledovat na adrese:

www.cestovatel.cz/blog/honza-stanek

Finsko je převážně rovinaté a tak kopce vysoké 500 – 700 m jsou pro Finy velké hory…

Vydávám se na kole k horskému hotelu Kiilopää, tam kolo nechávám a jdu pěšky k jezeru Luulampi, což je asi 6 km cesty celkem náročným terénem. Jezero Luulampi jsem v minulých letech několikrát viděl při mých trecích přes zdejší národní park Urho Kekkonen a mám touhu ho znovu spatřit a vidět tak stará známá místa a trochu zavzpomínat na ony cesty, které jsem tu vykonal. Naposledy jsem šel kolem jezera v roce 2006 na podzim.

Cesta z Kiilopää k Luulampi vede ve vyšších nadmořských výškách, kde už ve zdejším tuhém klimatu nepřežije les a proto jdu většinu cesty po nehostinných pláních tundry. Cesta mi trvá něco přes hodinku, chvíli se zdržuji u jezera Luulampi a zdejšího stejnojmenného, pro turisty volně přístupného, srubu a pak se vydávám zpět, už je pokročilý čas, pomalu se začne šeřit a budou vylézat medvědi…

Klášter Osek

Jen asi 6 km od Duchcova, totiž leží malebná obec Osek, ve které
najdete nejen malebné náměstí a uličky s obnovenými historickými
domy, ale hlavně starobylý cisterciácký klášter, jehož historie sahá
o rovných 800 let zpět. Jako jeden z mála klášterů unikl
Osek dekretu Josefa II. o jejich zrušení.

Okolí města Duchcov asi jen málokdo pokládá za rajské území. Obrovský povrchový důl, který se zde nachází, stále ještě vyvolává dojem, že v těchto místech prostě nic krásného nalézt nelze. Ti, kteří sem někdy z jakýchkoliv důvodů zabloudili se mnou jistě budou souhlasit, že pravý opak je pravdou. Jen asi 6 km od Duchcova, totiž leží malebná obec Osek. Pokud by zde bylo k vidění pouze malebné náměstí, uličky a překrásně obnovené historické domy, i tak by stálo za to sem zavítat. Ale Osek vám ze svého bohatství nabídne mnohem víc. Objevíte starobylý cisterciácký klášter, jehož historie sahá o rovných 800 let zpět.

Kdo vlastně byli cisterciáci a kým jsou dnes? Jejich základním řeholním pravidlem je heslo sv. Benedikta z Nursie Ora et labora, nebo-li modli se a pracuj. A ve svém každodenním životě se jím řídili a řídí beze zbytku. Cisterciácký řád vznikl z reformního hnutí mezi benediktiny koncem 11. století v Citeaux ve Francii. Zakladatelem prvního kláštera řádu byl sv. Robert z Molesme a k prvním klášterům založeným ze Citeuax patří Clairvaux, jehož opatem se stal sv. Bernard z Clairvaux.

Členové řádu se osvědčili zejména jako osídlovatelé nehostinných a zalesněných území, kde před jejich příchodem povětšinou ještě nikdo natrvalo nežil. Vysušovali mokřiny a bažiny, zakládali polnosti a stavěli klášterní domy. Vždy byli řádem soběstačným, který nežil z plodů práce druhých. Stávali se tak průkopníky, na jejichž činnost později navazovali další osadníci, kteří zakládali rodiny, obce a města. Nelze pominout, že kromě tvrdé manuální práce byli také tichými duchovními rádci a za celé své okolí se vždy usilovně modlili a oblast, ve které působili prosycovali ovzduším úcty k Bohu. A právě takové nehostinné místo nalezli cicsterciáci i v Krušnohoří u Oseka.

20. června roku 1196 byla potvrzena světskými panovníky fundace cicterciáckého kláštera v Maštově u Kadaně a v letech 1197–99 velmož Slavek Veliký, předek Hrabišiců, jinak pánů z Riesenburka a nejvyšší komoří v českém království a purkrabí v Bílině, usídlil řeholníky na svém oseckém panství. Mezi roky 1206 až 1221 započala stavba opatského románského kostela Panny Marie (již v roce 1209 byl vysvěcen hlavní oltář a byla to trojlodní bazilika na půdorysu latinského kříže, která podle řádových pravidel nesměla mít věž, pouze malý sanktusník. Chrám o celkové délce 76 metrů patřil ve své době k největším řádovým stavbám v Čechách a stal se rodovým pohřebištěm (tj. nekropolí) pánů z Riesenburka. )a konventních budov, jejichž sloh byl pochopitelně ovlivněn i nastupující gotikou.

Kromě zemědělské činnosti, se zde cisterciáci zapojili společně s rodem Hrabišiců i do těžby stříbra a cínu. Podle smlouvy mezi opatem Gerviciem a Borešem III. z 22. března 1302, připadla polovina vytěžené rudy klášteru a polovina Hrabišicům z Rýzmburka. Tak začala historie dobývání rudy v této oblasti, která poskytovala místním obyvatelům obživu a pánům bohatství.

Celý klášter je obehnán nepříliš vysokou hradbou, za kterou jsou umístěny konventní budovy a samotný klášterní chrám. Ten v sobě ukrývá překrásnou barokní výzdobu, se kterou se setkáte skutečně jen málokde. Z kostela se můžete postranním portálem ze 13. století dostat do prostor kláštera a jeho chodeb. Ve východním křídle je slavná kapitulní síň, kterou zbudoval opat Slavek z Hrabišic, který se jako vnuk zakladatele kláštera stal jeho prvním opatem. Velikou vzácností a raritou kapitulní síně je čtecí pult, který je z jednoho kusu kamene a otáčecí. Dále je zde také gotická socha Madony z poloviny 14. století.

Po obvodu chodeb je velké množství obrazů zachycujících legendy ze života místních opatů a cisterciáckých svatých. Jeden z opatů jménem Konrád, je zde vyobrazen sedící nad knihou a s hořícími prsty. Legenda praví, že natolik prahnul po četbě a vzdělání, že navzdory nedostatku světla se nad ním Bůh smiloval a zažehnutím jeho prstů mu umožnil pokračovat ve studiu.

Za husitských bouří byl klášter zpustošen a boje přežilo jen několik mnichů (1421, 1429). V dalších letech se klášter potýkal s hospodářským úpadkem, takže byl v roce 1580 zrušen a nakonec se stal na 46 let letním sídlem pražských arcibiskupů. Teprve roku 1626 byl opět vrácen cicterciákům. Velkého rozkvětu se klášter dočkal až po skončení třicetileté války, v průběhu které byl dobyt a zpustošen švédskými žoldnéři.

Tehdy v letech 1691 až 1726, byla za opata Benedikta Littweriga provedena barokní přestavba a výzdoba kláštera, která je pro něj charakteristická do dnešních dnů. Rovněž byly založeny a vybudovány mnohé klášterní zahrady s pro cisterciáky charakteristickým vodním systémem. Již od počátku zde byly zahrady ovocné, zelinářské a bylinkářské, ale za opata Jeronýma Besneckera vznikají od roku 1726 opatská, konventní a noviciátní zahrada, bohatě vybavené pavilony vodními nádržemi, fontánami, partery a sochařskou výzdobou. Veliká ovocná zahrada dodnes zásobuje opatství čerstvým ovocem. V roce 1995 byl klášter se svými zahradami prohlášen za národní kulturní památku České republiky. Jejich stav je však v současnosti značně devastovaný a je důležitou výzvou k jejich obnově a záchraně.

Opat Benedikt Littwerig se do dějin zapsal i dalším významným počinem. Zřídil textilní manufakturu na výrobu punčoch, jejímž vedením byl pověřen Johan Paul Röthing ze Saska. Povolán byl dokonce i přes to, že byl protestantského vyznání. Během tří let bylo na oseckém panství padesát vyučených punčochářů, rychle se stavěly manufaktury a ke konci 18. století zaměstnávaly kolem 760 osob. Jako jeden z mála klášterů unikl Osek dekretu Josefa II. o jejich zrušení. Díky obratnému jednání opata Mauritia Elbela byl Osek zachován a 20. listopadu 1786 Josef II. potvrdil všechna řádová privilegia.

V roce 1811 převzal klášter dřívější jezuitské gymnázium v Chomutově a intenzivně vyvíjel vzdělávací činnost. Založil a podporoval například dívčí školy s povinou docházkou. Opatem Klementem Zahrádkou byl roku 1844 založen klášterní hospitál. Po druhé světové válce museli klášter opustit všichni němečtí mniši a nadále zde byli salesiáni až do roku 1950. Pak přišlo zrušení klášterů a ten v Oseku sloužil jako internační tábor pro řeholní kněze a řeholnice. Návrat cisterciáků přišel až po Sametové revoluci, kdy se 45. oseckým opatem stal Bernhard Thebes. Ačkoliv v současné době zde žije pouze jeden řeholní bratr (opat Bernhard Thebes je na dlouhodobém léčení mimo území ČR), rozhodně toto místo není pusté a prázdné.

jeden z mnoha chrámových postranních oltářů

obrazy ze života cisterciáků nba stěnách klášterní chodby

V prostorách kláštera probíhají Osecké slavnosti

socha evangelisty Lukáše při vstupu do chrámu

socha evangelisty Marka při vstupu do chrámu

výmalba chrámu zachycující historii cisterciáků

Cyklocestovatelský festival CYKLOCESTOVÁNÍ

Specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání
o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena
nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po
světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné
cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Díky velkému ohlasu
diváků a jejich pozitivnímu hodnocení byl festival rozšířen již do tří
měst, tradiční jarní Frýdek-Místek a nově i Brno 8.-9.11.2008 a
Hradec Králové 15.-16.11.2008. Čeká nás tedy více dobrodružství,
sportovních výkonů a krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada,
soutěže a tombola.

Specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Díky velkému ohlasu diváků a jejich pozitivnímu hodnocení byl festival rozšířen již do tří měst, tradiční jarní Frýdek-Místek a nově i Brno 8.-9.11.2008 a Hradec Králové 15.-16.11.2008. Čeká nás tedy více dobrodružství, sportovních výkonů a krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada, soutěže a tombola.

Těšit se můžete na mnoho známých cyklocestovatelů a velkých cyklistických osobností. Zmiňme třeba jedinečného Pepu Zimovčáka na vysokém kole, svérázného * cyklotrempa Honzu Vlasáka, cyklocestovatelskou dvojici Martin Stiller a Renáta Lorišová nebo Honzu Gallu s jeho ležatými speciály. Ti všichni a mnozí další se budou starat o výbornou atmosféru již ověřené tradiční akce. Neváhejte a přijeďte.

Detailní informace naleznete na Cyklocestovani.cz

SOBOTA 8.11.2008

BRNO – veletrh Sportlife, sál Morava v pavilonu A3

10:00 – 11:00 Honza Galla – Albánií na ležatém kole
11:30 – 12:30 Honza Vlasák – Svéráz svéráznou Indií
13:00 – 14:00 Josef Zimovčák – Tour, Giro a Vuelta na vysokém kole
14:30 – 16:00 Martin Stiller Renáta Lorišová – Napříč Austrálií na kole Vertec
16:30 – 17:30 Josef Honz Martin Vejmělka – Na kole přes Himálaj

NEDĚLE 9.11.2008

BRNO – veletrh Sportlife, sál Morava v pavilonu A3

12:00 – 13:30 Martin Stiller Renáta Lorišová – Napříč Austrálií na kole Vertec

SOBOTA 15.11.2008

HRADEC KRÁLOVÉ, Muzem Východních Čech

10:00 – 11:00 Libor Hnyk – „Cykloexpedice před čtvrtstoletím“
11:15 – 12:00 Honza Galla – „Hamé Nordkapp – Gibraltar non-stop ride“
12:15 – 13:30 Josef Kozák – „Cesta na východ“
14:30 – 15:45 Miloš a Katka Motani – „Tajemství pouště“
16:00 – 16:30 Štafeta Nakole.cz – jedinečná neorganizovaná cykloštafeta napříč republikou
16:45 – 17:45 Josef Zimovčák – „Slavná Trojka – Tour, Giro a Vuelta na vysokém kole“
18:15 – 19:45 Martin Stiller & Renáta Lorišová – „Napříč Austrálií na kole Vertec“
20:15 – 21:30 Jozef Trabalka – „Madagaskar“

NEDĚLE 16.11.2008

HRADEC KRÁLOVÉ, Muzem Východních Čech

09:00 – 10:15 Lucie & Michal – „Na hliníkovém oři divokým západem“
10:30 – 11:45 Jirka Bošek & Klárka Hejnová – „Na velocipedu od Kavkazu po Ararat“
12:00 – 13:15 manželé Sztulovi – „Jak jsem dojel na Nordkapp“
13:45 – 15:00 Josef Honz & Martin Vejmělka – „Na kole přes Himálaj“
15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Svéráz svéráznou Indií“

Fotosoutěž: Známe výherce třetího kola

Druhý ročník fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů
odhalil výherce třetího, srpnového kola.

Druhý ročník fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů odhalil výherce třetího, srpnového kola.

Přesto, že kvalitních fotografií přišla spousta, na základě výsledků hlasování odborné poroty jsme mohli vybrat pouze tři fotografie v každé kategorii, jejichž autoři budou ohodnocení věcnou cenou. Všem ostatním děkujeme za účast a přejeme hodně úspěchu v posledním kole.

V současnosti probíhá hodnocení fotografií ve čtvrtém (zářijovém) kole. Hlasujte zde

Na stránce fotosoutez.cestovatel.cz můžete posílat fotografie do pátého, posledního, říjnového, srpnového kola. Zároveň se můžete zúčastnit hodnocení fotografií hlasem lidu.

Děkujeme našim partnerům, kteří pomohli s věcnými cenami a zvláště děkujeme všem členům odborné poroty za věnovaný čas.

Ve třetím kole hodnotila porota spolu s hlasem lidu fotografie ve třech vyhlášených kategoriích:

Umělecká fotografie – 66 fotografií
Fototip na výlet – 72 fotografií
Dobrodružství – 13 fotografií

Výsledné pořadí fotografií je následující (všechny fotografie navíc postupují do finálového kola):

Kategorie Umělecká fotografie

1. místo: Eliška Vorlová

2. místo: Zdeněk Krédl

3. místo: cikorsky

hlasování lidu: mamada

Kategorie Tip na výlet

1. místo: Václav Novotný

2. místo: Jan Kondziolka

3. místo: Ivana Filipová

hlasování lidu: Ondra Vošta

Kategorie Dobrodružství

1. místo: cikorsky

2. místo: Martin Filip

3. místo: Jan Procházka

hlasování lidu: Jan Kondziolka

Výhercům blahopřejeme.

Zasílejte fotografie do posledního kola! Uzávěrka je již 28. října 2008!

Fotografie do soutěžních kol lze zasílat přes webové rozhraní našeho serveru.

Partneři, bez kterých by fotosoutěž nemohla probíhat:

www.Zoner.cz

Do finálového věnuje brněnský Zoner něco ze své dílny.

Zoner sdílí stejné zaujetí pro přidávání GPS souřadnic k fotografiím jako my, proto jsme rádi, že je partnerem naší fotosoutěže již druhým rokem.

Institut digitální fotografie – IDIF.cz

Do každého kola, stejně jako loňský rok, věnuje IDIF ze své nabídky kvalitní publikace o digitální fotografii.

Humi Outdoor

Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.

S HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.

LevnéPrůvodce.cz

Lukáš z LevnéPrůvodce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.

www.DigitalniStudio.cz

Digitální studio věnuje výhercům v každém kole tisky:

430×650 mm zdarma + sleva 30% na jednu další obj.
290×430 mm zdarma + sleva 30% jednu na další obj.
A4 zdarma + sleva 30% na jednu další obj.

a ve finále pak:

1. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 9 měsíců
2. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 6 měsíců
3. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 3 měsíců

Nakladatelství Libri.cz

Nakladatelství Libri věnuje do druhého kola fotosoutěže 3 ks publikace Víta Ryšánka Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska.

Zoner Press je vydavatelství odborné literatury zaměřené na oblast fotografie, grafiky, webdesignu, programování a bezpečnosti. Nechybí ani zájmové publikace pro děti a mládež

Tiskněme velkoformátově! On-line sběrna pro (nejen) velkoformátový tisk

Nakladatelství původní encyklopedické literatury, připravilo od svého založení na přelomu roku 1992/93 téměř dvě stě původních titulů, z nichž mnohé se dočkaly opakovaných vydání. Hlavní pozornost věnuje především humanitním oborům, které byly v minulosti zanedbávány a zkreslovány marxistickou či nacionalistickou ideologií

Zkouknito.cz: vyhrej Moře za 30.000,-

PRAHA – Internetový portál Zkouknito.cz vyhlašuje novou soutěž
„Vyhrej moře za 30.000,–“, kde vítěz vyhrává zájezd k moři
. Soutěž bude probíhat od 30.09.2008 – do 10.10.2008.

PRAHA – Internetový portál Zkouknito.cz vyhlašuje novou soutěž „Vyhrej moře za 30.000,–“, kde vítěz vyhrává zájezd k moři . Soutěž bude probíhat od 30.09.2008 – do 10.10.2008. Po letošním velmi krátkém létě, Vám internetový portál Zkouknito.cz přináší možnost odletět za sluncem k moři formou zábavné soutěže „Vyhrej moře za 30.000,–.

„Možnost strávit v zimních měsících pár příjemných chvil sluněním, potápěním u moře a odpočinkem uvítá asi každý člověk. Chtěli jsme uživatelům přinést trošku letní pohody i do zimních pracovních dnů, proto jsme připravili soutěž, kde hlavní výhrou je právě dovolená u moře“, říkají provozovatelé portálu Zkouknito.cz.

Internetový portál Zkouknito.cz přináší denně zábavu tisícům uživatelům formou nových videí a fotografií, členěných do mnoha kategorií a jednou z nich je i cestování a dovolená.

Princip soutěže:

Uživatelé serveru Zkouknito.cz, kteří se budou účastnit soutěže „Moře za 30.000,–“ budou mít za úkol, umístit na tento server video nebo fotografii s tématikou zajímavý prázdninový zážitek. Podstatné je, aby tato fotka či video byli zajímavé i pro ostatní uživatele, aby tak jejich majitel získal nejvíce unikátních návštěv za dané období. Tento faktor je velmi dobře a přesně měřitelný.

Hlavní výhra:

Vítězná fotografie nebo video získává hlavní výhru – dovolenou pro dvě osoby v hodnotě 30.000,– kč, v atraktivní destinaci s celoročním sluncem a možností koupání, která je k odběru v zimních měsících 2008/2009.

Přejeme Vám hodně zábavy a štěstí v soutěži. Pro bližší informace o soutěži navštivte webové stránky portálu Zkouknito.cz

Kanadské Skalisté hory

Jako správný Američan jsem se teprve nedávno dozvěděl, že Kanada je
země. Prý mají vlastní vlajku i území, a těží se tam ropa. Když
jsem zjistil, že hovoří téměř srozumitelným jazykem a platí také
dolarem, zahořel jsem touhou tuto záhadnou zemi na severu navštívit. Pro
svou návštěvu jsem si vybral národní park Banff. Strávil jsem zde bratru
tři neděle a stálo to za to.

Jako správný Američan jsem se teprve nedávno dozvěděl, že Kanada je země. Prý mají vlastní vlajku i území, a těží se tam ropa. Když jsem zjistil, že hovoří téměř srozumitelným jazykem a platí také dolarem, zahořel jsem touhou tuto záhadnou zemi na severu navštívit. Pro svou návštěvu jsem si vybral národní park Banff. Strávil jsem zde bratru tři neděle a stálo to za to.

1. Příroda a sport.

Kanadské Skalisté hory nabízejí v létě celou škálu aktivit, od rodinných procházek pod ledovcem přes náročné mnohadenní túry po lezení po skalách a ledu. S odstupem oceňuji zejména věci, které je odlišují od Alp: rozlehlá ledová pole, vápencová zvětralá geologie připomínající Utah, a množství velkých savců tím nemyslím lidi nebo krávy.

Výčet populárních oblastí v sobě musí zahrnovat tři údolí nad Lake Louise, hory nad Lake O‘Hara, údolí pod Mt. Assiniboine a Mt. Robson, autobusoví turisté jistě nevynechají centrum u ledového pole Columbia. Všude musíte počítat s tím, že tam nebudete sami. Lake O‘Hara je přístupná pouze autobusem, který si musíte zarezervovat tři měsíce dopředu. Na stanici autobusu můžete přijít i bez rezervace a doufat v nějaké storno, byl jsem tam dvakrát hodinu předem a už se tam tísnilo dost lidí bez jakékoli organizace a vypadalo to na strkanici. K Mt. Assiniboine, Matterhornu Skalistých hor, se dostanete při několikadenní túře, která začíná také výjezdem autobusem na Sunshine Meadows nad městem Banff. O oblast Sunshine Meadows pečuje soukromý provozovatel místních lyžařských vleků, cena za autobus je CAD25 a stezky jsou upravené jak někde v městském parku. Oblast nad Lake Louise je zaplavena turisty zcela hrozivým způsobem, ale náročnější výšlap jako na Eiffel Peak vás dostane z dosahu davu. S odstupem bych upřednostnil několikadenní túry a návštěvy ledových polí z vysokohorských chat, kde si užijete specifického charakteru daného pohoří dosyta.

Hlavní sezóna vysokohorské turistiky přichází na začátku srpna, kdy rozkvétají alpské louky a většina tras již není pokryta sněhem. Vánice však jsou možné i v tuto dobu, a ve vyšších polohách přes noc přimrzlo dost na to, aby sníh ztvrdnul. V září začínají měnit barvu stromy a turistické šílenství zvolna ustupuje. Zima patří lyžařům, místní sjezdovky drží nejeden světový primát, ale i tenkrát se turisté znalí zimních podmínek můžou leckam vydat.

Z vlastních výletů popíši ty více povedené. Niles Pass vás během jediného dne provede všemi pásmy vysokohorské přírody. Začnete u dálnice č. 1 u kontinentálního rozvodí a postupně navštívíte velké ledovcové jezero Sherbrook Lake, rozlehlé louky a jehličnaté lesy, alpské louky a oka pod horou Niles Mt. a závěrečný tah do průsmyku otevře výhledy na ledové pole Waputik. Celou cestu zpátky vám bude salutovat ledem pokrytý komplex kolem jezera O‘Hara. Výstup na Mt. Wilcox v krásné krajině kolem Columbia Icefield Centre otevře výhledy, které zůstávají hordám turistů v centru zcela utajeny. Od silnice to trvá sotva hodinu, než se dostanete do pásma alpských lučin, a poté výstup trvá možná dvě hodiny. Postupujte po hřbetu, kde najdete pohodlnou stezku. Na závěr budete slézat skály nad jistě kilometrovou svislou strží k dálnici—trocha napětí neuškodí. Cestou zpátky budete celou dobu zírat na majestátní Mt. Athabasca.

2. Civilizace.

Kanada je bilingvální země, což se projevuje zejména tím, že všude jsou čínské nápisy. Jinak vcelku respektují západní kulturní úzus.

V národních parcích Skalistých hor leží jen dvě města, která nabízí plné turistické služby Banff a Jasper. Ostatní osídlení vaše potřeby uspokojí pouze ve značně omezené míře.

Banff se potácí na zrádném trojmezí mezi útulkem pro stárnoucí zbohatlé hippies, stylovým lyžařským centrem a odporně předraženou pastí na turisty. Hlavní třída je narvaná gift shopy, rádoby šik obchody s vybavením (kde zaplatíte sladkou 100%tní přirážku za to, že jste se opomněli podívat co ta pěkná věc stojí na internetu), a restauracemi. Podstatné je, že zde naleznete supermarket, banky, poštu, lékaře, automechanika a benzínové pumpy otevřené 24 hodin denně. Nad městem se nachází Banff Centre, kulturní a konferenční centrum s divadlem a výstavami, neopomeňte se podívat na program. Restaurace pokrývají široké cenové i kulturní spektrum. Osobně nemohu nedoporučit srovnání mezi sekanou a la maminka a country meatloaf hospody Elk and Oarsman; sportovně přiznám, že moje sekaná by to srovnání prohrála. Jedna věc je nad slunce jasná: v Banffu nejde o lyžování, lezení nebo vysokohorskou turistiku. Jde zde o to, kterou vilu kdo koupí, kdo je s kým viděn a co má přitom na sobě…

Field je centrum parku Yoho, plné něčeho, čemu by se v Čechách řeklo Zimmer frei, všechno stále obsazené. Dvě malé restaurace jsou stále narvané.Ta lepší z nich, Cherchez la Vache, mísí hutnou kuchyni amerického západu s frankokanadským gastronomickým odkazem, a tak po návratu z těžké túry můžete zasednout k šnekům a lanýžům. Podávaji kanadské víno z blízkého údolí Okanagan. Nevynechat, večeře kolem CAD30 na osobu. Internet naleznete v místním hostelu, supermarket a benzínová pumpa jsou malé a drahé, další služby nula. Hned u dálnice leží informační centrum s přehledy o ubytování, stavy tras, rezervace pro kempování.

Lake Louise se pyšní centrálním umístěním v národním parku Banff. Stojí u ústí tří krásných údolí, kam možno podnikat výlety rodinné i velmi náročné. Najdete zde informační centrum, benzínové pumpy, poštu s internetem, krám s vybavením a dvě restaurace. Volte Mountain Restaurant u benzíny, naopak Family Restaurantu se vyhněte obloukem.

V Saskatchewan Crossing najdete benzínovou pumpu, jídelnu ve stylu amerického západu, motel a malý krám s jídlem. Columbia Icefield Centre se skládá z jedné budovy a parkoviště. Celý komplex designem připomíná letiště, a od stojánek 3B nebo 4A vyjíždějí speciálně vybavené busy plné turistů na protější ledovec Athabasca. V přízemí se nachází pěkná výstava vysvětlující některé ledovcové záhady, v druhém patře se můžete najíst. Užitečného zde nenakoupíte nic.

Silnice jsou dobré a rychlé, a túry začínají u parkovišť, ke kterým se dostanete po asfaltu, takže není nutné najímat terénní vůz. Do Banffu i jinam jezdí linky společnosti Brewster , takže návštěva parků není nepředstavitelná bez najmutí auta, ovšem v takovém případě asi bude nutné zajistit si program s nějakou společností, která organizuje výpravy, jako White Mountain Adventures . V Banffu jich najdete plno.

Konečně se musím zmínit o místní drahotě. O limitované služby se tu dere veliká masa často dosti zazobaných zákazníků, drahota je pouhý přirozený důsledek. V článku najdete základní udaje o cenových relacích, ale i tak nemohu vyloučit, že vás někdy místní poměry neuvedou v úžas. Poprvé v životě jsem tu viděl supermarkety, které u zcela běžných potravin neměly cenovky, a to ne proto, že by ta cena byla v běžném, samozřejmém rozmezí. Pokud pro vás peníze nejsou voda, pozor na věc.

3. Ubytování.

…může být velký problém. Oblast navštěvuje v létě spousta lidí a možnosti ubytování jsou omezené. Z toho zákonitě plyne, že ubytování bude velice drahé a často vůbec nedostupné. Pokud o pěkném letním víkendu dorazíte v pět odpoledne z túry a začnete hledat ubytování, taháte kocoura za ocas. Ráno jsem často viděl dost lidí, kterak rozlámaní vylézají z noclehů v autech nebo ilegálně postavených stanech. Úlevou budiž fakt, že s oslabením amerického dolaru ustal příliv amerických turistů a situace se zlepšuje.

Máte v podstatě pateru volbu: kempy u silnice, kempy při turistických trasách, hostely, hotely, a vysokohorské chaty.

Kempy u silnic vypadají na papíře dobře: podle místa mají vždy pitnou vodu, telefonní budku a latrínu, často splachovací záchod i horkou sprchu, jsou zásobené naštípaným vyschlým dřevem na táborovou vatru. Ceny od CAD20 do CAD30. Realita bývá horší. Kemp Kicking Horse u Fieldu byl jak za komunistů: žádné soukromí, stanoviště svažitá a tvrdá, vedle dálnice, vlaky hrdinně stoupající přes kontinentální rozvodí těžce supí a dojemně westernově houkají, nejlépe ve dvě v noci. Nějakou kombinací těchto neduhů ale trpěl každý kemp, který jsem navštívil. Daná vlaková trať zaslouží pozornost z inženýrského i historického hlediska, ovšem houkání vlaků mučí lidi v kempech po celé délce dálnice číslo 1, viz mapku. Kempy u turistických tras si zaslouží vyšší známku, jsou na pěkných místech, s latrínami a medvěduvzdornými spižírnami. Pro ty je nutná předběžná rezervace při Banff Information Centre nebo v centru jiného parku, který se rozhodnete navštívit.

Hotely nabízejí velmi dobrý až vysoký standard, cena ale neklesne pod CAD150 za pokoj a noc. Hostelové pokoje které jsem viděl byly čisté a spořádané, kolem CAD40 za osobu a noc. Velmi dobrou alternativu představují vysokohorské chaty, kolem CAD40 za osobu a noc. Navštívil jsem chatu Bow Hut, která umožňuje výlety na ledové pole Wapta, je čistá, prostorná, s rozvodem plynu a elektřiny a naštípaným dřívím, často bez pověřeného dozorčího. Pro chaty je nutná předběžná rezervace při Alpine Club of Canada

4. Lidé.

Oblast je zařízena na návštěvy velkého množství lidí, a proto ji také mnoho lidí navštěvuje. Nabízí se srovnání s politikou národních parků v USA. Tam již řadu let panuje trend minimálních nebo nulových instalací civilizačních výdobytků s filozofií: jestli tady potřebuješ mít zábradlí, tak sem nepatříš a běž do McDonaldu, jestli si neumíš pověsit jídlo tak aby se na to neseběhli všichni medvědi z okolí, tak dobře ti tak, chcípni hlady a ještě napřed zaplať pokutu. Tato filozofie není nijak ve sporu se stálým zvyšováním cen vstupného do amerických národních parků. Kanadský user-friendly přístup se jistě typickému českému turistovi zalíbí více. Doveden do důsledku však znamená, že na vzdálených vysokohorských stanovištích helikoptéry vypouštějí do terénu matky s malými dětmi, u oblíbenějších míst nouze o parkování dosahuje velkoměstských rozměrů, potkáte výpravy s koňmi nebo troubícími indickými slony. Můj pobyt v sobě zahrnoval sváteční první srpnový víkend, tzv. Civic Holiday, a dálnice č. 1 byla ucpaná v délce desítek kilometrů.

Je několik způsobů, jak se vyhnout této cirkusové atmosféře. V první řadě Kanaďané jsou podle všeho dost lemry, co se týče včasného nástupu na túru. Před devátou hodinou ranní patří všechny trasy jenom vám. Jiný způsob spočívá ve vícedenních túrách nebo túrách z horských chat. Knihy jako Don‘t Waste Your Time in the Canadian Rockies nabízí rating výletů podle krásy, a pak si můžete být jisti, že ty tzv. nejhezčí jsou také nejvíc frekventované, pokud nezahrnují třeba brodění potoka nebo chůzi do příliš strmého kopce. Konečně, je možné jet i mimo sezonu, v září, kdy je stejně na horách nejlépe.

5. Medvědi.

…nevědí, jak známo. A to je klika, protože je jich tu dost na to, aby kdyby věděli mohli dělat problémy. Není však třeba z toho dělat velkou vědu. Historicky vzato, pochod ve skupině o třech a více lidech vás ochraňuje před útokem s téměř stoprocentní jistotou, a turisté zde tvoří na trasách skupinky spontánně. Ten trochu přeceňovaný pocit ohrožení slouží jako dobrá výmluva pro to, vylézt z ulity a chovat se trochu společensky. Ale ani osamocení chodci, jako je pisatel, kteří již viděli za život medvědů dost a o další vzájemném oňuchávání nestojí (medvědi mívají blechy, fakt, o kterém řada průvodců mlčí), si nemusí zoufat. Jeden prostý způsob sebeobrany spočívá v hlučném chování. Znamenitě se zde hodí moravské halekačky. Volte vhodná témata (Hory sa černajú, lúky zelenajú, Sušil 1550) a pamatujte, že západní Kanada je domovem početné české menšiny, která by za nějaké odrhovačky o dragounech nemusela být vděčna. Místní obchody prodávají i pepřový sprej proti medvědům CAD30, řekněme 15dkg váhy. Péči je třeba věnovat večernímu úklidu po vaření. Vařte daleko od stanu a jídlo pověste na strom nebo uložte do medvěduvzdorné spižírny. Nestavte stan hned u stezky, medvědi je v noci používají. Některé oblasti mají větší koncentraci medvědů než jiné, informujte se. Některé trasy parková služba při výskytu medvěda uzavírá.

Mimochodem, rozutíkat se po lese je skutečně ta nejhorší možná reakce.

6. Závěrem.

Váš bankovní účet potřebuje trochu provětrat. Vezměte ho na výlet do Kanadských Skalistých hor, oběma se vám uleví.