Itálie 94

Není nad klasiku i v cestování. I letos – již po čtvrté cestujeme vlakem do Itálie klasicky. To znamená osobním vlakem z České Třebové do Brna, Vindobonou z Brna do Vídně a Remusem z Vídně do Itálie. Neklasické na naší letošní cestě je jen to, že jedeme tři dvojice, dosud jsme jezdili pouze dvojice dvě. Cesta proběhne bez problémů, pro první den italského pobytu si každá dvojice vypracovala vlastní program. My vystoupíme v poněkud rozlámaném stavu v sedm hodin ráno ve Florencii a pokračujeme osobním vlakem, který zde nazývají Regionale, do Orvieta. Tam je první cíl naší cesty…

Není nad klasiku i v cestování. I letos – již po čtvrté cestujeme vlakem do Itálie klasicky. To znamená osobním vlakem z České Třebové do Brna, Vindobonou z Brna do Vídně a Remusem z Vídně do Itálie. Neklasické na naší letošní cestě je jen to, že jedeme tři dvojice, dosud jsme jezdili pouze dvojice dvě. Cesta proběhne bez problémů, pro první den italského pobytu si každá dvojice vypracovala vlastní program. My vystoupíme v poněkud rozlámaném stavu v sedm hodin ráno ve Florencii a pokračujeme osobním vlakem, který zde nazývají Regionale, do Orvieta. Tam je první cíl naší cesty.

Orvieto - zákoutí s keramikou Orvieto leží ve středoitalské oblasti Umbrie a dnes má asi 23 000 obyvatel. Bylo založeno už Etrusky a hrálo významnou úlohu v jejich dějinách od 6. stol. př.n.l. do 3. stol. př.n.l. Ve 3. stol. sem přišli Římané, na sklonku jejich vlády se pak nazývalo Urbibentum či Urbs vetus. Protože je usazeno na návrší ze sopečného tufu, uplatnilo se ve středověku jako perfektní přirozená pevnost. Postupně si získalo postavení svobodného města a stalo se centrem jakéhosi ministátečku. Zájem o vládu v něm měli mnozí a městu to jen škodilo. Začalo se utápět ve vnitřních i vnějších sporech, až nakonec v polovině 15. stol. bylo přičleněno k Církevnímu státu.

Tato dávná pevnost tedy čeká, až ji teď zdoláme my. Jak se vlakem blížíme k městu, začíná nás trápit problém, jak se do té výšky dostaneme. Není však nic jednoduššího. Před vlakovým nádražím přejdete ulici, nasednete do lanovky a ta vás během tří minut dopraví do starého města. Jeho starobylá krása pak už čeká jen na vás.

Již Karel Čapek ve svém cestopise o výšce starého města praví,že člověk je konečně „nahoře, ve výši asi 1500 roků,nikoliv metrů,neboť celé Orvieto je hrozně staré, celé z neomítnutých kvádrů, celé v holých kamenných kostkách. Jedinou ozdobu se dopřáli Orvieťané, a to je dóm.“ Po tříhodinové procházce městem dáme Karlu Čapkovi plně za pravdu.

Z mohutných pozůstatků městských hradeb se rozhlédneme po kraji. Mírně zvlněná krajina vyhlíží přátelsky a přátelští jsou i zdejší lidé. Vždyť na jejich vinicích se rodí kvalitní vinná réva, která dává vzniknout moku, jenž zahání lidský smutek a otevírá srdce dokořán. Kraj kolem Orvieta je totiž znám dobrým bílým vínem. Ve velkém množství i výběru značek se víno nabízí v městských obchůdcích a obchodech.

My jsme přijeli především za historickými památkami a za nimi se také vydáváme. Podél hradeb stoupáme ulicí Via Postierla. Než dojdeme na náměstí, zastavíme se u mnoha staveb. Jsou působivé i svou strohostí, překvapí nás však dvorky některých z nich. Jsou plné květů a různé zeleně. V tu chvíli i kámen ztrácí svou studenost a stává se přívětivějším. Dojdeme až na náměstí, jemuž skutečně vévodí hned na první pohled neobyčejná stavba, dóm.

Orvieto - dóm „Bedekr“ o něm tvrdí, že je jednou z nejkrásnějších staveb italské gotiky, a má pravdu. Chrám má stěny ze střídajících se vrstev černého čediče a šedožlutého vápence. Byl založen v roce 1290 na památku zázraku v Bolseně. Říká se, že jeden český kněz pochyboval o učení o transubstanciaci, tj. o proměně chleba a vína v tělo a krev Páně při mši ve zmíněné Bolseně. A v tu chvíli se na právě posvěcené hostii objevily kapky krve. Na památku této události ustanovil v r. 1264 papež Urban IV. svátek Božího těla za všeobecný křesťanský svátek a v Orvietu dal postavit chrám, před nímž právě v údivu stojíme i my. Chrám byl vysvěcen r. 1309 a na jeho výzdobě se až do 16. stol. podílelo mnoho umělců.

Působivé je především průčelí chrámu s barevnými mozaikami, jejichž krása údajně vyniká hlavně při západu slunce. My ji ale obdivujeme i v pravé poledne. Překrásné je i jemné sloupoví a reliéfy znázorňující výjevy ze Starého a Nového zákona. Není to strohá gotika, jak ji většinou známe, ale opět slovy Karla Čapka je to „dekorativní krajkářství a vyšívačství“. Čapkovi se tato výzdoba příliš nelíbila, nás však okouzlí.

Freskami je bohatě zdoben i vnitřek chrámu. Jednu z kaplí vymaloval Luca Signorelli. Jeho výzdoba nám připadala zvláštní, stejně jako připadala zvláštní i Čapkovi. Proto do třetice použijme Čapkových slov. Luca Signorelli byl podle Čapka malíř posedlý vidinou lidských těl. „Nestačil mu ani poslední soud s celým splavem skvostně modelovaných muskulatur: ještě ovroubil celou kapli medailóny, z nichž každý je jako ilustrace k Dantovu Peklu, a všechno ovázal arabeskami,jež jsou zase girlandami z lidských těl v nejpodivnějších polohách a zvratech. Je to, jako by se vůbec nemohl nasytit lidského těla v pohybu: opilý a přitom podivně jasný, vášnivě rozmáchlý a zase až násilně přesný: je to malíř, pro kterého stojí za to odpoutat se od běžných italských cest a vystoupit na skálu Orvieta“.

Za oltářem Capella del Corporale je umístěna schránka na relikvie z roku 1338, která obsahuje ubrousek nasáklý krví, jež vytryskla z hostie při mši sloužené pochybovačným knězem z Čech. Ubrousek je vystavován na první velikonoční svátek a na svátek Božího těla.

Prohlídkou dómu naše prohlídka náměstí zdaleka nekončí. Je pravda, že dóm svou krásou poněkud zastíní ostatní stavby na náměstí, ale i ony jsou zajímavé a také mnoho zajímavého skrývají. Vpravo od dómu stojí Palazzo Soliano z l. 1297 – 1304, v kterém je dómské muzeum. Pozoruhodné je i archeologické oddělení muzea. Některé exponáty jsou vystaveny hned v lodžii a lákají tak k návštěvě celého komplexu. Na protější straně náměstí nás zaujme obchod s keramikou. Její výzdoba je jasně inspirována etruskými vzory. Na podobnou keramiku narazíme ještě ve městě na několika místech.

Orvieto - kampanila Rozhlédneme se i po okolí náměstí. Nahlédneme do ulice Via Duomo a tam naši pozornost upoutá především věž Torre di Maurizio. Potom se propleteme uličkami na náměstí Piazza della Republica. Nejpozoruhodnějšímu stavbami na tomto náměstí jsou asi kostel Sant Andrea a radnice. Kostel Sant Andrea pochází z 11. – 13. stol., pod ním jsou však zbytky baziliky ze 6. stol. a pod nimi ještě ruiny římských, či dokonce etruských staveb. Dvanáctihranná kampanila zakončená cimbuřím pochází také z 11. stol. Palazzo Comunale, čili radnice, pochází z 12. stol., její průčelí bylo zrestaurováno v 16. stol.

Své kroky otáčíme zpět a pomalu se ulicí Corso Cavour a dalšími ulicemi a uličkami vracíme k lanovce. Jsme unaveni vedrem, kterým nás častuje horké letní slunce, ale jsme i příjemně překvapeni krásou města, na které se tak trochu zapomíná. Orvieto není o nic méně zajímavé než např. proslulá Florencie či Verona. Má své osobité kouzlo a v tom je jeho síla.

Celou dobu strávenou ve vlaku z Orvieta do Říma rozebíráme své letošní první dojmy. Shodujeme se v tom, že skutečně často menší města bývají malebnější a zajímavější než města velká. Na nádraží v Římě už na nás čekají naší spolucestující a všichni společně nastupujeme cestu k trajektu na ostrov Sardinii. Nejdříve musíme dojet do Civitavécchie, tam absolvovat zhruba půlhodinovou procházku s „plnou polní“ do přístavu, zakoupit něco jako místenku na loď – trajekt provozuje železniční společnost, takže na něj platí „fipka“, a proto platíme pouhých 700 lir za onu místenku – a pak jen můžeme doufat, že druhý den brzy ráno vystoupíme na Sardinii. Vše se zdaří až na menší „zádrhele“, nakonec o půl osmé večer přicházíme na trajekt, abychom si zabrali co nejvhodnější místo pro přežití noci. Každý se uvelebíme na trojsedadle, a – světe, div se – nikdo nás z něj nevyhodí. Loď vyplouvá ve 21 hodin a ráno v 6 hodin jsme v přístavu Golfo Aranci na Sardinii. Plavba byla klidná, bouře se nekonala, takže i slabší žaludky přežily bez pohromy.

V přístavu chvíli rozpačitě stojíme, nevíme, co dál. Pak se vydáme k vlakovému nádraží. Tam poctivě prostudujeme jízdní řád, neboť se chceme vydat přes celý ostrov až na jih, do města Cagliari. Hned nás čeká první překvapení. I s naší mizernou znalostí italštiny si přeložíme, že jednak budeme muset v Olbii přestoupit a jednak že do Olbie by nás měl dovést autobus. Některé vlakové spoje – pravděpodobně ty, které by nebyly dost obsazené – zde nahrazují jen autobusem.

Před nádražím se scházejí lidé a čekají jako my na autobus. Ten má odjíždět o půl sedmé. Když se hodinová ručička přehoupne přes tři čtvrtě na sedm, začínáme být nervózní. Na přestup v Olbii máme pouhých deset minut. Představa, že dalším vlakem dojedeme do Cagliari až ve čtvrt na dvě, tedy o dvě hodiny později, nás dost děsí. A autobus stále nikde. Přijede těsně před sedmou hodinou a jeho řidič vůbec nespěchá. Nás se zmocňuje typická česká nervozita. Když ve čtvrt na osm vystoupíme u nádraží v Olbii, ihned zjišťujeme, zda nám vlak ujel. Dozvíme se, že má zpoždění a hned nám je jasné, proč řidič autobusu nespěchal. Za čtvrt hodiny usedáme do klimatizovaného kupé a před námi je více než čtyřhodinová cesta přes celý ostrov. Oceňujeme klimatizaci, bez ní bychom na konečné vystupovali asi jako vysušené švestky.

Za okénky vlaku začíná přehlídka sardinské krajiny. Směrem na východ se zvedají hory, které svou podobou připomínají Alpy, ač jsou mnohem nižší. Jak míříme do vnitrozemí, rozeklané vrcholky se nám ztrácejí z dohledu. Krajina je kopcovitá a až na jihozápadě – v poslední třetině naší cesty – se začíná vyrovnávat do podoby stolu. To totiž vjíždíme do jediné větší roviny na ostrově, do roviny Campidano. A stejně jak se mění krajina, mění se i vegetace. Zelené rostlinstvo je stále vzácnější, trsy suchých trav a jakýchsi bodláků připomínají spíše rostlinstvo savany. Zahlédneme i pasoucí se ovce a kozy. Vodu za celou cestu téměř nevidíme, četnější říčky a potoky přejíždíme až v oblasti nížiny. Pouze tam, kde je voda, se dá pěstovat obilí, vinná réva, citrusové plody, zelenina a tabák.

Cagliari - pohled na město z hradeb Po jedenácté hodině vlak konečně dorazí do Cagliari. Vystoupení z vlaku je pro nás šokem. Ovane nás nesnesitelné vedro. Jsme na jihu, co bychom jiného chtěli. Okamžitě propoceni se vydáváme do ulic čtvrtmilionového hlavního města autonomní Sardinské oblasti. Stopy osídlení pocházejí již ze začátku 2. tisíciletí př.n.l. Na počátku 1. tisíciletí př.n.l. zde Féničané nebo Kartagiňané založili osadu Karales – název pochází ze slova Kar = skála, pevnost. Po první punské válce v roce 238 př.n.l. vystřídali poražené Kartagiňany vítězní Římané. Jejich nadvláda skončila s rozpadem římské říše a ve středověku zde svůj vliv uplatňovali Pisané, Janované a pak Aragonci. Všichni tito vládci nechali svůj „podpis“ v dnešní podobě města.

Nejstarší část města zvaná Castello se usadila na strmé vyvýšenině, jakoby dodnes chtěla dát najevo svou důležitost. Na jejím úpatí se rozprostírají nové městské čtvrti a předměstí. Sem nás také dovezl vlak a odsud začínáme procházku. Stoupáme ulicí Largo Carlo Felice na Piazza Yenne a odsud jdeme na Piazza Constituzione. Z tohoto náměstí vedou mramorové schody Passeggiata Coperta nahoru, do starého města. Dostaneme se k Bastione San Remy, zčásti zachované středověké baště, jejíž vyhlídková terasa nám nabídne krásný pohled na město. Protože je vedro k nevydržení, zkoumáme odsud, kde by se dalo koupat. Nic se nám ale zatím nejeví jako vhodné místo k osvěžení.

Pokračujeme dál k mohutné věži Torre dell Elefante pocházející z r. 1307, pozoruhodné památce středověké sardinské architektury. i pro nás je pozoruhodná svou podobou. Je totiž úplně otevřená směrem do města. Marně si lámeme hlavu proč asi. Brzy zjistíme, že stejně byly postaveny i další strážní věže. Netrvá dlouho a objevíme hlavní ulici starého města, ulici Via Lamarmora. Táhne se po vyvýšenině na sever a strmými uličkami, tmavými průchody s klenbou a schody je spojena s několika rovnoběžnými ulicemi. Do některých alespoň nahlédneme. Pokud se jimi vydáme kousek dál, máme pak skutečně problém zorientovat se ,kde vlastně jsme. Raději se vrátíme na Via Lamarmora a po ní se dostaneme na náměstí Piazza Palazzo.

Cagliari - náměstí Piazza Palazzo I toto náměstí je postaveno v kopci a tak bylo uspořádáno do teras. Nejvýznamnější stavbou na něm je katedrála Santa Cecilia, zbudovaná ve 13. století v pisánském románsko – gotickém stylu a koncem 17. stol. zbarokizovaná. Budovatele katedrály, Pisany, připomínají i uvnitř zbytky staré pisánské kazatelny, základního díla pisánské plastiky, které bylo v roce 1312 darováno do Cagliari. Hned vedle katedrály upoutá pohled návštěvníka mohutná čelní fronta budovy radnice. Ta je však o pár století mladší než sousední chrám.

Ulice Via Lamarmora pokračuje dále a my jí zůstáváme věrni. Prohlížíme další budovy a volíme osvědčenou metodu jak zjistit, které stavby jsou ve městě nejcennější. Už z několikaleté zkušenosti víme, že právě tyto se objevují na pohlednicích z daného místa. A tak jakmile uvidíme stojánek s pohlednicemi, řítíme se k němu. Podaří se nám zjistit i něco víc. Na jedné z pohlednic je i krásná pláž. Jmenuje se Poeto a dobře usoudíme, že bude nejspíš v blízkosti města. Najít ji na mapě nedá vůbec žádnou práci. Odhadujeme, že od vlakového nádraží je vzdálena tak sedm kilometrů. Než se vrátíme starým městem zpět, musíme vymyslet, jak se na ni dostaneme. Pěšky by to bylo moc namáhavé.

Via Lamarmora vychází severně na Piazza dell Indipendenza s Torre San Pancrazio z r. 1305, která byla postavena na obranu staré pevnosti. Na náměstí je Národní archeologické muzeum, v němž je uloženo mnoho památek původu punského, řeckého i římského. I když by nás muzeální sbírky lákaly, muzeum nenavštívíme. Nemáme tolik času a jeho prohlídka by si vyžádala tak dobré půldne. Zastavíme se jen u malé palmy, ta nás zaujme svým růstem. Uprostřed růžice listů má něco, co připomíná ananas. Tak to jsme ještě neviděli.

Pomalu opouštíme staré město. Kolem zbytků římského amfiteátru z 2. stol. n.l. se vracíme zpět k nádraží. Tam začínáme přemýšlet už zcela vážně o tom, jak se dostat na pláž Poeto. Zjistíme, že nedaleko je i autobusové nádraží. To by mohla být naše záchrana. Po menších problémech se dozvíme, který autobus na Poeto jezdí i kde se kupují jízdenky. Jako typicky šetrní Češi si zakoupíme každý pouze jízdenku tam. Je nám divné, proč prodávající kroutí nechápavě hlavou. Brzy ale pochopíme.

Cagliari - římský amfiteátr

Po dvacetiminutovém pobytu v přehřátém stojícím autobuse – autobus klimatizaci nemá – se dočkáme odjezdu. Nevíme, kde máme vystoupit. Pak zahlédneme skálu z pohlednice a na další stanici se protlačíme davem ven. Teprve teď si uvědomíme, že do centra Cagliari je skutečně daleko a že nevíme, kde tady sehnat jízdenky na cestu zpět. Štěstí nám však v tomto případě přeje. Od Němce, nejspíše se zde rekreujícího, se dozvíme, že jízdenky se prodávají v novinovém stánku. I ten najdeme a pak konečně v klidu můžeme na pláž.

V 18 hod 2O min odjíždíme z Cagliari zpět. Cestou do Cagliari jsme si vyhlédli tři místa, kde by se snad dalo přenocovat. A teď půjde o to najít to nejhodnější. Navíc se o nás až příliš začíná zajímat průvodčí. Vyptává se, kam jedeme. Řekneme mu, že do Macomeru. To je totiž první alternativa. Než přijedeme do nádraží v Macomeru, tak však možnost přespání zde zavrhneme. Za město to je dost daleko a nejsme si jisti, jak dlouhá cesta by nás čekala i na druhou stranu. Pokračujeme v cestě vlakem. A teď jsme pro průvodčího ještě více podezřelí. Znovu se ptá a my mu lámanou angličtinou vysvětlujeme, že jsme mu přece řekli, že jedeme za Macomer a ne do Macomeru. Vůbec nám nevěří, chce vidět jízdenky a chce vědět přesně, kam že to jedeme. A tak vsadíme na Giave, další vyhlédnuté místo. Alespoň na chvíli snad neodbytného průvodčího uklidníme. Ten nás nespustí z očí.

Pomalu se blížíme do stanice Bonorva a vidíme, že zde by šlo hned nedaleko stanice přespat. Bojujeme boj zda vystoupit či nikoliv. Nakonec volíme druhou alternativu, protože kdybychom vystoupili, nejsme si tak docela jisti, zda by průvodčí nezalarmoval celý sardinský policejní sbor, když jsme mu řekli, že jedeme až do Giave a teď najednou mizíme z vlaku o stanici dřív. Giave je naším osudem. V devět večer stojíme na stanici v tomto zapadákově, kde je slyšet jen štěkot psů a zpěv rozveselených domorodců. Hned vedle stanice je hospoda. Kolem ní pochopitelně musíme projít a několik zákazníků nás okamžitě uvidí. Na štěstí pro nás je jim momentálně milejší sklenička vína než sledování podivných lidí s batohy.

Všem trápením však není konec. Začíná se stmívat a my usilovně hledáme spaní. Jenže všude je na nás vidět, nebo začneme přitahovat pozornost místních psů a navíc pozemky jsou oplocené alespoň drátem. Po půlhodinovém chození se vším nákladem na zádech sebou mrskneme už téměř za tmy do trávy za křovím lemujícím silnici. Rychle se najíme a – dobrou první noc na Sardinii.

Druhý den vstáváme brzy ráno a vracíme se na nádraží. Tam si provizorně uděláme snídani a čekáme na vlak zpět směr Cagliari. Ne, nejedeme znovu až do Cagliari, tentokrát vystoupíme v Macomeru. O něm „bedekr“ tvrdí, že v jeho blízkosti jsou nejzachovalejší nuragy, nejtypičtější sardinské památky na prehistorické obyvatele. Tyto zvláštní stavby jsou původně kruhové obytné věže sdružené v rozsáhlá sídliště a vznikly kolem r. 7500 př.n.l. Několik jsme jich už zahlédli z vlaku, teď chceme dojít k některému z nich. Vzhledem k tomu, že jsme skutečně v místech, kde jezdí vlak jen třeba čtyřikrát denně, musíme nejdříve zjistit odjezd z Macomeru a také do kdy a od kdy má otevřeno úschovna zavazadel. Tam nás moc nepotěší, od dvanácti hodin mají polední přestávku a pak otvírají až o půl třetí. A nám odjíždí vlak k trajektu už ve 14 hod 10 min. I tak máme od svého příjezdu téměř čtyři hodiny času.

Sardinie - jeden z četných muragů Plni elánu vyrážíme. Namíříme si to k nuragu, který už z dálky vypadá velmi zachovale. Jeden menší na kopci necháme téměř bez povšimnutí a jako omámení spěcháme dále. Začnou však potíže. Cesta k nuragu není vůbec značena, jakoby zde turistický ruch ignorovali. Do cesty se nám postaví silnice, podél ní nevede žádná cesta. A tak jdeme kus po silnici. Brzy pochopíme, že se jedná o silnici, na kterou pravděpodobně nemají vstupovat chodci. Řidiči totiž na nás troubí jako zběsilí. Pak nás už od nuragu dělí jen typická sardinská louka. Nejdříve váháme, zda se máme po ní vydat na kopec. Ve svahu pod silnicí, jímž musíme projít, roste množství pichlavých rostlin. Když i tuto překážku překonáme, vyskytne se další. Uslyšíme štěkot psa a raději se vrátíme. Louka je oplocená jako pastvina a tak si nejsme jisti, zda nás někdo nevyhodí. Když zjistíme, že pes i ovce jsou za plotem pod mostem, vyrážíme znovu. To už jsme zůstali jen dva, ostatní tuto bláznivou výpravu vzdali. To ještě netuší, že brzy ji vzdáme i my.

Louka je vyprahlá, jen sem tam se udržely pichlavé keříky, asi hlavní potrava pro ovce. Slunce rozdává vedro plnými hrstmi a nás jen tak mimochodem napadne, že tato louka je jako stvořená pro hady všeho druhu. Jen si stačíme tuto myšlenku zdělit a ejhle – už ho tu máme. Mezi námi oběma, na vzdálenost tak čtyř metrů se rychlostí přímo kosmickou prožene cosi dlouhého, štíhlého a černého. Zůstaneme stát jako přikovaní, zbledneme a jsme na pokraji šoku. Tak tomuto hadímu krasavci bychom neměli nárok utéci. To naše zmije i v tom nejparnějším létě je úplný hlemýžď. Had zmizí v nízkém podrostu a my to také rychlostí téměř kosmickou bereme zpět k silnici. Naši přátelé nám jen škodolibě říkají, že pohled na naši otočku i na úprk byl vskutku požitkem. Vracíme se k nádraží a nyní pro změnu věnujeme pozornost dializačnímu středisku, kolem něhož jsme prošli. Zcela nahlas uvažujeme, co by tady s námi udělali, kdyby naše střetnutí s hadem dopadlo dramatičtěji, a zda by vůbec měli čas něco s námi udělat. Tak takto neslavně dopadla naše výprava za dávnou historií Sardinie.

Zbývající čas strávíme ve městě. Dojdeme na trh, kde se posilníme ovocem a je nám též dopřáno ochutnat pravý turecký med. Tato pochoutka se u nás úplně ztratila a tak i v místním vedru touto dobrotou nepohrdneme. Na nádraží v klidu poobědváme a vyčkáme příjezdu vlaku, jenž nás odveze zpět k trajektu. Přestoupíme v Chilivani a v Olbii a míříme do Golfo Aranci. Cestou z vlaku ještě zhodnotíme pláž v Cala Sabina, kam se jezdí asi nejvíce Čechů – „fipáků“ /tedy držitelů mezinárodní vlakové jízdenky/ koupat. Vypadá vskutku lákavě, pro nás ale už není. Chceme si nejdříve, se čtyřhodinovým předstihem, koupit místenky na loď, abychom měli jistotu, že se dostaneme do Civitavecchie. Potom teprve v samotném Golfo Aranci vyhledáme vhodné místo a ještě se vykoupeme. Loď odjíždí s mírným zpožděním ve 22 hodin a ráno v pět se budíme, abychom ve tři čtvrtě na šest vystoupili na molu v Civitavecchii. Čeká nás cesta do Říma.

moře u Cala Sabina

V Římě se naše cesty opět rozdělí. Jedni spolucestovatelé se vydávají do Benátek, aby odsud stihli rychlík do Prahy, druzí si chtějí prohlédnout Bolognu a my zůstáváme u méně známých míst. Zamíříme do Viterba. Nejdříve si musíme zjistit možnosti, jak se z Viterba dostaneme na hlavní trať a po ní do Florencie na rychlík do Vídně. Pronásleduje nás však smůla. Automatické jízdní řády jsou mimo provoz a tak musíme vystát frontu u informací a tam se složitě německy domlouvat o vlakových přípojích. Ještě že vlak z Říma do Viterba odjíždí až za tři čtvrtě hodiny.

Trať, po které se právě spíše vlečeme než jedeme, patří k vedlejším tratím. Téměř hodinu projíždíme samotným Římem. Teprve pak se začnou objevovat první louky a pole. Projíždíme městy, městečky a vesnicemi, oblastmi ryze zemědělskými, oblastmi poznamenanými těžbou nerostů i oblastmi přitažlivými pro turisty. Naši pozornost upoutá jezero Lago di Bracciano, stejně tak nemineme bez povšimnutí ohromné sady lískových stromků, což je pro nás něco neobvyklého. Po téměř tříhodinové cestě vystupujeme ve Viterbu a ke slovu přichází klasický postup. Ověřit si ještě jednou odjezd vlaku, zjistit, jak zde pracují v úschovně zavazadel – konečně máme štěstí, úschovna je otevřena nepřetržitě – a pak můžeme vyrazit na prohlídku města.

Viterbo je dnes hlavní město stejnojmenné provincie, leží na úpatí vrchoviny Monti Cimini a má asi 60 000 obyvatel. Bylo založeno Etrusky – jak jinak, když v této oblasti bylo centrum etruského státu. Etrusky vystřídali Římané – a také bychom mohli dodat jak jinak. Značný rozkvět město prožívalo v 11. – 13. století, kdy bylo svobodným městem. Dějiny města jsou též spojeny s dějinami církve. Už francký vládce Pipin, jehož moc sahala až sem, daroval v 8. století město papeži. Z vlivu církve se pak Viterbo vymanilo, r. 1396 však bylo znovu přičleněno k Církevnímu státu. Proto je také často nazýváno městem papežů, neboť ti ho rádi vyhledávali pro jeho krásu. Tragickou kapitolou v dějinách města je období 2. světové války. Ohromné škody, které na památkách napáchala, odstraňují obyvatelé dodnes.

Viterbo - Piazza dei Caduti Prohlídku začínáme na náměstí Piazza della Rocca. Projdeme branou Porta Fiorentina z 18. století a můžeme obdivovat první skvosty architektury. Na dnešní podobě pevnosti Albornoz původně ze 14. století se zvětšováním a vůbec vylepšováním podepsali právě mnozí papežové. Potom projdeme kolem kostela sv. Faustina ze 13. století a kolem tržiště v jeho blízkosti, v informační kanceláři získáme podrobný materiál o městě i jeho okolí a dostaneme se na další náměstí. Je jím Piazza dei Caduti. Asi nejvýznamnějšími památkami zde jsou kostel Santa Maria della Peste z 15. století a naproti němu stojící goticko – toskánská kampanila a kostel San Giovanni Battista.

Viterbo - Piazza del Plebiscito Ulicí Via F. Ascenzi dojdeme kolem malého kostelíku Santa Maria della Salute ze 14. století na další náměstí, na Piazza del Plebiscito. Zde se nachází radnice ze 13. – 15. století, hodinová věž z roku 1487 s dvěma zvony v otevřeném prostoru na svém vrcholu a palác prefektury. Stočíme své kroky do ulice Via S. Lorenzo, nahlédneme na náměstí Piazza del Gesú – bože, kolik náměstí v tomto městě o málo větším než Pardubice ještě bude – a pokračujeme k náměstí Piazza d. Morte. Z něj pokračujeme dále po Via S. Lorenzo. Jednu z nejvýznamnějších staveb na této ulici nemůžeme přehlédnout. Je jí Palazzo Farnese z 15. století. Zastavíme se i na jeho nádvoří a obdivujeme kouzlo jeho strohosti.

Konečně jsme došli do nejstarší části města, a jak jinak – opět na náměstí. Toto se jmenuje Piazza San Lorenzo. Náměstí vévodí katedrála postavená v románském stylu ve 12. století na místě antické nekropole. Kampanila je gotická ze 14. století a fasáda renesanční z roku 1570 – tu nechal zrenovovat kardinál De Gambara. Vnitřek katedrály je pochopitelně bohatě vyzdoben. Vpravo od katedrály se nachází Palazzo Papale, papežský palác, postavený mezi lety 1255 – 1267 v gotickém slohu. Na něm nejvíce upoutá překrásná vzdušně působící lodžie. Neméně zajímavý je i dům Valentina della Pagnotta z 15. století na protilehlé straně náměstí.

Viterbo - katedrála

Když se dostatečně nabažíme pohledu na město, který se otvírá od papežského paláce, vrátíme se na náměstí Piazza d. Morte a odsud se vydáme do starobylé čtvrti San Pellegrino. Okamžitě máme pocit, že jsme se jako Matěj Brouček z Čechova románu propadli do středověku. Aby také ne, když právě zde se zachovalo neobvyklé množství středověkých řemeslnických domů ponejvíce ze 13. století. Měly štěstí, nikdo je nezboural a lidské ruce mnoha generací udržovaly jejich téměř nezměněnou podobu. Stejně úskalí mnoha staletí přežil i dům Casa Poscia v blízkosti dnes rušné tepny Via Cavour. Po zmíněné ulici dojdeme i k údajně nejkrásnější fontáně Fontana Grande.

Via Giuseppe Garibaldi nám nabídne pohled na kostel San Sisto. S jeho stavbou se začalo snad ještě za vlády Langobardů, jeho dnešní podoba se hlásí do 9.- 12. století. Za 2. světové války byl těžce poškozen při bombardování a tak musel být renovován. V jeho blízkosti umožňovala vstup do města brána Porta Romana, renovovaná v 17. století. My jí staré město opouštíme a vně podél hradeb se vracíme k nádraží. Zastavíme se ještě u dvou chrámů. Prvním je chrám Santa Maria della Veritá. Byl postaven premonstrátskými mnichy ve 12. století, v 15. stol. byl upraven a po zásahu při bombardování za 2. světové války musel být renovován. Druhým je chrám Santa Rosa. Ten byl nově postaven sice až po r. 1840, spočívá v něm však nabalzamované tělo svaté Růženy, která hrála ve 13. století významnou roli v dějinách města.

Téměř tříhodinová procházka městem nám odhalila mnoho zajímavého. Teď je ale už čas pomýšlet na cestu domů. Vlakové spojení funguje spolehlivě. Ve vlaku Regionale do Orte, kde máme přestoupit na vlak do Florencie, si sice připadáme poněkud divně, ale tentokrát problémy nenastanou. Problémem je snad jen to, že průvodčímu v jedné ze stanic nerozumíme, co nám chce právě oznámit, ale brzy pochopíme, že vlak bude chvíli čekat na poštu a tak průvodčí nabízí těm několika cestujícím, že si mohou jít zatím zakouřit.

Pak už dvacet čtyři hodin známe jen sedadla vlaku a nádražních čekáren. V neděli ve čtyři hodiny odpoledne jsme doma a můžeme vyprávět, co se nám přihodilo, i co se nám mohlo přihodit, co jsme nového poznali, i co jsme neodhalili. Jako po každé cestě i po této zůstávají některé otázky nezodpovězené. Tak například byly zvláštní stromy na Sardinii s kůrou sloupanou až po začátek koruny skutečně skořicovníky, nebo se jednalo o úplně jinou rostlinu ? O jakého hada šlo na louce u Macomeru ? Proč jsme byli průvodčímu z Cagliari tak podezřelí ? V otázkách bychom mohli pokračovat. Snad někdy si na ně budeme umět odpovědět. I tak tato cesta rozšířila naše poznatky, obohatila nás o mnoho nových zážitků a připomněla nám, že skutečně všude žijí lidé a to i tam, kde by nám připadal život až příliš nepohodlný a namáhavá. I tady platí, že zvyk je železná košile, nebo – li člověk si zvykne i na šibenici.

Broumov a Broumovsko

Broumov je malé město asi s osmi tisíci obyvateli nacházející se v okrese Náchod asi 75 kilomterů severoseverovýchodně od Hradce Králové…

Broumov je malé město asi s osmi tisíci obyvateli nacházející se v okrese Náchod asi 75 kilomterů severoseverovýchodně od Hradce Králové. Chráněnná krajinná oblast, ve které Broumov leží se nazývá Broumovsko.

V samotném městě je několik důležitých bodů, které by žádný turista neměl opomenout. Je to především jeden z nejvýznamějších klášterů v Čechách. Klášter to je benediktýnský, ale již déle než půl století není benedyktýny obýván. Po roce 1945 byl vysídlen a od té doby byl po většinu let prázdný. Po roce 1989 byl opět vrácen Břevnovskému opatství. V klášteře je k vidění městské museum a atraktivní je také klášterní kostel, kde byl právě letos objeven velice vzácný pohřební šátek ze 16. století. Dříve bylo součástí kláštera klášterní gymnásium, které navštěvovalo i několik známých osobností českých dějin, jako např. spisovatel Alois Jirásek či první československý ministr financí Alois Rašín a další.

Dále je v Broumově k vidění nejstarší dřevěný kostelík v Evropě, který se nacházý na hřbitově. Uprostřed krásného náměstí určitě žádný člověk nepřehlédne Mariánský sloup, více známý jako sloup Morový. Ve městě je dále možno vidět několik dalších kostelů a kaplí. Raritou města je také jedna z posledních dochovaných městských hladomoren v Čechách, kterou najdeme nedaleko náměstí.

V okolí Broumova si každý turista přijde na své, ať je jen pěší či horolezec nebo cyklista. Pro horolezce jsou v CHKO Broumovsko známé Adršpašsko-Teplické skály, které navštíví snad každý, kdo do této oblasti zavítá. Skály, jako např. „Starosta“, „Starostová“ či „Milenci“ a další jsou známé každému horolezci. Pěší turisté mohou zavítat kamkoliv, všude je krásná a čistá příroda, která uchvátí snad každého. Mezi nejnavštěvovanější místa patří již zmiňovaná skalní města, dále Broumovské pískovcové stěny s chatou Hvězdou a impozantní kaplí u ní či další skalní město Ostaš.

Nákupuchtiví turisté mají možnost zajet si na tržnice do Polska, kam to je z Broumova jen 9 kilometrů.

Pod Broumovskem se nacházý obrovské podzemní jezero, odkud se čerpá voda i na výrobu známých limonád Toma.

Broumovsko je určitě ideální oblast pro ty, kdo mají rádi přírodu, rádi sportují a rádi se rekreují. Kdo tam ještě nebyl, jistě by tam měl zavítat.

Dlouhá přestávka

Ahoj lidičky!

Byl jsem upozorněn, že se tady dlouho nic nezměnilo. Bohužel je to pravda, budu se snažit s tím něco udělat. Opravdu!!!

Teď je období dlouhých víkendů, takže se třeba nechte inspirovat našimy Tipy na cesty. Když nám pošlete nějakou pěknou zprávičku, tak ji určitě přístí týden zveřejním. Zatím ahoj!

Expedice Křivoklátsko ´99

V pořadí třetí putovní tábor jilemnických R&R (21.8 – 28.8.1999). Tentokrát do okolí Berouna s podtitulem chce-li někdo tam, pomozme mu tam. Aneb, jak lze bezvadně prožít poslední týden prázdnin a poznat kousek rodné hroudy.

V pořadí třetí putovní tábor jilemnických R&R (21.8 – 28.8.1999). Tentokrát do okolí Berouna s podtitulem chce-li někdo tam, pomozme mu tam. Aneb, jak lze bezvadně prožít poslední týden prázdnin a poznat kousek rodné hroudy.

Po mnoha dnech příprav, vysedávání nad mapou, sestavování jídelníčku, tvorbě expedičního deníku a všech možných i nemožných starostech jsme se měli (bylo nás 7) v sobotu 21.8 sejít v 4:55 ráno na vlakovém nádraží v Jilemnici. Nestalo se tak, protože ti, kteří spali v klubovně nařídili omylem budíka o hodinu dopředu a ostatní měli napsaný špatný čas odjezdu. Nějakým zázrakem jsme se však šťastně sešli v Matrinicích na nádraží a splečně nasedli do rychlíku Krakonoš směr Praha. Hodnou část cesty jsme si vyprávěli zážitky o tom, kdo jak chytil vlak, obul si špatný boty, běžel z domu na nádraží jen tak do půl těla a podobně. V Praze jsme přestoupili do vlaku na Beroun. V Berouně nás čekalo první nepříjemné překvapení. V informačním centru nám oznámili, že na Točníku a Žebrákru mají v pondělí zavřeno – docela logické, ale díky lenosti jednoho z našich členů, který tam měl týden předem zavolat to byla první a docela velká díra do našeho tak přepečlivě sestaveného itineráře. Po menší rozmíšce se dospělo k rozumnému řešení – pojedeme vlakem do Praskoles a cestu půjdeme obráceně, což se pak ukázalo vzhledem k terénu velmi moudré. Z Praskoles jsme vyrazili po modré směr Žebrák, ze kterého byl díky počasí výhled až nám oči přecházeli. Na hradu Točník, probíhala zrovna nějaká JOJO akce a tak tam bylo mnoho lidí. K vidění je tam toho hodně – hrad, medvědi v příkopu a chatrče našich předků s částí příslušenství, které jsou zbudovány před hradem.

Po vydatné sváče jsme pokračovali dál po žluté přes Hředle na Vraní skálu, kde nás čekal jeden z působivějších zážitků na tomhle puťáku – pohled z Vraní skály na západem slunce ozářenou krajinu lesů. Ani jsme si v tom vytržení neuvědomili, že se pomalu začíná stmívat. Místo na spaní jsme hledali téměř za tmy. Vyskytlo asi po 2 kilometrech na kraji lesa kousek od vesnice Svatá. Udělali jsme si ležení – každý si natáhne mezi dva stromy provaz, přes něj přehodí takzvanou pařníkovku (černá folie 2×2,5m, která má v rozích poutka pro kolíky), vznikne tak jednoduché áčko pro jednoho člověka a batoh, zkrátka pohádka.

Probudili jsme se do krásného nedělního rána nažhaveni na další zážitky, i když nás trochu bolela ramena – dvacet kilo je dvacet kilo. Každý si uvařil snídani, většinou to byla instantní kaše s trochou „mysli“ nebo polévka – snídaně a jídlo přes den má každý svoje, snažíme se cestou dokupovat minimum věcí. Vyrazili jsme tedy po modré směr Hudlice – rodiště Josefa Jungmana. Ještě před vsí je ovšem takzvaná Hudlická skála na kterou jsme také vylezli a užili při tom spoustu legrace, pokochali se pohledem a už někde v dálce spíše tušili než viděli údolí Berounky a Nižbor – tam jsme dnes chtěli dojít. Prošli jsme vsí a neopomněli navštívit rodný domek našeho národního buditele, který je velmi pěkně upravený. Dostalo se nám tam i pěkného výkladu o Jungmanově mládí a životě vůbec. Ten starý pán, co to tam měl na starosti, byl velice ochotný a když viděl, že máme zájem vykládal jednu historku za druhou, některé máme i na diktafonu – zpracujeme při naší rychlosti asi do konce roku 2002. Nabrali jsme zásoby vody v místním pohostinství a pokračovali dál po červené do Nového Jáchymova. Tam nás zastavil jeden vesničan s kortoučem a začal nám vypravovat o zdejším kraji, že tady byly před sto lety povodně, že tu mají pěkný hřbitov což jsme věděli a podobně. Postupně se dostal také k sobě a vyklubal se z něho hlavní projektant JE Temelín, hned bylo o čem povídat. Čas nás tlačil a tak jsme pokračovali. Za vesnicí byl opravdu výše zmiňovaný lesní hřbitov v celé své kráse, ale staré hroby s kříži odlitými ve zdejších bývalých slévárnách jsou zanedbané. Žlutá značka nás pak přes Jezírka dovedla do Nižboru, kde jsme nechali batohy a šli si očíhnout Keltské oppidum. Ti Keltové. Proč stavěli svoje hradiště na takovém kopci? – Než jsme vylezli nahoru, řádně jsme se zapotili. Každý čekal něco opravdu extra, ale neposekanou oplocenou louku určitě nečekal až na ty „lepší“ – vzdělané vyjímky nikdo. Pokochali jsme se alespoň pohledem na Nižbor a okolí. Dolů jsme to vzali takzvaně krosem, nejdříve vedle vleku po sjezdovce a pak lesem, který místy rostl skoro na skále dolů do města. Žízeň nás přímo ubíjela. Doplnili jsme s tekutinami i kalorie v místním pohostinství. Dohodli jsme se kde budeme spát, vzali batohy na ramena a šli kousek nad Nižbor, uvařili na VARu společnou večeři – bramborovou polévku s nudlemi a šli spát.

V pondělí jsme se probudili s úlekem, že nám kácí stromy nad hlavou, lesem se totiž rozléhal jekot motorové pily a ozýval se docela blízko. Byl to ovšem jen planý poplach, tak jsme si udělali snídani a vyrazili do Nižboru. Někdo se podíval do skláren, mimochodem, velice pěkné a určitě to stojí zato. Ostatní měli volno, sraz byl na nádraží, ze kterého se jelo do Zbečna. Tam jsme se měli sejít s dalšími čtyřmi členy expedice, kteří vyjeli dnes brzy ráno. Čekání nám zkrátilo koupání ve studené Berounce. Po šťastném shledání jsme pokračovali na Křivoklát, další perla mezi drahokamy na naší cestě. Troufnul bych si tvrdit, že je to 1:1 s Karlštejnem, někde snad i lepší. Prohlídka se dost protáhla, ale stálo to za ten čas. Křivoklát je jeden z nejzachovalejších hradů v ČR. Nedaleko Křivoklátu je také rezervace Brdatka s velmi pěknou naučnou stezkou. Ta nám nesměla uniknout. I když nás čas tlačil, jako ostatně pořád, rozhodli jsme se ji projít stylem „Japonský turista“ – sebrat co nejvíce informací, zážitků a kvalitních diáků či fotografií. Mimochodem tenhle styl je u části naší družiny velmi oblíben a praktikován i přes občasnou nevoli ostatních. Ti co si prošli celou stezku, došli až dolů k Berounce, podle rady domorodého obyvatelstva nešli stejnou cestou nazpátek, ale vraceli se podle řeky z čehož měli velkou radost. Ostatní na ně zatím čekali. Dohromady jsme pak vyrazili po červené směr Nezebudické skály a kousek od vesnice Velká Buková rozložily v lese tábor, uvařily večeři – rýži se sojovým masem a čínskou omáčkou. Znaveni v klidu ulehli pod širák. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká příští dny.

Ráno nás probudilo probleskující sluníčko mezi stromy a příjemný ranní opar. Po snídani jsme se vydali na další cestu. Červená značka nás dál vedla do Nezabudic, cestou se nám ještě naskytl překrásný výhled z Nezabudických skal. V Nezabudicích jsme pak podle doporučení domorodců nabrali vodu z místní studny a pokračovali dál ke zřícenině hradu Týřov, netuše, že si zde nabíráme časovanou bombu. Týřov ovšem leží na druhém břehu Berounky. Abychom si nemuseli zacházet do Skryjí na první most, rozhodli jsme se, že řeku přebrodíme. Při této příležitosti jsme se také vykoupali, užily jsme při tom spoustu srandy, hlavně při jízdě po proudu, proti proudu to pak bylo spíše k pláči – tři kroky dopředu a dva zpět. Co jsme sjeli za minutu dolů, to jsme pak dvacet zdolávali zpátky. Pak jsme se vydali na další cestu, která vedla podél řeky, ale značku nebylo stále možno najít. Museli jsme pokračovat, nic jiného nám totiž nezbývalo. Po chvilce cesty se objevila nenápadná odbočka do prudkého kopce, shodili jsme batohy a hurá nahoru. Výstup byl docela namáhavý, v některých místech i nebezpečný, ale výhled, který se nám potom rozevřel byl nepopsatelný. Vodáci na Berounce byli z té výšky jako mravenci. Postupně nám začalo vrtat hlavou, kde že to vlastně jsme. Omyl se ukázal velice brzy. Řeku se nám podařilo přebrodit příliš brzy a my se nacházeli na Týřovských skalách. Týřov už byl jen kousek cesty dosti obtížným terénem. Zřícenina to je pěkná – není totiž až tak moc zřícená. Čas se nachyloval a my chtěli ještě stihnout návštěvu muzea ve Skryjích což se nám po zběsilém úprku podařilo. Dostali jsme se do spárů správce, který nám asi hodinu vyprávěl o všem co věděl i nevěděl – byl to v dobrém slova smyslu pěkný kecálek a všeználek. Máme ho na diktafonu. Muzeum je zaměřeno na zdejší okolí – geomorfologickou stavbu terénu a nálezy trilobitů. Hlavní část tvoří expozice trilobitoznalce J. Barranda. Ze Skryjí nás modrá značka vedla krásnou krajinou, přes Jezírka s vodopádem kde se nám líbilo, až do Jankovského mlýna nad kterým jsme už za tmy ulehli ke spánku. Na téhle části cesty se vystřídalo úpně všechno – louky, hluboké lesy, potok s opravdovým vodopádem, tůně, skály.

Tentokrát čili v úterý ráno nás probudily hladové žaludky, nevečeřeli jsme. Dohoda zněla – na rozcestí po Týčským vrchem uvaříme. Mezi tím se u jednoho člena začali projevovat příznaky kruté žaludeční nevolnosti se vším co k tomu patří. Na rozcestí jsme přesto došli. Kdo chtěl, mohl zde zůstat a ostatní se vydali na zříceninu Řebřík, která ovšem za moc nestála. Ti co zůstali, uvařili jídlo a starali se o maroda jehož stav se spíš horšil než lepšil, ale museli jsme pokračovat, protože cíl byl jasný – Točník a Žebrák. Skupinka co přijela v pondělí tyto skvosty neviděla. Rozebrali jsme marodův batoh a kromě skupinky, která šla rychle jsme ho po žluté na Vlastce a zelené doprovázeli s častými zastávkami až pod Točník. Nevolnost začala postihovat i jiné členy výpravy, rozhodli jsme se tedy přenocovat kousek od vesnice Žebrák. Nebyla to příliš klidná noc. Nejhorší mělo teprve přijít.

Čtvrtek ráno. Zdravotní potíže silně ovlivnily naše včerejší i dnešní tempo, přesto jsme vlakem přejeli do Karlštejna. Po společné prohlídce hradu jsme se rozdělili na skupinky podle stupně „postižení“. Někdo zůstal na Karlštejně, někdo došel přes vesnici Modřina jen do lomu Velká Amerika a tam se koupal. Ti co na tom byli nejlépe si prohlédli lom Mexiko, zažili částečně nedobrovolnou exkurzi ve vápence. Pak pokračovali až ke Králově studánce a Bubovickým vodopádům, které byly ovšem vyschlé. A velmi je mrzelo, že nedošli do Svatého Jana. Svoji pouť skončili v Srbsku odkud se přesunuli vlakem zpět do Karlštejna. Vyvstala obvyklá otázka, kde budeme spát. Stav expedice byl žalostný, potvrzuje to odjezd čtyřech členů do berounské nemocnice. Ostatní nakonec díky hodnému výpravčímu, který je nechal spát na peróně, zažily nejhorší noc na puťáku – projíždějící nákladní vlaky vytvářely zemětřesení o síle 2 stupňů Richterovy stupnice. Marodi se pak do růžova vyspali na Kopečku nad Berounem.

V pátek ráno byl sraz v Berouně na nádraží. Po dvoudenní intenzivní léčbě Endiformem se zdravotní stav členů expedice pronikavě zlepšil. Odjeli jsme tedy do Popovic, ze kterých nás žlutá značka vedla přes Koukolovu horu ke Koněpruským jeskyním. Cestou jsme viděli také Aksamitovou bránu a velkolom Čertovy schody – pro představu, člověk stojící na dně je velký asi jako přerostlá bakterie. Návštěva Koněpruských jeskyní stojí určitě za to. Nejen že budete zase o něco bohatší o zážitky a vědomosti, ale když se neobléknete, pěkně vymrznete. Počasí se začalo poprvé za celý puťák kazit a v pořádném slejváku jsme došli přes Tobolku a Kodu na nádraží do Srbska, odkud nás vlak převezl nejdříve pro batohy do Berouna a pak do Zadní Třebáně. Se spaním nebyl problém, vrch Políčko nedaleko Zadní Třebáně vše jistil. Někdo ještě uvařil čaj na zapití suchých rohlíků a šlo se do hajan.

Sobota byla pro většinu členů posledním dnem expedice. Ráno odjeli do Berouna a udělali si vlastní program poznamenaný hustým deštěm. Zbylých šest lidí kteří putovali až do neděle se dnes vydalo znovu na Ameriku (většina z nich tam ještě nebyla). Poprchávalo, přesto jsme slezli dolů, vykoupali se v ledové, ale čisté vodě. Někdo si i zaskákal. Po dlohé době jsem zase viděl tolik ráčků najednou. Abychom se nemuseli brodit rozhodli jsme se projít do druhé části lomu chodbou, která ovšem končí komínem, ve kterém je spuštěno ocelové lano (docela drsárna) pršelo a vše se nechutně klouzalo. Stejnou cestou jsme lezli i zpět. Výstup ven z Ameriky byl chvílemi hrou o přežití. Ještě, že jsme měli RSky. Lomy Malá Amerika a Mexiko nám také ukázali svoji krásu i když pršelo a umínili jsme si, že se sem určitě ještě podíváme a trochu to prolezem. Stále pršelo a už za tmy došli do Karlštejna, od tud nás místní lokálka převezla do Zadní Třebáně. Tam si většina z nás dala večeři a skončili jsme opět na osvědčeném Políčku.

V neděli se nám vstávalo velmi špatně. Odchod z tábořiště byl okolo jedenácti hodin. Vlakem jsme se přesunuli do Berouna, kde naší pozornosti neušlo velmi pěkné muzeum na náměstí. Dali nám tam také poslední razítko do Expedičního deníku. V půl čtvrté jsme odjížděli domů a ve vlaku plánovali program na rok 2000.

Příští rok určitě ze Slovenska.

doporučujeme

  • mapy edice KLUBU ČESKÝCH TURISTŮ 1:50 000: KŘIVOKLÁTSKO A RAKOVNICKO, OKOLÍ PRAHY – západ
  • jako doplněk je vhodná mapa KARTOGRAFIE PRAHA 1:100 000 – OKOLÍ PRAHY
  • před cestou je vhodné otočit mapu a podívat se na vypsané informace o jednotlivých místech

Do Země čistých 23

Dillíské letiště Palam bychom mezi padesátkou nejvytíženějších přístavů nenašli ani náhodou, přesto by ale naše Ruzyně vedle něho vypadala jako prcek. V klimatizovaném bludišti obrovitých hal klopýtáme přes kufry pasažérů všech možných národností a jazyků, při troše trpělivosti objevujeme odbavovací prostory k našemu letadlu a v neposlední řadě i zapomenutý půvab západoevropsky vyhlížejících toalet…

Dillíské letiště Palam bychom mezi padesátkou nejvytíženějších přístavů nenašli ani náhodou, přesto by ale naše Ruzyně vedle něho vypadala jako prcek. V klimatizovaném bludišti obrovitých hal klopýtáme přes kufry pasažérů všech možných národností a jazyků, při troše trpělivosti objevujeme odbavovací prostory k našemu letadlu a v neposlední řadě i zapomenutý půvab západoevropsky vyhlížejících toalet. Pro dalších 8 tisíc kilometrů se loučíme s bágly a zabořeni do pohodlných křesel pozorujeme své sousedy – přesně za čtvrt roku do nich usednou cestující saudskoarabského Boeingu, jehož osudná srážka s Iljušinem nad zdejším letištěm v listopadu 1996 bude znamenat pátou největší tragédii letecké dopravy vůbec.

Tunelem konečně procházíme z chodeb budovy přímo do připraveného Airbusu a zatímco uvykáme z našich cest nezvyklému pohodlí, letoun dlouho a pomalu najíždí na příslušnou rozjezdovou plochu. Správná doba na připoutání, ale to už tryskem prorážíme tmu noci a naše centrifuga se vzápětí naklání šikmo vzhůru. Světla Palamu se ztrácejí a hluboko pod námi spíš tušíme úrodné nížiny Paňdžábu, hradby jeho starých měst i sněhem pokryté štíty velehor Afghánistánu…

Svítá nad pouští Kyzylkum a brzy se objevují úděsné obrazy zasolené pouště Aralkum, která na své zakreslení do map na místě zanikajícího Aralského jezera teprve čeká. Lepší pohled nabízejí široké stepi Kazachstánu a pak už máme pod křídlem jen nedozírnou rovinu samotného Impéria, protknutou stuhami velkých řek. Nekonečnost rovin Ruska omračuje i jeho obyvatele samé a tím spíš nás, rozpomínající se na těsnost neuvěřitelně krásného prostoru mezi Beskydami a Šumavou…

Na moskevském Šeremetěvu jsem do sebe hodil šašlik a dalším letounem jsme pokračovali přes běloruský skanzen stalinismu již definitivně do Evropy. Chuchvalci bílých oblaků se blýskala oka jezer Mazurské plošiny, ale nad Berlínem s námi už málem šila myšlenka únosu letadla do Čech. Ovšem po přeletu Harzu se pod námi brzy objevila podél Mohanu rozložená aglomerace Frankfurtu a hlavní evropské letiště Rhein-Main už bylo v dohledu…

Obyvatelé hlavního města spolkové země Hesensko pečují naštěstí vzorně o zeleň, a tak po neúspěšných pokusech o autostop s posledním dolarem v kapse bylo alespoň kam na noc hlavu složit. Ach, ti Asiati… Na druhý den to parťák vzdal a rozloučil se, ale pak se řidiči nechali konečně obměkčit a mezi nimi na prvním bavorském odpočívadle dokonce dobrodinec z Opavy, který si to s tirákem právě šinul domů. Nabízená. buchta ještě ze Slezska od manželky bylo bez diskuse to nejexotičtější jídlo, jaké jsem kdy ochutnal.

„A jak bylo na Západě? Z Francie, z Anglie?“ vyzvídá řidič a nepřestává sakrovat nad novým předsedou parlamentu.

Rád se s ním dělím o poslední železnou zásobu sušeného ovoce. „Z Gilgitu, Kašmír, zaručeně čerstvý dovoz,“ ujišťuju a při bližším zkoumání svazku Mladých front začínám lomit rukama také. Zdravý jihoasijský odstup od malicherných problémů na našem malém českém písečku je tentam.

Na hranici se už pomalu vše ukládalo ke spánku, ale tady prostě nemůžete neožít. Po takové cestě už totiž víte víc o jedinečnosti naší nádherné země, kterou byste nevyměnili ani za všechny krásy světa.

Po půlnoci ještě do tmy zářil klenot posvátné skály Vyšehradu a já s otevřenou pusou dýchal atmosféru města, které nemá sobě rovné.

Před svítáním jsem ve Vysokém Mýtě narazil jen na jedinou živou duši. Motala se odpovídajíc pokročilé době, ale přesto byla s rozšířenýma očima ochotna naslouchat mé, po učitelské praxi první hodině zeměpisu. Dokonce, než odvrávorala, s radostí zůstala i po škole.

Do Země čistých 22

Výstup po štěrku točitého schodiště se stává malým dobrodružstvím, zvláště přestáváte-li v naprosté tmě vnímat, po čemž to vlastně šlapete. Boty jste přitom nechali daleko odtud, protože se nacházíte v jednom z minaretů největší mešity Starého Dillí i celé Indie, Džámi Masdžid. Po chvíli tápání se snad vyhnete houfům netopýrů a pokud nešlápnete na nějaký ten zatoulaný střep nebo tarantuli, oslepí vás na ochozu proud najednou nezvykle ostrého světla. Pohled dolů ovšem stojí a stál za to.

Výstup po štěrku točitého schodiště se stává malým dobrodružstvím, zvláště přestáváte-li v naprosté tmě vnímat, po čemž to vlastně šlapete. Boty jste přitom nechali daleko odtud, protože se nacházíte v jednom z minaretů největší mešity Starého Dillí i celé Indie, Džámi Masdžid. Po chvíli tápání se snad vyhnete houfům netopýrů a pokud nešlápnete na nějaký ten zatoulaný střep nebo tarantuli, oslepí vás na ochozu proud najednou nezvykle ostrého světla. Pohled dolů ovšem stojí a stál za to.

Nad siluetou města se v dálce ve vrstvě smogu leskly mrakodrapy Nového Dillí, ale naše pozornost patřila především blízkým mogulským stavbám a neprodyšně, až chaoticky zastavěným starým čtvrtím města. Dívali jsme se na ně přes kulisu ostatních krásných mramorových minaretů, které bývají i díky příměsi pískovcové červeně považovány za ještě elegantnější než u blízkého proslulého Tádžmahalu v Ágře. Přes obrovské vydlážděné nádvoří, na které by se měly vměstnat desetitisíce poutníků, jsme pak nemohli očima minout slavnou Lál kilá – Červenou pevnost. Bývalý sídelní palác Velkých Mogulů se topil v zeleni parků a hájů a jeho mohutná zeď z červeného pískovce jakoby věznila bezpočet pavilonů, věžiček a mešit. Ty jsme však pro clonu smogu spatřili až později v areálu samém.

Zatím jsme se z nádvoří museli obdivovat opravdu úchvatné klenbě s až středoasijsky lomeným obloukem a všem třem bíločerveným cibulovitým kopulím. Nad tou nádherou. by se člověk sklonil až k zemi – skotský architekt. Fergusson ji prý označil za jednu z nejkrásnějších mešit světa – ostatně na teple barevných kobercích podél plochy nádvoří tak v bázni před samotným Alláhem činili sami muslimové. Procházeli jsme neslyšně kolem nich a uvažovali, zda mezi nimi nepotkáme imáma této mešity Abdulláha Buchárího. Zasvěcenci vědí, že právě tady je třeba hledat nitky vedoucí k osudové fetvě vyslovené r.1989 v Iránu nad Salmanem Rushdiem, jehož kontroverzní kniha narušila dlouho pracně budovaný smír mezi indickými muslimy a hinduisty.

Mohamedův vlas, údajné otisky jeho nohou v kameni ani jiné relikvie z jeho pohřební výbavy jsme už neviděli, kolem krámků zlatotepců a stříbrotepců jsme pospíchali k již zmíněné pevnosti. Před její masivní zdí si uvědomíte sílu a moc dynastie, která to vše dokázala vystavět a která klesla po 350 letech své vlády až pod nátlakem Britů. Únavou z neskutečných vlhkých veder klesáme před Trůnním sálem i my a přestože se už údajně můžeme počítat mezi „silné nátury“ – jenom ty totiž podle knižního průvodce zvládnou cestování indickým vlakem 2.třídy – zvažujeme poprvé zkrácení našeho pobytu v tropech. To v případě, že seženeme lacinější letenku – kamkoliv do střední Evropy…

Na otevřené rikše pospícháme na adresu několika cestovních kanceláří. Při čekání na frekventované křižovatce – na rozdíl od Amritsaru tu ještě fungují semafory – se k nám blíží hubený malý klouček s nafouklým bříškem. Jeho prosebné hladem unavené oči se setkávají s našima a jeho ruka mne na znamení naléhavosti srdceryvně škrábe po koleně. Že hladoví půl miliardy obyvatel Země, nás už pro zvyšující se apatii i nestravitelnost tohoto čísla nechává chladnými, ale máte-li jednoho jediného před sebou, zasáhne vás to jako blesk.

V klimatizované místnosti s převelice ochotným úředníkem studujeme mapy leteckých společností a na prvním místě samozřejmě jich ceny. Po zrušení letů polských aerolinií připadá v úvahu. cesta s Air India nebo Aeroflotem, a dvě volná místa nočního letu do Frankfurtu rozhodují o tom, že se nakonec přikláníme k donedávným „přátelům nejvěrnějším“. Úředníkovi a rikšákovi padá úlevou kámen srdce: tučná provize a bakšiš budou!

Naposledy dáváme rozchod a každý se sám loučí s podvečerním Dillím, Indií a Asií. Ulice plné kol, děcka na trávnících hrají fotbal a vedle kriket. Poslední kořeněný šmak v pouliční kuchyni a přestože se nám svírá srdce z toho, že všechno opouštíme, přece se už nemůžeme dočkat návratu domů do Evropy.

Na domluveném místě se Petr objevil s oranžovým věncem květin na krku. Od kteréhosi kolemjdoucího to měl být nejspíš uvítací pozdrav, pro nás ale jeho prostřednictvím Indie říkala své sbohem.

Do Země čistých 21

Jen neradi jsme se loučili s velkorysostí a pohostinstvím sikhů, jejich několikasethlavými snídaněmi na kobercích ve stínu prostorného sloupoví i s pohledem na usínající město z terasy posvátné věže. Zahlceni množstvím zážitků a dojmů jsme se o ně hned zatepla telefonicky podělili s nejbližšími doma a pak už pospíchali na vlakové nádraží.

Jen neradi jsme se loučili s velkorysostí a pohostinstvím sikhů, jejich několikasethlavými snídaněmi na kobercích ve stínu prostorného sloupoví i s pohledem na usínající město z terasy posvátné věže. Zahlceni množstvím zážitků a dojmů jsme se o ně hned zatepla telefonicky podělili s nejbližšími doma a pak už pospíchali na vlakové nádraží. Méně zhýčkaným turistům je tu – stejně jako na všech větších indických nádražích – k dispozici studená sprcha, a tak aspoň na chvilku osvěženi jsme se s novou vervou pustili do luštění jízdního řádu, po jehož tabulích v hale mrštně poskakovaly jakési exotické druhy ještěrek.

V nočním spoji do Bombaje přes Dillí jsme si v přeplněném vagónu mohli dovolit luxus spánku bez strachu, že nás v této chudé, ale nejnáboženštější zemi světa připraví někdo o zavazadla. Po trati s nejširším rozchodem na světě jsme pomalu za opravdu symbolické jízdné postupovali dál na východ přes indické státy Paňdžáb a Hariánu a někdy k ránu minuli Pánípat, blízko kterého bitva z roku 1761 mezi místními rivaly usnadnila britský koloniální výboj v této oblasti. Brzy po východu slunce pak dlouhé řady chatrčí z vlnitého plechu a hadrů napověděly že metropole Indické republiky a jedno z nejstarších měst Asie už není daleko.

Dillí! Již ve starověkých rukopisech připomínané sídlo má od 30.1et po výstavbě nových vládních čtvrtí (New Delhi) dvě tváře, my pochopitelně vystupujeme na nádraží mnohem lidnatějšího, podle sčítání z počátku 90.1et téměř devíti milionového Starého Dillí (Old Delhi). Pro většinu turistů cestujících vzduchem je právě ono prvním setkáním s Indií, ale náraz po cestě z Evropy nebo Ameriky je to příliš prudký: kromě úmorného vedra a pálivého vánku jsou to zvonky neustále naléhajících rikšů, při neexistenci metra chaos dopravy od dvoukoláků a potahů přes četné bicykly až po motorikši a auta nových značek, skvěle se vyhýbající posvátným kravám nebo opicím. Ulice lemuje množství odpadků a také kalu z otevřených záchodků, přes velké množství cyklistů je vzduch kolem plný smogu a pokud se s tím vším přece jen smíříte, těžko se vám budou hledat slova při pohledu na nezměrnou bídu. rodin žijících na přeplněných chodnících, slepce a žebrající děti, hledající u vás poslední útočiště.

Malí zaklínači hadů nám před novostavbou hinduistického chrámu zasvěcenému bohyni štěstí předvádějí své umění a netrpělivě očekávají, kolik rupií z nás za tu produkci vypadne. Stejné očekávání vzbuzujeme u prodavačů s velkými proutěnými mísami nařezaných bílých kokosů a jiného tropického ovoce, sympatická učitelka v elegantním zeleném sárí před námi za vlaječku Indie chřestí s pokladničkou příspěvků pro její školu a když před tím vším mizíme do stínu chrámu, hinduista – profik po nás po střelné vtíravé přednášce tvrdě vymáhá bakšiš. Dojem z esteticky barevného, oproti strohosti mešit až katolicky vyhlížejícího chrámu Lakšmínarájan s obrázky, soškami a sochami hinduistických božštev si však rozhodně nenecháváme zkazit -je to snad jen řada svastik na které tu evropské oko může hledět s nedůvěrou a snad i zachvěním.

Prastarým indickým symbolem štěstí, zneužitým pověrčivým vůdcem nacistů, je vykládána i brána na půdě z nejposvátnějších – při vstupu do parku Rádžghát. Opět naboso vychutnáváme posvátnou oázu klidu uprostřed hlučného města a pomalu se blížíme k prostému žulovému kameni s nápisem HÉ RÁM. V lednu roku 1948 tu milion zoufalých lidí očekával příchod průvodu s mrtvým Bápú – zavražděným apoštolem nenásilí Gándhím. Slovy zvěčněnými do podstavce – BOŽE – tento velikán 20. století a zřejmě lidských dějin vůbec předtím požehnal z posledních sil útočníkovi se stejnou láskou jakou choval i k Angličanům, které přitom silou své osobnosti a pravdy samé dokázal vypudit ze své země. Při natáčení filmu o tomto stále živém světci Indie sem na výzvu britského režiséra přišlo totéž množství zástupů jako před téměř padesáti lety…

U stánku s Mahátmovými spisy obouváme sandále a mlčky odcházíme. Návštěvou tohoto místa jsme do pestré mozaiky našeho putování zasadili jeden z posledních důležitých. kamínků. Nádherný obraz skládaný po pět úžasných týdnů se už rýsoval.

Do Země čistých 19

„Až do Amritsaru se monzumu nemusíme bát“. Ták tahle věta zaslechnutá ještě doma se nám po týdnech připomněla znovu ve chvíli, kdy nad metropoli indické části Pandžábu rychle mohutněla temná mračna. Rikšáci šlápli do pedálů, motorizovaní na plyn a my dva si bezděčně uvědomili, že neviditelná hranice suchých a vlhkých tropů je už za námi. V příštích okamžicích jsme už mizeli pod střechu do ulice otevřené čajovny a vzápětí pochopi1i, že před vlnami rozráženými spěchajícími automobily a buvolími potahy se nezachráníme ani tam.

„Až do Amritsaru se monzumu nemusíme bát“. Ták tahle věta zaslechnutá ještě doma se nám po týdnech připomněla znovu ve chvíli, kdy nad metropoli indické části Pandžábu rychle mohutněla temná mračna. Rikšáci šlápli do pedálů, motorizovaní na plyn a my dva si bezděčně uvědomili, že neviditelná hranice suchých a vlhkých tropů je už za námi. V příštích okamžicích jsme už mizeli pod střechu do ulice otevřené čajovny a vzápětí pochopi1i, že před vlnami rozráženými spěchajícími automobily a buvolími potahy se nezachráníme ani tam.

„Monzum“je slovo arabského původu a znamená prostě „sezónu“. Už na počátku června totiž pravidelně zasahuje pobřeží Káraly (jz. Indie) a v příštích dnech a týdnech zasahuje tento vítr přinášející blahodárnou vláhu Indického oceánu i další oblasti subkontinentu. Svými dešti ho bičuje až do poloviny září a přestože i v této periodě přijdou ke slovu chvíle sucha, jen málokdy klesá vlhkost vzduchu pod 90%. Vlhké parno sráží sice teploty někdy až na třicítku, ale od hlavy až k patě jste nyní propocení už za několik minut a nedýchá se vám o mnoho líp než předtím.

Pod proudem vody zmizela nejdřív vozovka, rychle po ní i chodníky a za chvíli se jedním velkým řečištěm stalo celé 600tisícové město. Necelou hodinu trvající liják však nikoho kromě motorizovaných příliš nezaskočil děcka brodící se špinavou a teplou vodou berou novou situaci vděčně jako příležitost k vodním hrám, ostatní se brodí po kolena ve vodě, ženy smáčejí sárí. Jen posvátné krávy zmizely spolu s odpadky ve kterých se ještě před chvílí s důstojným klidem přehrabovaly.

Jen s váháním se noříme do kalných vod také a naoko se zlobíme na nedostatky zdejší kanalizace a nad tropickým podnebím jako takovým. Kolemjdoucí živě gestikulují, odpovídají a se širokým úsměvem nás nejednou berou přátelsky kolem ramen. Jazyková bariéra není vůbec překážkou a znovu je nám dáno zažít, jak jsme na každém kroku obklopeni množstvím opravdových a pozorných přátel, pro které – stejně jako pro celou Indii – je monzum opravdovým požehnáním. Jako pravověrným sikhům jim na pravé ruce nechybí kovový náramek a na tváři strniště vousů – Amritsar je prý „nejfousatější“ město na světě.

S davem brodících se poutníků u Gándhího brány přidáváme do průvodu směřujícímu k proslulému Zlatému chrámu. Na jeho posvátné půdě je každý poutník jakéhokoliv vyznání upřímně vítán a pečováno je o něho tři dny a tří noci, samozřejmě zdarma. Šlechetné nabídky nemůžeme nevyužít, ale ještě před tím přijímáme pozvání jednoho našeho vrstevníka a kolegy domů na čaj. Voda neopadla ani navečer, bereme si tedy rikšu a se soumrakem se už pomalu blížíme bludištěm zatopených uliček ke chrámovému okrsku.

Do Země čistých 20

Na návštěvu nejposvátnějších míst sikhismu vzpomínám s odstupem téměř jednoho roku jako na výjev z pohádky. Dva hlídači s kopím v ruce, střežící přístup velkou branou, nám na hlavu vážou nezbytný šátek, o kousek dál odevzdáváme sandále a procházíme mělkým, mramorem vykládaným bazénkem se studenou vodou. Toto v očích turisty příjemné osvěžení je především symbolickým vyjádřením touhy očistit své tělo a svou duši od prachu všeho nedobrého a připravit se tak před vstupem na svatou půdu chrámového nádvoří, po němž se na znamení úcty podle Mojžíšova příkladu všichni pohybují pouze naboso.

Na návštěvu nejposvátnějších míst sikhismu vzpomínám s odstupem téměř jednoho roku jako na výjev z pohádky. Dva hlídači s kopím v ruce, střežící přístup velkou branou, nám na hlavu vážou nezbytný šátek, o kousek dál odevzdáváme sandále a procházíme mělkým, mramorem vykládaným bazénkem se studenou vodou. Toto v očích turisty příjemné osvěžení je především symbolickým vyjádřením touhy očistit své tělo a svou duši od prachu všeho nedobrého a připravit se tak před vstupem na svatou půdu chrámového nádvoří, po němž se na znamení úcty podle Mojžíšova příkladu všichni pohybují pouze naboso.

Jakoby mávnutím kouzelného proutku je ruch ulice tentam a zmocňuje se nás majestátnost obrovského obdélníkového prostoru. Obklopen je věncem sněhobílých nízkých staveb s kupolovitými věžemi a věžičkami z bílého mramoru je i cesta lemující ze všech stran plochu nádvoří. Jeho zdaleka největší část však tvoří vody posvátného jezera a v jeho samém středu se jako perla skví důvod vší té nádhery kolem: Zlatý chrám, který v noční tmě zářil nepozemskou krásou a jehož jas se zrcadlil nejen na vodách jezera, ale naplňoval i celý prostor kolem.

I v této noční hodině se z něho ozývaly motlitby a hymny díkůvzdání a indickými tradicemi podbarvená hudba, která před desetiletími inženýrům Zikmundovi a Hanzelkovi připadala jako „nejmazlivější a nejněžnější chrámová hudba, jakou jsme kdy slyšeli“. Skupiny poutníků volně procházeli kolem podloubí a jejich had se vinul i po kamenném můstku, směřujícím přes jezero ke Vznešenému dvoru, jak svému chrámu říkají. Promodlený, posvátnou bázní prostoupený a do meditace ponořený prostor už v ničem nepřipomínal dramatické okamžiky z roku 1984, kdy za cenu velkých obětí nádvoří obsadila a poškodila indická armáda, podezírající sikhy ze snahy vytvořit nezávislý Chálistán. Neuvážený krok stál v zápětí život tehdejší předsedkyni vlády Indíru Gándhíjovou…

Přitáčí se k nám sympatický mladý sikh, oslovuje perfektní angličtinou a stává se naším (na rozdíl od Arabů nezištným) průvodcem po areálu i po dějinách svých souvěrců. Dějiny sikhů (= učedníků) se začaly psát v 1. pol. 16. století, kdy v době evropských reformačních snah i zde vyklíčila zčásti podobná touha po opravdovosti duchovního života a nápravě některých společenských křivd. Tak jako křesťanství vzešlo ze židovství, tak první sikhové byli hinduisty, kteří se 450 let před Ghándím pokusili rozbít mechanické kastovnictví a stejně odvážně přistoupili i ke zrovnoprávnění žen a zákazu upalování bohatých vdov. Podle příkladu muslimů začali oslavovat a chválit jediného, živého Boha a přitom se vystříhali tehdy u muslimů (i u nás křesťanů) běžné netolerance. Svým životem jejich prvotní obec vlastně naplnila slova sv. Pavla „všechno poznávejte, co je dobré, toho se držte“, stálo je to ale vyloučení ze středu hinduistického společenství.

Jemný hlásek našeho průvodce nás provází i do samotného, zlatem a mramorem vykládaného chrámu. Nemusím se tu jako u marockých Arabů vydávat za muslima, je mi sem umožněn přístup jako křesťanovi i mému kolegovi bez vyznání, i když jeho ateismus je pro mentalitu zdejších lidí zjevně nepochopitelný – až trochu exotický. Mnohokrát jsme se pokoušeli přebít kulisu břevnovského pokoje a přiblížit atmosféru dálek pomocí vonných tyčinek, ale tady uprostřed kouře aromatických kadidel cítíme Indii konečně doopravdy. Pomalu se zástupem ostatních míjíme velký originál ručně psané posvátné síkhské Knihy počátků, neustále ovíjený vějířem z ocasu jaka. „Vaší jedinou zbraní budiž jazyk“, stojí tu mezi jinými moudry a není vinou staletí svým okolím tvrdě pronásledovaných sikhů, že tomu tak zdaleka vždy nebyla. Úlevu nepřináší jen u stropu vrnící lopatky ventilátorů. Ale i chvíle hlubokého rozjímání, kterým tu žije celé společenství.

Vzpomněl jsem si na jednu z nejsilnějších scén filmu „Ghándí“ tak se ptám po náměstí, kde v osudném roce 1919 vojáci vedení britským velitelem města stříleli až do úplného vyčerpání střeliva do davu 20 000 lidí. V muzeu jsem pochopil, proč jsem neuspěl – krev sikhů tu tekla příliš často. Nejedna dynastie se je pokusila zcela vyhladit. A přesto tu dnes žijí jako jedna z nadějí, že nenávist a zloba nebudou mít poslední slovo.

Sikhové pro mne dlouho byli jen zajímavou veličinou, jedním faktem z indických dějin, položkou ve slovníku. Nyní je považuji za své přátele a bratry ve víře, protože se dotkli mého srdce.

Do Země čistých 18

Po nádheře a svěžesti velehor v jejichž příjemném zajetí jsme nakonec díky stávce autodopravců zůstali o něco déle, už zase polykáme láhaurský smog a potíme se jako soumaři. V noci nad i námi v YWCE na chvilku vypíná ventilátor a vzápětí už jen těžko lapáme po dechu což se nám při další cestě Indoganžskou nížinou ještě stane nejednou. Zážitek všudypřítomného letního tropického dusna je nepřenosný, nesdělitelný nedá se vyčíst z knih.

Po nádheře a svěžesti velehor v jejichž příjemném zajetí jsme nakonec díky stávce autodopravců zůstali o něco déle, už zase polykáme láhaurský smog a potíme se jako soumaři. V noci nad i námi v YWCE na chvilku vypíná ventilátor a vzápětí už jen těžko lapáme po dechu což se nám při další cestě Indoganžskou nížinou ještě stane nejednou. Zážitek všudypřítomného letního tropického dusna je nepřenosný, nesdělitelný nedá se vyčíst z knih.

Východními předměstími Láhauru si náš neskutečně přeplněný mikrobus razí na druhý den cestu k blízké indické hranici. Jméno satelitního Batapuru je povědomé – vybudován byl ve 30.1etech firmou Baťa a dodnes je střediskem pákistánského obuvnického průmyslu. V téže době se tu také hrálo Čapkovo R.U.R. a na blízké univerzitě přednášeli naši orientalisté, ale dnes už tu jméno Československa takřka nikomu nic neříká.

Křečovitě brzdíme, další pneumatika je v tahu. Poslední pákistánský rolník na buvolím potahu si při pohledu na naše nepojízdné vozidlo o technice asi myslí své… Kdysi jedna z nejfrekventovanějších cest Britské Indie je o kousek dál přetnuta poválečnou hranicí, která dala roku 1947 do pohybu 17 – 20 milionů lidí a znamenala tak jeden z největších exodů lidských dějin. Na místě dříve kypícím životem a pak poznamenán neslýchanými masakry mezi hinduisty a muslimy (milion obětí) je dnes ponurý klid a ostražité napětí. Masivně opevněná hranice je jakoby z oka vypadlá té, která nám všem dlouhých 40 let znemožňovala poznávat svět.

Stojíme na jediném hraničním přechodu mezi 130milionovým Pákistánem a dnes už asi 960milionovou Indií. Čeká tu jediný rodinný vůz (ze Stuttgartu) a brzy dorážejí na kolech (!) dva uřícení a propocení studenti z Oxfordu. Tím veškerý provoz končil a indický pasový úředník s fialovým turbanem na hlavě si nás tak u svého stolečku pod širým nebem mohl „vychutnat“. Zkušenou rukou zalovil v hromadě razítek a lejster a jedním nám vzápětí začal šermovat před očima: pod trestem vězení je od toho a toho dne zakázáno do Indické republiky dovážet indické rupie. Tečka šmytec a našich 400 peněz propadá státu (a jemu).

Zbytkový, i tak vysoký obnos je nám milostivě ponechán, jenže v sousední hale probíhá přísná osobní prohlídka včetně zavazadel. Potíme se ještě víc, Petr mizí na WC nacpat naše drahocenné živobytí do sandálů. Od Višny až po Šivu stála snad indická božstva na naší straně, protože prohledáno bylo vše – až na ty sandále.

Podle vyprávění Tomáše Halíka z jeho indického přednáškového turné (mimochodem snad jen díky jeho požehnání na cestu se mi zcela vyhnula metla průjmu, podle sdílnějších cestopisů „jediná jistota na cestě po souši do Indie“) jeho prvním zážitkem na bombajském letišti bylo setkání s neuvěřitelně vlezlou a bakšišchtivou ochotou místní „mafie“. Dva takoví chlápkové stojí i tady neodbytně se nabízejí coby nosiči a dál okořeňují naše první dojmy z Indie. Další se už rojí kolem svých autíček a křičí: „To Amritsar, Mister? Only 100 rupies, Mister!!“ Přehlížíme je jako vzduch a nalézáme do prázdného autobusu, se kterým se máme za 8 rupií octnout v hlavním městě svazového státu Pandžáb a především v posvátném hlavním městě sikhů – Amritsaru.

Zvědavě si z okna prohlížíme první kilometry země, ve které už žije víc obyvatel než v Africe, Jižní Americe a Austrálii dohromady a která se ozývá hlasem sedmi set jazyků. Která se v prvním nebo druhém desetiletí 2l. století stane nejlidnatější zemí světa. Takový kolos nelze pochopit, nelze poznat, je možné se ho jen zlehka dotknout.

Znovu se propadáme do minulých časů, a protože jsme ještě týden před odjezdem asistovali coby komparsisté při natáčení „Zdivočelé země“, připadáme si jako na scéně historického filmu. Živnosti provozované přímo na ulicích omšelého města, zvonky rikšů vyhýbajících se dobytku, turbany, pěstěné vousy a dýky sympatických sikhů. Ale hlavní překvapení na nás v Amritsaru teprve čekalo.