Valovi

Míjíme malebné vesničky a u jedné z nich, u Chateau – d´ Oex, uhýbáme z vytčené trasy a míříme asi 20 km na sever do Gruyéres (německy Greyerz). Nemůžeme si přece nechat ujít návštěvu prý nejmalebnější vesnice v Evropě. Že vám je název nějak povědomý? Není divu – stejně se jmenuje slavný sýr, který se zde vyrábí.

Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See.
Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené až nepochopitelným klidem. Plné jsou předzahrádky mnoha restaurací, všude v uličkách i na molu jezera korzují lidé.

Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See. Nejprve oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu, jehož románská věž pamatuje 12. století.
Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní žel. trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží ozubené železnice.

Opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na dálnici směr Luzern, město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na vrchol Titlis.

Aarau leží na řece Aare, má prý krásné historické centrum, postavené ve stylu, jenž naznačuje, že na jeho architekturu mělo rozhodující vliv období, kdy toto území kontroloval Bern. Pro svou jednotnou výstavbu s řadou pozdně gotických a barokních domů je nazýváno „městem štítů.“

Dnes je Basilej živým, pulsujícím, moderním městem. Řeka Rýn ho rozděluje na Malou a Velkou Basilej, ta Velká je právě zmiňovaná Bezilia. Turistům nabízí nejen „materiální“ potravu, ale i potravu „duchovní.“ I když preferujeme tu druhou zmíněnou, určitě se nebudeme bránit ani té první.

Letošní léto nelze snad ani nazvat létem. Sice pár horkých dnů – a je pravda, že až příliš horkých, doslova tropických, s nimiž se v našich zeměpisných šířkách spíše nemáme setkávat – už bylo, ale tento extrém nedělá léto létem. Kvůli neustálé zimě a příliš častým srážkám náš odjezd neustále odkládáme. Jeďte si do Švýcarska, do alpské země, v nejistém počasí. Z těch hor pak mnoho neuvidíte. A my letos chceme spíše než kulturní památky poznávat přírodní krásy.

Pochopitelně i po naší čtvrté cestě po části Francie hledáme odpověď na otázku, jací jsou Francouzi. Dnes už můžeme s téměř stoprocentní jistotou říci, že perfektní. Vůbec jim nevadí, že neznáme jejich řeč, pravdou je, že jsou asi trochu alergičtí na Němce.

Nejprve stoupáme do Chateau-Chinonu, po dlouhé době většího osídlení. Dosud jsme jeli velice řídce osídlenou krajinou. Teď máme pocit, že jsme se dostali do horského střediska. A je to pravda. Jsme v centru národního parku Morvan. Přírodní krásy ale můžeme jen tušit, protože vše je ponořeno do nízko se válejících mraků.

Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo znamenalo něco jako středověké město.