Historické památky a města
Švýcarsko – Německo 2005, Náš první cíl – Basilej
Letošní léto nelze snad ani nazvat létem. Sice pár horkých dnů – a
je pravda, že až příliš horkých, doslova tropických, s nimiž se
v našich zeměpisných šířkách spíše nemáme setkávat – už bylo,
ale tento extrém nedělá léto létem. Kvůli neustálé zimě a příliš
častým srážkám náš odjezd neustále odkládáme. Jeďte si do
Švýcarska, do alpské země, v nejistém počasí. Z těch hor pak
mnoho neuvidíte. A my letos chceme spíše než kulturní památky
poznávat přírodní krásy.
„Letošní rok nám není vůbec příznivě nakloněn“ – tento fakt konstatujeme začátkem května po několika nepříjemných a smutných událostech. Ale ani to nám nezabrání, abychom i letos uspokojili své toulavé nohy a nevydali se za krásami evropských zemí. Nakonec nuceni okolnostmi se rozhodneme pro zemi relativně blízko, zemi, kterou jsme navštívili v roce 1989 a potom jsme se jí jen třikrát na krátkou chvíli „dotkli. Tou zemí je Švýcarsko. Dost dlouho jsme se mu při našich cestách „vyhýbali“, aniž dokážeme přesně říci, proč tomu tak bylo. Snad i proto, že máme trochu ze Švýcarů strach. Jsme přesvědčeni, že se na nás budou dívat jako na chudé příbuzné a že nám to taky budou dávat najevo. Teď jen doufáme, že se nám tato naše představa nenaplní.
Letošní léto nelze snad ani nazvat létem. Sice pár horkých dnů – a je pravda, že až příliš horkých, doslova tropických, s nimiž se v našich zeměpisných šířkách spíše nemáme setkávat – už bylo, ale tento extrém nedělá léto létem. Kvůli neustálé zimě a příliš častým srážkám náš odjezd neustále odkládáme. Jeďte si do Švýcarska, do alpské země, v nejistém počasí. Z těch hor pak mnoho neuvidíte. A my letos chceme spíše než kulturní památky poznávat přírodní krásy. Vzhledem k nestálosti počasí připravujeme nejen tzv. „suchou“ variantu programu, ale i variantu „mokrou“. Snad tu druhou zmíněnou nebudeme muset využívat.
Nakonec 21. července se smíšenými pocity odjíždíme. I v tento den si potvrzujeme, že čím jsme starší, tím jsme nemožnější. A nestiháme. Rádi bychom odjeli do devíti hodin ráno, abychom projeli beze spěchu Německem. Odjezd se ale uskuteční až deset minut před pravým polednem. Letos jsme se nemuseli vracet (loni nás tři návraty vytrestaly), nic důležitého (doklady, peníze) jsme nezapomněli a tak cesta začala podle našeho mínění šťastně.
Ujíždíme směr Praha, Plzeň a hraniční přechod Rozvadov. Slunce nás neprovází, jen občas cudně vykoukne z mraků. Zatím si nestěžujeme, pod oblačnou oblohou se cestuje lépe. Je čtvrtek, provoz na silnicích není tak hektický, jako bývá o prázdninových víkendech. My sice jedeme přesně opačným směrem než většina turistů (ti míří k moři), ale i ten „náš“ směr může být o víkendech „nacpanější.“ Uháníme téměř stabilní rychlostí kolem sto šedesáti kilometrů, jen občas musíme zpomalit, to když se rozhodne předjíždět autobus, rychlejší náklaďák či některý ze „šnečků“ (tak říkáme turistům, kteří pro své pohodlí připojili za auto obytný přívěs).
Po dvacáté hodině máme za sebou téměř osm set kilometrů, stojíme na krásném nábřeží Rýna, na polderu Söllingen/Greffern. Už dvakrát při cestě do Francie jsme zde pozorovali rybáře, labutě a lysky, lodě proplouvající jedním i druhým směrem, dohlédneme až na druhý, francouzský břeh, již dvakrát jsme zde bez problémů přespali „nadivoko“. Uvaříme večeři a když se setmí, uléháme. Snad i dnešní noc bude klidná.
Od švýcarských hranic nás dělí necelých sto kilometrů. Čím více se k nim v pátek přibližujeme, tím je horší počasí. Mraky olověně šednou a klesají níž a níž. Na předním skle „oktice“ se objevují dešťové kapky. A naše nálada? Pochopitelně pod psa. Včera jsme byli přílišnými optimisty, počasí však pokračuje v letos obvyklém stylu.
Na německo – švýcarské hranici se nám nálada přece jen zlepší. Hranice projedeme bez problémů (měli jsme trochu strach, v informačním materiálu jsme se doma dověděli, že Švýcaři kontrolují množství přivážených potravin, a my přece jen vezeme „něco nad limit“) a také obloha vypadá trochu přívětivěji. Chvílemi se i slunce ukáže. V jeho doprovodu vjíždíme v devět ráno do ulic Basileje.
Nejprve projedeme třikrát část města, kterou už považujeme za okraj centra – teprve jsme se totiž „na potřetí“ konečně zorientovali v mapě. Zaparkujeme v parkovacím domě na náměstí Aeschenplatz – je pravda, že ani tato naše činnost se neobejde bez potíží, trvá nám chvíli, než najdeme vjezd – a pak si už můžeme vychutnávat historické i současné krásy tohoto města, druhého největšího města Švýcarska, ležícího na řece Rýn, na pomezí Německa, Francie a Švýcarska. Tato jeho poloha ho už v dávných dobách předurčila stát se centrem obchodu, nejen pozemního, ale i „vodního.“ Město je několik staletí i důležitým přístavem.
Jak už bylo v předchozích řádcích naznačeno, historie Basileje sahá daleko. „Chytrý bedekr“ praví, že první zmínka o městě, v němž dnes žije téměř 200 000 obyvatel, pochází z roku 374 po Kristu – tehdy psali římští historikové o vojenské pevnosti Bezilia. Osídlení v této oblasti je s největší pravděpodobností mnohem a mnohem starší. Jisté je, že na vrcholku, kde dnes stojí hlavní městský kostel, vzniklo v 2. polovině 1. století před Kristem keltské oppidum a že v roce 44 př. n. l. Plancus, důstojník Caesarovy armády a Cicerův přítel, založil nedaleko odsud město Augusta Raurica. Jeho pozůstatky přitahují „historiemilovné“ turisty dodnes. My jsme bohužel na jejich návštěvu tentokrát čas nenašli, přestože ukazatelé na cestu k němu jsou i na odbočkách z dálnice. Prostě vše se nedá stihnout, snad zde nejsme naposledy. Příště se k němu určitě vydáme.
Od 6. stol. n. l. bylo město začleněno do území pod vládou franckých králů. V 10. stol. se vládci změnili – v této oblasti se prosadili „francouzští zájemci“ – a kontrolu nad městem převzali Burgundové. V polovině 11. stol. byla Basilej připojena k německému císařství pod přímou vládou biskupa. Během století mezi lety 1160 a 1260 pomalu získávaly politickou moc na úkor biskupa stavovské a kupecké spolky, jejich členové nakonec vykoupili svou zemi od církve a Basilej se stala svobodným městem německého císařství.
V Basileji se odehrálo mnoho událostí, které vstoupily do historie nejen samotného města, ale i bližších a vzdálenějších zemí. Začněme těmi, které se dotkly i našich zemí. Když sem v roce 1212 přicestoval budoucí císař Fridrich II., král sicilský, byl mezi těmi, kdo ho vítali, i český král Přemysl Otakar I. Fridrich zde stvrdil svou sicilskou pečetí privilegia, která určovala vztah českého státu k římskoněmeckému císařství. Dokument vstoupil do našich dějin jako Zlatá bula sicilská a stal se jedním z významných dokumentů přinášejících změnu v postavení českého království.
V roce 1433 dorazila do Basileje skupina představitelů husitského hnutí v čele s Prokopem Holým. Ohlas husitských spanilých jízd do zahraničí i ostudný konec křížové výpravy proti husitům u Domažlic přiměl basilejský koncil k povolení veřejného slyšení husitům. Česká delegace prokázala, že myšlenkami vládne stejně dobře jako mečem. Jediným výsledkem setkání ale bylo rozhodnutí, že se bude v jednáních pokračovat v Praze. Než se ale uskutečnila, došlo k bratrovražednému boji u Lipan.
Vraťme se ještě do Basileje 13. století. V roce 1225 byl ve městě postaven most, jenž přispěl k rozvoji mezinárodního obchodu. Slibný vývoj však přerušilo v roce 1356 zemětřesení, z jeho tragických následků se ale město vzpamatovalo a začalo opět vzkvétat. Hospodářský a vědecký význam Basileje pozvedly další události. K těm nejvýznamnějším patřily založení univerzity v roce 1460, vznikající tiskárny a papírny, jež zajistily městu pověst centra knihtisku, a v neposlední řadě i pořádání velkých veletrhů od roku 1471, jejichž tradice pokračuje dodnes. Rozvoj města pochopitelně přilákal množství umělců a vědců včetně teologa Erasma Rotterdamského a malíře Hanse Holbeina, v letech 1527 – 28 zde bydlel lékař Paracelsus, v letech 1858 – 93 kunsthistorik Jacob Burckhardt a v letech 1869 – 79 filozof Friedrich Nietzsche.
Také politické události změnily postavení města. V roce 1501 se Basilej připojila ke Švýcarské konfederaci, původním záměrem tohoto počinu byla ochrana města proti snaze Habsburků převzít nad ním kontrolu. V roce 1529 sem dorazila reformace, město přijalo protestantskou víru a otevřelo brány protestantům hledajícím úkryt před náboženským útlakem ve Francii i v italském regionu Ticino. Přicházející lidé, především zruční tkalci, přispěli k prosperitě zdejší textilní výroby a hedvábnictví. V 18. století se stala Basilej známou svou misionářskou společností, která vysílala své členy do Afriky a Asie. Do dějin města zasáhla i velká francouzská revoluce – ta přinesla dočasně obyvatelům rovná práva – a také vláda Napoleona. Po jeho porážce se opět měšťanské rodiny zmocnily vlády a prosadily svá zvláštní privilegia.
Historické památky a města
Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Historické památky a města
Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Ideální pro rodinu s dětmi
Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.
Radhošť 1125 m n. m.
Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.
Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.
Sestup do dřevěného městečka
Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.
Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.
Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.
Cesta z (velko)města do Radhoště?
Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.
Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.
Historické památky a města
Marakéš – město mnoha tváří
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.
Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.
Místa, která v Marakéši nevynechat
Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.
Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.
Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.
Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.
Marocká kuchyně
Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.
Reklama:
Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!
Poznatky z Marakéše
Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.
Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.
Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.