Valovi Dnes je Basilej živým, pulsujícím, moderním městem. Řeka Rýn ho rozděluje na Malou a Velkou Basilej, ta Velká je právě zmiňovaná Bezilia. Turistům nabízí nejen „materiální“ potravu, ale i potravu „duchovní.“ I když preferujeme tu druhou zmíněnou, určitě se nebudeme bránit ani té první.
Zaparkujeme a okamžitě se ocitáme mezi novostavbami. Jejich vzdušná krása nás ale provází jen na první ulici, kterou procházíme. Během deseti minut nás obklopí budovy výrazně staršího data, došli jsme totiž do oblasti tzv. Klosterbergu. Staré domy na malém půdorysu se vyšplhaly do výšky dvou až tří podlaží, dvě řady oken jsou často i ve štítových zdech. O duchovní záležitosti zdejších obyvatel se staral a stará kostel Elisabeten von Basilea, jehož základy jsou gotické. Starobylost zdejších míst dokreslují lampy pouličního osvětlení. Ty jsou ale určitě o nějaké to desetiletí či století mladší, jen vhodně provedené.
Jen co opustíme přítmí kostela, zůstaneme stát „s pusou otevřenou.“ Dlouhá zeď v jeho blízkosti má neobvyklou výzdobu. Jsou na ní nalepeny talíře, mísy a misky všech možných tvarů a velikostí. Mezi barvami ale jednoznačně převládá bílá. Prohlížíme toto „umělecké“ dílo a uznáváme, že lidská fantazie nezná mezí. Seběhneme po schodech a opět žasneme. To, co náš úžas vyvolalo, je kašna Jeana Tinguelyho, vybudovaná v roce 1977. Vodní nádrž v parku je oživena kovovými „stroji“ nepopsatelných tvarů. Ty tady jen tak zbůhdarma netrůní ve vodě, ale pohybují se. Tady velké naběračky nabírají a vylévají vodu, tam se otáčí kolo a vedle „chrlič“ vodu chrlí. Tato originální dílka sestavil Tinguely z desítek kusů již nepotřebných a navzájem si zcela cizích předmětů. Že tato neobvyklá podívaná přitahuje pozornost turistů i „domácích,“ o tom není pochyb. Kolem nádrže není ani chvilku klid, na lavičce u bazénku se dají tato neumdlévající perpetua sledovat nekonečně dlouho.
Na náměstí Barfüsserplatz panuje čilý ruch. Na zdejším trhu se prodává všechno možné, dnes zde převládá nabídka květin. K návštěvě zve Historické muzeum s bohatými sbírkami, umístěné v budově ze 14. století, která dříve sloužila jako františkánský kostel.
Návštěvu žádného z basilejských muzeí nemáme tentokrát v plánu a tak nahlížíme do mapy, abychom se rozhodli, kam budou mířit naše další kroky. Váhání nad mapou zaregistruje kolem procházející starší paní a okamžitě se nás francouzsky ptá, zda nepotřebujeme poradit. Naší mizernou němčinou jí odpovíme, že bohužel francouzsky nemluvíme. Ona se jen pousměje a okamžitě přejde k němčině. Doporučuje nám návštěvu radnice, hlavního chrámu, muzeí i dalších pamětihodností. Je milá, viditelně má „své“ město ráda a dobře ho zná. A tak nás v tuto chvíli napadá otázka, kolik obyvatel kteréhokoliv našeho města by bylo schopno o tom „svém“ městě takto zasvěceně vyprávět.
Náměstí Marktplatz vévodí již zmíněná radnice. Její reprezentativní, bohatě zdobená budova je nepřehlédnutelná a asi každý návštěvník Basileje ji zařadí do programu své procházky po městě. Hlavní část rumělkově červené, zlatem bohatě zdobené, budovy se třemi oblouky v průčelí je nejstarší, postavil ji v letech 1508 – 14 městský architekt Jerg Rouber ve stylu burgundské pozdní gotiky. Na počátku 17. stol. byla radnice renovována a na konci 19. stol. byla přistavěna její levá část a věž na pravé straně. Hodiny jsou dílem mistra Wilhelma z let 1511 – 12, malby na stěnách od samotného Hanse Holbeina byly bohužel zničeny. Zachovány zůstaly fresky z dílny H. Bocka ze 17. století ve vnitřním dvoře ve stylu burgundské gotiky i socha zakladatele města Munatia Planka ze 16. století, umístěná na podstavci u vnějšího schodiště.
Také nedalekým náměstím nazývaným Rybí trh (Fischmarkt) jdou dějiny již několik století. Jejich němými svědky jsou domy i krásná kašna. Ta je ozdobena sochami Panny Marie a sv. Petra a Pavla a převládá na ní též červená barva, nechybí zde i zlaté zdobení. To, na co se díváme, je kopie, originál gotické kašny je v muzeu.
Vystoupáme po schodišti a úzkou uličkou dojdeme ke kostelu sv. Petra, nově postavenému v době konání známého koncilu. Podle písemností zde byla již v 9. století modlitebna. Nejstarší části kostela, které dnes můžeme vidět, byly postaveny ve 13. století, hlavní budova byla dokončena ke konci 14. století a kostelní věž pochází z roku 1430. Uvnitř kostela jsou zachovány nástěnné malby ze 14. století zobrazující události ze života a smrti Ježíše Krista.
Z teras dohlédneme k Rýnu. Přejdeme na jeho druhý břeh, odkud se nám otevře pěkný pohled na staré město. Vrátíme se zpět a zastavíme se až u nejznámější basilejské církevní stavby, u chrámu zvaného münster. Jeho pestrobarevná střecha a dvě štíhlé, 64 a 62 m vysoké, věže vévodí celému městu, stavba zaujme tmavě červenou barvou pískovcových kvádrů, z nichž je postavena. Bohužel právě prochází generální opravou a tak nám její vnější krása zůstává téměř celá utajena.
Po léta stávalo v tomto prostoru několik kostelů. V 11. století, když moc nad městem získal biskup, rozhodl se vystavět katedrálu. Byla postavena v románském slohu z růžového pískovce. Obnovy se stavba dočkala v gotickém slohu a tehdy byly přistavěny i dvě věže. Zemětřesení v roce 1356 ji vážně poškodilo, její rekonstrukce trvala až do roku 1500. V letech 1431 – 1438, kdy zde zasedal církevní sněm, měla románsko – gotická katedrála již dnešní podobu. Po nástupu reformace katedrála změnila své pány. Zatímco dosud byla biskupským chrámem, teď se stala svatostánkem protestantů. Za reformačních bouří byly však zničeny hlavní oltář i větší část výzdoby.
Chrám má pět lodí, je dlouhý 65 m a široký 32 m. Zvýšený chór obepíná ochoz, v dlažbě východně od chóru jsou naznačeny obrysy krypty z 9. století. Před kazatelnou se dochovala část pozdně románské dlažby ze 12. stol., v severní boční lodi je pohřben Erasmus Rotterdamský. Na prohlídku interiéru máme jen málo času – za půl hodiny budou zavírat – a tak chrám doslova proletíme. Do dvojité křížové chodby z 15. století, postavené na románských základech, se už nedostaneme.
Projdeme dalšími ulicemi, občas se ještě zastavíme před zajímavým domem, umlčíme kručící žaludek kebabem, nabereme informační materiály v turistickém centru a míříme k autu. Bez problémů vyjedeme z centra starého města, najedeme na dálnici směr Luzern a Zurich, ale – ouha. Jednolitý proud vozidel zpomaluje a zpomaluje, až zastaví. A pak už pokračujeme jen „přískokem vpřed.“ Je pátek odpoledne a je jasné, že „město přesedlalo na kola.“ Nic jiného jsme přece v čase dovolených nemohli čekat.
Po téměř hodinovém hlemýždím přesunu objevíme i důvod pomalé jízdy. Není to vysoký počet vozidel na silnici, jak jsme si původně mysleli, ale stažení dopravy ze tří do dvou jízdních pruhů. Jakmile kritické místo mineme, rychlost stoupá až na povolených sto dvacet. Ujíždíme k jihovýchodu za naším dalším cílem. Tím je hrad Habsburg, hrad, z něhož vzešel rod, jenž výrazně ovlivnil i české dějiny.
Projíždíme mírně zvlněnou krajinou. Z ní se najednou „vyloupne“ vrcholek Wülpelsberg a na něm zbytky Habsburgu postaveného kolem roku 1020. Z dálky vypadají velice skromně, rozeznáváme jen věž, nevelký palác a vlajku, s níž si pohrává vítr. Jsme zvědaví, jak vypadalo sídlo tak mocného rodu, rodu, který začínal svou dějinnou pouť jako bezvýznamný, který se však díky především sňatkové politice stal evropskou panovnickou dynastií vládnoucí v největším počtu zemí.
Teorií o původu rodu Habsburků je mnoho, někteří genealogové – pro zvýšení prestiže rodu – tvrdili, že jejich prapředky lze hledat až v antické době, dokonce u samotného Caesara. Pomineme – li legendu, narazíme v dějinách na jistého Guntrama, řečeného Bohatý. Někteří historikové ho ztotožňují se stejnojmenným hrabětem, který byl v roce 952 císařem Otou I. potrestán za zradu odejmutím statků v alsaském Nordgau. Pokud tomu tak opravdu bylo, Guntramův syn Lancelin si to vynahradil. Silou zbraní se zmocnil kraje Muri v dnešním severošvýcarském kantonu Aaragau. Lancelinův potomek Ratbod, snad jako pokání za otcovo násilnictví, založil v Muri klášter, který se pak na čas stal habsburskou rodovou hrobkou. Ratbod měl tři syny – Ottu, Albrechta a Wernera. Nejvýznamnější z nich byl ten nejmladší, který někdy kolem roku 1020 založil na soutoku řek Aary a Reussy ve zmíněném švýcarském kantonu Aaragau hrad Habichtsburg (Jestřábí hrad). Zkomoleně se mu začalo říkat Habsburg a Wernerův syn Otta II. se začal jako první titulovat jako hrabě z Habsburgu.
Pravdou je, že v době rozdrobenosti země se Habsburkové měli ze všech šlechtických rodů nejvíce k světu. Jejich panství se rozšiřovalo tak nebezpečně, že jim císař Jindřich v roce 1231 odňal kanton Uri (posléze i Schwyz a Unterwalden). Roku 1273 však Habsburkové získali římskoněmeckou korunu a hodlali své rodové panství obnovit. Ony tři „lesní“ kantony se proti nátlaku vzbouřily a roku 1291 vytvořily tzv. Věčný spolek neboli Spříseženstvo, jímž se zavazovaly ke vzájemné vojenské pomoci v případě intervence. Den přísahy – 1. srpen – je švýcarským státním svátkem, protože tato událost položila základy pozdějšího Švýcarska.
Když vystoupáme z nedalekého parkoviště k hradu, uznáme, že jsme se zmýlili v odhadu jeho velikosti. Zastřešen je skutečně jen palác a věž, ale odkryté zbytky základů dalších budov svědčí o výrazně větší rozloze tohoto raně středověkého sídla. Nejprve prohlédneme zastřešené prostory, potom podle informačních tabulí se snažíme odhadnout podobu hradu, rozhlížíme se po okolí a nakonec „jsme v šoku.“ Když totiž sejdeme na parkoviště, objevíme u schůdků pod stříškou vzorně srovnané deštníky. Na pohodu návštěvníků se prostě myslí i v tomto případě, přece nebudou při návštěvě kulturní památky moknout, kdyby snad neměli deštník svůj. Až na tuto raritu narazíme příště – a nutno říci, že za naši letošní cestu jsme se s připravenými deštníky setkali několikrát –, tak už určitě se nebudeme bezmezně divit.
Jedeme dále a pomalu „trávíme“ zážitky z hradu. Je celkem obyčejný, ale pro nás významný. A tak vedeme hlubokomyslné filozofické úvahy o tom, „co by, kdyby,“ tedy kdyby na náš bohatý trůn tehdy nedosedli bezvýznamní Habsburkové. Jenže kdyby je kdyby a skutečnost byla a často je i v současnosti jiná. Zcela jiná. A co my, malí pozorovatelé, můžeme učinit pro změnu událostí. Namítnete možná, že každý má možnost cosi změnit. Ale co je to cosi? Nechť si každý odpoví sám.
