Historické památky a města
Z Basileje k hradu Habsburg
Dnes je Basilej živým, pulsujícím, moderním městem. Řeka Rýn ho
rozděluje na Malou a Velkou Basilej, ta Velká je právě zmiňovaná Bezilia.
Turistům nabízí nejen „materiální“ potravu, ale i potravu
„duchovní.“ I když preferujeme tu druhou zmíněnou, určitě se
nebudeme bránit ani té první.
Dnes je Basilej živým, pulsujícím, moderním městem. Řeka Rýn ho rozděluje na Malou a Velkou Basilej, ta Velká je právě zmiňovaná Bezilia. Turistům nabízí nejen „materiální“ potravu, ale i potravu „duchovní.“ I když preferujeme tu druhou zmíněnou, určitě se nebudeme bránit ani té první.
Zaparkujeme a okamžitě se ocitáme mezi novostavbami. Jejich vzdušná krása nás ale provází jen na první ulici, kterou procházíme. Během deseti minut nás obklopí budovy výrazně staršího data, došli jsme totiž do oblasti tzv. Klosterbergu. Staré domy na malém půdorysu se vyšplhaly do výšky dvou až tří podlaží, dvě řady oken jsou často i ve štítových zdech. O duchovní záležitosti zdejších obyvatel se staral a stará kostel Elisabeten von Basilea, jehož základy jsou gotické. Starobylost zdejších míst dokreslují lampy pouličního osvětlení. Ty jsou ale určitě o nějaké to desetiletí či století mladší, jen vhodně provedené.
Jen co opustíme přítmí kostela, zůstaneme stát „s pusou otevřenou.“ Dlouhá zeď v jeho blízkosti má neobvyklou výzdobu. Jsou na ní nalepeny talíře, mísy a misky všech možných tvarů a velikostí. Mezi barvami ale jednoznačně převládá bílá. Prohlížíme toto „umělecké“ dílo a uznáváme, že lidská fantazie nezná mezí. Seběhneme po schodech a opět žasneme. To, co náš úžas vyvolalo, je kašna Jeana Tinguelyho, vybudovaná v roce 1977. Vodní nádrž v parku je oživena kovovými „stroji“ nepopsatelných tvarů. Ty tady jen tak zbůhdarma netrůní ve vodě, ale pohybují se. Tady velké naběračky nabírají a vylévají vodu, tam se otáčí kolo a vedle „chrlič“ vodu chrlí. Tato originální dílka sestavil Tinguely z desítek kusů již nepotřebných a navzájem si zcela cizích předmětů. Že tato neobvyklá podívaná přitahuje pozornost turistů i „domácích,“ o tom není pochyb. Kolem nádrže není ani chvilku klid, na lavičce u bazénku se dají tato neumdlévající perpetua sledovat nekonečně dlouho.
Na náměstí Barfüsserplatz panuje čilý ruch. Na zdejším trhu se prodává všechno možné, dnes zde převládá nabídka květin. K návštěvě zve Historické muzeum s bohatými sbírkami, umístěné v budově ze 14. století, která dříve sloužila jako františkánský kostel.
Návštěvu žádného z basilejských muzeí nemáme tentokrát v plánu a tak nahlížíme do mapy, abychom se rozhodli, kam budou mířit naše další kroky. Váhání nad mapou zaregistruje kolem procházející starší paní a okamžitě se nás francouzsky ptá, zda nepotřebujeme poradit. Naší mizernou němčinou jí odpovíme, že bohužel francouzsky nemluvíme. Ona se jen pousměje a okamžitě přejde k němčině. Doporučuje nám návštěvu radnice, hlavního chrámu, muzeí i dalších pamětihodností. Je milá, viditelně má „své“ město ráda a dobře ho zná. A tak nás v tuto chvíli napadá otázka, kolik obyvatel kteréhokoliv našeho města by bylo schopno o tom „svém“ městě takto zasvěceně vyprávět.
Náměstí Marktplatz vévodí již zmíněná radnice. Její reprezentativní, bohatě zdobená budova je nepřehlédnutelná a asi každý návštěvník Basileje ji zařadí do programu své procházky po městě. Hlavní část rumělkově červené, zlatem bohatě zdobené, budovy se třemi oblouky v průčelí je nejstarší, postavil ji v letech 1508 – 14 městský architekt Jerg Rouber ve stylu burgundské pozdní gotiky. Na počátku 17. stol. byla radnice renovována a na konci 19. stol. byla přistavěna její levá část a věž na pravé straně. Hodiny jsou dílem mistra Wilhelma z let 1511 – 12, malby na stěnách od samotného Hanse Holbeina byly bohužel zničeny. Zachovány zůstaly fresky z dílny H. Bocka ze 17. století ve vnitřním dvoře ve stylu burgundské gotiky i socha zakladatele města Munatia Planka ze 16. století, umístěná na podstavci u vnějšího schodiště.
Také nedalekým náměstím nazývaným Rybí trh (Fischmarkt) jdou dějiny již několik století. Jejich němými svědky jsou domy i krásná kašna. Ta je ozdobena sochami Panny Marie a sv. Petra a Pavla a převládá na ní též červená barva, nechybí zde i zlaté zdobení. To, na co se díváme, je kopie, originál gotické kašny je v muzeu.
Vystoupáme po schodišti a úzkou uličkou dojdeme ke kostelu sv. Petra, nově postavenému v době konání známého koncilu. Podle písemností zde byla již v 9. století modlitebna. Nejstarší části kostela, které dnes můžeme vidět, byly postaveny ve 13. století, hlavní budova byla dokončena ke konci 14. století a kostelní věž pochází z roku 1430. Uvnitř kostela jsou zachovány nástěnné malby ze 14. století zobrazující události ze života a smrti Ježíše Krista.
Z teras dohlédneme k Rýnu. Přejdeme na jeho druhý břeh, odkud se nám otevře pěkný pohled na staré město. Vrátíme se zpět a zastavíme se až u nejznámější basilejské církevní stavby, u chrámu zvaného münster. Jeho pestrobarevná střecha a dvě štíhlé, 64 a 62 m vysoké, věže vévodí celému městu, stavba zaujme tmavě červenou barvou pískovcových kvádrů, z nichž je postavena. Bohužel právě prochází generální opravou a tak nám její vnější krása zůstává téměř celá utajena.
Po léta stávalo v tomto prostoru několik kostelů. V 11. století, když moc nad městem získal biskup, rozhodl se vystavět katedrálu. Byla postavena v románském slohu z růžového pískovce. Obnovy se stavba dočkala v gotickém slohu a tehdy byly přistavěny i dvě věže. Zemětřesení v roce 1356 ji vážně poškodilo, její rekonstrukce trvala až do roku 1500. V letech 1431 – 1438, kdy zde zasedal církevní sněm, měla románsko – gotická katedrála již dnešní podobu. Po nástupu reformace katedrála změnila své pány. Zatímco dosud byla biskupským chrámem, teď se stala svatostánkem protestantů. Za reformačních bouří byly však zničeny hlavní oltář i větší část výzdoby.
Chrám má pět lodí, je dlouhý 65 m a široký 32 m. Zvýšený chór obepíná ochoz, v dlažbě východně od chóru jsou naznačeny obrysy krypty z 9. století. Před kazatelnou se dochovala část pozdně románské dlažby ze 12. stol., v severní boční lodi je pohřben Erasmus Rotterdamský. Na prohlídku interiéru máme jen málo času – za půl hodiny budou zavírat – a tak chrám doslova proletíme. Do dvojité křížové chodby z 15. století, postavené na románských základech, se už nedostaneme.
Projdeme dalšími ulicemi, občas se ještě zastavíme před zajímavým domem, umlčíme kručící žaludek kebabem, nabereme informační materiály v turistickém centru a míříme k autu. Bez problémů vyjedeme z centra starého města, najedeme na dálnici směr Luzern a Zurich, ale – ouha. Jednolitý proud vozidel zpomaluje a zpomaluje, až zastaví. A pak už pokračujeme jen „přískokem vpřed.“ Je pátek odpoledne a je jasné, že „město přesedlalo na kola.“ Nic jiného jsme přece v čase dovolených nemohli čekat.
Po téměř hodinovém hlemýždím přesunu objevíme i důvod pomalé jízdy. Není to vysoký počet vozidel na silnici, jak jsme si původně mysleli, ale stažení dopravy ze tří do dvou jízdních pruhů. Jakmile kritické místo mineme, rychlost stoupá až na povolených sto dvacet. Ujíždíme k jihovýchodu za naším dalším cílem. Tím je hrad Habsburg, hrad, z něhož vzešel rod, jenž výrazně ovlivnil i české dějiny.
Projíždíme mírně zvlněnou krajinou. Z ní se najednou „vyloupne“ vrcholek Wülpelsberg a na něm zbytky Habsburgu postaveného kolem roku 1020. Z dálky vypadají velice skromně, rozeznáváme jen věž, nevelký palác a vlajku, s níž si pohrává vítr. Jsme zvědaví, jak vypadalo sídlo tak mocného rodu, rodu, který začínal svou dějinnou pouť jako bezvýznamný, který se však díky především sňatkové politice stal evropskou panovnickou dynastií vládnoucí v největším počtu zemí.
Teorií o původu rodu Habsburků je mnoho, někteří genealogové – pro zvýšení prestiže rodu – tvrdili, že jejich prapředky lze hledat až v antické době, dokonce u samotného Caesara. Pomineme – li legendu, narazíme v dějinách na jistého Guntrama, řečeného Bohatý. Někteří historikové ho ztotožňují se stejnojmenným hrabětem, který byl v roce 952 císařem Otou I. potrestán za zradu odejmutím statků v alsaském Nordgau. Pokud tomu tak opravdu bylo, Guntramův syn Lancelin si to vynahradil. Silou zbraní se zmocnil kraje Muri v dnešním severošvýcarském kantonu Aaragau. Lancelinův potomek Ratbod, snad jako pokání za otcovo násilnictví, založil v Muri klášter, který se pak na čas stal habsburskou rodovou hrobkou. Ratbod měl tři syny – Ottu, Albrechta a Wernera. Nejvýznamnější z nich byl ten nejmladší, který někdy kolem roku 1020 založil na soutoku řek Aary a Reussy ve zmíněném švýcarském kantonu Aaragau hrad Habichtsburg (Jestřábí hrad). Zkomoleně se mu začalo říkat Habsburg a Wernerův syn Otta II. se začal jako první titulovat jako hrabě z Habsburgu.
Pravdou je, že v době rozdrobenosti země se Habsburkové měli ze všech šlechtických rodů nejvíce k světu. Jejich panství se rozšiřovalo tak nebezpečně, že jim císař Jindřich v roce 1231 odňal kanton Uri (posléze i Schwyz a Unterwalden). Roku 1273 však Habsburkové získali římskoněmeckou korunu a hodlali své rodové panství obnovit. Ony tři „lesní“ kantony se proti nátlaku vzbouřily a roku 1291 vytvořily tzv. Věčný spolek neboli Spříseženstvo, jímž se zavazovaly ke vzájemné vojenské pomoci v případě intervence. Den přísahy – 1. srpen – je švýcarským státním svátkem, protože tato událost položila základy pozdějšího Švýcarska.
Když vystoupáme z nedalekého parkoviště k hradu, uznáme, že jsme se zmýlili v odhadu jeho velikosti. Zastřešen je skutečně jen palác a věž, ale odkryté zbytky základů dalších budov svědčí o výrazně větší rozloze tohoto raně středověkého sídla. Nejprve prohlédneme zastřešené prostory, potom podle informačních tabulí se snažíme odhadnout podobu hradu, rozhlížíme se po okolí a nakonec „jsme v šoku.“ Když totiž sejdeme na parkoviště, objevíme u schůdků pod stříškou vzorně srovnané deštníky. Na pohodu návštěvníků se prostě myslí i v tomto případě, přece nebudou při návštěvě kulturní památky moknout, kdyby snad neměli deštník svůj. Až na tuto raritu narazíme příště – a nutno říci, že za naši letošní cestu jsme se s připravenými deštníky setkali několikrát –, tak už určitě se nebudeme bezmezně divit.
Jedeme dále a pomalu „trávíme“ zážitky z hradu. Je celkem obyčejný, ale pro nás významný. A tak vedeme hlubokomyslné filozofické úvahy o tom, „co by, kdyby,“ tedy kdyby na náš bohatý trůn tehdy nedosedli bezvýznamní Habsburkové. Jenže kdyby je kdyby a skutečnost byla a často je i v současnosti jiná. Zcela jiná. A co my, malí pozorovatelé, můžeme učinit pro změnu událostí. Namítnete možná, že každý má možnost cosi změnit. Ale co je to cosi? Nechť si každý odpoví sám.
Historické památky a města
Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.
Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.
Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.
Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.
Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.
Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .
Historické památky a města
Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.
Ideální pro rodinu s dětmi
Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.
Radhošť 1125 m n. m.
Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.
Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.
Sestup do dřevěného městečka
Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.
Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.
Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.
Cesta z (velko)města do Radhoště?
Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.
Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.
Historické památky a města
Marakéš – město mnoha tváří
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.
Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.
Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.
Místa, která v Marakéši nevynechat
Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.
Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.
Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.
Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.
Marocká kuchyně
Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.
Reklama:
Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!
Poznatky z Marakéše
Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.
Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.
Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.
Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.