Středa 4. srpna

Dnešní ráno nás hluboce zklamalo. Zatímco včera jsme usínali pod oblohou plnou hvězd, teď je zataženo a je jen otázkou času, kdy začnou na zem dopadat protivné dešťové kapky. Zatím chvála bohu bez nich posnídáme, „ukujeme“ cestovní plán pro dnešek a můžeme vyrazit.

Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo znamenalo něco jako středověké město.

Hned první dojem z města je více než příznivý. Zastavíme na náměstí a tam najdeme mnohé z toho, co po „divokém spaní“ potřebujeme. Perfektně čisté WC, umyvadlo s tekoucí vodou (ten přívlastek používám proto, že u nás často najdete též umyvadlo, ale jeho kohoutek ne a ne vydat životodárnou tekutinu) a pekárna nabízí alespoň dvacet druhů pečiva (a to vůbec nepřeháním, možná je těch druhů i více). Těch kladů by návštěvník našel určitě mnohem více – vše podle svého zájmu.

Hned na náměstí stojí starobylý kostel Notre Dame, staré základy mají určitě i mnohé domy. Křivolakými, úzkým uličkami vystoupáme na hrad. Tady už takto brzy po ránu panuje čilý stavební ruch – opravy jsou v plném proudu. Samotný hrad je komplex všech možných budov. Ve změti staveb a holých zdí se nemůžeme bezpečně vyznat, jen nám je jasné, že jejich význam musel být v době vzniku a rozkvětu velký. K nebi ční zbytky zdí i celé věže, nejzachovaleji však působí kostel Église St-Pierre. Hned na první pohled není pochyb o jeho románských základech, pochází z 11. století. Jeho složitý půdorys s množstvím apsid je umocněn i zvenčí bohatou výzdobou především sloupových hlavic. Neméně úchvatný je i pohled z hradeb na město a jeho okolí.

Poněkud stranou naší cesty směrem domů se nachází Montmorillon. Zajížďky nelitujeme. Za bohaté asistence dešťových kapek se na okraji města zastavíme u tzv. oktagonu (pohřební kaple vystavěná podle vzoru svaté hrobky v Jeruzalémě), kaple St-Laurent a budov kláštera. Kromě dalších architektonických památek – ne, už asi ani nemá cenu konstatovat, že i zde najdeme starý, prastarý kostel, tady s bohatou freskovou výzdobou z 12. století, domy, které už leccos pamatují, a most, po němž prošly mnohé generace městských obyvatel i poutníků – se i zde setkáme s příjemnými lidmi. Na náměstí je trh, na němž venkované prodávají masové i sýrové výrobky. Hrneme se tam, kde je největší nával. Bodrý vesničan tu nabízí sýry poněkud neforemných tvarů. Dobře usoudíme, že jde asi o kozí sýr. Chvíli okukujeme a pak se postavíme do fronty. Typickým posunkem ukážeme na námi vybrané zboží a – prodávající neodolá pokušení, aby se nezeptal, zda jsme cizinci. „Ano, jsme, jsme Češi.“ Nejprve ticho a pak pusa od ucha k uchu a potřásání našima rukama. Starý pán francouzsko-anglicky sděluje, že je farmář a že odjakživa používá traktory značky Zetor. Takže Česko pro něj není neznámý pojem.

Za městem posvačíme to, co jsme zakoupili jako místní specialitu. A nestačíme zírat. Ve střívku jsou nacpané vepřové zbytky, především kousky kůží, to vše je opečeno. Tak toto by u nás asi nikdo nejedl. Zakoupený sýr je pěkně „rozblemcaný,“ ale chuti vynikající. Jsme spokojeni, že jsme zase poznali dosud nepoznanou „maličkost.“

Také město St-Savin pamatuje několik staletí. Jeho nespornou chloubou je opatství s kostelem z 11. století, které je skutečným monumentem románského období. Není tedy divu, že patří do kulturního dědictví UNESCO. Komplex budov, jemuž vévodí štíhlá gotická věž, nejprve prohlédneme zvenčí, potom zmizíme v jejich útrobách. Jsme zvědaví na prý nejkrásnější soubor románských fresek ze 12. století nejen ve Francii, ale dokonce v Evropě. A to, co uvidíme, nám vyrazí dech. Nástěnné malby znázorňují příběhy ze Starého zákona od Stvoření po Deset přikázání. Cyklus začíná u vchodu Stvořením hvězd a Evy, pokračuje výjevy z Noemovy archy po Babylónskou věž, příběhem Josefa a rozestoupením Rudého moře. Použitá barevná paleta – barvy červená, okrová, zelená, černá a bílá – sice věkem poněkud vybledla, ale to malbám neubírá na jejich kouzlu. Barevné zdobení je použito i na sloupech, ty jsou navíc zakončeny hlavicemi, také bohatě zdobenými.

Bourges (burž), hlavní město kraje Berry ležící na soutoku řek Auronu a Yévre, je někdejším střediskem keltského kmene Biturgů, nazývané Avaric. Prý dnes osmdesátitisícové město mělo tehdy neuvěřitelných čtyřicet tisíc obyvatel. Hrdí Keltové se odmítli vzdát Římanům a svedli s nimi krvavý boj. Bohužel byli v roce 52 př. n. l. poraženi Caesarem a město bylo vypleněno. Jeho výhodná poloha mu zajistila obnovu, bylo pak nazýváno Avaricum a Biturica. Stalo se metropolí oblasti Akvitánie.

Ve středověku bylo hlavním i sídelním městem kraje Berry, ve 2. polovině 14. století, právě za vévody Jana z Berry, bylo i význačným střediskem umění. Na počátku 15. století, když byla velká část Francie v moci Angličanů, se Bourges stalo útočištěm krále Karla VII. V této době se do dějin města zapsal i Jacques Coeur, finančník a ministr zahraničí výše zmíněného krále. Coeur byl největším kupcem své doby a skvělým obchodníkem se zbraněmi (a ejhle, již tehdy se na zbraních nejvíce vydělávalo, takže nic nového pod sluncem). V roce 1463 zde byla založena univerzita, ta potom proslula především studiem práv. Studoval na ní i reformátor Kalvín.

Vyrážíme do ulic, jimiž kráčely dějiny. Projdeme kolem kostela St-Pierre, nahlédneme do nádvoří paláce Cujas, v němž se dnes kromě jiného nachází 250 galsko-římských stél a středověké skulptury z doby vévody z Berry, a ocitneme se na náměstí, jehož prostor je lemován středověkými domy. Obejdeme zadní trakt paláce Jacquese Coeura a zastavíme se až před jeho průčelím. Teda stojíme spíše na jeho rohu, protože dál nás nepustí. Natáčí se zde cosi historického, tak soudíme podle oblečení zúčastněných osob. Na palác se tedy díváme trochu ze strany. Palác je považován za jednu z nejokázalejších světských gotických staveb. Byl postaven na galsko-římských hradbách a dokončen v roce 1453. Je bohatě zdobený.

Svou výstavností a výzdobou nás ohromí i katedrála St-Etienne. Není divu, vždyť je nazývána mistrovským dílem gotického umění a patří ke kulturním památkám UNESCO. S její stavbou se začalo již v 9. století, dokončena byla ve 13. století. Je nejširší katedrálou Francie, výrazně se podobá pařížské Notre-Dame. Pěti různým portálům se vzácnými soubory plastik odpovídá pět chrámových lodí. V interiéru se nachází jedna z nejbohatších kolekcí ornamentálních sklomaleb ve Francii ze 13. století, v kryptě z 12. století je hrobka vévody z Berry ze 14. století.

V blízkosti katedrály se dochovaly zbytky galsko-římských hradeb, půvabná sýpka a zahrada Jardin de l´Archeveché. Toto vše nás ale v této chvíli příliš nezajímá. Obloha zlověstně zešedivěla, až téměř zčernala, neklamný to důkaz, že se žene při nejmenším bouře. Spěcháme k autu. Zatím neprší, ale než opustíme město, už leje jako z konve.

Liják, hromy a blesky a vítr nás provázejí během celé podvečerní jízdy. V tomto nečase není možné ani stavět stan. Takže nehledáme kemp, ale místo pro spaní „nadivoko.“ A osud nám je příznivě nakloněn. Před městem Nevers přejíždíme po mohutném mostě řeku Allier a – „napadne nás nápad.“ Nedá se sjet pod most a tam přespat? Byli bychom alespoň trochu v suchu.

Prozkoumáme prostranství pod mostem a – není co řešit. Běžně se sem jezdí, asi se tu rybaří a navíc tudy vede i naučná stezka. Snad nás nikdo nevyhodí. Oceňujeme hlavně to, že skutečně jsme v suchu a můžeme si v klidu uvařit večeři. Déšť provází i naše usínání.