Odlesky II

0
539

Milý příteli, je neuvěřitelné, že uplynul téměř celý rok od doby, kdy jsem Tě pozval na návštěvu mých odlesků.

Dnes jsem se za nimi vydal opět a povím Ti, co jsem uviděl.

Slunný den a mrazivý vítr mne provázely po břehu řeky. Bylo ještě málo mrazivých nocí, které by strhly listí ze stromů. Jen ty nejcitlivější jsou již holé a kreslí své kontury kmenů a větví, jak ostré perokresby, na modré, bezmračné nebe. Některé olše jsou ještě zelené, jiné nažloutlé, ale listí je již povadlé, dech prvých nočních mrazíků je pomačkal a zviklal jejich sepětí s větvemi tak, že závany větru s nimi zalomcují, ty slabší odtrhnou a vanou je pod nohy putujícího, či padají na pomalu tekoucí hladinu řeky. Ta přijímá do své náruče vše, co víří a poletuje nad vodou. Každý list, malý i velký, javorový i ty z vysokých topolů mění své poslání. Všechny se změnily v bárky bez plachet, závany větru jimi pohybují, točí, sráží s jinými, jako by navzájem spolu bojovaly. Jsou ale odsouzeny podléhat větru i pozvolnému toku, který je odnáší do neodvolatelné zkázy na jezu velké řeky.

Zde jsou ještě laskány slunečními paprsky, celé vodní plochy se zlatě rozzáří tam, kde se odlesk slunce rozběhne po hladině, až oslepí zrak poutníka. Ten ale hledá cosi jiného, jeho zrak neklouže jen po hladině s bárkami listí. On hledá svoji říši po povrchem vod.

Říše odlesků, o něco temnější a tajemnější se jeho zraku otvírá v té chladné, vodní říši. Na břehu a pod hladinou totéž, jen vymknuté zákonům přírody. Padající list stoupá v té říši odlesků vzhůru k hladině, aby se oba setkali v jediném okamžiku na povrchu řeky. Je to podivná hra, vše dvakrát, jeden a tentýž pohyb, jednou z větve k hladině a z hloubi vody tamtéž. Kouzelná hra o tíži bez tíže.

Pozvolna jdu proti proudu řeky, mnohokrát jsem tudy prošel před dávnými léty s rozechvěním. Putuji tak i proti toku času, proti proudu vzpomínek nesdílených. Odlesky tenkrát ještě nevkročily do mých očí a hlavou vířily myšlenky pošetilé…

Dole pod cestou je hladina jezírka zamrzlá, vítr prohání listí po ledu jak malé závodní vozíky. Odlesky zůstaly uvězněny pod ledem a budou se ukládat k zimnímu spánku. Jaro je probudí a pak mne opět přilákají k toulce po břehu.

Jdu zvolna, sám, nepotkávám nikoho, kdo by se zahleděl pod hladinu. Snad ani nikdo nechce vidět odlesky, tu tajemnou říši, kterou miluji. Přijímám její poselství klidu, míru a pohody, vděčen za to, že se otevírá mým pohledům i myšlenkám.

Milý příteli, nepozval jsem Tě abys mne doprovázel, toužil jsem býti sám a mé povídání Ti posílám s nadějí, že mu budeš ochoten naslouchat.

Dne 4. listopadu 1997

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno