Autor: Milan

Krásy národního parku Singalila

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko
nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila,
který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj
patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.


Trasa začíná v Maney Bhanjangu

Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.

Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.

Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.

V mlze a dešti do Tumlingu

Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.


Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.

Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.

Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.

V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.

Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.

Nepálská zkratka

Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.


Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.

Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.

Desetikilometrové stoupání do Sandakphu

Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.

V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.


Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.

Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.

Himálaj a rododendrony

Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.

Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.


Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.


Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.


Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.

Sri Khola a Rimbik

Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…

Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.

Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.


Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.

Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.

V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.


Trasa začíná v Maney Bhanjangu

Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.

Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.

Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.

V mlze a dešti do Tumlingu

Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.


Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.

Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.

Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.

V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.

Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.

Nepálská zkratka

Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.


Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.

Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.

Desetikilometrové stoupání do Sandakphu

Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.

V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.


Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.

Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.

Himálaj a rododendrony

Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.

Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.


Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.


Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.


Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.

Sri Khola a Rimbik

Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…

Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.

Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.


Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.

Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Chavín de Huántar, odkaz staré peruánské kultury

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva
tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité
šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě
zvaném Chavín de Huántar.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.


Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.


Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.


Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.


Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.


Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.


Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.


Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.


Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.


Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.


Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.


Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.


Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.

Krásy města Melaka

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po
2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která
patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším
místům v celé Malajsii.

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.

Pro pořádek trocha historie – počátkem 15. století sem přišel hinduistický princ Paramešvára z království Sri Vijaya na Sumatře, po přijetí islámu získal titul Rádža Iskandar Šáh a stal se prvním vládcem nového království, které bylo prvopočátkem melackého sultanátu. V době, kdy mělo město význačné postavení jako námořní obchodní centrum, prahlo po něm hned několik cizích mocností. Portugalci vedení Alfonsem d´Albuquerquem ho obsadili v roce 1511, v roce 1641 přišli Holanďané a roku 1824 byli vystřídáni Brity, kteří zde vládli až do doby, kdy Malajsie získala nezávislost (1957).

Koloniální stavby

Dnešní Melaka láká turisty z celého světa především svými krásnými koloniálními stavbami v centru města. Pokud přicházíte od východu ulicí Jalan Laksamana, narazíte nejdříve na kostel sv. Františka Xavera, který byl postaven v roce 1849 na místě, kde původně stál ženský klášter Dominikánek. Budova byla navržena podle vzoru katedrály sv. Petra ve francouzském Montpellier a vznikla na počest Františka Xavera, jezuitského misionáře narozeného ve Španělsku, který se neúnavně snažil o propagaci římskokatolické církve.


Ulice Jalan Laksamana vás dále dovede na hlavní náměstí, kde mají krásnou kašnu, tradiční stánky se suvenýry a květinami vyzdobené cyklorikši, jejichž majitelé vás budou ihned přemlouvat k projížďce. Najdete zde nejen Kristův kostel s červenou fasádou z roku 1753 a Uměleckou galerii, kde si můžete prohlédnout např. malou výstavku předmětů, které v minulosti vyplavilo moře (staré láhve, mince, keramika či podobné věci), ale hlavně městskou radnici Stadthuys, jež je symbolem a největší chloubou Melaky.

Radnice byla postavena v roce 1650 jako oficiální sídlo holandských guvernérů a jejich úředníků. Budova byla holandským správním centrem až do roku 1824, poté ji ke stejnému účelu začali využívat Britové. Měla původně bílou barvu, ale ve 20. letech 19. století byla změněna na červenou a od té doby je známá jako tzv. „Červená budova“. Uvnitř se nachází Muzeum historie, etnografie a vzdělávání věnované nejen ukázkám z malajské historie a válečným konfliktům, ale i systému výuky ve školách či obyčejnému životu venkovských obyvatel. Návštěva muzea rozhodně není ztrátou času, ale v šíleném vedru, které tu panuje, je detailnější prohlídka vystavovaných věcí a v podstatě jakýkoli druh pohybu nadlidským úkolem. Většina vnitřních prostor je sice vybavena ventilátory, ale ty vám od horka rozhodně nepomohou. Opravdu se zchladíte pouze v pár místnostech s klimatizací, kde mají snad o 20°C méně než venku, což také není ideální stav.


Stadthuys stojí na úpatí kopce, na jehož vrcholu naleznete kostel, přesněji řečeno zbytky kostela sv. Pavla. Původně se jednalo o malou kapli, kterou nechal postavit portugalský kapitán Duarto Coelho v roce 1521 a postupně byla rozšířena o druhé podlaží a věž. Když Holanďané převzali Melaku od Portugalců, pojmenovali budovu jako „kostel sv. Pavla“ a používali ho až do roku 1753, kdy byl dokončen jejich vlastní křesťanský kostel. V době britské nadvlády se už toto místo nevyužívalo k modlitbám, sloužilo jen jako sklad střelného prachu. Před kostelem uvidíte maják z britské éry a sochu sv. Františka Xavera z roku 1952, která měla připomínat jeho zdejší pouť. Uvnitř ruin však nenaleznete nic převratného, pouze pár starých kamenných náhrobků s erby, nápisy či lebkami se zkříženými hnáty.

Zbytky portugalské pevnosti a sultánův palác

Až se pokocháte hezkým výhledem na město, seběhněte po schodech dolů a dostanete se k portugalské bráně Porta de Santiago, která byla pravděpodobně jednou ze čtyř hlavních bran do portugalské pevnosti A´Famosa postavené v roce 1511 portugalským admirálem Alfonsem d´Albuquerquem. Pevnost byla na počátku 19. století téměř zničena a zachovala se z ní pouze již zmíněná brána, v jejíž těsné blízkosti je vystaveno několik menších pojízdných děl na kamenných podstavcích.


Naproti bráně Porta de Santiago uvidíte pomník nezávislosti Malajsie. Není to však pomník v pravém slova smyslu, jde v podstatě o celou budovu, poblíž které stojí obrněné vozidlo a krásný zachovalý veterán.

Přibližně 200 m odsud se nachází replika paláce malajského sultána z Melaky, vstup stojí 2 RM. Uvnitř tohoto převážně dřevěného komplexu uvidíte obrazy, historické zbraně, vzácné šperky, šaty a tradičně oblečené figuríny znázorňující sultánův život a obyčeje v sultanátu. K paláci patří i tzv. „Zakázaná zahrada“, kde mají krásně upravené chodníky, mnoho druhů rostlin, stromů a několikametrový monument v podobě zlatého turbanu.

Vyhlídková věž a námořní muzeum

Pokud byste si chtěli prohlédnout Melaku z ptačí perspektivy, určitě neodoláte návštěvě moderní vyhlídkové věže. Základ tvoří masivní sloup, na kterém se pohybuje a zároveň rotuje vyhlídková prosklená plošina nebo lépe řečeno prstenec, jenž vás za pár okamžiků vyveze do výše 80 metrů a máte tak celé město i přístav jako na dlani. Cena 20 RM za sedmiminutový pobyt nahoře je poměrně vysoká, ale odměnou vám bude pěkný a netradiční zážitek.


Z věže zahlédnete i zajímavě řešené Námořní muzeum, které má tvar staré portugalské galeony „Flora de la Mar“. Muzeum ukazuje námořní historii Melaky během sedmi období: slavnou éru malajského sultána od počátku 15. století do roku 1511, portugalské období 1511–1641, holandské období 1641–1795, britské období 1795–1941, japonské období 1941–1945, znovu britské období 1945–1957 a období malajské nezávislosti od roku 1957. Ve vnitřních prostorách lodi spatříte např. staré mapy, texty a obrázky týkající se středověkého přístavu Melaka a pirátství. Mají zde i několik soch pirátů, makety truhel a dobové kanóny.

Jízda cyklorikšou a noční Melaka

Naproti muzeu se nalézá tržnice s mnoha těsně sousedícími stánky a obchůdky se suvenýry, oblečením či jinými doplňky – rozhodně tam však nekoupíte nic úžasného nebo netradičního. Pokud by vás spíše zajímala pohodová vyhlídková jízda čínskou čtvrtí Chinatownem, využijte služeb některého z místních řidičů cyklorikši. Na zdobené sedátko vozíku se vedle sebe pohodlně vejdou dva lidé drobnější postavy, avšak ti větší se ale musí více či méně zmáčknout. Na vysloužilé kolo bez přehazovačky, které je spojené s vozíkem, nasedne starý řidič a už se jede. Pokud nepatříte zrovna mezi nejmenší a nejlehčí jedince, bude minimálně jeden z vás muset při sebemenším převýšení seskočit a pomáhat starému pánovi jeho zdroj obživy tlačit. Projížďka městem je na jednu stranu zajímavým zpestřením dne, ale při pohledu na unaveného, oddychujícího a zpoceného řidiče se chvílemi necítíte zrovna příjemně.

Den v Melace vám uběhne velmi rychle, ale město má své neopakovatelné kouzlo i v noci. Většina ulic v centru je červeně, žlutě či bíle osvětlená, což dotváří nádhernou atmosféru a např. domky na nábřeží řeky Sungai Melaka jsou v tento čas rozhodně hezčí než za denního světla. Můžete se toulat klidnými poloprázdnými uličkami bez davů turistů a nasávat příjemnou zdejší atmosféru. Pokud budete mít chuť, odskočte si na večeři nebo do některého z mnoha barů na výborné míchané nápoje a v klidu vstřebávejte dojmy z celého dne.

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.

Pro pořádek trocha historie – počátkem 15. století sem přišel hinduistický princ Paramešvára z království Sri Vijaya na Sumatře, po přijetí islámu získal titul Rádža Iskandar Šáh a stal se prvním vládcem nového království, které bylo prvopočátkem melackého sultanátu. V době, kdy mělo město význačné postavení jako námořní obchodní centrum, prahlo po něm hned několik cizích mocností. Portugalci vedení Alfonsem d´Albuquerquem ho obsadili v roce 1511, v roce 1641 přišli Holanďané a roku 1824 byli vystřídáni Brity, kteří zde vládli až do doby, kdy Malajsie získala nezávislost (1957).

Koloniální stavby

Dnešní Melaka láká turisty z celého světa především svými krásnými koloniálními stavbami v centru města. Pokud přicházíte od východu ulicí Jalan Laksamana, narazíte nejdříve na kostel sv. Františka Xavera, který byl postaven v roce 1849 na místě, kde původně stál ženský klášter Dominikánek. Budova byla navržena podle vzoru katedrály sv. Petra ve francouzském Montpellier a vznikla na počest Františka Xavera, jezuitského misionáře narozeného ve Španělsku, který se neúnavně snažil o propagaci římskokatolické církve.


Ulice Jalan Laksamana vás dále dovede na hlavní náměstí, kde mají krásnou kašnu, tradiční stánky se suvenýry a květinami vyzdobené cyklorikši, jejichž majitelé vás budou ihned přemlouvat k projížďce. Najdete zde nejen Kristův kostel s červenou fasádou z roku 1753 a Uměleckou galerii, kde si můžete prohlédnout např. malou výstavku předmětů, které v minulosti vyplavilo moře (staré láhve, mince, keramika či podobné věci), ale hlavně městskou radnici Stadthuys, jež je symbolem a největší chloubou Melaky.

Radnice byla postavena v roce 1650 jako oficiální sídlo holandských guvernérů a jejich úředníků. Budova byla holandským správním centrem až do roku 1824, poté ji ke stejnému účelu začali využívat Britové. Měla původně bílou barvu, ale ve 20. letech 19. století byla změněna na červenou a od té doby je známá jako tzv. „Červená budova“. Uvnitř se nachází Muzeum historie, etnografie a vzdělávání věnované nejen ukázkám z malajské historie a válečným konfliktům, ale i systému výuky ve školách či obyčejnému životu venkovských obyvatel. Návštěva muzea rozhodně není ztrátou času, ale v šíleném vedru, které tu panuje, je detailnější prohlídka vystavovaných věcí a v podstatě jakýkoli druh pohybu nadlidským úkolem. Většina vnitřních prostor je sice vybavena ventilátory, ale ty vám od horka rozhodně nepomohou. Opravdu se zchladíte pouze v pár místnostech s klimatizací, kde mají snad o 20°C méně než venku, což také není ideální stav.


Stadthuys stojí na úpatí kopce, na jehož vrcholu naleznete kostel, přesněji řečeno zbytky kostela sv. Pavla. Původně se jednalo o malou kapli, kterou nechal postavit portugalský kapitán Duarto Coelho v roce 1521 a postupně byla rozšířena o druhé podlaží a věž. Když Holanďané převzali Melaku od Portugalců, pojmenovali budovu jako „kostel sv. Pavla“ a používali ho až do roku 1753, kdy byl dokončen jejich vlastní křesťanský kostel. V době britské nadvlády se už toto místo nevyužívalo k modlitbám, sloužilo jen jako sklad střelného prachu. Před kostelem uvidíte maják z britské éry a sochu sv. Františka Xavera z roku 1952, která měla připomínat jeho zdejší pouť. Uvnitř ruin však nenaleznete nic převratného, pouze pár starých kamenných náhrobků s erby, nápisy či lebkami se zkříženými hnáty.

Zbytky portugalské pevnosti a sultánův palác

Až se pokocháte hezkým výhledem na město, seběhněte po schodech dolů a dostanete se k portugalské bráně Porta de Santiago, která byla pravděpodobně jednou ze čtyř hlavních bran do portugalské pevnosti A´Famosa postavené v roce 1511 portugalským admirálem Alfonsem d´Albuquerquem. Pevnost byla na počátku 19. století téměř zničena a zachovala se z ní pouze již zmíněná brána, v jejíž těsné blízkosti je vystaveno několik menších pojízdných děl na kamenných podstavcích.


Naproti bráně Porta de Santiago uvidíte pomník nezávislosti Malajsie. Není to však pomník v pravém slova smyslu, jde v podstatě o celou budovu, poblíž které stojí obrněné vozidlo a krásný zachovalý veterán.

Přibližně 200 m odsud se nachází replika paláce malajského sultána z Melaky, vstup stojí 2 RM. Uvnitř tohoto převážně dřevěného komplexu uvidíte obrazy, historické zbraně, vzácné šperky, šaty a tradičně oblečené figuríny znázorňující sultánův život a obyčeje v sultanátu. K paláci patří i tzv. „Zakázaná zahrada“, kde mají krásně upravené chodníky, mnoho druhů rostlin, stromů a několikametrový monument v podobě zlatého turbanu.

Vyhlídková věž a námořní muzeum

Pokud byste si chtěli prohlédnout Melaku z ptačí perspektivy, určitě neodoláte návštěvě moderní vyhlídkové věže. Základ tvoří masivní sloup, na kterém se pohybuje a zároveň rotuje vyhlídková prosklená plošina nebo lépe řečeno prstenec, jenž vás za pár okamžiků vyveze do výše 80 metrů a máte tak celé město i přístav jako na dlani. Cena 20 RM za sedmiminutový pobyt nahoře je poměrně vysoká, ale odměnou vám bude pěkný a netradiční zážitek.


Z věže zahlédnete i zajímavě řešené Námořní muzeum, které má tvar staré portugalské galeony „Flora de la Mar“. Muzeum ukazuje námořní historii Melaky během sedmi období: slavnou éru malajského sultána od počátku 15. století do roku 1511, portugalské období 1511–1641, holandské období 1641–1795, britské období 1795–1941, japonské období 1941–1945, znovu britské období 1945–1957 a období malajské nezávislosti od roku 1957. Ve vnitřních prostorách lodi spatříte např. staré mapy, texty a obrázky týkající se středověkého přístavu Melaka a pirátství. Mají zde i několik soch pirátů, makety truhel a dobové kanóny.

Jízda cyklorikšou a noční Melaka

Naproti muzeu se nalézá tržnice s mnoha těsně sousedícími stánky a obchůdky se suvenýry, oblečením či jinými doplňky – rozhodně tam však nekoupíte nic úžasného nebo netradičního. Pokud by vás spíše zajímala pohodová vyhlídková jízda čínskou čtvrtí Chinatownem, využijte služeb některého z místních řidičů cyklorikši. Na zdobené sedátko vozíku se vedle sebe pohodlně vejdou dva lidé drobnější postavy, avšak ti větší se ale musí více či méně zmáčknout. Na vysloužilé kolo bez přehazovačky, které je spojené s vozíkem, nasedne starý řidič a už se jede. Pokud nepatříte zrovna mezi nejmenší a nejlehčí jedince, bude minimálně jeden z vás muset při sebemenším převýšení seskočit a pomáhat starému pánovi jeho zdroj obživy tlačit. Projížďka městem je na jednu stranu zajímavým zpestřením dne, ale při pohledu na unaveného, oddychujícího a zpoceného řidiče se chvílemi necítíte zrovna příjemně.

Den v Melace vám uběhne velmi rychle, ale město má své neopakovatelné kouzlo i v noci. Většina ulic v centru je červeně, žlutě či bíle osvětlená, což dotváří nádhernou atmosféru a např. domky na nábřeží řeky Sungai Melaka jsou v tento čas rozhodně hezčí než za denního světla. Můžete se toulat klidnými poloprázdnými uličkami bez davů turistů a nasávat příjemnou zdejší atmosféru. Pokud budete mít chuť, odskočte si na večeři nebo do některého z mnoha barů na výborné míchané nápoje a v klidu vstřebávejte dojmy z celého dne.

Nejznámější jezera NP Huascarán

Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever,
ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří
Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky.

Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever, ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky. Tato oblast je součástí NP Huascarán, jehož název vznikl podle nejvyšší hory Peru, 6768 m vysokého Huascaránu. Kromě úchvatných hor a vzácné vysokohorské flory a fauny zde spatříte až neskutečně zbarvená ledovcová jezera, která rozhodně stojí za to vidět.

Přes Yungay

Snad každá cestovní agentura v Huarázu vám nabídne jednodenní výlet k jezerům Chinancocha a Orconcocha, kterým se dohromady říká Lagunas Llanganuco. Jelikož se jednalo o jednu z oblíbených a nejsnáze přístupných destinací v okolí , usoudili jsme, že se na místo dopravíme sami – nejlépe colectivem.


První část trasy, padesátikilometrový úsek z Huarázu do Yungay zvládlo námi vybrané colectivo za hodinu a čtvrt. Na rozdíl od ostatních cestujících jsme se nemuseli ve vozidle mačkat, protože jsme seděli v kabince vedle řidiče a měli i dostatek místa na nohy. Kromě okolní krajiny bylo zajímavé sledovat, jaká zavazadla Peruánci převážejí – kromě tašek či pečlivě zavázaných ranců chtěla jedna Indiánka odvézt i se dvěma ovcemi! Colectivo zastavilo, pomocníci řidiče popadli ovce, strčili je do kufru a mohlo se vesele pokračovat dál.

Vystoupili jsme na hlavní křižovatce poblíž rušného tržiště, kde se prodávalo zkrátka všechno: ovoce a zelenina, oblečení, látky, suvenýry či živá zvířata, jako např. vypasená strakatá morčata ve velkých síťovaných pytlích. Škoda, na pořádnou prohlídku bohužel nebyl čas, potřebovali jsme se co nejdříve dostat k jezerům Llanganuco.

Hned jsme se ocitli v zajetí taxikářů, ale jejich ceny byly jako obvykle natažené. Když se nám konečně podařilo usmlouvat částku 15 solů za oba, museli jsme čekat na další dvě osoby – řidiči by se jinak taková jízda nevyplatila, alespoň nám to tvrdil. Čas rychle plynul, žádná dvojice se neukázala a my začínali být s trpělivostí u konce.

Najednou se objevilo další taxi jedoucí k jezerům a zrovna do něj nastupovalo několik místních. Ptali jsme se řidiče na cenu – 20 solů a usmlouvat nešlo nic. Po zvážení možných alternativ jsme si radši připlatili 5 solů, než abychom trávili další dlouhé minuty v nejistotě. Taxikářovi se jízda náramně vyplatila, auto měl slušně zaplněné již od začátku, ale přesto během jízdy dokázal do svého vozu vmáčknout i další pasažéry. V jednu chvíli nás sedělo v autě dvanáct – řidič, dva lidé na sedadle spolujezdce, tři na zadním sedadle a dalších šest v kufru.

Lagunas Llanganuco

Jezera Llanganuco jsou vzdálena 28 km východně od Yungay a nedá se k nim dostat jinak než po prašných a velmi hrbolatých serpentinách, kde musíte občas projet kamenitými strouhami, anebo se vyhnout velkým volně ležícím balvanům. Byla to spíše cesta určená pro off-roady, ale náš taxikář to se svou Toyotou kombi skvěle zvládl, aniž by ho zastihl nějaký defekt.

Po zaplacení jednodenního vstupného (5 solů/os.) u brány NP Huascarán jsme projeli kolem spodního jezera Chinancocha a v 10:30 se nechali vysadit u horního jezera Orconcocha lemovaného vysokými a strmými skalními masívy. Vodní plocha měla zvláštní nazelenalou barvu a poblíž jednoho jejího břehu se nacházela ptačí rezervace, kde jsme mohli pozorovat husy, kachny, racky či jiné vodní ptáky.

Vzhůru do hor

Při pohledu na hodinky nás napadlo, že bychom mohli zkusit trek k jezeru „Laguna 69“ a uvidíme, jak na tom budeme fyzicky i časově. Vyrazili jsme po prašné silnici a zanedlouho potkali jednoho ze správců parku. Ukázali jsme mu vstupenku a on nám na oplátku dal schématickou mapku, kde byla zakreslena i trasa k jezeru.

Prošli jsme kolem stanového tábora a pokračovali dále údolím. Cesta nebyla zpočátku náročná, mírně jsme stoupali mezi malými stromy a keři k úbočí hor. Po třech kilometrech přišel o něco obtížnější úsek, kde jsme museli zdolat několik klikatých serpentin. Při výstupu jsme se kochali šumícími vodopády a vysokými zasněženými velikány, mezi kterými nechyběly oba vrcholy nejvyšší peruánské hory – Huascarán Norte (6654 m) a Huascarán Sur (6768 m).


Následovalo prudší stoupání zakončené průsmykem, za kterým, jak jsme si naivně mysleli, spatříme Lagunu 69. Místo toho nás stezka zavedla k nějakému malinkému jezírku a pokračovala na rozlehlou travnatou planinu rovnou jako stůl. Potkali jsme jednoho osamoceného turistu a zeptali se ho, jak je to k jezeru 69 ještě daleko. Jeho odpověď nezněla příliš optimisticky – prý nás čekají minimálně dvě hodiny chůze a ukázal na vysoký protější svah. Na závěr přišel s alternativou, že se můžeme jít podívat k jinému bližšímu jezeru, které se však kráse jezera 69 rozhodně vyrovná.

Za pár minut jsme došli na rozcestí, kde byly směrovky se vzdálenostmi k oběma jezerům. Tady jsme se střetli s další malou skupinkou turistů, kteří nás naopak velmi potěšili informací, že jezero 69 je odsud „pouhých“ 30 minut chůze do kopce. Zmobilizovali jsme všechny síly a vydali se do posledních nepříjemných serpentin. Na konci náročného stoupání nás uvítal pouze kamenitý val a místo vytouženého jezera jsme spatřili akorát pěšinku kroutící se dále do hor. Nic moc.

Tyrkysová Laguna 69

Když jsme se vyškrábali na vršek valu, ocitli jsme se na kamenité cestě a po několika krocích přišla vytoužená odměna. Před námi se objevila velká, průzračná a neuvěřitelně modrá Laguna 69. Byli jsme velmi šťastní, že jsme to dokázali. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce 4 500 metrů, nikde ani živáčka, klid, kolem dokola zářivě bílé hory a před námi pohádkově modré jezero s vodopádem. Takovou přírodní scenérii člověk mockrát za život neuvidí.

Škoda, že jsme neměli více času – hodinky ukazovaly 14:50, a tak jsme se museli probudit z desetiminutového „snu“ a vrátit se dolů do reality. Zpáteční cesta byla o poznání snazší a hlavně rychlejší. Šlo se nám oběma velmi dobře, mohli jsme si opět prohlédnout Huascarán a další hory ze všech možných úhlů. Za hodinu a půl jsme se dostali zpět do kempu, kde jsme si odpočinuli a dali si pořádnou svačinu (během celého výletu jsme totiž pořádně nejedli).


Dopravo, dopravo, kde jsi?

V 16:40 jsme vyrazili k hlavní silnici v naději, že nebude problém chytit si autobus nebo colectivo do Yungay či Huarázu. Šeredně jsme se spletli, protože poslední colectivo jezdí ve dvě hodiny odpoledne a na taxíky či autobusy se rovněž nedalo spoléhat. Takže jsme šli a šli opuštěnou krajinou a doufali, že se něco objeví. Ušli jsme přibližně 3 km a ocitli se u horního jezera Llanganuco.

Slunce začalo pozvolna zapadat a nám připadalo, že jsme v parku snad sami. Bylo úplné ticho, nikde nikdo. Jediný, kdo nám dělal společnost, byla divoká zvířata – viděli jsme opět husy, racky a zajímavě zbarvené kachny. Pár metrů od nás jsme zahlédli i několik vzácných andských hlodavců, kterým se říká „viskača“. Byla to velmi roztomilá, ale plachá zvířátka, která svým vzezřením připomínala velkého šedohnědého králíka s dlouhým huňatým ocasem.

Po dalších minutách rychlé chůze nás ovládla mírná nervozita, přeci jen se začalo stmívat a my neměli žádné teplé oblečení ani věci na spaní pro případ, že bychom museli nocovat v parku. Veškeré jídlo jsme už dávno snědli, měli jsme jen pár loků Coca Coly. Navíc k hranici parku zbývalo 7 km a dalších 28 km do Yungay. Vymýšleli jsme různé varianty, jako např. dojít k hlavní bráně, odtud si zavolat taxíka nebo přespat v nějaké horské vesničce.

I přes katastrofické vize jsme tajně doufali a modlili se, aby nám peruánské nebe seslalo autobus nebo auto. Naše přání a motlitby byly naštěstí vyslyšeny, okolo 17:50 jsme zahlédli v dálce autobus a tušili jsme, že bychom mohli být zachráněni. Očima jsme neustále sledovali vzdálenou silnici v horách a těšili se na moment, až budeme moci nastoupit. Měli jsme ohromnou radost, že nezůstaneme uvězněni v parku, a nezkazilo nám ji ani jízdné s turistickou přirážkou; průvodčí si řekl nejdříve o 15 solů a vzápětí ještě o dalších 5 – tudíž celková cena byla 20 solů za osobu. Ale co, hlavně že se odsud dostaneme živí a zdraví.

Návrat do Huarázu

Jízdu autobusem jsme si jaksepatří užili. Předpotopní vrzající stroj poskakoval po hrbolaté silnici jak čamrda a občas nás vymrštil několik centimetrů nad sedadlo. Jedinou věcí, kterou jsme na této „vrzající piksle“ ocenili, byly funkční brzdy. Dokodrcali jsme se do Yungay a pokračovali po asfaltové silnici, což byla v porovnání s předchozím úsekem hotová idylka.

Potemnělý Huaráz nás přivítal krátce před 20. hodinou a po výborné večeři nastal čas návratu do hostelu. Konečně jsme si mohli po velmi náročném výletu náležitě odpočinout a vymyslet plán na zbývající dny.

Caraz a taxislužba

Před 7. hodinou ranní jsme se vydali colectivem do 76 km vzdáleného Carazu, kam jsme přibližně po dvou hodinách mačkání úspěšně dorazili. První postupný cíl byl tedy splněn, ale horší část cesty nás ještě čekala – potřebovali jsme se dostat k 32 km vzdálenému a o 2 km výše položenému jezeru s názvem Laguna Parón.

Vytáhli jsme plánek města a vydali se směrem k hlavnímu náměstí. Cestou nás oslovil taxikář, který chtěl za odvoz k jezeru 80 solů, což jsme rezolutně odmítli. Neměli jsme však ponětí o cenách a možnostech místní dopravy, a tak jsme se šli radši zeptat do turistické informační kanceláře sídlící na zmíněném náměstí. Majitel byl velmi ochotný a vysvětlil nám, že colectiva jezdí jen sporadicky a končí ve vesnici vzdálené 9 km od jezera. Jediný dopravní prostředek, který za daných podmínek přicházel v úvahu, byl tedy taxík s pevně stanovenými cenami – 80 solů za 2 osoby, 90 solů za 3 osoby a 100 solů za 4 osoby.

Po deseti minutách pátrání jsme našli místo, odkud prý měly jezdit taxíky k jezeru. Zanedlouho se odněkud jeden vůz skutečně vynořil, a tak jsme ho hned odchytli. Uvnitř seděli dva polští turisté, takže jsme se s nimi mohli podělit o náklady na zpáteční cestu – 100 solů na 4 osoby, ideální řešení.

Laguna Parón, jezero jako malované

Krkolomné serpentiny z Carazu byly věrnou kopií cesty k jezerům Llanganuco – samý prach, díry, hrboly a kameny různých velikostí. Po bezmála dvou hodinách, které jsme si krátili konverzací s našimi polskými spolucestujícími, otřesná silnice skončila, taxikář zastavil na malém parkovišti a my konečně spatřili modrozelenou Lagunu Parón (4170 m) obklopenou nádhernými a sněhem pokrytými vrcholky, mezi kterými dominoval pravidelný jehlan Pyramide (5885 m). Měli jsme dvě hodiny času na to, abychom si udělali malou procházku a pokochali se úchvatnými „panoramaty“.


Jezero se na první pohled zdálo o dost menší, než ve skutečnosti bylo; na délku měřilo přibližně 3 km, což je mnohem více než obě jezera Llanganuco. Hned za parkovištěm jsme narazili na stezku, která vedla pouze po levém břehu jezera, muselo se jít tam i zpátky stejně. Udělali jsme několik desítek fotek, z nichž některé byly až kýčovité – azurově modrá obloha bez jediného mráčku, pod ní třpytící se hory, písčitá pláž a zvláštní modrozelená hladina, která vypadala jak namalovaná. Úchvatné přírodní scenérie jsme si mohli navíc v klidu vychutnat, nebyli zde totiž žádní turisté, jen my a hory.

Na druhou stranu jezera jsme nakonec nedošli, protože dvě hodiny uběhly jako voda a my se museli vrátit na parkoviště k taxíku. Zpáteční dvouhodinová jízda do Carazu byla opět otřesná, ale v žádném případě nám nemohla pokazit nádherný a neopakovatelný zážitek z výletu.

Bukittinggi aneb Život na rovníku

Než jsme se stačili rozkoukat a vybalit si, zaklepal nám na dveře jakýsi
mladík s tím, že je „průvodce“ a nabízí nám své průvodcovské
služby v podobě výletů po okolních zajímavostech. Nejvíce nás
lákala možnost na vlastní oči spatřit kvetoucí Rafflesii, největší
květinu na světě – v okolí Bukittinggi totiž existuje jedna
rezervace, kde údajně roste.

Téměř stotisícové Bukittinggi (v indonéštině „vysoký kopec“) se nachází v západní části Sumatry pouhých 70 km jižně od rovníku, avšak díky své nadmořské výšce 930 m zde panuje příjemné svěží klima se snesitelnými denními teplotami okolo 25°C. Vzdálenost od hlavního města Sumatry, Medanu, je odhadem 670 km, a pokud byste se jako my rozhodli překonat tuto vzdálenost najednou, připravte se na úmorných 21 hodin jízdy autobusem.

Příjezd

Z městského autobusového terminálu jsme se opeletem přesunuli do centra města a nastalo hledání cenově přijatelného bydlení. Vystoupili jsme v ulici Jalan Ahmad Yani, kde jsme prošli několik hotelů či jiných ubytovacích zařízení, avšak sehnat slušný dvoulůžkový pokoj pod 90 000 IDR (cca 10 USD) se jevilo jako nadlidský úkol. Nakonec se úspěch dostavil, na pátý pokus jsme zakotvili v hotelu Srikandi a za 75 000 IDR dostali solidní pokoj s vlastním záchodem, sprchou a bez děr ve stěnách.

Na skútru za Rafflesií

Než jsme se stačili rozkoukat a vybalit si, zaklepal nám na dveře jakýsi mladík s tím, že je „průvodce“ a nabízí nám své průvodcovské služby v podobě výletů po okolních zajímavostech. Nejvíce nás lákala možnost na vlastní oči spatřit kvetoucí Rafflesii, největší květinu na světě – v okolí Bukittinggi totiž existuje jedna rezervace, kde údajně roste. Průvodce vytáhl mobilní telefon a na minutku se omluvil. Když se vrátil, sdělil nám, že jedna Rafflesie zrovna kvete a že můžeme klidně vyrazit hned. Vyžádal si zálohu 50 000 IDR a zbylých 90 000 IDR jsme mu měli dát na konci výletu (celkově tedy 140 000 IDR). Do odjezdu jsme si nechali 25 minut, které jsme využili k hygieně a přípravě nejnutnějších věcí s sebou.


Na hotelovou recepci jsme se vydali s pochybnostmi, jestli jsme náhodou nenaletěli podvodníkovi. Naše obavy se nakonec nenaplnily, průvodce nás už očekával i se svým bratrancem, ale přijeli na skútrech. Výběrem dopravního prostředku jsme byli celkem zaskočeni a navíc začalo pršet, takže žádné skvělé vyhlídky. Pořádně jsme se zabalili do pláštěnek, na hlavu nasadili helmy, nasedli každý k jednomu řidiči a vyrazilo se. Začátek jízdy nebyl díky sílícímu dešti a nepříjemnému větru nikterak příjemný, naštěstí šlo jen o několikaminutovou přeháňku a zbytek trasy skládající se z mnoha ostrých zatáček jsme si mohli náležitě vychutnat.

Přijeli jsme do vesničky Papuluh, kde průvodcův bratranec zůstal i s motorkou a nahradila ho jiná osoba se svým strojem, asi nějaký správce místní rezervace. Takže helmy na hlavu a opět nasedat! Projeli jsme vesnicí a posléze se dostali na uzoučkou pěšinku, která rozhodně nevypadala jako cesta pro motorky. Napravo vysoká tráva a bujná vegetace, vlevo prudký sráz a rýžová pole, kde pracovalo pár zemědělců. Cestička byla navíc samá nerovnost a chvílemi se zdálo, že to motorky nevyjedou a my budeme muset šlapat po svých.

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Zhruba po 0,5 km jsme zastavili v přírodní rezervaci Batang Papuluh a náš „nový průvodce“ hlásil, že Rafflesia Arnoldii roste jen 100 metrů odsud. Pravda, 100 metrů to skutečně bylo, ale do strmého kopce mezi hustou vegetací a liánami. Trocha námahy se rozhodně vyplatila a již z dálky jsme mohli zahlédnout velký červenooranžový květ, kterým se tento epifyt parazitující na vinné révě Tetrastigma vyznačuje. Rostlina nemá žádné listy ani kořeny, jen květ, ze kterého se line nepatrný zápach zkaženého masa.


Rafflesie začínají kvést po dešti – ta naše kvetla první den a měřila „jen“ necelých 40 cm v průměru, protože její tuhé voskovité okvětní lístky nebyly ještě rozvité. Škoda, kdybychom ji viděli o dva tři dny později, dosahovala by možná dvojnásobné velikosti. Každopádně nás potěšilo, že jsme takovou vzácnost vůbec mohli vidět, Rafflesie totiž kvete pouze sedm dní a navíc se přesně neví kdy a kde. Poblíž kvetoucího exempláře rostlo ještě jedno poupě připomínající menší hlávku červeného zelí, takže jsme vlastně viděli rostliny dvě.

Indonéská večeře

Jelikož nám z výletu pěkně vytrávilo, projevili jsme přání dát si v Bukittinggi nějaké typické indonéské jídlo. Průvodce nás zavedl do jedné restaurace, kde podle něj dobře vařili. Dostali jsme velkou mísu rýže a dalších devět malých talířků s kuřetem, rybou a dalšími neidentifikova­telnými druhy masa, to vše v různých omáčkách, okořeněné či se zeleninou. Princip fungoval následovně – rýži platíte vždycky a dále už jen za talířky, jejichž obsah sníte či pouze ochutnáte. Docela jsme si pochutnali, ačkoli některé „delikatesy“ jsme si radši nechali ujít. Na večeři jsme pozvali i našeho průvodce, protože byl milý a ochotný – získali jsme od něj cenné informace týkající se dopravy po okolí a na kus papíru nám napsal pár základních indonéských frází, což se v zemi, kde drtivá většina obyvatel hovoří pouze indonésky, rozhodně hodí.

Danau Maninjau, jezero v kráteru sopky

Alarm na hodinkách byl nastaven na 7:00, ale už hodinu předtím nás úspěšně budil hlas muezzina z nedaleké mešity. K snídani jsme si koupili výborné kokosové buchty a následně si stopli projíždějící opelet, který nás hodil na autobusové nádraží. Díky pomoci vstřícných Indonésanů jsme našli místo, odkud vyjížděly spoje k jezeru Danau Maninjau. Hned nás „naverbovali“ do jednoho prázdného autobusu a tvrdili, že se pojede co nevidět, ale nakonec jsme čekali dlouhých 40 minut. Časové prostoje pokračovaly i po opuštění nádraží – nejdříve musel řidič u benzínové pumpy doplnit palivo a poté na 45 minut zastavil v okrajové části města, aby nabral další cestující.


Když jsme opustili město a projeli krajinou malebných zemědělských vesniček, pastvin a rýžových polí, dostali jsme se k závěrečnému klesání k jezeru, což byl nezapomenutelný zážitek. Autobus se musel vypořádat se 44 ostrými serpentinami, které sotva dokázal vytočit. Celkově trasa z Bukittinggi měřila kolem 30 km a my ji s několika čekacími pauzami zvládli za „pouhé“ tři hodiny. Snad jedinou výhodou bylo, že jsme mohli pozorovat obyčejné lidi, vychutnat si nádhernou přírodu a i přes mlžný opar si z výšky prohlédnout obrovský sopečný kráter, ve kterém se jezero Maninjau nacházelo.

Vystoupili jsme na silnici lemované palmami a rýžovými políčky, mezi kterými vedla stezka k vodě. Po 200 m jsme dorazili na malou písčitou pláž, v jejíž těsné blízkosti stálo několik menších domků pro turisty. Smočili jsme si nohy v průzračně čisté vodě, chvilku si povídali s majitelem chatek a odpočívali. Při zpáteční cestě jsme mohli sledovat jednoho staršího zemědělce drobné postavy (byl snad o dvě hlavy menší než my) při práci, jak v hlubokém bahně sahajícím nad kotníky a s motykou v ruce poctivě okopává svůj pozemek – popravdě řečeno, nechtěl bych v Indonésii pracovat na poli.


Kromě zemědělství je hlavním zdejším zdrojem obživy rybolov – na jezeře se prohání rybáři ve vydlabaných dřevěných loďkách a pobřežní vody jsou lemovány důmyslným systémem dřevěných rámových konstrukcí, v nichž jsou upevněny plovoucí rybářské sítě, které v podstatě slouží jako sádky.

Vydali jsme se na tříkilometrovou trasu po silnici do vesnice Maninjau, odkud nám měl jet autobus do Bukittinggi. Čas zbývající do odjezdu jsme využili k obhlídce nejbližšího okolí. Viděli jsme indonéské studenty, jak hrají na hřišti volejbal a se zájmem sledovali nacvičování slavnostního pochodu k blížícímu se výročí vzniku Indonéské republiky v podání několika desítek dětí ve slušivých uniformách a jejich učitelů.

Prohlídka Bukittinggi

Zpáteční cesta do Bukittinggi tentokrát proběhla bez zbytečných zastávek a trvala pouze 1,5 hodiny. V našem hotelu jsme si dali hodinový odpočinek a následně zamířili na pozdní oběd spojený s prohlídkou města.

Začali jsme na hlavním náměstí, kterému dominovala modrobílá věž s hodinami, Jam Gadang, jejíž střecha ve tvaru býčích rohů symbolizovala tradiční kulturu Minangkabau. Střechy ve stejném stylu spatříte na desítkách domů a domků v okolí, ať už se jedná o moderní či starší stavby.


Ulicemi Jalan Sudirman a Jalan Panorama jsme se dostali do Panorama parku, odkud byl i přes mírný opar krásný výhled do kaňonu Ngarai Sianok. V areálu se nacházelo pár stánků se suvenýry, ale většina už zavírala. Jeden prodejce a zároveň průvodce po okolních horách se s námi dal do řeči – zmínil se např. o silném zemětřesení, které oblast postihlo v létě 2007, kdy otřesy půdy poničily část kaňonu i s tamějšími vesnicemi. Dostal se i k tématu místní fauny. Říkal, že pokud počkáme do soumraku, uvidíme prý „flying foxes“. Nevěděli jsme, co chtěl těmi „létajícími liškami“ básník říci, ale po chvilce nám došlo, že asi myslí kaloně, obrovské býložravé netopýry s rozpětím křídel až 1,7 m a váhou přes 1,5 kg.

Bohužel, na kaloně nebyl čas, před západem slunce jsme ještě chtěli stihnout návštěvu pevnosti Fort de Kock a projít se po zdobené lávce pro pěší, která vedla nad ulicí Jalan Ahmad Yani. Navíc nás začali okusovat dotěrní moskyti, takže jsme v rychlosti vylezli na dvoupatrovou vyhlídkovou věž, ještě jednou si prohlédli kaňon a svižnější chůzí směřovali k pevnosti.

U vchodu nás zastavil hlídač, nepochopili jsme, jestli máme zaplatit vstup, anebo se už zavírá. Šlo nejspíše o variantu číslo dvě, ale domlouvejte se s člověkem, který vládne jen indonéštinou – nakonec nás však dovnitř pustil a nemuseli jsme nic platit.


Pevnost Fort de Cock postavili Holanďané v 1. polovině 19. století, ale dnes z ní zbyla jen menší bílá budova čtvercového půdorysu, na pohled nic extra. Mnohem větší dojem na nás udělala lávka pro pěší Limpapeh, z níž jsme měli celé město a okolní sopky jako na dlani. Na druhé straně jsme okoukli miniaturní ZOO, kde měli slony, velblouda, tygra a malé stádo jelenů. Nakonec jsme se dočkali i slibovaných kaloňů – když jsme se podívali na potemnělé nebe nad sebou, uviděli jsme několik tmavých siluet těchto velkých létajících savců, takže naprostá spokojenost.

Potřebovali jsme ještě napsat nějaké e-maily, a tak jsme navštívili internet nedaleko našeho hotelu. Zanedlouho však vypadla elektřina a všude se rozhostila černočerná tma. Výpadky proudu jsou tu asi na denním pořádku, předešlý den to bylo podobné. Zbytek cesty až na pokoj jsme absolvovali za svitu čelovek. Naneštěstí v hotelu světlo stále nesvítilo a navíc ani netekla voda, takže nezbývalo nic jiného, než odložit sprchu na ráno.


Rovník

Před 7. hodinou jsme vyklidili pokoj, odevzdali klíče, nechali si velké batohy na recepci a vyrazili opeletem na nádraží, kde jsme na poslední chvíli stihli nastoupit do „public busu“ směr Medan. Měli jsme namířeno na rovník a k naší velké radosti jsme se dozvěděli, že nám tam zastaví. Zaplatili jsme každý 10 000 IDR a mohlo se jet.

Náš autobus zdaleka nedosahoval velikosti autobusů dálkových, v jeho vnitřním stísněném prostoru bylo umístěno přibližně 20 sedadel. Nicméně Indonésané jsou na rozdíl od nás drobní, a tudíž velmi skladní. Zatímco my si během jízdy připadali jako sardinky a prakticky se nemohli pohnout, oni se na sedadla naskládali v mnohem větším počtu, než bychom očekávali (napočítali jsme až 33 osob včetně dětí).

Po dvou hodinách mačkání jsme vystoupili a uviděli velkou bránu s nápisem „I Crossed the Equator“. Zaplatili jsme symbolické vstupné 1 000 IDR a u bílé čáry rozdělující zemi na dvě polokoule (opět doplněno nápisem „I Crossed the Equator“) mohli začít vymýšlet všelijaké pózy. Také jsme se vyfotili u velkého globu s nápisem „Equator“ a vydali se okouknout nedaleké muzeum věnované boji za indonéskou nezávislost, uvnitř byla např. expozice historických zbraní.


Hned jsme se stali terčem zájmu asi 30 malých dětí v uniformách, které za námi v muzeu neustále chodily, prohlížely si nás a smály se. Ochotně se nechávaly fotit a dělaly přitom různé opičky. Pořád na nás pokřikovaly „Hello“ a „What´s your name“, a když jsme jim řekli svá jména, dávaly nám papírky, abychom se jim podepsali. Připadali jsme si jako na autogramiádě filmových hvězd.

Nakonec jsme se přemístili ke stánkařům a koupili si dvě celkem pěkná trička s tradičním nápisem „I Crossed the Equator“ – alespoň jsme měli památku a zároveň hmatatelný důkaz toho, že jsme na rovníku skutečně byli.

NP Kubah, ráj palem

NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků
malajského státu Sarawak na Borneu. Na šesti turistických stezkách, které
procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a
především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace
těchto rostlin na světě.

NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků malajského státu Sarawak na Borneu. Nachází se 20 km západně od města Kuching a veřejnosti byl poprvé otevřen v roce 1995. Na tomto relativně malém území o rozloze 22,3 km2 (2 230 ha) pokrytém hlavně smíšeným dipterocarpovým lesem objevíte křišťálově čisté potoky a říčky, malé vodopády a několik míst vhodných ke koupání. Na šesti turistických stezkách, které procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace těchto rostlin na světě. Co se týče pozorování zvířat, mnoho jich při své cestě nepotkáte, protože jsou velmi plachá a žijí hluboko v džungli.

Vyrážíme na cestu

Návštěvu parku jsme měli v plánu v rámci jednodenního výletu z Kuchingu. Na autobusové nádraží v centru jsme se dostali po 8. hodině ranní, ale nevěděli jsme, odkud nám spoj jede a než jsme se stačili rozkoukat, ujel nám – měl totiž zastávku někde za rohem. Holt smůla, takže nám nezbývalo nic jiného, než si jako dopravní prostředek zvolit dražší minibus za 10 ringgitů na osobu. Do NP Kubah totiž mnoho spojů nejezdí a my jsme se tam potřebovali dostat co nejdříve.

U hlavní brány jsme zaplatili vstupné, od správce parku dostali malý plánek s vyznačenými trasami a nechali si poradit, kudy bychom měli jít. Náš původní plán projít napříč džunglí do Matang Wildlife Centre, kde prý měli mít i některé druhy zvířat včetně vzácných orangutanů vzal za své, protože dle tvrzení správce byla cesta zbytečně dlouhá, nikterak zajímavá a navíc zvířata bychom viděli pouze v klecích. Jako časově výhodnější a zajímavější alternativu nám správce doporučil jakousi okružní trasu a až se odpoledne vrátíme zpět, zavolá našemu řidiči, aby si nás vyzvedl.

První úsek vedl po asfaltové silnici hned za vstupní branou a podle „rangera“ neměl být nikterak namáhavý, ačkoli jsme museli do kopce. Celkově bylo stoupání 1,5 km dlouhé, místy poměrně prudké a navíc jsme se již od prvních metrů pochodu museli potýkat s tradičním šíleným vedrem a vysokou vlhkostí vzduchu, takže jsme se po pár minutách začali pěkně potit. Po 1,2 km výstupu jsme si udělali malou přestávku u žabího jezírka nacházejícího se po levé straně silnice. V celém NP Kubah žije prý 34 druhů žab, z toho 3 velmi vzácné. Jenomže žáby jsou aktivní hlavně po soumraku a v noci, tudíž jsme neviděli ani jednu.

Džungle, včely a pijavice

Za dalších 0,3 km jsme narazili na rozcestí, kde jsme odbočili doprava na trasu Waterfall Trail, zatímco silnice pokračovala rovně až na vrchol hory Gunung Serapi (911 m). Úzká pěšinka klikatící se hustou džunglí nás po 200 metrech klesání dovedla k první zdejší zajímavosti, k tzv. „včelám bez žihadel“. Jediný včelí druh, který zaručeně nikoho nebodne. Dospělí jedinci jsou přibližně dvakrát menší než naše včela medonosná, mají černou barvu a staví si bizarní hnízda, která mají podobu dutých bílých trubiček přichycených ke kmeni či kořenům stromu.


Šli jsme po stezce dál a všude kolem nás rostly ohromné stromy se zvláštními „nadzemními“ kořeny, jejichž výška byla místy i 1,5 metru. Viděli jsme i liány neskutečných tvarů, jedna například připomínala zakroucený telefonní drát. Atmosféru pralesa kromě všudypřítomného vedra dokreslovaly neznámé a neuvěřitelně hlasité zvuky, které byste u nás slyšeli spíše v dílně než v přírodě.


Druhá polovina trasy vedla po dřevěných chodnících přes potoky, mokřady a dále po cestičce, na které se nacházelo velké množství vlhkých a tlejících listů z okolních stromů, což bylo ideální prostředí pro výskyt pijavic. Člověk by neřekl, jak jsou tito tencí, zhruba pěticentimetroví tvorové mrštní. Aniž si jich všimnete, už je máte na noze – jednu z nich jsme odcvrnkli na poslední chvíli.

Pijavice se přemisťují pomocí přísavek, které mají na obou koncích těla. Při svém pohybu se občas zastaví, napřímí a „čichají“ člověčinu a poté zamíří přímo k vašim botám. V nadsázce by se dalo říci, že tato roztomilá stvoření cítí krev snad na kilometry daleko. Prý proti nim nejlépe zabírá sůl, kterou jsme si s sebou na výlet bohužel nepřibalili. Místo toho jsme vyzkoušeli zapalovač a přesvědčili se o jejich odolnosti. Při působení plamene se pijavice jakoby stáhne do sebe, čímž zmenší svou velikost, ale když nebezpečí pomine, opět se vrátí ke své tradiční podobě a vesele pokračuje dál v hledání potravy.


Odpočinek u vodopádů

Po 250 metrech jsme opustili přítmí pralesa a uviděli nádherný vodopád obklopený džunglí. Nikde nikdo, zkrátka paráda. Než jsme se však k němu dostali, museli jsme úspěšně zdolat úsek s velmi kluzkými kameny a na závěr přebrodit či obejít potůček tekoucí z menšího vodopádu po levé straně.

Veškerá námaha rozhodně stála za to, vodopád byl přibližně 7 metrů vysoký a tvořil ho skalní zlom, přes který proudila křišťálově čistá voda. Sedli jsme si na kameny a vybalili jídlo, byl totiž čas oběda. Udělali jsme si pár záběrů a snímků nádherné přírodní scenérie a odpočívali. Vodopád byl rovněž ideálním místem k osvěžení v parném dni. Stačilo si stoupnout do blízkosti hlavního proudu padající vody a člověk byl za pár okamžiků totálně mokrý. Každopádně to bylo velmi osvěžující.


Když jsme se dostatečně zregenerovali, museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět, protože z Waterfall Trail se zkrátka jinam jít nedalo. Po 1,2 km jsme se dostali na rozcestí a ocitli se v sušší části pralesa, kde již nebezpečí pijavic nadobro pominulo. Mohli jsme obdivovat palmy s nádhernými obrovitými listy, např. endemický druh Licuala Orbicularis, jehož mladé listy se používají na balení potravin.


Vyhlídka Bukit Selang

Než jsme se dostali k začátku trasy Selang Trail, museli jsme absolvovat kratší stoupání, po jehož zdolání jsme doslova mohli ždímat trika. Ta vlhkost vzduchu byla neuvěřitelná, stačilo pár kroků a lilo z nás jako z konve. Takhle jsme se nepotili ani v NP Taman Negara!

Odpočinuli jsme si, doplnili zásoby tekutin a ubírali se pralesem dál směrem k vyhlídce Bukit Selang. Vylezli jsme si na čtyřmetrový dřevěný posed s lavičkou, kde jsme půl hodiny relaxovali, stihli posvačit a kochali se výhledem na nádherné okolní panorama. Sice nebyla stoprocentní viditelnost, ale přesto jsme mohli snadno rozpoznat malé vesnice, řeky klikatící se skrz mangrovové lesy na pobřeží, v dáli ostrov Satang a horu Santubong.

Zbývající část trasy byla ve znamení nepříjemného sestupu k ředitelství parku. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme dali na doporučení správce a nešli tuto trasu v opačném směru. Cesta byla šíleně prudká, člověk se sice mohl přidržovat lanových zábradlí, ale v případě pádu by mu to stejně nepomohlo. Nicméně přežili jsme bez úhony a v pořádku dorazili do cíle.

Palmetum a reflexologický chodníček

V areálu ředitelství parku jsme si v rychlosti stihli prohlédnout místo zvané Palmetum, kde byly vysázeny desítky druhů palem rostoucích v NP Kubah. Zahlédli jsme zde i několik „létajících ještěrek“. Tito drobní plazi se neslyšně pohybovali mezi stromy tak, že roztáhli své končetiny, mezi kterými měli jakousi blánu, která jim umožňovala několikametrový klouzavý let. Kromě několika velkých motýlů a obřích mravenců jsme na jiná zvířata nenarazili, ale i tak jsme si výlet velmi užili.

Správce parku nám ještě před odjezdem doporučil, abychom si vyzkoušeli zdejší reflexologický chodníček. Prý si budeme připadat jako v Hongkongu, a že jde o vynikající věc na masáž chodidel. Nelenili jsme, sundali si boty i ponožky a bosky se vydali na strastiplnou cestu. Postupovali jsme velmi pomalu a opatrně našlapovali na oblázky zalité do betonu, jako kdyby byly rozžhavené. Samozřejmě nás napadlo, že bychom se mohli vrátit, ale v rámci masochistického kroužku jsme se rozhodli zatnout zuby a dát trasu celou. Z krátkého úseku, jak jsme si původně mysleli, se sice vyklubal asi dvousetmetrový okruh s různými zatáčkami, schody a zákrutami, ale postupem času jsme vychytali styl chůze a šlo se nám lépe a rychleji. Na konci jsme si zhluboka oddychli a byli jsme spokojeni, že už to máme zdárně za sebou. Každopádně tento očistec splnil svůj účel, protože naše chodidla byla neskutečně dobře promasírovaná.

Zhodnocení

NP Kubah je perfektním místem na jednodenní výlet, a ačkoli nepatří mezi největší přírodní zajímavosti Sarawaku, určitě by byla velká škoda ho vynechat. Jelikož tato lokalita není turisty příliš navštěvovaná, budete mít zdejší nádherný a nedotčený kus přírody de facto jen pro sebe. Můžete se nerušeně procházet džunglí, vstřebávat všechny její zvuky, v klidu rozjímat a každý krok si náležitě vychutnat. Tento národní park má bezpochyby své obrovské kouzlo a podle mého názoru patřil k tomu nejlepšímu, co jsme v Malajsii poznali a zažili.

Jak se jezdí na Sumatře

Sumaterská doprava je zkrátka specifická a v mnoha směrech vás
dokáže zaskočit nebo nepříjemně překvapit, a právě o těchto
zážitcích a nepředvídatelných situacích pojednává následující
článek.

Sumaterská doprava je zkrátka specifická a v mnoha směrech vás dokáže zaskočit nebo nepříjemně překvapit, a právě o těchto zážitcích a nepředvídatelných situacích pojednává následující článek.

Taxi z letiště

Po příletu do Medanu a vyřízení všech vstupních formalit jsme se potřebovali co nejrychleji dostat ze zastaralého mezinárodního letiště Polonia do centra města. Bláhově jsme si mysleli, že se svezeme nějakou místní autobusovou linkou – bohužel, k dispozici byly pouze taxíky za 50 000 IDR, což nás zrovna nepotěšilo. Nezbývalo nic jiného než na nabídku jednoho z taxikářů kývnout a vydat se s ním do přeplněných medanských ulic.

Uplynulo dvacet minut a ocitli jsme se na terminálu společnosti ALS, což měla být údajně jedna ze dvou nejlepších a nejspolehlivějších autobusových společností na Sumatře. Ihned jsme si koupili dvě jízdenky do Bukittinggi(cena 135 000 IDR na osobu), spoj měl vyjíždět za pár minut. U stánku jsme rychle doplnili zásoby jídla a hurá k autobusu, kde jsme se hned stali středem pozornosti, byli jsme totiž jediní západní turisté široko daleko.

Ve společnosti švábů a kuřáků

Ostatní indonéští pasažéři postávali či seděli venku, ale my jsme si chtěli v klidu najít svá sedadla a navíc jsme předpokládali, že se co nevidět pojede. V interiéru autobusu jsme našli nejen svá místa, ale i desítky švábů pobíhajících po podlaze i na sedačkách. Byli zkrátka všude – malí, velcí, tlustí, tencí, a jejich přítomnost naznačovala, že se během dlouhé cesty rozhodně nebudeme nudit.

Oproti jízdnímu řádu jsme vyjeli o necelou půlhodinu později, což se dalo v indonéském pojetí dopravy považovat za vrchol přesnosti. Jízda vypadala následovně: autobus většinou stál v koloně nebo se proplétal mezi motocykly, miniaturními vozítky bizarních tvarů, vysloužilými auty, taxíky, starodávnými autobusy a náklaďáky. Všude hluk, prach, zápach benzínu a naprostý chaos, kdy všichni troubí a hledají sebemenší mezeru, kam by se mohli nacpat.

Nejenže jsme se posunovali průměrnou rychlostí asi 20 km/h, odháněli a zabíjeli šváby, ale ještě jsme se nedobrovolně stali pasivními kuřáky. Poznali jsme typický indonéský zvyk, že se kouří v autobuse! V Indonésii holduje cigaretám snad každý muž (ženy nekouří), ale nepochopili jsme, proč si nezapálí třeba venku, když je nějaká přestávka na odpočinek. Bylo to opravdu zvláštní, Indonésané si během přestávky dají nějaké jídlo, dojdou si na záchod nebo jen tak zevlují u autobusu – ale nekouří. V momentě, když řidič nastartuje, naběhnou dovnitř, pohodlně se usadí a zapálí si. Jediné, čím se to dá vysvětlit, je přísloví: jiný kraj, jiný mrav.

Trans-Sumatran Highway

Za 5 hodin jsme se dokodrcali k městu Parapat, což bylo pouhých 170 km od Medanu, ale ještě nás čekalo nejméně dalších 500!!! Důvod, proč se jelo tak, jak se jelo, byl zřejmý na první pohled – hlavní silnice vedoucí napříč Sumatrou alias „Trans-Sumatran Highway“ připomínala v lepších úsecích českou silnici II. třídy, většinu trasy bych však ohodnotil jako III. třídu nebo spíše lesní cestu. Pro autobusy byla dost úzká, měla nepřeberné množství ostrých zatáček, hluboké výmoly, chybějící asfalt a všude kolem neprostupná džungle. Na několika místech se silnice ještě stavěla či opravovala, takže se tvořily dlouhé kolony autobusů a náklaďáků. Stálo se, popojíždělo, a tak pořád dokola.

Jelikož náš řidič nabral na rozestavěných úsecích zpoždění, snažil se ztrátu po prašné cestě bez asfaltu a plné prudkých zatáček dohnat. Bylo lepší mít zavřené oči a pokoušet se o spánek, alespoň se člověk tolik nebál.

Jeli jsme další a další hodiny, už bylo dávno světlo a opuštěnou džungli vystřídala rýžová pole a malé vesničky s tržišti. Nakonec jsme se dočkali – k naší velké radosti a úlevě jsme se po 21 hodinách jízdy objevili na autobusovém nádraží v Bukittinggi a zhluboka si oddychli. Avšak ani ve snu by nás nenapadlo, že za pár dní tento „rekord“ s přehledem překonáme.

Marné čekání v Bukittinggi

Když se náš pobyt v Bukittinggi nachýlil ke konci, potřebovali jsme se přemístit k Danau Toba, největšímu jezeru v Jihovýchodní Asii. Na autobusovém nádraží jsme si s jednodenním předstihem zajistili jízdenky do Parapatu – cena byla dost vysoká (170 000 IDR na osobu), ale na druhou stranu nám prodejci slíbili „luxusnější“ autobus s klimatizací a záchodem. Věřili jsme jim.

Zatímco plánovaný odjezd autobusu byl v 16:00, my jsme se dostavili už ve 14:15, člověk totiž nikdy neví. Jelikož jsme potřebovali zjistit, z jaké části terminálu bude náš spoj vyjíždět a zda skutečně souhlasí čas odjezdu, zkoušeli jsme se ptát místních lidí. Vzájemná komunikace místy vázla, drtivá většina Indonésanů neumí anglicky ani slovo, ale s pomocí malajsko-anglického slovníku (indonéština je s malajštinou téměř totožná) či jiné improvizace jsme se většinou domluvili. Nicméně 16. hodina odbila a autobus zatím nedorazil.


Za tři čtvrtě hodiny přijela jakási nabouraná rachotina, ale ostatní lidé, kteří měli lístky na stejný čas, neváhali a nastoupili. Naši prodejci jízdenek tvrdili, že musíme ještě chvíli počkat, protože náš spoj jedoucí prý až z Jakarty přijede v 18 hodin. Začínalo to být na pováženou a dostavily se obavy, abychom odsud dneska vůbec odjeli. Nakonec jsme se dozvěděli, že se autobus rozbil a že vůbec nepřijede!

Nedobrovolná cesta do Sibolgy

Prodejci přispěchali s nouzovým řešením – na nádraží zrovna stál další autobus nevábného vzhledu (vidina klimatizace a záchodu se v mžiku rozplynula), který by nás měl dovézt do města Sibolga, kde na nás už bude čekat navazující doprava do Parapat. V dané situaci jsme museli být vděční za dvě otřesná místa vzadu u dveří – hlavně že jsme nezůstali na nádraží a holt 340 000 IDR zkrátka oželíme. Alespoň jsme se poučili pro příště, v Indonésii si nikdy nebudeme kupovat jízdenky v předprodeji.

Autobus byl jedním slovem úžasný – na střeše asi 20 velkých balíků, celá záď byla narvaná dalšími neuvěřitelnými věcmi, například desítkami plastových torz na šaty, a díky tomu jsme si nemohli sklopit sedačku ani o píď. Okolo nás se opět našlo několik kuřáků, už chyběli snad jen ti švábi! Cítili jsme se podvedení, bezmocní a šíleně naštvaní.

Pohybovali jsme se standardní rychlostí 30 km/h, často se stavělo kvůli jídlu, drobným opravám (podvozek, výměna pneumatiky) či nabírání dalších pasažérů. Na jedné ze zastávek nastoupila rodina se třemi malými dětmi a všichni členové si zalezli dozadu mezi haraburdí, kde ještě asi bylo volno. Přítomnost rodiny jsme registrovali díky jejich ratolestem, které neustále brečely. Navíc byla zima, studený vzduch profukoval z oken, a tak jsme se museli zabalit do pláštěnek a pokusit se nějakým způsobem usnout.

Jedeme minibusem

Přístav Sibolga nás přivítal okolo 8. hodiny ranní. Hned při výstupu nás oslovil jeden řidič minibusu, že s ním podle domluvy (vypečení prodejci jízdenek z Bukittinggi nečekaně nelhali) pojedeme do Parapatu. Naložil naše zavazadla na střechu, přivázal je špagátem a povídal, že vyjedeme kolem deváté. Měli jsme trochu času sehnat si snídani, ale v žádném krámku na nádraží neměli nic kloudného, a tak jsme nakonec skončili u sušenek.

Začalo se dělat nepříjemné horko, takže jsme se snažili schovat někam do stínu. Jediná možnost byla sednout si na špinavý obrubník a nedobrovolně vdechovat výfukové plyny okolních minibusů. Najednou vyjeveně koukáme, jak náš minibus i se zavazadly odjíždí. Rozběhli jsme se a po 20 metrech ho dohnali. Řidič sice říkal, že jede ještě pro další lidi, a že se za půl hodiny na nádraží vrátí. Ale kdo by jeho tvrzení věřil? My tedy rozhodně ne! Vlezli jsme si dovnitř a ze sedadel se už radši nehnuli.

Minibus objel několik zapadlých uliček bez asfaltu a mnoha výmoly, nabral pár lidí a po 30 minutách se skutečně vrátil na autobusový terminál, kde jsme znovu čekali, až se vůz ještě více zaplní. V 9:45 už bylo pasažérů dost, což znamenalo jediné – jedeme!

Píchlé kolo poprvé

Úzká silnice plná zatáček vedla tradičně skrz hornatou džungli, občas díry nebo úplná absence asfaltu. Ale nic nového pod sumaterským sluncem. Našeho řidiče však trasa ani kvalita vozovky vůbec netrápila, hasil si to kupředu jako zkušený automobilový závodník, dokonce jsme předjížděli i terénní automobily věhlasných značek. Po hodině jízdy jsme však s oslavnými ódami na řidiče přestali, protože jsme píchli kolo a ani ve snu by nás nenapadlo, že si i tento úsek náležitě vychutnáme.

Nejdříve jsme si mysleli, že řidič a jeho mladší pomocník jen vymění rezervu, ale záhy se ukázalo, že ji měli prázdnou a první komplikace byly na světě. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí, kteří s námi jeli ve voze. V klidu vystoupili, sedli si na trávu u silnice, povídali si a dělali jakoby nic. Vůbec nikdo se nerozčiloval ani nenadával řidiči, což by se pravděpodobně stalo u nás. Zdejší lidé zkrátka byli zvyklí čekat a my se to taky museli rychle naučit, jinak bychom se zbláznili.

Pan řidič nechal prázdnou pneumatiku skoro uprostřed silnice, nejdříve si na ní sedl a pak dokonce lehl. Vytáhl z kapsy mobil, položil si ho na obličej a vesele klábosil asi o tom, co se mu zrovna přihodilo. Hrozně se u toho bavil a vypadal tak spokojeně, jako kdyby ležel doma na gauči u televize a ne na silnici uprostřed pralesa. Nepochopili jsme, proč nám řidiči ostatních aut či minibusů nějak nepomohou, ale zřejmě to nebylo zvykem. Když nějaké vozidlo projíždělo kolem, řidič na něj s úsměvem zamával, oni zatroubili a zmizeli v dáli.


Po dvou a půl hodinách se náš baculatý řidič odhodlal k nečekanému činu – rozeběhl se, popadl náhradní kolo, mávl na projíždějící pickup, naskočil i s kolem na korbu a beze slova odjel. Asi po 10 minutách navíc odfrčel i jeho mladý asistent s druhým prázdným kolem, takže jsme zůstali naprosto opuštěni v džungli. A co na to Indonésané? Nic. Trpělivě seděli a čekali dál, prostě pohoda, klídek.

Uběhla půlhodina a řidičův pomocník se k naší velké radosti vrátil i s opraveným kolem, namontoval ho a sedl si za volant. Za dalších 45 minut jízdy nabral v jedné vesničce hlavního řidiče s druhou opravenou pneumatikou, takže jsme konečně měli funkční rezervu. V jednom větším městečku byl plánovaný půlhodinový oběd, objednali jsme si rýži s kuřetem a dalším neidentifikova­telným masem, pravděpodobně se jednalo o hovězí. Bylo to dobré a jako tradičně pálivé.

Píchlé kolo podruhé

Městečko bylo pro našeho řidiče konečnou stanicí, nahradil ho jiný. Silnice v tomto úseku vypadala mnohem kvalitněji, žádné zatáčky ani velké výmoly, a tak mohl nový řidič spokojeně šlápnout na pedál. V okamžiku, kdy jsme se už viděli u jezera a začali probírat, co všechno chceme stihnout a zařídit, píchli jsme podruhé, zkrátka zákon schválnosti. Tentokráte byla rezerva k dispozici, což znamenalo jen minimální zdržení.

Zanedlouho jsme zastavili v jakési dílně a pneuservisu v jednom, bylo třeba přifouknout stávající pneumatiku a opravit tu píchlou. Další pětačtyřiceti­minutová pauza byla na světě, ale už jsme to brali s nadhledem. Bylo zajímavé pozorovat mechaniky při práci nebo zemědělce, kteří se vraceli z pole domů a vedli pár vodních buvolů i s mládětem.


Zbytek jízdy byl naštěstí pohodový a ničím nerušený. Do Parapatu jsme dorazili v 18:30 místního času, přičemž autobusové nádraží v Bukittinggi jsme opouštěli téměř před 25 hodinami. Obdivuhodná doba k překonání 600 km, že?

Becakem v ulicích Medanu

Naše putování po Sumatře končilo opět v Medanu, kam jsme se dopravili ze 70 km vzdáleného Berastagi. Autobus zastavil kousek dál od centra, takže nastal menší problém s orientací. Hned se k nám hlásil řidič jednoho becaku, což byla motorka s připevněným postranním vozíkem, v podstatě taková sajdkára, ale 30 000 IDR za odvoz jsme rezolutně odmítli.

Šli jsme na hlavní ulici zjistit, kde se vlastně nacházíme. U stánku jsme narazili na člověka, který uměl anglicky. Říkal, že tady má kamaráda, který nás ve svém becaku odveze do hotelu Zakia, kde jsme měli v plánu bydlet. Namítali jsme, že se na sajdkáru se všemi těmi věcmi nemůžeme vejít, ale podle něj žádný problém. Jeden batoh dal dozadu do malé přihrádky na zavazadla, my se s obtížemi narvali na uzoučkou sedačku, na kolenou jsme měli druhý velký batoh a malý batoh pod sebou. Připadali jsme si jako vosy na bonbónu. Náš nový „průvodce“ jel také s námi, seděl na motorce za svým kumpánem a pořád něco vyprávěl. Místy mu nebylo rozumět, proto jsme mu radši všechno odkývali.

Samotná jízda městem byla neskutečný zážitek. Mysleli jsme si, že nás po několika metrech vyklopí, vždyť s takovou zátěží se ani nemůžeme pořádně rozjet. Sice jsme se rozjeli a nevyklopili nás, ale opět přišla tradiční věc – píchli jsme kolo na přetížené sajdkáře. Než byla závada odstraněna, což trvalo přibližně čtvrt hodiny, Indonésan stále mluvil a mluvil, čímž nás začal dost unavovat.


Po odstranění defektu jsme pokračovali dál v krasojízdě a mohli si vyloženě „vychutnat“ stovky aut všude kolem nás, nadýchat se do sytosti výfukových plynů, krátkodobě přijít o sluch díky hlučným klaksonům a mít oči plné prachu. Jelikož sajdkára po chvíli opět mlela z posledního a prý by už delší jízdu v podobném stylu nevydržela, vyhodili nás u sultánova paláce Istana Maimoon. Zaplatili jsme 19 000 IDR, neměli jsme totiž více drobných, a zbytek došli pěšky, nebylo to daleko. Nakonec jsme byli rádi, že jsme i tento adrenalinový zážitek ve zdraví přežili.

NP Taman Negara – nejstarší prales na světě

Taman Negara znamená v národním jazyce Malajsie „národní park“,
se svými 4 343 km2 je největším ze všech chráněných území
poloostrovní Malajsie a považuje se za jeden z nejstarších deštných
pralesů na světě (odhaduje se stáří 130 milionů let).

Taman Negara znamená v národním jazyce Malajsie „národní park“, se svými 4343km2 je největším ze všech chráněných území poloostrovní Malajsie a považuje se za jeden z nejstarších deštných pralesů na světě (odhaduje se stáří 130 milionů let). Zasahuje do třech malajských států – Kelantanu, Terengganu a Pahangu, kde se nachází i nejvyšší hora celého poloostrova, Gunung Tahan (2187 m). Park vznikl v roce 1939 pod názvem „Národní park krále Jiřího V.“, avšak krátce po vyhlášení nezávislosti Malajsie v roce 1957 byl jeho název změněn na nynější podobu.

Vlakem do Jerantutu

Všechny cesty do parku vedou přes město Jerantut, kam pravidelně jezdí autobusy z Kuala Lumpur. Pokud se však nacházíte na severovýchodě země, což byl i náš případ, nejlepší a nejrychlejší variantou je využít služeb malajské železnice – trať vede od hranic s Thajskem přes Kuala Lumpur až do Singapuru. Jelikož v největším zdejším městě, Kota Bharu, není železniční stanice, budete muset na vlak nastoupit v 5 km vzdáleném Wakaf Bharu.

Do Wakaf Bharu jsme se dostali taxíkem, na nádraží u pokladny koupili jízdenky, a protože jsme měli do odjezdu vlaku zhruba 2 hodiny, využili jsme ještě služeb „našeho“ taxikáře, který nás zavezl k buddhistickému chrámu Wat Phothivan. Nachází se zde čtyřicetimetrový ležící Buddha, údajně nejdelší socha v Jihovýchodní Asii a druhá nejdelší na světě. I když nás tento malý výlet nevyšel úplně nejlevněji, rozhodně jsme nelitovali.


Vlak přijel přesně podle jízdního řádu (18:45) a po necelých 6 hodinách jízdy potemnělou džunglí jsme se ocitli na nádraží v Jerantutu. Jelikož jsme věděli, že do města přijedeme po půlnoci, zajistili jsme si ubytování již v předstihu přes internet. Hotel Sri Emas byl sice jen 5 minut chůze od nádraží, ale nakonec jsme pěšky nemuseli, protože nás tam dovezl hotelový minibus. Bylo to jedno z nejhezčích a nejlevnějších ubytování, na které jsme v Malajsii narazili.

Pokračujeme autobusem a lodí

Ráno jsme nejdříve vyrazili na autobusové nádraží, abychom si v předstihu 2 dnů koupili lístky do Kuala Lumpur. Následně jsme se vrátili do hotelu pro batohy a zamířili do informačního centra nacházejícího se přibližně 150 metrů od hotelu – odtud nám měl v 8:30 jet autobus do Kuala Tembeling. Informační centrum bylo propojené s restaurací, takže jsme se mohli v klidu nasnídat a poté zaplatit za vstup a dopravu do parku.

O půl hodiny později oproti plánovanému odjezdu jsme společně s dalšími turisty nastoupili do autobusu, který ještě před opuštěním Jerantutu zastavil u jedné banky, kde jsme měli poslední možnost vyměnit si peníze – v NP Taman Negara ani okolních vesnicích samozřejmě žádné směnárny nejsou.

Po hodině jízdy jsme zastavili na malém parkovišti na břehu řeky Tembeling. Vytáhli jsme si všechna zavazadla z autobusu a začali je přenášet po schodech dolů k dlouhým dřevěným motorovým člunům. Do každého z nich se vešlo 30 lidí včetně zavazadel. Seděli jsme na matracích na dně člunu a opírali se o nízká dřevěná opěrátka. Zaujali jsme v podstatě polohu „napůl sed a napůl leh“, ale bylo to celkem pohodlné.


Jízda proti proudu řeky do Kuala Tahan, kde se nachází ředitelství parku, trvala necelé 3 hodiny. Zatímco nás během plavby míjely další lodičky a čluny, mohli jsme obdivovat obrovské zelené masy pralesa, zahlédli jsme i několik domorodých dětí, rybáře v úzké dřevěné loďce a stádo vodních buvolů (malajsky se jim říká Kerbau). Podél řeky jsme občas zaznamenali nějaký ten domek či chatku, ale jinak tu kromě tradičních domorodých obyvatel téměř nikdo nežije.

Co s načatým odpolednem?

V Kuala Tahan nás vyložili v první plovoucí restauraci, jejíž část rovněž sloužila jako recepce, kde se turisté dozvěděli základní informace o parku a rovnou si mohli zamluvit i nějaké ty výlety či další aktivity s místními cestovními agenturami. Nás zlákalo tzv. „Night Safari“, což byla devadesátiminutová procházka noční džunglí s průvodcem, který vám ukazuje zvířata.

Šli jsme hledat ubytování. Zjistili jsme, že ceny jsou poměrně vysoké. Neměli jsme předem nic zajištěno, a tak jsme si nechali poradit. Vylezli jsme do svahu nad plovoucími restauracemi a dostali se k zástavbě, kde byly domečky, obchůdky a ubytovací zařízení. První ubytovna obsazena, ale na druhý pokus to vyšlo – skončili jsme v Yellow hostelu a pronajali si pokoj pro 4 osoby. Proti Jerantutu byl o dost dražší, ale už se nám nechtělo plahočit se s těžkými batohy v šíleném vedru, navíc pokoj byl prostorný, čistý, se sprchou, záchodem a hlavně, měli jsme výkonnou a fungující klimatizaci, bez které se člověk v těchto podmínkách, alespoň podle mého názoru, neobejde.

Po obědě, kdy jsme ochutnali směs zeleniny a kuřecího masa zvanou „Kerabu“, jsme zamířili do Správy národního parku pro mapy, povolenky a nějaký ten tip na krátkou procházku. Mysleli jsme si, že zvládneme minimálně 5 km, ale sluníčko svítilo naprosto nekompromisně a vysoká vlhkost vzduchu také udělala své – celí zpocení jsme ušli pouze 1,5 km a byli jsme rádi. Ale i tak nás prales uchvátil, slyšeli jsme neuvěřitelné zvuky a viděli i pár zvířat např. obrovské mravence (velikost asi 3,5 cm), ptáky, varana, motýly, veverku a u chatek několik divokých prasat. Vyřízení jsme se vrátili do našeho ubytovacího zařízení, kde jsme velice ocenili hodinový odpočinek s klimatizací nastavenou na minimum.


Noční džunglí za zvířaty

Po načerpání energie jsme se vydali do plovoucí restaurace na večeři, během níž jsme zhlédli dokumentární film o národním parku Taman Negara. Zanedlouho si nás vyzvedl průvodce jménem Ni Zam, a ačkoli jsme si původně mysleli, že nás bude maximálně osm, nakonec jsme byli velká skupina 17 lidí (během výletu jsme navíc potkali nejméně sedm stejně velkých skupin, takže se jednalo o dost masovou akci). Nastoupili jsme do člunu, který nás převezl na druhou stranu řeky. Dostali jsme od průvodce instrukce, co můžeme a co ne, a noční putování za zvířaty mohlo začít.

Naštěstí jsme vyšli jako jedni z prvních, cesta vedla buď po dřevěných chodnících, nebo po normálních cestách, kde bylo dost kořenů. Pokud člověk neměl baterku nebo čelovku, měl šanci, že se o něco úspěšně přerazí. Průvodce šel v čele skupiny, měl velkou halogenovou svítilnu, se kterou svítil do podrostu a korun stromů.

Sice jsme zpočátku pochybovali, jestli vůbec nějaké zvíře uvidíme, ale Ni Zam byl velmi schopný, takže jsme jich nakonec viděli docela dost. Nejdříve jsme pod větvemi stromů zahlédli jelena myšího, který má velikost kočky a je nejmenším zdejším druhem jelena.

Další půlhodinu jsme potkávali pouze hmyz nebo jiné drobné živočichy. Na kmeni stromu jsme objevili asi dvaceticentime­trovou mnohonožku (u nás dorůstá sotva 5 cm), která však byla neškodná. Naproti tomu stonožka (asi 7 cm), kterou jsme zahlédli na jiném stromě, byla prý tak nebezpečná, že by dokázala zabít člověka za několik málo minut (myslím, že za 4 minuty). Ve větvích nám průvodce ukázal i jednoho malého hada, ale ten prý jedovatý nebyl a na listech jsme viděli i pár pakobylek (samec 8 cm, samice 15 cm).

Asi po 40 minutách trvání našeho výletu jsme došli k jedné z pozorovatelen neboli „bambunů“ do míst, kam chodí větší zvířata za potravou. Jednalo se o jednoduché dřevěné budky se základním vybavením, jako např. lavičky či místo na spaní. Zdrželi jsme tu asi 10 minut, během nichž nám průvodce pomocí halogenu posvítil na tři pasoucí se jeleny sambary, největší jeleny, co jsme zde mohli vidět.

Na zpáteční cestě k ředitelství parku nám Ni Zam ještě ukázal napůl schovaného štíra, pavouka pojídajícího kobylku a netopýra. Mohli jsme si prohlédnout i několik tzv. „Magic Mushrooms“, malé houby, které ve tmě svítily. Mezi chatkami jsme ještě viděli jednoho hada, což byl poslední živočich na naší přírodovědné procházce.

Nejdelší provazová lávka na světě

Druhý den ráno jsme vstávali tak, abychom před 9. hodinou mohli vyrazit do parku a užít si v klidu Canopy Walkway. Potřebovali jsme se na místo dostat co nejdříve, abychom se vyhnuli davům turistů, kteří si tento výlet objednali u cestovních agentur. Naštěstí organizované výpravy s průvodcem začínaly v Kuala Tahan až v 9:30, takže jsme měli asi 45 minut náskok, což byla dobrá zpráva.

Canopy Walkway, nejdelší visutá lávka v korunách stromů na světě (450 metrů délka, 45 metrů výška nad zemí), původně sloužila vědcům, aby mohli provádět svůj výzkum i v horních patrech pralesa, ale dnes je jedním z hlavních turistických lákadel celého národního parku. Podobné „mosty“ jako v Taman Negara můžete nalézt například v peruánském Iquitosu, dále v Brazílii, Ekvádoru, Kostarice, Indonésii, Číně, Jižní Africe nebo USA.


Po hodině chůze džunglí jsme se ocitli u cíle, zaplatili vstupní poplatek, zapsali se do návštěvní knihy a mohli jít na věc. Lávky byly asi 30 cm široké, zabezpečené z obou stran systémem provazových a ocelových lan a důkladně připevněné k několika velkým stromům. Na jednu lávku mohli vstoupit maximálně 4 lidé najednou a museli mezi sebou dodržovat rozestupy 5 metrů, na delších lávkách dokonce 10 metrů. Ve skutečnosti se totiž celá Canopy Walkway skládala z 10 mostů a 9 plošin, což byla jediná místa na trase, kde se dalo odpočívat.

Systém pohybu byl jednoduchý – člověk musel jít pomalu, přidržovat se lan po obou stranách (s fotoaparátem či kamerou v ruce se chodí velmi špatně) a kochat se pohledem kolem i pod sebe. Lávky se poměrně dost houpaly, zvláště ty delší. Dohromady jsme tu strávili 30 minut a na celé trase jsme kromě jednoho správce parku a dvou turistů, kteří šli chvíli za námi, nepotkali nikoho, takže jsme si tento jedinečný adrenalinový zážitek mohli lépe vychutnat.

V blízkosti Canopy Walkway vedla stezka, po které se dalo dojít na vrcholek 344 metrů vysokého kopce Bukit Terisek. Řeknete si, 344 metrů nic není, ale v prostředí, kde si po chvíli připadáte jako v prádelně, je to ažaž. Mohlo se buď stoupat mezi kořeny a využívat při tom provazových lan, která byla upevněna mezi kmeny stromů, anebo jít po vysokých plastových schodech, což byla dle mého názoru ta namáhavější varianta.

Poslední část trasy vedla po pěšince do mírného kopce a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce u cedule s nápisem „Bukit Terisek“. Výhled na okolní hory a prales kazil opar, ale něco málo vidět bylo. Udělali jsme pár snímků, doplnili tekutiny, a protože sem začali přicházet další a další turisté, rozhodli jsme se pro návrat.

Chtěli jsme se ještě podívat na pozorovatelnu Bambun Tahan, kde jsme byli včera večer s průvodcem. Koukali jsme na místo, kde jsme včera spatřili jeleny sambary. Místo nich jsme na stromech zahlédli krásně zbarveného ledňáčka a několik makaků dlouhoocasých, na které jsme rovněž narazili i u chatek na okraji parku.

Na návštěvě u domorodců

Když jsme poobědvali, vyrazili jsme s agenturou do vesnice domorodců Orang Asli. Tito lidé žijí pouze z toho, co si uloví, vypěstují anebo najdou v džungli. Pokud už nemohou sehnat v okolí vesnice žádnou potravu, přemístí se jednoduše jinam. Znají velmi dobře místní flóru a faunu, k lovu používají bambusové foukačky a rozdělávají oheň pomocí lián, klacků a listů.

Nasedli jsme do obstarožního člunu, který vypadal, že se každou chvíli potopí, ale vydržel. Ujeli jsme 400 metrů po proudu řeky, vystoupali do prudkého, ale krátkého kopce a ocitli jsme se u Orang Asli „doma“.


Dnešní domorodci žijí především z turistického ruchu a jsou více či méně ovlivněni civilizací. Sice jsme tu mohli vidět několik tradičně oblečených a trochu otrhaných obyvatel, ale většina z nich nosí spíše džíny, fotbalový dres nebo tričko s Mickey Mousem. Bydleli však v primitivních dřevěných chatrčích, které měly střechy z listů nebo igelitových folií, což rozhodně žádný luxus nebyl.

Na prohlídku vesnice a nafocení místních obyvatel jsme měli přibližně 20 minut. Potom si nás průvodce svolal, aby nám pověděl něco o tradičním způsobu života těchto lidí a o jejich zvycích. Domorodci nám rovněž předvedli, jak se vyrábí šipky do foukačky, jak se z ní střílí a jak rozdělat oheň bez sirek či zapalovače. Také jsme se dozvěděli, jak získávat vodu z lián – jednoduše se nařízne a kape z ní voda. Akorát nevím, kdo by to ve skutečnosti zkoušel, protože 50 % lián je údajně jedovatých. Dále jsme ochutnali něco jako přírodní lékořici, a když se na ní člověk napije obyčejné vody, tak chutná jako sladká limonáda. Nakonec si mohli dobrovolníci vyzkoušet střelbu z dvoumetrové foukačky na cíl nebo rozdělat oheň pomocí liány, dřívka a suchých listů. Rozhodně to však nebylo jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Jiné zážitky kromě nákupu suvenýrů a zajišťování dopravy do Jerantutu nás už bohužel nečekaly, takže nastává čas rekapitulace. Taman Negara je bezesporu největší přírodní zajímavostí Malajského poloostrova s nepřeberným množstvím turistických aktivit – Canopy Walkway, procházky džunglí, původní obyvatelé Orang Asli či další zajímavosti, zkrátka každý si přijde na své.

Kolik co stojí?

V následujícím přehledu jsem uvedl náklady na 1 osobu spojené s dopravou, pobytem a aktivitami v NP Taman Negara (1 RM, malajský ringgit, odpovídá přibližně 5 Kč – údaj z července 2008).

Doprava

vlak, Wakaf Bharu – Jerantut – 17 RM

autobus, Jerantut – Kuala Lumpur – 14,90 RM

autobus, Jerantut – Kuala Tembeling – 5 RM

autobus, Kuala Tahan – Jerantut – 6 RM

loď, Kuala Tembeling – Kuala Tahan – 35 RM

loď, Kuala Tahan (na druhou stranu řeky) – 1 RM

Ubytování

Jerantut, Hotel Sri Emas (dvoulůžkový pokoj) 15 RM

Kuala Tahan, Yellow Hostel (čtyřlůžkový pokoj) 90 RM

Jídlo

Kuala Tahan – snídaně 6–10 RM, oběd nebo večeře 9–18 RM

Vstupy a výlety

NP Taman Negara – 5 RM

Night Safari – 25 RM

Orang Asli – 45 RM

Inckou stezkou na Machu Picchu

Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a
nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si
můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete
údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného
horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu
Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.

Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.

Ještě před pár lety se dala Incká stezka absolvovat individuálně a velmi levně, ale v současnosti je vše jinak. Čtyřdenní výlet lze uskutečnit pouze s místními cestovními agenturami, avšak volná místa si musíte rezervovat již několik měsíců dopředu, protože zájem turistů z celého světa je obrovský. Navíc ceny každý rok prudce stoupají, v létě roku 2007 jsme platili 315 USD/os., ale dnešní nabídka (na rok 2009) se obvykle pohybuje kolem 400 USD/os. a pokud preferujete malou skupinu, osobního nosiče či další speciální služby, budete si muset připlatit mnohem více.

Navzdory vysoké ceně a širokému spektru omezení by byla rozhodně velká škoda Inckou stezku vynechat. Kromě čtyř dnů strávených v nádherném vysokohorském prostředí dorazíte na Machu Picchu brzy ráno, vyhnete se davům turistů a budete si moci vychutnat zdejší magickou atmosféru, kterou toto místo bezpochyby má.

Start na 82. kilometru

Vstávali jsme 5:30, dobalili batohy a nepotřebné věci ponechali v úschovně hostelu. V 6:15 pro nás přijel minibus cestovní agentury Puma´s Adventure a spolu s ostatními turisty i nosiči jsme kolem 7. hodiny opustili Cuzco.

Po třech hodinách jízdy do celkem slušné silnici jsme dorazili do vesničky Ollantaytambo, kde byla krátká přestávka na občerstvení a kdo chtěl, mohl si dokoupit výbavu potřebnou ke zdolání Inca Trail. Kromě incké pevnosti, kterou jsme však zahlédli pouze z dálky, jsme si prošli hezké náměstí se sochou nějakého slavného Inky, květinovými záhony a řadou stánků a obchůdků, kde se prodávalo všechno možné od látek, čepic a rukavic, přes bambusové hole až po jídlo.

Cesta z Ollantaytamba byla hrbolatá, prašná a místy příliš úzká na to, aby se dvě protijedoucí vozidla dokázala bez problémů vyhnout. V jednom bodě jsme strávili snad 15 minut, kdy se náš minibus opakovaně rozjížděl, zastavoval a couval, aby mohl pustit auta a autobusy jedoucí v protisměru. Nakonec jsme však do místa zvaného Piskacucho, které se nacházelo na 82. kilometru železnice vedoucí z Cuzca, úspěšně dojeli.

Seznámili jsme se s našimi dvěma průvodci a zbytkem turistické skupiny (Američanky, Španělky, Filipínec, Holanďané a Italové), celkově nás bylo čtrnáct. Po úpravě zavazadel jsme si vystáli frontu u vstupní kontroly, přes kterou musel projít bez výjimky každý. Správce v registrační budce všem zkontroloval pas, dostali jsme razítko s místem a datem začátku cesty, a když jsme měli tyto nezbytné formality za sebou, mohli jsme spokojeně vyrazit na první metry nejslavnější jihoamerické túry.

Pohodový první den

Přešli jsme ocelový most a následoval zhruba tříkilometrový nenáročný úsek údolím řeky Urubamba. Během cesty jsme mohli obdivovat nedaleké ruiny Q´anabamba nacházející se poblíž železniční trati a zasněžený vrchol hory Véronica (5 750 m), jež dostala své jméno podle horolezkyně, která ji pokořila jako první. V dalších 2 km přišla dvě stoupání, z nichž zvláště to druhé by se dalo označit za solidní „vrchařskou prémii“. Naštěstí nebylo dlouhé a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce, odkud byl krásný výhled na ruiny a rozsáhlé terasy Llactapata. Poblíž se nacházela i menší kamenná pevnost Willkarakay a jakási drobná pyramida porostlá zelení.


Sestoupili jsme dolů po písčitém svahu mezi malými stromky a keři a dostali se do údolí řeky Cusichaca. Po 15 minutách chůze jsme zastavili ve vesničce Tarayoq, kde byla naplánována hodinová přestávka na oběd. Dalších 5 km vedlo do mírného kopce, stezka byla lemována hustou vegetací a dokonce jsme spatřili i pár nádherně zbarvených kolibříků. Ani tento úsek nebyl extra náročný a za necelou hodinu a půl jsme úspěšně dorazili do osady Wayllabamba (3 000 m), kde naše dnešní pouť v 16:30 skončila. Spát jsme šli po večeři asi ve 20:30, abychom byli odpočatí na nejnáročnější den celé trasy.

Nezničitelní nosiči

Průvodci nás vzbudili v 5:45 ranním čajem, v 6:30 se podávala vydatná snídaně a v 7:15 jsme opustili Wayllabambu (ani jsme si nestačili pořádně prohlédnout nedaleké ruiny). Čekalo nás dlouhé nepříjemné stoupání s převýšením 1 200 metrů a po překonání nevyššího bodu celé trasy sestup do kempu Pacaymayo.

Nepostradatelnou součást naší výpravy tvořili nosiči. Vykonávali tu nejtěžší práci, za níž byli bohužel dost bídně placeni. Původním povoláním šlo především o zemědělce, kteří si tímto způsobem přivydělávali, aby mohli uživit své rodiny. K naší skupině jich patřilo asi osmnáct a každý z nich měl na starosti něco jiného – jeden vařil, druzí mu pomáhali, další myli nádobí, starali se o vodu, nosili a stavěli stany, jiní zase nosili židle, stoly, nádobí, potraviny a další potřebné věci. Ačkoli tito lidé neměli žádné vybavení do hor (chodili jen v jednom otrhaném tričku, starých kalhotách a univerzálních černých pantoflích) a na zádech tahali značnou zátěž, přesto dokázali v rychlém tempu, což znamená asi třikrát rychleji než drtivá většina turistů, zdolávat kopce ve výšce nad 4 000 metrů.

Systém fungoval následovně. My, turisté, jsme se nasnídali a vyrazili na cestu. Nosiči mezitím umyli nádobí, složili všechny stany, zabalili veškeré příslušenství do velkých těžkých batohů (odhaduji váhu mezi 20 a 30 kg) a vydali se rychlým tempem za námi. Po pár desítkách minut nás předešli a „pospíchali“ k dalšímu tábořišti, kde buď připravili oběd, nebo pro nás rovnou nachystali stany. My akorát přišli do kempu a zapadli do připravených stanů, kde jsme mohli nerušeně odpočívat. Nosiči šli mezitím vařit, a když bylo jídlo připraveno, vzbudili nás. Zatímco my jsme se najedli a šli spát, oni umyli nádobí a připravili se na zítřek, kdy vše začalo nanovo.


Stoupáme a stoupáme…

Hned za Wayllabambou jsme se napojili na další výpravy a v jakési „frontě“ postupovali ke kontrolnímu bodu, který naštěstí nebyl daleko. V následujícím stoupání, jež by se ještě dalo označit za mírnější, se startovní pole roztrhalo, což člověku umožnilo lépe vstřebávat nádhernou přírodní scenérii.

Po 2 km jsme narazili na můstek z klád přes řeku Llullucha a po chvilce prudšího stoupání došli na místo zvané Trés Piedras (Tři kameny), avšak místo avizovaných kamenů zde byla jen umývárna, záchody a plocha určená ke kempování. Dali jsme si zhruba půlhodinovou přestávku – nejlepší bylo sednout si do stínu stromů, kde nepražilo ostré slunce a v klidu čekat na zbytek výpravy.

Tříkilometrový úsek z Trés Piedras do dalšího tábořiště Llullucha Pampa by se co do obtížnosti terénu dal označit jako nejtěžší úsek z celé Inca Trail. Nejdříve nastalo prudší stoupání po prašné cestě, která byla lemována nízkými stromy a hustými keři. Po necelém půl kilometru se prudší stoupání změnilo na velmi prudké, prašnou cestu nahradily stovky kamenných schodů různého tvaru a velikosti (některé byly snad 60 cm vysoké) a nízké stromy a keře přešly doslova v džungli. Stezka vedla kolem kmenů padlých stromů, kličkovala mezi kořeny a vyhýbala se vodním tokům, ale i tak byly některé schody mokré a kluzké a výstup po nich žádná legrace. Nejen turisté, ale i zdatní nosiči toho měli plné zuby, těžce oddychovali, potili se a museli dělat přestávky.

Krajina v okolí Llullucha Pampa dostala oproti předchozímu úseku úplně jiný ráz – zelené stromy a keře vystřídaly holé rozeklané skály, jejichž úbočí byla pokryta hustými trsy vysušené žlutohnědé trávy, kterou pár desítek metrů od nás spásalo malé stádečko huňatých lam, a na mohutném horském masivu v dáli se bělal věčný sníh.

Průsmyk mrtvé ženy

Nejvyšší bod Incké stezky se nazývá Warmiwañusca (Průsmyk mrtvé ženy) a nachází se v nadmořské výšce 4 215 m. Stoupání o délce cca 2,5 km není extra prudké či technicky náročné, avšak nedostatek kyslíku udělá své. Musím uznat, že posledních 100 výškových metrů bylo poměrně krušných, musel jsem si dát několik povinných přestávek, při kterých jsem se v mírném předklonu a opřen o hůlky snažil nalézt ztracený dech. Nicméně za 45 minut jsem měl jako druhý z naší skupiny výstup zdárně za sebou a mohl se těšit z úchvatných výhledů do okolí.

V následující půlhodině dorazili téměř všichni členové výpravy, společně jsme se vyfotili, a protože v průsmyku nepříjemně foukalo, nastal čas pokračovat po kamenitém chodníčku dolů do kempu Pacaymayo (3 600 m). Krajina vypadala velmi podobně jako v posledním stoupání k Warmiwañusca, ale tato část byla rozhodně příjemnější – z mírného kopce se rozhodně chodí lépe a ve vysokých horách to platí dvojnásob.

Pár desítek metrů před kempem jsme uviděli jednoho nosiče s vlaječkou cestovní agentury Puma´s Adventure, který nás nasměroval přímo ke stanům. Stejným způsobem usměrňovaly své „ovečky“ i ostatní společnosti, čímž se zabránilo zmatenému bloudění turistů po tábořišti. Kolem 14. hodiny jsme se ocitli u stanů téměř všichni a na uvítanou dostal každý z nás hrneček sladkého teplého nápoje rudé barvy, který se nazýval „chicha“, což bylo něco mezi čajem a punčem s přibližně 2 % alkoholu – moc dobré.


Zbytek dne se odehrával především ve znamení jídla a odpočinku – v 15:00 oběd, následovala zasloužená relaxace, v 17:30 se podával čaj a malá svačina (při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na další den) a před večeří, která byla naplánována na 19:30, jsme si s ostatními členy výpravy krátili dlouhou chvíli hraním společenských her. Po vynikajícím jídle jsme zalezli do stanů a sbírali síly na zítřek.

Ruiny Runkuraqay v mlze

Na noc se obloha zatáhla a začalo pršet, což nás příliš nepotěšilo. Déšť trval několik hodin, k ránu však naštěstí ustal. Naši průvodci říkali, že na tomto místě prší snad každý den v roce, období sucha nevyjímaje. Nebylo se čemu divit, nedaleko od kempu začínalo pásmo horského pralesa, ze kterého stoupala hustá mlha přímo k nám.

V 7:30 jsme opustili tábořiště Pacaymayo a vydali se opět do kopce k tzv. „Druhému průsmyku“, který se nacházel v nadmořské výšce 3 998 metrů. Stoupání sice nebylo náročné jako včera, ale i tak jsme museli překonat čtyřsetmetrové převýšení. Situaci nám navíc komplikovala nejen mlha a mokro, ale především mračna dotěrných malinkatých mušek, kterým ošklivé počasí vyloženě vyhovovalo, a jejich štípnutí byla dost bolestivá – naštěstí zafungovalo kouzlo repelentu.

Kamenná stezka se místy měnila ve velmi strmé a úzké schodiště, ale po 40 minutách jsme byli za námahu odměněni ruinami Runkuraqay (3 780 m) neboli „Domem ve tvaru košíku“, ale průvodce nám říkal, že správný název by prý měl být Runturaqay. Tato stavba okrouhlého tvaru kdysi bývala inckou pevností a strategickým pozorovacím bodem, prohlédli jsme si ji i zevnitř a na závěr si vychutnali pohled na průsmyk Warmiwañusca a mlžný prales pod námi.


Zbývající části výstupu vedla serpentinami až k planině se dvěma malými jezírky a odsud už chyběl jen kousek nejvyššímu bodu dnešní trasy. Nahoře měla být hezky vidět zasněžená Cordillera Vilcabamba, ale jelikož bylo sychravo a mlha, zůstalo vše skryto za bílou clonou. Alespoň jsme se tedy porozhlédli po nejbližším okolí, spatřili jednoho kolibříka a dali si svačinu.

Čnící město Sayacmarca a horský mlžný prales

Sestupovou cestu do údolí tvořil kamenný chodníček lemovaný vysokou a suchou trávou, poté jsme míjeli jezero pokryté velkým množství zelených řas a pokračovali mezi nízkými stromy a keři až k rozlehlým ruinám Sayacmarca (3 580 m) neboli „Čnícímu městu“. Přístup na skalní ostroh, kde se zachovalý komplex staveb nalézal, umožňovalo dlouhé a strmé kamenité schodiště, a proto bylo nejlepší vylézt sem nalehko bez batohů.

Sayacmarca nebyla jen další z řady strategicky umístěných pevností, které měly inckou říši chránit před vpádem nepřátel, ale měli zde např. i obřadní místo s kamenným oltářem, kde se konaly náboženské rituály, prostory s astronomickým významem a důmyslný systém inckých vodovodů. A jelikož se hustá bílá oblaka protrhala a mlha opadla, naskytly se nám úžasné výhledy do všech světových stran.


Vrátili jsme se pro batohy, prošli kolem menších ruin Qonchamarca a pokračovali pásmem horského mlžného pralesa, což byl opravdu nevšední zážitek. Obrovské množství rostlin (např. bambus či orchideje), keřů a stromů vytvářelo dohromady neprostupnou zelenou hradbu často zasahující i nad kamennou stezku, a tak si člověk místy připadal jako v zeleném tunelu. Chvíli nato jsme stanuli na planině s tábořištěm, kde už na nás čekali nosiči s připraveným jídelním stanem a vzápětí se podával oběd.

Najedení a trochu odpočatí jsme se vydali na další pouť krásným horským pralesem. Znovu začalo pršet, ale to v žádném případě nemohlo pokazit úžasný prožitek z okolní krajiny – řeka Urubamba, zalesněné hory, strmé srázy a hluboká údolí, ve kterých stále ležela mlha. Tato část cesty nebyla nijak náročná a vedla převážně po vrstevnici. Zpestřením byl incký tunel vytesaný do skály, kde se však s velkým batohem na zádech nedalo pořádně projít.


Phuyupatamarca a 2500 schodů

Po necelých 4 km jsme opustili prales a ocitli se na menším tábořišti poblíž krásného a zachovalého inckého naleziště Phuyupatamarca (3 620 m), což v překladu znamená „Město nad mraky“. Skutečnost by však odpovídala spíše označení „Město pod mraky“, protože kromě několika krátkých okamžiků byly ruiny neustále zahaleny neproniknutelným závojem husté mlhy.

Dolů k Phuyupatamarce vedlo prudké kamenné schodiště a po jeho úspěšném zdolání jsme si mohli v klidu prohlédnout kaskádovité obřadní lázně a zemědělské terasy. V následujících několika kilometrech pralesa nás čekalo nepříjemných 2 500 schodů různé výšky, šířky a délky. Člověk se musel pohybovat velmi obezřetně, protože drtivá většina schodů měřila sotva 20 cm, což přibližně odpovídalo polovině trekové boty bílého turisty.


Asi za hodinu jsme přišli k rozcestí, odkud byly vidět nedaleké terasy Intipata, ale pohled z dálky nám bohatě stačil. Počkalo se na zbylé členy výpravy a všichni společně jsme zahájili čtvrthodinový sestup serpentinami do kempu, poblíž kterého se nacházely i další ruiny Wiñaywayna.

V 16:30 jsme byli konečně na místě a už jsme se nemohli dočkat, až se po třech dnech osprchujeme, a navíc v teplé vodě. Dostat se do sprchy byl poměrně složitý proces – každý musel nejdříve navštívit recepci hostelu, kde si za 5 solů koupil lístky, poté si šel stoupnout do své fronty a nezbývalo mu než trpělivě čekat (i přes půl hodiny), až na něj přijde řada.

Večeře byla naplánována na 19:30 a při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na poslední den, kterého jsme se už nemohli dočkat. Mělo se vstávat před 4. hodinou ranní, abychom byli včas u kontrolní brány a dostali se na Machu Picchu za svítání. Následovalo poděkování všem našim nosičům – průvodce nám je po jednom představil, oni řekli, co dělají a my jim zatleskali. Jelikož tady jejich práce skončila (na Machu Picchu s námi už nešli), dostali od každého z nás nějaký ten finanční obnos, který byl alespoň malou odměnou za jejich tvrdou a namáhavou práci.

Poslední kilometry

Alarm na hodinkách nás probudil ve 3:50, sbalili jsme si věci, nasnídali se a v půl páté byli připraveni vyrazit, bohužel jako jedni z mála. Zatímco některé výpravy byly již na odchodu, my museli čekat na ostatní. Tábořišti jsme dali sbohem až ve 4:50, následoval přesun za svitu baterek ke strážní budce, kde jsme se zařadili do fronty za ostatní turisty.

Před půl šestou se závora strážnice konečně otevřela a my se mohli vydat na poslední kilometry, které nás dělily od vytouženého Machu Picchu. Stezka vedla mlžným pralesem téměř po vrstevnici, takže jsme nemuseli překonávat žádné velké převýšení. Zpočátku byla ještě tma, ale po 20 minutách se za zpěvu ptáků začalo rozednívat a i přes poměrně hustou mlhu se dalo spatřit údolí řeky Urubamba a světla městečka Aguas Calientes.

Jediný obtížnější úsek přišel po hodině a půl cesty. Čekalo nás velmi prudké, asi padesátimetrové schodiště, které vedlo k Intipunku (2 650 m) neboli „Sluneční bráně“. Když jsme se sem všichni úspěšně doplazili, hodinky ukazovaly 7:15.

Zasloužená odměna

Intipunku mělo být místem, odkud poprvé uvidíme Machu Picchu, ale okolí bylo zahaleno do mlhy husté tak, že by se dala krájet, takže jsme neviděli nic. Pokračovali jsme husím pochodem po kamenité stezce, u které jsme narazili na údajně největší orchideu celé Jižní Ameriky. Měla růžovou barvu a její květ měřil v průměru cca 20 cm. Za dalších 10 minut jsme se ocitli u obřadního místa s kamenným oltářem, a když jsme se podívali dolů, zmocnily se nás pocity štěstí.


Mlha, která do té doby halila celé údolí, se pozvolna začala zvedat a za pár okamžiků jsme s úžasem hleděli na Machu Picchu v celé své kráse. Pohled na ztracené město Inků obklopené mlžným oparem, zalesněnými horami a neprostupným pralesem byl prostě ohromujícím, úžasným a nepopsatelně silným zážitkem, na který se zkrátka nezapomíná.

Kuala Lumpur, město budoucnosti

Kuala Lumpur je jedno z nejmodernějších měst Jihovýchodní Asie –
člověk se o tom může přesvědčit ihned po příletu na mezinárodní
letiště KLIA. Vše je nové, čisté, upravené a dobře značené, takže
problémy s orientací zde opravdu nejsou.

Kuala Lumpur je jedno z nejmodernějších měst Jihovýchodní Asie – člověk se o tom může přesvědčit ihned po příletu na mezinárodní letiště KLIA (Kuala Lumpur International Airport). Vše je nové, čisté, upravené a dobře značené, takže problémy s orientací zde opravdu nejsou. Mezi technické vymoženosti letiště patří např. speciální automaticky řízený vlak, jenž vozí cestující mezi jednotlivými terminály. Letiště je vzdáleno 70 km od centra města, ale možností, jak se dopravit do města, je poměrně dost. Dá se jet buďto rychlodráhou za 35 ringgitů (RM), malým taxíkem (pro 3 osoby) za 66 RM, velkým taxíkem za 130 RM nebo obyčejným autobusem za 10 RM, což je cenově nejvýhodnější řešení. Co se týče směnného kurzu mezi malajskou a českou měnou, 1 RM odpovídá necelým 5 Kč (údaj je z července 2008).

V centru je celá řada zajímavých míst k vidění. Nejdříve se zmíním o náměstí Merdeka, kde byla 31. srpna 1957 vůbec poprvé vyvěšena malajská vlajka, což znamenalo konec britské nadvlády a vznik samostatné Malajsie. Jinak se tu každoročně konají přehlídky a oslavy Dne nezávislosti, kdy se na náměstí shromáždí tisíce lidí a vychutnávají si atmosféru. Místo dříve známé jako Selangor Club Padang vybudovali v roce 1884 britští kolonizátoři, aby jim alespoň trochu připomínalo rodnou zem. Travnatá plocha uprostřed byla oblíbeným místem pro společenské aktivity a příležitostně se používala i pro hraní kriketu. V rohu náměstí najdete fontánu z roku 1897 a zajímavostí je i 95 metrů vysoký stožár, který patří mezi největší na světě.


Asi 5 minut chůze od náměstí Merdeka se nachází mešita Masjid Jamek z roku 1909, která je jednou z hlavních turistických atrakcí ve městě. Je postavena z červených cihel a mramoru, čímž se podobá některým mešitám v Severní Indii. Vstup je zdarma, ale abyste vůbec mohli do areálu, musíte být zahalení. Dostanete dlouhý tmavomodrý „hábit“ a ženy samozřejmě i šátek na hlavu. Po pár minutách pobytu na prudkém slunci, navíc v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu, si každý bude připadat jako v sauně. Nicméně mešita je to krásná a dalo by se říci, že patří mezi nejkrásnější v celé Malajsii.

Neměli byste vynechat ani čínskou čtvrť, kde najdete nespočetné množství stánků se sortimentem všeho druhu. Můžete nahlédnout do několika čínských chrámů nebo navštívit nejznámější hinduistický chrám ve městě, Sri Mahamariamman, jehož střechy a stěny jsou doslova přeplněny pestrobarevnými soškami nejrůznějších hinduistických božstev. Boty si musíte zout před vchodem, a poté již můžete dovnitř. Pokud budete mít štěstí, budete svědky náboženského obřadu zvaného púdža, kdy se přítomní Indové modlí ke svým božstvům a dávají obětiny, vše je doprovázeno hudbou a bubnováním. Obřad trvá zhruba 15 minut a pro Evropana je to opravdu zajímavý a barvitý zážitek. Když chrám opustíte, očekává se od vás symbolický příspěvek, ale je to jistě pro dobrou věc.


Na jih od čínské čtvrti narazíte na staré vlakové nádraží, které zde postavili Britové v roce 1911 a dodnes zde staví a projíždějí vlaky. Na první pohled však tato krásná bílá budova se špičatými věžičkami rozhodně nádraží nepřipomíná. Kousek odsud nalezneme národní mešitu Masjid Negara, která byla oficiálně otevřena v roce 1965. Je situována na 13 akrech, má 73 metrů vysoký minaret a může pojmout až 15 000 věřících. Bohužel, na ceduli u vstupní brány je napsáno, že nemuslimští turisté dovnitř nesmějí, takže vám nezbývá nic jiného, než se kochat její krásou pouze zvenčí.


Když už máte dost chození v únavném horku, dojeďte si jednou z linek městské dráhy do KLCC (Kuala Lumpur City Centre), kde můžete obdivovat hlavní atrakci a symbol města – Petronas Towers. Věže „dvojčata“ měří 452 metrů a v roce 1996 byly oficiálně uznány za největší budovy na světě. Prvenství hájily až do konce roku 2003, kdy je s 509 metry předstihl mrakodrap Taipei 101 na Taiwanu. Každá z věží Petronas Towers váží 300 000 tun a má 88 podlaží. Ve 41. patře (170 metrů nad zemí) je umístěn Skybridge, nebeský most, který umožňuje pohyb mezi oběma věžemi a v případě nebezpečí slouží jako úniková cesta. Díky své stavební konstrukci mohou věže odolat nárazům větru až o síle 180 km/h, přičemž maximální rychlost větru naměřená v Kuala Lumpur nedosahovala ani 60 km/h.


Jelikož jsou Petronas Towers hlavním lákadlem města, každý turista, který do Kuala Lumpur zavítá, je chce navštívit. Kromě pondělků se zde zdarma vydávají vstupenky na Skybridge, ale jejich počet je omezen. Takže si musíte ráno přivstat a čekat ve frontě až v 8:30 otevřou – to je jediná jistota, že se na vás dostane. Vedle výdeje lístků je místnost věnovaná výstavbě věží Petronas a dalším zajímavostem týkajících se výškových budov. Je zde například zařízení, které vás změří a po stisknutí tlačítka ukáže, kolikrát se svou výškou vejdete do věží Petronas, Menary a dalších výškových staveb.

Ještě než začne samotná prohlídka Skybridge, zhlédnete v malém kinosále propagační 3D film o petrochemické společnosti Petronas. Po vstupní kontrole nastoupíte s průvodkyní do speciálního vysokorychlostního výtahu (rychlost cca 6 m/s) a za chvíli už zastavujete ve 41. patře u Skybridge, kde máte asi 10 minut volno na fotky a užívání si pohledu na město z ptačí perspektivy. Bohužel se přes most do druhé věže nedostanete, ale i tak jde o zajímavý zážitek.

V Kuala Lumpur najdete ještě jednu zajímavou stavbu, která rozhodně stojí za návštěvu. Jedná se o televizní věž Menara, která je postavena na malém kopci jménem Bukit Nanas (1,5 km od věží Petronas) a se svými 421 metry je pátou nejvyšší věží světa. K věži dojdete pěšky nebo speciálním taxíkem – jízda je zdarma. U pokladny zaplatíte 20 RM a výtah vás vyveze do výšky 276 metrů, kde se nachází prosklená kruhová vyhlídka pro veřejnost, ze které je nádherný výhled do všech světových stran. Někteří lidé si zde nechávají udělat fotografii s Petronas Towers, ale cena je asi 30 RM. Můžete navštívit i otočnou restauraci, která je umístěna ve výšce 282 metrů, takže zatímco čekáte na jídlo, můžete se kochat panoramatickým výhledem na město.

Pokud si chcete zpříjemnit zpáteční cestu do centra trochou přírody, lesní rezervace Bukit Nanas je docela dobrým místem. Na značených stezkách a dřevěných chodníčcích uvidíte mnoho zajímavých tropických rostlin a při troše štěstí i pár zvířat – ptáky, veverky a opice. Zaručeně však narazíte na hejna dotěrných štípajících komárů, takže je dobré mít po ruce pořádný a účinný repelent.

Co se týče stravování ve městě, největší výběr restaurací a jídelen je v čínské nebo v indické čtvrti, v KLCC mnoho restaurací nenajdete, snad jen uvnitř Petronas Towers. Ochutnat můžete kuchyni malajskou, čínskou, indickou, evropskou nebo dát přednost rychlému občerstvení. Není třeba se obávat typických asijských jídel – vše je velmi chutné (rovněž i velmi ostré) a nezávadné, takže případné žaludeční či střevní potíže by vás neměly ohrozit.

Pokud máte centrum Kuala Lumpur již prochozené, udělejte si půldenní výlet k Batu Caves, nejvýznamnější hinduistické svatyni v Malajsii. Již od roku 1890 jsou tyto jeskyně dějištěm hinduistického svátku Thaipusam, kdy si někteří oddaní stoupenci boha Murugana nechávají probodnout tváře a jazyk ostrou jehlicí a na sobě nesou konstrukci zvanou „kavadi“, jež je zakončena háčky, které mají dotyční zabodnuty v zádech. Tato třídenní náboženská slavnost, během níž navštíví Batu Caves přes milion lidí, se odehrává každoročně na konci ledna nebo na začátku února (samozřejmě i v jiných částech roku stojí návštěva jeskyní za to). Na místo se dostanete městským autobusem č.11, který má nástupní zastávku poblíž čínské čtvrti. Jednosměrná jízdenka stojí 2 RM na osobu a po necelé hodině jízdy jste u cíle.

Když projdete zdobenou vstupní branou, na první pohled vás upoutá obrovská zlatá socha boha války Murugana, největší svého druhu na světě. Hned vedle se nachází poměrně příkré schodiště se 272 schody vedoucími do chrámové jeskyně Gua Kecil. Každý schod má své číslo, aby člověk během namáhavého výstupu věděl, kolik mu ještě zbývá. Uvnitř se nachází několik stánků se suvenýry, malé hinduistické chrámky, největší z nich je umístěn v zadní části jeskyně. Tradičními obyvateli těchto prostor jsou skupinky makaků dlouhoocasých, kteří vybírají odpadkové koše a nechávají se krmit od turistů.



Další významnou jeskyní je Gua Galleri nacházející se v dolní části schodiště. Vstupné do této „jeskynní galerie“ činí 15 RM na osobu. Nejdříve přejdete lávku vedoucí přes rybníček s oranžovými rybkami, a poté se dostanete ke vstupu do jeskyně. Uvnitř na stěnách můžete vidět obrazy a popisky z hinduistické mytologie, dále několik soch a sousoší hinduistických božstev, např. Šiva, Ganéša, Hanuman atd. V zadních chodbách jeskyně je i miniaturní zoologická zahrada, kde mají krokodýla, pár hadů a bezobratlé živočichy. V areálu Gua Galleri je i malý parčík s několika voliérami (opice, ptáci), pódiem a restaurací. Pro turisty se zde konalo i čtvrthodinové představení indických tanců v podání místních umělců, a kdo chtěl, mohl si to také zkusit.

V dolní části areálu jsou umístěny stánky se suvenýry a několik hinduistických chrámů, z nichž jednomu např. dominuje velká zelená socha opičího boha Hanumana.

Co říci závěrem? Kuala Lumpur patří k nejzajímavějším městům v celé Malajsii a nabízí turistům široké spektrum nevšedních zážitků: hinduistické či čínské chrámy s tradičními rituály, krásné mešity, moderní výškové budovy, skvělou místní kuchyni a samozřejmě širokou možnost nákupů. Pokud zde strávíte alespoň 2 nebo lépe 3 dny, rozhodně nebudete litovat.