Connect with us

Přírodní zajímavosti

NP Taman Negara – nejstarší prales na světě

Taman Negara znamená v národním jazyce Malajsie „národní park“,
se svými 4 343 km2 je největším ze všech chráněných území
poloostrovní Malajsie a považuje se za jeden z nejstarších deštných
pralesů na světě (odhaduje se stáří 130 milionů let).

Published

on

Taman Negara znamená v národním jazyce Malajsie „národní park“, se svými 4343km2 je největším ze všech chráněných území poloostrovní Malajsie a považuje se za jeden z nejstarších deštných pralesů na světě (odhaduje se stáří 130 milionů let). Zasahuje do třech malajských států – Kelantanu, Terengganu a Pahangu, kde se nachází i nejvyšší hora celého poloostrova, Gunung Tahan (2187 m). Park vznikl v roce 1939 pod názvem „Národní park krále Jiřího V.“, avšak krátce po vyhlášení nezávislosti Malajsie v roce 1957 byl jeho název změněn na nynější podobu.

Vlakem do Jerantutu

Všechny cesty do parku vedou přes město Jerantut, kam pravidelně jezdí autobusy z Kuala Lumpur. Pokud se však nacházíte na severovýchodě země, což byl i náš případ, nejlepší a nejrychlejší variantou je využít služeb malajské železnice – trať vede od hranic s Thajskem přes Kuala Lumpur až do Singapuru. Jelikož v největším zdejším městě, Kota Bharu, není železniční stanice, budete muset na vlak nastoupit v 5 km vzdáleném Wakaf Bharu.

Do Wakaf Bharu jsme se dostali taxíkem, na nádraží u pokladny koupili jízdenky, a protože jsme měli do odjezdu vlaku zhruba 2 hodiny, využili jsme ještě služeb „našeho“ taxikáře, který nás zavezl k buddhistickému chrámu Wat Phothivan. Nachází se zde čtyřicetimetrový ležící Buddha, údajně nejdelší socha v Jihovýchodní Asii a druhá nejdelší na světě. I když nás tento malý výlet nevyšel úplně nejlevněji, rozhodně jsme nelitovali.


Vlak přijel přesně podle jízdního řádu (18:45) a po necelých 6 hodinách jízdy potemnělou džunglí jsme se ocitli na nádraží v Jerantutu. Jelikož jsme věděli, že do města přijedeme po půlnoci, zajistili jsme si ubytování již v předstihu přes internet. Hotel Sri Emas byl sice jen 5 minut chůze od nádraží, ale nakonec jsme pěšky nemuseli, protože nás tam dovezl hotelový minibus. Bylo to jedno z nejhezčích a nejlevnějších ubytování, na které jsme v Malajsii narazili.

Pokračujeme autobusem a lodí

Ráno jsme nejdříve vyrazili na autobusové nádraží, abychom si v předstihu 2 dnů koupili lístky do Kuala Lumpur. Následně jsme se vrátili do hotelu pro batohy a zamířili do informačního centra nacházejícího se přibližně 150 metrů od hotelu – odtud nám měl v 8:30 jet autobus do Kuala Tembeling. Informační centrum bylo propojené s restaurací, takže jsme se mohli v klidu nasnídat a poté zaplatit za vstup a dopravu do parku.

O půl hodiny později oproti plánovanému odjezdu jsme společně s dalšími turisty nastoupili do autobusu, který ještě před opuštěním Jerantutu zastavil u jedné banky, kde jsme měli poslední možnost vyměnit si peníze – v NP Taman Negara ani okolních vesnicích samozřejmě žádné směnárny nejsou.

Po hodině jízdy jsme zastavili na malém parkovišti na břehu řeky Tembeling. Vytáhli jsme si všechna zavazadla z autobusu a začali je přenášet po schodech dolů k dlouhým dřevěným motorovým člunům. Do každého z nich se vešlo 30 lidí včetně zavazadel. Seděli jsme na matracích na dně člunu a opírali se o nízká dřevěná opěrátka. Zaujali jsme v podstatě polohu „napůl sed a napůl leh“, ale bylo to celkem pohodlné.


Jízda proti proudu řeky do Kuala Tahan, kde se nachází ředitelství parku, trvala necelé 3 hodiny. Zatímco nás během plavby míjely další lodičky a čluny, mohli jsme obdivovat obrovské zelené masy pralesa, zahlédli jsme i několik domorodých dětí, rybáře v úzké dřevěné loďce a stádo vodních buvolů (malajsky se jim říká Kerbau). Podél řeky jsme občas zaznamenali nějaký ten domek či chatku, ale jinak tu kromě tradičních domorodých obyvatel téměř nikdo nežije.

Co s načatým odpolednem?

V Kuala Tahan nás vyložili v první plovoucí restauraci, jejíž část rovněž sloužila jako recepce, kde se turisté dozvěděli základní informace o parku a rovnou si mohli zamluvit i nějaké ty výlety či další aktivity s místními cestovními agenturami. Nás zlákalo tzv. „Night Safari“, což byla devadesátiminutová procházka noční džunglí s průvodcem, který vám ukazuje zvířata.

Šli jsme hledat ubytování. Zjistili jsme, že ceny jsou poměrně vysoké. Neměli jsme předem nic zajištěno, a tak jsme si nechali poradit. Vylezli jsme do svahu nad plovoucími restauracemi a dostali se k zástavbě, kde byly domečky, obchůdky a ubytovací zařízení. První ubytovna obsazena, ale na druhý pokus to vyšlo – skončili jsme v Yellow hostelu a pronajali si pokoj pro 4 osoby. Proti Jerantutu byl o dost dražší, ale už se nám nechtělo plahočit se s těžkými batohy v šíleném vedru, navíc pokoj byl prostorný, čistý, se sprchou, záchodem a hlavně, měli jsme výkonnou a fungující klimatizaci, bez které se člověk v těchto podmínkách, alespoň podle mého názoru, neobejde.

Po obědě, kdy jsme ochutnali směs zeleniny a kuřecího masa zvanou „Kerabu“, jsme zamířili do Správy národního parku pro mapy, povolenky a nějaký ten tip na krátkou procházku. Mysleli jsme si, že zvládneme minimálně 5 km, ale sluníčko svítilo naprosto nekompromisně a vysoká vlhkost vzduchu také udělala své – celí zpocení jsme ušli pouze 1,5 km a byli jsme rádi. Ale i tak nás prales uchvátil, slyšeli jsme neuvěřitelné zvuky a viděli i pár zvířat např. obrovské mravence (velikost asi 3,5 cm), ptáky, varana, motýly, veverku a u chatek několik divokých prasat. Vyřízení jsme se vrátili do našeho ubytovacího zařízení, kde jsme velice ocenili hodinový odpočinek s klimatizací nastavenou na minimum.


Noční džunglí za zvířaty

Po načerpání energie jsme se vydali do plovoucí restaurace na večeři, během níž jsme zhlédli dokumentární film o národním parku Taman Negara. Zanedlouho si nás vyzvedl průvodce jménem Ni Zam, a ačkoli jsme si původně mysleli, že nás bude maximálně osm, nakonec jsme byli velká skupina 17 lidí (během výletu jsme navíc potkali nejméně sedm stejně velkých skupin, takže se jednalo o dost masovou akci). Nastoupili jsme do člunu, který nás převezl na druhou stranu řeky. Dostali jsme od průvodce instrukce, co můžeme a co ne, a noční putování za zvířaty mohlo začít.

Naštěstí jsme vyšli jako jedni z prvních, cesta vedla buď po dřevěných chodnících, nebo po normálních cestách, kde bylo dost kořenů. Pokud člověk neměl baterku nebo čelovku, měl šanci, že se o něco úspěšně přerazí. Průvodce šel v čele skupiny, měl velkou halogenovou svítilnu, se kterou svítil do podrostu a korun stromů.

Sice jsme zpočátku pochybovali, jestli vůbec nějaké zvíře uvidíme, ale Ni Zam byl velmi schopný, takže jsme jich nakonec viděli docela dost. Nejdříve jsme pod větvemi stromů zahlédli jelena myšího, který má velikost kočky a je nejmenším zdejším druhem jelena.

Další půlhodinu jsme potkávali pouze hmyz nebo jiné drobné živočichy. Na kmeni stromu jsme objevili asi dvaceticentime­trovou mnohonožku (u nás dorůstá sotva 5 cm), která však byla neškodná. Naproti tomu stonožka (asi 7 cm), kterou jsme zahlédli na jiném stromě, byla prý tak nebezpečná, že by dokázala zabít člověka za několik málo minut (myslím, že za 4 minuty). Ve větvích nám průvodce ukázal i jednoho malého hada, ale ten prý jedovatý nebyl a na listech jsme viděli i pár pakobylek (samec 8 cm, samice 15 cm).

Asi po 40 minutách trvání našeho výletu jsme došli k jedné z pozorovatelen neboli „bambunů“ do míst, kam chodí větší zvířata za potravou. Jednalo se o jednoduché dřevěné budky se základním vybavením, jako např. lavičky či místo na spaní. Zdrželi jsme tu asi 10 minut, během nichž nám průvodce pomocí halogenu posvítil na tři pasoucí se jeleny sambary, největší jeleny, co jsme zde mohli vidět.

Na zpáteční cestě k ředitelství parku nám Ni Zam ještě ukázal napůl schovaného štíra, pavouka pojídajícího kobylku a netopýra. Mohli jsme si prohlédnout i několik tzv. „Magic Mushrooms“, malé houby, které ve tmě svítily. Mezi chatkami jsme ještě viděli jednoho hada, což byl poslední živočich na naší přírodovědné procházce.

Nejdelší provazová lávka na světě

Druhý den ráno jsme vstávali tak, abychom před 9. hodinou mohli vyrazit do parku a užít si v klidu Canopy Walkway. Potřebovali jsme se na místo dostat co nejdříve, abychom se vyhnuli davům turistů, kteří si tento výlet objednali u cestovních agentur. Naštěstí organizované výpravy s průvodcem začínaly v Kuala Tahan až v 9:30, takže jsme měli asi 45 minut náskok, což byla dobrá zpráva.

Canopy Walkway, nejdelší visutá lávka v korunách stromů na světě (450 metrů délka, 45 metrů výška nad zemí), původně sloužila vědcům, aby mohli provádět svůj výzkum i v horních patrech pralesa, ale dnes je jedním z hlavních turistických lákadel celého národního parku. Podobné „mosty“ jako v Taman Negara můžete nalézt například v peruánském Iquitosu, dále v Brazílii, Ekvádoru, Kostarice, Indonésii, Číně, Jižní Africe nebo USA.


Po hodině chůze džunglí jsme se ocitli u cíle, zaplatili vstupní poplatek, zapsali se do návštěvní knihy a mohli jít na věc. Lávky byly asi 30 cm široké, zabezpečené z obou stran systémem provazových a ocelových lan a důkladně připevněné k několika velkým stromům. Na jednu lávku mohli vstoupit maximálně 4 lidé najednou a museli mezi sebou dodržovat rozestupy 5 metrů, na delších lávkách dokonce 10 metrů. Ve skutečnosti se totiž celá Canopy Walkway skládala z 10 mostů a 9 plošin, což byla jediná místa na trase, kde se dalo odpočívat.

Systém pohybu byl jednoduchý – člověk musel jít pomalu, přidržovat se lan po obou stranách (s fotoaparátem či kamerou v ruce se chodí velmi špatně) a kochat se pohledem kolem i pod sebe. Lávky se poměrně dost houpaly, zvláště ty delší. Dohromady jsme tu strávili 30 minut a na celé trase jsme kromě jednoho správce parku a dvou turistů, kteří šli chvíli za námi, nepotkali nikoho, takže jsme si tento jedinečný adrenalinový zážitek mohli lépe vychutnat.

V blízkosti Canopy Walkway vedla stezka, po které se dalo dojít na vrcholek 344 metrů vysokého kopce Bukit Terisek. Řeknete si, 344 metrů nic není, ale v prostředí, kde si po chvíli připadáte jako v prádelně, je to ažaž. Mohlo se buď stoupat mezi kořeny a využívat při tom provazových lan, která byla upevněna mezi kmeny stromů, anebo jít po vysokých plastových schodech, což byla dle mého názoru ta namáhavější varianta.

Poslední část trasy vedla po pěšince do mírného kopce a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce u cedule s nápisem „Bukit Terisek“. Výhled na okolní hory a prales kazil opar, ale něco málo vidět bylo. Udělali jsme pár snímků, doplnili tekutiny, a protože sem začali přicházet další a další turisté, rozhodli jsme se pro návrat.

Chtěli jsme se ještě podívat na pozorovatelnu Bambun Tahan, kde jsme byli včera večer s průvodcem. Koukali jsme na místo, kde jsme včera spatřili jeleny sambary. Místo nich jsme na stromech zahlédli krásně zbarveného ledňáčka a několik makaků dlouhoocasých, na které jsme rovněž narazili i u chatek na okraji parku.

Na návštěvě u domorodců

Když jsme poobědvali, vyrazili jsme s agenturou do vesnice domorodců Orang Asli. Tito lidé žijí pouze z toho, co si uloví, vypěstují anebo najdou v džungli. Pokud už nemohou sehnat v okolí vesnice žádnou potravu, přemístí se jednoduše jinam. Znají velmi dobře místní flóru a faunu, k lovu používají bambusové foukačky a rozdělávají oheň pomocí lián, klacků a listů.

Nasedli jsme do obstarožního člunu, který vypadal, že se každou chvíli potopí, ale vydržel. Ujeli jsme 400 metrů po proudu řeky, vystoupali do prudkého, ale krátkého kopce a ocitli jsme se u Orang Asli „doma“.


Dnešní domorodci žijí především z turistického ruchu a jsou více či méně ovlivněni civilizací. Sice jsme tu mohli vidět několik tradičně oblečených a trochu otrhaných obyvatel, ale většina z nich nosí spíše džíny, fotbalový dres nebo tričko s Mickey Mousem. Bydleli však v primitivních dřevěných chatrčích, které měly střechy z listů nebo igelitových folií, což rozhodně žádný luxus nebyl.

Na prohlídku vesnice a nafocení místních obyvatel jsme měli přibližně 20 minut. Potom si nás průvodce svolal, aby nám pověděl něco o tradičním způsobu života těchto lidí a o jejich zvycích. Domorodci nám rovněž předvedli, jak se vyrábí šipky do foukačky, jak se z ní střílí a jak rozdělat oheň bez sirek či zapalovače. Také jsme se dozvěděli, jak získávat vodu z lián – jednoduše se nařízne a kape z ní voda. Akorát nevím, kdo by to ve skutečnosti zkoušel, protože 50 % lián je údajně jedovatých. Dále jsme ochutnali něco jako přírodní lékořici, a když se na ní člověk napije obyčejné vody, tak chutná jako sladká limonáda. Nakonec si mohli dobrovolníci vyzkoušet střelbu z dvoumetrové foukačky na cíl nebo rozdělat oheň pomocí liány, dřívka a suchých listů. Rozhodně to však nebylo jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Jiné zážitky kromě nákupu suvenýrů a zajišťování dopravy do Jerantutu nás už bohužel nečekaly, takže nastává čas rekapitulace. Taman Negara je bezesporu největší přírodní zajímavostí Malajského poloostrova s nepřeberným množstvím turistických aktivit – Canopy Walkway, procházky džunglí, původní obyvatelé Orang Asli či další zajímavosti, zkrátka každý si přijde na své.

Kolik co stojí?

V následujícím přehledu jsem uvedl náklady na 1 osobu spojené s dopravou, pobytem a aktivitami v NP Taman Negara (1 RM, malajský ringgit, odpovídá přibližně 5 Kč – údaj z července 2008).

Doprava

vlak, Wakaf Bharu – Jerantut – 17 RM

autobus, Jerantut – Kuala Lumpur – 14,90 RM

autobus, Jerantut – Kuala Tembeling – 5 RM

autobus, Kuala Tahan – Jerantut – 6 RM

loď, Kuala Tembeling – Kuala Tahan – 35 RM

loď, Kuala Tahan (na druhou stranu řeky) – 1 RM

Ubytování

Jerantut, Hotel Sri Emas (dvoulůžkový pokoj) 15 RM

Kuala Tahan, Yellow Hostel (čtyřlůžkový pokoj) 90 RM

Jídlo

Kuala Tahan – snídaně 6–10 RM, oběd nebo večeře 9–18 RM

Vstupy a výlety

NP Taman Negara – 5 RM

Night Safari – 25 RM

Orang Asli – 45 RM

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.



Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Continue Reading

Moře a mořská pobřeží

Co návštěvníkům nabízí Keňa?

Nádherné pláže Indického oceánu, luxusní hotely, romantické večery
v exkluzivních restauracích, výlety na safari – tak to je Keňa.
Veliká bída, jeden z největších chudinských slumů na světě,
neustálé výpadky proudu, dopravní zácpy – tak to je také Keňa.

Published

on

Co vás při návštěvě Keni čeká?

Cokoliv si přejete, a to doslova. Dáváte-li přednost dovolené s relaxací u moře, Keňa vám nabídne úžasné počasí po celý rok a nádherné romantické pláže podél Indického oceánu.


Nádherné pláže Indického oceánu, luxusní hotely, romantické večery v exkluzivních restauracích, výlety na safari – tak to je Keňa. Veliká bída, jeden z největších chudinských slumů na světě, neustálé výpadky proudu, dopravní zácpy – tak to je také Keňa.

Bělostná pláž Diane


Nejznámější a nejkrásnější je dle mínění místních i turistů Diane beach, kterou najdete asi hodinku jízdy jižně od Mombasy. Vybavte si obrázky pláží cestovních kanceláří, kde je bělostný písek, nádherné palmy lemují pobřeží. Tak přesně taková je Diane beach. Je to ráj na zemi, kde můžete relaxovat pod deštníky, upíjet osvěžující drinky nebo si vyjet do okolí na velbloudovi či si zakoupit jeden z výletů na safari. Pláž Diane je základnou pro mnoho agentur nabízejících safari. Dají se tu pronajmout i kola na vyjížďky do okolních vesnic. Pokud se rozhodnete zůstat na pár dnů nebo i celý pobyt, je vám k dispozici velký výběr ubytování ve svahilském stylu ve velmi přijatelných cenách. Jediné, co vás může lehce iritovat v tomto ráji na zemi, jsou místní „plážoví hoši“, kteří se vás budou snažit donutit koupit zboží všeho možného a myslitelného druhu. Jsou všudypřítomní a v mimosezóně, kdy je na pláži méně turistů otravují o to více. Když nejste dostatečně důrazní v odmítnutí, jsou schopni za vámi jít i několik kilometrů. Každou chvíli uslyšíte jambo, jambo…což znamená ahoj.

Safari v Keni

Safari je jistě neopakovatelný zážitek pro ty z nás, kdo je absolvují poprvé. Je to velmi vzrušující výprava, která se s návštěvou zoo opravdu nedá srovnávat. Můžete si zakoupit jednodenní výlet nebo i dvou a vícedenní s pobytem v kempech. Řidič je zároveň průvodce, který vám cestou vysvětlí „zákony džungle“ a sdělí své neuvěřitelné zážitky. Budete se cítit v bezpečí. Tito lidé mají bohaté zkušenosti a opravdu ví, co dělat v případě ohrožení. Před samotnou cestou dostanete instrukce, co si vzít s sebou a jak se obléknout. Jízda je velmi pohodlná i přes velmi nesouvislý terén. Připravte se na podívanou jako z dokumentárního filmu o zvířatech. Uvidíte lvy, slony, muflony, hrochy, zebry, gazely, žirafy, leopardy…Nejlepší čas je vyjet ráno, protože kolem poledne a v časech, kdy je velké horko, zvířata zalézají do chladu a uvidíte jich jen velmi málo.

Největším zážitkem je však migrace zvířat za zelenými pastvinami od července do října. Nikdy se nedá přesně určit, kdy migrace proběhne, záleží na počasí. Hlavně neproběhne v jediný den, protože se jedná opravdu o statisíce kusů zvířat. Jsou to sloni, žirafy, zebry, gazely, antilopy…Přecházejí řeku Mara, zdroj vody a okolí Serengeti využívají k pastvinám. Zpátky na jih se vrací v listopadu, kdy začíná období dešťů.




Další možností je vodní safari, které učaruje všem milovníkům podmořského světa. Tradiční dřevěná loď s posádkou vás doplaví do míst, kde můžete plavat s delfíny, šnorchlovat, pozorovat úžasně barevné ryby, mořské hvězdice, krásné korály. V ceně výletu je jídlo a pití, kterého je opravdu hodně a velký výběr. Na oběd se zajíždí do rybářské vesnice, kde se najíte pod útesy na úžasně prostřených stolech dekorovaných místními květinami. Místní ženy připravují mnoho druhů ryb, kraby, saláty, omáčky, kokosové ořechy, ovocné dezerty a to vše lákavě nazdobené, že prostě chcete ochutnat.

Masajové a jejich vesnice


Masajské vesnice jsou jistě největší turistickou atrakcí. Masajové jsou pastevci, kteří žijí stále stylem života jako před staletími. Nebudete věřit tomu, co uvidíte. Chatrče ze slámy, větví a kravího trusu nemají okna. Na noc se Masajové přikrývají kůžemi a látkami. Přes den je v nich příjemně chladno oproti venkovním teplotám. Masajové jsou oblečeni do jednoho kusu látky, kde převládá červená barva. Zdobí se spoustou korálků. Pijí kozí krev s mlékem a jedí maso ze svých stád krav a koz. Ženy si vyholují vlasy, je to symbol jejich krásy. Nosí korálkové čelenky a límce a těžké náušnice. Muži si naopak pěstují dlouhé vlasy, které si zaplétají do copánků. Většinou je uvidíte s oštěpem v ruce. Masajové mohou mít více žen, ale každá musí mít svoji chatrč. Mužovo postavení určuje velikost stáda a množství dětí. Turisté mají o jejich život velký zájem, tak si mnozí z nich vydělávají svými rituálními tanci v hotelích pro turisty, či nechávají turisty nahlédnout do svých obydlích a prodávají jim svoje korálky jako suvenýry.

Na zastávce v Mombase

Až se nasytíte dobrodružstvím na souši i vodě, určitě musíte navštívit Mombasu. Je to město z části na ostrově, který je spojen s pevninou několika mosty. Je tu obrovský přístav, největší ve východní Africe, který je velkým centrem byznysu už po staletí. Centrum města vás uvítá bránou z obrovských sloních klů. Mombasa bývala portugalskou kolonií a hlavní turistickou atrakcí, co tu po Portugalcích zůstala je pevnost Fort Jesus ve Starém městě. Tato část města se postupem času a přívalem turistů proměnila v obchůdky se suvenýry a restaurace. Mtwapa Creek vám ukáže tropickou vegetaci, ptáky i rostliny. Mtwapa je vyhlášené místo svým nočním životem a mnoha kluby. Haller park je místem, které je tak trochu ZOO a safari v jednom. Je tady hlavně spousta opiček, které jsou velmi přátelské. Jako suvenýr si můžete dovézt foto s nimi.

Pokud chcete zažít nádherný den, navštivte určitě Shimba Hills národní park s krásnými vodopády, slony, antilopami a pralesem. Je to úžasné místo na fotografování.



Co je dále dobré vědět o Mombase a Keni?

Prostituce v Mombase je asi nejrozšířenější v zemi, jelikož je zde koncentrace turistů a v zemi veliká chudoba. Velmi mladé dívky se tu nabízejí na plážích a tančí polonahé v hotelích.

Jako suvenýry si můžete koupit mombasské sandály ručně vyrobené z kůže nebo starých pneumatik. Jsou velmi módní a originální v mnoha různých provedeních, barvách a mnohdy zdobené korálky. Mombasské látky jsou také vyhlášené, nosí je svahilské ženy. Prodávají se většinou po dvou. Lesos jsou potištěné látky na tělo a kikois jsou látky nošené jako šály.

V Keni se vyvarujte pití z kohoutku, stejně tak jako ledu v nápojích. Ovoce raději oloupejte před požitím.


Místa, která vás přenesou během vaší návštěvy Keni do jiného světa, určitě uchvátí vaše smysly, ale nejvíce se vám vtisknou do paměti lidé. Keňané jsou velmi pohostinní, milí lidé, kteří budou mít vždycky čas a náladu se s vámi dát do řeči. Mnozí Keňané nabízejí turistům za obnos mnohem nižší, než zaplatíte v hotelu, ubytování ve svých domovech. Zážitek je tak mnohem více autentický a mnohdy získáte přátele na celý život. Jsou pořád veselí a mají skutečný zájem dozvědět se o vás, vaší zemi. Stejně tak jako děti. Budou vděčni za váš čas, za to, že mohou s vámi jen promluvit. Jsou šťastné, i když žijí a učí se ve velmi nuzných podmínkách. Ve škole nosí uniformy a chození do školy si velmi považují. Chvilka s nimi rozsvítí váš den.

Continue Reading

Nové články

Copyright © 2024 Cestovatel.cz