Connect with us

Doprava

Jak se jezdí na Sumatře

Sumaterská doprava je zkrátka specifická a v mnoha směrech vás
dokáže zaskočit nebo nepříjemně překvapit, a právě o těchto
zážitcích a nepředvídatelných situacích pojednává následující
článek.

Published

on

Sumaterská doprava je zkrátka specifická a v mnoha směrech vás dokáže zaskočit nebo nepříjemně překvapit, a právě o těchto zážitcích a nepředvídatelných situacích pojednává následující článek.

Taxi z letiště

Po příletu do Medanu a vyřízení všech vstupních formalit jsme se potřebovali co nejrychleji dostat ze zastaralého mezinárodního letiště Polonia do centra města. Bláhově jsme si mysleli, že se svezeme nějakou místní autobusovou linkou – bohužel, k dispozici byly pouze taxíky za 50 000 IDR, což nás zrovna nepotěšilo. Nezbývalo nic jiného než na nabídku jednoho z taxikářů kývnout a vydat se s ním do přeplněných medanských ulic.

Uplynulo dvacet minut a ocitli jsme se na terminálu společnosti ALS, což měla být údajně jedna ze dvou nejlepších a nejspolehlivějších autobusových společností na Sumatře. Ihned jsme si koupili dvě jízdenky do Bukittinggi(cena 135 000 IDR na osobu), spoj měl vyjíždět za pár minut. U stánku jsme rychle doplnili zásoby jídla a hurá k autobusu, kde jsme se hned stali středem pozornosti, byli jsme totiž jediní západní turisté široko daleko.

Ve společnosti švábů a kuřáků

Ostatní indonéští pasažéři postávali či seděli venku, ale my jsme si chtěli v klidu najít svá sedadla a navíc jsme předpokládali, že se co nevidět pojede. V interiéru autobusu jsme našli nejen svá místa, ale i desítky švábů pobíhajících po podlaze i na sedačkách. Byli zkrátka všude – malí, velcí, tlustí, tencí, a jejich přítomnost naznačovala, že se během dlouhé cesty rozhodně nebudeme nudit.

Oproti jízdnímu řádu jsme vyjeli o necelou půlhodinu později, což se dalo v indonéském pojetí dopravy považovat za vrchol přesnosti. Jízda vypadala následovně: autobus většinou stál v koloně nebo se proplétal mezi motocykly, miniaturními vozítky bizarních tvarů, vysloužilými auty, taxíky, starodávnými autobusy a náklaďáky. Všude hluk, prach, zápach benzínu a naprostý chaos, kdy všichni troubí a hledají sebemenší mezeru, kam by se mohli nacpat.

Nejenže jsme se posunovali průměrnou rychlostí asi 20 km/h, odháněli a zabíjeli šváby, ale ještě jsme se nedobrovolně stali pasivními kuřáky. Poznali jsme typický indonéský zvyk, že se kouří v autobuse! V Indonésii holduje cigaretám snad každý muž (ženy nekouří), ale nepochopili jsme, proč si nezapálí třeba venku, když je nějaká přestávka na odpočinek. Bylo to opravdu zvláštní, Indonésané si během přestávky dají nějaké jídlo, dojdou si na záchod nebo jen tak zevlují u autobusu – ale nekouří. V momentě, když řidič nastartuje, naběhnou dovnitř, pohodlně se usadí a zapálí si. Jediné, čím se to dá vysvětlit, je přísloví: jiný kraj, jiný mrav.

Trans-Sumatran Highway

Za 5 hodin jsme se dokodrcali k městu Parapat, což bylo pouhých 170 km od Medanu, ale ještě nás čekalo nejméně dalších 500!!! Důvod, proč se jelo tak, jak se jelo, byl zřejmý na první pohled – hlavní silnice vedoucí napříč Sumatrou alias „Trans-Sumatran Highway“ připomínala v lepších úsecích českou silnici II. třídy, většinu trasy bych však ohodnotil jako III. třídu nebo spíše lesní cestu. Pro autobusy byla dost úzká, měla nepřeberné množství ostrých zatáček, hluboké výmoly, chybějící asfalt a všude kolem neprostupná džungle. Na několika místech se silnice ještě stavěla či opravovala, takže se tvořily dlouhé kolony autobusů a náklaďáků. Stálo se, popojíždělo, a tak pořád dokola.

Jelikož náš řidič nabral na rozestavěných úsecích zpoždění, snažil se ztrátu po prašné cestě bez asfaltu a plné prudkých zatáček dohnat. Bylo lepší mít zavřené oči a pokoušet se o spánek, alespoň se člověk tolik nebál.

Jeli jsme další a další hodiny, už bylo dávno světlo a opuštěnou džungli vystřídala rýžová pole a malé vesničky s tržišti. Nakonec jsme se dočkali – k naší velké radosti a úlevě jsme se po 21 hodinách jízdy objevili na autobusovém nádraží v Bukittinggi a zhluboka si oddychli. Avšak ani ve snu by nás nenapadlo, že za pár dní tento „rekord“ s přehledem překonáme.

Marné čekání v Bukittinggi

Když se náš pobyt v Bukittinggi nachýlil ke konci, potřebovali jsme se přemístit k Danau Toba, největšímu jezeru v Jihovýchodní Asii. Na autobusovém nádraží jsme si s jednodenním předstihem zajistili jízdenky do Parapatu – cena byla dost vysoká (170 000 IDR na osobu), ale na druhou stranu nám prodejci slíbili „luxusnější“ autobus s klimatizací a záchodem. Věřili jsme jim.

Zatímco plánovaný odjezd autobusu byl v 16:00, my jsme se dostavili už ve 14:15, člověk totiž nikdy neví. Jelikož jsme potřebovali zjistit, z jaké části terminálu bude náš spoj vyjíždět a zda skutečně souhlasí čas odjezdu, zkoušeli jsme se ptát místních lidí. Vzájemná komunikace místy vázla, drtivá většina Indonésanů neumí anglicky ani slovo, ale s pomocí malajsko-anglického slovníku (indonéština je s malajštinou téměř totožná) či jiné improvizace jsme se většinou domluvili. Nicméně 16. hodina odbila a autobus zatím nedorazil.


Za tři čtvrtě hodiny přijela jakási nabouraná rachotina, ale ostatní lidé, kteří měli lístky na stejný čas, neváhali a nastoupili. Naši prodejci jízdenek tvrdili, že musíme ještě chvíli počkat, protože náš spoj jedoucí prý až z Jakarty přijede v 18 hodin. Začínalo to být na pováženou a dostavily se obavy, abychom odsud dneska vůbec odjeli. Nakonec jsme se dozvěděli, že se autobus rozbil a že vůbec nepřijede!

Nedobrovolná cesta do Sibolgy

Prodejci přispěchali s nouzovým řešením – na nádraží zrovna stál další autobus nevábného vzhledu (vidina klimatizace a záchodu se v mžiku rozplynula), který by nás měl dovézt do města Sibolga, kde na nás už bude čekat navazující doprava do Parapat. V dané situaci jsme museli být vděční za dvě otřesná místa vzadu u dveří – hlavně že jsme nezůstali na nádraží a holt 340 000 IDR zkrátka oželíme. Alespoň jsme se poučili pro příště, v Indonésii si nikdy nebudeme kupovat jízdenky v předprodeji.

Autobus byl jedním slovem úžasný – na střeše asi 20 velkých balíků, celá záď byla narvaná dalšími neuvěřitelnými věcmi, například desítkami plastových torz na šaty, a díky tomu jsme si nemohli sklopit sedačku ani o píď. Okolo nás se opět našlo několik kuřáků, už chyběli snad jen ti švábi! Cítili jsme se podvedení, bezmocní a šíleně naštvaní.

Pohybovali jsme se standardní rychlostí 30 km/h, často se stavělo kvůli jídlu, drobným opravám (podvozek, výměna pneumatiky) či nabírání dalších pasažérů. Na jedné ze zastávek nastoupila rodina se třemi malými dětmi a všichni členové si zalezli dozadu mezi haraburdí, kde ještě asi bylo volno. Přítomnost rodiny jsme registrovali díky jejich ratolestem, které neustále brečely. Navíc byla zima, studený vzduch profukoval z oken, a tak jsme se museli zabalit do pláštěnek a pokusit se nějakým způsobem usnout.

Jedeme minibusem

Přístav Sibolga nás přivítal okolo 8. hodiny ranní. Hned při výstupu nás oslovil jeden řidič minibusu, že s ním podle domluvy (vypečení prodejci jízdenek z Bukittinggi nečekaně nelhali) pojedeme do Parapatu. Naložil naše zavazadla na střechu, přivázal je špagátem a povídal, že vyjedeme kolem deváté. Měli jsme trochu času sehnat si snídani, ale v žádném krámku na nádraží neměli nic kloudného, a tak jsme nakonec skončili u sušenek.

Začalo se dělat nepříjemné horko, takže jsme se snažili schovat někam do stínu. Jediná možnost byla sednout si na špinavý obrubník a nedobrovolně vdechovat výfukové plyny okolních minibusů. Najednou vyjeveně koukáme, jak náš minibus i se zavazadly odjíždí. Rozběhli jsme se a po 20 metrech ho dohnali. Řidič sice říkal, že jede ještě pro další lidi, a že se za půl hodiny na nádraží vrátí. Ale kdo by jeho tvrzení věřil? My tedy rozhodně ne! Vlezli jsme si dovnitř a ze sedadel se už radši nehnuli.

Minibus objel několik zapadlých uliček bez asfaltu a mnoha výmoly, nabral pár lidí a po 30 minutách se skutečně vrátil na autobusový terminál, kde jsme znovu čekali, až se vůz ještě více zaplní. V 9:45 už bylo pasažérů dost, což znamenalo jediné – jedeme!

Píchlé kolo poprvé

Úzká silnice plná zatáček vedla tradičně skrz hornatou džungli, občas díry nebo úplná absence asfaltu. Ale nic nového pod sumaterským sluncem. Našeho řidiče však trasa ani kvalita vozovky vůbec netrápila, hasil si to kupředu jako zkušený automobilový závodník, dokonce jsme předjížděli i terénní automobily věhlasných značek. Po hodině jízdy jsme však s oslavnými ódami na řidiče přestali, protože jsme píchli kolo a ani ve snu by nás nenapadlo, že si i tento úsek náležitě vychutnáme.

Nejdříve jsme si mysleli, že řidič a jeho mladší pomocník jen vymění rezervu, ale záhy se ukázalo, že ji měli prázdnou a první komplikace byly na světě. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí, kteří s námi jeli ve voze. V klidu vystoupili, sedli si na trávu u silnice, povídali si a dělali jakoby nic. Vůbec nikdo se nerozčiloval ani nenadával řidiči, což by se pravděpodobně stalo u nás. Zdejší lidé zkrátka byli zvyklí čekat a my se to taky museli rychle naučit, jinak bychom se zbláznili.

Pan řidič nechal prázdnou pneumatiku skoro uprostřed silnice, nejdříve si na ní sedl a pak dokonce lehl. Vytáhl z kapsy mobil, položil si ho na obličej a vesele klábosil asi o tom, co se mu zrovna přihodilo. Hrozně se u toho bavil a vypadal tak spokojeně, jako kdyby ležel doma na gauči u televize a ne na silnici uprostřed pralesa. Nepochopili jsme, proč nám řidiči ostatních aut či minibusů nějak nepomohou, ale zřejmě to nebylo zvykem. Když nějaké vozidlo projíždělo kolem, řidič na něj s úsměvem zamával, oni zatroubili a zmizeli v dáli.


Po dvou a půl hodinách se náš baculatý řidič odhodlal k nečekanému činu – rozeběhl se, popadl náhradní kolo, mávl na projíždějící pickup, naskočil i s kolem na korbu a beze slova odjel. Asi po 10 minutách navíc odfrčel i jeho mladý asistent s druhým prázdným kolem, takže jsme zůstali naprosto opuštěni v džungli. A co na to Indonésané? Nic. Trpělivě seděli a čekali dál, prostě pohoda, klídek.

Uběhla půlhodina a řidičův pomocník se k naší velké radosti vrátil i s opraveným kolem, namontoval ho a sedl si za volant. Za dalších 45 minut jízdy nabral v jedné vesničce hlavního řidiče s druhou opravenou pneumatikou, takže jsme konečně měli funkční rezervu. V jednom větším městečku byl plánovaný půlhodinový oběd, objednali jsme si rýži s kuřetem a dalším neidentifikova­telným masem, pravděpodobně se jednalo o hovězí. Bylo to dobré a jako tradičně pálivé.

Píchlé kolo podruhé

Městečko bylo pro našeho řidiče konečnou stanicí, nahradil ho jiný. Silnice v tomto úseku vypadala mnohem kvalitněji, žádné zatáčky ani velké výmoly, a tak mohl nový řidič spokojeně šlápnout na pedál. V okamžiku, kdy jsme se už viděli u jezera a začali probírat, co všechno chceme stihnout a zařídit, píchli jsme podruhé, zkrátka zákon schválnosti. Tentokráte byla rezerva k dispozici, což znamenalo jen minimální zdržení.

Zanedlouho jsme zastavili v jakési dílně a pneuservisu v jednom, bylo třeba přifouknout stávající pneumatiku a opravit tu píchlou. Další pětačtyřiceti­minutová pauza byla na světě, ale už jsme to brali s nadhledem. Bylo zajímavé pozorovat mechaniky při práci nebo zemědělce, kteří se vraceli z pole domů a vedli pár vodních buvolů i s mládětem.


Zbytek jízdy byl naštěstí pohodový a ničím nerušený. Do Parapatu jsme dorazili v 18:30 místního času, přičemž autobusové nádraží v Bukittinggi jsme opouštěli téměř před 25 hodinami. Obdivuhodná doba k překonání 600 km, že?

Becakem v ulicích Medanu

Naše putování po Sumatře končilo opět v Medanu, kam jsme se dopravili ze 70 km vzdáleného Berastagi. Autobus zastavil kousek dál od centra, takže nastal menší problém s orientací. Hned se k nám hlásil řidič jednoho becaku, což byla motorka s připevněným postranním vozíkem, v podstatě taková sajdkára, ale 30 000 IDR za odvoz jsme rezolutně odmítli.

Šli jsme na hlavní ulici zjistit, kde se vlastně nacházíme. U stánku jsme narazili na člověka, který uměl anglicky. Říkal, že tady má kamaráda, který nás ve svém becaku odveze do hotelu Zakia, kde jsme měli v plánu bydlet. Namítali jsme, že se na sajdkáru se všemi těmi věcmi nemůžeme vejít, ale podle něj žádný problém. Jeden batoh dal dozadu do malé přihrádky na zavazadla, my se s obtížemi narvali na uzoučkou sedačku, na kolenou jsme měli druhý velký batoh a malý batoh pod sebou. Připadali jsme si jako vosy na bonbónu. Náš nový „průvodce“ jel také s námi, seděl na motorce za svým kumpánem a pořád něco vyprávěl. Místy mu nebylo rozumět, proto jsme mu radši všechno odkývali.

Samotná jízda městem byla neskutečný zážitek. Mysleli jsme si, že nás po několika metrech vyklopí, vždyť s takovou zátěží se ani nemůžeme pořádně rozjet. Sice jsme se rozjeli a nevyklopili nás, ale opět přišla tradiční věc – píchli jsme kolo na přetížené sajdkáře. Než byla závada odstraněna, což trvalo přibližně čtvrt hodiny, Indonésan stále mluvil a mluvil, čímž nás začal dost unavovat.


Po odstranění defektu jsme pokračovali dál v krasojízdě a mohli si vyloženě „vychutnat“ stovky aut všude kolem nás, nadýchat se do sytosti výfukových plynů, krátkodobě přijít o sluch díky hlučným klaksonům a mít oči plné prachu. Jelikož sajdkára po chvíli opět mlela z posledního a prý by už delší jízdu v podobném stylu nevydržela, vyhodili nás u sultánova paláce Istana Maimoon. Zaplatili jsme 19 000 IDR, neměli jsme totiž více drobných, a zbytek došli pěšky, nebylo to daleko. Nakonec jsme byli rádi, že jsme i tento adrenalinový zážitek ve zdraví přežili.

Continue Reading

Doprava

Jak si chytře sbalit na cesty

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na
balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta
nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce
tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako
rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových
zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých
cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný
pobyt.

Published

on

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný pobyt.


1. Cestovní horečku berte s chladnou hlavou

Jedno z prvních základních pravidel zní: uklidněte se. Možná to vypadá jako učitelské klišé, ale tahle pravdivost by se měla tesat do kamene. Staré přísloví dvakrát měř a jednou řež totiž platí všude a u balení na cesty ještě jednou tolik. Takže místo zmateného pobíhání sem a tam udělejte pravý opak. Sedněte si. Zhluboka dýchejte. A s rozvahou a s chladnou hlavou si udělejte rozumný seznam věcí, který pak budete odškrtávat. Žádnou z věcí tak nezapomenete nebo omylem nepřibalíte dvakrát.

2. Balte se nalehko. Vážně, zkuste jen jeden kufr

Ostřílení světoběžníci tvrdí, že nejde dohromady cestovat levně, šťastně a s těžkými kufry. Vybrat si lze jen z kombinace dvou možností. Pokud se jednou rozhodnete místo několika tašek sbalit se jen do jednoho kufru, nikdy už nebudete chtít vycestovat jinak. Vaše mobilita se mnohonásobně zvýší a vy se tak bez větších omezení dostanete kamkoliv chcete. Krom ušetřených nákladů za přepravu má cestování jen s jedním zavazadlem další obrovskou výhodu. Zmenšujete totiž riziko, že jednu s tašek nakonec někde zapomenete nebo vám jí někdo v nestřeženém okamžiku ukradne. S jedním kufrem jste však pánem (o mnoho lehčí) situace.

3. Nebalte na nejhorší možný scénář, ale na ten nejlepší

Toto pravidlo má pouze jednu výjimku a ta se týká lékárničky. Teď se však pojďme zaměřit na věci, jako jsou oblečení, kosmetika a další “nezbytně” nutné přístroje a pomůcky. Než do zavazadla zkoušet mermomocí zabalit tlustý kožich, vezměte si radši vrstvy, zkrátka dvě mikiny či svetry, které můžete nosit na sobě. Kosmetika by vydala na samostatnou kapitolu sama o sobě, a to se týká jak dam, tak i mužů. Je až s podivem, kolik lidí je přesvědčeno (alespoň co se balení týče), že se v cizích krajích nedá koupit zubní pasta, sluneční brýle, holící potřeby, tělové mléko nebo šampon. Opravdu? A nechcete tohle dobrodružství alespoň vyzkoušet? Možná budete překvapeni. Také je dobré vzít v úvahu rozrůstající se počet veřejných prádelen, kde si můžete během chvíle a za pár drobných své oblečení kvalitně vyprat a vysušit. Kouzelné zaklínadlo všech světoběžníků při balení se nazývá trilogie aneb pravidlo tří kusů: tři páry ponožek, tři páry spodního prádla, tři trička. Jedno nosíte, druhé perete, třetí sušíte. Svůj šarmantní šatník tak nechte doma a vemte z něho opravdu jen to nejpohodlnější, ušetříte si síly a zbytečnosti. A hlavně ušetříte drahocenné místo v kufru, které pak můžete zaplnit třeba zakoupenými suvenýry na zpáteční cestě.

4. Vaše chytrá elektronika je chytřejší, než si myslíte

Většina moderní elektroniky jako jsou telefony nebo kamery umí dnes automaticky přepnout voltáž a přizpůsobit se i jinému napětí, které koluje v zástrčkách cizích zemí. Zkontrolujte, zda je na vaší elektronice napsáno “Input: 100–240V. Pokud ano (a dnes už tomu v 99% nové elektroniky bývá), máte nad komplikovanou technologií vyhráno. Což v praxi znamená, že veškeré těžké adaptéry a neskladné speciální redukce napětí můžete s klidem nechat doma.

5. Omrkněte půjčovny v okolí vaší destinace

Cestovní ruch se stává důležitým ekonomickým faktorem a místní firmy na něho samozřejmě reagují. Zkrátka tam, kde existuje poptávka, rychle roste i nabídka. Proto než se budete zoufale pokoušet nacpat do zavazadel potápěčskou výstroj i výzbroj, lyžáky, sportovní chrániče, tenisové rakety či volejbalovou síť, doporučujeme věnovat deset minut Googlu a prověřit nabídku místních půjčoven a sportovních středisek. Nabídka půjčoven se vyvíjí a roste stejně jako potřeby turistů a za rozumný peníz si dnes můžete půjčit opravdu kde co. Zbytečným cestováním tak nebudou trpět vaše sportovní potřeby ani vaše svaly.

6. Sbalte si s sebou i cestovní pojištění

Proč? Protože cestovní pojištění vás ochrání v případě, že se něco stane. Pokryje za vás léčebné výlohy, náklady v případě, že způsobíte škodu někomu jinému nebo třeba výdaje při zpoždění nebo zrušení letu. Je dobré udělat si přehled v nabídce na trhu a nevybírat jen podle ceny, ale podle rozsahu a kvality služeb. Například u AXA Assistance si můžete vybrat hned ze tří balíčků a zvolit si můžete buď krátkodobou, nebo dlouhodobou variantu. Zároveň s sebou v rámci pojištění máte i právní asistenci, která vám pomůže při řešení různých sporů, které člověk nechce řešit u nás doma, natož ještě v zahraničí v cizím jazyce. Takže určitě stojí za to krýt si záda týmem profesionálů. A navíc si všechno sjednáte online během pár kroků, takže neřešíte fronty nebo čekání. Všechny dokumenty máte u sebe hned. Ideální. A jak se rozhodnete vy? Riskovat nebo raději cestovat v klidu a bez starostí?

Continue Reading

Doprava

Paraguayská smlouvačka

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak
smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu
o nezapomenutelné cestě z Paraguaye do Bolívie.

Published

on

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.


Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.


Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.


Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Continue Reading

Cestování letadlem

Jaké je nejlepší letiště světa? Incheon v Soulu!

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden
přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin
nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit
jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu,
na letišti Inchoen.

Published

on

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu, na letišti Inchoen.

Korejské aerolinky byly několik let po sobě vyhlášeny jako druhé nejlepší, hned za Singapure Airlines. Nás, jakožto Evropany, může ovšem v letadlech trochu nemile zaskočit nabídka stravy, která je většinou z poloviny korejská. Ovšem na samotném letišti Inchoen žádné výtky nenajdete. Jedná se jednoznačně o nejlepší letiště světa.


Letiště je sice poměrně velké, avšak není členěno do více terminálů, mezi kterými by bylo nutné jezdit autobusy či vlaky. Pokud máte dostatek času, všude pohodlně dojdete pěšky, případně za pomocí výtahů a eskalátorů. Budova je vícepatrová, avšak přehledná. Na každém rohu navíc rozdávají mapy s průvodci, kde jakou atrakci či zajímavost zrovna najdete.

Lázně a bazén na letišti

Většina cestujících se nejvíce těší na lázně či bazén, který je přístupný všem cestujícím za dvacet dollarů. Pokud s sebou nemáte plavky a ručník, nevěšte hlavu. Vše vám bude zapůjčeno. Stejně tak ženy ocení plně vybavenou šatnu u bazénu, kde jsou snad všechny vlasové a kosmetické prostředky, které Vás jen napadnou. Takže se není třeba obávat, že po koupeli budete odcházet s rozcuchanými vlasy. Pokud jde o make up, můžete využít služeb vizážistek, které na letišti pracují a velmi rády Vám vykouzlí svěží obličej i po několikahodinovém letu či koupeli v bazénu.


Masáže nejen z masážního křesla

Z dalších často vyhledávaných služeb je masáž. V nabídce je hned několik druhů masáží, od aromatických a relaxačních, přes masáže lávovými kameny, až po tvrdé nekompromisní práce thajských masérek, které Vám dají co proto. Cenově zaplatíte od dvaceti do sta dollarů, dle délky a druhu masáže. Ačkoli tato služba není zadarmo, je varianta reálné masáže jistě mnohem příjemnější než pouhé, na letištích často instalované, masážní křeslo. To zde najdete také, dokonce zdarma k použití, avšak ruční masáží to nemůže konkurovat.

Když přijde na letišti hlad

Po koupeli nebo masáží může přijít hlad. Restaurace zde jsou z devadesáti procent korejsko-japonské. Pokud ovšem máte dojem, že asijská jídla milujete, protože čínská bistra v Čechách jsou přece dobrá, pak raději zbrzděte. To, co se jako čínská, korejská nebo třeba pákistánská jídla prezentuje u nás, byť často vařeno přistěhovalci z dané země, je většinou silně upravená varianta originálu. Originální korejská jídla stojí za vyzkoušení, avšak nedivte se, pokud Vám zvláštní silně kořeněná chuť nesedne. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně chcete v pořádku doletět do cílové destinace, je možná jistější variantou vybrat některou z evropských či amerických restaurací na letišti. Pokud trochu zapátráte, narazíte třeba i na klasické ptáčky s omáčkou a rýží, které chutnají stejně tak, jako jsme zvyklí.


Park a botanická zahrada na letišti? V Soulu ano!

O tom, že letiště je skutečně výjimečné, svědčí i celá řada parků a hájů, které v areálu najdete. Pokud zatoužíte například po oddychu v parku plném stromů a travin, stačí si tam zajít. Mnoho cestujících v tomto téměř dokonale přírodním prostředí čte noviny nebo knihy. Ostatně celou řadu literatury si můžete půjčit v letištní knihovně. Jen je třeba myslet na vrácení všech výpůjček před dalším letem. Park navíc v jedné části plynule přechází do botanické zahrady, kde lze obdivovat exotické květiny, za které by se nemusela stydět ani naše nejslavnější botanická zahrada v Liberci. V Incheonu najdete opravdu velkou různost druhů rostlin.

Muzeum jihokorejské kultury na letišti

Součástí letiště je i několik muzeí, která prezentují jihokorejskou kulturu a historii. Zdejší největší Korean Culture Museum mapuje postupně historii země za posledních pět tisíc let. Dozvíte se tak nejen o způsobu života někdejších obyvatel země, ale také o kultuře, obchodu a politických situacích napříč dějinami. Milé hostesky na každém kroku nabízí průvodcovskou brožuru s informacemi v několika světových jazycích (na češtinu však patrně ani zde nenarazíte).

Kulturně založené turisty vedle muzeí jistě uchvátí i hudba a koncerty, které se v pravidelných časových intervalech na různých místech letiště konají. Jedná se o houslové či klavírní koncerty nebo dokonce tradiční zpěv. Časté jsou i průvody masek prezentující korejské zvyklosti a tradice. Jen při procházkách chodbami mohutného komplexu každého jistě napadne otázka, jak velké množství umělců musí toto letiště zaměstnávat, aby se celý bohatý program každý den podařilo realizovat.



Výlety za hranice letiště, třeba do Soulu

Na druhou stranu, pokud vyloženě netoužíte po setrvání několik hodin na místě jednoho, byť luxusního, letiště, je zde možnost vycestovat. Vzhledem k tomu, že s Jižní Koreou nemáme coby Česká republika vízovou povinnost (dostanete pouze razítko do pasu na místě, ale před odletem netřeba cokoli vyjednávat), můžete velmi snadno brány letiště opustit a vyrazit na obhlídky samotného města. Nepříjemností je fakt, že letiště se nachází pětačtyřicet minut cesty vlakem od centra Soulu. Ovšem při, kupříkladu půldenním, čekání se varianta výletu do města jeví jako zajímavý a realizovatelný nápad. Můžete vyrazit takříkajíc na vlastní pěst, tedy koupit si jízdenku na vlak, vystoupit v centru korejské metropole a prohlédnout si ulice. Pokud toužíte po sofistikovanějším výletu, lze jednoduše využít některou z nabídek zájezdových agentur na letišti, například do buddhistického chrámu nedaleko letiště. Agentura alespoň zaručí, že se v neznámém městě neztratíte a nezmeškáte další let.

Spaní na letišti v Soulu

Na závěr ještě jedna zajímavost: pokud máte let, kdy bude nutné na tomto letišti strávit noc či přespávat, není nutné shánět rezervace hotelů v okolí. Letiště nabízí za pár dollarů buňky na spaní, kde si můžete pohodlně a soukromě odpočinout či zdřímnout. O včasné probuzení se postará speciální budík. Pokud chcete buňku sami pro sebe, je pouze vhodné si ji předem rezervovat. Mohly by totiž být plné. Bezplatně a bez rezervace lze využít pak ještě jakousi hromadnou odpočívárnu, kde jsou na zemi elegantní matrace namísto postelí.

Cesta přes korejské letiště tedy bude, patrně vždy, zajímavým zážitkem. Většina Čechů se sem podívá zejména během letů do Austrálie či Indonésie. Pokud tedy máte jen malou možnost volby, kde strávíte přestup, věřte, že Incheon je tou nejlepší volbou!

Continue Reading