Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.

Ještě před pár lety se dala Incká stezka absolvovat individuálně a velmi levně, ale v současnosti je vše jinak. Čtyřdenní výlet lze uskutečnit pouze s místními cestovními agenturami, avšak volná místa si musíte rezervovat již několik měsíců dopředu, protože zájem turistů z celého světa je obrovský. Navíc ceny každý rok prudce stoupají, v létě roku 2007 jsme platili 315 USD/os., ale dnešní nabídka (na rok 2009) se obvykle pohybuje kolem 400 USD/os. a pokud preferujete malou skupinu, osobního nosiče či další speciální služby, budete si muset připlatit mnohem více.

Navzdory vysoké ceně a širokému spektru omezení by byla rozhodně velká škoda Inckou stezku vynechat. Kromě čtyř dnů strávených v nádherném vysokohorském prostředí dorazíte na Machu Picchu brzy ráno, vyhnete se davům turistů a budete si moci vychutnat zdejší magickou atmosféru, kterou toto místo bezpochyby má.

Start na 82. kilometru

Vstávali jsme 5:30, dobalili batohy a nepotřebné věci ponechali v úschovně hostelu. V 6:15 pro nás přijel minibus cestovní agentury Puma´s Adventure a spolu s ostatními turisty i nosiči jsme kolem 7. hodiny opustili Cuzco.

Po třech hodinách jízdy do celkem slušné silnici jsme dorazili do vesničky Ollantaytambo, kde byla krátká přestávka na občerstvení a kdo chtěl, mohl si dokoupit výbavu potřebnou ke zdolání Inca Trail. Kromě incké pevnosti, kterou jsme však zahlédli pouze z dálky, jsme si prošli hezké náměstí se sochou nějakého slavného Inky, květinovými záhony a řadou stánků a obchůdků, kde se prodávalo všechno možné od látek, čepic a rukavic, přes bambusové hole až po jídlo.

Cesta z Ollantaytamba byla hrbolatá, prašná a místy příliš úzká na to, aby se dvě protijedoucí vozidla dokázala bez problémů vyhnout. V jednom bodě jsme strávili snad 15 minut, kdy se náš minibus opakovaně rozjížděl, zastavoval a couval, aby mohl pustit auta a autobusy jedoucí v protisměru. Nakonec jsme však do místa zvaného Piskacucho, které se nacházelo na 82. kilometru železnice vedoucí z Cuzca, úspěšně dojeli.

Seznámili jsme se s našimi dvěma průvodci a zbytkem turistické skupiny (Američanky, Španělky, Filipínec, Holanďané a Italové), celkově nás bylo čtrnáct. Po úpravě zavazadel jsme si vystáli frontu u vstupní kontroly, přes kterou musel projít bez výjimky každý. Správce v registrační budce všem zkontroloval pas, dostali jsme razítko s místem a datem začátku cesty, a když jsme měli tyto nezbytné formality za sebou, mohli jsme spokojeně vyrazit na první metry nejslavnější jihoamerické túry.

Pohodový první den

Přešli jsme ocelový most a následoval zhruba tříkilometrový nenáročný úsek údolím řeky Urubamba. Během cesty jsme mohli obdivovat nedaleké ruiny Q´anabamba nacházející se poblíž železniční trati a zasněžený vrchol hory Véronica (5 750 m), jež dostala své jméno podle horolezkyně, která ji pokořila jako první. V dalších 2 km přišla dvě stoupání, z nichž zvláště to druhé by se dalo označit za solidní „vrchařskou prémii“. Naštěstí nebylo dlouhé a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce, odkud byl krásný výhled na ruiny a rozsáhlé terasy Llactapata. Poblíž se nacházela i menší kamenná pevnost Willkarakay a jakási drobná pyramida porostlá zelení.

Sestoupili jsme dolů po písčitém svahu mezi malými stromky a keři a dostali se do údolí řeky Cusichaca. Po 15 minutách chůze jsme zastavili ve vesničce Tarayoq, kde byla naplánována hodinová přestávka na oběd. Dalších 5 km vedlo do mírného kopce, stezka byla lemována hustou vegetací a dokonce jsme spatřili i pár nádherně zbarvených kolibříků. Ani tento úsek nebyl extra náročný a za necelou hodinu a půl jsme úspěšně dorazili do osady Wayllabamba (3 000 m), kde naše dnešní pouť v 16:30 skončila. Spát jsme šli po večeři asi ve 20:30, abychom byli odpočatí na nejnáročnější den celé trasy.

Nezničitelní nosiči

Průvodci nás vzbudili v 5:45 ranním čajem, v 6:30 se podávala vydatná snídaně a v 7:15 jsme opustili Wayllabambu (ani jsme si nestačili pořádně prohlédnout nedaleké ruiny). Čekalo nás dlouhé nepříjemné stoupání s převýšením 1 200 metrů a po překonání nevyššího bodu celé trasy sestup do kempu Pacaymayo.

Nepostradatelnou součást naší výpravy tvořili nosiči. Vykonávali tu nejtěžší práci, za níž byli bohužel dost bídně placeni. Původním povoláním šlo především o zemědělce, kteří si tímto způsobem přivydělávali, aby mohli uživit své rodiny. K naší skupině jich patřilo asi osmnáct a každý z nich měl na starosti něco jiného – jeden vařil, druzí mu pomáhali, další myli nádobí, starali se o vodu, nosili a stavěli stany, jiní zase nosili židle, stoly, nádobí, potraviny a další potřebné věci. Ačkoli tito lidé neměli žádné vybavení do hor (chodili jen v jednom otrhaném tričku, starých kalhotách a univerzálních černých pantoflích) a na zádech tahali značnou zátěž, přesto dokázali v rychlém tempu, což znamená asi třikrát rychleji než drtivá většina turistů, zdolávat kopce ve výšce nad 4 000 metrů.

Systém fungoval následovně. My, turisté, jsme se nasnídali a vyrazili na cestu. Nosiči mezitím umyli nádobí, složili všechny stany, zabalili veškeré příslušenství do velkých těžkých batohů (odhaduji váhu mezi 20 a 30 kg) a vydali se rychlým tempem za námi. Po pár desítkách minut nás předešli a „pospíchali“ k dalšímu tábořišti, kde buď připravili oběd, nebo pro nás rovnou nachystali stany. My akorát přišli do kempu a zapadli do připravených stanů, kde jsme mohli nerušeně odpočívat. Nosiči šli mezitím vařit, a když bylo jídlo připraveno, vzbudili nás. Zatímco my jsme se najedli a šli spát, oni umyli nádobí a připravili se na zítřek, kdy vše začalo nanovo.

Stoupáme a stoupáme…

Hned za Wayllabambou jsme se napojili na další výpravy a v jakési „frontě“ postupovali ke kontrolnímu bodu, který naštěstí nebyl daleko. V následujícím stoupání, jež by se ještě dalo označit za mírnější, se startovní pole roztrhalo, což člověku umožnilo lépe vstřebávat nádhernou přírodní scenérii.

Po 2 km jsme narazili na můstek z klád přes řeku Llullucha a po chvilce prudšího stoupání došli na místo zvané Trés Piedras (Tři kameny), avšak místo avizovaných kamenů zde byla jen umývárna, záchody a plocha určená ke kempování. Dali jsme si zhruba půlhodinovou přestávku – nejlepší bylo sednout si do stínu stromů, kde nepražilo ostré slunce a v klidu čekat na zbytek výpravy.

Tříkilometrový úsek z Trés Piedras do dalšího tábořiště Llullucha Pampa by se co do obtížnosti terénu dal označit jako nejtěžší úsek z celé Inca Trail. Nejdříve nastalo prudší stoupání po prašné cestě, která byla lemována nízkými stromy a hustými keři. Po necelém půl kilometru se prudší stoupání změnilo na velmi prudké, prašnou cestu nahradily stovky kamenných schodů různého tvaru a velikosti (některé byly snad 60 cm vysoké) a nízké stromy a keře přešly doslova v džungli. Stezka vedla kolem kmenů padlých stromů, kličkovala mezi kořeny a vyhýbala se vodním tokům, ale i tak byly některé schody mokré a kluzké a výstup po nich žádná legrace. Nejen turisté, ale i zdatní nosiči toho měli plné zuby, těžce oddychovali, potili se a museli dělat přestávky.

Krajina v okolí Llullucha Pampa dostala oproti předchozímu úseku úplně jiný ráz – zelené stromy a keře vystřídaly holé rozeklané skály, jejichž úbočí byla pokryta hustými trsy vysušené žlutohnědé trávy, kterou pár desítek metrů od nás spásalo malé stádečko huňatých lam, a na mohutném horském masivu v dáli se bělal věčný sníh.

Průsmyk mrtvé ženy

Nejvyšší bod Incké stezky se nazývá Warmiwañusca (Průsmyk mrtvé ženy) a nachází se v nadmořské výšce 4 215 m. Stoupání o délce cca 2,5 km není extra prudké či technicky náročné, avšak nedostatek kyslíku udělá své. Musím uznat, že posledních 100 výškových metrů bylo poměrně krušných, musel jsem si dát několik povinných přestávek, při kterých jsem se v mírném předklonu a opřen o hůlky snažil nalézt ztracený dech. Nicméně za 45 minut jsem měl jako druhý z naší skupiny výstup zdárně za sebou a mohl se těšit z úchvatných výhledů do okolí.

V následující půlhodině dorazili téměř všichni členové výpravy, společně jsme se vyfotili, a protože v průsmyku nepříjemně foukalo, nastal čas pokračovat po kamenitém chodníčku dolů do kempu Pacaymayo (3 600 m). Krajina vypadala velmi podobně jako v posledním stoupání k Warmiwañusca, ale tato část byla rozhodně příjemnější – z mírného kopce se rozhodně chodí lépe a ve vysokých horách to platí dvojnásob.

Pár desítek metrů před kempem jsme uviděli jednoho nosiče s vlaječkou cestovní agentury Puma´s Adventure, který nás nasměroval přímo ke stanům. Stejným způsobem usměrňovaly své „ovečky“ i ostatní společnosti, čímž se zabránilo zmatenému bloudění turistů po tábořišti. Kolem 14. hodiny jsme se ocitli u stanů téměř všichni a na uvítanou dostal každý z nás hrneček sladkého teplého nápoje rudé barvy, který se nazýval „chicha“, což bylo něco mezi čajem a punčem s přibližně 2 % alkoholu – moc dobré.

Zbytek dne se odehrával především ve znamení jídla a odpočinku – v 15:00 oběd, následovala zasloužená relaxace, v 17:30 se podával čaj a malá svačina (při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na další den) a před večeří, která byla naplánována na 19:30, jsme si s ostatními členy výpravy krátili dlouhou chvíli hraním společenských her. Po vynikajícím jídle jsme zalezli do stanů a sbírali síly na zítřek.

Ruiny Runkuraqay v mlze

Na noc se obloha zatáhla a začalo pršet, což nás příliš nepotěšilo. Déšť trval několik hodin, k ránu však naštěstí ustal. Naši průvodci říkali, že na tomto místě prší snad každý den v roce, období sucha nevyjímaje. Nebylo se čemu divit, nedaleko od kempu začínalo pásmo horského pralesa, ze kterého stoupala hustá mlha přímo k nám.

V 7:30 jsme opustili tábořiště Pacaymayo a vydali se opět do kopce k tzv. „Druhému průsmyku“, který se nacházel v nadmořské výšce 3 998 metrů. Stoupání sice nebylo náročné jako včera, ale i tak jsme museli překonat čtyřsetmetrové převýšení. Situaci nám navíc komplikovala nejen mlha a mokro, ale především mračna dotěrných malinkatých mušek, kterým ošklivé počasí vyloženě vyhovovalo, a jejich štípnutí byla dost bolestivá – naštěstí zafungovalo kouzlo repelentu.

Kamenná stezka se místy měnila ve velmi strmé a úzké schodiště, ale po 40 minutách jsme byli za námahu odměněni ruinami Runkuraqay (3 780 m) neboli „Domem ve tvaru košíku“, ale průvodce nám říkal, že správný název by prý měl být Runturaqay. Tato stavba okrouhlého tvaru kdysi bývala inckou pevností a strategickým pozorovacím bodem, prohlédli jsme si ji i zevnitř a na závěr si vychutnali pohled na průsmyk Warmiwañusca a mlžný prales pod námi.

Zbývající části výstupu vedla serpentinami až k planině se dvěma malými jezírky a odsud už chyběl jen kousek nejvyššímu bodu dnešní trasy. Nahoře měla být hezky vidět zasněžená Cordillera Vilcabamba, ale jelikož bylo sychravo a mlha, zůstalo vše skryto za bílou clonou. Alespoň jsme se tedy porozhlédli po nejbližším okolí, spatřili jednoho kolibříka a dali si svačinu.

Čnící město Sayacmarca a horský mlžný prales

Sestupovou cestu do údolí tvořil kamenný chodníček lemovaný vysokou a suchou trávou, poté jsme míjeli jezero pokryté velkým množství zelených řas a pokračovali mezi nízkými stromy a keři až k rozlehlým ruinám Sayacmarca (3 580 m) neboli „Čnícímu městu“. Přístup na skalní ostroh, kde se zachovalý komplex staveb nalézal, umožňovalo dlouhé a strmé kamenité schodiště, a proto bylo nejlepší vylézt sem nalehko bez batohů.

Sayacmarca nebyla jen další z řady strategicky umístěných pevností, které měly inckou říši chránit před vpádem nepřátel, ale měli zde např. i obřadní místo s kamenným oltářem, kde se konaly náboženské rituály, prostory s astronomickým významem a důmyslný systém inckých vodovodů. A jelikož se hustá bílá oblaka protrhala a mlha opadla, naskytly se nám úžasné výhledy do všech světových stran.

Vrátili jsme se pro batohy, prošli kolem menších ruin Qonchamarca a pokračovali pásmem horského mlžného pralesa, což byl opravdu nevšední zážitek. Obrovské množství rostlin (např. bambus či orchideje), keřů a stromů vytvářelo dohromady neprostupnou zelenou hradbu často zasahující i nad kamennou stezku, a tak si člověk místy připadal jako v zeleném tunelu. Chvíli nato jsme stanuli na planině s tábořištěm, kde už na nás čekali nosiči s připraveným jídelním stanem a vzápětí se podával oběd.

Najedení a trochu odpočatí jsme se vydali na další pouť krásným horským pralesem. Znovu začalo pršet, ale to v žádném případě nemohlo pokazit úžasný prožitek z okolní krajiny – řeka Urubamba, zalesněné hory, strmé srázy a hluboká údolí, ve kterých stále ležela mlha. Tato část cesty nebyla nijak náročná a vedla převážně po vrstevnici. Zpestřením byl incký tunel vytesaný do skály, kde se však s velkým batohem na zádech nedalo pořádně projít.

Phuyupatamarca a 2500 schodů

Po necelých 4 km jsme opustili prales a ocitli se na menším tábořišti poblíž krásného a zachovalého inckého naleziště Phuyupatamarca (3 620 m), což v překladu znamená „Město nad mraky“. Skutečnost by však odpovídala spíše označení „Město pod mraky“, protože kromě několika krátkých okamžiků byly ruiny neustále zahaleny neproniknutelným závojem husté mlhy.

Dolů k Phuyupatamarce vedlo prudké kamenné schodiště a po jeho úspěšném zdolání jsme si mohli v klidu prohlédnout kaskádovité obřadní lázně a zemědělské terasy. V následujících několika kilometrech pralesa nás čekalo nepříjemných 2 500 schodů různé výšky, šířky a délky. Člověk se musel pohybovat velmi obezřetně, protože drtivá většina schodů měřila sotva 20 cm, což přibližně odpovídalo polovině trekové boty bílého turisty.

Asi za hodinu jsme přišli k rozcestí, odkud byly vidět nedaleké terasy Intipata, ale pohled z dálky nám bohatě stačil. Počkalo se na zbylé členy výpravy a všichni společně jsme zahájili čtvrthodinový sestup serpentinami do kempu, poblíž kterého se nacházely i další ruiny Wiñaywayna.

V 16:30 jsme byli konečně na místě a už jsme se nemohli dočkat, až se po třech dnech osprchujeme, a navíc v teplé vodě. Dostat se do sprchy byl poměrně složitý proces – každý musel nejdříve navštívit recepci hostelu, kde si za 5 solů koupil lístky, poté si šel stoupnout do své fronty a nezbývalo mu než trpělivě čekat (i přes půl hodiny), až na něj přijde řada.

Večeře byla naplánována na 19:30 a při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na poslední den, kterého jsme se už nemohli dočkat. Mělo se vstávat před 4. hodinou ranní, abychom byli včas u kontrolní brány a dostali se na Machu Picchu za svítání. Následovalo poděkování všem našim nosičům – průvodce nám je po jednom představil, oni řekli, co dělají a my jim zatleskali. Jelikož tady jejich práce skončila (na Machu Picchu s námi už nešli), dostali od každého z nás nějaký ten finanční obnos, který byl alespoň malou odměnou za jejich tvrdou a namáhavou práci.

Poslední kilometry

Alarm na hodinkách nás probudil ve 3:50, sbalili jsme si věci, nasnídali se a v půl páté byli připraveni vyrazit, bohužel jako jedni z mála. Zatímco některé výpravy byly již na odchodu, my museli čekat na ostatní. Tábořišti jsme dali sbohem až ve 4:50, následoval přesun za svitu baterek ke strážní budce, kde jsme se zařadili do fronty za ostatní turisty.

Před půl šestou se závora strážnice konečně otevřela a my se mohli vydat na poslední kilometry, které nás dělily od vytouženého Machu Picchu. Stezka vedla mlžným pralesem téměř po vrstevnici, takže jsme nemuseli překonávat žádné velké převýšení. Zpočátku byla ještě tma, ale po 20 minutách se za zpěvu ptáků začalo rozednívat a i přes poměrně hustou mlhu se dalo spatřit údolí řeky Urubamba a světla městečka Aguas Calientes.

Jediný obtížnější úsek přišel po hodině a půl cesty. Čekalo nás velmi prudké, asi padesátimetrové schodiště, které vedlo k Intipunku (2 650 m) neboli „Sluneční bráně“. Když jsme se sem všichni úspěšně doplazili, hodinky ukazovaly 7:15.

Zasloužená odměna

Intipunku mělo být místem, odkud poprvé uvidíme Machu Picchu, ale okolí bylo zahaleno do mlhy husté tak, že by se dala krájet, takže jsme neviděli nic. Pokračovali jsme husím pochodem po kamenité stezce, u které jsme narazili na údajně největší orchideu celé Jižní Ameriky. Měla růžovou barvu a její květ měřil v průměru cca 20 cm. Za dalších 10 minut jsme se ocitli u obřadního místa s kamenným oltářem, a když jsme se podívali dolů, zmocnily se nás pocity štěstí.

Mlha, která do té doby halila celé údolí, se pozvolna začala zvedat a za pár okamžiků jsme s úžasem hleděli na Machu Picchu v celé své kráse. Pohled na ztracené město Inků obklopené mlžným oparem, zalesněnými horami a neprostupným pralesem byl prostě ohromujícím, úžasným a nepopsatelně silným zážitkem, na který se zkrátka nezapomíná.