František Švarc
Hlavní akci roku 2008 jsme začali připravovat už víc než půl roku dopředu. Jsme taková volná skupina „pálavistů“ a tohle byla naše zatím největší akce, už tradičně nejen čistě vodní. I přes to ale velká část našich aktivit nějak souvisela s černohorskými řekami. Samozřejmě jsem si nemohli nechat ujít populární Taru, sjeli jsme část Morači, prošli kaňon jejího přítoku Mrtvice, nahlédli do minikaňonu Cijevne a doslova proskákali tajemný kaňon Nevidio (Nevideo) protékaný říčkou Komarnicou. Černá Hora je nádherná země se spoustou nahuštěných krás, jen kdyby alespoň s odpadem nakládali lépe. My jsme ji navštívili ve druhé polovině července. To už platil zákaz dovozu potravin. Na přechodu Ščepan Polje jsme projeli bez problémů, ale vozit sebou větší zásoby je zbytečné. I ve vnitrozemí se dá v řekněme okresních městech bez problémů nakoupit plný sortiment za podobné, možná i nižší ceny jako u nás.
{{reklama()}}
Na vodě byla hlavním cílem Tara. Permit na splutí je opravdu krvavý (cca 70E/osobu) a to se ještě platí kemp na Radovan Luka. Tamní kuchyni jako jedinou nemůžeme doporučit. Kaňon Tary je hluboký, ale poměrně otevřený, málokde jdou skály až do vody. Za ty „prachy“ si na něj patří nechat celé dva dny, kochat se, nespěchat, zajít k vodopádům, nakouknout do bočních kaňonů. Vodácky jsou horní dvě třetiny ne příliš náročné peřeje, mezi kterými to příjemně teče (rychlost vychází cca 7km/hod ). Spodní úsek je zajímavější, dlouhé úseky vysokých vln, ale technicky jednoduché, přehledné, bez většího manévrování a bez složitější vody. Pro srovnání, rakouská Salza za stavu cca 180 byla technicky náročnější a více zalévala. Pokud si chcete aspoň trochu užít pocit, že jste jeli údajně druhým nejhlubším kaňonem světa (aspoň v průvodcích se to píše), vyzkoušejte si jen spodní úsek. Podle všeho se za něj neplatí permit.
Dalším naším cílem byla řeka Morača. Tam jsme řešili problém s nasedacím místem. Hledali jsme kilometr 34, výš jsme rozhodně na vodu nechtěli. Všechny zdroje prakticky opisují starou DKV, ale všudypřítomné silniční tunely jsou už jiné a čísla většinou nemají. Popisované dva domky tam jsou, ale z auta je neuvidíte. Naštěstí jsme měřili vzdálenost od soutoku s Mrtvicí. Pokud tedy pojedete shora, tak za novým dlouhým tunelem hodně zpomalte a dívejte se do leva. Tam je cosi s plotem, před tím je místo tak na tři auta, a pár desítek metrů dál je stezička dolů.
Morača moc vody neměla a směrem dolů jí snad ubývalo. Vodočtů jsme viděli několik, ale nepoužitelných. Na řece jsou stupně a peřeje a mezi tím skoro „olej“. Rychlost vycházela do 3km/hod včetně překonávání překážek. Pokud byste se chtěli na řeku vydat, tak vězte, že před oběma těžkými místy jsou lanové mostky. První místo jsme skoro koníčkovali vpravo. Před druhým místem těžili štěrk a zastavení zde nejspíš nebude vždy jednoduché. Trochu jsme uvažovali o sjetí, ale je to asi padesátimetrový úsek, kde by byla velmi obtížná pomoc. Přenášení vlevo je opravdu velmi namáhavé a proto doporučuji nasedat níž. Na více místech se těží štěrk a k řece se tudíž dá dostat. Kaňon ve spodní části připomíná Salzu. Tady byly navíc fíkovníky, cikády, spousta hadů, vraky aut a igelitky visící ze stromů. Bez větších záludností tok pokračoval až před Podgoricu, kde je na levém břehu šikovné místo i na nouzový bivak.
Kaňon Mrtvice je program na celý den. Stojí za to jej projít celý. Každá část má svoje kouzlo. Do Velje Duboko jsme šli 4,5hod, jak se běžně uvádí. Návrat stejnou cestou sice není nudný, ale když nevyšel původní plán přechodu z údolí Morače (z Dragoviča Polje), tak někteří z nás vyzkoušeli přístupovou cestu z Medurječe. Ta je v prostřední části obtížně sjízdná, od aut domorodců létaly jiskry a stop byl jen o něco rychlejší než chůze. I orientačně by to ze spodu nebylo úplně jednoduché. Při případném pokusu doporučuji směřovat (logicky) nahoru a spíše doleva.
Na Cijevnu jsme nasedali na začátku kaňonku z odbočky na Dinoše, vody se zdálo maličko, ale dál to bylo akorát. Rychlost vycházela do 1km/hod, ujeli jsme asi tři kilometry a překonávali čtyři problematická místa. Na krásný zážitek to úplně stačilo. Kaňonek má hloubku od hladiny cca 10 metrů. Když se do něj vydáte, počítejte s tím, že polezete několikrát nahoru a dolů, protože loď zde prostě nezatočí. Vezměte si tedy vhodné vybavení.
Největším zážitkem celé výpravy byl kaňon Nevideo. Je to údajně poslední projitý evropský kaňon. V podhůří Durmitoru ho vyhlodala říčka Komarnica, která se o pár kilometrů dál vlévá do Pivské přehrady. Jméno znamená něco jako „neviditelný“. Díky strmým až převislým stěnám není shora vidět jeho dno. Dnes je v jeho okolí spousta nových značených tras. Jedna z nich, která směřovala do spodnější části kaňonu, nebyla ani vyšlapaná. Průměrná hloubka kaňonu Nevideo je cca 150 m, maximální hloubka se pohybuje okolo 400 m, nejužší místo má asi metr. To byly první získané informace. Dál to bylo složitější. Na jedné straně je jeho prostoupení řazeno k největším úspěchům černohorského horolezectví, na druhé do něj chodí komerční výpravy. Popisy uvádějí nutnost potápěčské a horolezecké výbavy, ale na fotkách a videích není vidět nic potápěčského kromě neoprenu. Za to jsou tam vidět skoky a proplavání sifonů, které vypadají, že se dají obejít. Na netu nacházím odkaz na tištěného českého průvodce Nevideem s kontaktem na autora a získávám kontakty na lidi, co ho prošli. Vrací se mi ale jen oznámení „zobrazeno na počítači“. S Petrem Hnykem, který je z nás největší horolezec, sháníme dál informace a lámeme si hlavy. Všechny prameny se shodují, že je tam místo, odkud už se dá jít jen dopředu – ale po 50 nebo 500 metrech? Nakonec dáváme dohromady ještě informace od Piffa, který kdysi u Nevidea byl a prameny, přeložené Markem „Šamaničem“. Shrnutí dostupných informací zní: úsek je dlouhý 3 až 3,5 km, průchod trvá několik hodin, je obtížný a nebezpečný. Vyjasňujeme si, že s sebou vezmeme co nejvíc materiálu a na místě se rozhodneme, zda a jak do toho půjdeme. Tolik přípravy.
Smůlu s počasím v předchozí části výpravy nám vynahradilo štěstí při příjezdu k Nevideu. Těsně před námi sem dorazila komerční skupina. Od té pomoc neočekávám, ale znamená to, že průchod je možný. Obhlížíme jejich vybavení. Balí se zde ale i několik „amatérů“, kteří kaňon včera prošli, a ti jsou pro nás důležitější. Ověřujeme si nejdůležitější informace. Popisují nám výstupové místo. Sice znám fotku, ale pokračovat kaňonem dalších údajně 20km rozhodně nechceme. Odkazují nás na komerčního guida. Ten nás varuje, že je to nebezpečné. Před pár dny si tam někdo zlomil nohu. Nakonec slibuje mužika u výstupu. Neviděl jsem ho, ale prý řešili vlastní problém s vymknutým kotníkem.
Je rozhodnuto. Jdeme do toho s tím, že musíme projít. Máme kompletní vodácké vybavení (neopreny, vesty, helmy) a dva batohy materiálu. V desetičlenné skupině nám průchod trval skoro pět hodin, pak půl hodiny nahoru a hodinu zpět na tábořiště. Také jsem pochopil, proč mi nikdo na mé otázky neodpověděl. Obtížnost a nebezpečnost Nevidea se velmi špatně vysvětluje a možná ještě hůř chápe. Přesto se o to právě pokouším.
Nevideo není obtížné kvůli jednotlivým faktorům, které zde působí. Obtížnost a nebezpečnost způsobuje jejich souhrn, doba působení a nemožnost předčasného ukončení. Zkusím to postupně. Vše je mokré a kluzké, většinou se jde vodou, často i plave. Teplota je hodně nízká, uvádí se pod 10 stupňů. Světla se sem moc nedostane. Každý krok vyžaduje soustředění, protože může skončit pádem. Lezení po tak kluzkých skalách je skoro nemožné, jištění a slaňování by bylo neúměrně časově náročné. Proto se skáče do tůní z různě problematických míst, z různých výšek, někdy do hodně omezeného prostoru. Decimetry dělí od zranění. To vše s vědomím, že záchrana z těchto míst by byla velmi problematická. Několik hodin vypětí a napětí, chladu a vyčerpání. Zpátky to nejde, musíš dopředu. Skončit to nejde, musíš dopředu. Asi v polovině je trochu širší místo, možná 10 m. Kdyby se tady dalo skončit, tak by to bylo dobré. V druhé polovině cesty už jsme toužebně vyhlíželi konec. Asi nejen my. Drtivá většina fotek, které jsme našli a nakonec i těch našich je z první poloviny. Výstup se nedá přejít, je to opravdu první místo, které připadá v úvahu, velmi ostrý travnatý svah vpravo.
Skoky jsme nepočítali. První větší, kde se všichni fotí, má cca 4 m, největší skoro na konci možná 7 m. Na pár místech jsou nýty, někde jsou trámy ze spadlého mostu použity jako pomůcka. Na začátku kaňonu je vodočet. Při naší akci byl prakticky na nule a přitom vody bylo poměrně dost. Bylo také poměrně brzo (červenec). Jako nejvhodnější období se uvádí kvůli nižšímu stavu vody a stabilnímu počasí až srpen a září. Naštěstí se nám vyhnula vážnější zranění. I já jsem ocenil tlumící schopnosti vybavení, když mi ujela noha. Je to zkrátka životní zážitek, ale podruhé mne tam nikdo nedostane.
Neodpustím si dvě závěrečné poznámky. Mějte na paměti, že všechny kaňony jsou „živé“. Čerstvé sesuvy třeba po jarním tání mohou zásadně změnit podmínky. Tento text také nechce být pozvánkou do průšvihu, ale informací, která by měla pomoci se mu vyhnout.
