Mystická, kultovní a poutní místa
Chavín de Huántar, odkaz staré peruánské kultury
Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva
tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité
šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě
zvaném Chavín de Huántar.
Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.
Odjezd
Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.
Autobusoví mluvkové
Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.
Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.
Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny
Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.
Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.
Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.
Archeologické naleziště
Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.
Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.
Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.
Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.
Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.
Morče k obědu
Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.
Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.
Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.
Jízda v zavazadlovém prostoru
Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.
Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).
Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.
Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.
Vysvobození v Catacu
Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.
Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.
Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.
Odjezd
Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.
Autobusoví mluvkové
Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.
Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.
Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny
Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.
Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.
Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.
Archeologické naleziště
Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.
Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.
Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.
Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.
Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.
Morče k obědu
Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.
Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.
Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.
Jízda v zavazadlovém prostoru
Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.
Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).
Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.
Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.
Vysvobození v Catacu
Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.
Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.
Mystická, kultovní a poutní místa
Pouť do Santiaga na vozíku
Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi
nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou
pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro
nás byla jen o to větší výzva.
Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči. Snažím se být filozof svého vlastního života, i když jsem na vozíku a neudělám si bez pomoci vůbec nic. Bydlím sama a touto cestou bych ráda ostatním lidem s postižením ukázala, že všechno jde, ale musí se chtít.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro nás byla jen o to větší výzva.
A tohle je úryvek z našeho deníku:
Když jsme se dalšího dne probudily a vylezly jsme ze spacáků, každý, koho jsme potkaly, nás obdivoval a měl z nás oči navrch hlavy. Opět jsme netušily, kam nás nohy ten den dovedou. Vždycky, když jsme šly po silnici a potkaly jsme kohokoli, kdo měl u sebe mušli (symbol poutníků), zavolaly jsme na něj: „Buen camino!“, což česky znamená šťastnou cestu. Poutníci se takhle obvykle zdraví, když se potkají. Silnice vedla místy mírně z kopce a jindy zase do kopce. Cesta nám nepřipadala tak prudká, jelikož nás nic nebolelo, a tak nám další úsek uběhl, jako když do stromu uhodí blesk. Byly jsme v pohodě a strašně jsme si to užily. Najednou se v dáli objevilo město jménem Ponferrada. Řekly jsme si, že tímto tempem do Santiaga dorazíme moc brzy. Dohodly jsme se, že krapet přibrzdíme, rozhlédneme se po okolí a dál půjdeme, jen když se nám bude chtít.
Nakonec se nám nikam nechtělo a brzy odpoledne jsme se ubytovaly v albergue. Tentokrát byla ubytovna o něco větší než ty předchozí. Dokonce ji měli rozdělenou na pánskou a dámskou část, což mně dost vyhovovalo. Tísnivě na mě však působilo, že jsme měly společný pokoj se všemi ostatními ženami. Braly jsme to nicméně jako další výzvu na naší cestě. Objevila jsem spoustu nových podnětů k přemýšlení. Potkaly jsme například staršího muže, díky kterému jsem měla možnost poznat, že camino může člověk absolvovat s kýmkoli a za jakýchkoliv podmínek.
Tento neobyčejný pán šel camino s krásným hnědým poníkem, který vypadal velmi mladě. Měl s sebou však nejen koně, ale také exotického papouška. Klec s papouškem stála přivázaná na koni. Po několika minutách pozorování těchto živočichů jsem dospěla k názoru, že camino s vozíkem není až tak bláznivé, daleko ujetější je vydat se na cestu se zvířaty. Ale můžu říct, že kdybych byla zdravá, tak bych byla schopná to uskutečnit i takhle. Vždyť je nakonec fuk, jestli máte vedle sebe čtyřnohého přítele, anebo dvounohého – hlavně, že si rozumíte. Myslím si, že koníkovi procházka nevadila, ale pták evidentně spokojený nebyl. Asi by si raději volně lítal sem a tam v oblacích, než se trmácet v kleci přivázaný ke koni.
Pomalu se začalo stmívat. Dohodly jsme se, že si půjdeme do kuchyně uvařit čaj, a tam jsme objevily podobného blázna, jako jsme my. Každý den ušel 50 km. Dostal od nás přezdívku Forrest Gump. Nadchly jsme ho tím, že jsme absolvovaly camino s vozíkem, bylo to na něm vidět. Chtěl na nás mít památku, tak jsme seznámení zpečetily společnou fotografií.
Taky jsme potkaly chlápka z Andalusie, který nám hrál venku na kytaru, i když byla tma. Z jeho písní bylo cítit, že je dost osamělý a že by byl rád, kdyby se na cestu do Santiaga někdo vypravil s ním. Po nějaké době jsme se odebraly do pokoje, už bylo pozdě a ráno jsme musely brzy vstávat. Než jsme usnuly, povídaly jsme si o tom, že jsme udělaly dobře, když jsme zůstaly v Ponferradě. Byl to odpočinkový den. Vždyť platí, že nic se nemá přehánět.
Celý deník, který Linda diktovala a Kačka zapsala, najdete ke stažení ze stránek sdružení Ultreia
Mystická, kultovní a poutní místa
Velehrad – tip na výlet
Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv.
Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého
poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie,
kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem.
Velehrad najdeme 6 km severozápadně od Starého Města u Uherského Hradiště. Jde o kraj zlínský, arcidiecéze olomoucká, děkanát Uherské Hradiště, je to jedno z nejvýznačnějších poutních míst v ČR, spojeno s tradicí cyrilometodějskou. Kult slovanských apoštolů, kteří jsou spolu se sv. Benediktem spolupatrony Evropy, dělá z Velehradu poutní místo, které přesahuje významem hranice našeho státu.
Něco málo z historie Velehradu
Počátky dnešního Velehradu datujeme na začátek 13. století, kdy byl zde postaven první cisterciácký klášter na Moravě založený moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem v románském stylu s vlivem rané gotiky. Jde o rozlehlý komplex spolu s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který byl dokončen ve čtyřicátých letech 13. století. Roku 1421 byl vypálen moravskými husity, znovu obnoven během let 1587–1592, raně barokní přestavba byla realizována v letech 1629–35. Dnešní podoba pochází z přelomu 17 a 18. století.
Roku 1990 se sem znovu vrátil jezuitský řád Tovaryšstva Ježíšova, který zde na velmi významném poutním místě zajišťoval duchovní službu. Papež Pius XI. ocenil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu a r. 1927 udělil zdejšímu chrámu titul a výsady menší baziliky (bazilika minor). U příležitosti jubilea 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje roku 1985 věnoval papež Jan Pavel II. bazilice Zlatou růži. A dne 22. dubna 1990 zde proběhla návštěva hlavy římskokatolické církve, papeže Jana Pavla II. Památkou na tuto událost je zdejší kříž s jeho znakem, který je umístěn na nádvoří před bazilikou.
Bazilika na Velehradě
Zdejším klenotem je bazilika minor Nanebevzetí Panny Marie. Součástí komplexu je rovněž barokní kaple sv. Jana, novogotická kaple sv. Cyrila a Metoděje, podzemní katakomby a lapidárium s expozicí románské architektury.
Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie, kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem (obrazem Panny Marie Matky jednoty křesťanů), hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a náhrobek kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky s nádhernými mozaikami. Dále je zde umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky (1885).
Poutní cesty jsou různé ale láska a víra zůstává
Velehrad je cílem několika poutních cest. Známá je Poutní cesta růžence. Trasa začíná ve Starém Městě u Uherského Hradiště u železniční trati a směřuje na Velehrad. Lze ji ujít zhruba za hodinku, měří čtyři kilometry.
Můžeme se vrátit do starých dávných časů, kdy náš duchovní život měřil tep srdce, modlitba a naše poutní kroky. Rozjímali jsme, věřili, přemýšleli a nikam nespěchali. Tato poutní cesta přetrvala dodnes a je provázena celkem dvaceti zastaveními růžencové modlitby. Úvod představuje Radostný růženec, pokračuje Růženec světla, Bolestný růženec a vyvrcholením je Slavný růženec. Jednotlivá zastavení symbolizují jedno tajemství, které je zpracováno sochařsky z božanovského pískovce. Návrhy vytvořil Milivoj Husák.
Poutní cesta Velehrad – Sv. Hostýn
vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa je dlouhá zhruba 59 km je členěna dvaceti pěti zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi. Na tuto základní poutní trasu navazuje poutní cesta Sv. Hostýn – Sv. Kopeček.
Poutní cesta Velehrad – Sv. Antonínek
spojuje Velehrad s jihomoravským poutním místem v blízkosti Blatnice pod Sv. Antonínkem. Na trase dlouhé zhruba 24 km je rozmístěno dvanáct zastavení. Poutní trasa byla požehnána Mons. Janem Graubnerem v srpnu 2012.
Mešní a košer vína
Vše co se místa týká, najdete vyčerpávajícím způsobem na stránkách velehradinfo.cz včetně pozvánky na mezinárodní výstavu mešních a košer vín, která se na Velehradu koná každoročně. Akce se letos bude konat 7. listopadu od 16:00 hodin ve Slovanském sále Stojanova gymnázia Velehrad.
Největší moravské poutní místo Velehrad je již po staletí symbolem setkávání kultur Východu a Západu. Kulturu východní sem přinesli soluňští bratři sv. Cyril a Metoděj, kulturu západní členové řádu cisterciáků, kteří zde působili v letech 1205–1784. Jedním z důvodů, proč se Matice velehradská, která se stará o všestranný rozvoj poutního místa, rozhodla uspořádat soutěž a výstavu mešních a košer vín, byl fakt, že to byli právě cisterciáci, kteří začali na Velehradě pěstovat révu vinnou.
Cestovat můžete i v okolí Velehradu
Lze navštívit Archeologický skanzen s vyhlídkovou věží, repliku kostela z 9. století. V Modré u Velehradu se můžete projít proskleným tunelem, který vás povede pod hladinou rybníka. Kolem sebe tak prosklenou stěnou uvidíte život ve vodě, pod hladinou mokřadu. V sousední obci Tupesy najdete Muzeum keramiky.
Mystická, kultovní a poutní místa
Svatý Hostýn – nejen poutní místo
Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými
mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední
zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova.
Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým
Hostýnem.
Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.
Svatý Hostýn je dalším významným mariánským poutním místem na střední Moravě, v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji.
Hostýnské vrchy
Hostýn je také hora, podle které nesou jméno Hostýnské vrchy. Jde o nejzápadnější výběžek moravských Karpat. Hostýn má dva vrcholy, severnější, kde je umístěna 15 m vysoká rozhledna, na kterou se vystoupá po 59 železných schodech. Je postavena v nadmořské výšce 736 m. I dnešní doba zde zanechá dominantu, kterou je větrná elektrárna o výšce 30 metrů s průměrem třílisté laminátové vrtule 27m. Druhý vrchol má výšku 718 m a právě na něm se tyčí poutní chrám a církevní domy. Jde o poutní baziliku Nanebevzetí Panny Marie se sochou Panny Marie, která je obklopena ambity s kaplemi. Na počátku schodiště, které vede až k bazilice, se nachází Vodní kaple s vývěrem zázračné vody. Podél schodiště se nachází desítky krámků se všemi možnými upomínkovými předměty a hlavně s růženci a křížky.
Osídlení tohoto místa je prokázané již ve starší době kamenné. Leží zde dodnes zbytky opevnění tzv. laténské kultury z 1. tis.př.n.l., celkový obvod přes 1800 m, jejímiž představiteli byli Keltové. Zajímavostí je, že z Hostýna pochází jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze.
Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova. Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým Hostýnem. V květnu 2012 v rámci oslav 100. výročí korunovace sochy Panny Marie Svatohostýnské vydala Matice svatohostýnská s podporou Zlínského kraje knihu PhDr. Josefa Paly a kolektivu autorů, která obsahuje medailonky duchovních, historiků, spisovatelů, malířů, sochařů, hudebníků, archeologů, stavitelů i zasloužilých příznivců Svatého Hostýna žijících v různých stoletích. Někteří z nich zde mají svůj odpočinek. Cesta se prochází při duchovních cvičeních, jiný ale dá přednost projít se zastaveními sám a v klidu rozjímat a přes den si člověk může odpočinout, číst si na lavičkách v přírodě nebo vyšplhat na rozhlednu a dívat se do kraje.
Tradiční poutě na sv. Hostýn
Padesát kilometrů měří trasa mezi dvěma moravskými poutními místy, Svatým Kopečkem, minulým zastavením, a Svatým Hostýnem, kam se podíváme dnes. Poutníci chodívají již tradičně na pěší noční postní pouť. Cílem je bazilika minor na Svatém Hostýně, kam docházeli dle svých možností po zhruba osmi až jedenáctihodinovém putování ze Svatého Kopečku. Stezka ze Svatého Kopečku na Svatý Hostýn byla otevřena v roce 2010. Na padesátikilometrové trase je instalováno 19 informačních panelů. Věřící pouť pojmenovali Moravská Compostela podle pěších poutí do španělského města Santiago de Compostela, asociuje dobu pěšího putování a délku překonané vzdálenosti. Další poutní cestou, která je ještě starší je Poutní cesta Velehrad – Svatý Hostýn, která vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa, která má délku cirka 60 kilometrů je lemována 25 zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi určenými poutníkům.
V poutní bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně uvidíte nad hlavním oltářem sochu Panny Marie v životní velikosti s malým Ježíšem na ruce a ten metá blesky, určené Tatarům zobrazeným dole. Oni ohrožovali Evropu a roku 1241 dorazili až na Moravu, kde zabíjeli a ničili vše, nač přišli. Lidem nezbylo, než se uchýlit do lesů a hor jen s tím nejnutnějším k přežití. Podle tradující se pověsti byli ti, kdo našli útočiště na Hostýně zachráněni přímluvou Panny Marie, která údajně bleskem zapálila ležení divokých nájezdníků. Úctu k Panně Marii šířili na Moravě sv. Cyril a Metoděj. Podle legendy i oni došli až na Hostýn a zde rozmetali pohanské obětiště a postavili na místě mariánskou kapli. Poprvé se o tomto zázraku dočteme u Balbína v Dodatcích k dílu Diva Montis Sancti z roku 1665. V díle Jiřího Crugeria Sacri pulveres z roku 1669 je napsáno, že „lidé zachráněni při tatarském vpádu postavili z vděčnosti na hostýnském vrchu sochu Panny Marie Ochranitelky“. Básní Josefa Lindy Jaroslav v Rukopisu královédvorském (1819) se pověst šířila po celém kraji a Hostýn se stal posvátnou horou českého národa. Nejstarší zápis o poutích na Hostýn je ale z roku 1625 a píše se v něm, že je zde stará svatyně, kam dvakrát ročně chodívá procesí.
Exercicie pro celou rodinu na Hostýně
Podrobnou a spletitou historii místa si můžete přečíst na výše uvedených webových stránkách místa. Na Hostýně se každoročně konají exercicie, program pro letošní rok najdeme zde: hostyn.cz/exercicie
Exercicií jsem se zde zúčastnila před třemi lety. Matice svatohostýnská je pořadatelem veřejně přístupných duchovních cvičení, do kterých se může přihlásit každý věřící člověk. Tento termín označuje několikadenní duchovní obnovu, kterou vede obvykle kněz a která má dalekou tradici v naší historii z dob pradávných, kdy naši předci, křesťané, pobývali na osamělých místech, aby zde mohli prožít čas s Bohem a se sebou samým. Už ve středověku byly v mnohých klášterech takto zařízené místnosti, prostě a jednoduše. Známe z té doby i pojem poustevna. Samota, klid, rozjímání, mystické zážitky a spojení úzce spojené s askezí. Známá kniha s názvem „Exercitia spiritualia“ – Duchovní cvičení od Ignáce z Loyoly pochází z 16. století a je v ní popsána asketická praxe. Duchovní cvičení zde bývají třídenní, týdenní nebo měsíční. Já zvolila zlatou střední cestu. Program si každý účastník může vybrat dle svých potřeb a nabídky. Často cvičení absolvují i partnerské páry nebo rodiny s dětmi. Víkend, pár dní nebo dovolená v klášteře nebo v exercičním domě patří stále častěji k psychohygienické praxi dnešní doby, kdy si člověk potřebuje odpočinout od stresu všedního dne, ujasnit si svoje postoje, touhy, splynout s přírodou či daným řádem věcí, srovnat si své žebříčky hodnot nebo pochopit pravý význam božských ctností víry, naděje a lásky. A někdy v životě člověk dostane i něco navíc, co vůbec nečeká.
Svatohostýnské muzeum v Jurkovičově sále
Zřizovatelem a provozovatelem muzea je Matice svatohostýnská, která do přízemí umístila exponáty z historického vývoje Hostýna a na galerii expozici fauny a flory Hostýnských vrchů. Toto muzeum bylo založeno roku 1913. Založili ho hostýnští jezuité. Sbírky během krátké doby obsahovaly přes 100 exemplářů.
Zajímavá je sbírka starých svatohostýnských písní z roku 1773 a také nálezy archeologické, jako např. šípy, kopí, úlomky z popelnic a tuhových nádob na obilí, brousky, kamenné koule apod. Najdeme zde portrét světitele hostýnského kostela v roce 1845 P. Šlosara, obraz Svatého Hostýna z roku 1886, dva obrazy sutin zpustošeného chrámu od prof. Veselého z roku 1827, obraz Zakončení poutí roku 1883 od bystřického rodáka Františka Ondrušky, obrázek nemocné matky barona Laudona konající pouť v roce 1842, obraz blahoslaveného Jana Sarkandera a jiné obrazy, staré pohlednice, medailky, a další umělecké předměty. Původní muzeum mělo své místo v rozhledně, v roce 2007 bylo obnoveno právě v Jurkovičově sále v areálu poutních domů.
Köhlerovi mozaiky
Filmaři v těchto dnech dokončují natáčení dokumentárního filmu o akademickém malíři Jano Köhlerovi, který je zaměřen na proces restaurování keramických mozaiek. Vznik tohoto dokumentárního filmu finančně podpořil Olomoucký kraj a Arcibikupství Olomoucké. Premiéra filmu je plánována na jaro 2016. Štáb navštíví v souvislosti s natáčením dokumentárního filmu sv. Hostýn také v neděli 11. října 2015, kdy v 11:00 hod. proběhne slavnostní odhalení restaurované mozaiky Pilátův soud na sv. Hostýně za přítomnosti akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka. Bude tak možno spatřit světový unikát. Dne 20. října 2015 v 17 hod. v sále Okresního archívu v Prostějově se mohou zájemci zúčastnit přednášky akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka s názvem “Dílo, které prošlo ohněm. Pilátův soud na sv. Hostýně”. Uvidíte model mozaiky prvního zastavení na sv. Hostýně v měřítku jedna ku jedné.
Olomoucký kraj je však krásný celý. Jeho prozkoumání by vám mohlo zabrat celé týdny a my se v dalších článcích určitě vydáme i do jeho dalších zákoutí. Zatím se můžete pustit do jeho objevování sami ze zázemí některého z jeho 202 ubytovacích zařízení.
Úplně nejvíce se o Svatém Hostýně dozvíte na hostyn.cz.
