Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.

Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.

Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.

Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.

Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.

Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.

Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.

Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.

Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.

Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.

Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.

Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.

Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.