Vídeň v nedbalkách

0
661

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.


Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.


A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.


Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.


Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.


Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.


A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.


Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.


Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?