Connect with us

Přírodní zajímavosti

Bukittinggi aneb Život na rovníku

Než jsme se stačili rozkoukat a vybalit si, zaklepal nám na dveře jakýsi
mladík s tím, že je „průvodce“ a nabízí nám své průvodcovské
služby v podobě výletů po okolních zajímavostech. Nejvíce nás
lákala možnost na vlastní oči spatřit kvetoucí Rafflesii, největší
květinu na světě – v okolí Bukittinggi totiž existuje jedna
rezervace, kde údajně roste.

Published

on

Téměř stotisícové Bukittinggi (v indonéštině „vysoký kopec“) se nachází v západní části Sumatry pouhých 70 km jižně od rovníku, avšak díky své nadmořské výšce 930 m zde panuje příjemné svěží klima se snesitelnými denními teplotami okolo 25°C. Vzdálenost od hlavního města Sumatry, Medanu, je odhadem 670 km, a pokud byste se jako my rozhodli překonat tuto vzdálenost najednou, připravte se na úmorných 21 hodin jízdy autobusem.

Příjezd

Z městského autobusového terminálu jsme se opeletem přesunuli do centra města a nastalo hledání cenově přijatelného bydlení. Vystoupili jsme v ulici Jalan Ahmad Yani, kde jsme prošli několik hotelů či jiných ubytovacích zařízení, avšak sehnat slušný dvoulůžkový pokoj pod 90 000 IDR (cca 10 USD) se jevilo jako nadlidský úkol. Nakonec se úspěch dostavil, na pátý pokus jsme zakotvili v hotelu Srikandi a za 75 000 IDR dostali solidní pokoj s vlastním záchodem, sprchou a bez děr ve stěnách.

Na skútru za Rafflesií

Než jsme se stačili rozkoukat a vybalit si, zaklepal nám na dveře jakýsi mladík s tím, že je „průvodce“ a nabízí nám své průvodcovské služby v podobě výletů po okolních zajímavostech. Nejvíce nás lákala možnost na vlastní oči spatřit kvetoucí Rafflesii, největší květinu na světě – v okolí Bukittinggi totiž existuje jedna rezervace, kde údajně roste. Průvodce vytáhl mobilní telefon a na minutku se omluvil. Když se vrátil, sdělil nám, že jedna Rafflesie zrovna kvete a že můžeme klidně vyrazit hned. Vyžádal si zálohu 50 000 IDR a zbylých 90 000 IDR jsme mu měli dát na konci výletu (celkově tedy 140 000 IDR). Do odjezdu jsme si nechali 25 minut, které jsme využili k hygieně a přípravě nejnutnějších věcí s sebou.


Na hotelovou recepci jsme se vydali s pochybnostmi, jestli jsme náhodou nenaletěli podvodníkovi. Naše obavy se nakonec nenaplnily, průvodce nás už očekával i se svým bratrancem, ale přijeli na skútrech. Výběrem dopravního prostředku jsme byli celkem zaskočeni a navíc začalo pršet, takže žádné skvělé vyhlídky. Pořádně jsme se zabalili do pláštěnek, na hlavu nasadili helmy, nasedli každý k jednomu řidiči a vyrazilo se. Začátek jízdy nebyl díky sílícímu dešti a nepříjemnému větru nikterak příjemný, naštěstí šlo jen o několikaminutovou přeháňku a zbytek trasy skládající se z mnoha ostrých zatáček jsme si mohli náležitě vychutnat.

Přijeli jsme do vesničky Papuluh, kde průvodcův bratranec zůstal i s motorkou a nahradila ho jiná osoba se svým strojem, asi nějaký správce místní rezervace. Takže helmy na hlavu a opět nasedat! Projeli jsme vesnicí a posléze se dostali na uzoučkou pěšinku, která rozhodně nevypadala jako cesta pro motorky. Napravo vysoká tráva a bujná vegetace, vlevo prudký sráz a rýžová pole, kde pracovalo pár zemědělců. Cestička byla navíc samá nerovnost a chvílemi se zdálo, že to motorky nevyjedou a my budeme muset šlapat po svých.

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Zhruba po 0,5 km jsme zastavili v přírodní rezervaci Batang Papuluh a náš „nový průvodce“ hlásil, že Rafflesia Arnoldii roste jen 100 metrů odsud. Pravda, 100 metrů to skutečně bylo, ale do strmého kopce mezi hustou vegetací a liánami. Trocha námahy se rozhodně vyplatila a již z dálky jsme mohli zahlédnout velký červenooranžový květ, kterým se tento epifyt parazitující na vinné révě Tetrastigma vyznačuje. Rostlina nemá žádné listy ani kořeny, jen květ, ze kterého se line nepatrný zápach zkaženého masa.


Rafflesie začínají kvést po dešti – ta naše kvetla první den a měřila „jen“ necelých 40 cm v průměru, protože její tuhé voskovité okvětní lístky nebyly ještě rozvité. Škoda, kdybychom ji viděli o dva tři dny později, dosahovala by možná dvojnásobné velikosti. Každopádně nás potěšilo, že jsme takovou vzácnost vůbec mohli vidět, Rafflesie totiž kvete pouze sedm dní a navíc se přesně neví kdy a kde. Poblíž kvetoucího exempláře rostlo ještě jedno poupě připomínající menší hlávku červeného zelí, takže jsme vlastně viděli rostliny dvě.

Indonéská večeře

Jelikož nám z výletu pěkně vytrávilo, projevili jsme přání dát si v Bukittinggi nějaké typické indonéské jídlo. Průvodce nás zavedl do jedné restaurace, kde podle něj dobře vařili. Dostali jsme velkou mísu rýže a dalších devět malých talířků s kuřetem, rybou a dalšími neidentifikova­telnými druhy masa, to vše v různých omáčkách, okořeněné či se zeleninou. Princip fungoval následovně – rýži platíte vždycky a dále už jen za talířky, jejichž obsah sníte či pouze ochutnáte. Docela jsme si pochutnali, ačkoli některé „delikatesy“ jsme si radši nechali ujít. Na večeři jsme pozvali i našeho průvodce, protože byl milý a ochotný – získali jsme od něj cenné informace týkající se dopravy po okolí a na kus papíru nám napsal pár základních indonéských frází, což se v zemi, kde drtivá většina obyvatel hovoří pouze indonésky, rozhodně hodí.

Danau Maninjau, jezero v kráteru sopky

Alarm na hodinkách byl nastaven na 7:00, ale už hodinu předtím nás úspěšně budil hlas muezzina z nedaleké mešity. K snídani jsme si koupili výborné kokosové buchty a následně si stopli projíždějící opelet, který nás hodil na autobusové nádraží. Díky pomoci vstřícných Indonésanů jsme našli místo, odkud vyjížděly spoje k jezeru Danau Maninjau. Hned nás „naverbovali“ do jednoho prázdného autobusu a tvrdili, že se pojede co nevidět, ale nakonec jsme čekali dlouhých 40 minut. Časové prostoje pokračovaly i po opuštění nádraží – nejdříve musel řidič u benzínové pumpy doplnit palivo a poté na 45 minut zastavil v okrajové části města, aby nabral další cestující.


Když jsme opustili město a projeli krajinou malebných zemědělských vesniček, pastvin a rýžových polí, dostali jsme se k závěrečnému klesání k jezeru, což byl nezapomenutelný zážitek. Autobus se musel vypořádat se 44 ostrými serpentinami, které sotva dokázal vytočit. Celkově trasa z Bukittinggi měřila kolem 30 km a my ji s několika čekacími pauzami zvládli za „pouhé“ tři hodiny. Snad jedinou výhodou bylo, že jsme mohli pozorovat obyčejné lidi, vychutnat si nádhernou přírodu a i přes mlžný opar si z výšky prohlédnout obrovský sopečný kráter, ve kterém se jezero Maninjau nacházelo.

Vystoupili jsme na silnici lemované palmami a rýžovými políčky, mezi kterými vedla stezka k vodě. Po 200 m jsme dorazili na malou písčitou pláž, v jejíž těsné blízkosti stálo několik menších domků pro turisty. Smočili jsme si nohy v průzračně čisté vodě, chvilku si povídali s majitelem chatek a odpočívali. Při zpáteční cestě jsme mohli sledovat jednoho staršího zemědělce drobné postavy (byl snad o dvě hlavy menší než my) při práci, jak v hlubokém bahně sahajícím nad kotníky a s motykou v ruce poctivě okopává svůj pozemek – popravdě řečeno, nechtěl bych v Indonésii pracovat na poli.


Kromě zemědělství je hlavním zdejším zdrojem obživy rybolov – na jezeře se prohání rybáři ve vydlabaných dřevěných loďkách a pobřežní vody jsou lemovány důmyslným systémem dřevěných rámových konstrukcí, v nichž jsou upevněny plovoucí rybářské sítě, které v podstatě slouží jako sádky.

Vydali jsme se na tříkilometrovou trasu po silnici do vesnice Maninjau, odkud nám měl jet autobus do Bukittinggi. Čas zbývající do odjezdu jsme využili k obhlídce nejbližšího okolí. Viděli jsme indonéské studenty, jak hrají na hřišti volejbal a se zájmem sledovali nacvičování slavnostního pochodu k blížícímu se výročí vzniku Indonéské republiky v podání několika desítek dětí ve slušivých uniformách a jejich učitelů.

Prohlídka Bukittinggi

Zpáteční cesta do Bukittinggi tentokrát proběhla bez zbytečných zastávek a trvala pouze 1,5 hodiny. V našem hotelu jsme si dali hodinový odpočinek a následně zamířili na pozdní oběd spojený s prohlídkou města.

Začali jsme na hlavním náměstí, kterému dominovala modrobílá věž s hodinami, Jam Gadang, jejíž střecha ve tvaru býčích rohů symbolizovala tradiční kulturu Minangkabau. Střechy ve stejném stylu spatříte na desítkách domů a domků v okolí, ať už se jedná o moderní či starší stavby.


Ulicemi Jalan Sudirman a Jalan Panorama jsme se dostali do Panorama parku, odkud byl i přes mírný opar krásný výhled do kaňonu Ngarai Sianok. V areálu se nacházelo pár stánků se suvenýry, ale většina už zavírala. Jeden prodejce a zároveň průvodce po okolních horách se s námi dal do řeči – zmínil se např. o silném zemětřesení, které oblast postihlo v létě 2007, kdy otřesy půdy poničily část kaňonu i s tamějšími vesnicemi. Dostal se i k tématu místní fauny. Říkal, že pokud počkáme do soumraku, uvidíme prý „flying foxes“. Nevěděli jsme, co chtěl těmi „létajícími liškami“ básník říci, ale po chvilce nám došlo, že asi myslí kaloně, obrovské býložravé netopýry s rozpětím křídel až 1,7 m a váhou přes 1,5 kg.

Bohužel, na kaloně nebyl čas, před západem slunce jsme ještě chtěli stihnout návštěvu pevnosti Fort de Kock a projít se po zdobené lávce pro pěší, která vedla nad ulicí Jalan Ahmad Yani. Navíc nás začali okusovat dotěrní moskyti, takže jsme v rychlosti vylezli na dvoupatrovou vyhlídkovou věž, ještě jednou si prohlédli kaňon a svižnější chůzí směřovali k pevnosti.

U vchodu nás zastavil hlídač, nepochopili jsme, jestli máme zaplatit vstup, anebo se už zavírá. Šlo nejspíše o variantu číslo dvě, ale domlouvejte se s člověkem, který vládne jen indonéštinou – nakonec nás však dovnitř pustil a nemuseli jsme nic platit.


Pevnost Fort de Cock postavili Holanďané v 1. polovině 19. století, ale dnes z ní zbyla jen menší bílá budova čtvercového půdorysu, na pohled nic extra. Mnohem větší dojem na nás udělala lávka pro pěší Limpapeh, z níž jsme měli celé město a okolní sopky jako na dlani. Na druhé straně jsme okoukli miniaturní ZOO, kde měli slony, velblouda, tygra a malé stádo jelenů. Nakonec jsme se dočkali i slibovaných kaloňů – když jsme se podívali na potemnělé nebe nad sebou, uviděli jsme několik tmavých siluet těchto velkých létajících savců, takže naprostá spokojenost.

Potřebovali jsme ještě napsat nějaké e-maily, a tak jsme navštívili internet nedaleko našeho hotelu. Zanedlouho však vypadla elektřina a všude se rozhostila černočerná tma. Výpadky proudu jsou tu asi na denním pořádku, předešlý den to bylo podobné. Zbytek cesty až na pokoj jsme absolvovali za svitu čelovek. Naneštěstí v hotelu světlo stále nesvítilo a navíc ani netekla voda, takže nezbývalo nic jiného, než odložit sprchu na ráno.


Rovník

Před 7. hodinou jsme vyklidili pokoj, odevzdali klíče, nechali si velké batohy na recepci a vyrazili opeletem na nádraží, kde jsme na poslední chvíli stihli nastoupit do „public busu“ směr Medan. Měli jsme namířeno na rovník a k naší velké radosti jsme se dozvěděli, že nám tam zastaví. Zaplatili jsme každý 10 000 IDR a mohlo se jet.

Náš autobus zdaleka nedosahoval velikosti autobusů dálkových, v jeho vnitřním stísněném prostoru bylo umístěno přibližně 20 sedadel. Nicméně Indonésané jsou na rozdíl od nás drobní, a tudíž velmi skladní. Zatímco my si během jízdy připadali jako sardinky a prakticky se nemohli pohnout, oni se na sedadla naskládali v mnohem větším počtu, než bychom očekávali (napočítali jsme až 33 osob včetně dětí).

Po dvou hodinách mačkání jsme vystoupili a uviděli velkou bránu s nápisem „I Crossed the Equator“. Zaplatili jsme symbolické vstupné 1 000 IDR a u bílé čáry rozdělující zemi na dvě polokoule (opět doplněno nápisem „I Crossed the Equator“) mohli začít vymýšlet všelijaké pózy. Také jsme se vyfotili u velkého globu s nápisem „Equator“ a vydali se okouknout nedaleké muzeum věnované boji za indonéskou nezávislost, uvnitř byla např. expozice historických zbraní.


Hned jsme se stali terčem zájmu asi 30 malých dětí v uniformách, které za námi v muzeu neustále chodily, prohlížely si nás a smály se. Ochotně se nechávaly fotit a dělaly přitom různé opičky. Pořád na nás pokřikovaly „Hello“ a „What´s your name“, a když jsme jim řekli svá jména, dávaly nám papírky, abychom se jim podepsali. Připadali jsme si jako na autogramiádě filmových hvězd.

Nakonec jsme se přemístili ke stánkařům a koupili si dvě celkem pěkná trička s tradičním nápisem „I Crossed the Equator“ – alespoň jsme měli památku a zároveň hmatatelný důkaz toho, že jsme na rovníku skutečně byli.

Continue Reading

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.



Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Continue Reading