Návštěva Liparských ostrovů neznamená jen setkání se sopkami a s projevy jejich činnosti, ale i poznání zdejší přírody. Při toulkách po ostrovech člověk může pozorovat návrat rostlinstva a zvířectva do míst, kde po dlouhá staletí a tisíciletí vládl jen oheň a vulkanická činnost.

Na Liparských ostrovech

Na svazích ať už vyhaslých nebo činných sopek musí člověk vzít zavděk jakýmkoliv projevem života a spokojit se třeba jen s trávou, lišejníky, mechy, v lepším případě keřovitými porosty. A stejně tak je tomu i mezi zástupci fauny. Vděčni jsme byli při naší návštěvě Liparských ostrovů za každé setkání s ovečkou, kozou či oslíkem, ale zcela samostatnou kapitolu představovali zdejší „voříšci“, kteří se jednou coby „miláčkové“, jindy zase jako „parchanti zmlsaní“ zjevovali a brzy opět mizeli na místech veřejných i tam, kde by je člověk jen stěží očekával.

Psí průvodci na kráteru

Nemohu se ubránit dojmu, že náš první aklimatizační výstup na vulkán Gran Cratere byl uspořádán jen proto, abychom si uvědomili, že jakýkoliv výstup v této oblasti bez asistence chlupatého stvoření a bez „bakšiše“ je nemyslitelný. Pro ně věc jasná a samozřejmá, pro nás nemyslitelná, musela nutně vyústit ve střet dvou světonázorů. Velmi záhy jsme měli pochopit, z čeho pramení sebedůvěra v jejich očích a lehce ironický úsměv na jejich tlamičkách. Existence ježibaby v jakési podivné chatrči při výstupové cestě ke kráteru byla věcí zákeřnou a požadavek na poplatek ve výši 3 EUR na osobu věcí nehoráznou. Myslíte-li si, že se nám po tomto extempore dočkali ze strany „voříšků“ nějakého politování, zařadíte se tím do řady nenapravitelných snílků a optimistů. „Cha, cha, cha.“ Opak byl pravdou. Psíci, kteří si během našeho dohadování s „kasírtaškou“ v ženských sukních řádně odpočinuli, teď jako šipky zamířili k okraji kráteru s vizí plných piknikových košíků v našich batozích. Když se ukázala drobná odchylka v jejich kalkulacích, rychle se to promítlo do našich vzájemných vztahů. Je pravda, že ty naše ochladly už na úpatí kopce, zatímco psí vychladly až nahoře u kráteru, o to však rychleji. Mizející vidina svačiny je zdrtila natolik, že mnozí z nás raději nasadili teplé bundy a rychlým tempem zamířili na vrchol. Ani slunko pálící z modré oblohy nedokázalo rozehnat napjatou atmosféru. Zbaběle jsme opustili kráter druhou cestou. Ještě teď vidím výraz opovržení a znechucení v psích očích. Jako kdyby říkaly: „Tak tahle várka turistů se teda fakt nepovedla!“

Vzhůru na Stromboli

Musím říci, že se nám v následujících dnech ulevilo, když jsme při našich cestách nikde nepotkali žádná psiska. Nálada se rychle zlepšovala a dar zapomnění nám dovoloval hledět s optimismem do dalších dní. Cesta na ostrov Stromboli slibovala krásné zážitky, které umocňovalo slunko zářící z bezmračné oblohy od samého rána. Zastávka s koupáním na ostrově Panarea nám ještě dodala na optimismu a nebýt malého konfliktu s chlupáčem na pobřežní promenádě, tak by se den jevil téměř bez kazu. To hafanovo přesvědčení, že námi koupený salám patří jemu, bylo nezlomné. Námi uhájených 10 deka salámu z původního půl kila, bylo možno považovat za vítězství v pravdě Pyrrhovo. Připisujíce další záporné body liparským „psím parchantům“ jsme zamířili na ostrov Stromboli. V našich srdcích jsme zatím intenzivně živili naději, že „ ti holomci chlupatý přece nemůžou být tak blbý, aby se šplhali na činnou sopku!“

Zjevení na vrcholu sopky

Vylodění na ostrově Stromboli přineslo novou naději – po psech nebylo vidu ani slechu. Připadali jsme si jako v ráji a užívali chvíle klidu a pohody. Při výstupu na vrchol sopky jako bychom přímo letěli vzhůru na křídlech optimismu. Fascinující západ slunce, mořská hladina hluboko pod námi a blízkost kráterů činné sopky naplnilo naše duše pokorou, vnitřním klidem a atmosférou očekávání. Jak nádherně bylo tady nahoře bez těch psích „spratků“. Erupce svými vizuálními a zvukovými efekty naplno zaměstnávaly naši pozornost. Ve chvíli, kdy se noc definitivně ujímala vlády nad ostrovem, však stačil jediný pohled stranou, aby nám ztuhla krev v žilách. V posledních záblescích denního světla k nám přicházely čtyři bílé ponožky. Nijak nespěchaly, jisty si svou převahou. Ještě chvíli v nás doutnala naděje, že se jedná jen o přelud, o mámení smyslů. Lehké drcnutí čumáku do našich nohou nás však přesvědčilo o realitě. Všechno v nás jakoby křičelo: „Ti parchanti chlupatí jsou zase tady!!!!!“ Nechtělo se nám věřit, že i tady, na místě téměř posvátném, budeme podrobeni propracované psí metodě vydírání. Přiznávám se. Zbaběle jsme prchli dolů do přístavu, řítíce se hlava nehlava po strmém svahu sopky pokrytém sypkým popelem.

Útěk z ostrova

Ostrov, který se ještě před pár minutami zdál být rájem bez těch psích holomků, už nám tak báječný nepřipadal. Že se nám podařilo hafany setřást, nebyla až tak naše zásluha. Ti nás totiž ponechali svému osudu jako beznadějné případy a raději si počkali na další „menáž“, kterou jim v batozích nesly nahoru další skupiny turistů, teprve vystupující na sopku. Připadali jsme si jako ve zlém snu, když jsme se blížili k přístavišti, z něhož se nesl zuřivý štěkot. Dva psí „hoši“ se tu chtěli seznámit s psí krasavicí, kterou držela její „pěstěná“ panička v náručí. Fenka po počátečních mdlobách, které se o ni pokoušely při pohledu na oba psí otrapy, lehce vzkypěla a snažila se vyrvat z náruče paničky, aby se to mohla s oběma frajírkama „dovyříkat“. To už na nás bylo doopravdy moc. Zbaběle jsme prchli i z ostrova Stromboli.

Za klidem na ostrov Alicudi

Mezi mraky nesměle probleskující sluníčko nás ráno přivítalo na palubě lodi Ghibli, jejíž příď mířila na nejzápadnější výspu Liparských ostrovů. Po předcházejících traumatizujících zážitcích jsme potřebovali naši nervovou soustavu zregenerovat a tak trochu opomíjené ostrůvky Alicudi a Filicudi se nám jevili být ideálním místem. Krátká zastávka v přístavu Pecorini a Mare nás naplnila optimismem. Ani tlapka se neukázala, ani ocásek nezamával. Posíleni ve své víře a uklidněni jsme zamířili k ostrovu Alicudi. Při pohledu na přístavní molo nás však zamrazilo. Považte, že i tady, na téměř opuštěném ostrově, kde žije jen pár stálých obyvatel, se na břehu promenovala dvojice (s prominutím) psích telat! Jak jinak nazvat exemplář německého ovčáka „šmrncnutého“ místní směskou. Připraveni zbaběle prchnout, jsme vytahali skrovné zásoby potravin z batohů, odhodláni předhodit je hafanům a definitivně opustit Liparské ostrovy.

Psí „gastarbeitři“

Oba chlupáči dokonale zapadali do ospalé atmosféry ostrova na “konci světa“. Pro sochaře toužící po modelech zosobňujících nudu a lenost, by se jen těžko našli lepší. Ovšem jen do chvíle, kdy se k přístavnímu molu přiblížil lodní trajekt. Jakmile bezpečně zakotvil a lodní vrata s rachotem dosedla na přístavní můstek, obou vlčáků se zmocnila horečná aktivita. První z nich rychle vyběhl na lodní palubu, aby provedl letmou revizi. Zastavil u jednoho z náklaďáků, u jehož zadní pneumatiky zvedl nožku a opatřil ho svým „razítkem“. A řidič jakoby čekal jen na tento moment, rychle vycouval na přístavní molo. V tu chvíli se ujal své role druhý hafan, který podobným „razítkem“ označil jediný automobil v přístavu, který se vzápětí nalodil. Unaveni pracovní činností oba chlupáči skončili pro tento den s prací a během chvilky už pravidelně oddychovali ve stínu staré rybářské bárky. Potichu jsme se vytratili z ostrova, který sice nemůže nabídnout bahenní lázně, ani sopečné erupce, ale umožnil nám shlédnout zázrak. Ono totiž objevit na Lipanských ostrovech psa, který nejenže nežebrá, ale naopak pracuje, se skutečně zázraku rovná.

Sbohem Liparské ostrovy

Opustili jsme Liparské ostrovy s novými zážitky, s novými zkušenostmi, ale pamětliví jednoho ponaučení. Za vším na Liparských ostrovech nehledej ženu, ale psa.