Naučné stezky přírodou
NP Kubah, ráj palem
NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků
malajského státu Sarawak na Borneu. Na šesti turistických stezkách, které
procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a
především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace
těchto rostlin na světě.
NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků malajského státu Sarawak na Borneu. Nachází se 20 km západně od města Kuching a veřejnosti byl poprvé otevřen v roce 1995. Na tomto relativně malém území o rozloze 22,3 km2 (2 230 ha) pokrytém hlavně smíšeným dipterocarpovým lesem objevíte křišťálově čisté potoky a říčky, malé vodopády a několik míst vhodných ke koupání. Na šesti turistických stezkách, které procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace těchto rostlin na světě. Co se týče pozorování zvířat, mnoho jich při své cestě nepotkáte, protože jsou velmi plachá a žijí hluboko v džungli.
Vyrážíme na cestu
Návštěvu parku jsme měli v plánu v rámci jednodenního výletu z Kuchingu. Na autobusové nádraží v centru jsme se dostali po 8. hodině ranní, ale nevěděli jsme, odkud nám spoj jede a než jsme se stačili rozkoukat, ujel nám – měl totiž zastávku někde za rohem. Holt smůla, takže nám nezbývalo nic jiného, než si jako dopravní prostředek zvolit dražší minibus za 10 ringgitů na osobu. Do NP Kubah totiž mnoho spojů nejezdí a my jsme se tam potřebovali dostat co nejdříve.
U hlavní brány jsme zaplatili vstupné, od správce parku dostali malý plánek s vyznačenými trasami a nechali si poradit, kudy bychom měli jít. Náš původní plán projít napříč džunglí do Matang Wildlife Centre, kde prý měli mít i některé druhy zvířat včetně vzácných orangutanů vzal za své, protože dle tvrzení správce byla cesta zbytečně dlouhá, nikterak zajímavá a navíc zvířata bychom viděli pouze v klecích. Jako časově výhodnější a zajímavější alternativu nám správce doporučil jakousi okružní trasu a až se odpoledne vrátíme zpět, zavolá našemu řidiči, aby si nás vyzvedl.
První úsek vedl po asfaltové silnici hned za vstupní branou a podle „rangera“ neměl být nikterak namáhavý, ačkoli jsme museli do kopce. Celkově bylo stoupání 1,5 km dlouhé, místy poměrně prudké a navíc jsme se již od prvních metrů pochodu museli potýkat s tradičním šíleným vedrem a vysokou vlhkostí vzduchu, takže jsme se po pár minutách začali pěkně potit. Po 1,2 km výstupu jsme si udělali malou přestávku u žabího jezírka nacházejícího se po levé straně silnice. V celém NP Kubah žije prý 34 druhů žab, z toho 3 velmi vzácné. Jenomže žáby jsou aktivní hlavně po soumraku a v noci, tudíž jsme neviděli ani jednu.
Džungle, včely a pijavice
Za dalších 0,3 km jsme narazili na rozcestí, kde jsme odbočili doprava na trasu Waterfall Trail, zatímco silnice pokračovala rovně až na vrchol hory Gunung Serapi (911 m). Úzká pěšinka klikatící se hustou džunglí nás po 200 metrech klesání dovedla k první zdejší zajímavosti, k tzv. „včelám bez žihadel“. Jediný včelí druh, který zaručeně nikoho nebodne. Dospělí jedinci jsou přibližně dvakrát menší než naše včela medonosná, mají černou barvu a staví si bizarní hnízda, která mají podobu dutých bílých trubiček přichycených ke kmeni či kořenům stromu.
Šli jsme po stezce dál a všude kolem nás rostly ohromné stromy se zvláštními „nadzemními“ kořeny, jejichž výška byla místy i 1,5 metru. Viděli jsme i liány neskutečných tvarů, jedna například připomínala zakroucený telefonní drát. Atmosféru pralesa kromě všudypřítomného vedra dokreslovaly neznámé a neuvěřitelně hlasité zvuky, které byste u nás slyšeli spíše v dílně než v přírodě.
Druhá polovina trasy vedla po dřevěných chodnících přes potoky, mokřady a dále po cestičce, na které se nacházelo velké množství vlhkých a tlejících listů z okolních stromů, což bylo ideální prostředí pro výskyt pijavic. Člověk by neřekl, jak jsou tito tencí, zhruba pěticentimetroví tvorové mrštní. Aniž si jich všimnete, už je máte na noze – jednu z nich jsme odcvrnkli na poslední chvíli.
Pijavice se přemisťují pomocí přísavek, které mají na obou koncích těla. Při svém pohybu se občas zastaví, napřímí a „čichají“ člověčinu a poté zamíří přímo k vašim botám. V nadsázce by se dalo říci, že tato roztomilá stvoření cítí krev snad na kilometry daleko. Prý proti nim nejlépe zabírá sůl, kterou jsme si s sebou na výlet bohužel nepřibalili. Místo toho jsme vyzkoušeli zapalovač a přesvědčili se o jejich odolnosti. Při působení plamene se pijavice jakoby stáhne do sebe, čímž zmenší svou velikost, ale když nebezpečí pomine, opět se vrátí ke své tradiční podobě a vesele pokračuje dál v hledání potravy.
Odpočinek u vodopádů
Po 250 metrech jsme opustili přítmí pralesa a uviděli nádherný vodopád obklopený džunglí. Nikde nikdo, zkrátka paráda. Než jsme se však k němu dostali, museli jsme úspěšně zdolat úsek s velmi kluzkými kameny a na závěr přebrodit či obejít potůček tekoucí z menšího vodopádu po levé straně.
Veškerá námaha rozhodně stála za to, vodopád byl přibližně 7 metrů vysoký a tvořil ho skalní zlom, přes který proudila křišťálově čistá voda. Sedli jsme si na kameny a vybalili jídlo, byl totiž čas oběda. Udělali jsme si pár záběrů a snímků nádherné přírodní scenérie a odpočívali. Vodopád byl rovněž ideálním místem k osvěžení v parném dni. Stačilo si stoupnout do blízkosti hlavního proudu padající vody a člověk byl za pár okamžiků totálně mokrý. Každopádně to bylo velmi osvěžující.
Když jsme se dostatečně zregenerovali, museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět, protože z Waterfall Trail se zkrátka jinam jít nedalo. Po 1,2 km jsme se dostali na rozcestí a ocitli se v sušší části pralesa, kde již nebezpečí pijavic nadobro pominulo. Mohli jsme obdivovat palmy s nádhernými obrovitými listy, např. endemický druh Licuala Orbicularis, jehož mladé listy se používají na balení potravin.
Vyhlídka Bukit Selang
Než jsme se dostali k začátku trasy Selang Trail, museli jsme absolvovat kratší stoupání, po jehož zdolání jsme doslova mohli ždímat trika. Ta vlhkost vzduchu byla neuvěřitelná, stačilo pár kroků a lilo z nás jako z konve. Takhle jsme se nepotili ani v NP Taman Negara!
Odpočinuli jsme si, doplnili zásoby tekutin a ubírali se pralesem dál směrem k vyhlídce Bukit Selang. Vylezli jsme si na čtyřmetrový dřevěný posed s lavičkou, kde jsme půl hodiny relaxovali, stihli posvačit a kochali se výhledem na nádherné okolní panorama. Sice nebyla stoprocentní viditelnost, ale přesto jsme mohli snadno rozpoznat malé vesnice, řeky klikatící se skrz mangrovové lesy na pobřeží, v dáli ostrov Satang a horu Santubong.
Zbývající část trasy byla ve znamení nepříjemného sestupu k ředitelství parku. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme dali na doporučení správce a nešli tuto trasu v opačném směru. Cesta byla šíleně prudká, člověk se sice mohl přidržovat lanových zábradlí, ale v případě pádu by mu to stejně nepomohlo. Nicméně přežili jsme bez úhony a v pořádku dorazili do cíle.
Palmetum a reflexologický chodníček
V areálu ředitelství parku jsme si v rychlosti stihli prohlédnout místo zvané Palmetum, kde byly vysázeny desítky druhů palem rostoucích v NP Kubah. Zahlédli jsme zde i několik „létajících ještěrek“. Tito drobní plazi se neslyšně pohybovali mezi stromy tak, že roztáhli své končetiny, mezi kterými měli jakousi blánu, která jim umožňovala několikametrový klouzavý let. Kromě několika velkých motýlů a obřích mravenců jsme na jiná zvířata nenarazili, ale i tak jsme si výlet velmi užili.
Správce parku nám ještě před odjezdem doporučil, abychom si vyzkoušeli zdejší reflexologický chodníček. Prý si budeme připadat jako v Hongkongu, a že jde o vynikající věc na masáž chodidel. Nelenili jsme, sundali si boty i ponožky a bosky se vydali na strastiplnou cestu. Postupovali jsme velmi pomalu a opatrně našlapovali na oblázky zalité do betonu, jako kdyby byly rozžhavené. Samozřejmě nás napadlo, že bychom se mohli vrátit, ale v rámci masochistického kroužku jsme se rozhodli zatnout zuby a dát trasu celou. Z krátkého úseku, jak jsme si původně mysleli, se sice vyklubal asi dvousetmetrový okruh s různými zatáčkami, schody a zákrutami, ale postupem času jsme vychytali styl chůze a šlo se nám lépe a rychleji. Na konci jsme si zhluboka oddychli a byli jsme spokojeni, že už to máme zdárně za sebou. Každopádně tento očistec splnil svůj účel, protože naše chodidla byla neskutečně dobře promasírovaná.
Zhodnocení
NP Kubah je perfektním místem na jednodenní výlet, a ačkoli nepatří mezi největší přírodní zajímavosti Sarawaku, určitě by byla velká škoda ho vynechat. Jelikož tato lokalita není turisty příliš navštěvovaná, budete mít zdejší nádherný a nedotčený kus přírody de facto jen pro sebe. Můžete se nerušeně procházet džunglí, vstřebávat všechny její zvuky, v klidu rozjímat a každý krok si náležitě vychutnat. Tento národní park má bezpochyby své obrovské kouzlo a podle mého názoru patřil k tomu nejlepšímu, co jsme v Malajsii poznali a zažili.
Naučné stezky přírodou
Přírodou Tachovska vás provede Přimdská a Kolowratova naučná stezka
Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů
a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým
románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou
naučnou stezku, o něco delší výlet za poznáním nabízí Kolowratova
naučná stezka. Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné objevovat
také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek,
které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.
Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.
O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.
Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.
Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.
„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.
Čas prázdnin a dovolených stále více lidí využívá k aktivnímu odpočinku v České republice. Unikátní přírodní památky, lesy plné vzácných rostlin a živočichů a řada historických pozoruhodností lákají do kraje pod starobylým románským hradem Přimda, nejstarším známým kamenným hradem u nás.
Zdatní turisté i rodiny s dětmi se mohou vydat na Přimdskou naučnou stezku. Sedmikilometrový, středně náročný okruh nabízí 12 tematických zastávek přibližujících historii města Přimdy a historii starého šlechtického rodu Kolowrat-Krakovských, který je s regionem úzce propojen. Při příjemné procházce malebnou krajinou, pod zříceninou hradu Přimda, se dozvíte zajímavé informace o zdejším kostele, hradu i kapli v podhradí, přírodních rezervacích Přimda a Mílov, historii výstavby dálnice D5, Kolowratském lesním hospodářství, slavném automobilovém závodníkovi Alexandru Kolowrat-Krakowském i Jindřichu Kolowrat-Krakovském, jehož 15. výročí úmrtí připadá právě na letošní rok. Přimdská naučná stezka začíná a končí u kostela Sv. Jiří na náměstí v Přimdě.
O něco delším výletem za poznáním je Kolowratova naučná stezka, která začíná u budovy obecního úřadu v Rozvadově. Dvacet kilometrů dlouhá trasa vede z větší části územím Kolowratových lesů, v chladivém stínu stromů, příjemném především v horkých letních dnech. Po cestě je 18 zastávek věnovaných většinou historii a současnosti Kolowratského panství, např. Kolowratovy lesy, Dolování Kolowratů na Rozvadovsku, Kolowratova lesní železnice, Dianská rota, Přírodní rezervace Diana, Svatá Kateřina a další.
Prvotřídní gastronomické i ubytovací služby nabízí horský hotel Kolowrat pod hradem Přimda. Nezapomenutelným kulinářským zážitkem je například zdejší vyhlášená specialita – kuře na pomerančích.
Nádhernou krajinu tohoto koutu republiky je možné bez obav objevovat také na kole. Přes území Kolowratových lesů vede několik cyklostezek, které spojují jednotlivé oblasti Českého lesa.
„Páni z Kolowrat jsou s krajem v okolí starobylého hradu Přimda těsně spojeni již téměř 350 let, proto se turisté téměř na každém kroku setkávají s jejich jménem. Kolowraté zde vystavěli dvě barokní zámecká sídla – barokní zámek Velké Dvorce a lovecký zámeček Diana a významně se zasloužili o průmyslový rozvoj zdejšího kraje,“ připomíná JUDr. Dominika Kolowrat-Krakovská, správkyně majetku po zesnulém Františku Tomáši Kolowrat-Krakovském.
Naučné stezky přírodou
Lycijská stezka
Tureckou riviéru má nově ve svém katalogu snad každá cestovní
kancelář. Jižní Turecko má určitě svým návštěvníkům co nabídnout.
Nejsou to však jen luxusní hotely s bazény. Pokud nepatříte
k vyznavačům téhle tvrdé turistiky, zkuste objevit krásu místního
kraje prostřednictvím vlastních nohou. Pomůže vám Lycijská stezka.
Tureckou riviéru má nově ve svém katalogu snad každá cestovní kancelář. Jižní Turecko má určitě svým návštěvníkům co nabídnout. Nejsou to však jen luxusní hotely s bazény. Pokud nepatříte k vyznavačům téhle tvrdé turistiky, zkuste objevit krásu místního kraje prostřednictvím vlastních nohou. Pomůže vám Lycijská stezka.
Lycie – Země světla
Těžko pojmenovat jinak místo, kde se snoubí krása divoké přírody a vysokých hor s úrodností nížin a teplého klimatu, kde slunce na modrém nebi hřeje i v zimě.
Lyciané přišli do dnešního jihozápadního Turecka z Kréty už v prehistorické době. Nejstarší nálezy svědčící o Lycijské kultuře jsou z doby 5000 let před Kr. O lycijských bojovnících se zmiňuje i Homér v eposu Iliada. Na hrobkách v místních ruinách (Olympos) najdete Lycijské písmo, z části podobné řečtině, některá písmena jsou však unikátní.
Vítejte na stezce
Samotná Lycijská stezka je dlouhá přes 500 km a vede podél pobřeží mezi městy Fethiye a Antalya. Po cestě vás bude provázet bílo-červená značka, na některých křižovatkách pak i rozcestníky s označenou vzdáleností a odbočkami. Postupem času vznikají nové varianty cesty, které vás zavedou na místní pláže, k památkám a do hor. Při pěším putování si právě jedinečnou krásu a bohatost přírody, historie i kultury vychutnáte nejlépe.
Ať už se rozhodnete pro kterýkoliv úsek stezky, připravte se na pořádně dobrodružný trek. Pobřeží je velmi hornaté a cesta vede často náročným terénem plným stoupání, špatně prostupných lesů, skal, údolíček a rolí s divokými říčkami. Úzká stezka ve svazích může být stržená sesuvem půdy a místo mostků vás může potkat brod přes zpěněnou horskou řeku.
Ve velkých městech jako je Fethiye, Kaš, Kale, Finike, Kumluca, Kemer a Antalya narazíte na supermarkety, restaurace, hotely, pensiony, internetové kavárny a podobné vymoženosti civilizace. Venkov a vesničky v horách jsou ještě pořád původní, s kamennými domky a malými políčky. Široká údolí jsou plná skleníků a pomerančových sadů.
Kdy přijet, jak cestovat a kde spát
Nejpříjemnějším obdobím pro návštěvu Lycie je podzim a jaro. V létě jsou teploty příliš vysoké na pohodlné chození s batohem a turistická centra a pláže jsou v obležení turistů. Mimo sezónu si naopak můžete vychutnat krásné prostředí bez davů řinoucích se ze zájezdních autobusů. V zimě se připravte na nižší noční teploty a občasný déšť. Modrá obloha a slunko tu však má místo i v prosinci a lednu, moře má pro otužilejší jedince stále příjemnou teplotu na koupání a pláže jsou naprosto prázdné.
Asi málokdo by chtěl projít celých 500 kilometrů stezky. Proto se nabízí vybrat si několik úseků a mezi nimi se přepravit místními prostředky. Železnici tu nenajdete a tak zbývají pouze autobusy. Ty velké jsou dálkové a jezdí mezi velkými městy, kde staví na autobusových nádražích. Dopravu na menší vzdálenosti vám spolehlivě zajistí „dolmuše“. Malé mikrobusy nebo dodávky jezdí všude možně, zastaví když na ně u silnice zamáváte a ochotně vás svezou. Platí se na ruku u řidiče a kam „dolmuš“ jede poznáte podle cedulky na předním skle. Díky vysoké ceně benzínu jsou autobusy i „dolmuše“ poměrně drahé (počítejte téměř s dvojnásobkem našich cen za autobusy), proto asi nejeden našinec zkusí stop. Dobrá zpráva je, že v Turecku není se stopováním žádný problém a rychle vás někdo vezme na velké frekventované silnici i na prašné horské silničce, kde projede jedno auto za hodinu.
K přespání můžete využít místní penzionky, malé hotýlky a priváty. V blízkosti turistických zajímavostí a pláží bývají i kempy. Pokud rádi spíte ve volné přírodě, určitě nebudete mít problém si každý večer najít pěkné tábořiště. Mimo sezónu můžete využít i pláže. Pitnou vodu seženete ve městech i v přírodě. Upravené pitné prameny často potkáte na odpočívadlech u silnic.
Místa, která stojí za to navštívit
Následující místa jsou perličkami na náhrdelníku Lycijské stezky. Vzhledem k tomu jsou i nejnavštěvovanějšími místy v oblasti. V sezóně počítejte s množstvím lidí. V zimě tu naopak budete téměř sami.
Kayaköy – přes pět set kamenných domů vesnice kterou obývali řekové, kteří odtud byli vyhnáni na začátku minulého století
Ölü Deniz – jedna z největších a nejkrásnějších pláží na turecké riviéře. Přímo nad ní můžete zkusit trek na Baba Dagi (1969 m n. m.).
Kaš – malé přístavní městečko s malým centrem s původní architekturou.
Olympos a Khimaira – starověké ruiny, dlouhá želví pláž a přírodní úkaz v podobě plynu unikajícího a hořícího na skalách. K tomu pomerančové sady a příjemné kempy.
Jak jsme cestovali po Lycii my?
Do Turecka jsme se dostali lodí z řeckého ostrova Kalymnos na začátku prosince. Autobusem dojeli do Fethiye, kde jsme strávili dva deštivé dny ve stanu v lese nad městem. Odtud jsme už za krásného slunného počasí šli pěšky přes Kayaköy na pláž Ölü Deniz. Na téhle nádherné pláži, kde bylo jen pár bláznů jako my, jsme přespali v altánku, který v sezóně sloužil jako bar. Několik kilometrů se popovezli po pobřeží na korbě náklaďáčku do osady, kde silnice končila a dál šlapali nádherným divokým lesem a roklemi.
Stopem a autobusem jsme přejeli přes Kaš na Olympos (vesnička Cirali). Několik dní jsme relaxovali na místní pláži, trhali pomeranče a prolézali místní ruiny. Na Khimaire jsme strávili magickou noc s „hořícími skalami“. Prošli další část krásné horské stezky a dostopovali do Antalye. Spali jsme na plážích i v lesích.
Aleš Ali Podivínský
Naučné stezky přírodou
Dvakrát okolo Sečské přehrady – díl druhý
Druhá část putování v okolí výše jmenované přehrady byla
motivována nejen poznáním krás, ale i prozaičtější nutností zbavit
se alkoholických příměsí v krevním oběhu před cestou automobilem
k bydlišti. Hezké počasí a sedlo kola k tomu vybízelo –
tentokrát byl zvolen jižní směr a za oficiální start cyklotúry jsem
vyhlásil malou vesničku ležící cca 5 km od Seče v údolí
říčky Doubravy.
Druhá část putování v okolí výše jmenované přehrady byla motivována nejen poznáním krás, ale i prozaičtější nutností zbavit se alkoholických příměsí v krevním oběhu před cestou automobilem k bydlišti. Hezké počasí a sedlo kola k tomu vybízelo – tentokrát byl zvolen jižní směr a za oficiální start cyklotúry jsem vyhlásil malou vesničku ležící cca 5 km od Seče v údolí říčky Doubravy.
Úvodní krátká etapa vede doslova cestou-necestou (byla ale zvolena záměrně, protože jinak by mě čekala delší oklika po asfaltu) a lehce zablácen nakonec vjíždím do obce Úhrov. V únoru roku 1469 proběhlo ve vesnici jednání mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským Matyášem Korvínem poté, co bylo Matyášovo uherské vojsko obklíčeno u nedalekého Vilémova. Výsledkem jednání bylo uzavření mírové dohody mezi oběma vládci. Po propuštění však Korvín dohodu nedodržel (což jistě Jiřího z Poděbrad hodně mrzelo, ale ne dlouho, protože krátce na to v roce 1471 zemřel). Památnou událost připomíná lípa, pod kterou prý oba státníci rokovali. Tedy, ehm, ehm, už jen pahýl vhodný tak na topení (ochránci přírody prominou). Jedná se o cca 5 m vysoké torzo kmene staré lípy malolisté, která obráží z kořenových výmladků a jedné živé větvě rostoucí z kmene. Dále minu barokní zámek z 18. století, který po roce 1948 zchátral, a nyní je opravený, protože se nachází v soukromém vlastnictví. Skutečnost, že je v soukromých rukou ale znamená, že bohužel není přístupný…a velký pes za vraty s divokým výrazem nenaznačuje, že se tak brzo stane. Ve vesnici se ještě nachází kaple Antonína Paduánského, leč taktéž nepřístupná. Proto si místo toho prohlédnu alespoň památnou alej a park rozprostírající se u zámku.
A jedeme dále. Ačkoliv provoz na silnicích není silný, rozhodnu se pro zelenou turistickou značku směr Golčův Jeníkov. Zjišťuji ovšem, že tato trasa není příliš turisticky frekventovaná, omšelé směrovníky ještě existují, leč značkař již dávno odešel do důchodu nebo rovnou umřel…. Začíná to být docela dobrodružné, nejen po stránce orientace. Poslední vozidlo, které zde jelo, bylo něco extra velkého a těžkého, takže cesta je výmol za výmolem. Vysvobození z toho utrpení přichází až s prvními domky obce Leškovice. Leškovice se na konci II. světové války staly dějištěm smutné události – na kraji lesa zemřelo několik ruských a českých partyzánů v čele s osmadvacetiletým majorem Fominem z Leningradu. Byla to část partyzánské skupiny Mistra Jana Husa, která operovala v oblasti Železných hor; zde byla v březnu 1945 obklíčena a v nerovném boji zahynula. Na místě boje je památník (resp. památníky dva, velký a malý) a jsou na něm uvedena jména padlých (dvě jména jsou ženská – ve štábu byla lékařka a radistka). Ani jednomu z hrdinů nebylo třicet let…
Protože mě další putování po zelené značce obralo o čas (značka vede cik – cak), rozhodl jsem se pro kratší variantu a po nějakých 6 kilometrech v terénu se vracím v Jakubovicích na asfaltku. Dle malé informační tabule byly v minulosti Jakubovice hojně navštěvovány různými malíři, protože jim v tomto krásném kraji poskytovaly dostatek inspirace k umělecké tvorbě. Místo skutečně umožňuje daleký pohled do krajiny, přede mnou je hradba lesů CHKO Železné hory a údolí táhnoucí se od Čáslavi až někam za Chotěboř. Navíc místní obyvatelé patří do kategorie šprýmařů a tak na křižovatce cest je dřevěný rozcestník s nápisem „Jakubovice – střed České republiky – pupík Evropy“. Jsou zde i pokyny, jak se mají lidé chovat za určitých okolností, cituji z textu: „…při vplutí zaoceánského parníku uhnout z plavební dráhy, při příjezdu autobusu vyvěsit státní vlajku…“.
Je čas pro nějaké občerstvení a tak se bez větší námahy a šlapání svezu do Vilémova a žízeň spláchnu kofolou konzumovanou na zahrádce. Přitom se mi naskýtá pohled na další zámek v soukromých rukou – o postoji jeho majitelů k náhodným návštěvníkům výmluvně vypovídají zákazy vstupu i nápis „zámek není turistickým objektem“ na bráně. Má dlouho a pohnutou historii, základy pocházejí z roku 1120, kdy na tomto místě stál jeden z největších benediktinských klášterů ve střední Evropě. Zakladatelem tohoto kláštera byl opat jménem “Vilém” a podle jeho jména dostaly “Vilémov” i zámek svůj název. Mniši, kteří bydleli v klášteře, jsou známí hlavně tím, že pojídali ryby a žáby. No věru vybraný jídelníček, brrrrrrr…
Odpoledne se nám nachýlilo a je tu závěr výletu. Ten patří zastavení u přehrady Pařížov postavené v roce 1911, která je zajímavým technickým dílem. V údolí Doubravy zapadající sluníčko vrhá dlouhé stíny přes zgotizované věže přehrady. Je zde jen pár výletníků a okraje vodní plochy jsou lemovány rybáři. Je čas se vrátit k autu a vyrazit domů…