Ve sladké Provence

Procházím se za žhavého letního dne uličkami jednoho z nejzajímavějších měst francouzského pobřeží – Aigues Mortes. Ještě nenastal čas pro pravou středomořskou siestu. Ze zahradních restaurací, z dokořán otevřených dveří a oken romantických hospůdek ke mně doléhá cinkot příborů, nádobí a skleniček. Jen na chvilku jej lehký větřík nechá doznít v mých uších, aby ho vzápětí odnesl přes městské hradby kamsi nad nedozírné vody Středozemního moře.

V srdci rezervace Camargue

S rozkoší a potěšením se v dopoledním čase toulám potichlými uličkami zdejšího městečka. Nalezneme ho v departmentu Gard a regionu Languedoc-Roussillon. Poloha na okraji přírodní rezervace Camargue z něj činí jednu ze vstupních bran do především ornitologicky velmi cenného komplexu rozsáhlých bažin.

Může za to Ludvík IX.

První zmínka o Aigues Mortes pochází z 10. století n. l., ale zásluha o založení města se připisuje až Ludvíku IX., který zde v polovině 13. století začal budovat přístav nezbytný pro formování jeho křižáckých výprav. Uvědomíme-li si, že ostatní středomořské přístavy spadaly do rukou protifrancouzsky laděných hrabat z Provence, pochopíme nezbytnost tohoto kroku. Po úspěšné první egyptské anabázi zde Ludvík IX. v roce 1270 zformoval i svou druhou křižáckou výpravu, která se mu však stala osudnou.

V uličkách Aigues Mortes

V mysli se pomalu vracím z minulosti do současnosti a téměř se leknu, když spatřím liduprázdnou uličku, do které jsem, během svých myšlenkových toulek minulostí, zabloudil. Nikde nikdo. Takřka posvátné ticho vládne v těchto místech, které neruší sebemenší závan větru. Nedovolí mu to geometricky strohá orientace zdejších uliček se zřetelnou inspirací románské architektury. Hradby, těsně obepínající historické jádro v pálícím poledním slunci, se tváří stejně zpupně a nezdolně, jako když bránily Aigues Mortes před vojsky oblehatelů. Ani se mi věřit nechce, že se v dnešním moderním světě dá nalézt tak klidné místo. Jako kdybych se ocitl ve městě mrtvých! Stačí však zajít za nejbližší roh a okamžitě stojím uprostřed proudu turistů, kteří v turistické sezóně tuto bránu přírodní rezervace Camargue hojně navštěvují. Pohled na spěchající skupiny japonských turistů, kteří se schovávají za hledáčky fotoaparátů a videokamer mě rychle vrací do reality. Před zarudlými, sluncem sežehnutými a uspěchanými tvářemi rychle prchám do intimního světa postranních uliček a zákoutí, kde mohu být sám s duchem tohoto města, s duchem generací, které se zde celá staletí rodily, žily své životy, své osudy a které zde i umíraly.

Když moře zmizelo

Máloco tak dobře dokumentuje pomíjivost lidského bytí, snažení i nezdolnou sílu přírody jako historie tohoto místa. Když bylo město Aigues Mortes založeno, leželo na břehu velké laguny a ke spojení s mořem lodě využívaly mohutná ramena delty řeky Rhony, končící poblíž města svou suchozemskou pouť a ústící do Středozemního moře. Staletí ubíhala, mohutný říční tok přinášel další a další vrstvy usazenin a moře se vzdalovalo… Město začalo rychle ztrácet svůj strategický význam a stále více upadalo v zapomnění. Volné moře, dnes od města vzdálené téměř 8 kilometrů, zmizelo. Zánik námořního přístavu sebou přinesl odliv obyvatelstva a tak zatímco na konci 15. století zde žilo na 15 000 stálých obyvatel. V průběhu následujících staletí se jeho počet ustálil na necelých 6 tisících.

Město opět žije!

Město však žije! S přibývajícími nánosy zeminy a se vznikem nových ostrůvků a kanálů se v celém okolí začal usazovat strategický nerost – mořská sůl. Po prvních nesmělých pokusech s budováním malých solivarů vznikl za vlády Františka I. vodní kanál Canal de Pecaiss, který propojil již zmiňované solivary s mořem. Výstavba Canalu de Sete vrátila život i do téměř zaniklého námořního přístavu. Jen námořní lodě byly nahrazeny loděmi říčními. Solivar „Salins du Midi“ se rozrostl do té míry, že se stal největším francouzským a třetím největším evropským solivarem a haldy bělostné soli jsou teď dobře viditelné i od městských hradeb.

Pohled do minulosti

I když důvod, proč vzniklo město Aigues Mortes, již dávno pohřbily dějiny, město dnes překypuje energií. V symbióze plného života moderního věku a vznešené atmosféry dávných věků tu nenaleznete ani stopy po mrtvolné strnulosti minulosti. I dnes musíme ocenit stavitele tohoto díla, kteří při jeho výstavbě prokázali smysl pro jednoduchost a nebáli se ani na tehdejší dobu moderní pojetí budovaného komplexu. V některých etapách výstavby nechali inspirovat jinými staviteli, přesto celému areálu vetkli osobitý rukopis francouzského stavitelství. Jedinou pevnou spojnici s okolním světem dodnes střeží mohutná věž obehnaná vodním příkopem. Tloušťka jejích zdí dostatečně dokumentuje význam stavby. S pokrokovostí a odvahou k aplikaci tehdejších moderních stavebních metod se setkáváme takřka na každém kroku. Žádné křivolaké, středověké uličky, ale rovné, široké ulice dodržující přesný geometrický rámec. Přísně funkční, dimenzované a přesto působivé jsou i městské hradby, což výrazně odlišuje toto historické sídlo od jiných francouzských měst. Stavitelé tu šikovně využili strategickou polohu města uprostřed nekonečných bažin, jejichž existence znemožňovala použití těžké dobývací techniky při obléhání města. Při procházce po hradbách se setkáme s (na svou dobu) moderním řešením hradebních střílen, které nejenže umožňovaly současnou střelbu hned dvou obránců, ale současně je velmi úzkým průzorem chránily před střelbou protivníka. I vzájemné zaklínění dvou věží u každé z městských bran a systém mříží umožňovalo velmi účinnou obranu proti pokusům o jejich prolomení. A ještě jedné maličkosti si povšimněme. Na vnitřních stranách hradeb jsou velmi dobře zachované prevéty (záchody), které sloužily obráncům během nepřátelského obléhání.

Když slunce pálí a pálí

Možná i díky tomu, se dnes můžeme procházet malebnými městskými uličkami a obdivovat Věž Tour de Konstance, která dominuje celému pevnostnímu systému hradeb. Její zdi by mohli vyprávět celou řadu pohnutých osudů zde kdysi vězněných osob. Nejdříve členové řádu templářů a později hugenoté okusili nevlídnost tohoto státního vězení. Náměstíčko se zrestaurovaným kostelem Église Notre Dame des Sablons a sochou zakladatele města Ludvíka IX. zve k odpočinku. Určitě lze doporučit návštěvu již zmiňovaného kostela. Prvním, čím tato stavba zaujme, je nezvyklé teplo, které v interiéru panuje. Při návštěvách jiných svatostánků je člověk připraven spíše na chlad, který zvláště v horkých letních měsících je v těchto kamenných stavbách. I vnitřní výzdoba je poněkud jiná, než na jakou je člověk ve zdejších kostelech zvyklý. Zaujme především jednoduchostí a moderním provedením a do jisté míry i nezvykle velkým množstvím světla, které sem proudí vysokými zdobenými okny.

Aigues Mortes poetické a romantické

Když v časném dopoledni restaurace otevřou své zahrádky, které zvou k ochutnání zdejších specialit, nemusíte ani zajít do restaurace. Stačí se posadit na hlavním náměstí v Aigues Mortes na lavičku a z dokořán otevřených dveří okolních restaurací se k Vám začne linout vůně kulinářských výtvorů. Tu zavoní skopové, jehněčí nebo králičí pečínka kořeněná tymiánem, estragonem, bazalkou nebo šalvějí. Z oken další restaurace se připomene rybí vůní s příměsí šafránu bouillabaisa, zatímco z další zavoní bourrida připravovaná z „mořského ďasa“. Jak příjemně se sedí pod korunami vzrostlých stromů a naslouchá šumění větru v jejich korunách! V jak nádhernou mozaiku se skládá šumění větru, cinkání nádobí a příborů a k tomu se přidává ospalá atmosféra letního dne v kulise starobylého města! Člověk by vydržel sedět a naslouchat celé hodiny! Klid a mír jakoby se teď vléval do mého těla, do mé mysli, zatímco mé oči pozorují ten nejidyličtější obraz francouzského života. Ano života! I když název Aigues Mortes mluví o smrti, přesto žije. Žije svou krásou, idyličností a bezprostředností. Naslouchejte mu!