6. kapitola
07.08.2006 Pondělí
Ráno jsem do deseti ve spacáku. Karaf si mě fotí, protože údajně mám hlavu spálenou do ruda a kolem očí mám bílý pruh, jak jsem měl své ledovcové speciály z Kauflandu za 21 korun. Mimochodem mi z nich co dva dny vypadává levý sklo. Ale aspoň drží ta elektrikářská páska, co tam je proto, aby se mi nerozložily úplně. Polívka s chilli, kafe a po pěti dnech se jdu vysrat. Jak to tělo poslední dny jelo na rezervu, tak snad spalovalo i obsah střev, nebo co. Svítí slunce, ze rtů mi teče nějakej hnis a Bělucha je v mracích. Myslím, že šestice alpinistů neuspěla ani na popáté. Karaf si lepí bundu, já si po čtrnácti dnech beru nový ponožky a vyrážíme k jezeru Ak-kem. Po hodině skákání po šutrech nabírám písek nanesený sem ledovcem od severní stěny Ak-kem. Ledovec tekl, drtil skálu a všechno to bral s sebou, co nepobral ledovec, vzala voda. Toto vlastně i pijeme, když si z ledovce bereme vodu.
Líbí se mi, jak to je tady jednoduše vyřešený. Ledovec pod Bílou horou Běluchou je Ak-kem, potok z něj vytékající je Ak-kem, teče do jezera, co je taky Ak-kem, na soutoku u Katuně se nachází vesnice, neboli děrevna Ak-kem, kousek za ní je Ak-kemská roura, což je místo, kde se Katuň dost zužuje a pro raftaře to je pěknej mazec. A kdo ví co všechno ještě má tohle jméno.
Karaf udiveně tahá z kapsy kapesníky, aniž by tušil čí jsou, nebo jak se mu tam dostaly. „Á, pán je kouzelník. Vytáhni radši zajíce, kapesníků se nenažereme.“ „Stačí kačena Emil?“
Chudák Emil, Karafův to talisman. A to ještě tahá kliku od dveří, abychom měli kliku, je teda fakt, že zatím mu to všude vyšlo, a podobný zajímavosti. Pak to jeho zavazadlo nemá mít skoro pětadvacet kilo.
K jezeru se zase vracíme mokřinami, ale je to už trochu sušší. To se mi ale spíš zdá. Ze rtu mi teče krev, což je lepší varianta.
Docházíme k meteorologický stanici a v domku hned vedle se nám daří koupit čtyři lepjošky a vysomrovat dvoje sirky. Sedíme před stanicí, čekáme, než to ženská usmaží a pozorujeme barevné skály Jarlu. Kolem nás běhá strašně moc chlupatá modrooká kočka.
Včera mě tlačil bederák na pánev, což znamená, že jsem shodil nějaký to kilo. Dneska mám bederák na doraz a klechtá na mně. Což znamená, že jsem shodil víc, než jsem si myslel. Karaf je teď taky takovej atletičtější. Altajka nám nese lepjošky, což je vlastně jen usmažený těsto podobný langošům, bez náplně, ale po tom hladovění to je paráda. Je dobrý, že všichni tu běhají v gumákách a teplákách a zalískaní až za ušima a ona si tu chodí v červeným kostýmku. „U vas jesť moloko?“ „Karova nět.“
Jo, jak kdybychom tady někde viděli krávu. Říká ale, že by měl někdy doletět vrtulník a bude jídlo. Pelmeně, šašlik a buraky. Jen to dořekne, slyšíme vrtulník. Ženská ještě říká, že zpátky můžeme letět s ním, stačí se zeptat. Než jsme tuto informaci nějak pobrali, protože vrtulníkem jsme neletěli ani jeden a rozhodně by to mohlo být zajímavý, kor tady tou obrovskou potvorou, co tu přistála, tak zase odlítá. A je to, zpátky se jde po zemi. Stejně by jsme to asi nezaplatili a zadarmo se tady nerabotajet.
Pokračujeme po levém břehu řeky Ak-kem. Návštěvu údolí Jarlu, kde se údajně nachází magnetický kámen, který dodává energii a má léčivé účinky, vynecháváme z důvodu nedostatku jídla, neexistence mostu, nemožnosti překročení řeky a i proto, že jsme vlastně zdraví a energii taky ještě nějakou snad máme. Ale ty skály vypadají suprově.
Asi kilometr po proudu narážíme na jakýsi lágr s magazínem, kde stejně nic nemají. Karaf nakonec kupuje předraženej hnusnej chleba za padesát rublů, to jsou snad jen kvasnice. Potkáváme skupinu litevců.
Hodinu jdeme a protože jsme našli nakousanou šišku z Limby, tak jsme ji během půl hodiny dorazili. Už je dokážeme jíst na čas. Ono to totiž není jen tak, takovou šišku zkonzumovat. Prvně se člověk musí dostat k jadérku, které si vyloupne i se skořápkou. Tu rozkousne, ale lehce, neboť uvnitř je ono jádro, neboli kedrový oříšek. Ten se vytáhne, ještě se z něj odstraní slupka, což už není nijak extra nutný, ale není to potom tak hořký. Jádro se sní. Chce to trochu tréninku, nebo člověk u toho jídla umře hlady.
Pokračujeme, čas od času mineme skupinku lidí s obrovskejma báglama. Všude je hrozná spousta kytek. Některý připomínají bylinky běžně pěstované u nás, něco na způsobu Slézu Maurského nebo Divizny Velkokvěté, tady spíš malokvěté. „Jé to skoro znám … jen je na tom něco, co neznám.“
Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese
pripluv.ic.cz
K večeru stavíme stan a po dlouhé době zase rozděláváme oheň. Vaříme vodu a Karafovu lžíci. Na večeři bude kaše. Bramborová. S chilli. Poslední. Vyřezávám si ze dřeva hada a Karaf navazuje mušky na vlasec. Upravuji vidlice na oheň. Mezitím se Karaf vrací z tajgy s další šiškou. Tak hned půlku sežereme. Karaf je nějakej nostalgickej. „Tohle mi bude chybět, najít si šišku, sednout si a v klidu ji sežrat…“
Ještě spálí ponožky, který by už stejně nešly vyprat, čímž způsobí menší ekologickou katastrofu a lezeme do stanu. Při čelovce čtu nějaký cestopisy, co jsme si vytiskli na cestu a který jsou zvláštní v tom, že se tam docela dost rozcházejí informace, jak mezi sebou, tak i s realitou. A to nejsou nikterak starý. „Tak jsem se dočetl, že kůň tady stojí jedenáct tisíc rublů.“ „Celej?“
Stan máme postaven vychytrale tak, aby nám ráno do vchodu svítilo slunce.
08.08.2006 Úterý
Ráno, nejen že nesvítí slunce, ale ke všemu dost hustě prší. A protože slunce asi jen tak svítit nebude, balíme ve stanu. V dešti zbaštíme polívku s tím divným chlebem, sbalíme mokrej stan a po jedenáctý hodině už valíme dolů. Chvílemi prší, chvílemi poprchává, chvílemi lije. Zvlášť úsek, sestávající se asi z dvoumetrových keřů na palouku, je obzvláště výživný, voda mi teče všude, zejména ovšem za krk. Zatím jsem ale pod bundou, kalhotami i v botách v suchu. Neustále se předháníme s jedním borcem, co je zabalenej v pláštěnce s hrbem na batoh, přesně takový, co jsem nechal doma, protože byla o tři sta gramů těžší, než obal na batoh, kterej momentálně stejně mám kdesi v báglu, a dřevěnou tyčí v ruce. Pracovně mu říkáme spalovač mrtvol.
Když míjíme jednu skupinku s asi tříletým dítětem, co si ke všemu nese batoh zavázaný na uzel a je mokrý jak kdyby sem plavalo, je to zase jasný. „Tuto zemi nemohl Hitler nikdy dobýt!“ „Taky si to každou chvíli říkám.“
Jdeme chvílemi lesem, chvílemi po břehu řeky. Vše je kluzký a zejména traverzy po kamenitejch splazech si vychutnávám. Tak se stává, že stabilně stojím a najednou stabilně ležím. Sápeme se do kopce, asi po koňský stezce, ale nějak se nám to nezdá. Od bahna jsme zasraní až nad kolena, nasraní, že musíme do toho krpálu. Když potkáme protijdoucí skupinku, tak se zmůžu už jen na zvolání: „Kudá do Tjungůra?“
Hm, tak prý jdeme dobře. No nevím, ale dolů už nelezu. Přelézáme padlé kmeny, kloužeme po kořenech, brodíme se blátem. Na jedné stojance se bavíme s místníma, jak daleko to ještě je. Opět se dozvídáme, že dneska to nedojdeme. Po krátkém rozjímání nad naší rozmáčenou a roztrhanou mapou se dozvídáme, že za tři hodiny je most přes řeku a tam lze dokoupit nějaký jídlo. Zdá se, že náš cíl je jasný. Karaf se jen tak mezi řečí zmiňuje, že jsme pořádně nejedli, už ani nepamatujeme, načež od jednoho chlápka dostává hrst pražených mandlí. Když nás tak pozorují, jak to do sebe hned sypeme, tak přichází jedna slečna a nese nám v pytlíku oříšky, pečený chleba a fíky. To schováváme na večeři. Zřejmě nás slyšeli, protože přichází další slečna a nese nám hrst bonbónů a celý polystyrénový chleba. „No.“ „Yes.“ „Really?“ „Of course!“
A je to. Na toto nešlo nic říct, výraz oné slečny byl více než přesvědčivý, že jak si to nevezmeme, narve to do nás sama, bereme tedy chleba a několikrát jim poděkujeme a radši valíme dál, nebo by nám snad ještě udělali večeři. Teda, ne že bych si nedal. Nacházím aspoň malinu. Čas od času nalezneme nějaký houby, ale jako by nestačilo, že Karaf je vegetarián, on ani ty houby nejí. S výjimkou upečených na ohni, ale po tom se taky neumlátí.
Klátíme se dál bahnem. Po čtyřiceti minutách jsme u posledního přítoku. Ráz lesa se mění, jsou zde převážně břízy a občas louka s dvoumetrovými keři a travinami. Jedou kolem nás dva Altajci na koních a nabízí svezení. Ani se nedošlo na cenu a posíláme je pryč. Ještě by nás z toho bolely prdele.
Dostáváme se k mostku přes Ak-kem. Všude roste plané konopí, jsou zde vidět stopy auta, takže asi nějakej Gaz. Nic jinýho by tu ani nedokázalo projet. Vidíme pár stanů, ty mají nad sebou zase napnutý igelit, nejlepší je jedno malý celtový áčko, co má asi metr nad sebou ještě velký áčko z igelitu. Není nad to, balit suchej stan.
Vidíme domeček. Jeden malý dřevěný domeček s modrými rámy oken. A kouří se mu z komínu. Jídlo je nadosah. Heuréka.
Protože stále poprchává, stavím stan a Karaf se jde poptat po tom, co tam mají a případně něco nakoupit. Sotva to postavím, tak se vrací. A běží. „Tý vole, to není obchod, to je hospoda!“
V řece smýváme bahno z kalhot a bot a jdeme do domku. Je to v podstatě jen kuchyň s krásnou hliněnou bílou pecí a malým prostorem na spaní. Venku je zakrytá veranda se stolem a lavicemi. Tam už sedí spalovač mrtvol, který sem dorazil před chvílí.
Dávám si ragu ovocnoje, což je něco jako v Tjunguru kabačiky, samá zelenina, dýně, rajčata, mrkev a tak, se smetanou, kefír, lepjošku a pirožky s kartoškami, čili bramborami. Všude je kopr, ten tomu dává příjemnou nezaměnitelnou příchuť. Karaf dlabe to samý. Pak si ještě dává boršč, já ještě kefír a pirožky. Zkouším, jestli nemají maso, ale Altajci zkrátka jí maso jenom v zimě. Dáváme na půl pivo.
Komunikujeme se spalovačem. Říká, že jak jsme začali stoupat po koňské stezce do kopce, on pokračoval podél řeky, kde ujel na skále a roztrhl si kalhoty na prdeli, trenky a skoro i tu prdel. Takovej veletrh. Povídá, že posledních čtyřicet let sem jezdí šestkrát ročně. Po celé Altaji. Jde do stanu pro mapu Altajské republiky a nese s sebou hromádku fotek na formátu A4. Jsou nádherný, ukazuje nám na mapě, kde co vyfotil. Je z Novosibirsku, tak to sem má relativně kousek. Necelých tisíc kilometrů.
Altajka se nechce nechat vyfotit v tý svý kuchyni a vzhledem k tomu, že okolo chodí jeden místní Altajec s Kalašnikovem AK-47 přes rameno, tak ji ani moc nepřemlouváme. Venku stále prší, na zdech se suší bylinky a my stále žereme. Spalovač jde zašívat kalhoty.
Po dvouhodinovém obžerství jdeme padnout do stanu. Jsme přežraní neskutečně, Karaf skučí, že mu je blbě a že nemůže ani ležet, no ani se mu nedivím. Mě taky není úplně nejlíp. Ale mám plnej břich a to je hlavní.
09.08.2006 Středa
„Vzhůru do Tjungůru“.
Po tomto zvolání v pět hodin ráno, kdy nás probudil budík zaléháme znovu ke spánku. Venku prší, je hnusně a proto žádnej akční přechod nebude. V sedm lezeme ze stanu něco málo pofotit a poté spíme až do deseti.
V noci byla buřina, blesky lítaly a země se chvěla. Vzhledem k tomu, že tady jsou poměrně častý zemětřesení, přisuzujeme to tomu. Pak se jdeme nasnídat, ale musíme chvíli počkat, protože jsme včera vyžrali zásoby pirožek. Dávám zatím čaj. Čerstvý pirožky s vajíčkem a koprem a k tomu mlíko, který, kdyby se vyklopilo ze sklenky, tak stojí, to je dobrá snídaně.
Řeka Ak-kem zmohutněla. Znovu jsme vyžrali pirožky, to málo co tam zbylo bereme s sebou a jdeme do Tjunguru, přes nějaké sedlo, co nemá název, hlavně musíme nastoupat pět set výškových metrů, abychom na druhé straně mohli sedm set metrů klesnout. Prší. Měníme si maily se spalovačem a loučíme se. Vyrážíme blátivou cestou do kopce, za zády necháváme malý dřevěný domeček s modrými rámy oken a Altajkou zadělávající těsto na nový pirohy.
Po hodině cesty potkáváme tři Čechy s jednou Češkou, což poznávám zejména podle stanu Hannah a bot Garmisch. Jsou tu první den, tak jim tu vlastně prší od začátku, tak jsou z toho určitě strašně nadšení.
Pokračujeme do kopce, v blátě, prší nám na hlavy. Konečně jsme v sedle, 1513 metrů vysoko. A z kopce. Na stromech vidíme nějaký cedule s tím, že kohosi hledají, ale nedaří se nám rozluštit, jestli proto, že se ztratil, nebo proto, že někoho zabil.
Z kopce spíš jedeme než jdeme, čas od času s sebou švácnu do bahna, nakonec se jako nejlepší varianta ukazuje, jít ve vymletým korytě. Trochu blbý je to, že tam stále teče voda, ale co. Ta tady teď stejně teče úplně všude. Moc se nevyplácí šlapat do vyjetých kaluží, ty jsou někdy až do půli lýtek. Zase, když je člověk obchází po zešikmeným bahnitým břehu, tak má co dělat, aby tam nezajel celej. Nemít ty trekový hůlky, tak si snad vytáhnu cepín. Kterej mi mimochodem zrezivěl, stejně jako mačky.
Cestou míjíme český stany, čtyři, ale venku ani noha. Na přítomnost Čechů poukazují pouze nápisy Jurek na tropikách a armádní ešusy před stany. Docházíme na podmáčenou louku, tam se bezstarostně pase několik koní a po patnácti nebo kolika dnech vidíme auto.
Přes louku do modřínové a březové tajgy, tou asi půl hodiny a už vidíme děrevnu Kučerlu. A pasoucí se kozy, ovce a políčka konopí. Procházíme vesnicí, kde sem tam pobíhá prase, sem tam kráva či pes a po půl hodině dorážíme do campu Vysotnik.
Jdeme se prvně najíst, dáváme kabačiky s lepjoškou, já kafe a mlíko, Karaf čaj, mlíko a kompot, což je šťáva. Baba nechápe, že to chce všechno, já už chápu. Z Karafa nakonec vypadlo, že místo kompotu chtěl salát, jak dokázal zaměnit tyto dvě slova, to nevím.
Potom do Vysotniku, ubytovat se. Za člověka v campu chtějí čtyřicet rublů, a že za šest set rublů na hlavu můžeme jet zítra o šesti ráno jejich maršrutou do Gorno-Altajska. Tak to zvažujeme.
Konečně se nám daří koupit tu jejich mapu, Katuňský hřbet. Teď už spíš jako suvenýr. Vzhledem k neutuchajícímu dešti zkoušíme variantu noci v suchu, ale za hotel chtějí 350 rublů a za hostel, což je snad vojenský stan typu hangár s postelemi, 290 rublů. Tak na to jim kašleme.
Jdeme stavět stan, kde potkáváme jednu skupinku, Boris, tři baby a dva horští vůdci. Myslí si, že jsme Němci, tak to zase dementujeme. Lijí do nás vodku, cpou nás salámem a jí to i Karaf, okurkami a nakonec postavili na oheň hrnec s bramborami a že jdou do baně, jestli nechceme taky. To radši odmítáme. Tak nás prolévají pivem a odchází se vyčistit. My taky, ale jen kalhoty a do řeky Katuně. Cítím, že začínám mít mírně vlhko v botách, Karaf je na tom obdobně. Mezitím v totálním slejváku dochází nějaký stařík s dcerou, nebo spíš vnučkou. Vyskládali z batohů jídla, že jsem to už dlouho neviděl a jdou sekat dřevo a vařit. A hned, jestli jsme Němci. Co s tím všichni mají? Po uvaření nás nakrmili černým chlebem a kaší z krup. Na chvíli jim půjčujeme čelovku, to když se jeho domácí výroba rozpadla. Po tom, co z batohu vytáhl měřák a jal se tu svoji spravovat, už věřím úplně všemu.
Vrací se šestice z bani, jsou takový čistší. Sundávají z ohně brambory, co tam byly asi dvě hodiny, nakydali do toho maso a hořčici, vyndali chleba s česnekem a zase nás krmí. Krom vůdců to jsou programátoři a bioložka. Chodili dvanáct dní po ledovcích a přes dvě sedla. Docela fajnovej trek.
Řešíme s nimi, že hodně slov je stejných a hodně zase úplně jiných. A to, že my máme H a oni G. „Praha, Praga, hlad, golod, hovno, govno…“
Sušíme u ohně ponožky a jsme prolíváni vodkou. Dozvídáme se hodně pro život důležitých věcí, třeba že, sajchn chochn je po mongolsky děvočka, čili taková ta baba, po který se člověk ohlídne nejen na ulici a podobně.
Horští vůdci mají v autě dvě místa, tak s nimi zítra pojedeme do Barnaulu. Za cenu lístku na autobus. A nesrovnale rychleji a pohodlněji.
Po nějaké době otáčím stakan dnem vzhůru, což sice moc nechápou, ale akceptují, takže jsem ušetřen další alkoholové smršti. Líbí se mi, že se snaží mluvit anglicky nejen s námi, ale i mezi sebou, rozumím jim skoro všechno. A to co nerozumím já, tak zpravidla nerozumí ani ostatní. Je to paradoxní, ale v Rusku si zlepšuji anglický jazyk. Jsem obohacen. Hlavně tou vodkou, tak jdu radši do stanu. Patnáct dní jsem neměl alkohol, nepočítám-li ten drink u Kučerlinského jezera, tak nepotřebuju, aby mi z toho bylo blbě.
V noci se blýská, nade mnou vržou a praskají stromy, tak doufám, že to na mne nespadne. To by mě pěkně nasralo.
Mám několik věcí vlhkých, teda, všechno to, co jsem nehodil do igelitovýho pytle, co je už nějakou dobu pevnou součástí batohu. Karaf má vlhký všechno, páč nemá pytel. Teď komunikuje venku, dle výkřiků tam mluví s nějakým instruktorem kajakářů. Nakonec se odsouvají na pivo.
Hanka má dnes narozeniny, já ležím někde na Sibiři, lije jak z konve, stále hřmí, na obloze světlo jak ve dne a káplo mi do oka. To znamená, že nám někudy teče do stanu. Do prdele.
