Connect with us

Hory a pohoří

Barnaulská regenerace

Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však
stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam
je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední
dva týdny.

Další vyprávění Přípluva z Altaje. Pozor, v tomto
článku se mohou vyskytovat neslušná slova

Published

on

7. kapitola

10.08.2006 Čtvrtek

Karaf se vrací v ranních hodinách, aby ještě v ranějších hodinách mohl jít chcát, hodit grcku a zapomenout pořádně dovřít tropiko, takže nám prší do apsidy. Pršelo celou noc a skoro celý ráno.

Před devátou vytahuju Karafa s kocovinou a jdeme na poštu. Včera se fakt bavil s instruktorem kajakářů, mimochodem, ten borec, co na Kučerle rozmlátil kajak včetně sebe, tak se u tohoto učil.

Procházíme celou vesnici, kde krom značky přechod pro chodce u prašný silnice, mrtvýho prasete na návsi a pomalovaný školky fialovou a světlezelenou barvou není zhola nic zajímavýho. Poštu nacházíme na podruhé. Když jsme se poprvé ptali jakési stařeny, řekla sice, ať jdeme dozadu, ale neřekla, že to je deset metrů. A že mají zavřeno, protože dneska je čtvrtek, tedy zavírací den na většině úřadů, to taky neřekla. To ovšem zjišťujeme, až když se ve studeným dešti vracíme kilometr zpět. Došli jsme totiž k tý počmáraný školce, dle jedněch informací vyčtených ze starších cestopisů, měla být pošta naproti. Není.

Pošta je taková dřevěná šopa, nebýt tam cedule, spíš cedulka, tak tomu nevěřím. Vracíme se do turbázy, po cestě kupujeme litrovku vodky. Jsem nasranej, protože jdu jenom ve flísce, jsem mokrej, je mi zima a mise byla neúspěšná. Ještě se tak někdy budu snažit poslat pohledy. Pche. Potkáváme trojici absolutně zdecimovaných Čechů, co jdou do Tjunguru, ani bych se nedivil, kdyby to byli ti, co předevčírem vyšli nahoru. Spíš pod horu.

V turbáze balíme pod přístřeškem, cpu do batohu i cepín a trekovky, tak si snad zase nerozervu karimatku. Jdeme naházet věci do auta, pojedeme stříbrnou Toyotou Caldinou s řízením napravo. Vzhledem k tomu, že se tady napravo jezdí, tak to bude asi zajímavý. Sedíme s Karafem uvnitř, když to na dálku nastartovalo. Asijský auto. Je to hlavně obrovský a vážně pohodlný. A je tu sucho. Odjíždíme po poledni. Po chvíli se stavujeme u jednoho stavení u vesnice Katanda pro med, ten ale tentokrát není. Kupuji tedy ještě flašku vody, ženština za pultem mi nabízí CD s fotkami z Běluchy. Tak jsem odvětil, že jsem si to nafotil sám. Řízení bere Kosťa, což je mladší z těch dvou. Moc mu to nejde, ještě, že to je aspoň automat. Volant drží, jak kdyby někoho jistil. Jednou rukou zespodu, druhou z vrchu. Očividně mu to lezení jde lépe než řízení. V zatáčkách jedeme čtyřicítkou, na rovině sto čtyřicítkou. Rozvěšuji tady ponožky, ať trochu proschnou.

Andrew, starší z těch dvou, mi ukazuje kartičku správce parku, či jak to tu nazvat. Pak si nasazuje kuklu, na ni barevný brýle, co dostal od jedný skupiny Polek, když je tu měl na starosti, zapaluje si cigáro a děsí protijedoucí řidiče. Pak ještě vytahuje nějaké fotky z hor zajímavé kvality. Po čtyřech hodinách jízdy chytáme telefonní signál. Já jsem v pohodě, protože jsem doma oznámil, že jestli se ozvu, tak nejdřív z Moskvy při cestě domů. Za to Karaf naivně slíbil, že se ozve po příletu sem a pak se to nějak odložilo a pak přes dva týdny nebyl signál. He, he.


Borci se nás ptají, jestli máme řidičáky, když přitakávám, tak řekne že bych mohl řídit. Tak někdy cestou, až Kast odpadne. Chvíli jedeme po asfaltu a řeky přejíždíme po dřevěných mostech, chvíli jedeme po prašné cestě a mosty jsou betonový. A často jsou vedle ještě torza nikdy nedodělaných dalších mostů. Přijde mi, že si tady mohli vybrat buď most, nebo silnici. Čas od času je na cestě kráva nebo kůň. Nebo rovnou celý stádo. Koně aspoň uskakujou, ale krávu můžeme vzít zpětným zrcátkem a ona ani neucukne.

V Usť-Kanu stavíme na jídlo. Dávám si polívku ši, což je polívka z masa, brambor a nudlí, langmany, což je něco jako polívka, ale je to hustší a k tomu chleba. Karaf má to stejný, páč nám to kluci doporučili, tak mi háže maso. Andrew kupuje dvě stě padesát gramů vodky. Naleje nám panáky, pak znovu. Pak se podívá na zbytek. „Náda zabiť.“

A dopíjíme to. To byl teda zase oběd. V autě vytahujeme litrovku vodky a poměrně rychle to mizí. Rusové pijí pořád, ale po malejch a zajídají to. Taky tu má Andrew přichystaný stakany a pečivo na zakousnutí. To je sice starý tak měsíc, ale hodí se.

Dozvídáme se, že na Běluchu nevylezl ani Reinhold Messner a to čekal týden na počasí. Tak to není zas taková ostuda, že jsme nevylezli na horu, kam se nedostal ani horolezec, co vylezl všech čtrnáct osmitisícovek. Jedeme krajinou, co mi silně připomíná Nízké Tatry, takový kopečky. Čas od času nad námi přeletí orel. Vedle nás vede elektrický vedení, ve třech řadách vedle sebe. Zajímavej to kraj.

Ještě zastavujeme u jezírka, Karaf jde nabrat vodu, protože chlapi říkají, že to je dobrý jezírko. Vrací se poněkud rozveselen. „To bude asi nějaká zvláštní voda, to jezírko je plný mincí.“

Tak se na to letím podívat a fakt. Vodu ale stejně nabral. Prý, když tam člověk hodí minci, může si něco přát. Asi tomu lidé hodně věří, tam už musí být peněz, vždyť se to celý lesklo. A okolo zase pentle na stromech a motlitby ve vzduchu. Po celý cestě je nejzajímavější předjíždění. Kosťa, protože sedí za volantem napravo a jede v pravým jízdním pruhu absolutně nevidí do protisměru. Andrew mu proto vždycky říká, kdy je volno. Čím je opilejší, tím nižší má pud sebezáchovy, tak se Kast někdy nestačí divit, do čeho ho to žene. Nevím, jak to tady řeší, když jede řidič sám. Pravděpodobně to neřeší.

Najíždíme na Čujský trakt. To se musí zapít. Míjíme skupinu tří Land Roverů, prý nějaká americká expedice. Jedou z Finska do Mongolska, nebo co. Tak to se taky musí zapít. „Repeat.“ „Repete.“ „Popojedem.“

Pokračujeme v cestě i v pití vodky. Karaf to nalejvá stylem, že to lije plný jak sviňa, lije to po mně, po sobě, po zemi. I Andrej musí řvát, že toho tolik nechce. „Bolor!“ „Co?“

Dozvídáme se, že to je Altajsky a že to znamená konec. No, konec to byl, litrovka vodky vykalená, my nažraní, řidič nasranej, protože nemůže pít s námi a ještě jsme ztratili druhý auto s programátorama.

Ti se pak odněkud vynořili, tak kousek před Gorno-Altajskem zajíždíme ke Katuni a stavíme stany. Andrew, kterýho jsme zdárně uchlastali chrápe v autě. Docela to vyhrál, protože je tady totální mokro, dřevo na oheň je mokrý tak, že když ho zmáčknu, teče z něj voda. V této situaci považujeme za rozumný, rozdělat oheň pomocí benzínu, ovšem programátor Boris to odmítá. Asi to je nějakej ortodoxní ochranář přírody. Tak jim alespoň štípu dřevo, což je věc, kterou tady snad ani neprovozují, Karaf v opilecké pýše seká dřevo různými končetinami, aby mi pak oznámil, že cítí že má snad nalomenou ruku.


Stále prší a okolo teče rozvodněná Katuň. Dneska, pro rychlost akce, spím bez karimatky. Je půlnoc, na stan dopadají těžké kapky a kdesi za naším stanem nasranej Boris polejvá dřevo benzínem…

11.08.2006 Pátek

„Wake up, Češi!“

Je půl sedmý ráno. To je příšernej čas. O patnáct minut později už sedíme v autě a jedeme k nejbližšímu obchodu nakoupit nějakou vodu. Kocovinu máme všichni, Kast náš náskok evidentně dohnal v noci. Dělíme se o vodu z kouzelného jezírka, ale radši jim neříkáme, že to je odtamtud.

Kousek popojíždíme, zastavujeme na tržišti, kde shledáváme, že máme prázdný zadní kolo. Tak se jdeme prvně najíst, pirožky s kartoškami a teprve potom řešíme, co s kolem. Dáváme rezervu na dojetí, která je samozřejmě na dně narvanýho kufru.

Měníme kolo a popojíždíme asi kilometr k pneuservisu. Jenže tam se nikdo netváří, že se mu chce pracovat. Jediný, co tam je zajímavý, je holka s rozbitým ksichtem stojící před servisem v dešti, jenom v ponožkách. Ta rozsekaná Lada, co je uvnitř, s ní má asi souvislost.

Z nebe padají proudy vody. V takový kadenci, že by každej normální řidič zastavil. Ne tak Kosťa. Ubral na sto dvacet a prorážíme vodní stěnu. Deštěm dojíždíme do Bijska. Tam necháme lepit kolo, byl tam deseticentimetrovej hřebík. Pak už to máme kousek do Barnaulu, kde je to kolo zase prázdný. Tak to aspoň nafukujeme. Na dojetí. Protože jsme se v autě zmínili, že chceme před nějakej levnej hotel, parkujeme u hotelu Kolos.

S jejich pomocí se ubytováváme, což znamená, dvakrát vyplnit nějakou nesmyslnou kartičku, převzít pokoj a nechat si ukázat, kde jsou záchody a sprchy. Na patře sedí děžurná, co nám uvaří čaj, když si nevzpomeneme zrovna o půlnoci. Jedno se musí nechat, noc pro jednoho stojí 220 rublů, což je nižší částka, než jakou psali na soupisu. Tak to je dobrý.

Baba na recepci nechápe, že Češi, tedy jako my, neumíme rusky. Asi ještě žije v Sovětským svazu. Ale azbuku už malujeme pěkně.

Platíme klukům za cestu, z dvanácti set na hlavu to srážíme na tisíc, ale protože nám docházejí prachy, tak nás to nakonec stojí dohromady 1930 rublů. Dáváme si s nimi sraz na osmou večerní, že půjdeme někam chlastat. Protože jsme vyfasovali čtyřlůžkový pokoj, kde je ještě skříň, jeden stůl, čtyři židle a na zdi centrální rádio, všechny mokrý věci, takže úplně všechny, rozvěšujeme po veškerým nábytku. Rozvěsit stan bylo zajímavý.

Jdu prozkoumat sprchu. Je centrální, jsou tu čtyři a naštěstí tu není ani noha. Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední dva týdny.

Nějak nemůžu dohledat sto Euro, ale nejsem si jistý, jestli jsem si je vůbec vzal. Jestli ano a přišel jsem o ně, tak jediní, kdo můžou být na vině, jsou Barnaulští policajti, protože když v těch svých plechových gajkách prohledávají turisty, jestli náhodou nemají drogy, tak lezou úplně všude včetně dokladů a peněženek. A když se okolo člověka motají tři, tak by zas nebyl takovej problém to lapnout. Protože Karaf se taky nemohl dopočítat rublů, což může znamenat, že v tom má třeba taky jenom bordel, je tato varianta reálná. Protože jsem si ale fakt nejsem jistej, jestli jsem ty prachy nenechal doma, těchto úvah zanechávám. Stejně by patřilo, hodit ty poliše i s tou budkou do řeky. Všechny. Pro jistotu. Vyrážíme do města, pokoupit pár věcí. Chceme pilu karmanaju, čili skládací, má to vzezření řetězu do motorovky. Potom nějaký vojenský pruhovaný trika a džezvu, čili turku na kafe. A směnit prachy.

Pohyb ve městě je šílenej. Za prvé nás ničí ten hluk, na to fakt nejsme zvyklí. A pak přecházení silnic. Před přechody pro chodce tu nikdo nezastavuje, chodci se řídí semafory na auta, který jsou umístěný až za křižovatkou. Jízdních pruhů je několik, zpravidla ale víc, než na kolik byla silnice koncipována. Někde se jezdí po chodníku, když stihnou uskakovat lidi, je to rychlejší. A když už je člověk na přechodu, tak do davu najede auto a odtlačuje lidi pryč. A do toho šaliny, no frmol.


Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Najít banku je taky zážitek, ale daří se nám. Vyměňuju si dvacet dolarů, Karaf něco přes sto Euro. Asi je to dobrá banka, protože na její bankomat stojí řada tak o dvaceti lidech, a to je tady bankomat na každým rohu a většinou zeje prázdnotou.

Jdeme hledat obchod Robinson, kde by měly mít ty pily. Všichni ho tu znají, ale nikdo není schopnej, správně nás tam poslat. Nakonec jej nalézáme. Je to rybářství, ale když na babu vyjuknu, že chcu cepnaju pilu, tak hned ví, o co jde. Beru tři po dvou stech rublech, Karaf dvě.

Ve stánku si kupujeme buterbrody, já s masem, Karaf se sejrem. Nakupujeme nějaký jídlo, džusy, kefíry, sejry a chleba a jdeme na hotel a na dvě hodiny usínáme. Budí nás budík po sedmé, z postelí lezeme před osmou. Andrew s Kosťou už čekají venku.

Jdeme do obchodu pro pivo Zlaté hory a Jaguára, což je plechovka energy plus alko, má to osm procent a pijí to tu alpinisti. Jdeme to chlastat do parku před divadlo. Andrew nese album s fotkama, má to udělaný fakt pěkně. Bělucha, sedlo Mašej, hory okolo severočujského a jihočujského hřebene.

Barnaul, který má tři čtvrtě miliónu obyvatel společně překřtíváme na Brnoul, protože všem pro jednoduchost říkáme, že jsme z Brna. A Andrewa na Kuzmiče. Na film Svéráz národního lovu se tady chytají všichni.

No, a když se jdu vyhrčet do parku, tak jsem odchycen milicí. Tak mrkli na dokumenty, který mi už nevrátili a ať jdu s nimi. Protože míříme k nějakýmu hotelu a protože jeden povídá furt o pivu, myslím si, že jim koupím pivo a bude. Jenže on mele o tom, že jsem chlastal pivo já.

Skončili jsme na policejní gajce. Zase budka dva metry na dva, uvnitř pět milicionářů. Prošacovali mě a protože přišel nějakej jejich nadřízenej, urychleně mě strčili do zaklopniku, což je ta jejich basa, co zabírá půlku gajky. Borci se našponovali, zasalutovali, podali hlášení, pochlubili se knihou, kam všechny zapisují a mnou, jakožto novým úlovkem.

Sedím tedy za mřížemi, rozumím každý pátý slovo a uvědomuji si, že ti tři v parku asi ani nevědí o mém zmizení. Policajti se na mě usmívají a říkají mi Roberte. Říkám jim, že jsem horolezec a vracím se z Běluchy a že kdybych věděl, že tu nesmím chcať v parku, tak tu chcať nebudu. Když se ptají, jak se to řeší u nás, říkám, že domluvou, což mi pochopitelně moc nevěří. Zkoumají můj švýcarák a říkají, že to znají, že to je švédský nůž. Jeden vytahuje nějakej sáhodlouhej formulář v azbuce. „Roberte, suždenie budět v ponedělnik“ „Što?“ „No sůd.“ „Co kurva?“


Načež se jim snažím vysvětlit, že soud jako není dobrej nápad, kor v den, kdy mi letí letadlo. Nakonec to dopadá tak, že borcům dávám úplatek, jenom je pitomý, že mám jenom pětistovku a žádný drobný. Což je za chcaní v parku dost, ale vysvětlovat jim, jestli mi jako nechcou dvě stovky vrátit mi nepřijde jako dobrá taktika, tak radši seberu pas a co nejrychleji mizím tmou do parku. Narážím na Kosťu, co mne už hledá. Po tom, když zjistili, že jim nějak chybím, kluci zvažovali variantu banditů, což ale zase hned zavrhli. Co by tady dělali banditi, že. Pak se jich Karaf zeptal, jak to tady je se chcaním a policajtama. Protože i oni toto pomalu zvažovali, tak jim to bylo hned jasný. Nechali opuštěnýho Karafa s albem, pivama a jejich mobilními telefony a šli mě hledat. Ke gajce se jim ale moc nechtělo. Se jim ani nedivím.

Jdeme radši do hospody. Tu buď vlastní, nebo je tu vážený host jejich kámoš, kterýmu říkají Dolph Lungran, on tak fakt vypadá. Mimochodem se vyskytoval na několika Kuzmičových fotkách. Už o nás asi něco ví. „Češi, pojďte vodku pít.“

Jdeme do nějakýho sportovního klubu, po schodech kamsi dolů. Usazujeme se před televizí a hned do sebe lejeme vodku. Dolph se nám představuje jako Konstantin. Objednává další flašku, chlebíčky s lososem, nějaký slanečky, cibuli, okurky, olivy, sýr…

Místní se nás ptají, jak daleko je Brno od Prahy a potom, kolik tam na této trase stojí taxi. Když jsme jim řekli, že u nás to taxíkem v podstatě nikdo nejezdí, nemohli to pochopit, tak jsme jim řekli, kolik u nás stojí litr benzínu. Do teď nevím, jestli nám to věřili. Ale vypadali přímo vyděšeně. V televizi pouští fotbal, sestřih zápasu Manchesteru s Juventusem, běhá tam Jan Nedvěd, což nám hned ukazují. Fotbalu asi rozumí. Při třetí flašce je ženskej fotbal, to je sranda, ale asi je to dáno promilem alkoholu v krvi, protože to holkám docela jde. Čas od času vypadne obraz, což je prý naprosto normální, může za to Sputnik, asi nějak blbě lítá na oběžný dráze. Furt nás buzeruje číšnice, tak Dolph buzeruje ji a my pijeme tu vodku. A hromadu džusu, co se objednává taky. Nejlepší je Altaj vodka, zítra ji musíme někde sehnat.

Dolpha se nám podařilo upít, všechno to zaplatil a odmotal se domů. Po chvíli upíjíme i Kuzmiče, kterej usíná na stole. Když ho budíme, rozbíjí talíř, co už nemůže vystát ta servírka a vzhledem k tomu, že tu jsme bez Dolpha, tak nás pucuje co to jde. To ale nalitým lidem nemůže vadit, platíme teda talíř a potácíme se na hotel.

Tam ještě vyžereme vodku Karafovi, co ji chtěl nalít do placatky pro tatu. Pomalu jsme upili i Kosťu, kterej vyhazuje prázdnou láhev oknem a podle zvuku venku asi trefil nějaký auto. Měníme si telefony a maily a borci se odmotávají. Já se jenom uvádím do polohy ležmo a chrápu.

Continue Reading

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.



Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Continue Reading