Valovi Středa 28. července
Obloha je vymetená, rodí se nám krásný den. Radost nám nezkazí ani fakt, že v noci se kolem našeho stanu „špacírovala“ nejspíš krysa a na igelitu před stanem nám zanechala „exkrementový“ pozdrav. I tady jsme postrachem kempu, vstáváme totiž v 6,30 hod, zatímco „normální“ lidé opouštějí svá lůžka nejdříve v osm. Navíc v 6,15 si na nás zařvala SMS od dcery. V kempu je klid, pouze jedna z pěti zde bytujících rodin je už též na nohou. Panička venčí dva nezbedné psy a obzvláště na jednoho neustále volá: „Zombie, Zombie.“ Skutečně krásné jméno pro psa.
„Oktice“ si to opět sviští po pěkné silnici, na níž se střídají čtyřproudové úseky se stodesítkou se starými dvouproudovými s devadesátkou. Provoz není silný, navíc se jezdí velice ohleduplně. I tento fakt vedle kvalitnějšího benzínu se v dobrém slova smyslu podepisuje na spotřebě. Na tři sta padesáti kilometrech, které překonáváme mezi městy Angers a Brest, klesne spotřeba na 6,3 l/100 km, zatímco většinou se pohybuje kolem 6,9 l/100 km. Celý úsek překonáváme pouze s jedinou zastávkou na parkovišti, kde neodoláme nabídce ve zdejším „občerstvení“ a ochutnáme prý typický „steak hašé po francouzském způsobu.“ Jde o slisované, rychle usmažené mleté okořeněné maso. Něco na způsob hamburgeru s hranolkami, ale určitě lepší chuti.
Do Brestu, druhého největšího města Bretaně s dvěma sty tisíci obyvatel a významného francouzského přístavu, jsme se nevydali ani tak za kulturními krásami, ale především za brestskou atrakcí číslo jedna. Tou je tzv. Océanopolis, něco mezi muzeem a akváriem. Jeho název by ve volném překladu znamenal něco jako zábavní a vzdělávací oceánografické středisko. Není divu, že toto „zařízení“ nás, suchozemce, nesmírně láká.
Vjedeme pohodově do okrajových čtvrtí města, najdeme mapu, prohlédneme si ji, najdeme na ní Oceánopolis a jsme přesvědčeni, že nemůžeme zabloudit. Zdání však klame. Stačí jedna objížďka, jeden kruhový objezd, na který ještě nestačili dát směrovky, a už jsme…., no prostě kdesi. Co teď? Cestovatel – amatér by hledání cíle určitě vzdal. Leč my jsme „profíci.“ Tedy alespoň můj manžel. Přece „nebude z boje utíkat.“ Ocitneme se u benzínové pumpy a manžel, stejně neznalý francouzštiny jako já, jen s větší odvahou „dělat blbce a přežít to“ se ptá a ptá. Nakonec zakoupí mapu města, nechá si na ní vyznačit, kde jsme a kam se máme dostat.
Tak fajn – jedeme. Jedeme a jedeme, ale kde to máme slunce a kam ukazují silniční ukazatelé? Tak to určitě není směr Océanopolis. Obracíme a znovu „civíme“ do mapy. Ano, obsluha pumpy nakreslila na mapu pumpu na protější stranu silnice a to nás zmátlo. No nic, i to se může stát. Teď už jsme se dopracovali k poznání, že musíme jet na druhou stranu. Tak také učiníme a po přesném počítání křižovatek, kruhových objezdů a odbočujících ulic se trefíme do té správné, která nás dovede na „megaparkoviště“ u Océanopolisu. Jsme spokojeni a – těšíme se.
Přes silnici od parkoviště se před námi rozložil „bílý krab.“ Tak totiž Francouzi přezdívají stavbě, do níž míříme. Je bílá, nízká, s mnoha chapadly jako ten krab. Nízké budovy neurčitého tvaru, jedna zapadá do druhé, skutečně jakoby se plazily. Budova byla postavena podle plánů architekta Jacquese Rougerie. Pohodlně zakoupíme vstupenky (tedy žádná levná záležitost, vstupné činí téměř 15,– Eur), nicméně „provazové“ cestičky k pokladně svědčí o tom, že občas tu bývá nával.
Ocitáme se ve skutečném i simulovaném podmořském i přímořském světě. Jsou v něm představeni nejen živí tvorové, ale návštěvník zde najde i různé „naučné“ programy, určené především pro děti. Dnes je tu relativně prázdno a tak si můžeme vše prohlédnout tak říkajíc „zblízka.“ Základními dvěma stavbami jsou tropický pavilón a polární pavilón. Jejich názvy dávají tušit, co je v nich k vidění. Postupně se nám nabídne pohled do akvárií shora i ze stran, klidně si v nich plavou nejen tuleni, ale i žraloci, nechybí zde ježovky, sasanky, koráli a další mořské organizmy, dovádějí zde tučňáci. Samozřejmě jsou hojně využity i všechny výdobytky techniky. Skutečně i simulovaně Vás spustí pod mořskou hladinu, pomocí počítačové simulace, videa a filmu může návštěvník lépe pochopit, jak ovlivňují hvězdy moře, jak složité je sestavit předpověď počasí, jak je to vlastně s přílivem a odlivem, jak se rozmnožují žraloci a mnoho dalšího.
Z nadhledu se díváme do obrovského akvária, za chvíli vstoupíme do výtahu a rázem se ocitáme pod vodní hladinou. Kolem nás se prohánějí „mořské potvory,“ některé z nich (včetně žraloků) „ožužlávají“ sklo v místech, kde na něj klepeme. Klepání na sklo tady totiž není zakázáno. O kousek dál nás nacpou do dalšího výtahu. Ten je kulového tvaru, připomíná batyskaf. Pomalu se vydáváme simulovaně pod mořskou hladinu. Za malými kulatými okénky defiluje mořská fauna i flóra, prostředí za okénkem postupně tmavne. Pomyslný batyskaf se nebezpečně zakymácí a komentátorka jen suše oznámí: „Narazili jsme na skálu v hloubce té a té.“ Přesný údaj o hloubce jsme nezaregistrovali. Za chvíli vystupujeme a můžeme jen zkonstatovat, že to byl Zážitek opravdu s velkým Z. Během čtyř hodin, které v Océanopolisu strávíme, je těch zážitků bezpočet.
Plni nových poznatků se vypravíme na chvíli do města. Zastavíme jen u mohutné pevnosti nad ním. Ta není přístupná veřejnosti, je sídlem vojenské námořní posádky. I tak se rozhlédneme po přístavu i okolních budovách a obdivujeme nedaleký moderní most. Pak se celkem už bez problémů vymotáme ze spleti ulic a míříme na západní mys Bretaně, na mys Pointe de Saint-Mathieu. Obraz zřícenin starého kláštera a ladného majáku na tomto mysu nás zaujal na titulní straně jednoho z čísel časopisu Země světa a tak není divu, že bychom tento kout rádi uviděli ve skutečnosti.
Slunce v předvečer dne klesá na obloze a jeho paprsky barví vše na mysu do oranžova. Je sice již šest večer, čilý provoz tu ale ani v tuto hodinu neutichl. Procházíme kolem majáku, klášterních trosek, nahlédneme do nedaleké kaple a pak si vyšlápneme po pěšince nad útesy. O tomto kouzelném koutu Francie se nám nepodařilo zjistit žádné informace, to ale není v tuto chvíli podstatné. Romantika zdejší krajiny nás plně vtáhne do svého nitra a my si rázem připadáme o pár let mladší. Před námi hrozivá masa oceánu, pod námi rozeklaná skaliska, za námi maják a zříceniny a v našich duších klid. Jaké lepší zakončení dne bychom si mohli přát.
Nicméně zpět do reality. Tu pro nás představuje hledání kempu. Jsme úspěšní, směrovky nás dovedou do kempu u le Conquet. Je dost zaplněný, ale pár volných míst se tu najde. Jedno z nich je nám v recepci určeno a my můžeme zahájit každodenní večerní „rituál.“ Postavit stan, provést osobní hygienu, navečeřet se a jít spát. Ne, dnes ještě ne. Je příjemně teplo, z dáli k nám doléhá šplouchání mořských vln a slunce se chystá k západu.
Sbalíme nejnutnější věci a vyrážíme k moři. Je k němu kousek cesty, přes silnici a písečnou dunu. Voda je poněkud chladná, ale osvěžující. Jen za ní musíme kus jít, jsme zde totiž stejně jako posledně za odlivu. Tajně jsme doufali, že letos pro změnu zažijeme příliv. Leč asi ne, opět se budeme brodit bahnem a skákat ze skaliska na skalisko, pokud zatoužíme po koupání. Slunce pomalu klesá k obzoru a my jeho pouť zasněně sledujeme. Již tolikrát jsme toto přírodní divadlo viděli, stále nás však okouzluje a zvláštním způsobem uklidňuje.
