Rubrika: Historické památky a města

V místech, která již dýchají Bretaní

Jsou místa, která Vás při jejich návštěvě naplňují velkým očekáváním. Jsou však také místa, u kterých do poslední chvíle nevíte, co od nich očekávat. Jedním z takových míst je i městečko Concernau, ležící na západě Francie, v regionu Bretaň, na které většina z Vás při toulkách bretaňským krajem, určitě narazí.

Pevnost ve městě, město v pevnosti

To co tomuto městečko v minulosti dodávalo na významu, byla nejen existence přístavu, ale od 13. století i existence opevněného městečka – Ville Close – na ostrůvku v zálivu. Jeho pevnostní zdi chránily obyvatelstvo od nájezdů loupeživých hord v dobách klidnějších a před vojsky oblehatelů v letech válečných. Stoletá válka se stala rozhodujícím impulsem pro zdokonalení opevnění válečným architektem ve službách Ludvíka XIV. – Sébastiena Vaubana. Nic nemůže lépe charakterizovat propojení významu zdejšího městečka jak z hlediska vojensko-strategického, tak z hlediska průmyslového než fakt, že v budovách bývalého komplexu kasáren dnes naleznete museum Musée de la Péche, dokumentující historii zdejšího rybářského průmyslu. Bylo by však chybou vnímat Concarneau pouze jako rybářský přístav nebo historický komplex středověkého opevněného města.

Barvy v ulicích

Každoročně nejen ulice Ville Close, ale i celého města, ožívají festivalem bretaňské hudby a tance Féte des Filets Bleus (Festival modrých sítí), vzniknuvšího na základě slavnosti žehnání rybářským sítím. Setkáte se tu nejen s kapelami a tanečními skupinami. Celé město během festivalu rozkvete různobarevnými bretaňskými kroji, charakterizujícími tento svérázný region. S pestrobarevností se tu však setkáte při každé vaší návštěvě. V rybářském přístavu se o ni starají různobarevně natřené především rybářské bárky, které na svých výpravách za nelehkým živobytím, často vyplouvají i daleko mimo francouzské výsostné vody (většinou k africkým břehům nebo do vod Indického oceánu.

Místo k obědu

V sílícím žáru poledního červencového slunce se těžko hledá stín i v uličkách Ville Close a tak člověk musí vzít zavděk chladivým stínem celé řady restaurací, lemujících uličky opevněného města. Jsme v Bretani, což nám symbolizuje bretaňská vlajka vlající vedle francouzské na pevnostních hradbách a odráží se to i v jídelním lístku. Tomu znovu vévodí velké druhy atlantických ryb. A ti, kteří jsou ochotni sáhnout hlouběji do peněženky, tu mohou ochutnat ústřice, humry a ostatní delikatesy přímořského regionu a v rámci příslušnosti k EU se v nabídce objevují i univerzální pizzy a těstovinová jídla. Nicméně opravdu doporučit můžeme to, co umí bretonci připravit nejlépe – tedy platýze, sardinky, tuňáky, makrely, tresky, langusty,…

Na hradbách

Jsme v turistickém regionu a tak zájemcům o návštěvu komplexu žulových, lišejníkem obrostlých pevnostních hradeb, je jejich návštěva umožněna až po zaplacení 5 EUR. Výhled na přístav i na město s 20 000 obyvatel na pevnině však stojí za to! Palčivé sluneční paprsky se odráží od drobných vlnek čeřících mořskou hladinu, která obklopuje opevněné městečko ze všech stran. Procházka po hradbách, kterým řada obyvatel v minulých stoletích vděčila za své životy, člověka naplňuje klidem a pohodou. Sem nahoru nedoléhá shon uliček naplněných davy turistů. Jen lehké šumění větru, vzdálené zvuky lodních sirén a ruchu v přístavu ruší to absolutní ticho tady nahoře. Z chodníku kopírujícího hradby občas vybíhají pevnostní bašty, nabízející ještě lepší vyhlídku na okolí Ville Close. Okruh po nich bohužel neumožňuje jižní brána, která přerušuje celistvý kruh. Od ní se bohužel musíme ve vlastních stopách vrátit zpět do výchozího bodu naší prohlídky.

Po ulici Rue Vauban

Sestupujeme zpět do hlavní ulice Rue Vauban (nese jméno stavitele zdejšího městského opevnění ze 17. stol.), protínající v severo – jižním směru celý městský komplex. Z obou stran ulic k nám doléhá cinkání příborů, sklenic a nádobí. Jsme ve Francii, kde se při obědě na nějakou tu minutu nekouká, a proto teď kolem druhé hodiny odpolední správný francouzský oběd vrcholí. Zvolna se prodíráme tímto mumrajem, a teprve když jižní branou vyjdeme na mořský břeh, dostáváme se do klidného zákoutí.

Vodní tramvaj

Obdivujeme hradby působící z úrovně mořské hladiny monumentálním dojmem. Brzy přijíždí jakási lodní tramvaj spojující tento konec ostrůvku s protějším břehem, vzdáleným jen pár desítek metrů. Je zajímavé sledovat její rychlost i velmi snadnou manévrovatelnost, která ji umožňuje velmi rychlé přistávací manévry. Za ni vděčí vodním tryskám umístěnými pod čarou ponoru, které na minimum zkracují dobu, během níž je loď schopna přepravit pasažéry na pevný břeh. V duchu vzpomínáme na francouzskou Marseille, turecký Istanbul a další místa, kde se s podobnými vodními „tramvajemi“ můžeme setkat.

Sbohem Concarneau

Je na čase se rozloučit se s Concarneau. Míříme za dalšími cíli, ještě na nás čekají další zážitky při seznamování s rázovitým bretaňským krajem. Ale už teď jsme si jisti, že se sem, byť třeba jen ve vzpomínkách, budeme rádi vracet. Jen snad ještě jedna poznámka. Zkuste přijet do Concernau brzy po ránu. Rybí aukce ve zdejším přístavu Port Péche je věc, kterou byste si neměli nechat ujít.

Ve sladké Provence

Procházím se za žhavého letního dne uličkami jednoho z nejzajímavějších měst francouzského pobřeží – Aigues Mortes. Ještě nenastal čas pro pravou středomořskou siestu. Ze zahradních restaurací, z dokořán otevřených dveří a oken romantických hospůdek ke mně doléhá cinkot příborů, nádobí a skleniček. Jen na chvilku jej lehký větřík nechá doznít v mých uších, aby ho vzápětí odnesl přes městské hradby kamsi nad nedozírné vody Středozemního moře.

V srdci rezervace Camargue

S rozkoší a potěšením se v dopoledním čase toulám potichlými uličkami zdejšího městečka. Nalezneme ho v departmentu Gard a regionu Languedoc-Roussillon. Poloha na okraji přírodní rezervace Camargue z něj činí jednu ze vstupních bran do především ornitologicky velmi cenného komplexu rozsáhlých bažin.

Může za to Ludvík IX.

První zmínka o Aigues Mortes pochází z 10. století n. l., ale zásluha o založení města se připisuje až Ludvíku IX., který zde v polovině 13. století začal budovat přístav nezbytný pro formování jeho křižáckých výprav. Uvědomíme-li si, že ostatní středomořské přístavy spadaly do rukou protifrancouzsky laděných hrabat z Provence, pochopíme nezbytnost tohoto kroku. Po úspěšné první egyptské anabázi zde Ludvík IX. v roce 1270 zformoval i svou druhou křižáckou výpravu, která se mu však stala osudnou.

V uličkách Aigues Mortes

V mysli se pomalu vracím z minulosti do současnosti a téměř se leknu, když spatřím liduprázdnou uličku, do které jsem, během svých myšlenkových toulek minulostí, zabloudil. Nikde nikdo. Takřka posvátné ticho vládne v těchto místech, které neruší sebemenší závan větru. Nedovolí mu to geometricky strohá orientace zdejších uliček se zřetelnou inspirací románské architektury. Hradby, těsně obepínající historické jádro v pálícím poledním slunci, se tváří stejně zpupně a nezdolně, jako když bránily Aigues Mortes před vojsky oblehatelů. Ani se mi věřit nechce, že se v dnešním moderním světě dá nalézt tak klidné místo. Jako kdybych se ocitl ve městě mrtvých! Stačí však zajít za nejbližší roh a okamžitě stojím uprostřed proudu turistů, kteří v turistické sezóně tuto bránu přírodní rezervace Camargue hojně navštěvují. Pohled na spěchající skupiny japonských turistů, kteří se schovávají za hledáčky fotoaparátů a videokamer mě rychle vrací do reality. Před zarudlými, sluncem sežehnutými a uspěchanými tvářemi rychle prchám do intimního světa postranních uliček a zákoutí, kde mohu být sám s duchem tohoto města, s duchem generací, které se zde celá staletí rodily, žily své životy, své osudy a které zde i umíraly.

Když moře zmizelo

Máloco tak dobře dokumentuje pomíjivost lidského bytí, snažení i nezdolnou sílu přírody jako historie tohoto místa. Když bylo město Aigues Mortes založeno, leželo na břehu velké laguny a ke spojení s mořem lodě využívaly mohutná ramena delty řeky Rhony, končící poblíž města svou suchozemskou pouť a ústící do Středozemního moře. Staletí ubíhala, mohutný říční tok přinášel další a další vrstvy usazenin a moře se vzdalovalo… Město začalo rychle ztrácet svůj strategický význam a stále více upadalo v zapomnění. Volné moře, dnes od města vzdálené téměř 8 kilometrů, zmizelo. Zánik námořního přístavu sebou přinesl odliv obyvatelstva a tak zatímco na konci 15. století zde žilo na 15 000 stálých obyvatel. V průběhu následujících staletí se jeho počet ustálil na necelých 6 tisících.

Město opět žije!

Město však žije! S přibývajícími nánosy zeminy a se vznikem nových ostrůvků a kanálů se v celém okolí začal usazovat strategický nerost – mořská sůl. Po prvních nesmělých pokusech s budováním malých solivarů vznikl za vlády Františka I. vodní kanál Canal de Pecaiss, který propojil již zmiňované solivary s mořem. Výstavba Canalu de Sete vrátila život i do téměř zaniklého námořního přístavu. Jen námořní lodě byly nahrazeny loděmi říčními. Solivar „Salins du Midi“ se rozrostl do té míry, že se stal největším francouzským a třetím největším evropským solivarem a haldy bělostné soli jsou teď dobře viditelné i od městských hradeb.

Pohled do minulosti

I když důvod, proč vzniklo město Aigues Mortes, již dávno pohřbily dějiny, město dnes překypuje energií. V symbióze plného života moderního věku a vznešené atmosféry dávných věků tu nenaleznete ani stopy po mrtvolné strnulosti minulosti. I dnes musíme ocenit stavitele tohoto díla, kteří při jeho výstavbě prokázali smysl pro jednoduchost a nebáli se ani na tehdejší dobu moderní pojetí budovaného komplexu. V některých etapách výstavby nechali inspirovat jinými staviteli, přesto celému areálu vetkli osobitý rukopis francouzského stavitelství. Jedinou pevnou spojnici s okolním světem dodnes střeží mohutná věž obehnaná vodním příkopem. Tloušťka jejích zdí dostatečně dokumentuje význam stavby. S pokrokovostí a odvahou k aplikaci tehdejších moderních stavebních metod se setkáváme takřka na každém kroku. Žádné křivolaké, středověké uličky, ale rovné, široké ulice dodržující přesný geometrický rámec. Přísně funkční, dimenzované a přesto působivé jsou i městské hradby, což výrazně odlišuje toto historické sídlo od jiných francouzských měst. Stavitelé tu šikovně využili strategickou polohu města uprostřed nekonečných bažin, jejichž existence znemožňovala použití těžké dobývací techniky při obléhání města. Při procházce po hradbách se setkáme s (na svou dobu) moderním řešením hradebních střílen, které nejenže umožňovaly současnou střelbu hned dvou obránců, ale současně je velmi úzkým průzorem chránily před střelbou protivníka. I vzájemné zaklínění dvou věží u každé z městských bran a systém mříží umožňovalo velmi účinnou obranu proti pokusům o jejich prolomení. A ještě jedné maličkosti si povšimněme. Na vnitřních stranách hradeb jsou velmi dobře zachované prevéty (záchody), které sloužily obráncům během nepřátelského obléhání.

Když slunce pálí a pálí

Možná i díky tomu, se dnes můžeme procházet malebnými městskými uličkami a obdivovat Věž Tour de Konstance, která dominuje celému pevnostnímu systému hradeb. Její zdi by mohli vyprávět celou řadu pohnutých osudů zde kdysi vězněných osob. Nejdříve členové řádu templářů a později hugenoté okusili nevlídnost tohoto státního vězení. Náměstíčko se zrestaurovaným kostelem Église Notre Dame des Sablons a sochou zakladatele města Ludvíka IX. zve k odpočinku. Určitě lze doporučit návštěvu již zmiňovaného kostela. Prvním, čím tato stavba zaujme, je nezvyklé teplo, které v interiéru panuje. Při návštěvách jiných svatostánků je člověk připraven spíše na chlad, který zvláště v horkých letních měsících je v těchto kamenných stavbách. I vnitřní výzdoba je poněkud jiná, než na jakou je člověk ve zdejších kostelech zvyklý. Zaujme především jednoduchostí a moderním provedením a do jisté míry i nezvykle velkým množstvím světla, které sem proudí vysokými zdobenými okny.

Aigues Mortes poetické a romantické

Když v časném dopoledni restaurace otevřou své zahrádky, které zvou k ochutnání zdejších specialit, nemusíte ani zajít do restaurace. Stačí se posadit na hlavním náměstí v Aigues Mortes na lavičku a z dokořán otevřených dveří okolních restaurací se k Vám začne linout vůně kulinářských výtvorů. Tu zavoní skopové, jehněčí nebo králičí pečínka kořeněná tymiánem, estragonem, bazalkou nebo šalvějí. Z oken další restaurace se připomene rybí vůní s příměsí šafránu bouillabaisa, zatímco z další zavoní bourrida připravovaná z „mořského ďasa“. Jak příjemně se sedí pod korunami vzrostlých stromů a naslouchá šumění větru v jejich korunách! V jak nádhernou mozaiku se skládá šumění větru, cinkání nádobí a příborů a k tomu se přidává ospalá atmosféra letního dne v kulise starobylého města! Člověk by vydržel sedět a naslouchat celé hodiny! Klid a mír jakoby se teď vléval do mého těla, do mé mysli, zatímco mé oči pozorují ten nejidyličtější obraz francouzského života. Ano života! I když název Aigues Mortes mluví o smrti, přesto žije. Žije svou krásou, idyličností a bezprostředností. Naslouchejte mu!

Proč za dlouhých zimních večerů nezavzpomínat na teplé letní večery strávené na březích moře. Je jedno, zda je to moře Jaderské, Středozemní či zda dýcháme vůni třeba Tichého oceánu. Vždyť omamující vůně moře je tak krásná všude na světě!

Vzhůru na Istrii

Zamiřme teď do Chorvatska, na západní pobřeží Istrijského poloostrova, kde leží historicky, geograficky i turisticky významné město Poreč. Možná jej budete považovat jen za další centrum turistického ruchu v tak hojně turisticky frekventované oblasti, ale jsem přesvědčen, že jeho návštěva vás rychle přinutí tento názor změnit.

Poreč

Labyrint uliček tohoto města, které vzniklo původně jako rybářská osada, dává tušit jeho význam i bohatou historii. Při procházce centrem se o tom znovu a znovu přesvědčujeme. Kdo tady byl pánem už před řadou staletí, nás informují archeologické vykopávky, ve kterých především pozůstatky římské architektury dokumentují to, jak častými návštěvníky v této oblasti Římané byli. V tomto smyslu jsou často připomínány pozůstatky vojenského tábora Colonia Julia – Parentium.

Bazilika sv. Eufrazia

Přirozeným srdcem města je románská bazilika sv. Eufrazia, která zde byla vystavěna v 6. st. našeho letopočtu, na základech baziliky ze 4. st. n. l. Za svůj název vděčí ne nám dobře známé sv. Eufrázii, ale jejímu staviteli Eufraziovi. O tom že zmiňovaná bazilika rozhodně nevznikla na „zelené“ louce svědčí i pozůstatky kostela z 5. století. Obzvláštní pozornost si zasluhují původní mozaiky v podlaze severní lodě, stejně tak jako fresky z byzantské doby znázorňující Matku Boží a Krista. Hudební festivaly konané během turistické sezóny se odehrávají ve zdejším atriu a zaručují hluboký umělecký zážitek.

Porečskými uličkami

Omezovat se však jen na baziliku by bylo chybou, neboť Poreč nabízí spoustu atraktivních míst. Ještě dříve, než vyrazíme do, večerním sluníčkem, zalitých ulic, si připomeňme osobu prvního zdejšího biskupa Mauruse, který byl později jako mučedník prohlášen za svatého a za patrona města Poreč. Pozornosti především vašich ratolestí se bude těšit hlavní třída Decumanus, kde se místní zmrzlináři předhánějí v nabídce chladivé pochoutky. Výběr chutí je velmi pestrý a v horkých letních dnech budete jejich nabídkám jen těžko odolávat. Stranou pozornosti by neměl zůstávat ani palác Sinčič v jehož zdech sídlí vlastivědné muzeum. Součástí expozice je lapidárium s antickými plastikami a hlavicemi sloupů., Hermův pomník s výjevy vinobraní a sklizně oliv, malá obrazová galerie i prehistorická sbírka. Ještě hlouběji do historie se ponoříte při návštěvě hlavního náměstí Poreče – Trg Matador. Na roli Římanů v historii města znova upomene připomínka římského fóra, jehož existenci dodnes dokumentuje původní dlažba na severním okraji náměstí. Až do 1. st. n. l. návštěvníky zavedou zbytky chrámu boha Marta a Neptunova chrámu na západním konci náměstí a při toulkách po promenádě maršála Tita si uvědomíte, jak velké popularitě se tato rozporuplná postava bývalé Jugoslávie stále ještě těší. Za čerstvým ovocem a zeleninou je třeba vyrazit na náměstí Rakovča, kde určitě najdete to, co budete potřebovat. Dlouhou by se dalo toulat historickým jádrem Poreče. Dala by se navštívit jedna z věží, která byla až do 18. století součástí městských hradeb, či se kochat siluetou románské stavby Canonica z roku 1251. Ale pozornosti zvláště za letních podvečerů by především neměl uniknout ostrůvek sv. Nikola – snadno dosažitelný motorovým člunem ze staroměstského přístavu.

Večerní toulky

Snad nejkrásnější je však Poreč za letních večerů a nocí, kdy se město okrášlí girlandami světel, které se odrážejí v hladině Jaderského moře. Jak romantická je vyjížďka na některé z výletních lodí, vyrážejících v tomto čase na krátké plavby při pobřeží! O tom jak nádherný výhled na osvětlené město se nabízí z jejich paluby, je nejlepší se přesvědčit na vlastní kůži. A po návratu z takové romantické vyjížďky je ještě dost času zajít do nějaké romantické restaurace na pobřežní promenádě, naslouchat šplouchání moře, nechat se ovívat lehkým vánkem a přitom vybírat z bohatého jídelního lístku.

Porečská večeře

Chorvatská kuchyně je bohatá a má návštěvníkům co nabídnout. Při takovéto romantické večeři se vyhneme všelijakým grilovaným masům, čevapčiči nebo ražniči a často doplňovanými hranolkami. Pokud by si někdo nevybral v bohaté nabídce (byť poněkud dražších) středomořských rybích specialit, pak by snad bylo možné doporučit sušenou uzenou šunku, zde podávanou s ovčím sýrem a olivami. Další místní lahůdku lanýže asi kvůli ceně vynecháme, ale pokud se cítíte na poněkud vydatnější večeři je možno doporučit následující menu. Po šunce s ovčím sýrem výborně chutná polévka Maneštra – bohatá směs luštěnin, kukuřice a zeleniny, zalitá vývarem z brambor. Pokud by se někdo necítil na mořské speciality, tak vybereme Pašticadu – dušený pokrm z hovězího masa. A pro milovníky experimentů se nabízí Dalmatský Brudet, jehož složení ponecháme v tajnosti a budeme ho charakterizovat jako guláš z mořských plodů. A protože dobrou večeři je třeba dobře „spláchnout“, můžete večeři zakončit třeba slivovicí ze Slavonie, tavaricí – rakija se středomořskou trávou nebo pálenkou Ioza z vinných hroznů.

Na shledanou na Istrii

Ať už navštívíte Poreč v plné turistické sezóně nebo si tu budete chtít prodloužit léto v některém z pozdějších termínů, pokaždé se přesvědčíte, že městečko vám má co nabídnout. Sami poznáte, jakou proměnu tato bývalá rybářská osada doznala a při procházkách jejími starobylými uličkami pochopíte, proč jej UNESCO v roce 1997 zařadilo na seznam světového kulturního dědictví.

Většina z vás v dětství jistě četla Štorchovy “Lovce mamutů” a potom společně s Kopčemem a Veverčákem prožívala ty dobrodružné příběhy znovu a znovu. My jsme letos v létě dostali možnost navštívit jedno z největších nalezišť lovců mamutů na světě. Protože nás naprosto okouzlilo svou přitažlivostí a vyzařující energií, rozhodli jsme se o tom napsat, a podělit se tak s vámi.

Pravěcí lidé, jejichž způsob života je spojován právě s lovem mamutů, žili v období nazývaném mladý paleolit, zhruba před 20–35 tisíci let. Mamuti, blízcí příbuzní dnešních slonů, obývali spolu s paleolitickými lovci nezaledněné stepní oblasti Evropy a Asie. O našich nejznámějších lokalitách lovců mamutů jste určitě slyšeli, jsou třeba v Dolních Věstonicích či v Předmostí u Přerova. Nad okolní krajinu vyvýšené a dodnes zdaleka viditelné vápencové kopce Dolních Věstonic přitahovaly paleolitické lovce a zároveň jim poskytovaly výhodnou pozici pro lov mamutů. Tato místa se sezónně stávala dočasnými tábořišti lovců a sběračů a to opakovaně v průběhu stovek až tisíců let. Existuje však místo, od Dolních Věstonic vzdálené více než tisíc kilometrů na východ, v oblasti jihozápadního Ruska, kam skupiny paleolitických lovců přicházely za lovem mamutů opakovaně, a to po dobu minimálně 15 000 let. Malá vesnice Kostenki, ležící jižně od Voroněže na pravém břehu řeky Don, skrývá více než 21 mladopaleo­litických lokalit, rozmístěných na vzdálenosti zhruba tří kilometrů. Naleziště pravěkých tábořišť jsou situována v bočních údolích, vybíhajících do hlavního údolí řeky Don. Zde se jim říká „logy“, a tak můžete slyšet o nalezištích v Pokrovském, Antosovském či třeba v Popovském logu.

Vesnice Kostěnki byla založena v sedmnáctém století, na vysokém pravém břehu řeky Don, jako nájezdní vesnice proti nájezdům kočovníků z východu. Jméno vesnice získala díky hojným nálezům kostí velkého neznámého zvířete, které lidé nacházeli v zemi. Dnes již poklidná atmosféra zapadlé ruské vesnice nijak nenasvědčuje tomu, že toto místo bylo kdysi významným centrem, kde se při lovu mamutů setkávaly skupiny lovců z přilehlých oblastí Evropy a Asie.

Vesnice vám bude připomínat zapadlou jihočeskou vesničku, ovšem z doby někdy před 100 lety. Tedy pokud si odmyslíte vlnitý plech na střechách a všudypřítomné žluté plynovodní potrubí lemující ve výšce dvou metrů všechny silnice a silničky. Jen nad vraty do stavení se potrubí zdvíhá, aby tudy mohl projet povoz či traktor. Pomalu chátrající malované dřevořezby na oknech však pořád dýchají svou domáckou atmosférou. Vesnice je neuvěřitelně tichá. V letních parnech uslyšíte uprostřed vesnice jen bzukot much a kozí pomekávání. K řece Don je to kousek a její chladivá voda je úžasně osvěžující. Nevede tam však kupodivu přímo z vesnice žádná cesta. To je tím, že je tu tak široká rozlivová zóna řeky a každou cestu by dřív nebo později zničila jarní povodeň. Stejně tak jako před pár lety zchátralý most na vzdáleném okraji vesnice. Nebojte se vydat po úzkých stezkách mezi zahrádkami. Protože vidět Don a vykoupat se v něm je zážitek, na který určitě nezapomenete. Mně osobně se při pohledu na Don vybavovaly příběhy z Tichého Donu a to dodávalo mému cítění ještě jakési větší kouzlo.

Nálezy mamutích kostí odjakživa lidi inspirovaly k vytváření legend o původu ohromných neznámých zvířat. Jedna z legend praví, že mamut žije pod zemí a jeho kosti jsou viditelné a dostávají se na povrch až po jeho smrti. Odtud také pochází slovo mamut. V jednom ze sibiřských nářečí slovo „ma“ znamená země a slovo „mut“ krtek. První sbírky mamutích kostí z Kostěnek organizoval Petr I. S tím, že jde o pozůstatky sloních kostí z výpravy Alexandra Makedonského. Až v roce 1799 Johan Blumenbach popsal podle těchto nálezů nový živočišný druh Mammuthus primigenius Blumenbach. Koncem devatenáctého století bylo již známé, že mamuti byli součastníky pravěkých lidí a mamut se zároveň stal jakýmsi symbolem doby ledové. Mamuti byli rozšířeni v severní Evropě, v Asii a v severní Americe v předpolí glaciálního zalednění. Tato zvířata dosahovala výšku 3,5–4 m a vážila 5–6 tun. Mamuti měli hustou, přibližně jeden metr dlouhou srst. Největšího rozšíření dosáhli v době, kdy severní část Evropy pokrýval rozsáhlý ledovec, jehož předpolí pokrývaly tundrostepi.

Místní obyvatelé jsou vesměs příjemní postarší lidé. Vlastně narazíte hlavně na usměvavé upracované babky. Okopávají maličké zahrádky u domků, tahají obrovské džbery pitné vody domů nebo pasou kozy na návsi. Vypadají smířené a vděčné za to, co jim život dává. A není divu. Když se s některou z nich zapovídáte, po chvíli stočí vždy řeč na to, jaké to bylo za války, když se přes Don v těchto místech honila fronta sem a tam. A potom za komunistů, kdy byli lidé násilně přemisťováni či posíláni rovnou na Sibiř. Mladé lidi práce na vesnici tolik nepřitahuje a s vidinou vyšší sociální úrovně migrují do velkých měst. Tam potom žijí v maličkých garsonkách na špinavých sídlištích. Pravda ale je, že venkov je tu opravdu chudý a sociální rozdíly mezi nejvyšší společenskou vrstvou a tou nejnižší se neustále prohlubují. Město nabízí lepší výdělek, vesnice naopak nedostatek všeho kromě klidné atmosféry a překrásné přírody.

V současnosti pracují ve vesnici Kostěnki a v přilehlé vesnici Borščevo tři týmy archeologů. Odkryvy mamutích kostí spolu s nálezy kamenné industrie však můžete celoročně vidět v místním muzeu postaveném na lokalitě Antosovka II. Pokud se sem přijedete podívat, Kostěnki vás přivítají poklidnou atmosférou a nabídnou vám ponořit se plně do doby pravěkých lovců mamutů. Ani občasné přelety vojenských stíhacích letounů neubraly na energii tomuto místu, jež upoutá jistě i vás.

Jak se tam dostat: Letecky do Moskvy (zpáteční letenka s ČSA stojí cca devět tisíc korun, čas letu přibližně 2,5 hodiny), odtamtud z Paveleckého nádraží vlakem do Voroněže (jízdní řády se dají najít na www.jizdnirady­.cz). Přestože je Voroněž od Moskvy vzdálena pouze 563 kilometrů bude vám cesta vlakem trvat jedenáct hodin. Jednosměrná jízdenka v ekonomické třídě stojí 633 rublů. Z jihozápadního autobusového nádraží ve Voroněži potom dvakrát denně odjíždí autobus do Kostěnek (50 km, 45 minut, cena jedosměrné jízdenky 40 rublů)

Rady před cestou: Do Ruska potřebujete vízum a pozvání. To lze vyřídit ve většině cestovních kanceláří, my jsme naše vyřizovali přes Klub cestovatelů po Rusku. Cena víza a pozvání se závisí na době, kterou plánujete v Rusku strávit. Pokud chcete ušetřit, doporučujeme cestovat nočním vlakem z Moskvy do Voroněže a zakoupit si tzv. plackartnyj lístek. Je to typ cestování v otevřeném vagonu pro přibližně 80 lidí, což pravděpodobně způsobí částečnou ztrátu vašeho soukromí, zato však získáte možnost užšího sociálního kontaktu s ostatními cestujícími. K dispozici budete mít čisté povlečení zdarma a nepřetržitě horkou vodu na mytí, čaj či instantní polévku. Ty si můžete zakoupit u tzv. děžurného, neboli stevarda, člověka, který se stará o pořádek ve vašem vagonu. Úroveň čistoty sociálního zařízení se od minulosti značně změnila, takže nemusíte mít strach ani v tomto ohledu. Ve vesnici Kostěnki jsou dva plně zásobované obchody, pošta, lékárna a dokonce i malá nemocnice. Internetové spojení však dostanete nejblíže ve Voroněži.

K dalšímu čtení: Valoch K. (2007): Kostěnki na Donu, mimořádný doklad stability osídlení v mladém paleolitu.- Acta Mus. Moraviae, Sci. Soc. XCII:53–70, Brno.

Sami Norové se o svém hlavním městě vyjadřují poněkud jinak, jejich nikterak hanlivá přezdívka „Velká vesnice na severu“ je značně trefná. Norové tak pyšně dávají zbytku světa najevo, že Oslo je asi jediným hlavním městem průmyslově vyspělé země, kde je ještě příjemné žít. Na různá jména jsou tady ostatně zvyklí, původní název města Oslo dlouho nevydržel a brzy bylo přejmenováno na Christiania, to po slavném králi Christianu IV. Občas se objeví přezdívka Tygří město, kterou nedávno převzala i čiperná radnice, a tak dnes najdeme v ulicích města celou řadu tygřích soch.

Christiania, vybudovaná v roce 1624 na místě původního vypáleného Osla, měla být dokonale vzdorující ohni. Plánovat začal sám král, který nařídil, že domy budou výhradně z kamene a navíc nejméně 15 metrů od sebe, aby oheň nemohl přeskočit z domu na dům. Ze 17. století ale v městě již téměř nic nenajdeme, jen centrum stále do značné míry odráží sít ulic nakreslených osvíceným vladařem. Od roku 1877 se město krátce jmenovalo Kristiania, od roku 1925 pak zase přešlo k původnímu názvu Oslo.

Když před lety začala Norům vadit přítomnost letiště na okraji města, postavili ultramoderní letiště daleko za městem. Staré pozemky vykoupili a dnes je na něm sídliště. Nebe nad městem už neruší vůbec nic. Taxíka si do města vezme jen šílenec, který za to také patřičně zaplatí. Naštěstí Norové mysleli na všechno a mezi letištěm a centrem jezdí levný rychlovlak. Zájemci o architekturu si prohlédnou katedrálu Domkirke posvěcenou v roce 1697, za prohlídku rozhodně stojí královským hrad Akerhus, postavený kolem roku 1300 králem Hakonem V, byť dnešní podoba je mnohem novější. Znalci historie druhé světové války budou vědet, že hrad jedříve sloužil jako vězení pro příslušníky norského odboje, po válce zde byl při krátkém poválečném obnovení trestu smrti popraven domácí zrádce Vidkun Quisling.

Při vyslovení slova Norsko si lidé jistě vybaví nájezdy bojovných Vikingů. Památkám na ně se můžeme obdivovat i v dnešním Oslu, několik jejich 800 let starých lodí je přístupných v muzeu na ostrově Bygdoy v blízkosti Osla. Zajímavý ostrůvek, na který se dostaneme pohodlně autobusem, však nabízí i další skvosty, které dýchnou na dušičku každému pořádnému klukovi. V muzeu Thora Heyerdahla si můžeme prohlédnout nejen Ra II, ale také zbytky slavného Kon-Tiki. Na autentičnost vzorků bych ale poslední kalhoty nevsadil, Kon-Tiky zničily útesy tichomořského ostrova Raroia, většina památek působí poněkud gypsovitě.

Ještě zajímavější pro mne byla procházka po palubě lodi Fram, která se dvakrát vypravila k Severnímu a jednou k Jižnímu pólu. A můžeme si ji prohlédnout opravdu důkladně, od paluby až po kajuty v podpalubí, navíc na všechno si můžeme sáhnout.

V zimě je sněhové království tak blízko, že Fridtjor Nanses trénoval na své polární výpravy právě v předměstí Osla. A pokud nám běžky nestačí, pohodlné a přehledné metro nás pohodlně doveze kousek od známých skokanských můstků Holmenkollen, kde se závodně skáče již od roku 1892. Tehdy se na vítězný skok přišlo podívat deset procent celé tehdejší populace Osla. Na hlavní můstek si můžeme vyšlápnout, cestou nahoru si můžeme prohlížet unikátní muzeum lyžování. Pohled dolů, se kterým se skokané setkávají, je ale jen pro otrlé a při představě, že bych se měl z můstku spustit, mne poněkud mrazilo v zádech.

Oslo je skutečně pohostinné město (pokud netoužíme po alkoholu, který nám udělá pořádnou díru do peněženky), velice příjemná je třeba procházka parkem Vigeland, kde najdeme kolekci soch známého sochaře Gustava Vigelanda, která obsahuje téměř jeho kompletní dílo včetně toho nejslavnějšího, obrovitého monolitu vytesaného z jednoho kusu žuly, vzpínajícího se k nebi. A cestou zpátky do centra si můžeme prohlédnout budovu, kde je každoročně předávána Nobelova cena míru. Nobel byl sice Švéd, ale za jeho života byly obě země spojené, a Nobel si tehdy vynutil, že zrovna cena za mír bude předávána v Oslu.

Oslo rozhodně není pro každého. Pravidelně se objevuje na žebříčku nejdražších měst světa a ceny všeho tomu odpovídají. Poněkud chladná a seversky strohá architektura neuchvátí příznivce jihoevropského zmatku, a architektonické zázraky tady neuvidíme. Kdo si ale chce na vlastní oči prohlídnout způsob jak spojit velkoměsto a přírodu do harmonického celku, bude nadšen.

O šesté ráno vyhlížíme u metra na Opatově nám neznámého řidiče, který nás prý má odvézt do rumunského Banátu. Vlastně pořádně nevím, kam jedu ani co tam budu dělat – akci vymyslel kamarád a já si před odjezdem stačil přečíst jen to, že Češi do hor na samém okraji rakousko-uherské monarchie odešli okolo roku 1820 a dodnes tam žije několik tisíc čechů v šesti vesnicích. Ostatní čtyři nevědí o mnoho více, necháme se překvapit…

Přijíždí „náš“ Transporter a vyrážíme po dálnici na Brno, Bratislavu, Budapešť a Szeged. Cestou se dozvídáme, že řidič z Banátu pochází a stejně jako mnoho dalších se před pár lety přestěhoval i s rodinou do Čech; nyní tady pracuje a přivydělává si dopravou turistů do svého rodiště. Odpoledne překračujeme rumunskou hranici, a jak se blížíme našemu cíli, začínají se z nekonečné roviny, která nás obklopovala téměř celou cestu, zvedat kopečky, kopce a hory. V Nové Moldavě končí silnice, jak ji chápeme v našem omezeném středoevropském pojetí, a do Gerníku pokračujeme po cestě, na které je více děr než asfaltu.

První dojmy

Přijíždíme už potmě a hned potkáváme paní Boudovou, se kterou máme domluvené ubytování. Moc se nám omlouvá, že v chalupě, kde jsme měli být ubytovaní, jsou ještě jiní turisté a že zatím budeme muset být v jiné. Nechápeme, co by nám na tom mělo vadit, odvádí nás totiž do malované chaloupky, která vypadá jako z pohádky, v kamnech plápolá oheň, prostě útulnější místo je těžko možné si představit. Není ještě tak pozdě – vydáváme se tedy poznávat místní kulturu do hostince, který je středobodem celé vesnice. Opravdu to tam žije, krom spousty místních potkáváme i skupinu brněnských fotografů, kteří se s námi nad pivem Timisoarana a slivovicí dělí o cenné zkušenosti a tipy na výlety.

Druhý den nás čeká první snídaně u Boudů – rozhodli jsme se totiž poznávat české vesnice všemi smysly a proto jsme přijali nabídku místní polopenze. Snídaně překonala všechny naše sny – chléb ještě teplý z místní pekárny, domácí máslo, marmeláda, med, smažená slanina, vajíčka, kompot,… Všechno z vlastního hospodářství nebo od sousedů. Posilněni na těle i na duchu, počali jsme se přesouvat do našeho definitivního obydlí, které nám připomělo pohádku o Šípkové Růžence – nenápadný domeček je totiž zcela porostlý vinnou révou, až úplně mizí v zeleni; zato však můžeme hrozny trhat z okna.

Gerník, okolí a jeskyně

S aktivitou se má začínat postupně – rozhodujeme se tedy pro prohlídku Gerníku a nejbližšího okolí. Dojem malebné vesničky s malovanými domky ještě podtrhují slepice u cesty, volně se potulující psi (na rozdíl od rumunských mají úmysly ryze přátelské), koňské povozy majestátně jedoucí po hlavní třídě i barevné dýně složené ve dvorech. Opouštíme vesnici, obcházíme ji přes louky, sady a přicházíme do míst, kde nemůže být pochyb – krasovatější kras jsme ještě nepotkali. Škrapová pole, závrty, nízké křoviny a bílé kameny. A kde je kras, tam bývají jeskyně; jedna je v mapě kreslena přímo za naším obydlím. Hledáme ji trochu s nedůvěrou – z našich zemí jsme zvyklí, že díra do země buďto nestojí za řeč, nebo je zamřížovaná, případně člověk platí vstupné a musí se pohybovat po betonových chodníčkách. Avšak tady už prostorná vstupní síň napověděla, že to není ani jeden ze zmíněných případů. Zmocňuje se nás objevitelské nadšení, postupujeme nízkými chodbami i většími sály stále níž a hlouběji do nitra hory. Najednou stojíme na břehu podzemní řeky a nad hladinou se rýsují krápníky. Brodíme se vodou a jílem a pokoušíme se pořídit neotřelou jeskynní fotografii. Nadšeni a umazaní od jílu až za ušima vylézáme na světlo denní, jdeme se trochu zkultivovat a následně zahnat hlad. Chléb máme z pekárny, avšak co na to? Stačí se zeptat prvního kolemjdoucího a jdeme najisto k babičce, která nám prodává nejen máslo, ale i podmáslí a tradiční šátky. Při večeři zjišťujeme, že jíst u Boudů má i další výhody kromě poznání výborné místní stravy – paní totiž ráda povídá a vyzná se v místních poměrech, takže za pár dní budeme dozajista vzdělanější než po přečtení celé knihovny místní vlastivědné literatury.

Výlet na Svatou Helenu

Další den jsme zasvětili výletu do další české vesnice – Svaté Heleny. Vede nás červená turistická značka, kterou vyznačil v rámci projektu na podporu turistiky v Banátu Člověk v tísni. Vyzbrojeni klacky pro případ setkání s divokými rumunskými psy jdeme první polovinu cesty lesem a pak už vycházíme na louky svažující se k Dunaji, kde osamělé stromy už podzim barví do žlutočervena. V Heleně kupujeme pohledy a občerstvujeme se zmrzlinou či pivem a jdeme se podívat na návrší nad vesnicí, odkud vidíme Dunaj v celé jeho šířce. Bohužel k němu nedojdeme, už je čas pomýšlet na návrat. Zpátky jdeme trochu jinou cestou, která nás vede k jeskyni Vranovec. Včerejší nadšení Filipovou dírou ustupuje do pozadí, když procházíme chodbami s nádhernou krápníkovou výzdobou a občas potkáváme netopýry. Pokračujeme dál domů a síla hladu působí stále silněji, takže cestu zvládáme v rekordním čase.

Další den trávíme procházkami po vsi a okolí, nasáváním místní atmosféry a odpočinkem – včerejších třicet kilometrů je pořád znát. A připravujeme se na zítrejší dvoudenní výlet do Rovenska.

Putování na Rovensko

Vyrážíme po brzké (a výborné) snídani. Nad Gerníkem potkáváme místního zemědělce orajícího pole s párem koní, který se s námi hned dává do řeči a nabízí nám místní slivovici. Odmítnout by byla nezdvořilost, a nelitujeme – je výborná. Přicházíme do údolí zvaného U Filipa, které je proslulé tradičními vodenicemi. Pod tímto tajuplným slovem se skrývá zařízení na mletí obilí, složené z malé přehrádky, potrubí vedoucího vodu na jednoduchou turbínu pohánějící mlýnské kolo, vše schované v malé roubené chaloupce. Mimo mlýnice nachází se zde ještě druhá místnost, sloužící jako garáž na koně. Dále míjíme několik rumunských salaší, kde nás vítá především zuřivý štěkot ovčáckých psů, ani hole v ruce moc nedodávají odvahy. Jdeme dál a dál po hřebeni, střídají se lesy, vypasené louky, stohy sena a Rovensko se pomalu, ale jistě blíží. Přicházíme do vsi společně s kravami, které se samy vrací z pastvin do svých stájí. Nemáme s sebou ani spacák a nemáme nic domluveného, doufáme, že něco najdeme. Avšak pohostinost místních nás opět překvapuje – na zdvořilou otázku u prvního stavení, zda neví o někom nabízejícím ubytování, odpovídá paní: „Klidně můžete u nás, a co vám mám udělat k večeři. A nevadí, že to bude až za půl hodiny? Zatím si zajděte do hospody aspoň na pivo, ať jen tak nečekáte.“ Rady se držíme, a po návratu k pohostinným lidem jsme překvapeni podruhé – místní zapečené brambory s klobásama vypadají úžasně a chutnají ještě lépe. Večer se ještě jdeme jako správné děti velkoměsta podívat na dojení krav a pak se ukládáme ke spánku do měkoučkých postelí v malované světnici.

Ráno si povídáme s místními, procházíme Rovensko, obdivujeme selátka a vydáváme se na cestu zpátky. Sice po stejné cestě, ale je tak pěkná, že nám to nevadí. Unavení po cestě přicházíme tak akorát na večeři.

Rozloučení s Banátem

A byla noc a bylo jitro, den poslední v Gerníku. Je toho hodně, co chceme stihnout před odjezdem. Sháníme slivovici, sýry, med a další dobroty pro blízké doma, vyrážíme na fotografickou procházku Gerníkem, na doporučení paní Boudové jdeme do jednoho hospodářství, kde kromě koupě sýra žasneme nad vařením šípkových povidel v ohromném hrnci nad ohněm (dostali jsme i ochutnat, je to vybraná pochoutka). Odpoledne se vydáváme na výlet do nedaleké vesnice Padina Matei. Rozdíl mezi českými vesnicemi a touto rumunskou jsme čekali velký, ale stejně nás překvapil. Místo pěkných chaloupek vidíme směs zřícenin, chatrčí i novostaveb místních zbohatlíků. Z různých jevů, které z domova neznáme, nás nejvíce zaujal komín tvořený trubkou vystrčenou z okna do silnice. Překvapila nás i záliba místních dětí ve fotografování – stačilo vyndat foťák a už běžely před objektiv. Zkušenost zajímavá, ale rádi se vracíme do „našeho“ Gerníku.

Čeká nás dlouhé loučení, zabalení věcí, nedlouhý spánek a před šestou ráno přijíždí domluvený řidič s Transporterem. Vyjíždíme zpátky do Čech. Ještě se stavujeme v pekárně, abychom měli na cestu chléb přímo z pece. Banát se nám opouští těžko; i za těch pár dní nám přirostl k srdci.

Historie španělského města Pamplona je bohatá, ostatně není divu, bývalo to sídelní město navarrského království. Dnešní historie je jiná, za své historické hlavní město jej považují zejména Baskové.

Dnešní proslulosti se ale Pamploně dostalo především díky slavnostem, které probíhají v druhém červencovém týdnu. Jejich součástí je totiž slavný, byť bizarní „běh býků“, při němž od radnice ke vchodu na koridu běží stádo býků, před kterým prchá nadšený dav ozbrojený pouze výtiskem novin. Samotný běh, který je v Pamploně známý pod názvem festival San Fermín, jsem si s potěšením odpustil, nicméně i samotná procházka starou částí Casco Viejo mi stačila. Nemusel jsem mít za zády vyděšené stádo. Proč v Pamploně býci běhají, už dnes nikdo neví. O samotném festivalu jsou zmínky již ze 13. století, tehdy se ovšem slavilo v říjnu. Každopádně nebýt Ernesta Hemingwaye, který tuto slavnost zvěčnil ve své první novele, již by asi upadla do zapomnění.

Pamplona je každopádně zajímavé město, relativně levné, pro turisty přívětivé, bez dopravní zácpy. Nechat peněženku na sedadle auta nepůsobí ani v centru města žádný problém. Není divu, že Pamplona je považována za jedno z měst s nejvyšším životním standardem v celém Španělsku.

Na své si přijdou i milovníci kulinářského umění. Řada navarrských jídel rozhodně stojí za vyzkoušení. Jen si musíme uvědomit, že i když v Pamploně si oficiálně na siestu příliš nepotrpí, přece jenom se ve slušné restauraci před devátou hodinou večerní pravděpodobně nenajíme. Když jsem na pozdní večeři neměl čas, zašel jsem do levnějšího podniku, ale i tam jsem stoloval sám. Španělé mezitím obsadili bar a cpali se tapas.

Za prohlídku rozhodně stojí i okolí. Autobusové spojení je solidní, ale bez znalosti španělštiny složité na pochopení. Pronájem auta se určitě vyplatí. Za prohlídku stojí prakticky každá vesnička. Kostely z 13. století nejsou ničím mimořádným. Okolní příroda do určité míry připomíná horkem vyprahlé Toskánsko. O co méně je zde vína, o to více se pěstuje speciální typ papriky, na kterou jsou místní oprávněně pyšní.

Pamplona a celá navarrská oblast není na turistickém Top listu, takže mimo týden letních slavností se nebudeme prodírat záplavou turistů. Pokud se sem ale vydáme na týdenní toulky, litovat určitě nebudeme.