Connect with us

Historické památky a města

Banát – u krajanů v Rumunsku

V roce 1823 se po Dunaji vydali čeští kolonisté samý okraj
rakouské monarchie, aby zde v horách a hlubokých lesích založili
vesnice a těžili dřevo. Dnes jich tady žije kolem dvou tisíc v šesti
ryze českých vesnicích. O téměř dvě století později vydali jsme se
za nimi…

Published

on

O šesté ráno vyhlížíme u metra na Opatově nám neznámého řidiče, který nás prý má odvézt do rumunského Banátu. Vlastně pořádně nevím, kam jedu ani co tam budu dělat – akci vymyslel kamarád a já si před odjezdem stačil přečíst jen to, že Češi do hor na samém okraji rakousko-uherské monarchie odešli okolo roku 1820 a dodnes tam žije několik tisíc čechů v šesti vesnicích. Ostatní čtyři nevědí o mnoho více, necháme se překvapit…


Přijíždí „náš“ Transporter a vyrážíme po dálnici na Brno, Bratislavu, Budapešť a Szeged. Cestou se dozvídáme, že řidič z Banátu pochází a stejně jako mnoho dalších se před pár lety přestěhoval i s rodinou do Čech; nyní tady pracuje a přivydělává si dopravou turistů do svého rodiště. Odpoledne překračujeme rumunskou hranici, a jak se blížíme našemu cíli, začínají se z nekonečné roviny, která nás obklopovala téměř celou cestu, zvedat kopečky, kopce a hory. V Nové Moldavě končí silnice, jak ji chápeme v našem omezeném středoevropském pojetí, a do Gerníku pokračujeme po cestě, na které je více děr než asfaltu.

První dojmy

Přijíždíme už potmě a hned potkáváme paní Boudovou, se kterou máme domluvené ubytování. Moc se nám omlouvá, že v chalupě, kde jsme měli být ubytovaní, jsou ještě jiní turisté a že zatím budeme muset být v jiné. Nechápeme, co by nám na tom mělo vadit, odvádí nás totiž do malované chaloupky, která vypadá jako z pohádky, v kamnech plápolá oheň, prostě útulnější místo je těžko možné si představit. Není ještě tak pozdě – vydáváme se tedy poznávat místní kulturu do hostince, který je středobodem celé vesnice. Opravdu to tam žije, krom spousty místních potkáváme i skupinu brněnských fotografů, kteří se s námi nad pivem Timisoarana a slivovicí dělí o cenné zkušenosti a tipy na výlety.

Druhý den nás čeká první snídaně u Boudů – rozhodli jsme se totiž poznávat české vesnice všemi smysly a proto jsme přijali nabídku místní polopenze. Snídaně překonala všechny naše sny – chléb ještě teplý z místní pekárny, domácí máslo, marmeláda, med, smažená slanina, vajíčka, kompot,… Všechno z vlastního hospodářství nebo od sousedů. Posilněni na těle i na duchu, počali jsme se přesouvat do našeho definitivního obydlí, které nám připomělo pohádku o Šípkové Růžence – nenápadný domeček je totiž zcela porostlý vinnou révou, až úplně mizí v zeleni; zato však můžeme hrozny trhat z okna.


Gerník, okolí a jeskyně

S aktivitou se má začínat postupně – rozhodujeme se tedy pro prohlídku Gerníku a nejbližšího okolí. Dojem malebné vesničky s malovanými domky ještě podtrhují slepice u cesty, volně se potulující psi (na rozdíl od rumunských mají úmysly ryze přátelské), koňské povozy majestátně jedoucí po hlavní třídě i barevné dýně složené ve dvorech. Opouštíme vesnici, obcházíme ji přes louky, sady a přicházíme do míst, kde nemůže být pochyb – krasovatější kras jsme ještě nepotkali. Škrapová pole, závrty, nízké křoviny a bílé kameny. A kde je kras, tam bývají jeskyně; jedna je v mapě kreslena přímo za naším obydlím. Hledáme ji trochu s nedůvěrou – z našich zemí jsme zvyklí, že díra do země buďto nestojí za řeč, nebo je zamřížovaná, případně člověk platí vstupné a musí se pohybovat po betonových chodníčkách. Avšak tady už prostorná vstupní síň napověděla, že to není ani jeden ze zmíněných případů. Zmocňuje se nás objevitelské nadšení, postupujeme nízkými chodbami i většími sály stále níž a hlouběji do nitra hory. Najednou stojíme na břehu podzemní řeky a nad hladinou se rýsují krápníky. Brodíme se vodou a jílem a pokoušíme se pořídit neotřelou jeskynní fotografii. Nadšeni a umazaní od jílu až za ušima vylézáme na světlo denní, jdeme se trochu zkultivovat a následně zahnat hlad. Chléb máme z pekárny, avšak co na to? Stačí se zeptat prvního kolemjdoucího a jdeme najisto k babičce, která nám prodává nejen máslo, ale i podmáslí a tradiční šátky. Při večeři zjišťujeme, že jíst u Boudů má i další výhody kromě poznání výborné místní stravy – paní totiž ráda povídá a vyzná se v místních poměrech, takže za pár dní budeme dozajista vzdělanější než po přečtení celé knihovny místní vlastivědné literatury.


Výlet na Svatou Helenu

Další den jsme zasvětili výletu do další české vesnice – Svaté Heleny. Vede nás červená turistická značka, kterou vyznačil v rámci projektu na podporu turistiky v Banátu Člověk v tísni. Vyzbrojeni klacky pro případ setkání s divokými rumunskými psy jdeme první polovinu cesty lesem a pak už vycházíme na louky svažující se k Dunaji, kde osamělé stromy už podzim barví do žlutočervena. V Heleně kupujeme pohledy a občerstvujeme se zmrzlinou či pivem a jdeme se podívat na návrší nad vesnicí, odkud vidíme Dunaj v celé jeho šířce. Bohužel k němu nedojdeme, už je čas pomýšlet na návrat. Zpátky jdeme trochu jinou cestou, která nás vede k jeskyni Vranovec. Včerejší nadšení Filipovou dírou ustupuje do pozadí, když procházíme chodbami s nádhernou krápníkovou výzdobou a občas potkáváme netopýry. Pokračujeme dál domů a síla hladu působí stále silněji, takže cestu zvládáme v rekordním čase.

Další den trávíme procházkami po vsi a okolí, nasáváním místní atmosféry a odpočinkem – včerejších třicet kilometrů je pořád znát. A připravujeme se na zítrejší dvoudenní výlet do Rovenska.

Putování na Rovensko

Vyrážíme po brzké (a výborné) snídani. Nad Gerníkem potkáváme místního zemědělce orajícího pole s párem koní, který se s námi hned dává do řeči a nabízí nám místní slivovici. Odmítnout by byla nezdvořilost, a nelitujeme – je výborná. Přicházíme do údolí zvaného U Filipa, které je proslulé tradičními vodenicemi. Pod tímto tajuplným slovem se skrývá zařízení na mletí obilí, složené z malé přehrádky, potrubí vedoucího vodu na jednoduchou turbínu pohánějící mlýnské kolo, vše schované v malé roubené chaloupce. Mimo mlýnice nachází se zde ještě druhá místnost, sloužící jako garáž na koně. Dále míjíme několik rumunských salaší, kde nás vítá především zuřivý štěkot ovčáckých psů, ani hole v ruce moc nedodávají odvahy. Jdeme dál a dál po hřebeni, střídají se lesy, vypasené louky, stohy sena a Rovensko se pomalu, ale jistě blíží. Přicházíme do vsi společně s kravami, které se samy vrací z pastvin do svých stájí. Nemáme s sebou ani spacák a nemáme nic domluveného, doufáme, že něco najdeme. Avšak pohostinost místních nás opět překvapuje – na zdvořilou otázku u prvního stavení, zda neví o někom nabízejícím ubytování, odpovídá paní: „Klidně můžete u nás, a co vám mám udělat k večeři. A nevadí, že to bude až za půl hodiny? Zatím si zajděte do hospody aspoň na pivo, ať jen tak nečekáte.“ Rady se držíme, a po návratu k pohostinným lidem jsme překvapeni podruhé – místní zapečené brambory s klobásama vypadají úžasně a chutnají ještě lépe. Večer se ještě jdeme jako správné děti velkoměsta podívat na dojení krav a pak se ukládáme ke spánku do měkoučkých postelí v malované světnici.

Ráno si povídáme s místními, procházíme Rovensko, obdivujeme selátka a vydáváme se na cestu zpátky. Sice po stejné cestě, ale je tak pěkná, že nám to nevadí. Unavení po cestě přicházíme tak akorát na večeři.


Rozloučení s Banátem

A byla noc a bylo jitro, den poslední v Gerníku. Je toho hodně, co chceme stihnout před odjezdem. Sháníme slivovici, sýry, med a další dobroty pro blízké doma, vyrážíme na fotografickou procházku Gerníkem, na doporučení paní Boudové jdeme do jednoho hospodářství, kde kromě koupě sýra žasneme nad vařením šípkových povidel v ohromném hrnci nad ohněm (dostali jsme i ochutnat, je to vybraná pochoutka). Odpoledne se vydáváme na výlet do nedaleké vesnice Padina Matei. Rozdíl mezi českými vesnicemi a touto rumunskou jsme čekali velký, ale stejně nás překvapil. Místo pěkných chaloupek vidíme směs zřícenin, chatrčí i novostaveb místních zbohatlíků. Z různých jevů, které z domova neznáme, nás nejvíce zaujal komín tvořený trubkou vystrčenou z okna do silnice. Překvapila nás i záliba místních dětí ve fotografování – stačilo vyndat foťák a už běžely před objektiv. Zkušenost zajímavá, ale rádi se vracíme do „našeho“ Gerníku.

Čeká nás dlouhé loučení, zabalení věcí, nedlouhý spánek a před šestou ráno přijíždí domluvený řidič s Transporterem. Vyjíždíme zpátky do Čech. Ještě se stavujeme v pekárně, abychom měli na cestu chléb přímo z pece. Banát se nám opouští těžko; i za těch pár dní nám přirostl k srdci.

Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:

www.Pavucina.or­g/pruvodce

Continue Reading

Historické památky a města

Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.

Published

on

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.

Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.

Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.


Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Continue Reading

Historické památky a města

Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Published

on

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.


Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.


Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.



Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.


Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.



Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.

Continue Reading

Historické památky a města

Marakéš – město mnoha tváří

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Published

on


Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.


Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.


Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Reklama:

Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!



Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.


Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Continue Reading