Vaclav Sami Norové se o svém hlavním městě vyjadřují poněkud jinak, jejich nikterak hanlivá přezdívka „Velká vesnice na severu“ je značně trefná. Norové tak pyšně dávají zbytku světa najevo, že Oslo je asi jediným hlavním městem průmyslově vyspělé země, kde je ještě příjemné žít. Na různá jména jsou tady ostatně zvyklí, původní název města Oslo dlouho nevydržel a brzy bylo přejmenováno na Christiania, to po slavném králi Christianu IV. Občas se objeví přezdívka Tygří město, kterou nedávno převzala i čiperná radnice, a tak dnes najdeme v ulicích města celou řadu tygřích soch.
Christiania, vybudovaná v roce 1624 na místě původního vypáleného Osla, měla být dokonale vzdorující ohni. Plánovat začal sám král, který nařídil, že domy budou výhradně z kamene a navíc nejméně 15 metrů od sebe, aby oheň nemohl přeskočit z domu na dům. Ze 17. století ale v městě již téměř nic nenajdeme, jen centrum stále do značné míry odráží sít ulic nakreslených osvíceným vladařem. Od roku 1877 se město krátce jmenovalo Kristiania, od roku 1925 pak zase přešlo k původnímu názvu Oslo.
Když před lety začala Norům vadit přítomnost letiště na okraji města, postavili ultramoderní letiště daleko za městem. Staré pozemky vykoupili a dnes je na něm sídliště. Nebe nad městem už neruší vůbec nic. Taxíka si do města vezme jen šílenec, který za to také patřičně zaplatí. Naštěstí Norové mysleli na všechno a mezi letištěm a centrem jezdí levný rychlovlak. Zájemci o architekturu si prohlédnou katedrálu Domkirke posvěcenou v roce 1697, za prohlídku rozhodně stojí královským hrad Akerhus, postavený kolem roku 1300 králem Hakonem V, byť dnešní podoba je mnohem novější. Znalci historie druhé světové války budou vědet, že hrad jedříve sloužil jako vězení pro příslušníky norského odboje, po válce zde byl při krátkém poválečném obnovení trestu smrti popraven domácí zrádce Vidkun Quisling.
Při vyslovení slova Norsko si lidé jistě vybaví nájezdy bojovných Vikingů. Památkám na ně se můžeme obdivovat i v dnešním Oslu, několik jejich 800 let starých lodí je přístupných v muzeu na ostrově Bygdoy v blízkosti Osla. Zajímavý ostrůvek, na který se dostaneme pohodlně autobusem, však nabízí i další skvosty, které dýchnou na dušičku každému pořádnému klukovi. V muzeu Thora Heyerdahla si můžeme prohlédnout nejen Ra II, ale také zbytky slavného Kon-Tiki. Na autentičnost vzorků bych ale poslední kalhoty nevsadil, Kon-Tiky zničily útesy tichomořského ostrova Raroia, většina památek působí poněkud gypsovitě.
Ještě zajímavější pro mne byla procházka po palubě lodi Fram, která se dvakrát vypravila k Severnímu a jednou k Jižnímu pólu. A můžeme si ji prohlédnout opravdu důkladně, od paluby až po kajuty v podpalubí, navíc na všechno si můžeme sáhnout.
V zimě je sněhové království tak blízko, že Fridtjor Nanses trénoval na své polární výpravy právě v předměstí Osla. A pokud nám běžky nestačí, pohodlné a přehledné metro nás pohodlně doveze kousek od známých skokanských můstků Holmenkollen, kde se závodně skáče již od roku 1892. Tehdy se na vítězný skok přišlo podívat deset procent celé tehdejší populace Osla. Na hlavní můstek si můžeme vyšlápnout, cestou nahoru si můžeme prohlížet unikátní muzeum lyžování. Pohled dolů, se kterým se skokané setkávají, je ale jen pro otrlé a při představě, že bych se měl z můstku spustit, mne poněkud mrazilo v zádech.
Oslo je skutečně pohostinné město (pokud netoužíme po alkoholu, který nám udělá pořádnou díru do peněženky), velice příjemná je třeba procházka parkem Vigeland, kde najdeme kolekci soch známého sochaře Gustava Vigelanda, která obsahuje téměř jeho kompletní dílo včetně toho nejslavnějšího, obrovitého monolitu vytesaného z jednoho kusu žuly, vzpínajícího se k nebi. A cestou zpátky do centra si můžeme prohlédnout budovu, kde je každoročně předávána Nobelova cena míru. Nobel byl sice Švéd, ale za jeho života byly obě země spojené, a Nobel si tehdy vynutil, že zrovna cena za mír bude předávána v Oslu.
Oslo rozhodně není pro každého. Pravidelně se objevuje na žebříčku nejdražších měst světa a ceny všeho tomu odpovídají. Poněkud chladná a seversky strohá architektura neuchvátí příznivce jihoevropského zmatku, a architektonické zázraky tady neuvidíme. Kdo si ale chce na vlastní oči prohlídnout způsob jak spojit velkoměsto a přírodu do harmonického celku, bude nadšen.
