Vyrážíte-li za hranice naší republiky, měli byste mít řádné cestovní pojištění. Bez něj riskujete velké problémy, a to třeba i v podobě celoživotních dluhů v řádech milionů korun.
Vyrážíte-li za hranice naší republiky, měli byste mít řádné cestovní pojištění. Bez něj riskujete velké problémy, a to třeba i v podobě celoživotních dluhů v řádech milionů korun. Pokud si myslíte, že se vám nic nestane, jste na velkém omylu, nebezpečí číhá de facto na každém rohu. Do problémů se navíc můžete dostat i cizím zaviněním. Příjemnou skutečností u cestovního pojištění je, že si jej můžete sjednat už od několika korun na den. Buďte zodpovědní! Poradíme, na co vše si musíte dát pozor, a pro šetřílky máme tip, jak na cestovním pojištění ušetřit.
Co musí dobrá pojistka zahrnovat?
Cestovní pojištění musí odpovídat povaze vaší cesty. Pojišťovny aktuálně nabízí specifické pojistky pro aktivní či klasickou dovolenou, pro služební cesty apod. Důležité je, aby vás pojištění krylo ve všech aktivitách a pokrývalo všechny potencionální hrozby. Budete-li například sportovat, musí být součástí pojistky připojištění pro danou sportovní aktivitu apod.
Vždy je třeba sledovat hlavně výši pojistných limitů. Platí, že čím vyšší pojistné limity jsou, tím lépe pro vás. Pro běžné léčebné výlohy je ideální limit 3 000 000 Kč a vyšší, pro zubní ošetření minimálně 5 000Kč atd. Dobrá pojistka by měla zahrnovat i úrazové pojištění a vhodným doplňkem je i pojištění odpovědnosti. To je vaší jistotou v případě, pokud způsobíte škodu na zdraví či na majetku druhé osobě. Vyplatí se také mít pojištění zavazadel, vztahuje se na jejich poničení ztrátu i odcizení.
Rada: Pokud se v zahraničí dostanete do problémů, musíte vědět, jak se správně zachovat. Několik důležitých rad na toto téma najdete v tomto článku.
Neplaťte více, než musíte
Pokud nechcete platit více, než je třeba, nespoléhejte se v případě cestovního pojištění jen na jednu pojišťovnu. Určitě se vyplatí, pokud si provedete srovnání cestovního pojištění. Využít k tomu můžete online srovnávače. Proč to udělat? Jednoduše z toho důvodu, že se ceny u stejného typu pojištění mohou lišit i o stovky korun. Z hlediska ceny i časové úspory je výhodnější cestovní pojištění sjednat online. Pojišťovny nabízejí u online pojištění různé bonusy a slevy.
Cestovní pojištění pro ty zodpovědné a uvážlivé představuje nepostradatelný doplněk každé cesty. V článku najdete pár tipů a co jste možná nevěděli…
Cestovní pojištění pro ty zodpovědné a uvážlivé představuje nepostradatelný doplněk každé cesty do zahraničí, ať již cesty za prací, obchodem, studiem, poznáním, zážitky nebo odpočinkem. Často bývá zmiňováno v souvislosti s tradičními zimními pobyty na horách nebo naopak letní dovolenou u moře. Dovolená, volný čas a nové možnosti v oblasti sportu, adrenalinu a pohybových aktivitách totiž zvyšují pravděpodobnost vzniku nějakého úrazu a právě tehdy přichází na řadu i cestovní pojištění.
Pojištění na cesty je jakousi jistotou a oporou v tom, že negativní události, které se bohužel dějí i v rámci dovolenkových aktivit, nebudou mít dalekosáhlé finanční dopady. Takový úraz a s ním spojená zdravotní péče, ošetření, ale třeba i výjezd horské služby nebo zásah místních záchranářů mohou znamenat finanční náklady v řádech statisíců korun.
To vše jsou důvody pro sjednání cestovního pojištění. To navíc přináší i zabezpečení v případech krádeží, vandalismu, ztráty zavazadel apod. Díky různým připojištěním se dá doplnit i o úrazové pojištění nebo užitečné pojištění odpovědnosti, které kryje škody, které pojistník způsobí svoji vinou ostatním, třeba i nechtěně.
Při sjednání cestovního pojištění bohužel řada lidí spoléhá na svoji tradiční pojišťovnu či si sjednává již ověřené pojištění i v případě, že se do zahraničí chystá za jiným účelem než posledně. Právě účel cesty do ciziny (práce, obchod, studium, poznání, odpočinek, zážitky, adrenalin, sport aj.) je však základním faktorem pro výběr vhodného cestovního pojištění.
Při sjednávání pojištění do zahraničí si vždy nezapomeňte ověřit, jaká pojistná rizika dané pojištění kryje a srovnejte je s aktivitami, které se chystáte provozovat. Nestačí jenom cestovní pojištění, ale vyplatí se takové cestovní pojištění, které pokryje všechna možná rizika. Na druhé straně mohou být některá rizika i nadbytečná, například v případě, kdy se chystáte na odbornou konferenci na pár dnů, nepotřebujete připojištění rizikových sportů.
Vzhledem k široké nabídce cestovního pojištění vám může přijít vhod jejich automatické srovnání, např. prostřednictvím webu Srovnejto.cz. Zde si můžete jednoduše, během pár okamžiků vybrat z široké nabídky to nejlevnější cestovní pojištění. Z těch nejvýhodnějších nabídek si pak vyberete tu, která odpovídá vaší zahraniční cestě a plánovaným aktivitám v zahraničí. Za cestovní pojištění tak nezaplatíte více, než je nutné, přitom získáte adekvátní pojistnou ochranu.
Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel.
Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující
fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po
vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu.
aneb Ohlédnutí za hasičskou tradicí
Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel. Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu. Precizně nacvičená pořadovka, běh na 100 m s úctyhodnou zručností spojování hadic. Kolektivní útok, obecenstvo čekající na rychlý a bravurní trysk vody. Bleskurychle zamáčknuté stopky lichého počtu rozhodčích. Brigády a stavění máje, pořádání výletů a stmelování vesnice. To vše patří k profilu dobrovolného hasiče/hasičky.
Hasičský den zahajují farmářské trhy
Na prodejním stolečku se nesystematicky povalují kartonové lístečky „Ochutnejte zdarma“, „Ochutnávka“. A za nimi se na staročeských talířích klaní malé kousky, rozlomené podle osy jader a rozinek. Mladá slečna prodává napečené dobroty, aniž by k tomu musela přemlouvat. Její elegance mluví za ní. Sezamové tyčinky napravo lemují její štíhlost. Medové oválky jako by jí z oka vypadly. Dlouhé kakaové vlasy sepnuté sponou ji pomalu padají do tváře jako i mně čokoládové čtverečky semknuté půlkou vlašského jádra. Lidé nakukují do pekařského stánku a se stydlivým pohybem ruky ochutnávají celozrnné sladkosti.
Sousední dřevěný stánek se pyšní vůní koření od štiplavého kmínu až po skořicovou vůni Cejlonu. Bylinkové koření se pronáší vzduchem nad Masarykovým náměstím v Benešově jako by hledalo své kořínky. Když popojdu o pár metrů dále, připadám si jak na holandské půdě, protože stánek je zaplněný bílými dirkatými kolosy sýrů. Ale u pána se zeleninou se patriocky vracím k českému česneku. Návštěvníci farmářského trhu berou hlavičky naducané několikavrstvými stroužkami útokem. Prodavač se pilně ochomýtá kolem své červené váhy, kterou pamatujeme ještě, když se stávaly fronty na banány.
Zvednul se vítr a proutěný košík si odskočil ze svého prodejního místa po vydlážděném náměstí kolem sklenic s českým medem. Protáhl se kolem paní, která prodává keramiku z hrnčířského kruhu a zastavuje se u voňavých včelích svíček smotaných jako květy růží. Kdyby měly trhy soutěžit o nejmenší stánek, vyhrála by to dívka s ručně vyráběnou bižutérií, která sem úplně tak nezapadala. Chvílemi jsem si na trzích připadala spolu s jedním kloučkem v kočárku jako jedna z nejmladších účastníků. Asi proto, že atmosféru květnové soboty podtrhovala „Vlašimská sebranka“, která vystoupila s repertoárem dechovky za doprovodu zlatavých žesťových nástrojů.
Prvotní hlas hasičské sirény se z Masarykova náměstí přesouvá na Konopiště
A právě odtud vychází v 10 dopoledne hasičský slavnostní průvod s půvabem historické pýchy. Bohužel název „Hasičský den na Konopišti“ není natolik originální jako hasiči v historických sněhově bílých mundurech, kteří kráčí s kamenně chladným pohledem a rozvážným krokem. Ještě aby ne. Každý má tu čest, nést hasičský prapor, houpající se na bytelné dřevěné žerdi. Koňské povozy s nablýskanými hasičskými stříkačkami se hodnotí svým rokem výroby. Zlatavými medailonky a barevnými stuhami se ozdobení valaši bravurně proplétají mezi vozy obléknutými do rajčatového hasičského kabátu. Na mostě nad železničními kolejemi, které nechal zhotovit následník trůnu František Ferdinand d´Este průvod zpomaluje, aby měli hasiči čas pokynout nevěřícím řidičům a udiveným chodcům. Za doprovodu hasičského pištění sirén jede průvod dál po silnici vedoucí na Konopiště, kde od 13hod pokračuje program. Možná kvůli dlouhé časové odmlce se za hasičskou sirénovou kapelou vydalo jen několik málo nadšenců. Ostatní si doposud vychutnávali atmosféru farmářských trhů se snídaňovou klobáskou v ruce.
Vláčkem k amfiteátru
I přes nepřízeň počasí vyzývá zámecké prostředí k procházce přes konopišťský park nebo pěší cestičkou podél silnice. Ti znalejší odbočili z pěší cesty za Benešovem doleva a prošli vyšlapanou zkratkou ke Konopišti, kde se mohli pozdravit s medvědem Jiříkem. Chvílemi se množství stop vyrovnává benešovskému Pochodu za povidlovým koláčem. Našli se i tací, kteří čekali na vlakové zastávce historického vláčku, jezdícího z Benešova. Projede zajímavými místy města a pak vás mašinka doveze až k zámku. Ti, co přijeli autem, nechávají své vozidlo na placeném parkovišti. Úplnou náhodou se potkávám se zástupkyní kastelánky, která s lehkou stydlivostí ve tváři povídá: „Nevím, nevím, ale auto bych tu asi nenechávala. Nedávno jsme dostali dopis od jedné návštěvnice, že se jí prohlídka zámeckých komnat moc líbila. Netušila, že když je parkoviště hlídané a ona za něj zaplatí, že jí někdo může ukrást auto.“ Ano, vrátila se po pár hodinách na parkoviště a její Fabie byla fuč i s parkovacím lístkem.“
Zámecké komnaty ve stínu hasičské techniky
Do začátku hasičského dění zbývají dvě hodiny. Nejdříve se jen tak procházím parkem a vzhlížím na konopišťské věže od zámeckých skleníků. Uducané pěšiny mě vedou podél obory s lesní zvěří až k příkopu, kde bydlí medvěd. Jméno Jiřík mu bylo dáno do vínku nejspíše podle nebojácného bojovníka, který za dobro bojoval proti zlému drakovi. Přesouvám se na vydlážděné nádvoří a nechám se vést davem. Vystraší mě elektronická tabule s časy jednotlivých prohlídek, která svítí modře jako na vlakových nádražích odjezdy a příjezdy vlaků. Ale trasy s fotkami vedle na zdi vypadají poutavě. Z nabízených možností vybírám třetí okruh. Nejdříve mě paní pokladnice upozorní, že je ten okruh nejdelší, nejvíce historicky zaměřený a s omluvným pohledem dodává: „I nejdražší“. Naopak jsem mile překvapená. Je vidět, že paní za pokladnou odvádí skvělou práci. Nejde jí jen o prodej vstupenky, ale i o spokojenost návštěvníka. Za pár minut stojím se třemi lidmi a s průvodkyní na hlavním schodišti, vysázeném loveckými trofejemi. Hubeňoučká slečna v huňatém modrém svetru se představuje jako Hanka Kouklíková. Díky Hančinýmu poutavému vyprávění se přenáším o 126 let zpátky. Procházíme prvním zařízeným pokojem, ze kterého dýchá opečovávaná omšelá atmosféra. Dozvídám se o životě následníka trůnu, o jeho zálibě k lovu i o společensky kontroverzní svatbě s hraběnkou Žofií Chotkovou. Při popisu atentátu z 28. června 1914 mi naskakuje husí kůže. Z přemýšlení o tom, za jak podivných okolností vyhasíná život první oběti první světové války, mě vytrhne pohled na kabinu původního hydraulického výtahu. Srdíčko mi pookřálo i přes tu všudypřítomnou prokletou zimu a jinak tomu není ani venku. Po nasycení informací se rychlým krokem vydávám z nádvoří k amfiteátru.
Předkapela v rendlíku: pojízdná hasičská kuchyně se šesti a s gulášem
Před vkročením do letního divadla na mě čeká bojovné procpávání haldou návštěvníků. Mezi fandy hasičské techniky se proplétají rivalové sborů, kteří se rozpoznávají podle jednotlivých uniforem. Nepřeberné množství stánků sestavených z bakelitových tyček a potištěného pláště nabízí pochutiny, ze kterých si vybere i ten nejmlsnější jazýček. Dlouhá štangle dětí stojí před cukrovou vatou a heliovými balonky. Maminky vyčkávají na své „Coffee to go“ a mužské osazenstvo šmudlá v ruce mince na kelímek s točeným Hubertem a klobáskou za 45 Kč.
Nalevo za stánky se názorně předvádí průběh záchranné hasičské akce při autonehodě. Zmuchlané plechy věrohodně naznačují nebezpečné dopravní momenty, které se během chvíle mohou změnit v hrůzu. Kráčím trávou dál po louce a prohlížím si zaparkovaná hasičská auta. Chvílemi si připadám jako v muzeu. Jedno vypadá jako obytný přívěs, druhé připomíná teréňák do hor, třetí je takový brunclík na čtyřech kolech, ale jedno mají společné – barvu. Mezi červeňáky parkuje i vozidlo „VB“. Okolo se prochází lampasák v kožené bundě s plácačkou za opaskem. Zaujme mě kouř, který se hrne z hasičské pojízdné kuchyně. Umělohmotné talíře se prohýbají pod kolosy houskových knedlíků a staročeského guláše, který voní na míle daleko. Když jde o jídlo, tak jde soutěživost stranou. K hasičskému sboru chodí i hasiči jiných uniforem pro nášup. Všichni společně si pochutnávají na dřevěných lavičkách, kde se mačká jeden strávník vedle druhého. Historická i současná technika zkrášluje i provoňuje prostor před amfiteátrem spolu se vzpomínkou na pana Eberta, vynálezce hasičské stříkačky stejnojmenné značky. Škoda, že ohlédnutí nesahá až do počátků hasičství, které vzniklo už ve starověkém Římě a čítalo 500 otroků.
Plameny hasičství: Rozděláním ohně se vykřesaly hasičské sbory
Prvotní hasičské kořeny mají co dočinění s tím, jak rozdělat oheň, získat teplo, připravit jídlo. S mocí ohně se zapálila i lícová strana: umí škodit a je potřeba ho umět zkrotit. Velkým průkopníkem se stala Marie Terezie, která roku 1751 vydala „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. Listina radila, jak se zachovat při vzniku požáru. Marie Terezie, zvaná jako „Tchyně Evropy“ nejenom, že zavedla povinnou školní docházku, ale i povinnost vzájemné sousedské výpomoci při hašení požáru. Josef II. pokračoval ve šlépějích své matky a vydal nový požární řád, který zakazoval stavět domy ze dřeva. Stavby musely mít povinně postavený cihlový komín a požáry byly vyšetřovány s následným potrestáním viníků.
Hasičské sbory jako takové se začaly formovat v 19. století. Odborně vycvičené skupiny s potřebnými prostředky nahradily všeobecnou pomoc obyvatelstva. První český dobrovolný hasičský sbor vznikl ve Velvarech roku 1864 a postupně se přidávaly další: Benešov, Hořovice, Chrudim Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Mělník, Nové Město nad Metují, Tábor, Votice aj. Díky formování a vznikání dobrovolných hasičských útvarů se dochovaly historické stříkačky, které dnes můžeme vidět přímo v provozu. Vyblýskaností a elegancí přitahuje červená stříkačka z Pyšel, která předčí mnohé svou ladnou konstrukcí. Stojí vznešeně vedle pojízdné vývařovny a tváří se pyšnou odměřeností.
Největší útlum českého hasičství se zaznamenává za 1. a 2. světové války. Většina členů byla nedobrovolně odvedena do služby. Roku 1935 se do požárnické výzbroje zařadily plynové masky. Hasičská organizace byla jednou z mála spolků, která zůstala zachována i v protektorátu. Mozaiku vzpomínek uzavírá stánek před vstupem do amfiteátru: hasičské vybavení a doplňky.
Vlající praporová smršť
Napochodovaná barevná praporová řada se členy hasičských sborů připravuje pro návštěvníky jedinečný zážitek. Mladí statní hasiči svírají se ctí levou rukou vlající prapory na dřevěných žerdích. Po vyrovnání chlapců s prapory přistupuje pan Páv, starosta OSH ČMS okresu Benešov, a zdobí všechny hasičské vlajky ozdobnou stuhou. Není co dodat. Pocta a síla okamžiku je vidět v každém hasičském obličeji.
SDH Zderadice: bílé hasičské rukavice & sv. Florián
Pozornost mi sklouzává k chlapci se sněhově bílými hasičskými rukavicemi, jehož dlaň svírá prapor za SDH Zderadice. Pár minut předtím než nakročil do průvodu, mi díky focení praporu pověděl pár slov o jejich sboru. Martinovi bude 29 let a nést prapor je pro něj veliká čest. Vzpomíná, že sbor dobrovolných hasičů ve Zderadicích byl založen roku 1935 a od té doby se formuje dodnes. Se spikleneckým úsměvem prozrazuje, že nejvíce se vždycky těší na každoroční ples, díky němuž malinká dědina jednou v roce ožívá a návštěvnost ji tiše může závidět i vedlejší obec Maršovice. Ples je pro ně jediná větší příležitost, kdy si hasiči mohou vydělat a poté si dovolit lepší hasičské vybavení. Na Martinově tváři zpozoruji lítostivý tón v hlase. Prozrazuje, že větší hasičské sbory jsou sponzorovány naprosto jinak než malinký vesnický: „Když se účastníme hasičských soutěží, tak místo aby lidé ocenili, jak umíme vyjít se zastaralou technikou, stáváme se terčem posměchu sborů s novější technikou, kde už nejde o umění, ale o chloubu moderní doby. V průběhu vyprávění si prapor přendavá do pravé ruky se slovy: „No není to lehká záležitost.“ A rozpovídává se o robustním látkovém obdélníku: „ Velkou zásluhu na zhotovení měl bývalý starosta sboru Milan Vacek a paní Věra Rokytenská. Myšlenka starosty Milana byla zrealizována paní Věrou. SDH Zderadice pak hotové dílo financovalo ze společné pokladny. Martin se nadechuje a sděluje dál: “Vyšlo nás to na 20 tis Kč, což je pro malinký vesnický sbor opravdu veliká částka, ale nelitujeme toho. Následně jsme si prapor nechali vysvětit místním panem farářem a starosta ho předal mladým hasičům, ve kterých je teď zasazená jiskřička naděje, že budou vést sbor zodpovědně jako doposud.“
Zastavuje se u nás houf slovenského mužstva v červených tričkách a ptají se na praporovou výzdobu. Martin jim ukazuje, že na lícu je na modré ploše velký znak Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska se čtvrceným státním znakem ČR. V něm první a čtvrté pole představuje stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunkou a zbrojí na červeném podkladě. Ve druhém modrém poli je vyšita stříbro-červeně šachovaná orlice se zlatou korunkou a zbrojí. Ve třetím zlatém obrazci je červená orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným trojlístky a s křížem uprostřed, se zlatou korunkou a červenou zbrojí. Načež dodává: „Kolem znaku máme věnec šesti lipových listů s řapíky směřujícími do středu a pod ním dva zkřížené dvouhákové žebříky. Přes ně pak ve svislé ose sekyrka s ostřím nahoře. Nad znakem je do oblouku vyšitý zlatavý nápis „Sbor dobrovolných hasičů“ a pod znakem je opět do oblouku slovo „Zderadice“. Nechybí rok založení a celý obdélník rámují zlatavé třásně.“ Mladý hasič otáčí prapor na stranu rubu a pokračuje v popisu: „Tady na červenou plochu jsme nechali vyšít patrona hasičů, kterého ze shora chrání nápis „Hasič ke cti“ a zezdola se zlataví písmenka „Obci k ochraně“. Tak jako na lícu i tady jsme Floriánka orámovali lipovými lístečky. Je to naše hasičské miminko, na které jsme pyšní. Proto si velmi ceníme, že jsme byli pozváni na hasičský den Středočeského kraje.
Zderadice: Malinká vesnička, která čítá něco kolem 100 obyvatel. Nemají radnici, obchod ani kostel, ale skoro každý je ve sboru dobrovolných hasičů. Postavili si svojí hasičárnu, vybavili se nezbytnou výzbrojí, pořádají každoročně tradiční akce a drží pospolu.
Tradiční útok s vodou a netradiční veselou náladou
Pro velký zájem soutěžních družstev je klání koňských stříkaček rozděleno do dvou bloků. Všech devět českých týmů se na přehlídku s původními hasičskými stříkačkami vyfešákovalo do vyžehlených papírově bílých uniforem. Dneska odhodili titul hasiče a propůjčili si roli dřívějšího „požárníka“. Dva zahraniční týmy budou předvádět své výkony až v úplném závěru soutěže. Všechna družstva mají stejný úkol. Přijet s koňskou stříkačkou pod podium, nasát vodu z připravené kádě, správně spojit hadice a uhasit červený plamínek. Každé mužstvo má na to ovšem jiný grif.
Za tým Dubějovice nastupují staří pardálové, kteří se nenechají ničím rozhodit. S klidným počínáním nandavají vodu ručně z přistavené kádě. Navícekrát startují stříkačku z roku 1914. Ležérně rozmotávají hadice a s ohnivým klidem hasí naaranžovaný plamínek. Tým z Prčic nechtěně oddaluje moment uhašení ohýnku, protože se vodě nechce do hadic. Nakonec se Prčičákům podaří vodu přemluvit a i oni vítězí nad živlem.
Následuje pauza propojená s představením soutěže v hasičské kráse. Poté se opět vrací k předvádění hasičského umění. Mužstva z Potroupimy a z Dubějovic zahajují svou ukázku tradičním požárnickým zvoláním: „Stříkačku k hašení pohotově.“, „Vodu vpřed.“ Zdislavice se na útok pojistili lahví Fernetu a před fyzicky náročným výkonem si každý člen dává frťana. Poté se věnují uhašení rádoby plazícího se plamínku. Na divácké zvolání: „No, vy byste toho teda uhasili!“, s olíznutím rtů konstatují: „Co má shořet, shoří.“
Všichni účastníci berou útok s nadhledem a s úsměvem. Ouštice se nechtějí moc zapotit, tak zapojují k hasičskému útoku i diváky. Dva tatíci z předních řad „musí“ přispět rukou k dílu a pomoci týmu s nasáváním vody. Mnozí z hlediště jim závidí nejen spoluúčast, ale i domácí makové koláčky, které si potom odnáší plnými hrstmi ze scény.
S největší vervou a vážností vystupují poslední dva zahraniční sbory. Slovenský sbor z Košic (Matějovu nad Hornádou) berou útok tak rychle, že diváci nestihnou průběžně sledovat práci strojníka u mašiny a mladíka v útoku. Maďarští hosté z Budapešti ze 13. okrsku si zapůjčují koňskou stříkačku od Slováků. S ní nevědomky přebírají rychlost a šikovnost. Předvádí famózní výkon.
Holky ze sborů: Miss hasička a Miss sympaťačka
Stejně důležitou soutěží jako jsou koňské stříkačky, je i volba Miss hasička a Miss sympaťačka. Z 6 nominovaných mladých dívek bude zvolena jen jedna, která si odnese titul Miss hasička a Miss sympatie. Dívky podstupují 3 disciplíny. Nejdříve je promenáda v hasičské uniformě. Následuje volná scénka s hasičskou tématikou: slečny zpívají v doprovodu s harmonikou, předvádí scénku hasiček, jedoucích na hasičskou soutěž, tančí, učí hasičskou vlastivědu a galantně točí modrou stuhou. Třetím úkolem krásných hasiček je nenáročné několikaminutové povídání s každou nominovanou. Jak diváci, tak porodci se dozvídají, že hasička může být nadšenou fotbalistkou nebo jak je jednoduché stát se hasičkou už v šesti letech. Soutěž o nejkrásnější hasičku středočeského kraje uzavírá promenáda ve společenských šatech s oficiálním vyhlášením, na kterém se podílejí jak organizátoři, tak sponzoři.
Hasičský den je opepřen doprovodným hudebním programem. Pozvaní zpěváci zpívají na živo a jejich hlasy se rozléhají v přírodním zámeckém prostoru. Tím dnešní den nekončí. Je to jeden ze dnů dobrovolných hasičských sborů, kdy se snaží stmelovat kolektiv a s vtipem a osobní nápomocí vést k rozkvětu své vesnice. Na hasičských tvářích se usadilo kouzlo dobrovolnosti. Nechodí stereotypně přes týden do práce, o víkendu do posilovny a do kina. Svou hasičskou odpovědnost odvádí ať je pondělí nebo sobota. Snaží se obnovit požárnickou tradici a lidem připomenout smysl života: Uhasit oheň soudružností.
Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací,
z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů.
Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a
tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země
skýtá.
Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací, z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů. Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země skýtá. Za pouhé dvě hodinky letadlem jste na místě. Miliónové hlavní město Tunis hoří neutěšeným životem. Přijmete pozvání?
Tunis, ležící na severozápadním pobřeží Tuniska, patří mezi nejstarší města na světě. Již na počátku 9. století před naším letopočtem založili Féničané v těchto místech první osadu zvanou Kartágo. Dnes patří Kartágo k severnímu předměstí Tunisu a je archeologickým klenotem zdejšího kraje. Z Tunisu se k němu krásně dostanete.
Tunis v sobě snoubí jak historii, tak i moderní architekturu. A to je na něm právě to výjimečné. Město se skládá z mediny, tedy starého města a ze středověkých čtvrtí, které takřka splývají s historickým jádrem. Rozmanitou atmosféru města doplňuje rozsáhlé moderní předměstí s přístavem. Na chuť si zde zkrátka přijde každý.
V celém Tunisku nemusíte v ruce obracet každou korunu (ani dinár). Tunisko se stále řadí mezi rozvojové země, a tak nemusíte dlouho spořit, abyste si mohli koupit arabské koberce nebo vodní dýmky. Mají tu docela levno, zvlášť pokud si uvědomíme, že Tunisané jsou ochotni s vámi dlouho smlouvat a rádi dostávají například propisky. Atmosféra tuniské vstřícnosti vás určitě vtáhne do víru, někdy trochu komediálního, arabského vyjednávání.
Pokud se vyžíváte v rušném životě města, zavítejte nejprve do mediny. Staré město bylo založeno již v 8. století za vlády Arabů, což je znát dodnes. Medinu bych nedoporučila ani tak kvůli zajímavým památkám jako spíš kvůli impozantním úzkým uličkám, kterým osobně říkám „ohnivé uličky“. Proč ohnivé? Ze všech stran se na vás line křik a hluk z okolních obchodů či tržišť. Každý Tunisan vás žoviálně zve do svého obchodu, přičemž hádá, z jaké země jste, a lámanou angličtinou se s vámi pokouší domlouvat za pochodu. Rozhodně je to skvělá zkušenost, možná si tak vysmlouváte pěknou lampu nebo pouštní růži.
V „ohnivých“ uličkách se setkáte s malými krámky, kavárnami a krčmami, v kterých je o zábavu postaráno. Dříve nebo později ještě narazíte na rozdělená tržiště podle toho, co se kde prodává. Hrnčíři, tkalci, zámečníci nebo kováři, dále pak obchody s rybami, ovocem nebo kořením vás na cestě medinou neminou.
Za pohodovějším prostředím do moderních čtvrtí
Moderní předměstí s přístavem je o poznání uvolněnější. V moderních čtvrtích je i patrná francouzská architektura, takže se tu dočkáte zase trochu jiného života. Celkově se zdá předměstí čistší a upravenější i díky zavlažovaným zahradám, které podporují až nezvyklou pohodu v této oblasti.
Za zmínku i návštěvu (tomu se určitě nevyhnete) stojí bulvár Habiba Bourguiby (nebo-li bulvár 7.listopadu, ale takový název asi neuslyšíte, všichni říkají Habiba Bourguiby). Bulvár jde od přístavu ke starému městu. Čeští turisté se shodují, že bulvár funguje podobně jako náš Václavák, s čímž se nedá než souhlasit. Veprostřed se procházíte na pěší zóně a po okrajích vedou dva automobilové pruhy. 1,5 kilometrová ulice platí zčásti jako středobod místního života. Bulvár Habiba Bourguiby vám nabídne i luxusnější obchůdky, zahrádky a kavárničky vyšší kategorie na rozdíl od starého města.
Kousek od Tunisu vzpomínka na antické město – Kartágo
Starověké Kartágo, ze kterého můžeme vidět dnes už jen trosky, bývalo symbolem severní Afriky, obchodním centrem, ale také ohniskem několika válek. Kartágo je opředeno mnoha legendami o jeho založení. Zřejmě bylo založeno na začátku 9. století před naším letopočtem Féničany. Vykopávky najdete především z vrcholného římského období.
Nejnavštěvovanější a nejzajímavější jsou nepochybně Antoniovy lázně, chrám a divadlo Svatého Cypriána nebo římské vily. Poblíž ruin najdete muzeum, ve kterém mj. dostanete odpovědi na otázky ohledně některých historických událostí týkajících se Kartága. Kromě historických vykopávek si všimněte krásných zahrad. Cypřiše, eukalypty ani pepřovníky vás tu nepřekvapí.
Kartágo dnes spadá do severního předměstí Tunisu. Oblast je poměrně rozlehlá. Podle vlastní zkušenosti vím, že jeden den na prohlídku celého Kartága bohužel nestačí. Během jednoho dne zřejmě stačíte navštívit jen ty „nejprofláklejší“ památky. Vyrazte do Kartága na dvakrát anebo brzo ráno, pak máte šanci, že si všechno projdete.
Tento článek jsme připravili ve spolupráci s CK EXIM Tours, která zájezdy do Tuniska organizuje.
Jak se dostanete do Kartága z Tunisu? Je to jednoduché. Vlakem zvaným TGM (Tunis-Goulette-Marsa) se do Kartága dostanete zhruba za půl hodiny. Cesta vás bude stát v přepočtu maximálně 20–25 korun (v Kartágu je jinak celkem šest zastávek, takže ho určitě neminete).
Co dodat závěrem? Snad už jen to, že ideálním časem pro poznávání Tunisu a jeho okolí je duben až květen. Teploty jsou rozhodně snesitelnější než v hlavní letní sezóně. Tak teď už jen sbalte kufry a leťte vstříc novým cestovatelským výzvám!
Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací, z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů. Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země skýtá. Za pouhé dvě hodinky letadlem jste na místě. Miliónové hlavní město Tunis hoří neutěšeným životem. Přijmete pozvání?
Tunis, ležící na severozápadním pobřeží Tuniska, patří mezi nejstarší města na světě. Již na počátku 9. století před naším letopočtem založili Féničané v těchto místech první osadu zvanou Kartágo. Dnes patří Kartágo k severnímu předměstí Tunisu a je archeologickým klenotem zdejšího kraje. Z Tunisu se k němu krásně dostanete.
Tunis v sobě snoubí jak historii, tak i moderní architekturu. A to je na něm právě to výjimečné. Město se skládá z mediny, tedy starého města a ze středověkých čtvrtí, které takřka splývají s historickým jádrem. Rozmanitou atmosféru města doplňuje rozsáhlé moderní předměstí s přístavem. Na chuť si zde zkrátka přijde každý.
V celém Tunisku nemusíte v ruce obracet každou korunu (ani dinár). Tunisko se stále řadí mezi rozvojové země, a tak nemusíte dlouho spořit, abyste si mohli koupit arabské koberce nebo vodní dýmky. Mají tu docela levno, zvlášť pokud si uvědomíme, že Tunisané jsou ochotni s vámi dlouho smlouvat a rádi dostávají například propisky. Atmosféra tuniské vstřícnosti vás určitě vtáhne do víru, někdy trochu komediálního, arabského vyjednávání.
Pokud se vyžíváte v rušném životě města, zavítejte nejprve do mediny. Staré město bylo založeno již v 8. století za vlády Arabů, což je znát dodnes. Medinu bych nedoporučila ani tak kvůli zajímavým památkám jako spíš kvůli impozantním úzkým uličkám, kterým osobně říkám „ohnivé uličky“. Proč ohnivé? Ze všech stran se na vás line křik a hluk z okolních obchodů či tržišť. Každý Tunisan vás žoviálně zve do svého obchodu, přičemž hádá, z jaké země jste, a lámanou angličtinou se s vámi pokouší domlouvat za pochodu. Rozhodně je to skvělá zkušenost, možná si tak vysmlouváte pěknou lampu nebo pouštní růži.
V „ohnivých“ uličkách se setkáte s malými krámky, kavárnami a krčmami, v kterých je o zábavu postaráno. Dříve nebo později ještě narazíte na rozdělená tržiště podle toho, co se kde prodává. Hrnčíři, tkalci, zámečníci nebo kováři, dále pak obchody s rybami, ovocem nebo kořením vás na cestě medinou neminou.
Za pohodovějším prostředím do moderních čtvrtí
Moderní předměstí s přístavem je o poznání uvolněnější. V moderních čtvrtích je i patrná francouzská architektura, takže se tu dočkáte zase trochu jiného života. Celkově se zdá předměstí čistší a upravenější i díky zavlažovaným zahradám, které podporují až nezvyklou pohodu v této oblasti.
Za zmínku i návštěvu (tomu se určitě nevyhnete) stojí bulvár Habiba Bourguiby (nebo-li bulvár 7.listopadu, ale takový název asi neuslyšíte, všichni říkají Habiba Bourguiby). Bulvár jde od přístavu ke starému městu. Čeští turisté se shodují, že bulvár funguje podobně jako náš Václavák, s čímž se nedá než souhlasit. Veprostřed se procházíte na pěší zóně a po okrajích vedou dva automobilové pruhy. 1,5 kilometrová ulice platí zčásti jako středobod místního života. Bulvár Habiba Bourguiby vám nabídne i luxusnější obchůdky, zahrádky a kavárničky vyšší kategorie na rozdíl od starého města.
Kousek od Tunisu vzpomínka na antické město – Kartágo
Starověké Kartágo, ze kterého můžeme vidět dnes už jen trosky, bývalo symbolem severní Afriky, obchodním centrem, ale také ohniskem několika válek. Kartágo je opředeno mnoha legendami o jeho založení. Zřejmě bylo založeno na začátku 9. století před naším letopočtem Féničany. Vykopávky najdete především z vrcholného římského období.
Nejnavštěvovanější a nejzajímavější jsou nepochybně Antoniovy lázně, chrám a divadlo Svatého Cypriána nebo římské vily. Poblíž ruin najdete muzeum, ve kterém mj. dostanete odpovědi na otázky ohledně některých historických událostí týkajících se Kartága. Kromě historických vykopávek si všimněte krásných zahrad. Cypřiše, eukalypty ani pepřovníky vás tu nepřekvapí.
Kartágo dnes spadá do severního předměstí Tunisu. Oblast je poměrně rozlehlá. Podle vlastní zkušenosti vím, že jeden den na prohlídku celého Kartága bohužel nestačí. Během jednoho dne zřejmě stačíte navštívit jen ty „nejprofláklejší“ památky. Vyrazte do Kartága na dvakrát anebo brzo ráno, pak máte šanci, že si všechno projdete.
Tento článek jsme připravili ve spolupráci s CK EXIM Tours, která zájezdy do Tuniska organizuje.
Jak se dostanete do Kartága z Tunisu? Je to jednoduché. Vlakem zvaným TGM (Tunis-Goulette-Marsa) se do Kartága dostanete zhruba za půl hodiny. Cesta vás bude stát v přepočtu maximálně 20–25 korun (v Kartágu je jinak celkem šest zastávek, takže ho určitě neminete).
Co dodat závěrem? Snad už jen to, že ideálním časem pro poznávání Tunisu a jeho okolí je duben až květen. Teploty jsou rozhodně snesitelnější než v hlavní letní sezóně. Tak teď už jen sbalte kufry a leťte vstříc novým cestovatelským výzvám!
Medina a tržiště snad se vším. Nezapomeňte smlouvat.
Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného,
neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým
kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc
peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky
nejdobrodružnější varianta.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním
z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak
především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu
síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast
skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také
malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným
výletním místem.
Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.
Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.
Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.
V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.
Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.
Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.
Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.
Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.
V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.
Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.
Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú
oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie.
Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú
plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.
Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.
Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.
Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“
Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.
Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.
Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.
Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.
O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.
Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.
Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.
Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.
Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.
Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.
Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“
Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.
Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.
Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.
Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.
O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.
Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.
Současná globální krize se podepisuje i na cestování.
S několika vzácnými vyjímkami začínají padat ceny hotelových
pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické
výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak
prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní.
Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.
Současná globální krize se podepisuje i na cestování. S několika vzácnými výjimkami začínají padat ceny hotelových pokojů, které ještě nedávno začínaly připomínat stratosférické výše. I tak začínají některé oblíbené destinace být tak prázdné, že procházky prázdnými městy začínají být depresivní. Rozhodnutí, zda máme letět do Karibiku právě teď, je nejednoduché.
Podřezání větve
Ve chvíli, kdy turisté začínají šetřit, by logika či zdravý rozum doporučovaly turisty hýčkat. Dva karibské ostrovy, které z turistického ruchu žijí, však posledních šest týdnů jdou přesně opačným směrem. Martinik a Guadeloupe otřásají bouře, vyvolané nejdříve masivními stávkami, později i denními demonstracemi a rabováním. Turisté se neodvažují z hotelů, časté barikády opakovaně blokují cestu na letiště. Není divu, že oba ostrovy zažívají masivní vracení zájezdů a je tedy jasné, že se ekonomická situace (která sice pro část populace lehká nebude, ale oproti většině karibských ostrovů je stále ještě velice solidní) jenom zhorší.
Sázka na bohaté
Pokud nepočítáme St. Bart, který již od padesátých let vsadil na ultrabohatou klientelu a běžný turista tam dostane dříve infarkt nežli se v restauraci nají, tak na bohaté sází také ostrov St. Lucia. Ještě donedávna navíc znechucoval turisty řady zemí tvrdošíjným vyžadováním vstupního víza, které bylo obzvláště nesmyslné pro ty, kteří chtěli na ostrově trávil pár dnů, pokračovat na blízký Martinik a potom se přes St. Lucii vracet. Tihle nešťastníci totiž potřebovali víza dvě, protože běžným turistům úředníci vydávali jen vízum s jedním vstupem. To je naštěstí minulostí, i když celkem nedávnou.
Nicméně ostrov se od počátku turistického boomu orientoval na movité zákazníky, malé hotely se prakticky nestaví a většina hotelových pokojů existuje ve formě pětihvězdičkových „all-inclusive“, kde se cena pokoje pohybuje kolem 500 dolarů na osobu a noc. Až do minulého roku to fungovalo, i když si místní obchodníci začali uvědomovat, že turista přiletí, přejede do hotelu a už jej neopustí, takže mimo majitelů hotelu nevydělá nikdo. Turistický průmysl si to částěčně kompenzoval předraženými službami, kde platíme snad i za vánek od moře.
I tohle je ale minulostí, hotely se sice nezměnily, ale jejich ceny ano. Luxusní Sandals už láká zákazníky na dříve neuvěřitelnou 55 procentní slevu.
St. Martin
Bída přišla i na tento francouzsko-holandský karibský hybrid. Procházka hlavním městem Phillipsburgem ve chvíli, kdy u přístavního mola stály hned tři gigantické výletní lodě (což v praxi znamená nejméně 6 až 7 tisíc lidí) byla v nádherný den doslova a do písmene depresivní. Hrstka turistů, která vůbec z lodí vylezla, si v hrsti držela pytlík s lodní svačinou a promenáda plná hospůdek a barů byla liduprázdná. Chvilku jsem to hemžení pozoroval ze stoličky v oblíbeném baru, kde snad jen moje přítomnost zabránila sličné barmance v sebevraždě, po chvíli mi ale pohledy turistů, kteří mne kvůli orosené sklenici s ginem s tonikem považovaly za Rotschilda, otrávily.
Ulice Phillipsburgu se dříve ve chvíli zakotvení výletních lodí zaplnily lidmi jako Letná při derby, teď nebyl v ulicích nikdo a místo rumu turisté kupovali zlevněná trička. Pryč byly nájezdy bohatých Američanek, které v hrstech držely tlusté paklíky dolarů a nadšeně na ulici hýkaly o tom, jak je jdou utratit.
Byl jsem na tomto ostrově již počtvrté, ale nikdy se se mnou v hotelu neloučili jako se ztraceným synem a neslibovali při příští návštěvě slevu. Když jsem vracel pronajaté auto a loučil se běžnou větou „Uvidíme se zase za rok“, dostal jsem od šoféra dvojitého Chruščeva a třásl mi rukou tak dlouho, dokud jsem neslíbil, že přijedu dřív.
Cancun
Jediné místo v Karibiku, které zatím odolává, je mexický Cancun (pro šťouraly upozorňují, že vím, že se nejedná o ostrov). Tam se staví dál, takže pláž z Cancunu směrem k Tulum už bude brzy zastavěná, navíc ceny hotelových pokojů rozhodně neklesají. Až dosud Cancun drží nad vodou američtí turisté, kteří se ve zdejší zamerikanizované kultuře cítí jako doma a ještě k tomu to sem mají letadlem nejblíže. Drogové války z mexicko-amerického pohraničí již však začínají americké noviny plnit varováním a pokud se toho chopí rodiče studentů, kteří si z Cancunu udělali dubnové místo kam se po desetitisích jezdí opíjet, zmizí první slepice snášející zlatá vejce. A ve chvíli, kdy začíná být Cancun z celého Karibiku nejdražší destinací, zmízí slepice číslo dvě. Evropané, kteří tam cestují prostřednicvím mnohem levnějších cestovních kanceláří (nezapomenu na to, že mne poslední výlet do Cancunu stál jenom na letence víc než přítomné německé turisty celý pobyt), ty stovky megahotelů nad vodou neudrží.
Takže co?
Takže sáhnout do prasátka a letět nebo ne? Hlavní sezóna ve většině ostrovů je u konce, v Evropě je ale stále zima (nebo alespoň nevlídně), proto je teď pro Karibik ta optimální doba. Pokud vynecháme nepříjemnou možnost, že nám všem bude finančně ještě mnohem hůř, je teď asi dobrý doba na cestu za karibskou exotikou. Francouzské ostrovy ale asi tou nejlepší volbou nebudou.
Dnešní Tahiti představuje svět jen o něco méně šťastnější
nežli ten, který v roce 1767 objevil anglický kapitán Samuel
Wallis, který zde přistál se svou lodí Delfín. O pouhých několik
měsíců později zde přistály dvě lodi francouzského mořeplavce
Louis-Antoine de Bouganville. Nešťastný Francouz sice o slávu
objevitele přišel, nicméně měsíční pobyt ho tak nadchl, že ostrov
prohlásil za součást Francie a po návratu napsal knihu oslavující
přednosti polynéské civilizace.
Dnešní Tahiti představuje svět jen o něco méně šťastnější nežli ten, který v roce 1767 objevil anglický kapitán Samuel Wallis, který zde přistál se svou lodí Delfín. O pouhých několik měsíců později zde přistály dvě lodi francouzského mořeplavce Louis-Antoine de Bouganville. Nešťastný Francouz sice o slávu objevitele přišel, nicméně měsíční pobyt ho tak nadchl, že ostrov prohlásil za součást Francie a po návratu napsal knihu oslavující přednosti polynéské civilizace. Mořeplavec se sice nestal největším objevitelem historie, přesto však lidstvu věnoval něco mnohem cennějšího, v podobě Tahiti dal lidem nekonečné sny a představu ráje na zemi.
Celé souostroví známé pod jménem Tahiti je složeno ze dvou menších oblastí nazvaných Závětrné a Návětrné ostrovy, každé oblasti potom z řady menších ostrůvků. Spojení je možné lodí i letecky, jelikož jsou však vzdálenosti velké, většině turistů nic jiného než letadlo stejně nezbyde. Většina ostrůvků má své nepatrné letiště, většinou se jedná o pozůstatky polních letišť, které zde zůstaly po americké posádce z dob bojů o Tichomoří. Loď lze doporučit pouze v případě cesty mezi hlavním ostrovem Tahiti a ostrovem Moorea, kde přívoz jezdí denně a trvá jen asi hodinu, ostatní ostrovy leží příliš daleko od sebe. Samotný ostrov Tahiti je známý především postavou francouzského malíře Paula Gauguina, který sem v roce 1891 přijel a celkem neúspěšně pobyl několik let. Vyčerpaný chudobou, těžkou nemocí a neustálými boji s úřady a církví nakonec Gauguin prchá na Markýzy, kde po necelých třech letech umírá.
Papeete zůstává rušným a překvapivě moderním městem, i když Francouzi v posledních letech ukončili nukleární výbuchy a tím i výrazně omezili provoz námořní základny. Město si tvrdošíjně zachovává tradiční ráz s nezaměnitelným francouzským šarmem. Městský trh by si nikdo neměl nechat ujít, nabídka květin, ovoce, ryb a zeleniny je opravdu nepřeberná. O své místo se hlásí i stovky pestrobarevných oděvů pareo, což je univerzální polynéský oděv používaný jako sukně či šaty.
I když je mezinárodní letiště v Papeete, takže každý návštěvník přiletí právě sem, většina míří rovnou na další ostrovy. Těch je celá řada, ale z turistického pohledu jsou nejdůležitější dva ostrovy, Moorea a Bora Bora. Moorea je tak blízko od Tahiti (pouhých 17 km), že přelet letadlem, poněkud připomínajícím letadlo práškovací, trvá jen 5 minut letu nízko nad vodou. Pro turisty je zde připraveno vše, co si mohou přát, od solidně vybavené infrastruktury, spočívající především z luxusních pětihvězdičkových hotelů, až po nejrůznější atrakce jako safari do vnitrozemí nebo cesty lodí kolem ostrova. Nicméně počet firem nabízejících tyto atrakce je omezen, takže musíme volit šikovně a několik dní dopředu, firmy většinou nabízejí jeden den cestu jeepem, druhý den cestu lodí. Vnitrozemí je značně hornaté, jednotlivá pohoří a údolí jsou hustě porostlá tropickou vegetací, a většinou patří francouzské vládě. Pravou perlou souostroví Tahiti je však malinký ostrůvek s kouzelným jménem Bora Bora. Je tvořen půlkruhovým zbytkem kráteru, korálový útes obklopuje celý ostrov a ohraničuje překrásnou lagunu. Život zde je neuspěchaný, hodiny snad nikdo nezná, takže pokud potřebujeme nějakou službu, raději ji objednáme o půlhodiny dřív. Okolo celého ostrova je čarokrásná laguna, lákající k snorklování či potápění. Je zde i několik písečných pláží, většinou se ale doporučuje vstupovat do vody v botách, korály bývají nepříjemně ostré. Není snadné se vytrhnout ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z jednoduchého způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem.
I tomuto ráji ale v poslední době hrozí problémy. Ještě nedávno regulovaný počet hotelů prudce narůstá. S tím rostou i ceny. Na baťůžkáře si zde moc nepotrpí a počet kempů každoročně klesá. Levnou alternativou je možnost bydlení v soukromí, ale i zde je počet pokojů omezen. A kdo si chce opravdu dopřát (a sáhnout mimořádně hluboko do kapsy, může si rezervovat bungalov na soukromém ostrově La Tahaa.
Většina lidí kombinuje návštěvu několika ostrovů najednou. Vzhledem k tomu, že letadla z Papeete do zámoří odlétají brzy ráno, spojení lze stihnout pouze prvním ranním letem z blízkého ostrova Moorea, a ti, kteří si vybrali některý ze vzdálenějších ostrovů, musí před odletem zpět přespat v Papeete.
Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem
vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli
i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený
vlastní rukou je srdeční záležitost.
Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený vlastní rukou je srdeční záležitost.
Když jsem poprvé slyšela o kreslení za pomoci pravé hemisféry, byla jsem nadšená. To musím zkusit, vážně – to byla moje první myšlenka. A čím víc jsem se o kurzu takového kreslení dovídala, tím jsem byla víc utvrzená v tom, že moje první myšlenka je správná. Následovalo rozhodnutí se do kurzu přihlásit. A než se ponořím do světa kreslení, tak pár informací o kurzu by se asi hodilo.
Společnost Serafin (SEbevědomí, RAdost, Fantazie, INtuice) na svých kurzech následuje myšlenku paní Betty Edwardsové, která vytvořila metodu kreslení za pomoci pravé hemisféry. Ta je totiž odpovědná za naše tvůrčí úsilí, za naši kreativitu. A co víc, tato metoda kreslení je vlastně jakási forma relaxace mozku, neboť levá hemisféra je ve své činnosti potlačená. Američanka Betty Edwardsová studovala rozdíly ve funkcích mozkových hemisfér na základě objevů kalifornského rodáka Rogera Sperryho, který za své výzkumy činnosti mozku dostal Nobelovu cenu. Betty Edwardsová vytvořila metodu, která je jakousi formou odblokování pomocí kreslení, protože právě prostřednictvím kreslení v sobě lidé mohou znovu najít své skryté nebo nepoužívané tvůrčí schopnosti.
Než jsem jela na kurz, přepadla mě myšlenka, že jsem asi dost nemehlo a že se kreslit nejen nenaučím, ale že se ještě někde ztrapním. Kromě toho bylo vedro k nevydržení a představa, že se povleču kamsi do rozpáleného velkoměsta mě rozhodně na náladě nepřidala. Ale když jsem vstoupila do místnosti, umínila jsem si, že dva dny strávené v kurzu kreslení pojmu jako své vlastní dobrodružství. Nebudu muset s nikým soutěžit a dokonce ani sama se sebou. A podvolím se prostě kresbě. A dobře jsem udělala. Prostě jsem všechno nechala procházet svými smysly. A v průběhu dvou dnů jsem zapomínala na čas i na hlad. Kreslení mě prostě vtáhlo do sebe. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě strašně ráda kreslila a jak mě to bavilo. Jak jsem svět viděla svýma očima. Ale pak přišla ve škole výtvarná výchova a mé obrázky mě už netěšily, protože sklidily kritiku. A tak jsem na kreslení zanevřela.
Ale na tomto kurzu to bylo jiné. Tady jsme nesrovnávali, která kresba je lepší. Tady jsme se sobě obdivovali, co jsme dokázali nakreslit. Učili jsme se používat pravou hemisféru ke kreativní činnosti. Učili jsme se rozeznávat hrany, prostor, vztahy, světlo a stíny. Čekaly nás cvičení na koordinaci ruky a očí. Kreslili jsme negativní prostory, abychom napomohli zlepšit naše pozorovací schopnosti kresbou různých tvarů. Zkoušeli jsme škálu odstínů černé a bílé. Naučili jsme se různé techniky kreslení. Ale hlavně, naučili jsme se dívat a vidět. Ve své kresbě jsme nehledali chyby, ale radost z tvoření. Probouzeli jsme svou intuici vedeni pravou hemisférou. Ta je totiž intuitivní, pocitová, prostorová a tvořivá. A využít naši pravou hemisféru znamená také posunout své osobní hranice dál. A když dokážeme propojit obě hemisféry našeho mozku, dokážeme také plně prožívat přítomnost. A já jsem ji opravdu prožívala.
Tak tohle jsem dokázala, tohle jsem dokázala já. Tomuto portrétu jsem dala to nejlepší ze sebe. Takovéto myšlenky mě napadaly při pohledu na hotovou kresbu portrétu Jana Krause. Určitě má z kreslířského hlediska spoustu nedostatků, ale co…. Na tom nesejde, takto jsem ho dokázala nakreslit já, to malé nadšené dítě, které kdysi dávno rádo kreslilo.
A ještě něco. Ještě dlouho, dlouho po ukončení kurzu jsem měla pocit radosti jako když od někoho dostanete dárek. Já jsem si z kurzu odnášela dárek v podobě zkušenosti, že dokážu něco, o čem jsem neměla ani ponětí. Doba strávená v kurzu mi připadala jako dobrodružná cesta k vlastnímu dávno zapomenutému já.
Kdo z nás by nechtěl zažít dobrodružství! Objevovat, prozkoumávat, vidět nové věci v nejrůznějších zákoutích. Vždyť kdo by nechtěl na konci své dobrodružné cesty potkat sám sebe? Je to vážně prima pocit. Zkuste to.
