Rubriky – 13. stránka – Cestovatel.cz

St. Martin – ostrov dvou zemí

St. Martin rozhodně není nějakou oázou klidu v Karibiku. Holanská
strana je klasickým příkladem masové turistiky se všemi výhodami a
nevýhodami, od módních butiků, kasín, a diskoték. K tomu přidáme
nějakou tu palmu, hrstku pláží a slavnou Orient Beach, kde se procházejí
naháči a kam se sjíždí pohoršovat kypré Američanky z výletních
lodí, a máme Sint Maarten.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Ostrovy, které i nadále patří Francii, povětšinou tvoří v Karibiku určitou výjimku, neboť si i v době dnešního turistického molocha drží vlastní tvář. Platí to i o ostrově St. Martin (jeho druhá polovina patřící Holandsku nese název St. Maarten). Ten si svoji dobrou pověst udržuje hned ze dvou důvodů – je považován za gastronomický ráj a ještě k tomu má nejlevnější alkohol v celém Karibiku.

Jako je tomu u celého Karibiku, ostrov objevil v roce 1493 Kryštof Kolumbus. Dlouhých sto řicet let se o ostrov nikdo nezajímal, takže bojovní Karibové pocházející z amazonských pralesů mohli v poklidu pokračovat ve sbírání soli. V polovině 17. století se ostrovu i soli zmocnili Holanďané, kteří několik desetiletí o ostrov bojovali se Španěly a Francouzi. Nakonec převládl zdravý rozum o obě země se dohodly na poklidném rozdělení ostrova, které platí dodnes a nikomu přitom nevadí, že se to kdysi nedělilo na dvě přesné poloviny. Holanďanům zůstala menší jižní část, a menší rozloha byla nahrazena lepším přístavem a velkými solnými jezery. Existuje mnohem lákavěji znějící verze rozdělení ostrova, kterou opakují v každém turistickém průvodci – Francouz a Holanďan se z jednoho místa vydali kolem ostrova a kde se zase setkali, tak vznikly hranice. A jelikož si Holanďan tehdy zřejmě popíjel, Francouz šel rychleji a Francii tak dnes patří větší část ostrova.

Rozdělení ostrova poznáme především po stránce gastronomické, neboť decentní cedule u cesty je jedna. Holandská část je orientovaná zejména na turisty ze Spojených států, velké hotelové řetězce a na každém rohu nějaké hamburgerové království. Musím ale po pravdě přiznat, že tohle byla již moje třetí expedice a holandská strana své kuchařské umění výrazně vylepšila, zřejmě začalo hoteliérům lézt na nervy, že většina turistů utrácí v hospodách na druhé straně.

Letiště, a přiznejme díky hurikánu, který před lety staré letiště důkladně poničil, zbrusu nové, je na holandské straně. Ti dobrodružnější si mohou vyzkoušet štěstí na blízké pláži Maho, která končí přistávací dráhou. Chvíle, kdy nám Jumbo přistává pár metrů nad hlavou, bude zlatým hřebem dovolené na ostrově. A pokud budeme mít štěstí, ulovíme unikátní fotografií, všichni ostatní si potom půjdou koupit nový objektiv – letecké motory pravidelně zvednou lavinu kamínků.

Bez auta se asi neobejdeme, řízení patří mezi dobrodružnější, silnice jsou úzké a domorodci řídí jako piráti. A když už jsme u těch aut, rozhodně se vyplatí v autech nic nenechávat, domorodci kradou jako straky a jsou ochotni vykrást auto i kvůli zapomenutému ručníku. Jednou z příčin velkého množství krádeží (ostatně vysoké ploty s ostnatým drátem kolem každého lepšího domu o také něčem svědčí) je právě dvouvládí – zlodějům stačí překročit hranici a než se policejní složky dohodnou, jsou dávno pryč. Pronásledovat přes „hranici“ se totiž nesmí. St. Marten proto není žádným rájem pro stanování.

Poněkud nejasný je i systém placení. Holanďané zde nepřešli na euro, takže v obchodech se setkáme hned se třemi cenami – první je ve florintech, druhá v dolarech a třetí v euro. Ve skutečnosti je ale na holandské straně univerzálním platidlem dolar. Na francouzské straně zase vládne euro, nicméně dolar přijmou všude a často se mi stalo, že jsem kasírující obsluhu dvacetieurovou bankovkou přivedl do rozpaků, protože v kase prostě nebyly eura. Evropanovi to může být jedno, ale mne, coby cestovatele z dolarové země mimořádně těšilo, že nejméně polovina francouzských restaurací uměle udržuje kurz dolaru k euru na 1:1. To ale neznamená, že by St. Martin byl nějakým levným rájem, ba naopak. Není se čemu divit, oběd s předkrmem z dovážených žabích stehýnek a novozélandským jehněčím bude něco stát.

Hlavním městem holandské části ostrova je město Phillipsburg, malebně rozložené na úpatí několika kopců a na úzké šíji mezi zálivem a velkým solným jezerem. Vedle již zmíněného mezinárodního letiště je zde i velmi kvalitní přístav, takže v přístavu pravidelně kotví několik mamutích výletních lodí, které zahltí město tisíci nákupuchtivých turistů. Po poklidném rozjímání v bistrech francouzské části ostrova je to téměř šok pozorovat stovky turistů v tričkách inzerujících názvy jejich plovoucích hotelů. Milovníky filmu může potěšit, že právě zdejší přístav byl místem filmování závěrečné scény filmu Speed 2.

St. Martin rozhodně není nějakou oázou klidu v Karibiku. Holanská strana je klasickým příkladem masové turistiky se všemi výhodami a nevýhodami, od módních butiků, kasín, a diskoték. K tomu přidáme nějakou tu palmu, hrstku pláží a slavnou Orient Beach, kde se procházejí naháči a kam se sjíždí pohoršovat kypré Američanky z výletních lodí, a máme Sint Maarten.

Francouzská strana je o něčem jiném – jediné trochu větší městečko je Marigold mající na každém druhém rohu nějaké bistro, lákající na na osvěžující drink. Podle nálady přitom můžeme pozorovat buď francouzskou trikolóru pyšně vlající nad pevností, nebo milionářské jachty v přístavu. Zbytek francouzské části ostrova jsou pak ospalé vesničky, pravidelně prošpikované čtyřhvězdičkovými kaplemi výtečného jídla s kuchaři školenými v Paříži. Nejsou zde výletní autobusy, jen pár odvážlivců se vydá taxíkem z Phillipsburgu opatrně otestovat, co na tom jídle ti Francouzi mají.

Takže jet nebo nejet? Záleží na tom, co si od ostrova představujeme. Pokud hodláme s batohem na zádech získat levnou dovolenou v kempu u pláže, St. Martin nebude pro nás. Pokud máme na hotel střední kategorie a nevyhýbáme se restauracím, budeme na ostrov vzpomínat s láskou. A ještě nám při zpáteční cestě bude v kufru šplouchat nějaká ta unikátní a přitom velmi levná lahvinka.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Francouzský motýl Karibiku

Karibský ostrov Guadeloupe je často označován za srdce Malých Antil,
těmi s větším básnickým nadáním potom motýlem Karibiku. Pravdou
je, že ostrov z letadla motýla připomíná.

Karibský ostrov Guadeloupe je často označován za srdce Malých Antil, těmi s větším básnickým nadáním potom motýlem Karibiku. Pravdou je, že ostrov z letadla motýla připomíná, tvoří jej totiž dva ostrovy – Basse-Terre a Grande-Terre, které jsou odděleny tenkým proužkem moře, kterému se tradičně říká Slaná řeka. Dnes je sice spojuje most, takže pokud mrkneme, ani úžinu nezaregistrujeme, ale je to tak.

Obě části ostrova se snad nemohou více lišit. Basse-Terre je ostrovem vulkanickým a díky tomu, že je často hustě porostlý tropickým dešťovým pralesem, po pravdě řečeno velice připomíná blízký Martinik. ostrov, zarostlý tropickým dešťovým pralesem. Druhá půlka motýla, ostrov Grande-Terre (který je navzdory názvu menší), leží na vápencové plošině, takže je plochý jako lívanec, pokrytý třtinou a jeho pobřeží je jedním velkým turistickým centrem.

Objevitelem byl samozřejmě Kryštof Kolumbus, a to již v roce 1493. Španělsko ale tato část Karibiku příliš nezajímala, takže se objevili čiperní Francouzi a od roku 1635 zde s krátkými přestávkami, kdy se zde snažili usadit Angličané, zde vlaje vlajka s francouzskou trikolórou. Po několika změnách je dnes Guadeloupe nedílnou součástí Francie a spolu s ostatními francouzskými ostrovy Karibiku tvoří od roku 2003 zvláštní zámořský kraj. Proto je zde také králem euro a na rozdíl od většiny Karibiku si dolary můžeme nechat v kapse. Necelých 450 tisíc obyvatel mluví francoužštinou a zdejším dialektem kreloštiny, s jinými jazyky se příliš nechytneme, byť já se mohl uplatnit italštinou (kdybych ji uměl), protože majitelé a zároveň jediná obsluha hotelu, ve kterém jsem bydlel, byl italský manželský pár.

Kolumbus ostrov pojmenoval po Panně Marii Guadeloupské, a už se to chytlo. To ale neznamená, že se zde nesetkáme s původním názvem ostrova – Karukera, když už nikde jinde, tak na lahvi rumu. A když už jsme u rumu, zatímco Martinik je po právu označován za rumového krále, Guadeloupe má zatím co dohánět, byť jsou oba ostrovy geologicky a teplotně prakticky identické. Přece jenom jsou místní rumy o stupínek méně kvalitní, snad pro jejich kratší stárnutí. Pokud ovšem seženeme rum z vedlejšího ostrůvku Marie Galante, třeba značku Pere Labat, zjistíme, že destilovny pracující stejně jako v 19. století dokáží vyprodukovat rum skutečně dokonalý i přes jeho poměrně malé šestileté stáří. A tato menší kvalita rumů se odráží i v nabídce v obchodech, zatímco na Martiniku se procházíme kolem nekonečných polic s produkty všech destilovan, tady jsme v obchodě rádi, když mají tři různé lahve.

To ale neznamená, že lze odolat tradičnímu nápoji Ti Punch, který je tradičně podáván velice přívětivým způsobem – na stůl se položí lahev 55 procentního bílého rumu, trochu cukru a citrónu. Koneckonců, při ceně 7 euro za litrovku si to může hospodský dovolit. Úspěch zaručen, tento nápoj rozjasní i ten nejzamračenější den.

Na ostrov většinou jezdí dva typy turistů – většina touží po plážích, zbytek po přírodě. Obě skupiny si přijdou na své. Pláží je na ostrovech víc než dost. Ty nejkrásnější jsou celkem pochopitelně na té placaté části, druhá část má zase pláže prakticky prázdné. Pokud ale trváme na bělostném písku až oči přecházejí, musíme jinam, Basse-Terre má písek nejrůznějších odstínů, od špinavě žluté až po úplně černé. Místní ale přísahají, že pláž Grande Anse je na celém Guadeloupe tou nejhezčí. Za zády palmy, při troše štěstí můžeme pozorovat kolibříky a moře tak akorát. Největší město Pointe-a-Pitre a celkem pochopitelně i velice moderní letiště je na východní části motýlka. Tento ostrov připomíná spíše Evropu než Karibik a pochopitelně i zalidněnější a bohatší na turisty a jim sloužící infrastrukturu.

Pro zájemce o přírodu a klid je zajímavější západní ostrov. A pokud někdo inklinuje ke stanu či batůžkáření, bude tady pro něj pravý ráj. Kempů sice není příliš, ale stanovat na prázdných plážích není nic neobvyklého a místo, kde se stanovat nesmí, jsem nenašel. Jen se musíme předem ujistit, že je stan patřičně voděvzdorný, protože zde přece jenom prší častěji, než jsme zvyklí. Hornatá západní část nabízí vedle klid také dvě turistická lákadla. Jedním je zázrak tropické přírody v podobě velikého parku Parc National de la Guadeloupe, kde si za cenu vlastního potu můžeme prohlédnout nejen dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a ve vzácném případě štěstí také téměř 1 467 metrů vysokou sopku La Soufiere. Druhým lákadlem je botanická zahrada v blízkosti města Deshaies. Za vstupné sice zaplatíme nehoráznou částku, ale zato se budeme několik hodin procházet uprostřed opravdu okouzlující zahrady, ve které kvetou snad všechny rostliny, které si můžeme představit a ještě to vylepšují desítky kolibříků.

To všechno neznamená, že by byl Guadeloupe rájem na zemi. Pro některé bude zklamáním neexistující noční život, s vyjímkou barů velkých hotelů je po sedmé hodině všude naprosto mrtvo. Náruživí fotografové zase zapláčou nad tím, že se domorodci velice neradi fotografují. A když už jsme u toho negativního, pozor si musíme dát na stromy Manchineel, především pak při dešti, neboť z nich kape šťáva, která může pěkně popálit. Většina stromů již je vykácena a na zbytku bývají varovné nápisy, nicméně některý určitě unikl bdělému oku domorodce. Nedoporučuje se ani koupání ve většině místních řek, neboť hrozí nebezpečí parazitů.

Guadeloupe sice na první pohled vypadá jako sourozenec Martiniku a pokud bychom je navštívili po sobě, budeme mít chvíli pocit, že jsme Martinik neopustitli – řada měst má stejná jména a západní ostrov jakoby Martiniku z oka vypadl. I jídlo je téměř identické. Po delším putování ale začne být jasné, že je zde mnohem méně restaurací i hotelů a vůbec zájem o nějaké podnikání je mnohem menší. Stejně tak je menší i zájem mateřské země, která do rozvoje Guadeloupu investovala neporovnatelně méně nežli do ostatních ostrovů, což je o to méně pochopitelné, když si uvědomíme, že až do nedávné doby bylo správní středisko francouzské části Karibiku právě zde.

Přes to všechno je ale na tomto ostrově krásně a pokud bych se mohl zase vrátit, poletím bez váhání.

Francie – země skvělé kuchyně a vynikajících vín

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme,
jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.

Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví
se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a
o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého
jídla ne.

Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme, jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.

Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého jídla ne. Stále ještě platí dvojí teplé jídlo za den, i když se stále častěji ve městech k obědu jí jenom sendvič nebo salát. Ale správný Francouz z venkova prostě musí mít v poledne k obědu předkrm, hlavní jídlo, sýr nebo dezert. A na závěr malá černá káva. Mnoho lidí dodnes nelituje času a přehlídne i těžkosti dopravní zácpy, jenom když se dostane včas na oběd domů. Ve Francii je totiž polední přestávka od 13. do 15. hodiny.

Bývalý ministr zahraničí se ve svých pamětech přiznal: „Vykonávat funkci diplomata znamená prodělat kurs gastronomie. Jedním z mých nejlepších spolupracovníků byl můj šéfkuchař. Po dobré hostině se totiž nejlépe podepisovaly smlouvy“.

O Francii se říká, že je kolébkou gastronomie. A pravda je, že francouzská kuchyně je vskutku vynikající. Možná i proto, že Francie je šťastná země, která dodává kuchyni jemné máslo i olivový olej, víno a pivo, sklízí kaštany, jablka, pomeranče i citróny, chová skvělý dobytek i drůbež, má ale také dostatek zvěřiny a ryb, pěstuje hodně zeleniny, ve sklepích dozrávají lahodné sýry i skvělá vína. Francouzská kuchyně je uměním i proto, že měla v minulosti mnoho vynalézavých kuchařů a legie labužníků, kteří dovedli ocenit jakost dobrých jídel. Světoznámá francouzská vína zjemňují kuchyni a dávají možnost správné kritiky upravených jídel. Dobré jídlo nemůže být podáváno bez dobrého vína. Celá škála francouzských vín se pojí s pokrmy v naprosto gastronomickém souladu. Každá francouzská provincie má svoji kuchyni a všechny tyto kuchyně dohromady, obohaceny kreacemi kuchařských mistrů tvoří La cuisine francaise – tedy francouzskou kuchyni.

Speciality nejrůznějších druhů najdeme jak v největších francouzských mezinárodních hotelech, tak ve skromnějších restauracích i v originálních okrajových hospůdkách. Mořští korýši všeho druhu, kachní i zaječí paštika, husí játra, hlemýždi na másle s petrželí, mušle po námořnicku, krůta s kaštany, kachňátko s olivami, kuře na víně, rybí polévka bouillabaisse, ragú z husího masa s fazolemi, nákypy s likérem, pálené omelety, koláče se šlehačkou a také ovoce a zelenina – to jsou jen některé z mnoha specialit. Samozřejmě nemůžeme opomenout vždy a všude dominující jehněčí kotletu.

Skladatel Héctor Berlioz patřil mezi přední labužníky své doby. Jednou po obědě u slavné herečky mu tato umělkyně přinesla památník a prosila hosta o zápis s podpisem. Když se Berlioz k tomu neměl, hostitelka slíbila, že za to dostane buď polibek od ní nebo od jejího kuchaře paštiku. Berlioz odpověděl: „Když tak naléháte, tak mi ten památník podejte“. Do památníku potom napsal: „Prosím, přineste paštiku – Berlioz.“

Nejlepší kuchyně jsou v Burgundsku, Alsasku, Provence, Normandii a ovšem také v Paříži. Zde dostaneme to nejlepší ze všech částí Francie. Každý kraj má v hlavním městě několik specializovaných restaurací.

Víno je denním nápojem průměrného Francouze. Při nákupu chleba a sýra nezapomene na litr červeného. Statistika o spotřebě vína ve Francii říká, že roční spotřeba vína na obyvatele je 140 litrů. Dospělý člověk vypije průměrně 200 litrů. Je ovšem třeba také říct, že Francouzi umí víno pít. Málokde uvidíte někoho opilého. Velký vědec Louis Pasteur před sto lety řekl, že víno je nejzdravější a nejhygieničtější nápoj. Tento výrok zná každý Francouz a občas ho při víně připomene. Moderní věda dává Pasteurovi za pravdu.

Při vyslovení názvu Champagne se samozřejmě vybaví hlavně ušlechtilé víno. Tato perlivost však byla ze začátku pomlouvaná a mnozí tvrdili, že takovéto víno je dobré pouze pro zábavu. Později mu ale přišli na chuť a perlivé víno se stalo obdivované nejen labužníky, ale i nejznámějšími básníky. Pan Voltaire o něm napsal: „Perlivá svěžest tohoto vína ukazuje veselý způsob života Francouzů.“

A na závěr ještě něco chytrého z knihy Psychologie chuti od Brillat-Savarina: „Radosti stolování náležejí každému věku, každému stavu, každé zemi, každému času, mohou se spojit se všemi ostatními radostmi, ale nakonec zůstanou s člověkem samy a potěší ho, když je opuštěn všemi ostatními.“

Povinné hvízdání ve škole

Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé
vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na
školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá
jen těžko uvěřit.

Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá jen těžko uvěřit.

To je pravda. Alespoň u nás v Evropě tomu tak není a asi ani nikdy nebude. Ale představte si, že existují školy, které hvízdání vyučují. A nejen to. Dokonce se hvízdání stalo povinným vyučovacím předmětem na základních školách do věku 14 let a volitelným předmětem ve vyšších školských zařízeních. Já vím, zní to fakt neuvěřitelně, ale je to přesto všechno skutečnost.

a tak kde že se to vlastně děje: Na malém ostrově Gomera, který patří ke Kanárským, ostrovům ležícím v Atlantickém oceánu u západního pobřeží Afriky. Kanárské ostrovy patří administrativně ke Španělsku. A teď vás jistě napadla otázka: proč se tam ale žáci učí hvízdat? Hned vysvětlím.

Kdybyste se podívali na mapu ostrovy Gomera, zjistili byste, že je od svého středu rozbrázděný hlubokými údolími a strmými roklinami. Silnice, které se šplhají těmito roklinami, se neuvěřitelně kroutí a jsou nebezpečné a obtížně sjízdné. A když si člověk představí, že místní obyvatelé se tady museli před jejich výstavbou plahočit pěšky, musí konstatovat, že to byl obdivuhodný výkon. Aby si tedy ulehčili komunikací přes nekonečná úzká údolí a strmé propasti, vymysleli dávní Gomeřané jazyk, kterým se nemluví, ale kterým se píská.

Tento jazyk se nazývá El Silbo Gomero a vyvinul se pravděpodobně z pozdravu nebo bezpečnostního signálu. Jeho vyjadřování se stále vyvíjelo a dnes je to jazyk, který má čtyři samohlásky a čtyři souhlásky a i když chvílemi připomíná ptačí zpěv víc než lidskou mluvu, je to dobře propracovaný jazykový systém. Dá se s ním domluvit na velkou vzdálenost – je srozumitelný podle terénu do vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů.

Ostrované s ním dokázali vyjadřovat i své myšlenky a názory, ale samozřejmě byl hlavně využíván pro krátké a jednoduché vzkazy. V případech nouze bylo možné vzkázat pro lékaře i pro kněze. Posíláním hvízdavých zpráv od souseda k sousedovi bylo možné vzkaz doručit na velkou vzdálenost. Místní lidé byli vlastně stále v dění události na ostrově aniž by k tomu potřebovali denní tisk. V době, kdy neexistovaly telefony, faxe, Internet ani mobily a kdy asfaltové silnice nespojily ostrov, to byl neuvěřitelně funkční jazyk.

A jak vlastně takové pískání vypadá? Je založeno na zvukovém ztvárnění jazyka, ale není spojeno s žádnou jazykovou skupinou nebo typem jazyka. Zvuk vytváří jazyk v ústech, jehož špička je opřena o zuby a pomocí malíčku jsou rty různě roztahovány. Druhá ruka slouží jako malý megafon, který usměrňuje zvuk. Intenzita zvuku se tvoří také čelistmi a pohybem rtů. I když to vypadá jednoduše, napodobit místní hvízdavý jazyk je téměř nemožné.

V polovině 20. století se hvízdavý jazyk na Gomeře téměř vytratil. Po Občanské válce ve Španělsku jej nejprve zakázal generál Franco a moderní telekomunikační technologie jej téměř vymýtily. Nyní představitelé Gomery vyvíjí obrovské úsilí na poli vzdělávání za záchranu tohoto unikátního jazyka. Od roku 1999 je na základních školách povinný a ve vyšších ročnících je volitelný. I když mají žáci relativně málo času na výuku – pouze 25 minut za týden, odborníci říkají, že je to dost, aby se naučily základům tohoto obdivuhodného jazyka, a jsou přesvědčeni, že pískací jazyk není pro budoucí generace ztracen a jisté je, že se gomerským učitelům Silba musíme obdivovat, protože jsou jen tři a vyučují 3 000 dětí po celém ostrově Gomera. A jejich obrovské úsilí za přežití jazyka Silbo je korunováno úspěchem už nyní. Stále více je prý slyše, jak na sebe děti hvízdají různé vzkazy. I když je konkurence mobilních telefonů velká, za odhvízdané zprávy se na rozdíl od mobilních nic neplatí.

Do současné doby bylo vytvořeno jen několik málo studií o tomto jazyku, jeho původu a historii, ale i tak o něj začíná být ve světě zájem. Že se věci daly už do pohybu, ukazuje i skutečnost, že v roce 2003 se na Gomeře konal První mezinárodní kongres o hvízdavých jazycích a další se uskutečnil v roce 2005. Na kongresu se sešlo mnoho odborníků z různých částí světa, aby informovali o svých studiích těchto jazyků. Podobné jazyky se totiž vyskytují na mnoha místech západní Afriky a také v Mexiku. Vyskytují se vlastně na všech kontinentech, i když někde jen v malých oblastech – v Nepálu, Barmě, Bolívii, Řecku, Turecku a dokonce i ve Francii. Žádný z těchto hvízdacích jazyků ovšem není tak výborně propracovaný jako el Silbo Gomero.

Je proto určitě na místě vyjádřit velkou poklonu těm třem učitelům i jejich žákům, kteří se tak usilovně snaží, aby se takováto unikátní věc jako je hvízdací jazyk Silbo, neztratila z našeho světa a aby byla naopak zachována i příštím generacím, které možné existenci Silba budou umět ocenit víc než my.

Rozhovor s Vladimírem Plešingerem

Vladimír Plešinger žil léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické
republice a dlouhé měsíce v Tádžikistánu nebo v Peru.
Soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a
zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků
a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“.

Sám sebe podle vlastních slov nepovažujete za cestovatele, jak byste se tedy nazval?

Nějak jsem si označení „cestovatel“ přiřadil k osobnostem, o jakých je psáno třeba zrovna v Knize Konga – konkrétně například k Livingstoneovi nebo Stanleyovi, abych mluvil o těch největších. Možná, že je to přehnané, ale vezměte si druhou stranu mince: dnes je označován za cestovatele i ten, kdo vyjíždí s cestovkou a promítá pak někde na plátno obrázky z cesty na Kanáry nebo do Thajska. Musím-li se nějak nazvat, nenapadá mě nic šikovnějšího, než „spisovatel knih s exotickou tematikou, založených na vlastní zkušenosti“.

Jak jste se k cestování vlastně dostal? Od malička jste tíhnul k výletům do čím dál tím vzdálenějších míst, nebo se to prostě zlomilo?

Jsem z generace, která se v mládí ze socialistického Československa obtížně dostávala kamkoliv. U typů jako jsem já (a určitě jsem nebyl nic výjimečného), to budilo šílenou touhu někam vyjet. (Možná, že jsem to měl trochu v genech. Moje matka se za svobodna jmenovala Parlesáková a jejím bratrancem byl Adolf Parlesák, autor „Habešské odyssey“, u nějž by se už možná označení „cestovatel“ dalo aplikovat.) V půlce šedesátých let se tvrdý prosovětský režim na čtyři roky trochu uvolnil. Tenkrát jsem se dostal prvně do západní Evropy, Skandinávie a severní Afriky (hrál jsem tam všude košíkovou za Kladno, ve Francii jsem kromě toho trhal hrozny v Champagni a vykládal zboží v pařížské tržnici). V roce 1969 byl s podobným ježděním konec, Strašně jsem se snažil využít jediné další možnosti, kterou jsem měl jako nestraník – dostat se ven přes svou profesi. Podařilo se mi to až v roce 1974, kdy jsem odjel jako geolog vrtné expedice do Venezuely. Vyvinulo se to tak, že jsem se stal jejím vedoucím a místo původně plánovaného půl roku jsem tam pobyl šest let. Po návratu jsem se přes pohovory a zkoušky dostal do rangu expertů, připravených na terénní práci pro OSN. V roce 1983 jsem odjel jako vedoucí projektu OSN do Gambie a v různých zemích Afriky jsem pak působil ve stejné funkci nebo jako konzultant s malými přestávkami až do roku 1995. Díky jazykům jsem byl pro newyorské ústředí univerzál a mohl jsem ještě pokračovat – po pravdě jsem ve zmíněném roce 1995 vzdal už podepsaný nový kontrakt v Guineji Bissau. Vrátil jsem se, protože moje matka onemocněla.

Co na to Vaše rodina, Vaši přátelé? Nebylo to asi tak běžné v tehdejší společnosti

Ze strany rodiny a přátel jsem se nikdy nesetkal s nepochopením. Moje žena absolvovala s malým synem skoro celou Venezuelu a část Afriky, což byla velká zkouška samostatnosti, protože já jsem trávil spoustu času v terénu – tj. mimo hlavní město, kde jsme měli základnu. Zlomem byla Honzova těžká malárie ve Středoafrice. Když se z ní jentaktak vylízal (bylo to na Vánoce 1987 a Honzovi bylo 13), odjela s ním zpátky do Prahy s tím, že už ji nikdo nepřinutí risovat život dítěte. Paradoxní je, že Honza pak, sotva skončil vejšku, odjel s Člověkem v tísni nejprve do Kosova a potom do Čečny na dlouhodobé akce, při nichž možná šlo o život víc než při té malárii.

Kdybyste měl říct tři místa, kam byste se teď hned nejraději vrátil, kam by to bylo?

Když jste někde dlouho a vysloveně vám tam neubližují, identifikujete se s tou zemí a stane se z vás její fanda. Do Venezuely se de facto vracím, kdy to jde. Do Středoafriky bych jel taky hned, jenom bych měl rád k dispozici terénní auto jako kdysi (na projektu jsem jich měl deset). V obou těch zemích je dneska problém s režimem, ale naštěstí ve Venezuele to dosud neohrožuje pohyb. Třetí zemí je Peru. V posledních čtyřech letech jsem tam byl sedmkrát, z toho šestkrát pracovně na projektu termálních vod. Z toho plyne, že tam mám přátele a taky to, že si neskromně myslím, že o některých věcech a místech v Peru toho vím víc, než druzí Češi, přestože teď u nás o Peru vychází spousta literatury. Osmá návštěva by byla čistě soukromým zaplněním mých bílých míst na mapě.

Dostala se mi do rukou Vaše Kniha Konga. Myslím, že to je vážně unikátní „pobytopis“ jak Vy říkáte. Jak se ale díváte na dnešního studenta, který se v ní inspiruje a rozhodne se navštívit Pygmeje tak, jako jste to udělal Vy? Měl byste pro něho nějaké rady? Má vůbec Vaše kniha inspirovat k „turistické“ návštěvě?

Stalo se mi, že mě v roce 1998 oslovil člověk, který četl mé články, a sdělil mi, že by rád navštívil Pygmeje. Pro mě je takováhle záležitost fakt delikátní. Píšu o tom v Knize Konga v podkapitolce „Vetřelci a informátoři“. Upřímně si myslím, že nejlepší je nechat ty lidi na pokoji. Jenže – vždyť já sám jsem je taky navštívil! Nebylo by sobectvím to nedopřát druhým? Takhle jsem zauvažoval a dal jsem tomu člověku dost podrobné know how včetně jména vesnice, odkud má vyrazit za Pygmeji do lesa, a včetně způsobu, jak se do té vesnice a pak do toho lesa dostat. A za rok jsem se dočetl, že si udělal cestovku a že se rozhodl k Pygmejům vodit lidi víceméně podle sloganu: Když mi dobře zaplatíte, ukážu vám krásně primitivní lidi. (A protože je to muž činu, taky to realizoval – možná i vícekrát.) Zavolal jsem tomu člověku a říkal jsem mu: „Nepřipadne ti blbý dělat z lidí turistické objekty?“ Odpověděl mi: „Tohleto já jsem si už vyřešil.“ Tečka. Mimochodem, dneska už bych ani žádný návod dávat nemohl, protože od mého pobytu ve Středoafrice utekl dost dlouhý čas.

Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Nedá mi to, abych se nezeptal, jaké další jazyky, kromě pygmejštiny, ovládáte?

Podruhé ocituji sám sebe. V knize sice používám výraz „pygmejština“, ale vzápětí vysvětluji, že žádná pygmejština neexistuje. U Pygmejů větve Aka, o nichž především píšu, je „pygmejštinou“ přizpůsobený jazyk sousedních bantuských etnik. Můj tehdejší přítel Abel Koulaninga, doktorand etnologie na Sorbonně, mi dal před mým odjezdem na sčítání k dispozici svůj slovníček nejpotřebnějších výrazů. O tom, že bych tím jazykem vládnul, nemůže být řeč. – S mými jazyky to není nijak slavné. Pochopitelně umím španělsky, francouzsky a anglicky, ale mám i jazyky, v nichž sice čtu bez problémů, ale na rozmluvení bych potřeboval nějaký čas. Myslím tím především portugalštinu, ale taky ruštinu. V němčině jsem chronickým začátečníkem, a musím-li nějaký pramen studovat z němčiny (což se mi stalo i v případě Knihy Konga), tratím strašně moc času hledáním ve slovníku a náladu mám pod psa.

Věříte pořekadlu „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?“

Nevěřím. Jazyk je pro mě nástroj, nutnost. Američan nebo Angičan se žádný jazyk neučí a tím pádem má víc místa na jiné věci na harddisku, jímž je příslušná část mozku. Byl jsem v hodně zemích ve všech obydlených světadílech (číslo neuvedu, vypadalo by to, že se chlubím), ale už asi nikdy nebudu v Číně nebo v Japonsku. Návštěvu bych jistě neodmítl, ale fakt si nepřipadám dobře tam, kde se nedomluvím – a to je zřejmě případ dvou citovaných zemí. (Citovaný Áda Parlesák s jeho deseti jazyky, to byla jiná klasa. Projel kus Číny a velký kus Japonska včetně souostroví Rjúkjú na kole. „Japonština, to nic není,“ řekl mi. „Ale v Číně je to blbý, naučíš se něco v Pekingu a v Hong Kongu ti nikdo nerozumí.“) Pokud jde o mě, osobně mám rád latinské (románské) jazyky, ale vlastní latinu neumím. Při učení jazyka mám rád gramatiku a nerad nádeničinu při učení slovíček. V Gambii jsem uměl základy jazyků wollof a mandinka, v Centrafrice základy univerzálního jazyka sango. Dneska už bych si z těch řečí vzpomněl tak na pozdrav. Možná, že je to dobře, nezaplňuje to ten harddisk.

Vaše „Kniha Konga“ systematicky celou oblast střední Afriky detailně popisuje. Jak jste k té knize dospěl, bylo napsání takového detailního díla vaším cílem od počátku, nebo jste k tomu tak nějak dospěl postupně?

Dospěl jsem k tomu postupně. Původně jsme chtěli udělat s Rudou Švaříčkem knihu o přírodních lidech, kam já bych přispěl povídáním o Pygmejích, on o Papuáncích a Miloslav Stingl o nějakých Mikronézanech či Polynézanech. Pak jsme se nějak termínově nedohodli, v dobrém jsme se rozešli a Ruda se dal dohromady s pány Zikmundem a Stinglem a vydal velkou knihu o Novoguinejcích. Mně se na každou věc, na kterou narazím při psaní a sbírání podkladů, navinují další věci a spektrum se rozšiřuje. A z těch Pygmejů se to spektrum brzy rozšířilo na celou pánev Konga. (Po otázkách jako: Kdo je první objevil? Kde k tomu došlo? Od kdy žijí v symbióze s černochy? Kdo byl v pánvi dřív? atd.). K své původní odborné profesi jsem kdysi přidal hydrologii, která je pro mě opravdovým opiem. Jak známo, objevování vnitrozemí je v tropech vždycky závislé na cestování po řekách, takže od hydrologie byl krůček k objevitelským cestám. Nakonec mi ze všeho vyšel slepenec (doufám, že organicky stmelený) tří základních vrstev: vrstvy příběhové (založené na mých vlastních zážitcích), informační (zaměřené především přírodovědecky) a historické (to jsou ony „výpravy k srdci temnot“ z podtitulu). Jaksi navíc se v knize objevila i rovina politická, bez níž se dílo o současné střední Africe těžko může obejít.

Střední Afrika se tedy stala Vaší velkou láskou, co byste jí a jejím obyvatelům do budoucna popřál?

Jednoznačně mír. Nezapomeňme, že střední Afrika vstoupila do třetího tisíciletí „velkou africkou válkou“, ozbrojeným střetem s největším počtem lidských obětí od konce druhé světové války. Druhou věcí, již bych přál Afričanům, je to, aby se v nějaké rozumné době dobrali způsobu, jak doopravdy a v zájmu obyvatelstva využít vlastních zdrojů i zdrojů ze zahraniční pomoci. Jsem nerad skeptický, ale fakt je, že tohle přání je zatím nepříjemně iluzorní.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji pěkně prožití svátků

Vladimír Plešinger (1938) pochází z Posázaví, vyrůstal v Kladně a přírodovědeckou průpravu získal na Karlově univerzitě v Praze. V hlavním městě také od dob studií s přestávkami žije. Některé z těchto přestávek byly několikaleté a znamenaly vždycky víceméně přestěhování do zemí, do nichž ho zavedla práce. Žil takto léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice, ale dlouhé měsíce třeba i v Tádžikistánu nebo v Peru. Publikační činnost zprvu dělil mezi odbornou a krásnou literaturu, ale pak se soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“, protože se vesměs zabývají zeměmi či územími, které poznal nikoliv jen letmým dotykem přechodného cestovatele, nýbrž tak, že se stal jejich obyvatelem. V době vydání této knihy naplňuje tříletou smlouvu (na rozdíl od těch minulých však nikoliv takovou, jež by vyžadovala nepřetržitý pobyt) v jihoamerickém Peru.

Soutěž na víkend: poznejte místo – osel

Říká se jim kývající osli. Komu? Čerpadlům na ropných vrtech.

Zkrátka jsem se rozhodl, že po kulišárně z minulého týdne, u té ropy ještě chvilku zůstaneme. Takováto zařízení by většina z nás asi čekala někde na Arabském poloostrově uprostřed rozpálených pouští. Tam samozřejmě jsou. Na našem území je ale najdete také. Tiše si předou, donekonečna kývají hlavami a když jdete po cestě z ničeho nic na vás vykouknou.

Vaším úkolem, milí čtenáři, je, napsat nám, kde že se u nás kývající osli vyskytují. Stačí oblast. Je jich tam víc a GPS souřadnice toho na obrázku už jsem určitě někam zašantročil.

V neděli zase, jako obvykle, zveřejníme správnou odpověď.

Ano, jedná se o jižní Moravu. Konkrétně o oblast mezi obcemi Ždánice, Bučovice a Koryčany. Je to taková celkem málo známá vrchovinka nazývaná Ždánický les. Když si patřičně zvětšíte letecký snímek dané oblasti, tak tam těch těžních plošin najdete požehnaně.

Není zas tak nezajímavé se okolím oslů projít, nebo projet na kole. Tak to třeba někdy zkuste.

Milí čtenáři, máte-li ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Soutěž na víkend: poznejte místo – bažinka

Člověk se občas nestačí divit, co všechno může být chráněné a
jaké zajímavosti se ve střední Evropě nachází.

Člověk se občas nestačí divit, co všechno může být chráněné a jaké zajímavosti se ve střední Evropě nachází.

Ano, vidíte dobře, cedule „prírodná památka“ na snímku se nachází u jakési malé nevzhledné bažinky.

Čím je místo unikátní, proč je bažinka chráněná a kde byl snímek pořízen se dozvíte opět v neděli.

Je to Korňanský ropný pramen. Nachází se v Kysucích (slovenská strana Beskyd) mezi Turzovkou a Klokočovem a je to středoevropský unikát. Jedná se o samovolný vývěr lehké ropy skrz propustné karpatské flyše.

Soutěž na víkend: poznejte místo – letiště

To, že největší objekt na snímku je letiště, nejspíš pozná každý.
Jde o to které.

To, že největší objekt na snímku je letiště, nejspíš pozná každý. Jde o to které. O tom může víc napovědět jeho okolí. Asi nejznámější místo na snímku je přeci jen moc malé na to, aby ho někdo v detailu poznal. I přímo v terénu vypadá poměrně nenápadně. Kdybychom tento snímek dali do soutěže na první nebo druhý říjnový víkend, bylo by to asi moc lehké. Takto přeci jen trochu spoléháme na krátkost lidské paměti. Ještě možná jeden údaj. Vzdálenost mezi severojižními spojkami na dráze letiště je zhruba sedm set metrů, prostřední pole je o něco delší.

Ano, jedná se o Pardubice. Původně jsem uvažoval o snímku samotného závodiště s Taxisovým příkopem pěkně uprosted snímku, ale přeci jen pohled ze vzduchu není zas tak snadno určitelný. Navíc mi bylo líto, že by přišel zkrátka plochodrážní stadion ve Svítkově, kde se jezdí Zlatá přilba a který je navíc dost nápadný i ze vzduchu.

Jen pro zajímavost. Od začátku své existence vychvalovaný i proklínaný Taxisův příkop, který je postaven jako takzvaný tribunní skok Velké pardubické (taky se tak původně jmenoval), vypadá v terénu jako poměrně nenápadná terénní vlnka, kterou by pěší návštěvník, nebýt živého plotu, snadno přehlédl. Najděte si letecký snímek ve větším rozlišení a zkuste tam Taxis najít.

Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Soutěž na víkend: poznejte místo – kovaný satelit

Navečer jsme na chvíli zastavili v jednom z našich nejhezčích měst. Měli jsme v úmyslu nakouknout na nádvoří zámku, o kterém se říkalo, že kromě rozsáhlých vinných sklepů má i tajnou chodbu, kterou projede vůz s koňmi. Na zámku a v jeho těsném okolí jsme narazili na spoustu různých více či méně zajímavých soch a plastik. Jednou z nich je i tato parabola lovící signály z neznámých satelitů. Najdete ji na střeše sochařství a kamenictví vedle synagogy.

Ještě nápověda. Chodba pod zámkem se sice nikdy nenašla, za to se nádvoří propadlo a pod ním se objevila jeskyně. Mezi kopci v pozadí snímku byste našli i jednu z mála našich stolových hor. Další nápovědy můžete najít v našich zprávičkách. V neděli prozradíme, které město jsme navštívili a třeba to někoho inspiruje k výletu.

Dvě odpovědi a obě správné (jestli česky nebo německy, to už je celkem jedno). Jedná se o Mikulov. Tak mám dojem, že těch nápověd bylo moc. Nevadí, příště třeba přitvrdíme.

Soutěž na víkend: poznejte místo – velbloudi

Někdo má na zahrádce sádrového trpaslíka, někdo pštrosa a jinde se
prohánějí velbloudi…

Někdo má na zahrádce sádrového trpaslíka, někdo pštrosa a jinde se prohánějí velbloudi…

Nenechejte se moc zmást mým povídáním a zkuste přijít na to, odkud pocházejí fotky. Není to zas až tak těžké. V neděli prozradíme, co je to za místo a třeba to někoho inspiruje k výletu.

Jediná odpověď, která přišla, je správná. Je to ZOO v Ústí nad Labem.