Krubera-Voronja -2170 m, speleologická expedice do nejhlubší propasti světa III.

Tri dni ideme k Čiernemu moru, zaplatíme si rozbitý vrtuľník ktorý
nás horko ťažko vyloží 2300 m vysoko, tu vlezieme do jaskyne, kde po
troch dňoch lezenia, plazenia, potápania a nadávania na neskutočnú drinu,
skončíme zase na úrovni mora. Tam sa otočíme a ďalšie tri dni sa po
lanách trmácame s ťažkými vakmi naspäť hore, odkiaľ nás vrtuľník
zvezie dole k moru. A my si za to ešte aj radi zaplatíme. Sme my
normálni? Nakoniec sme sa zhodli, že energia vynaložená na takýto výkon by
vytlačila Tatrovku aj na Gerlach a tvrdo zaspávame vo vzájomnom objatí.

10.01.2007 11:00– Dobalujeme posledné veci. Ja pribaľujem ešte svoje fotenie a blesky. Sú to kilá navyše. Spolu s Pavúkom mizneme pred obedom vo vchode z ktorého vanie príjemný teplý a vlhký vzduch. Naposledy si užívame slniečko. Nikto nevie, kedy ho zas uvidíme. Stavil by som sa, že keď za pár dní vylezieme, bude to najhoršie počasie aké si môžeme priať. Vždy to tak je! Cez Sínusoidu berieme päť ťažkých transporťákov plných benzínu a vybavenie pre najnižšie položené bivaky. V túto chvíľu ešte nevieme, že toto odporne ťažké bremeno, budeme ťahať až do –1400m k prvému sifónu. V 19:30 po necelých deviatich hodinách sme v bivaku –700m Petit drú, na dne sedemdesiat metrovej šachty. Až sem bol vápenec na stenách prevažne svetlo šedý, miestami sa objavuje krasová výzdoba. V stane už čaká Rejsner. Asi hodinu po nás prichádzajú do stanu Čeljabinci a Vladivostočani. Stan je naplnený viac ako na maximum. Je nás osem a stan je tak pre šiestich. Zdá sa ,že v podzemí sa moc nevyspíme.

V lednu 2007 dosáhla Zimní expedice Krubera-Voronja 2007 organizovaná mezinárodním sdružením CAVEX hloubku 2170 metrů, což je světový rekord dosažený v jeskyních. Součástí týmu jsou pravidelně i čeští a slovenští jeskyňáři.

Expedici sponzorsky podpořili: Rock Point, Meander, Ck Alpy Praha, ProDive, Singing Rock, Raumer, Bask, Cavex club, Kong, magazín Outdoor, Český rozhlas

11.01.2007 11:00– Spolu s Medzom vyrážame v skupine, my dvaja a päť ťažkých vakov. Cieľom je bivak –1400m. Už po pár metroch za steny menia na zlepence, vápenec tmavne, pribúda vody. Cestou fotíme. Na „Sandy Beach“ dochádzame až večer o 20:00. Je tu najväčší bivakový stan aký som videl, vyrobený z alufólie na darčekové balenie. Po nás prichádza ešte Braňo a Andrej Myslivec. Spí nás tu jedenásť. V jednom spacáku po troch. V noci je zima, túlime sa s Pavúkom k sebe a konečne sa trochu vyspíme. Braňo zase chrápe. Na trase z bivaku –700 k bivaku –1400 je najhlbší stupeň –70m.


12.01.2007 08:00– Medzo vstáva zase prvý. Začína variť a zvuk variča budí ostatných. Dnes nás čaká ponor v sifóne –1400m ,cesta k táboru KSS na –1630m a transport materiálu. Plánovanie dňa funguje spôsobom: vaprós… padaždí, padumájem… Jednoduché otázky sa riešia niekoľko hodín. Na všetko je kopec času. Zdenálovi sa pripálila ryža. Rusi to komentujú po svojom, “V katóroj derevni tebjá účili mešať rys?“. Doobedie je plodné a plné smiechu. Behom varenia sa mení situácia. Braňo za sifón nejde. Vraj by sa nevliezol do ďalších podzemných táborov a posielajú ho na povrch. Berie to hrdinsky, aspoň na pohľad. Za sifón ide celkom 9 ľudí. Zdenál, Max, Vitja, Dyma a Shuval v prvej skupine a Medzo, Spider, Klim a Jura Bazilevskij v druhé skupine. Vyrážame v 16:00 z bivaku Sandy Beach. Asi za pol hodiny sme pri ňom. Dlhý do 6 metrov a rozmeroch cca 0,6×0,7m. Prekonávame ho v gumených suchých oblekoch zvaných „gydrokostjum“. Veľa času zaberá než cez sifón dostaneme veľké množstvo materiálu. Spider nieje vo svojej koži a je to na ňom naozaj vidieť. Pod zemou sa ešte nepotápal. Hneď za sifónom je p40 zvaná Everest a až dole sa vyzliekame z gydier. Nasleduje najužšie miesto v celej jaskyni a potom už len studne nie hlbšie ako 30m a krásne vyzdobené meandre s podzemnou riekou. 00:30– Bivak KSS stojí na dne p30 šachty kúsok od brehu podzemnej rieky. Jeho názov je zložený z mien detí troch jaskyniarov, Káťa, Stepan, Sáša. Kým tvrdo zaspíme, ešte stihneme s Pavúkom v spoločnom spacáku rozobrať našu výpravu. Tri dni ideme k Čiernemu moru, zaplatíme si rozbitý vrtuľník ktorý nás horko ťažko vyloží 2300 m vysoko, tu vlezieme do jaskyne, kde po troch dňoch lezenia, plazenia, potápania a nadávania na neskutočnú drinu, skončíme zase na úrovni mora. Tam sa otočíme a ďalšie tri dni sa po lanách trmácame s ťažkými vakmi naspäť hore, odkiaľ nás vrtuľník zvezie dole k moru. A my si za to ešte aj radi zaplatíme. Sme my normálni? Nakoniec sme sa zhodli, že energia vynaložená na takýto výkon by vytlačila Tatrovku aj na Gerlach a tvrdo zaspávame vo vzájomnom objatí.

13.01.2007 10:00– Raňajky. Medzo, Klim a Jura sa presúvajú k Modrému sifónu –1750m pokúšať šťastie. Cesta k nemu vedie krásnymi priestrannými meandrami a studňami a je naozaj modrí. Spider a Dyma odchádzajú do bivaku Peremička –1960m. Cieľom je dopraviť tam fľašky pre ďalšie ponori ,jedlo a benzín a vrátiť sa späť. Medzo sa ešte vracia od sifónu do tábora KSS pre zabudnutý telefón. Max, Vitja, Zdenál a Shuvalov sú už v tábore Peremička. Včera tam stavali stan. Spider a Dyma vyrážajú o 16:00 a vracajú sa o 05:30 ráno. 16:00– Klim sa ponára do Modrého sifónu a asi po 30 minútach sa vracia. Sifón sa podarilo prekonať! 30m dĺžka a 2m hĺbka. Na druhej strane je okno asi 8m vysoko a ďalšia studňa. Do bivaku sa vracajú v 0:30. V bivaku na –1960m zostavá Zdenál, Shuvalov, Vitja a Max z Vladivostoku. Ostatní sú naspäť v KSS –1630m.

Článek je se svolením autorů převzat ze stránek sdružení Kóta 1000

KÓTA 1000 je sdružení zabývající se výzkumem a dokumentaci jeskyní, které se svojí velikostí a hloubkou řadí k největším a nejhlubším na této planetě. Cílem členů je nejen objevovat dosud neznámé nebo zapomenuté podzemní prostory. Snaží se vysvětlit jejich vznik, poznat jejich historii a zajistit jejich dokumentování.

14.01.2007 11:00– Raňajky. Medzo sa zas vracia k Modrému sifónu pre zabudnutý remeň od závažia, za hodinu je späť mokrý ako myš. Organizácia práce pod zemou je katastrofálna. Už si začíname zvykať na ranný rituál v stane, “vaprós… padaždí, padúmájem“ no naši potápači ktorí všetko plánujú, na veľa vecí zabúdajú a my si to odskáčeme. Po raňajkách ide Medzo, Jura a Klim naspäť k Modrému sifónu. Máme málo vzduchu toto bude posledný pokus o jeho prekonanie. Spider a Dyma druhý transport materiálu do tábora Peremička –1960m. Vidieť na nich ako sa im do toho nechce. Kúsok od bivaku sa nastupuje do chodieb priemeru odpadového potrubia zvaných „Trúba“. Je to 60 metrový kanál na hranici prieleznosti. Na mape je zakreslená iba tenká čiarka s názvom „Way to the Dream“. Realita však s týmto názvom nemá nič spoločné. Chodba sa krúti ako had a ťažký transporťák priviazaný za nohu nás vytáča do nepríčetnosti. Do KSS prichádza Shuvalov s Zdenálom. Vracajú sa k sifónu na –1400m pre laná a plaketky na ďalší prípadný postup. Striedame sa v stane. Borci idú variť, my ideme dole. V Modrom sifóne sa podarilo zlaniť stupeň p16 a nasleduje ihneď ďalší sifón. Do tábora sa vracajú o 02:30 Spider a Dyma transportujú ďalší materiál k sifónu „Kvitočka“, kde medzi tím Max a Vitja zbudovali systém hadíc, aby odklonili podzemní potok do staréj vetve Game Over. Tým prítok do sifónu ustal. Vypúšťanie sifónu tak mohlo začať. Medzitým hore v KSS –1630 m mal Medzo vianoce. Bivakom otriasol strašný smiech. Shuvalov sa šmykol na hovne a rozbil si čelo a nos. V bivaku KSS zostáva len Medzo, Klim a Jura. Pre Medza to je jediná noc, kedy sa poriadne vyspal. Zdenál a Shuvalov zostupujú do Peremičky. Dole začínajú vypúšťať sifón. Dyma preplával Kvitočku –4m/13m a pretiahol hadicu za sifón, kde ju vysunul cez prepad do ďalšej studne. Zavodnil ju a začal vypúšťať sifón. Ostatný kontrolovali celý systém z miest pred sifónom a sledovali odtok hlavného ťahu do starej vetve Game Over. Pri návrate cez sifón sa však Dyma zaplietol do zakrútených hadíc a skoro sa utopil. Spotreboval tak vzduch, s ktorým sa počítalo na finálny útok v s5. Hladina klesá veľmi pomaly. Vypúšťanie sme spočítali na cca 20 – 25 hodín. Dnes odletela prvá časť expedície Muchin, Rejsner a ďalší. Prileteli Skljar, Denis Provalov a Leningradci.

Soutěž Endurance: Sedmdesátidevítistupňové kafe

Poslední článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia
o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice


„Víte, my tady vlastně turisty nemáme moc rádi,“
vysvětluje dohněda opálená černovlasá paní (nebo slečna, tady se to
těžko poznává) a my stydlivě klopíme pohledy ke svým smradlavým
ponožkám.

„Víte, my tady vlastně turisty nemáme moc rádi,“ vysvětluje dohněda opálená černovlasá paní (nebo slečna, tady se to těžko poznává) a my stydlivě klopíme pohledy ke svým smradlavým ponožkám. Byli jsme pozvaní na kafe a v těchto zeměpisných šířkách je zvykem se při vstupu do domu zouvat. „Ne, vy ne, vy jste něco… jiného,“ usměje se.


Má pravdu. My jsme nepřijeli tak jako většina turistů výletní lodí, ale na lyžích, nestrávili jsme tu dvě hodiny, ale v této chvíli už skoro celý den a v nejbližších hodinách se nechystáme městečko opustit. V obchodě jsme nenechali hromadu peněz za suvenýry ale za čokoládu. Vlastně se za turisty ani nepovažujeme. Otázkou je, co tedy jsme? Naše cesta z Longyearbyenu netrvala jednu noc jako výletní lodi, ale dvacet dní. Dvacet dní cesty na sever na Newtontoppen – nejvyšší horu vysokou úctyhodných 1717 metrů a od ní na západ přes zamrzlý fjord a několik ledovců. Dvacet dní na sněhu, na lyžích, zapřažení do sání. Dvacet dní bez jakékoli podpory zvenčí či možnosti dokoupit zásoby, dvacet dní s veškerým vybavením pouze a jenom na saních za sebou. Dvacet dní bez sprchy, porcelánového záchodu a vody, bez postele a ústředního topení, dvacet dní v teplotě méně nebo více, ale spíš více pod nulou. To vše ve společnosti dalších pěti lidí, kteří si vybrali ten samý způsob trávení dvou nejkrásnějších měsíců v roce – polární expedici.


Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)


Více informací o této soutěži .


Cíl? Svalbard, česky Špicberky. Souostroví v Severním ledovém oceánu, asi tak tisíc kilometrů od severního pólu. Podle představ průměrného turisty, pokud vůbec tuší, kde jsou – nesmějte se, to si nevymýšlím – trvale pod sněhem, neobydlené a neobyvatelné. Opak je však pravdou. Jednak, na Špicberkách během léta sníh roztaje a veškerá vegetace se snaží za dva měsíce stihnout to, na co kytky v Evropě mají půl roku. Jen dvě třetiny území jsou trvale zaledněné, takže tam je sníh i v létě. Druhak, na Špicberkách se bydlí docela příjemně. Dokladem je osada Ny Ålesund na severozápadním pobřeží Západních Špicberků, největšího a jediného obydleného ostrova. Pro milovníky historie: Ano, to je přesně to místo, odkud startoval Amundsen, Ellsworth a Nobile se vzducholodí Norge a přeletěli severní pól, a odkud o nějakou dobu později startoval i František Běhounek na Nobileho další vzducholodi Italia, taky doletěli na severní pól, bohužel už ale nedoletěli zpátky a on o tom pak napsal tlustou knihu s výmluvným názvem Trosečníci na kře ledové.

Na tohle místo, hrdě si ke svému názvu připisující kód 79°N (skutečná zeměpisná šířka je 78 stupňů 55 minut), jsme po dvaceti dnech dorazili. Trochu unavení, hodně hladoví, strašně zvědaví. A tady jsme se od milé prodavačky v obchodě, kde se prodávají pohlednice, alkohol a čokoláda, dozvěděli, že pozítří je 17. května, státní svátek, den nezávislosti. A jestli prý tady ještě budeme? „Nejspíš ne, to už budeme zase někde na ledovci,“ odpověděla jsem automaticky. „No jasně, že tady budeme,“ odpověděl v tu samou chvíli náčelník a ostatním členům komanda se rozzářily oči. Však taky měly proč.


Z pozvání k vytahování norské vlajky se vyklubalo pozvání do průvodu, z pozvání do průvodu se vyklubalo pozvání k účasti v odpolední soutěži a na večerní oslavu.

Jak Norové berou oslavy sedmnáctého května strašně vážně, tak je obyvatelé Ny Ålesundu berou sportovně. Ny Ålesund je spíš mezinárodní než norský a místní Norové si to velice dobře uvědomují. Tradiční průvod se tak omezil na pouhé obejití města, což v místních podmínkách vydalo asi tak na čtvrt hodiny chůze v nezávazném hovoru s kýmkoli za doprovodu usilovně hudlajícího a troubícího NY ÅLESUND SLAG & BLǼSE ENSEMBLE. Nezáleží na tom, jestli hráči na hudební nástroje umí nebo neumí, ale jestli mají odvahu je vzít do ruky. „Just to make noise,“ bylo mi řečeno.


Pro odpolední soutěž, National Day Quiz či 17. mai-quiz bylo potřeba se tak trochu vyznat ve městě. My jsme sice byli ve městě už skoro třetí den a měli jsme ho pětkrát projité a obejité, ale že bychom se vyznali, to se říct nedalo. Organizátoři tedy hbitě přidali jedno pravidlo: do každého týmu jeden Čech. Pokud by si někdo myslel, že jsme byli pro týmy přítěží, hluboce se mýlí. Jak se jmenuje který dům, odkud se vypouští balony, kde bydlel Amundsen a který dům je pojmenován po chlapovi, který vymyslel kontinentální drift, to jsme opravdu netušili. Ovšem jak se jmenoval Nobileho pes a kdy přesně startovala vzducholoď Norge zase nevěděli místní a zatloukání hřebíků jim taky moc nešlo. Ukázalo se, že mezinárodní zapojení bylo oboustranně výhodné a my jsme se navíc dostali tam, kam bychom se v jiné dny těžko dostávali, s velkou pravděpodobností bychom se tam nedostali vůbec. Cíl závodu byl umístěn stylově, v kavárně. Ano, v nejsevernější trvale obydlené osadě je i nejsevernější kavárna – Mellagret kafé. Je to pravděpodobně i největší kavárna, protože se do ní bez větších problému vejde celé město. To, že populace touto dobou činila asi tak šedesát kusů včetně jednoho mimina (nejsevernější mimino), už statistika může opomenout. Poté, co jsme dorazili do cíle, každý s jiným týmem, každý z nás bez jakéhokoli ptaní či nabízení vyfasoval hrnek horkého Ny Ålesundského kafe. Ani jsem nestihla protestovat, že kafe nepiju, a už jsem ho měla v ruce. Teď už by bylo neslušné ho nevypít, tak jsem si čichla… hm, kafe. Čichla jsem si podruhé… hm, kafe s nějakým alkoholem. Pak jsem s největším sebezapřením ochutnala. Hmmm…. kafe! Ny Ålesundské kafe! A to je, přátelé, hodně huňatá paráda (přeloženo do spisovné češtiny: bylo výborné… Ale to tak hezky nezní).

Takže jak na Ny Ålesundské kafe:

Černá káva, koňak a Baileys. To celé ve velkém, alespoň dvouapůldecovém hrnku, servírováno venku v teplotách kolem nuly za mírného sněžení a pošmourného polárního dne. Bez rukavic, aby ten hrnek krásně hřál. A pozor! Baileys tam musí přijít rozhodně před koňakem, jinak se srazí!

Teď ještě ten tip pro čtenáře:

Pokud byste se chtěli 17. května nechat pozvat na kafe v Ny Ålesundu a nebýt přitom zařazeni do kategorie turista, doporučuju jít na to takhle: Přijďte nečekáni nezváni. Tvařte se hladově (doporučeno). Vezměte to přes nejvyšší horu Svalbardu (povinné). Buďte na cestě dvacet dní, mějte v nohách alespoň 318 kilometrů (čím víc, tím líp). Po cestě potkejte medvěda (fakultativní, ale radost se tím násobí). Jeden den cesty od Ny Ålesundu se potkejte s několika domorodci na skútrovém výletě za ledními medvědy, nechte si poradit cestu a pak se jí nedržte, naopak zamiřte na ledovec, který je posetý trhlinami, zanechejte za sebou neklamnou stopu, kam jdete, a přijďte až za tři dny (výrazně to zvýší váš kredit). A nejdůležitější rada, umyjte si nohy (naprosto nutné)!!!

Pražské zahrady, zastavení desáté – zázračné proměny jižních hradních zahrad

Byli jsme svědky dob, kdy docházelo k zázračným proměnám a stále
k nim dochází, zahrady dostávají nový háv, nové květiny
i chodníky. Jejich rekonstrukce jsou nákladné, zahradníci pilní, je
dbáno zákonů přírody a výsledkem jsou vůně vetkané do jemných
ornamentů květin a půvab zachovaný světu přes všechna předchozí
strádání.

Byli jsme svědky dob, kdy docházelo k zázračným proměnám a stále k nim dochází, zahrady dostávají nový háv, nové květiny i chodníky. Jejich rekonstrukce jsou nákladné, zahradníci pilní, je dbáno zákonů přírody a výsledkem jsou vůně vetkané do jemných ornamentů květin a půvab zachovaný světu přes všechna předchozí strádání.


Rajská zahrada

Tuto zahradu nechal založit arcivévoda Ferdinand v 16. století, kdysi zde byla lázeň, voliéra a letohrádek, který je zde dodnes. V 18. století byla zahrada jako mnoho jiných zbarokizována. V 19. století opět jako mnoho jiných pražských zahrad ani ji neminula anglická úprava a v 19.století byla opětně upravena společně se zahradou NaValech.

Dnešní vzhled zahrady Rajské a zahrady Na Valech je ale ze 20. let 20. století opětně podle Josipa Plečnika jako i některé z ostatních hradních zahrad. Pod výrazným masivním schodištěm zaujímá velkou plochu trávník, v jehož středu se nachází obří kruhová mísa z mrákotínské žuly, polovina nedokončeného Plečnikova projektu. Slovinský architekt totiž chtěl do zahrad zakomponovat spojení mužského a ženského principu. Mísa prý měla být reprezentantem ženského lůna a kontrast k ní měl dotvářet vysoký sloup či obelisk, symbol mužství.

Vpravo kousek pod ní najdeme Matyášův altánek z roku 1614 s výzdobou interiéru od J.Navrátila. Nepřehlédneme ani barokní kašnu z roku 1703 a Dobrého pastýře z roku 1922 od J.Kalvody. Mezi běžnými stromy zde dominuje jerlín japonský, loubinec trojlaločný a křivouš kořenující.

Rajská zahrada má výměru 0,38 ha a najdeme ji v nadmořské výšce od 239 do 249 metrů. My jsme se tam dostali obejitím Hradu přes Hradčanské náměstí, ale dobře tam dojdete také po Nových zámeckých schodech. Zahrada je krásná a reprezentativní, v sezoně otevřená denně jako ostatní hradní zahrady. V červenci je otevřená od 10 do 21 hodin, v srpnu od 10 do 20 hodin a v září od 10 do 19 hodin.


Zahrada Na Valech

Je to zahrada mnoha tváří. Navazuje na Rajskou zahradu a táhne se podél jižní části Hradu. Má výměru 1,43 ha a nachází se ve výšce 235 – 245 metrů. Má dvě významná propojení. Jedním se dostaneme na III. nádvoří Pražského hradu a druhé vede do jižních palácových zahrad Hradu, přímo do Velké Pálffyovské zahrady.

V době turistické sezony je tato krásná reprezentativní zahrada plná lidí. Nejen cizinců, kteří obdivují neznámé krásy Prahy ale i Čechů a zejména Pražanů, kteří se mají chuť a náladu pokochat kouzelným výhledem na město jako na dlani. V zahradě je na jednu stranu neustálý ruch, spousty korzujících lidí se mění před očima během chvíle, na druhou stranu tu posedávají i polehávají po lavičkách jiní, zmožení vedrem a únavou. Jsou klidní a uvolnění a okolní ruch a spěch jde mimo ně. Nevnímají nic, jen šumění větru a zpěv ptáků.

V zahradě Na Valech je také možno vidět známé umělce, pořádají se tu čas od času koncerty a divadelní představení. Žijeme v klidné a civilizované době, alespoň v Praze na Hradě. V 17. století tady byly jiné produkce. Např. létali lidé z oken. Roku 1618 se zahrada stala němým svědkem defenestrace císařských místodržících.

V 60. letech 19. století bylo po mnoho let místo anglikanizováno, ale konečnou úpravu a zcela jinou navrhnul opět architekt Josip Plečnik. Ve 20. letech 20. století byly návrhy zrealizovány. Zůstala zachována osová promenádní cesta a výhledy na panoramata Prahy. Skrz Malý altán lze pergolou sejít dolů na vinici a do alpina, které bylo zrekonstruováno roku 1997. Pod budovou Ústavu šlechtičen najdete pavilon Velké Bellevue s dech beroucí vyhlídkou na město. V zahradě lze nalézt velké množství plastik. Jejich dominantou je opukový jehlan nad polokruhovou vyhlídkou. Zajímavý je empírový domek zahradníka nedaleko.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Hartigovská zahrada

Výměra zahrady je 757 metrů čtverečních, nachází se v nadmořské výšce 250 – 262 metrů

Zahrada byla založena Isabelou Švihovskou, rozenou ze Salmu po roce 1670 a patřila k paláci. Hartigovskému v době, kdy jej hrabě Josef Hartig kolem roku 1720 nechal přestavět.

Dnes je zahrada složena ze dvou malých teras, které se rozkládají nad opěrnou zdí zahrady Na Valech, ze které se sem dá také dostat. Terasy jsou propojené schodištěm a hudebním pavilonkem. Najdete zde pět plastik antických božstev z dílny Matyáše Brauna, ale tvořil je jeho synovec. Čtyři plastiky jsou umístěné podél zdiva, pátá, Bůh Bakchus známý též jako Dionýsos, syn Dia a dcery krále Kadma Semely, je uvnitř hudebního pavilonku. Krásu a romantiku místa vychutnají především ti, kteří jako já milují pnoucí rostliny. Těch si tady opravdu užijete. Celé obvodové zdivo porůstá břečťan popínavý a loubinec trojlaločný a zahrada je díky nim snivá a zelená. Zajímavé na této zahradě je, že tu nejsou žádné trávníkové plochy. Jsou nahrazeny bloky břečťanu v zemních partiích. I tady, na klidném uzavřeném prostoru schovaném před očima nahoře korzujících Pražanů a cizinců, se kdysi pořádaly koncerty a divadlo.

Současná podoba zahrady vznikla roku 1965 podle návrhu architektů Adolfa Benše a Richarda Podzemného. Letos v červenci (2007) zde ale probíhá rekonstrukce. Mezi sochami jsou složené cihly a vstup do prostoru za hudební pavilon je zahrazen pásem a nepřístupný. Pronikla jsem na ta místa s fotoaparátem jen na malou chvíli a pořídila několik záběrů. I tady budeme svědky zázračné proměny. Žijeme v době, kdy dříve nemožné se stává možným a každá ze zahrad dostává nový šat a odkrývá nově své osobité půvaby. I tahle zahrada brzy ožije a v hudebním altánku snad znovu zazní struny hudebních nástrojů… A osamělý Dionýsos se imaginárně pousměje.

Když se novináři vydají do hor – 2.

Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je
až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po
včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené
paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty,
nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na
bolest. Toužím být opět nahoře.


Je pátek 27.7. a pro mne je dnem milosrdensví. Odjezd na dnešní výlet je až v devět hodin, takže mám dostatek času uvést své tělo po včerejší námaze do stavu schopného provozu. Letmo prohlížím odřené paty a přestože si nedokážu představit, jak si obuji vysoké boty, nádhera, které jsem se nadechl včera, mi dává téměř zapomenout na bolest. Toužím být opět nahoře.

Dnešního dne nás minibus odvezl směrem k Enzingerboden, odkud jsme se kabinkovou lanovkou dostali z úrovně 1480 m.n.m. k horské chatě Rudolfshutte, která leží o téměř 900 m výše. Zhruba po dvaceti minutách jízdy se ocitnete opět ve světě tichých velehor, které Vás svým majestátem a nádherou uvrhnou do stavu obdivující pokory. Touhou vašeho srdce je v tu chvíli usednout na libovolný kámen a jen se tak dívat. Vnímat slova, která nejsou slyšet, ale přesto se usazují hluboko ve Vaší duši. Slova o kráse života a prostých věcí, které jsou přehlušeny rytmem každodenního shonu tam někde hluboko v údolích.


Náš dnešní průvodce je šprýmař. Protože si povšiml unavených výrazů ve tvářích některých z nás, nabídl nám tři varianty programu. První je okruh okolo Weissee s převýšením asi 250 metrů a v délce tří hodin. A protože se některým zdála být tato možnost příliš náročná, navrhl jim variantu dvě. Sestoupit asi 150 metrů po cestě k lanovce, která je vyveze pod vrchol Medelzkopf, krátce se porozhlédnout po okolí a tou samou lanovkou se vrátit zpět k Rudolfshutte a počkat na ostatní, kteří se vrátí z okruhu kolem jezera. A aby bylo možné říci, že do třetice všeho dobrého, tak pro vysloveně potácející se stíny vytvořil speciální variantu tři, což bylo slunění se u horské chaty bez jediného kroku dopředu či zpět. K naší pochvale musím říci, že skupina tři,byla pro naprostý nedostatek přihlášených zrušena.

Směle jsme se proto v počtu většiny přítomných vydali směr okuh kolem jezera. Nejprve jsme sestoupili ke hrázi, která zadržuje chladné vody jezera a přešli na druhou stranu k úpatí skalnatého pohoří, které jezero obklopuje ze všech stran. Cesta vzhůru nebyla nijak zvlášť náročná, ačkoliv jsme se místy museli přidržovat ocelových lan a slézat příkré stěny po žebřících.

Náš průvodce nás v průběhu cesty seznamoval nejen s okolím, ale také nám prakticky ukázal, jak by v případě potřeby bylo možné v drsné přírodě přežít. Nejrůznější rostliny a na pohled nepoživatelné bodláky bylo po náležitém očištění a oloupání možné nejen pozřít, ale dokonce si na nich i pochutnat.

Asi po hodině stoupání jsme pocítili značnou změnu teploty směrem dolů. Zima byla více než znatelná a blížící se ledovcový splaz, zatím skrytý za skalnatým štítem o sobě již dával patřičně znát. Bylo nám divné, že přecházíme přes skalnaté plotny, které byly téměř dokonale vyhlazeny místo klasické rozervanosti, jak by se na místní poměry slušelo. Průvodce nám vysvětlil, že je to tím, že ještě před dvěmi lety, byl na tomto místě ledovec, který ale závratnou rychlostí mizí a zanechavá po sobě pouze vlastní vahou zbroušené skalnaté podloží.

Ještě pár metrů a už se nám otevřel pohled na ledovec, který jakoby vyrůstal z jezera. Stáli jsme asi čtyři výškové metry nad ním a nemohli jsme uvěřit vlastním uším, když jsme se dozvěděli, že ještě před rokem, bychom stáli přímo v jezeře. Až teprve zde si člověk zcela jednoznačně uvědomí, že naše Země opravdu umírá a mizí. A my s ní. V tuto chvíli už nejde pouze o ztrácející se krásu, ale o život v budoucích letech.


Značně promrzlí jsme začali sestupovat podél pramene, který vyvěral z ledovcového jezera a stékal směrem do údolí, kde napájel Weissee u Rudolfshutte. Zahaleni mlhou a vzdorující dešti, jsme kráčeli krok za krokem tam, kde jsme v mlze tušili cíl a konec naší cesty. Ačkoliv jsme k Rudolfshutte dorazili provlhlí, nikdo si ani slůvkem nepostěžoval ne nepřízeň počasí. Krása pohledů na jakoukoliv stranu nám poskytla tolik obohacujícího naplnění, že jsme naopak cítili, že jsme dostali více, než jsme byli nuceni vložit do toho, abychom dnešní cestu absolvovali.

Společný oběd v příjemném prostředí Rudolfshutte nám dodal potřebnou energii a tak když jsme se lanovkou vraceli nezadržitelně zpět do hlubokého údolí, nedalo se jinak, než opět pociťovat jistou ztrátu něčeho hluboko ukrytého v nás. Je to touha po blízkosti nedotčené přírody, touha být ve fyzickém kontaktu se skalou, sněhem, vodou a větrem. Ti z nás, kteří si od pozvání do Vysokých Taur neslibovali nic mimořádného začali tušit, že se tu zrodilo přání se vrátit. Nikdo nás nemusel slůvkem přesvědčovat o okolní kráse, stačilo jen vnímat, cítit a občas se zastavit.

Budete-li mít někdy chuť poznat kout uchvacující přírody, vydejte se směrem na jih. Po 550 km z Prahy budete na místě a budete se moci nechat unášet vším, co tato krajina vrchovatě nabízí.

Dalešice – v hrázi naší nejhlubší přehrady

Kolem obrovských servomotorů ovládajících regulační klapky pro
přívod vody na turbínu jsme pak došli až do chodby, kterou prochází
přivaděče vody. Jen pro představu. Kdyby v této chodbě, která se
nachází v hrázi několik desítek metrů pod vodní hladinou, nebylo
přiváděcí potrubí, projel by tudy patrový autobus.


Do hráze Dalešické přehrady jsem měl možnost poprvé nahlédnout po známosti pár let po jejím dokončení, ještě v době, kdy se exkurze do různých průmyslových zařízení domlouvaly nanejvýš pro organizované skupiny. Když jsem se dozvěděl o končící generální opravě elektrárny a rozšířené prázdninové nabídky exkurzí, nenechal jsem si ujít příležitost.

Z nedalekých Slavětic, do kterých jsem dojel autobusem, jsem se vydal po silničce vedoucí přes přehradní hráz. Kousek za ní odbočuje malá asfaltka vedoucí dolů k provozní budově elektrárny, ve které je i informační středisko. Přišel jsem akorát ve chvíli, kdy končila jedna z exkurzí a s průvodcem jsem se domluvil, že počkám asi hodinu na další prohlídku a v rámci exkurze si podle potřeby určím tempo, když budu potřebovat něco nafotit.

U brány se mezi tím sešla skupinka opravdu různorodá. Parta motorkářů, náhodný pár na výletě a tři tatínci, techničtí fandové doprovázení svými rádoby neutrálně se tvářícími polovičkami a blíže neurčeným počtem již poněkud uvařených a lehce otravných ratolestí předškolního věku. Za chvíli nám přišel otevřít průvodce. Jedním pohledem přehlédl naši skupinu, zhodnotil situaci a nechal nás uložit si zavazející batůžky a motorkářské přilby v kanceláři. Během asi hodinu a půl trvající prohlídky jsme si vyposlechli výklad o historii a technických zajímavostech Dalešické přehrady, koukli na dva krátké filmy a prohlédli si miniexpozici s fotkami z historie stavby přehrady. Na začátku sestupu do strojovny a podzemí hráze naštěstí jedna z dam zjistila, že jí klaustrofobie nedovolí pokračovat a zůstala s nejotravnějšími mrňaty na povrchu. V době mé návštěvy už byla i poslední turbína vyměněná, usazená a zakrytovaná a technici dokončovali opravu generátoru, který jsme udíž měli možnost vidět v rozloženém stavu. Kolem obrovských servomotorů ovládajících regulační klapky pro přívod vody na turbínu jsme pak došli až do chodby, kterou prochází přivaděče vody. Jen pro představu. Kdyby v této chodbě, která se nachází v hrázi několik desítek metrů pod vodní hladinou, nebylo přiváděcí potrubí, projel by tudy patrový autobus. Dál následoval výstup na povrch a prohlídka šestimetrového oběžného kola turbíny, která v Dalešicích sloužila celých osmadvacet let.

V červenci 2007 byla dokončena generální oprava vodní elektrárny Dalešice, při které byla postupně vyměněna všechna čtyři turbosoustrojí a byl zvýšen výkon elektrárny. Oprava se týkala i přivaděčů vody, elektroinstalace a pomocných zařízení.

V areálu elektrárny probíhají pravidelné prohlídky. V letním období o víkendech, v období prázdnin denně. Začátky prohlídek v období červenec – srpen: 9:30, 11:30, 14:00. Jinak pouze na objednání na tel. 561 10 5519 nebo na adrese infocentrum.e­du (at) cez.cz. Aktuální informace najdete na www.dalesicka­prehrada.cz

Na závěr přidám ještě pár faktů. Dalešická přehrada je nejhlubší vodní nádrž na našem území. Vyšší sypané hráze byste na území Evropy museli hledat v Alpách a na Urale. Byla postavená na řece Jihlavě v letech 1970–78. Její hráz je vysoká 104 metrů a má délku 350 metrů. Podle původního projektu měla být hráz betonová skořepina. Během přípravných prací se ale zjistilo, že geologické podloží nemá patřičnou pevnost a projekt byl změněn. Současná hráz je sypaná, těsněná jílem. Podle názorů mnoha lidí zapadá do zdejší krajiny lépe, než hráz původně plánovaná. Památkou na původní projekt je budova strojovny, jejíž obloukový půdorys respektuje zakřivení původně plánované hráze. Není bez zajímavosti, že průsak hráze je zhruba čtvrtinový oproti projektovaným hodnotám.


Elektrárna využívající energii vody zadržené v přehradě je naší druhou největší přečerpávací vodní elektrárnou. Čtyři soustrojí s Francisovými turbínami o celkovém výkonu 480 MW jsou v případě potřeby schopny během necelé minuty naběhnout ze stavu klidu do plného výkonu. V nočních hodinách naopak elektrárna odebírá ze sítě přebytek výkonu a přečerpává vodu zpět do horní nádrže. Během provozu tak voda ve dvacet kilometrů dlouhé přehradní nádrži kolísá o jeden až dva metry. V navazující spodní přehradní nádrži Mohelno kolísá hladina vody až o dvanáct metrů. V provozu jsou pravidelně jen dvě ze čtyř turbín. Zbývající slouží jako rychle startující rezerva. Elektrárna je také schopna regulovat napětí v soustavě. Je vybudována tak, aby mohla být zprovozněna i v případě totálního kolapsu sítě, a to díky propojení na malou vodní elektrárnu Mohelno. Přehrada je zároveň zdrojem chladící vody pro nedalekou jadernou elektrárnu Dukovany. Není bez zajímavosti, že k obsluze celé elektrárny, která je dálkově řízena z pražského dispečinku, stačí pouze dva lidé jako stálý dozor.

Přehrada zaplavila jedno z kaňonovitých údolí řeky Jihlavy, které bylo oblíbenou rekreační a chatařskou lokalitou a cílem mnohých trempských výprav. Kromě chat padl přehradě za oběť například i starý Dalešický mlýn. Při archeologickém průzkumu bylo mimo jiné na dně současné přehrady nalezeno jedno z nejstarších prehistorických sídlišť na našem území dokladující, že zdejší krajina byla osídlena již před čtyřmi tisíci let. V současné době přehrada slouží i k rekreačním účelům. Je populární mezi rybáři, hladinu brázdí výletní lodě a z příspěvků elektrárenské společnosti ČEZ je v okolí vybudována síť cyklostezek.

Na místo je možno dojet autobusem z Brna, Třebíče, či Moravského Krumlova do některé z okolních obcí (Slavětice, Mohelno). Autem je možno se sem dostat odbočením ze silnice č. 23 Náměšť nad Oslavou – Třebíč, nebo č. 152 Ivančice – Moravské Budějovice. Okolí je protkáno sítí cyklostezek a značených turistických cest. Odbočka k informačnímu středisku ČEZ je na levém břehu Jihlavy. Je poněkud „utajená“ a stálo by asi za to, středisko lépe označit.

Krubera-Voronja -2170 m, speleologická expedice do nejhlubší propasti světa II.

Dobalujeme materiál a prvá várka ide dodávkou do Suchumi na letisko.
V kúte letiska leží rozobraté torzo našej havarovanej helikoptéry
Mi-17 z roku 2005. Pri pohľade naň ma striasa. No pri pohľade na
náš „nový“ idem do kolien.

05.01.2007 08:00– Dobalujeme materiál a prvá várka ide dodávkou do Suchumi na letisko. V kúte letiska leží rozobraté torzo našej havarovanej helikoptéry Mi-17 z roku 2005. Pri pohľade naň ma striasa. No pri pohľade na náš „nový“ idem do kolien. Škoda že tu nieje Spider. Ten sa teraz vyvaľuje na pláži a čaká na prílet kopy šrotu na ktorý sa ja, práve v nemom úžase pozerám. Aspoň že pilot nieje ten starý. Ja toho Muchina zabijem. Nasadám s obavami, zmierený zo smrťou. Štart a let prebieha celkom v pohode, strach prišiel až v okamihu pristátia. Vrtuľník sa trase nepredstaviteľným spôsobom a vonku je len biela tma. Pilot dosadá takmer za nulovej viditeľnosti na vrcholku malého kopca a po vykládke sa točí ihneď pre druhú skupinu ľudí, ktorá čaká v Gentiade na pláži u mora. Dole je teplo. V zimnej výbave sedia v piesku a pozorujú vlnky. Chcel by som vidieť Spiderov pohľad. Začujeme zvuk rotoru a v ďalších sekundách uvidíme rozpadajúceho sa oceľového vtáka. Zaľahneme hromadu transporťákov a batohov uprostred provizórneho heliportu. Ešte tesne pred tím než sa stroj odlepí od zeme na druhu vynášku sa Zdenál pomodlí, pozrie na mňa a povie. Neboj sa, rodičia za nás nechali slúžiť omšu. 12:00– Vyberáme miesto pre basecamp a transportujeme z kopca dole materiál. Družstvo v kuchyni pod provizórnou celtou u velikého kamenného bloku už varí. Ostatný stavajú stany a triedia materiál. Muchin kope latrínu, Rejsner a Iljucha Alexandrov začali kopať záhrab vo veľkom záveji, kde bude kuchyňa jedáleň a spoločenská miestnosť. Zharkow a Shuvalov išli nájsť a vykopať vchod do jaskyne. Pekné počasie nám vydrží len doobeda, začína fučať, teplota klesá k –10°C. Už sa trasieme pod zem.

V lednu 2007 dosáhla Zimní expedice Krubera-Voronja 2007 organizovaná mezinárodním sdružením CAVEX hloubku 2170 metrů, což je světový rekord dosažený v jeskyních. Součástí týmu jsou pravidelně i čeští a slovenští jeskyňáři.

Expedici sponzorsky podpořili: Rock Point, Meander, Ck Alpy Praha, ProDive, Singing Rock, Raumer, Bask, Cavex club, Kong, magazín Outdoor, Český rozhlas


06.01.2007 07:00– Medzo vstáva ako prvý. Je to ranný vták. Shuvalov lezie zo saku o hodinu neskôr. Do jaskyne odchádza prvá vystrojovacia dvojka Shuvalov a Medzo. Na vystrojenie celej jaskyne je treba tri kilometre lán a päťsto kusov plakiet a karabín. Okrem toho treba raz za rok vymeniť kilometer už opotrebeného lana. V rozmedzí asi dve a pol hodiny po nás ide Klim a Spider. Prvá dvojka strojí do cca 150m. V malej studni strieda Medza a Shuvalova Klim a Spider. Tí končia za meandrom Krym pred stupňom p140 na –300m. Ako tretia dvojka ide do jaskyne Zdenál a Braňo. Doťahujú to na hranu veľkej kaskády p150. Hore medzitým chlapci vykopali obrovské snežné iglu, kde bude po celý čas nášho pobytu kuchyňa a jedáleň. Vyliezame postupne až do noci. Vnútri je pohoda a teplučko. Hmm, teplo tu uprostred Kaukazu. Je treba sa šetriť a efektívne hospodáriť s energiou. Teraz už nás čakajú každý deň hlbšie a hlbšie zostupy.

07.01.2007 07:00– Budíček a raňajky. Medzo a Shuvalov idú vystrojovať až do bivaku v –500m. Cez „Veľkú kaskádu“, čo je šachta 150m hlboká 20 m široká, končiaca v –500m a cez ďalšie nehlboké stupne pokračujú až k meandru „Sínusoida“. Ide o meander asi 600 m dlhý. Priestup znalého jedinca trvá s jedným vakom okolo pól hodiny. Práve vo¨„Veľkej kaskáde“, sa pred pár rokmi stal vážny úraz a niekoľko dní stade transportovali zraneného. Pred meandrom ich dobieha ďalšia dvojka Klim a Spider. Tu dochádza ku striedaniu. Shuval a Klim idú na čelo vystrojovať krátke stupne v Sínusoide. Medzo a Spider prestrojujú kratšie stupne pred meandrom a s piatimi transportnými vakmi, benzínom a zásobami pre bivak prestupujú meandrom. Končia na hrane mohutnej p70 „Petit Drú“, na jej dne je bivak „-700“ v hĺbke –680m. Hore vyliezajú o 21:30 hod. Napadlo 20 cm snehu a mrzne. Ešte, že sú od vchodu do basecampu natiahnuté fixné laná. Spider sa presunul do väčšieho stanu ku Klimovi a Zdenálovi. Medzo a Braňo tak majú viac miesta v stane. Braňo síce chrápe, ale na to už je Medzo zvyknutý z Venezuely.

Článek je se svolením autorů převzat ze stránek sdružení Kóta 1000

KÓTA 1000 je sdružení zabývající se výzkumem a dokumentaci jeskyní, které se svojí velikostí a hloubkou řadí k největším a nejhlubším na této planetě. Cílem členů je nejen objevovat dosud neznámé nebo zapomenuté podzemní prostory. Snaží se vysvětlit jejich vznik, poznat jejich historii a zajistit jejich dokumentování.


08.01.2007 07:00– Zas nevieme čo nás čaká. Rusi sa dohadujú len medzi sebou, nás do svojich plánov moc nezasvecujú. Doobeda balíme materiál, obed a zase balíme materiál asi sa niečo chystá. Poobede sa dozvedáme, že dnes do zeme nejdeme. Zbytok dňa pijeme čaj a stále niečo žujeme. Zdá sa že stravy tu máme aspoň na mesiac. V podvečer začína snežiť. Napadlo asi pól metra a začína fúkať vietor. Teplota klesla k –15°C. Ďalšie skupiny medzi tím v zemi stavajú bivak –700m a naťahajú laná ďalej k bivaku „Sandy Beach“ –1400m. Večer asi dve hodiny odhadzujeme zasypané stany.

09.01.2007 08:00– Balíme veci. Ešte stále nám nikto nedokáže povedať, čo sa bude robiť dnes. Obed. Balíme veci. poobede sa dozvedáme, že zajtra ideme na 10–12 dní pod zem. Kam, to však už zas nikto nevie. Zdenál je so Skljarom, Muchinom a ďalšími na bivaku „Petit drú“ –700m. Pôvodne mal byť dole iba dva dni ,ale vývoj neskorších udalostí mu to nakoniec predĺžil na dvanásť. Zbytok dňa balíme ďalší a ďalší materiál. Večer je nádherný. Nad hlavou máme čierny a hlboký vesmír. Na kopci nad táborom chytám mobilný signál a dávam vedieť domov, že sme v poriadku a dlhší čas sa neozvem. Ako poznám moju mamu, celý ten čas sa poriadne nevyspí a bude sa strachovať. Doma som sa chvíľu pohrával s myšlienkou zatajenia celej expedície. Čo to tým našim rodičom a blízkym robíme???

Soutěž Endurance: Audience u krále Arktidy

Další článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu
Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování
Shackletonovy Královské transantarktické expedice


Ledního medvěda můžete na Špicberkách potkat na každém kroku.
Obvykle na něho narazíte hned po příjezdu. Vystoupíte z letadla, do
tváře vás udeří pravá arktická zima, suchá a větrná, takže je mnohem
studenější, než ve skutečnosti je.

„Mamí, my jsme LEDNÍ medvědi?“

„No samozřejmě, že jsme LEDNÍ medvědi.“

„A… A to znamená, že jsme králové Arktidy?“

„Ano, to znamená, že jsme králové Arktidy.“

„A znamená to taky, že to je naše přirozené prostředí?“

„Ano, Arktida je naše přirozené prostředí.“

„A… A to znamená, že jsme mu taky dokonale přizpůsobení?“

„Ano, jsme mu dokonale přizpůsobení.“

„Tak proč je mně taková k… zima?!“

Ledního medvěda můžete na Špicberkách potkat na každém kroku. Obvykle na něho narazíte hned po příjezdu. Vystoupíte z letadla, do tváře vás udeří pravá arktická zima, suchá a větrná, takže je mnohem studenější, než ve skutečnosti je. Odborně se tomu říká wind chill (http://www.sve­toutdooru.cz/cla­nek/?…). Přejdete pár metrů do letištní budovy… a je tam! Dřív, než si na běžícím pásu vyzvednete zavazadlo, máte tu čest s pěkným velkým mackem, bohužel nebo spíš bohudík vycpaným. Stylové uvítání. Nikdo jiný by vás v Arktidě nepřivítal lépe.


Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)


Více informací o této soutěži .


Podruhé na vás medvěd vybafne na sysselmanátu – v sídle guvernéra Špicberků, sysselmana. Nevyhnete se mu, na sysselmanát se musí. Stojí na kopečku nad Longyearbyenem, hlavním městem, takže se po cestě i zahřejete. Vyzujete si boty, to se taky musí, vejdete dovnitř, rozhlédnete se… a je tam! Trošku bokem, aby nekazil krásný výhled velkou prosklenou stěnou na město, ale zase nijak zastrčený. Obvykle ho uvidíte dřív než guvernérova člověka zabývajícího se cestovním ruchem, tedy vámi. Když budete mít štěstí, nechá se s vámi vyfotit (medvěd i guvernérův člověk).

Další setkání, které asi tak trochu očekáváte, vás nemine v muzeu. Když si návštěvu necháte až na poslední chvíli jako my, ani vás to moc nepřekvapí. Kromě medvěda tam potkáte i vycpaného mrože, lišku uprostřed skoku, tuleně, spoustu ptáčků a horníka.

Když už si myslíte, že vás medvěd nemůže překvapit, zamíříte do kostela. Kostel stojí stejně jako sysselmanát na kopečku, taky je od něho pěkný výhled na město a ani moc nevypadá jako kostel. Je to skoro obyčejný dům se šikmou střechou, akorát má věžičku. Stejně jako na sysselmanátu se zujete, vejdete dovnitř… a je tam! Čeká na vás a těší se na pokec. Tenhle kousek má Čechy obzvlášť v oblibě, koneckonců byli to oni, kdo ho někdy v osmdesátých letech poslal do věčných lovišť.


Abych to objasnila. Kostel v Longyearbyenu není jen místo, kde se lidé potkávají s Bohem. Co by taky dělal Bůh takhle na severu, že? Je to místo, kde se lidé potkávají i mezi sebou (a s medvědem). Místnost, která slouží jako chrámová loď, je rozdělena na dvě části, zadní – kostelovou a přední – potkávací. V té zadní je něco jako oltář, lavice, modlitební knížky a zpěvníky, v té přední části jsou stolečky a křesílka, police s knihami a časopisy a malý bar, kde si můžete dát čaj, kafe, vafli. Protože jsem měla čas a náladu, vybrala jsem si křesílko, zamířila k polici s pěknou řádkou National Geographiců, namátkou jeden vytáhla, otevřela… a neřekli byste to, byl tam!

Situace se maličko změní, opustíte-li hranice města. Tam už si s medvědem jen tak nepoklábosíte. Odstrašujícím příkladem může být pomníček kousek od vyhlídky nad Longyearbyenem. Upomíná na událost z konce devadesátých let, kdy tu byla zabita studentka, která si vyšla s kamarádkou na výlet a nevzaly si s sebou zbraň. Je pravda, že medvědi by se tak vysoko a daleko od moře vyskytovat neměli. Tenhle to asi nevěděl…

…Skoro celé dopoledne jsme přenášeli bagáž přes boční morénu. Čelo ledovce bylo vysoké odhadem dvacet, pětadvacet metrů a i kdybychom nakrásně mohli slanit přímo na led fjordu, až k čelu jsme se nemohli dostat kvůli několika parádním trhlinám. Vyměnili jsme tedy lyže za mačky a bagáž ze sání naložili na záda. Brusle jsme neměli, takže dole na ledě jsme opět vzali zavděk lyžemi a vydali se napříč přes Austfjorden. Tohle je místo s největší pravděpodobností, že potkáme medvěda. Tady ještě led vydrží dlouho, tady mají tuleni své díry, tady mají medvědi své loviště.


Na první stopy jsme narazili ještě před zdoláním čelní morény, která vypadá jako hromada kamení uprostřed fjordu. Opatrně jsme je překřížili, téměř po špičkách a obezřetně pokračovali dál. Asi po dvou stech metrech jsme přešli další a pak ještě asi desetkrát. Přestože jsme mazali, cesta po ledě nám trvala déle, než jsme si představovali. Na pevnině jsme si trošku oddechli, ale k obědu jsme si stejně sedli tak, abychom viděli na všechny strany. A to i přesto, že kus dál na začátku údolí se klidně pásli sobi. Vytáhli jsme termosky s čajem a odjistili flintu. Zároveň s chroupáním műsli tyček jsme sledovali led fjordu… a byl tam! Důstojně, co tlapa tlapu mine kráčel po svém království, občas se zastavil a zavětřil. Musel o nás vědět. Medvěd je schopen vyčenichat tuleně na několik kilometrů a my jsme se už dva týdny nemyli. Než jsme se vystřídali u třístovky objektivu, byly vytažené petardy. Pravidlo „nejdřív fotit, potom střílet“ najednou nabylo na aktuálnosti. Přestože to vypadalo, že se medvěd jen tak fláká, pohyboval se neuvěřitelně rychle. Viděli jsme ho asi tak na čtyři sta, pět set metrů a věřím, že kdyby se rozhodl nás navštívit, ani bychom si nestihli nazout lyže. Když došel k našim stopám, zastavil se. Chvíli je očichával, chvíli větřil, chvíli se čumákem hrabal ve sněhu. Moc jsme nedýchali. Pak se pomalu vydal svým původním směrem. I my jsme se pomalu vydali svým původním směrem. Nikomu nebylo moc do řeči. Těžko říct, jestli to bylo setkáním s medvědem nebo tím, že jsme opět šli do kopce. Sobi se dál nerušeně pásli asi dvě stě metrů od pobřeží.


Audience skončila, nám zbylo pár obrázků a vzpomínky. Tohohle medvěda nám už nikdo nesebere, je náš, tak jako my jsme jeho.

O ponožkové kultuře

Ponožková kultura vládne na Špicberkách od dob, kdy se tam těžilo uhlí. Aby se do domu nezanesl uhelný prach, všichni se zouvali. Zvyk přetrval dodnes, takže když jdete na informace, na úřad, do muzea, galerie, kostela, všude se musíte napřed zout. Je to docela praktické. Když v muzeu strávíte několik hodin, aspoň se vám v pohorkách nezpotí nohy. Ovšem pokud jste před návštěvou medvěda v muzeu byli několik týdnů na cestě, jsou ty ponožky trošičku cítit…

Až tam, kde sídlí bohové…

Staří Řekové věřili, že na jejich posvátné hoře – na Olympu
– sídlí bohové. Rozhodla jsem se vyzkoumat, co je na tom pravdy, a
v červenci 2007 podnikla výstup na nejvyšší vrchol tohoto
pohoří – na Mytikas, 2 918 m.n.m.


O půl páté budíček Ano, tak brzy jsme vstávali (já a táta), abychom se v sedm hodin ráno dostali na startovní čáru všech těch, kteří se rozhodli zdolat vrchol – na parkoviště Prionia. Je opravdu potřeba tak brzy vstávat, protože Olymp není Sněžka a cesta na vrchol zabere víc hodin, než si možná myslíte. Na neplaceném parkovišti jsme nechali naše auto, sbalili vše potřebné (hlavně dostatek vody, teplejší oblečení, foťák a kameru) a začali se šplhat nahoru. Nemůžu nedodat, že si můžete najmout muly, aby vás do půli cesty vyvezli, ale nepředstavujte si, že to na jejich hřbetě bude dvakrát pohodlné. Nehledě na to, že to nestojí zrovna málo. Mluvila jsem o šplhání, ale ono vlastně zpočátku žádné nebylo – prvních pár kilometrů jsme stoupali mírnou stezkou krásným lesem. Od parkoviště až na vrchol je to 11 km, což vůbec není moc. Až na to, že na těch 11 km musíte překonat 1818 výškových metrů. Brzy jsme se dostali nad hranici lesa. Přes krásné počasí jsme nepotkali moc turistů a těch pár byli Češi jako my. A to je skvělé, protože to dokazuje, že jsme národ turistický a ani na dovolené si neodpustíme nějaký ten výšlap. Zhruba v půlce výstupu čeká na znavené turisty chata, kde spousta lidí přenocuje a až druhý den vyrazí na vrchol. Pokud ale máte čas, směle do výstupu hned. Dá se to v pohodě stihnout.

Kameny, skály a červencový sníh Nad chatou už je vidět, že se blížíme do velkých výšek. Odolné keře kleče ubývají, nahrazují je kameny a skály. Stezka se neustále zvedá, začínají bolet paty a achilovky od strmého výstupu. Brzy zmizí i poslední rostliny a před námi se objeví suťové pole – svah plný malých kamínků, které kloužou, kdykoliv na ně došlápnete. Prostředkem se vine nepřesvědčivá cestička, kolem nás leží ostrůvky sněhu, který tu vydrží celý rok. Už jsme hodně unavení, ale Olymp se nám za námahu odměňuje krásnými výhledy na řeckou krajinu – na moře, městečko Litochoro a ostatní vrcholky hor. Po několika kilometrech zdolaných hlemýždím tempem padáme únavou na rozcestí dvou cest – jedna vede na vedlejší vrchol Olympu a ta druhá, zahalená v mlhách, nás zve na nejvyšší bod hory, na Mytikas. Tady potkáváme i jinou národnost než tu naši, a to Poláky. V průvodcích jsem četla, že spousta lidí to tu vzdává a při pohledu na poslední úsek cesty – „horolezeckou“ Kaki Skalu – se otáčí a míří dolů nebo aspoň na vedlejší vrchol Skolio (o šest metrů nižší). Můj první pohled tedy patří mým teniskám (kdo by se do Řecka tahal s pohorkami) a druhý na následující cestu. Už dole ale vlastně bylo rozhodnuto, že samozřejmě lezu až na vrchol.

Olymp, nejvyšší bod Řecka, není hora, ale pohoří se čtyřmi významnými vrcholy – nejvyšší Mytikas ( 2918 m.n.m.), Skolio (2912 m.n.m.), Stefani (2909 m.n.m.) a Skala (2866 m.n.m.). Olymp leží na východním pobřeží středního Řecka. Je oblíbeným cílem turističtěji založených návštěvníků.


Horolezcem v teniskách a v pohodě Cesta není tou pravou cestou, je to jen naznačený směr červenými šipkami. V mých možná trochu nevhodných botách celkem lehkovážně skáču přes kameny, není to tak hrozné, jak jsem čekala. Kdyby noha sklouzla, skutálíte se sice možná až na Prionii, na druhou stranu si troufnu tvrdit, že tatranské Priečne sedlo je větší horolezecký nářez. Jenže tam jsou řetězy, namítnete možná. Ano, jsou. Tady by taky nebyly marné, zvláště v posledním úseku Kaki Skaly, kdy už opravdu zapojujete při vybírání další cesty ruce, nohy i hlavu. Jenže tohle nejsou Tatry, kdepak řetězy, kdo by se tu s nimi vláčel. Když jsem tu cestu v teniskách zvládla já, zvládnete ji i vy, ale tím nechci říct, abyste výstup podceňovali. Pokud máte turistické boty, samozřejmě berte. Po dlouhé době (asi 2 km) konečně zdoláváme poslední překážku a ocitáme se na nejvyšší hoře Řecka. Hledám nějaké známky přítomnosti bohů, ale jsou tu jen balvany, plechová vlajka Řecka a vrcholová knížka. Trošku zklamaná do ní píšu zápis: „Tak jsme sem vyšplhali a Zeus tu zrovna není…“ Jak je ze zápisů vidět, nejsme první, kdo si na bájného boha tady vzpomněl. Po obědě ještě samozřejmě děláme vrcholové foto a pak už honem zpátky dolů.

Únava, radost, bolest lýtek a žádné puchýře Na parkoviště Prionia se dostáváme v šest hodin. Sestup dolů byl nekonečný, v kempu na pobřeží potkáváme Čechy, kteří s námi lezli nahoru, jak kulhají s pohorkami v ruce. Já v obutí, na které se všichni spolulezci dívali skrz prsty, žádný puchýř nemám. Olymp si ale za zdolání svého vrcholu vybírá daň, skoro tři dny jsem pomalu nemohla chodit, protože mě hrozně bolela od cesty dolů lýtka. Přesto vynaložené námahy nelituji, zůstala mi krásná vzpomínka a pokud budu mít ještě někdy tu možnost, určitě se vydám opět nahoru. A třeba tam Zeus náhodou bude…

Do startu 10. ročníku Vehicle Cupu zbýbá 35 dnů

Již desátý ročník přehlídky malotraktorů a dalších užitkových
vozidel domácí výroby Vehicle Cup se uskuteční v Rudici na Blanensku
dne 15. 9. 2007.

Již desátý ročník přehlídky malotraktorů a dalších užitkových vozidel domácí výroby Vehicle Cup se uskuteční v Rudici na Blanensku dne 15. 9. 2007.

Cestovatel.cz je i letos mediálním partnerem akce. Upoutávku na loňský ročník a krátkou fotoreportáž najdete v článcích Vehicle Cup 2006 a Jak dopadl Vehicle Cup 2006

Na začátku tohoto závodu byla myšlenka uspořádat přehlídku místních výtvorů, kterých v roce 1996 jezdilo v Rudici 42. Na start prvního závodu se postavilo 19 strojů a vítěze tehdy zvolili sami diváci. Na druhý ročník přijelo 26 závodníků, z nich byla polovina přespolních. Během tohoto závodu musel po nehodě zasahovat i vrtulník, ale vše naštěstí dopadlo bez vážnějších následků. Od třetího ročníku byla přestavěna trať tak, že samotný závod se jede na menším prostoru s více zatáčkami a v těžším terénu, což je i divácky atraktivnější.

Kromě závodu je v Rudici k vidění mnoho zajímavostí, o některých z nich se dočtete v našem starším článku Rudice Letošní novinkou je naučná stezka Rudické doly

V rámci akce je k vidění poměrně velké množství různých kutilských vynálezů od elektrického minitaktůrku, přes stroje obsahující i něco na způsob linky na zpracování klestí a drobného dřeva až po bugginy a těžko posatelné samohyby.


Vehicle Cup má nové logo a web:

http://www.ve­hiclecup.cz/

Pražské zahrady, zastavení deváté – zahrada Na terase Jízdárny, zahrada Na Baště, Lumbeho zahrada

Kouzelné zahrady a poezie, kouzelná Praha a my, uspěchaní lidé… My
slepci, kteří se stále někam ženeme a nemáme stání. Kdo z nás se
zastaví, aby uslyšel bít Orloj, kdo z nás se zasní a popustí uzdu
své fantazii…kdo z nás přitom bloudí hradními zahradami
v polosnu a dokáže vnímat poklady historie… Kdo z nás hledá
a nachází? Kdo opravdu hledá najde. Pražské zahrady poskytují barvy,
vůně, krásno i tajemství…

Než si dnes povíme něco o dalších hradních zahradách dovolila bych si zacitovat Nezvala: „Zakleté město dívali jsme se na tebe dost dlouho jako slepci Hledali jsme tě v dálce Praho dnes to uznávám Jsi temná jak oheň v hloubi skal a jak má fantazie Tvá krása vytryskla z jeskyň a z podzemních achátů Jsi stará jak prérie z níž se vznáší píseň Když bijí Tvé orloje jsi temná jak ostrovní noc Vznešená jako hrob jak čelenka etiopských králů Jsi jakoby z jiného světa jak zrcadlo imaginace Jsi krásná jak tajemství lásky…

Kouzelné zahrady a poezie, kouzelná Praha a my, uspěchaní lidé… My slepci, kteří se stále někam ženeme a nemáme stání. Kdo z nás se zastaví, aby uslyšel bít Orloj, kdo z nás se zasní a popustí uzdu své fantazii…kdo z nás přitom bloudí hradními zahradami v polosnu a dokáže vnímat poklady historie… Kdo z nás hledá a nachází? Kdo opravdu hledá najde. Pražské zahrady poskytují barvy, vůně, krásno i tajemství…

Zahrada Na terase Jízdárny

Je nejmladší hradní zahradou. Najdete ji na adrese Praha 1 Hradčany, vstup je z ulice U Prašného mostu. Když byla vybudována Jízdárna koncem 17. století plocha kolem ní se začala využívat k provádění koní a k jezdeckým účelům. Od konce 18. století místo sloužilo vojsku. V dalších letech zde bydlel zámecký hejtman a hrad tady měl hospodářské zázemí. Po roce 1948 byly vybudovány na místě bývalé letní jízdárny garáže. Zajímavé bylo, že na střeše nově zbudovaných garáží vyprojektoval architekt Pavel Janák ojedinělou zahradu , kterou dokončil jiný architekt, Vladimír Tintěra.


Výměra terasy je 3452 m čtverečních a dvora 2241 metrů čtverečních. Rozkládá se ve výšce 260 m.n.m. Nyní je v rekonstrukci a není přístupná veřejnosti. Tady za zavřenými dveřmi a zábranou pro vstup ucítíte tajemství. Jaká asi bude po té?

Zahrada Na Baště

Nachází se v západním křídle Pražského hradu a její výměra je 2720 metrů čtverečních. Je o 10 metrů níž, než předchozí zahrada, tedy ve 250 metrech. Jako většina dalších návštěvníků hradních prostor jsme šly s dcerou Kájou cestou přes Prašný most a prošly právě zahradou Na Baště na Hradčanské náměstí.

Tato zahrada vznikla podle návrhu architekta Josipa Plečnika a byla zrealizována na přelomu 20. a 30. let 20. století. V roce 1984 došlo ke stavebním úpravám kruhového schodiště, které je dominantou zahrady. V nevelké zahradě najdete zahradní pavilon, ve kterém je hospůdka. Pavilon byl dokončen roku 1958, ale pergola pochází až z rekonstrukce podle Plečnikových úprav z roku 1998. Zahrada je na vyvýšeném prostoru, od IV. hradního nádvoří je oddělena právě kruhovitým schodištěm. Na travnaté obdélníkové ploše je zde vysázeno množství akátů. Místy jsou solitéry, místy skupiny dřevin a lavičky k odpočinku. Lavičky pro vás.


Lumbeho zahrada

Nad severní částí Horního Jeleního příkopu západně od Jízdárny byla zřízena za vlády Rudolfa II. bažantnice a postaveny hospodářské objekty. Nachází se tu zahrada Lumbeho, nazvaná podle jejího majitele, pražského chirurga Karla Lumbeho, který v roce 1852 tyto pozemky zakoupil. Roku 1925 je od dědiců odkoupila Kancelář prezidenta republiky. Dnes je zde zahradní hospodářství Správy Pražského hradu, zahrada je střežena vojskem a není přístupná veřejnosti. Přes vysokou bránu a kovové hrazení je vidět obrovský prostor, středová cesta a záhony růží. Tady má fantazie pré, protože skutečnost je nedostupná.

To pravé krásno s výhledy na Prahu, na město plné poezie a místa hodná poetů si ale přiblížíme až příště, to přijde řada na jižní zahrady Hradu, na Rajskou zahradu, zahradu Na Valech a Hartigovskou zahradu. Teprve odtud je jak na dlani vidět město, půvabné město, na něhož se mnozí z nás dívají jako slepci. A je možná proto nejvyšší čas projít se zahradami pražského Hradu, od severu až na jih, podívat se, uvidět a prohlédnout. Hledat tě v dálce Praho a nacházet tvou krásu. Co příjemnějšího může být než obdivovat tě právě ze tvých zahrad a psát o Tobě a o tvých zahradách slovy básníkovy duše.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz Máte-li zájem, můžete si stáhnout prezentaci vytvořenou z vybraných fotografií z galerie.

Prezentace ve formátu pps (3,7 MB).