Cestovatel.cz

Když jsem dostal nabídku navštívit s několika novináři na pět dní Vysoké Taury v Rakousku, nadšením jsem právě nejásal. Ačkoliv cestuji nesmírně rád a každá, byť sebenepatrnější cesta ve mně dokáže vyvolat téměř vnitřní třes, tentokrát jsem odjížděl s pocity více než rozpačitými. Hory totiž nepatří k mým vysněným cílům a nenavštěvují mne zahaleny oparem vábení v tom krásnem čase, těsně před usnutím.

Snad právě proto, že s tímto koutem naší Země ještě nemám osobní zkušenost, přemluvil jsem sám sebe a na cestu se vydal. To jsem ale ani v nejmenším netušil, s jak rozdílnými pocity a vnitřním naplněním se po pár dnech budu vracet.

Zvu Vás na výlet nedaleko od našich jižních hranic, do země alpského mléka, rozlehlých plání vysoko nad mořem a tyrkysově zbarvených ledovcových jezírek, která jak vzácné drahokamy krášlí již tak úchvatnou krajinu.

Národní park Vysoké Taury je největší přírodní oblastí v Alpách. Je jedním z nejkrásnějších míst na Zemi a po právu je nazýván Noemovou archou, díky tisícům druhů rostlin a zvěře, která toto místo obývají. Sobota 28.7.2007 byl docela obyčejný den. Vyšlo slunce, svět se stále točil směrem, který mu byl určen, ale jedno místo, takové malé městečko ve Vysokých Taurech jménem Mittersill to vnímalo úplně jinak. Ten den se zde totiž otevíralo zbrusu nové turistické a informační středisko Národního parku Vysoké Taury.

Vedení Národního parku pozvalo novináře z Anglie, Německa, Rakouska a také z České republiky. Cílem bylo umožnit skupině reportérů poznat krásy tohoto koutu rakouských Alp a dát jim dostatek prožitků i materiálů k napsání článků, které by přilákaly záplavy turistů. Cokoliv ale budete v tomto a dalších článcích číst, není vynucená propaganda, nýbrž můj osobní pohled na Vysoké Taury a věřte nebo ne, je to opravdu jedno z nejmalebnějších míst, které jsem kdy viděl.

Naše česká výprava byla ubytována asi tři kilometry od Mittersillu v malé vesničce jménem Stuhlfenden. Penzion, který se na čtyři noci stal naším přechodným domovem, dýchal nefalšovanou rodinnou atmosférou a ve svých přátelských útrobách skrýval nejen útulné pokoje s výhledy na okolní hory, ale také velmi dobře vybavený vinný sklípek. Uvítací večeře, která se konala ve středu 26.7. v den našeho příjezdu, byla pro některé z nás skutečným překvapením. Nějak jsme se museli vyrovnat se skutečností, že naše výprava nejen že nebude ohrožena smrtí hladem, naopak bude muset napnout veškeré dostupné síly k boji proti neodolatelně vonícím pokrmům, které se na nás valily a nutno podotknout, že nad námi téměř vždy zvítězily.

S vědomím, že druhý den, tedy ve čtvrtek 27.7. budeme poměrně brzy ráno vstávat a čeká nás první z naplánovaných tras, jsme se přeci jen odhodlali opustit příjemné společenství vepřo – knedlo – zela a plni všech dojmů, netřeba dodávat, že především těch gastronomických, jsme usnuli.

Druhého dne nás rána vítalo rozesmáté slunce a zlatavými paprsky lákalo z objetí vyhřátých pelíšků a nabízelo náruč plnou alpské romantiky. Na vší tu krásu jsme nebyli sami. Celkem nás bylo asi osmnáct novinářů, kteří pracují pro nejrůznější cestovatelská periodika, či média. Z velké části to byli aktivní sportovci nejrůznějšího věku, ale mládí převládalo.

Nevím jaké informace o programu dostali před odjezdem ostatní, ale nevzít si na výšlapy do hor kotníkové boty pokládám za poměrně značný prohřešek. Já jsem si ty své poctivě vzal a domů jsem si přivezl pouze zkrvavené puchýře na patách. Ještě si k tomu vymknout kotníky, to už by bylo příliš darů z tak krátké cesty.

Malý autobus nás odvezl z Mittersillu na druhou stranu Vysokých Taur. Díky pět kilometrů dlouhému tunelu (na jehož konci zaplatíte za osobní automobil 10 EUR) jsme se rázem ocitli daleko od svých penzionů. Místo, kde jsme vystoupili, se jmenovalo Matreier Tauernhaus. Je to turistická chata ležící v nadmořské výšce 1512 m a již ve 13. století byla výchozím bodem místních obchodníků se solí a vínem, kteří po stezce, spojující severní a jižní Tyrolsko čile obchodovali s tímto zbožím. K jeho převážení využívali koně, kteří byli každý schopni unést až 100 kilogramů nákladu.

Velmi milým překvapením pro nás byla nejen přítomnost pracovníka Narodního parku Vysoké Taury, který nás po celou dobu provázel, ale především dvou koní, kteří jsou místními obyvateli pro potřeby turistů a zachování dávné tradice využíváni. Dnes už ale na svých bedrech nevozí sůl, či víno, ale prohýbají se pod batohy lidí. V našem případě pod zavazadly naší početné novinářské skupiny.

Cesta započala velmi mírným stoupáním středem nádherného údolí. Po malé chvíli, jakmile jsme vystoupali potřebné výškové metry, se nám naskytl úchvatný pohled na ledovec Schlaten Kees, který svým chladivým dechem zpřijemňoval poměrně horký den. Zanedlouho jsme opustili úroveň lesa a ocitli se na rozlehlých loukách, kde jedinými zvuky bylo cinkání kravských zvonců a bublající potůček. Zelená barva trávy se vkusně doplňovala s občasnou skalou a my pomalu stoupali vzhůru. Konící si po horské cestě vyšlapovali poměrně jistě a jakékoliv krátké zastavení využili ke spásání svěžího travnatého porostu.

Musím ještě zmínit, že dalším zvířecím souputníkem byl malý kudrnatý psík jménem Konrád. Doprovázen svou paničkou, zvesela si vykračoval i po těch nejnáročnějších úsecích cesty a zatímco někteří z nás lapali mnohdy beznadějně po dechu, či u cesty zanechávali obsahy svých žaludků, Konrád si cestu evidentně užíval. A kdykoliv jsme zastavili, neopomněl svým koňským přátelů patřičně hlasitým štěkotem dokazovat, kdo je tu na horách vlastně pánem.

Po několika hodinách cesty jsme se dostali do sedla Alter Tauern ve výšce 2512 m.n.m., které je jen kousek od horské chaty St. Polten Hute. Jakmile jsme dosáhli prahu sedla, otevřel se před námi pohled hodný olympských bohů. Dvě nádherná ledovcová jezera hluboko pod námi zářila modro zelenou barvou a jiskřivě odrážela sluneční paprsky. Obersee a Langsee. Seshora se zdálo, že leží ve stejné výškové úrovni, ale rozdíl byl mezi nimi poměrně značný. Cesta po jejich obvodu byla zkrášlena odrážejícími se okolnimi velikány na jejich hladinách. Husím pochodem se zvukovou kulisou odfrkujících koní, jsme pomalu sestupovali na druhou stranu pohoří. Čekala nás skalní soutěska, která dala zabrat především našim okovaným přátelům. S hrůzou v očích a neochotou pokračovat v cestě se jen velmi pomalu posunovali krok za krokem po kluzkých kamenech a co chvíli podklouzli v nerovném a nebezpečném terénu. Jen díky vytrvalosti a neoblomnosti svých průvodců se byli schopni odhodlat k náročnému sestupu.

Po delší polední pauze, kdy jsme nasávali teplo a bezmezný klid, jsme se vydali na poslední úsek cesty. Vedla příkrým směrem k Hintersee – Mittersill, kde někteří z nás, značně pokulhávajíc po náročném sestupu neodolali a osvěžili své slepené rty chladivým alpským pivem. Ale to už jsme zaslechli motor našeho minibusu, který nás přijel vyzvednout a zanedlouho již odvážel únavou ztichlé turisty zpět do Mittersillu a Stuhlfeldenu. Ještě pár posmutnělých pohledů ke skalnatým horizontům a už jsme opět vystupovali ve světě plném kamenných domů, aut a zvuků vpravdě nepřírodních. Ale zítra, zítra se tam opět vrátíme.

Eisriesenwelt – největší ledové jeskyně na světě

Nás osud neměl opravdu rád, od těchto podvečerních hodin lilo celý večer, celou noc až další den do pozdních odpoledních hodin. Z toho důvodu jsme změnili plány a navštívili Eisriesenwelt, ledovou jeskyni též v Salcbursku, v pohoří Tennengebirge v Severních Alpách, kvalifikovanou jako největší ledové jeskyně na světě. Vchod do jeskyně se nachází ve výšce 1641 m n.m., samotná jeskyně se nachází ve výšce 1400 až 2000 m. n.m.) Její celková délka je 42 km. Celoročně je zde teplota vzduchu kolem 0 stupňů C a to díky proudění vzduchu. Nejchladnější částí je také nejnižší část, kde je asi kilometr dlouhá souvislá vrstva ledu, která má místy tloušťku až 20 metrů. Objevena byla tato jeskyně roku 1879, našel ji přírodovědec Anton von Posselt Czorich ze Salzburgu, od roku 1928 je uznána za chráněnou přírodní památku. Dcera Karolína tam pro zajímavost napočítala 762 schodů vzhůru a jinudy 705 schodů dolů v podstatě ve tmě a bez možnosti se jakkoli rozhlédnout. V jeskyních se chodilo po 40 lidech s průvodcem a to po 6 minutách, takže celá kolem hodiny trvající prohlídka bylo jen postupné stoupání neosvětlenými temnými prostory vzhůru krok za krokem za něčíma nohama a před jinýma nohama. Šel jeden za druhým jak na popravu a když nedej bože nějakému staršímu člověku došel dech, celý lidský had se zastavil do temného ticha. Ze čtyřicítky návštěvníků bylo jen 8–10 zásobeno karbidkou s šajnem asi tak na metr a něco málo navíc. Několikrát se průvodce zastavil, lokálně z ruky osvětlil malou část ledu a provedl krátký výklad v němčině. Dozvíte se tak, že nejznámějšími útvary jsou Posseltova věž, Hymirova jeskyně, Dóm Alexandera von Mörka.

My zhýčkaní Koněpruskými, Punkevními, ale i všemi slovenskými jeskyněmi s krásným nasvětlením jsme si tady jen uvědomili jak jsme „nalítli“ na fotky z prospektů a pohlednic. Nic z toho zde beze světla vidět nebylo a také zde byl přísný zákaz focení a filmování. Hodně lidí fotilo z ruky a bez blesku, zkusila jsem to též, takže minimum fotek přikládám. Zákaz focení s bleskem a ze stativu chápu, nebylo by to ani prakticky proveditelné.

Nedalo mi to se nezeptat, proč ani v dnešní době nemá jeskyně elektrické osvětlení. Odpovědí byla strohá a nepopiratelná fakta. Elektrické vedení, reflektory a především světlem způsobený růst zelených řas by narušovaly vzhled ledové výzdoby.

Turistika do těchto jeskyní je opravdu masová, část cesty vzhůru každý dojede lanovkou, která má sklon kolem 50 stupňů a za hodinu přepraví kolem 250 cestujících v každém směru. Její kapacita je 15 osob, ale vzhledem k tomu, že mnoho pasažérů jsou i děti, napočítali jsme v průměru vždy 17–18 lidí, které obsluha vpustila. I tak je tam možno čekat na lanovku více než hodinu. Do jeskyní směřuje skutečně nepřeberné množství výletníků všech věkových kategorií a tak ani kapacita parkoviště vždy nedostačuje. Studentka staví auta asi kilometr pod parkovištěm a pouští je nahoru vždy, když jiné auto sjíždí.

Přelidněnost a absence světla mi nedovolila prožít monumentálnost prostor ani vstřebat krásu ledových chodeb, dómů a labyrintů, které jsem takřka marně v polotmě a polosvětle (vzpomněla jsem si na Erbenova Vodníka v polotmě a polosvětle plyne tu den po dni) unavenýma očima z dlouhotrvající tmy hledala. Jejich skutečnou krásu podpořenou lidskou zásluhou jsem ocenila mnohem více na profesionálních fotografiích prospektů a pohlednic z toho místa. Myslím, že je to velká škoda a že alespoň nejzajímavější 2–3 útvary by se pro potěšení návštěvníků osvětlit mohly, vždyť v mnoha jiných jeskyních je osvětlení běžné (nebo se zapíná při průchodu skupiny) a podmínky jsou podobné, ale nejsem odborník, bylo by to pouze mé přání…

Siesenbergklamm

Siesenbergklamm jsme navštívili až o několik dnů později, opět po dlouhotrvajícím dešti. Výlet sem ale stál opravdu za to. Tuto oblast považuji ze všech třech za nejkrásnější. Přírodní chráněná oblast Siesenbergklamm ve Weissbachu u Loferu, začala vznikat asi před 12 tisíci lety, kdy začal roztávat alpský ledovec z poslední doby ledové. Voda si tady prorazila cestu hluboko mezi skalami. V roce 1831 dřevaři poprvé postavili skrz soutěsku cestu pro dopravu dřeva.

Vstup do soutěsky se nachází přímo ve městě. Pod soutěskou je velké parkoviště. Cesta touto přírodní zajímavostí trvá bez průvodce (opět je možno chodit podle libosti a fotit podle libosti) asi hodinu až dvě a je taktéž výborným výchozím místem pro mnoho dalších nádherných vycházek. My se ještě kus prošli dál podél řeky. Byla úchvatná, temná, plná bílého kamení a šlehačkové pěny. Spousta stromů podél řeky byla celá porostlá mechem, mezi kameny podél řeky rostly květiny a kapradí, člověk si připadal jako v pohádce Z mechu a kapradí.

Celá cesta soutěskou byla vedena dřevěnými chodníky a můstky vysoko nad vodou, vinula se mezi jednotlivými skalami a kusy kamene, odkud byly vidět scenerie vody plné obřích i malých kamenů a skály vymleté vodou do roztodivných tvarů, některé vytvářely dokonce průzory. Kameny hladké jako alabastr byly šedé, protože slunce nezasvítilo, a mokré od deště i vody šplíchající široko daleko jak se mlela v roztodivných kotoučích po dopadu ze skal, do toho sem tam malé vodopádky a zase spousty schodů vzhůru vysoko nad vodou. Těch schodů, které jsme vystoupali, dcera napočítala rovné tři stovky.

Zpátky na parkoviště jsme se vraceli lesem a loukou druhou stranou kopce s výhledem do kraje a později na město a kostel. Před sestupem na parkoviště byl na vrchu kopce kříž s Ježíšem. Mám odtud ale i jednu humornou příhodu. Klasika, děvčata se táhla jako med a já se zdržela focením vody na dlouhý čas a manžel byl už dávno kdesi v dálce před námi. Když jsme se dostaly (já a dcery) na plochu, kde se vycházelo z placeného prostoru jedinými vrátky na kladku a okolo dřevěná ohrada, zjistily jsme, že není kudy ven. Před vrátky stály neústupně krávy a vypadalo to, že se nemíní vzdát, chutně ukusovaly kolem rostoucí šťavnatou zeleň a občas lenivě mrkly okem na nás turisty. Každý to řešil po svém. Vpravo již přelezlý rakouský otec chytal do náručí děti od své ženy, které je ztěžka přehazovala přes plot. Za nimi se pak drápala ona. Vlevo naopak matka stojící rozkročmo na nejvyšší podestě dřevěné ohrady tahala syna za límec vzhůru a otec mu podepíral nožky a podporoval matčin výtah. Byl to celkem groteskní pohled.

Dcery ustrašeně stály za mnou a bylo jednoznačně jisté, že přes plot je jen tak nepřehodím a samy se už nikam drápat nehodlají. „Mami, co teď?“ S pokřikem „Oláááááá“ jsem krávy rozehnala a tu největší navalenou na vrátka popleskala po zadku až to zasvištělo. Nevěřícně se na mě zadívala z očí do očí, v tu chvíli jsem v nich měla všechnu statečnost české matky, pak se líně ohnala ohonem po pár mouchách a dala se na ústup. Vlastně dal, byl to býk jako poleno. Sklidila jsem (možná zasloužený) potlesk rakouských otců a rozkročené maminky shůry (jak na divadle) a uplakaný deštivý den mi rozzářily jejich fandící úsměvy. Dcerky pak položily jednu zcela nevinnou otázku: „ A kudy se odtud dostal táta?“

Národní park trochu jinak

Slovenský ráj má rozlohu okolo 19 tisíc hektarů a rozkládá se na východním Slovensku, mezi městy Poprad a Spišská Nová ves. Za národní park byl prohlášen až roku 1988, od roku 1964 však působil jako chráněná krajinná rezervace. Nyní si ho Slováci dobře chrání: za vstup vybírají 40 Sk, které putují na úpravu turistických stezek a jiné účely související s parkem. Ve Slovenském ráji nepolezete na moc vrcholů, všechny pahorky se pohybují okolo 1000 m. n. m. Taková výška se u nás samozřejmě bere jako vysoké hory, ale uvědomte si, že Slováci pár kilometrů na sever mají Tatry a proti nim jakékoliv pohoří pod 1500 metrů vypadá jako trpasličí vesnice proti městu obrů. Slovenský ráj je tak trochu jiný hlavně proto, že v něm nejsou kromě jedné chaty žádná další civilizovaná místa. Chodí tu dost turistů, ale je to příjemné, když za celou túru potkáte tak maximálně odpočívadlo s dřevěnými lavičkami. Nejvýhodnější místo pro nejnavštěvovanější túru soutěskou Suchá Belá je parkoviště a rekreační centrum Podlesok. Odtud stačí ujít pár desítek metrů a ocitnete se přímo ve Slovenském ráji, tak trochu jiném světě, než je ten venku.

Vše pro dobrodruhy – stupačky, žebříky, řetězy

V úvodu jsem naťukla, že Slovenský ráj je pro všechny, které už tak trochu nudí obyčejné lesní cesty. Najdete jich tu dost, kromě toho vás tu čeká ale docela velké množství stezek, jejichž exponovaná (tzn. normální chůzí nezdolatelná) místa jsou zajištěna různými žebříky, stupačkami a řetězy. Nejvíc jich je na cestě soutěskou potoka Suchá Belá, kam se také vydává nejvíc turistů (v létě za den až 1000). Procházíte několikakilome­trovou soutěskou se strmými vápencovými skálami, balancujete na dřevěných lávkách nad Suchou Belou, na kluzkých, příkrých stěnách se přidržujete řetězů a kocháte se pohledem na vodopády, kterých tu uvidíte opravdu dost (např. Okienkový vodopád, Korytový vodopád). Abyste je zdolali a mohli pokračovat, musíte zlézt žebříky ukotvené ve stěnách kolem nich a projít po stupačkách a lávkách ve výšce ne zrovna zanedbatelné. Když prší, trošku to klouže, všechny žebříky a lávky jsou však bezpečné a určitě se s vámi neutrhnou. Nezapomeňte také, že soutěska Suchá Belá je jednosměrná, tedy od Podlesku na vrchol. Těžko byste se na mnohametrových žebřících a úzkých stupačkách vyhýbali.

A ještě krásnější Prielom Hornádu

Další turisty hojně navštěvovanou trasou je soutěska řeky Hornád, která se doslova „prolamuje“ skálami a proto se jí říká Prielom. Nastoupit na tuto túru můžete jednak znovu od Podlesku, ale tentokrát i z druhé strany, Letanovského mlynu. I na této stezce vás čekají stupačky a žebříky, nejsou tak náročné jako v Suché Belé, na druhou stranu nic pro osoby trpící závratí – hned v prvním exponovaném místě polezete po stupačkách, které jsem připevněné kolmo ke svislé skále, pod vámi bude v hloubce několika metrů vesele bublat Hornád a buďte si jisti, že skály nejsou vytesané tak, abyste mohli projít vzpřímeně, budete se muset naklánět a dobrou službu vám při tom prokáží řetězy. Na cestě vás čeká několik mostů, včetně jednoho, který se při chůzi hezky houpe. Nazpátek se můžete dostat stejnou cestou anebo vylézt nahoru a projít se po vršku soutěsky. Obě túry – Suchá Belá a Prielom Hornádu – vám dohromady zaberou tam i zpět cca 8 hodin a dají se zvládnout v jednom dnu.

Pokud tedy budete mít cestu kolem anebo třeba budete trávit dovolenou v Tatrách a budete si chtít jeden den trošku odpočinout, Slovenský ráj se na to skvěle hodí. Je to zkrátka pěkný kout země se soutěskami, výhledy, vodopády a hlubokými, krásnými lesy.