Sluníčko svítí, azurově modré moře je teploučké. Jedním slovem nádherná dovolená s koupáním. Jenže vy už po dvou třech dnech polehávání na pláži nemáte nikde stání. Nudíte se a přemýšlíte, jak se zabavit. Patříte-li mezi lidi, kteří mají raději aktivnější dovolenou, než relaxaci v plážovém lehátku, vydejte se do Řecka. Můžete si zde užít pobyt s windsurfingem.
Netahejte s sebou vybavení
V Řecku najdete na mnoha místech pro windsurfing opravdu vynikající podmínky. Možná vás ale vyděsilo, že budete muset s sebou na dovolenou brát surfařské prkno. „To mám táhnout další krám navíc? Už tak všechna zavazadla sotva poberu,“ zoufáte si. Nebojte se. Nemusíte přemýšlet, jak prkno přepravit do cílové destinace. Centra vodních sportů, která Řekové na svých plážích provozují, nabízejí pronájem vybavení pro windsurfing . Nepotřebujete proto vézt s sebou nic navíc. V místě svého pobytu si surf jednoduše pronajmete na tak dlouhou dobu, jak budete chtít. Určitě jste si v tuto chvíli vydechli úlevou a už se těšíte, že budete kolem řeckého pobřeží brázdit na prkně vodní hladinu.
Příjemná výuka na Rhodosu
Kam se v Řecku za windsurfingem vydat? Nechte se zlákat například ostrovem Rhodos. Milovníci surfu nedají dopustit na jeho západní větrnější část. Především okolí letoviska Ixia a jižní výběžek Prasonissi je pro jízdu doslova jako stvořený. Pořádají se zde i kurzy kiteboardingu podle stupně pokročilosti, takže pokud se chcete zdokonalit, neváhejte. Čeká vás příjemná výuka. Někdo z vás ale možná dá přednost Krétě, kde najdete surfařský ráj především v Ammoudaře a na severovýchodě ostrova. Zahanbit se nenechá ani ostrov Santorini, tam si můžete dobře zajezdit na prkně hlavně v Perivolosu a Perisse. V Chalkidiki se nejlepší volbou stává letovisko Sani. Kdo z vás má soutěživou povahu, může zvolit pro změnu zátoku Ftelia na ostrově Mykonu, kde pravidelně probíhají surfařské závody.
Odpalování míčků do jamek se pro spoustu lidí stalo vášní, od které si nechtějí odpočinout ani na dovolené. Proto při výběru dovolenkové destinace hledají takovou, kde by se mohli oddat chození po greenu. Možnosti jsou stále širší. Chcete-li spojit koupání v teplém moři, slunění na pláži, pochutnání na vynikající kuchyni a příjemnou relaxaci se zlepšováním golfového handicapu, vynikající destinací pro výběr dovolené je Pelopones.
Odpalování míčků do jamek se pro spoustu lidí stalo vášní, od které si nechtějí odpočinout ani na dovolené. Proto při výběru dovolenkové destinace hledají takovou, kde by se mohli oddat chození po greenu. Možnosti jsou stále širší. Chcete-li spojit koupání v teplém moři, slunění na pláži, pochutnání na vynikající kuchyni a příjemnou relaxaci se zlepšováním golfového handicapu, vynikající destinací pro výběr dovolené je Pelopones.
Uspokojí i vášeň k odpalování míčků
Ideální destinací pro trávení dovolené je taková, která má široké možnosti a dokáže uspokojit spoustu lidí. Všichni tak dostanou příležitost trávit čas, jak společnými aktivitami, tak i svými koníčky. Výsledek je, že bude spokojena celá rodina, pokud vyrážíte na rodinnou dovolenou jako čtyřicetiletá Petra. V jejich rodině funguje demokracie při výběru dovolených. Každý, včetně dospívající dcery a syna řekne svůj názor a společně pak hledají takovou variantu, která uspokojí všechny. Proto si vybrali dovolenou na Costa Navarino v oblasti Messinia na jihozápadě Peloponeského poloostrova. Petru uspokojí dobrý hotel s možností relaxačních procedur a blízká pláž, děti chtějí hlavně koupání. Dcera Martina navíc docela úspěšně hraje tenis a syn Jan tráví spoustu času ve fitness centru nebo na bowlingu. Sladit tyto požadavky dosud nebyl problém, kámen úrazu ale bylo vyhovět vášní ke golfu, které podlehl manžel Marek.
Nadchla se manželka i dcera
Teď je ale všechno jinak. Dvě 18 jamková golfová hřiště v Costa Navarino plně uspokojí Markovy požadavky. Zcela samozřejmě si objednal golfové pojištění, které zajistí, že se jeho golfovému vybavení nic nestane během cesty ani při pobytu. Přibral si také přepravu golfových bagů a na Peloponesu má tedy zajištěný komplexní servis. Existuje dokonce i možnost sehnat spoluhráče. I když syn dal raději přednost pláži a posilovně, manželku a dceru pozval na golf a v Navarino Golf Academy se obě dámy mohly zábavným způsobem seznámit s tímto sportem. V klubu The Dunes Course si dopřály si dokonce několik golfových lekcí.
Nevíte kam na výlet s dětmi ? Doma je nuda a děti se ne a ne zabavit? Řešíte jak strávit volný den? A hlavně, máte rádi pohádky? Poslední otázku snad ani nemusíme pokládat, kdo z dospělých a dětí by nemiloval pohádky, princezny, prince, rytíře, skřítky a dokonce I čerty. Kdo by se nechtěl ocitnout v pohádce a prožít den s pohádkovými bytostmi? Představovali jste si večer před usnutím, jako malé děti, že jste se proměnili v krásnou a chytrou princeznu, která ukládá úkoly princům, kteří se přišli ucházet o její něžnou ručku? Nebo, že jste nebojácným, spanilým rytířem, který se směle postaví drakovi, aby si zasloužil nevěstu, půl království a věčnou slávu?
V jižních Čechách, na půli cesty mezi Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem, v krásném malebném městečku Kamenice nad Lipou, se Vám můžou Vaše sny splnit. Děti, rodiče i prarodiče se zde mohou přenést do pohádkového světa a užít si spoustu originální zábavy. Fábula je zábavní park pro děti, maminky, tatínky, babičky a dědečky, zabaví se tady každý od 0 do 99 let. V pohádkovém sklepení má svou magickou laboratoř kouzelník Kelly, a když se s ním vydáte na pohádkovou cestu zažijete spoustu zábavy, legrace a napětí. Bydlí zde i čarodějnice, která je jako každá čarodějnice náladová. Když však budete mít štěstí a hezky jí poprosíte, možná Vám vyzradí svůj recept na žížalí polévku. Pokud Vám budou hvězdy nakloněny, a to jistě budou, zahlédnete něžné víly v kouzelné zahradě nebo dokonce i skřítka Fábulu. Můžete se těšit na našeho čerta a jeho pekelnou školu, ti nejodvážnější se pak mohou nechat zvážit na vahách, které ukážou, jak moc jste v životě hřešili. Čertík je trochu popleta, a protože už přes sto let žije v naší pohádkové říši, zapomněl strašit, a nemusíte se ho bát. Cesta pohádkovým sklepením, ale není úplně jednoduchá, musíte plnit nelehké úkoly, ale odměna vás nemine.
Zábava pro celou rodinu od 2 do 99 let
Po návštěvě sklepení ale zábava nekončí, co takhle ztratit se v zámeckém bludišti nebo navštívit království hlavolamů. Věřte, že dostat z klece padesáti centimetrového dřevěného ježka, dá práci.
V letošním roce je horkou novinkou úniková hra – Útěk ze žaláře. Část parku Fábula je v bývalé budově soudu, a zůstaly tu zachovány cely s původními vězeňskými dveřmi. V jedné takové cele můžete zažít velké dobrodružství, zapojit svůj důvtip, kombinační schopnosti a logické myšlení a v časovém limitu vyřešit justiční omyl, kvůli kterému jste se ocitli ve vězení a tím si zajistit cestu na svobodu. V dalších prostorách najdeteobří společenské hry, které jsou zapsány v knize Českých rekordů agentury Dobrý den. Můžete si se svými dětmi zahrát pexeso, Fábulo nezlob se nebo dámu. Každá hra zabírá jednu místnost a figurky určitě nepřehlédnete. Děti se jistě zabaví i v tvořivých dílničkách, kde si mohou sami vytvořit zábavnou hrací kostku, pexeso, domino nebo Fábulo nezlob se. Vlastnoruční výrobky si odvezou domů a věříme, že si při hraní s nimi vzpomenou na krásně prožitý den v pohádkové vesničce Fábula. Dovolená s dětmi v ČR může být opravdu pohádková. U nás nemusíte chodit v obyčejném civilním oblečení, zapůjčíme Vám pohádkové kostýmy a Vy i Vaše děti se rázem můžete změnit na oblíbenou pohádkovou bytost a zažít u nás opravdovou pohádku. Malé slečny se promění na princezny, maminky na královny. Z kluků mohou být rytíři, princové nebo piráti a z tatínků králové. Každý se může stát tím, o čem sní.
Záplava volnočasových aktivit pero celou rodinu
A když si budete chtít odpočinout od pohádkových úkolů, hlavolamů či tvoření, máme pro Vás, každý den připraveno divadelní představení v prostorách venkovního amfiteátru. V parku Fábula nežijí jenom pohádkové bytosti, mají zde domov i zvířátka. V naší miniZOO si můžete pohladit a prohlédnout ovečky, prasátka, kozičky i morčátka. V čase jejich svačinky nám můžete pomoci s jejich krmením a dozvědět se, co kdo z nich rád mlsá. Dědové, tatínci a hlavně kluci si jistě rádi potrénují střelbu z kuše v naší střelnici. A ani slečny se nemusí střílení bát, střílení je velmi jednoduché a bezpečné. Další novinkou v letošním roce je expozice obřích marionet. Draci, princezny a rytíři čekají, až jim, za pomoci svých rukou vdechnete život necháte rozehrát svou vlastní fantazii. Po celém dni, plném zážitků Vám určitě bude kručet v bříškách. V naší stylové hospůdce u Loupežníka Bambitky to není žádný problém. Při svíčkách a dobové hudbě Vám jistě bude chutnat. Možná Vás zaujme, že hostinec vznikl v prostorách bývalého vycházkového vězeňského dvora. Jestli si budete chtít po jídle v klidu vychutnat kávičku, můžete děti nechat řádit na dětském hřišti a pohodlně je sledovat. Pokud se Vám zachce mlsat, můžete navštívit naší cukrárnu, kde si jistě vyberete nějakou sladkost.
Náš zábavní park pro děti a dospělé Vám nabízí mnoho zážitků a atrakcí, můžete u nás prožít krásnou pohádkovou atmosféru, zapojit svůj důvtip a um nebo jen odpočívat a snít s otevřenýma očima, staňte se na chvilku princem, princeznou, kouzelníkem, králem, čertem nebo čímkoliv budete chtít. Sezónu zahajujeme 17. června 2017 Staročeskou poutí, na které se můžete přenést do časů našich prapraprababiček a praprapradědečků, kdy na poutích vystupovali kejklíři, hrál flašinet , řemeslníci prodávali své výrobky, cikánka věštila z ruky a silák bojoval s medvědem. Těšíme se na Vaši návštěvu, podrobnější a bližší informace najdete na stránkách www.pohadkova-rise.cz.
Cestování miluju. Vyrazit poznávat nová místa a lidi, zkoušet nové chutě, získávat nové zážitky, nové vzpomínky… Tentokrát jsem se bez většího rozmýšlení rozhodla vyrazit za Oceán. Do amerického státu jménem Ohio. Ohio je 37. stát ve Státech. Sousedí s jedním z Velkých jezer: Erie a zbytek Ameriky mu přezdívá „podpaždí Ameriky“. Rozměrný, placatý stát s vysokou hustotou nákupních center, kde dále kromě typicky tlustých Amíků, žijí také například Amishové, náboženská menšina, takový přežitek ze starých časů. Je zcela obvyklé potkat je v neslušivých konzervativních černých nebo modrých šatech, muže s dlouhými vousy a klobouky, ženy bez makeupu a s drdoly. Bohužel do „Amish county“ jsem se za můj čtvrtroční pobyt v Ohiu už nestihla podívat, ale i to jedno setkání na zastávce autobusu bylo pro mě silným zážitkem. Jako z filmu. Ale fotit jsem si netroufla. To třeba příště.
V Americe jsme se ocitla trochu nedopatřením. Ségra tam už podruhé jela na léto pracovat a tak jsem si řekla, že to zkusím taky, proč ne, znělo mi to „cool“. Ta lhostejnost se mi ale trochu vymstila, tedy zdánlivě. Zpětně to totiž hodnotím jinak, ale když jsem tam tehdy konečně dorazila, proklínala jsem celý svět a z celé té středoamerické betonové nádhery se mi chtělo brečet.
Do programu „Work and travel“ jsme se přihlásila sama, protože žádného parťáka jsem už narychlo nesehnala. Agentura mě vyslala do Ohia, konkrétně do Sandusky v Ohiu, malého městečka známého například z filmu Někdo to rád horké (hlavní hrdinka Sugar odtamtud pocházela), no ale hlavně v Sandusky se nachází obrovský zábavní park „Cedar point“ (jen nechápu proč „cedrový“, když tam vůbec žádné cedry nejsou). V parku jsou největší a nejrychlejší horské dráhy na světě a jezdí se na nich projíždět slavné celebrity jako třeba Huge Jackman nebo dokonce i Obama. Z toho město žije, takže je tu dále ještě spousta obchodů, restaurací, v čele s McDonaldy a Wallmarty.
Mě prosím vyslali do oblíbeného TGI Fridays, konkrétně na Cleveland road (takže naštěstí ne přímo do onoho parku, tam bylo další). No kdybych tehdy aspoň trochu tušila, co mě v celém Ohiu všechno čeká, snad bych i obrátila letadlo.
Od začátku to byl totiž docela adrenalin. Vyrazila jsme přesně s 19ti dolary v kapse, sirotčí důchod mi měl přijít do týdne, ale zase je pravda, že práci a ubytování jsem měla jisté. Připadala jsem si docela dobrodružně, méně už maminka, co se mnou v 5 ráno jela na letiště. Když jsem procházela přepážky, dlouze se na mě dívala a snad i uronila slzičku. „Eliško, dávej na sebe prosím tě pozor!! A piš…!!“ Já jsem se ale cítila neutrálně. Amerika rozhodně nebyla nějaká moje srdcová záležitost. Zábavní parky nesnáším a doufala jsem, že v jezeře Erie se bude aspoň dát normálně plavat. (Nedalo!). Těšila jsem se ale, že poznám americkou kulturu, Američany, vyzkouším ty jejich burgery a steaky no a hlavně přestupuju v New Yorku, kde strávím celý víkend s kámošem kámošky Phillem, Američanem z Filipín!
Takže, málem mi uletělo přestupní letadlo v Bruselu. Z vegetariánského jídla v letadle jsem se málem pozvracela a v televizi pouštěli blbosti. Jetlegs se po výstupu projevily okamžitě a když jsem sháněla Philla, co mě mel vyzvednout na letišti, provolala jsem celý kredit. Když jsme se konečně našli tak mi sdělil, že doma nemá gauč navíc, ale že můžu spát u jeho kámošů. To jsem tedy spala, ale v přízemním byte, takže tam v newyorském parném létě bylo snad 50 stupňů a navíc na zemi. Gauč už gentlemansky zabral jiny koučserfer. Ale jinak byl ten kámoš a jeho další čtyři kámoši v pohodě. Byteček byl v nebezpečné čtvrti Brooklinu, ale večer mě vzali na koncert a na večeří a bylo to fajn. V sobotu a v neděli mě pak Phill obětavě prováděl po New Yorku. Viděla jsem všechny hlavní atrakce od Brooklinského mostu po Emipre State Building a hlavně Central park! New York mi připadal jak z jiné reality, hlavně 5. avenue, plná mrakodrapů, kde jsem nejdřív vystoupila z metra a začala se prvně rozhlížet. Davy lidí tepující mezi mrakodrapy a auty, strašný hluk, ale specifická živelná energie. Jenom jsme zírala. Nakonec jsme si s Phillem dali ještě kafe ve Starbucksu a pak už mi jen popřál hodně štěstí. Prý: „Ohio?? What the hell u wanna do in Ohio?? There s NOTHING in Ohio!!!“ Taky jsem jen kroutila hlavou a s trochu pokaženou náladou vyrazila na legendární autobus firmy Greyhound, na několika hodinovou cestu do Sandusky, pres tři Státy.
Cesta začala slibně, hned si vedle mě sedl mlady černoch, oblečený jako raper (tzn. dost mu padaly kalhoty) a když se ptal, co studuji a zjistil, že antropologii, tak mi tvrdil, že on studuje antropologii sexu a že si teda budem skvěle rozumět. Naštěstí v příštím státě vystoupil, ale byl vcelku milej a po cestě mi nabídl brambůrky. Na antropologii naštěstí nedošlo, nic nevěděl:-). Jedna kámoška na tom ale byla hůř. Prý vedle ni seděl chlápek, co měl místo ruky hák.
Tak jsem tedy vystoupila rozlámaná ze smradlavého Greyhundu v Sandusky po mnohahodinové jízdě. Tam už mě cekala správkyně Cedar pointu, co vypadala jako paní Lary Fary a odvezla mě na místo. Administrativu se mnou vyřídil nějakej Slovák, až později jsem zjistila, že je to známý místní teplouš, ale těch tam bylo tak 50% No mě se chtělo brečet, takže bylo nakonec docela milé potkat hned z kraje skorokrajana. Už u vchodu do parku bylo slyšet to charakteristické hučení horských drah a vřískání. Připadala jsem si jak v hororu, ale ten pravý horor mě cekal až na „hotelu“. Tedy lépe řečeno jedné z ubikací, kde jsme měla bydlet. V oploceném areálu se nacházelo asi 20 podlouhlých nízkých baráků, trochu jako z Osvětimi a několik domků. Hurá, budu mít domek! Řikala jsem si vítězně, když mě tam vedli. Každý barák měl několik pokojů a společnou kuchyň a koupelnu. No, takový bordel nebyl ani u nás doma, když máma na týden odjela. Odpadky, špinavé nádobí, ale hlavně to osazenstvo! Dvousetkiloví Američané, černí i bílí, neustále telefonující, televize puštěná nonstop a pojídající jídlo z mikrovlnky. Skončila jsem v pokoji s dvěma XXL černoškama, na horní palandové posteli. Jako holky to byly milé, to zase jo, ale americkou výchovu nezapřely. Non stop mobilování, televize puštěná i přes noc a neustálé návštěvy dalších Američanek jako přes kopírák. Když jsem se vrátila po první 10hodinové pracovní šichtě unavená a vystresovaná a chtěla jsem hned skočit do postele bylo jich v našem pokoji snad 10, koukaly na nějakou americkou slaďárnu a česaly se u toho a skvěle se bavili… Říkala jsem si na tohle fakt nemám, ale zas jsem to nechtěla hned vzdávat a přetáhla si deku pres hlavu. A druhý den jsem si šla koupit špunty do uší. Když se ale další noc opakovala to samé, hlavně ta strašná televize, tak jsem se začala balit a přestěhovala se do té ubikace vedle. Až ráno jsem zjistila, že to chrápající stvoření je další černoška a druhá holka Mery by zas mohla dělat reklamu na americkou přitroublost. No ale televizi vypínaly v 11 večer, tak jsem si vlastně nakonec polepšila. Jen ten vzkazík na papírku, co jsem první ráno našla na stole nebylo milé uvítání, jak jsem si pomyslela, nýbrž: „Vyndej si sakra svý jídlo z MOJÍ ledničky!!!“ Jak milé, opět se mi chtělo brečet. To nakonec byla naše největší komunikace, ale postupně jsme si na sebe docela zvykly. Několik měsíců jsme bydlely v jednom pokoji a navzájem jsme si víc nepřekážely. V pokoji jsem stejně trávila jen noci a tak jsme se úspěšně míjely.
Má práce v TGI Fridays nebyla jednoduchá. Vyfasovala jsme pozici tzv. „food runnera“, tedy roznášela jsem jídlo hladovým Američanům, ještě méně než servírka. Práce to byla docela drsná, 10 hodin vybíhat z rušné kuchyně do obrovské restaurace a na velkých tácech roznášet jídlo a pití. Ještě horší než super XXL whooper Farmer burger, bylo zapamatovat si číslování stolů. Nemělo totiž vůbec žádnou logiku, a že jich tam bylo! Zaučovat mě začala mladá Polka Monika, jejíž neskutečné polské angličtině nebylo vůbec rozumět, ale nakonec to nějak šlo. Takových poskoků bylo i se mnou na směně vždy asi 8, a v práci tak byla často legrace. S kuchařema, číšníkama, uklízečema, prostě s mladýma lidma ze všech koutů světa. Můj šéf byl tak 200 kilový Američan jménem DOG, většinou byl zavřený nahoře v kanceláří a občas sešel dolu servat zaměstnance nebo řešit se zákazníky proč jejich steaky nejsou správně propečený. Ale měli jsme i dýška. To byla má oblíbená činnost, každý den po šichtě, vyzvednout si obálku s dolary navíc.
Co se týče jídla tak jsem se dost hlídala, ochutnala jsme sice ty jejich Burgery a hranolky a brownies atd., ale jinak jsem si dávala pozor a vůbec jsme nepřibrala. To však neplatilo o ostatních. Většina se vracela domu s depresí z několik kil navíc. Dalším tématem a často jediným programem volných dnů bylo nakupování. V nedalekém Walmartu a dalších outletových centrech jsme trávili hodiny. A nakupovalo se tam vážně skvěle a za super cenu. Doteď nosím oblečeni, které jsem si tam nakoupila. Hlavně značky American Eagle a Amercian Navy.
Brzy mě napadl geniální nápad. Najdu si druhou práci, vydělám tak víc peněz a budu moct víc nakupovat! V TGI jsem mela odpolední směny, takže mě bez problému vzali na ranní směnu do nedalekého McDonaldu. Takže jsem vstávala v 5 ráno a od 6 do 2 odpoledne jsem začala dělat na snídaních a hranolkách v konkurenční firmě. Abych si urychlila přesun, koupila jsem si kolo (od jednoho veterána z vietnamské války v „garage sale“).
Když jsem mela padla v mekáči, sedla jsem na kolo, došlapala si to do TGI, jen převlíkla tričko a jelo se dál. Nějakých 16h denně. Byla to makačka, ale musím říct, že pak ty dny volna jsem si dokázala naplno vychutnat. Takový čistý pocit svobody a odpočinku. Ve dnech volna jsem hodně jezdila na kole, nakupovala a jednou i navštívila známou z Íránu ve vedlejší Pensylvánii. Byla to krásná změna z toho fastfoodového koloběhu. Také jsem se jela podívat například na Niagárské vodopády a to byl skutečně jedinečný zážitek. Ty hektolitry vody a nádherná scenérie se nedají slovy popsat. Bohužel jsem ale ten den byla strašně unavená. Noc předtím nás několikrát vzbudil požární poplach a spolubydlící měla do noci puštěný oblíbený seriál. I tak to ale bylo skvělý a nikdy na to nezapomenu. Další atrakcí v Sandusky byl samozřejmě Cedar point. Jasně, že jsem si ti megahorské dráhy šla vyzkoušet. Ale od každé mi stačilo jednou. Jako byl to zážitek, ale přeci jen už mi nebylo 10. Někteří mí kamarádi tam byli schopni chodit denně a měli své oblíbené atrakce, to doteď nechápu.
Samostatnou kapitolou byly například dále americké farmářské trhy. Neměly sice takový šarm jako ty francouzské, ale i tak stálo za to se přijít podívat a koupit si tak vzácné čerstvé jídlo. Jednou mě tam pobavila trojice postarších obézních sester, které prodávaly domácí omáčku na špagety, recept jejich maminky. Vyprávěly mi ten dojemný příběh s americkými úsměvy od ucha k uchu s baculatými tvářičkami, ale ani to mě nepřesvědčilo, abych si ho nakonec koupila. Přeci jen rozmixovat rajčata taky dovedu. Když pochopily, že ze mě prachy nekoukaj, okamžitě jsme je přestala zajímat.
Do podobné skupiny patřily i ty „ garage sales“. Místní před barák vytahaly staré nepotřebné krámy a snažili se je prodávat. Moc mě bavilo se tím vším prohrabávat, občas se tam našly skutečné poklady, třeba mé kolo, a také to byla dobrá příležitost popovídat si s místními. Jinak jsem totiž byla ve styku hlavně s mladými kolegy z celého světa. Hodně Asiatů, Východoevropanů, černochů…Všechny nás ale spojovalo jedno. Přijeli jsme si vydělat peníze, takž všichni tvrdě makali. Mít dvě práce nebyla vyjímka. Nejvíc mě ale dostal jeden Slovák, který měl práce dokonce tři, stačilo mu totiž spát jen pár hodin denně. Na cestování mu už ale nezbýval čas a to byla velká škoda. Kromě Niagár se jezdilo ještě třeba do Clevelandu, Chicaga, Pensylvánie…Nestihla jsem všechno, ale myslím, že za ty tři měsíce, které jsem tam strávila, jsme viděla hodně a z americké kultury jsem stihla poznat leccos.
Na samotnou práci v TGI vzpomínám nakonec ráda. Kromě mé kamarádky z Polska Moniky, jsem tam pracovala ještě třeba s Tifanny, malinkou Taiwankou. Na první pohled působila, že neumí do pěti počítat, ale brzy jsme zjistila, že je sice malá, za to ale šikovná. Většinou si odnášela největší dýška a kolem prstu měla obmotané všechny manažery. Pořád jezdila někam na výlety, na odpracovaných hodinách ji totiž příliš nezáleželo, byla dcerou bohatého bankéře. Byla ale děsně v pohodě a čas v práci s ní přímo letěl. No a pak tu byl Kieth, moje láska Kieth! Dvoumetrový černoch se širokejma ramenama, který v TGI řídil rozdělování jídla v kuchyni. Když jsem ten systém viděla první den byla jsem na omdleni. Jídla ve čtyřech patrech se vršila na sobe a pocítač vykřikoval čísla stolů a jména jídel. Kieth tomu ale skvěle rozuměl a když byl na směně on, vše hladce běželo ke spokojenosti všech zaměstnanců a hlavně zákazníků. Na tom jak rychle dostanou jídlo totiž závisela výše dýšek pro nás. Kieth byl ale terno, když šel na směnu on všichni jsme si spokojeně klepali na rameno, protože to znamenalo hladký průběh celého večera bez fronty stydnoucích jídel. Byl rychlý, bezchybný a klidný a práce s ním byla dokonale pohodová. „Kieth is comming!“, říkali jsme vesele, když jsme zjistili, že má dnes s námi směnu on. Vždycky jsme po něm pokukovala, ale brzo jsme zjistila, že má rodinu a stejně, z černochů mám respekt. Byla to ale vzrušující zábava;-)
Nemam tu dost místa, abych mohla popsat všechny své kolegy a kamarády, co jsem ve Státech potkala, ale všichni to byli skvělí mladí lidé, kteří se nebáli na delší dobu opustit domov a taky se nebáli těžké práce. Nakonec mě ale stejně nejvíc zaujali místní Američané. Bylo pro ně zcela přirozené celé prázdniny tvrdě makat, často ale většinu peněz utratili v místních barech a cestování je vůbec nezajímalo. Žili ze dne na den a o Čechách nikdy neslyšely. Nejvíc mě ale dostali, když se slavil Den nezávislosti 4. července. V parku se sešlo tisíce místních, na několik pláten se promítaly všechny ty americké symboly jako JFK, veteráni, vojáci bojující v Avghanistánu, americká vlajka, Národní parky, dokonce i hamburgery… K tomu hrála americká hymna a spustil se obrovský ohňostroj. Dojatí Američané stáli v pozoru s rukou na srdcích a zpívali. Až jsem jim trochu záviděla.
Jak se blížil můj odjezd, tím víc jsem se těšila, až přejedu do státu Severní Karolina, kde zas přes léto pracovala moje sestra Veronika. Rozdílnější místa k životu si jen těžko představit. Do Elisabeth Town v Severní Karolině jsem se dopravila opět pomocí autobusu Greyhound. Jen jak jsem vystoupila, pocítila jsem naplno ten rozdíl. Vlhký vzduch vonící mořskou solí, radostní, smějící se opálení lidé, klid a pohoda všude kolem. Ségra tu na ostrovech v Kill Devil Hills pracovala v obchodě se surfama a kitama a oba sporty se za léto obstojně naučila. Abych ještě přiblížila ten rozdíl, zatímco v Ohiu byl typickým vzorkem obyvatelstva dvousetkilový táta od rodiny, tady to byl opálený a osvalený Mich Bjukenen, prostě jeden chlap hezčí než druhej. Takže tady tráví celé léto moje dvojče, zatímco já nosila hamburgery těm prďolům v Sandusky? Bohužel ano. Cítila jsem strašnou nespravedlnost a vztek, takovou zvláštní úzkost a pocit marnosti…No co se dá dělat, měla jsem tam být týden, tak jsem si řekla, že si to aspoň pořádně užiju. A taky že jo, ten týden na břehu oceánu byl jedinečnej a vůbec jsme se nedivila ségře, že se tam ještě na další dvě léta znovu vrátila pracovat.
Zpět jsme se ségrou letěly společně. Já už jsme se strašně těšila domů. Měla jsem kufr plný oblečení navíc a trochu rozporuplné pocity, přesto jsem na sebe byla pyšná, že jsem to tak zvládla. Připadala jsem si prostě zase o něco bohatší. V New Yorku jsme tentokrát spaly ve čtvrti jménem Queens, kde se nám podařilo sehnat přespání za deset dolarů na noc u jedné čínské kuplířky. V pokoji sice byly blechy a šváby, ale zase nekup to. Na večeři nás pozval Michal, rodák z Čech, na kterého jsme náhodou narazily v supermarketu a přilákala ho mateřština. Když jsem odjížděla, tak jsem si říkala, že v Americe je skutečně možné všechno a že se tam rozhodně chci jednou vrátit. S Monikou jsme se třeba domluvily, že si jednou půjčíme auto a projedeme celou slavnou Road 66. A co teprve všechny ty národní parky, Kalifornie a tak dále. Ohio sice nepatří mezi turisticky nejvyhledávanější místa, ale ty tři měsíce, které jsem tam strávila byly rozhodně bohaté, i když jsem často prožívala těžké chvíle. Jsem ale za tu zkušenost ráda a o to více se těším do dalších států. Takže pokud je vám kolem dvaceti, nebojíte se pracovat a chcete zažít ten pravý maloměstský americký život (a taky se projet na ultra rychlé horské dráze), neváhejte se vydat do Ohia. Stojí to za to, i když tomu nejdřív nebudete chtít věřit.
„Málo jest našinců, kteří stáli ve vědeckých službách
indické vlády. Nejpřednějším byl zajisté moravský rodák Ferdinand
Stolička. Jeho zásluhy o přírodovědecký výzkum asijských krajů
jsou tak významné, že by jméno slavného Moravana mělo žíti i v
paměti české mládeže“.
„Málo jest našinců, kteří stáli ve vědeckých službách indické vlády. Nejpřednějším byl zajisté moravský rodák Ferdinand Stolička. Jeho zásluhy o přírodovědecký výzkum asijských krajů jsou tak významné, že by jméno slavného Moravana mělo žíti i v paměti české mládeže“.
Takto vzpomíná cestovatel a cestopisný fotograf Josef Kořenský ve své publikaci „U cizích národů“ (1927) na svého slavného vrstevníka. Zatímco však bývalý učitel zeměpisu zemřel v Praze ve věku 91 let, Stolička měl osud mnohem pohnutější. V nedožitých 36-ti letech spočinul v kamenité půdě Malého Tibetu – Ladaku. O předčasném skonu tohoto cestovatelského workoholika se vedou dodnes debaty. Nemocné srdce, zánět míchy zkomplikovaný zánětem mozkových blan, tyfus nebo totální vyčerpání? Zjednodušeně lze říci, že následkem meningitidy je vlastně také otok mozku, což je stav podobný jedné z pokročilých forem vysokohorské nemoci. S dnešními znalostmi tohoto stavu lze konstatovat, že český přírodozpytec a zeměznalec zemřel pravděpodobně na nemoc, s jejímž nebezpečím dnes v Himálaji počítá každý trochu odpovědný turista.
Pitevní nález, který vypracoval lékař H. V. Bellew „Příčinou smrti bylo velké vypětí těla i ducha – jak při obtížném cestování, tak i přemýšlení a námaze mozku“ dnes působí spíše jako nekrolog. Vzpomínka na muže, který ještě den před smrtí ve výšce přes čtyři a půl tisíce metrů nad mořem přes silné bolesti hlavy a těžkou únavu zkoumal „jakési skály“.
Nevěřte pomníkům
Zastavme se na malém hřbitově v Lehu, městě ležícím v údolí řeky Indu (správní středisko oblasti Ladak). Tady odnesli přátelé Ferdinanda Stoličky jeho tělo. Indická koloniální vláda mu nechala vybudovat na důkaz úcty a obdivu k jeho práci honosný hrob. Jenom datum narození trochu „nesedí“. Fotím mramorovou desku na náhrobku tvaru obelisku, která hlásá narození 7.6.1838 (a údaj najdete i v několika zdrojích na internetu). Pokud si však vyhledáte rodný list v archivu Moravského zemského archivu Brno, zjistíte, že to bylo o měsíc později.
Stalo se tak v hájovně ležící nedaleko obce Bilany u Kroměříže. Stoličkové byl starý lesnický rod. Mladý Ferdinand však vystudoval německé gymnázium. Poté se přihlásil se na přírodovědeckou fakultu Vídeňské univerzity. Zde se nejvíce věnoval geologii. Ve třiadvaceti letech dosáhl doktorátu filosofie a nastoupil do služeb říšského ústavu Geologische Reichsanstalt ve Vídni jako mapující geolog. Pracoval zde dva roky, během nichž mapoval ve východních Alpách, v Uhrách, v Dalmácii. Stoličkovi však Vídeň nestačila. Nemohl tu uplatnit všechny své schopnosti, a proto přijal místo paleontologa ve Východoindickém státním geologickém ústavu, jehož byl zaměstnancem dvanáct let – až do své smrti. Publikoval pod jménem Stoliczka, ale svému národu se neodrodil, o rakouskou příslušnost moc nestál a hlásil se k Moravě jako ke své rodné zemi.
Pracoval tedy v Geological Survey of India (od 1863) a v letech 1868–73 také v Asiatic Society of Bengal jako sekretář její přírodovědné sekce. Uskutečnil dvě geologické expedice do Himálaje (1864 a 1865) a přírodovědeckou výpravu do Barmy, na Malajský poloostrov, Nikobary a Andamany (1869), na Kaččhský poloostrov (1871–72), do Dardžilingu (1872) a druhou cestu na Nikobary a Andamany (1873). V letech 1873–74 se jako přírodovědec účastnil T. D. Forsythovy politicko-obchodní mise do Čínského Turkestánu, při níž zkoumal geologii, faunu a flóru podél trasy cesty z ladackého Le do Kášgaru a v jeho okolí. Na zpáteční cestě prošel Vachánským údolím v Afghánistánu a překročil Pamír. Vyčerpán útrapami cesty skonal v ladackém Murghí 19.6.1874.
První Moravan…
Při pročítání tohoto bohatého curriculum vitae se zastavme v oblasti, kde i dneska po 150 letech od jeho první výpravy působí Moravané. Jeho tehdejší výzkumná cesta vedla z města Šimly, které se nachází pod dnešním Národním parkem Vysoké Himaláje. Výprava se vydala proti proudu řeky Spiti. V průsmyku Parangla se výprava skoro udusila v silné sněhové vichřici. Poté vystoupali do pětitisícových výšek, kde se před nimi objevila velká ledovcová pole a část nosičů utekla. Překonávali dravé horské bystřiny – až dvacetkrát za den – a ve stále nebezpečnějším terénu postupně prchali další nosiči. Stolička se musel vrátit. Geologicky však na čtyřměsíční cestě zmapoval rozsáhlé části pohoří. Zajímavé poznatky si přinesl i z dalších oborů, zejména z ornitologie a vůbec ze zoologie. Konal také pravidelná meteorologická pozorování.
Dnes toto území spadá pod správu indického státu Himachal Pradesh. Severněji se nachází Jammu a Kashmir s oblastí Ladak – místem posledního odpočinku našeho rodáka. Je to země starobylých lámaistických klášterů, vysokých hor a unikátní kultury tak podobné tibetské. Městečko Leh může připomínat zapomenutou podobu tibetské Lhasy. Najdete zde další české stopy v podobě kostela a školy Moravských bratří, kteří v 19. století dorazili z Německa.
…a další po něm
I v současnosti můžete najít mosty mezi La – dakem (zemí vysokých sedel) a Českou republikou. Právě ve zmíněném údolí Spiti pomáhá již několik let nezisková společnost MOST z Ostravy. Nedaleko města Kaza zajišťuje pomoc při stavbě ženského buddhistického kláštera linie Sakya. Stavba bude zároveň školou pro 40 mnišek, internátem, knihovnou a muzeem. Centrum napomůže k zachování tibetských i spitských tradic. Na stavbu přispěli čeští dárci od roku 2006 částkou téměř 800 000 Kč. Tím však výčet aktivit obecně prospěšné společnosti MOST nekončí. Ve Spiti i Ladaku formou adopce na dálku s názvem „Kmotrovství“ podporuje studia buddhistických mníšků v klášterech Ki, Tikse, Diskit, Komik a Namgyal v Dharamsale. Právě v těchto místech se zachovává původní forma tibetského způsobu vzdělání. Největší část pomoci štědrých Čechů však míří k Tibeťanům. Dětem v exilových školách, které utíkají ze země sněhu do Indie za vzděláním. Starým lidem, kteří byli v první vlně emigrantů po násilném obsazení Tibetu čínskou armádou. Tibetským nomádům. A pomoc proudí také přímo do tibetské školy ve východním Tibetu. I vy můžete projekty podpořit příspěvkem na účet programu Adopce na dálku – FIO banka č.ú. 2200249897/2010 nebo zasláním „ésemesky“ ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777 (cena 1 SMS je 30 Kč. Více informací lze najít na stránkách www.protibet.cz.
Obecně prospěšná společnost Most
Naším posláním je od roku 2004 podpora vzdělanosti a zlepšování životních podmínek tibetských dětí, tibetských seniorů, buddhistických mnichů a mnišek a nomádů. Zabýváme se rozvojovou pomocí v indickém Himálaji a Tibetu, podporujeme místní školy a řemeslné tradice. Pro českou veřejnost i školy pořádáme pravidelné kulturně vzdělávací akce jako každoroční Festival ProTibet, nabízíme přednášky, workshopy a výstavy.
Pár střípků na konec
Nechme na závěr opět promluvit pana Kořenského: „Památku svého člena uctilo i geologické oddělení kalkutského musea a zřídilo uprostřed tisícerých zkamenělin věrné poprsí Stoličkovo. Byl jsem blaženě rozechvěn, když jsem za pobytu v Kalkutě uviděl bronzový ten památník “.
Není to jediná připomínka zásluh statečného a vzdělaného rodáka. Kromě vědecké slávy se Ferdinand Stolička dočkal toho, že pronikl do vědecké nomenklatury. Přes svůj nízký věk byl váženým odborníkem své doby, dokonce se na něj v jednom díle odkazuje i sám Charles Darwin. Takže jen pár ukázek: jeden druh himálajského hlodavce nese jméno hraboš Stoličkův (Alticola Stoliczkanus). A ještě další dva savci: pavrápenec Stoličkův (což je netopýr), a bělozubka Stoličkova, toto jméno dostal nejmenší savec na světě, patřící do čeledi lejskovitých. Další jeho pomník v živočišné říši se týká pestře zbarveného ptáčka – pěnčíka Stoliczkana stoliczkana. Stolička popsal ještě jiný ptačí druh, a to bramborníčka pouštního (Saxicola macrorhynchus, Stoliczka), žijícího v indickém Rádžasthánu. Existuje i poddruh agamy, což je ještěr, jmenuje se latinsky Laudakia stoliczkana stoliczkana, jakož i několik druhů bezobratlých, pojmenovaných rovněž jménem tohoto badatele od Kroměříže. V rodném městě najdete ulici Stoličkovou.
V červnu 2008 vyšla emise příležitostných poštovních známek „Cestovatelé“, kde je Stoličkův portrét doplněn horami v dálce. Horami, které mu byly láskou i osudem.
Více než 3300 iráckých dětí na územích osvobozených od
takzvaného Islámského státu se mohlo vrátit do škol díky aktivitám
organizace Člověk v tísni.
Více než 3300 iráckých dětí na územích osvobozených od takzvaného Islámského státu se mohlo vrátit do škol díky aktivitám organizace Člověk v tísni.
Oblast Zumar v provincii Ninive na severu Iráku ovládli v polovině roku 2014 bojovníci z takzvaného Islámského státu. Před boji a násilím utekly desetitisíce lidí do bezpečnějších oblastí země. Na konci roku 2014 se kurdským jednotkám podařilo zatlačit radikály a posunout bojovou frontu. Po měsících vyhnanství se mohli vnitřní uprchlíci pomalu začít vracet domů. Měsíce bojů zanechaly často zničené domovy a infrastrukturu. V troskách zůstalo i zdejší vzdělávání. Člověk v tísni (ČvT) proto v polovině roku 2015 s podporou Dětského fondu OSN (UNICEF) a Ministerstva zahraničních věcí ČR pomohl vybavit 12 zdejších škol, 3350 dětem poskytl školní pomůcky a zajistil pro ně mimoškolní aktivity, 120 učitelům dal potřebné učební materiály a 160 učitelů vyškolil v základních výukových dovednostech a poskytování základní psychosociální podpory.
Podobně jako v Česku i v Iráku se blíží konec školního roku a třináctiletá Dunya Ghazi oblečená ve školní uniformě jde společně se svojí kamarádkou Zainab na jednu z posledních hodin matematiky. Školu mají jen 20 minut pěšky od domova, tak chodí pravidelně spolu. Ještě před rokem to ale vypadalo, že do školy vůbec chodit nebudou. Dunya žije se svými sourozenci a rodiči ve vesnici Talmous v okrese Zumar. Kvůli útokům ozbrojenců z tzv. Islámského státu, který od počátku roku 2014 okupuje značnou část země, museli z domova na čas utéct. „Museli jsme se odstěhovat, tady už kvůli útokům ISIS nebylo bezpečno. Vzal jsem manželku a děti a utekli jsme do sousední provincie Dohuk,“ vypráví Dunyin otec Ahmad Gazi. Po měsících vysídlení se mohli vrátit domů. Nyní je v Zumaru relativně bezpečno. Až na pozůstatky bojů, jako je nevybuchlá munice, která již zranila několik lidí včetně dětí.
Školní pomůcky i psychosociální podpora pro traumatizované děti
ČvT pomáhá navrátilcům do provincie Ninive na severu Iráku od poloviny roku 2015. „Tito lidé byli často násilně vyhnáni ze svých domovů, a když se po několika měsících na útěku vrátili zpět, našli své vesnice a domy v dezolátním stavu,“ popisuje situaci Naďa Aliová z Člověka v tísni. „Zaměřujeme se zde především na obnovu vzdělávacího systému, podporu učitelů a návrat dětí do škol. Působíme celkem ve 12 školách, což je dokonce o dvě školy více, než jsme původně plánovali,“ říká Naďa Aliová. „Vysvětlujeme rodičům, jak je chození do školy pro jejich děti prospěšné. Během několika měsíců jsme navíc vyškolili 160 učitelů v metodách psychosociální podpory pro traumatizované děti, psychologické první pomoci a řešení konfliktů. Učitelé jsou teď schopni lépe s dětmi komunikovat během výuky a organizují pro ně mimoškolní aktivity. Dále také rozdáváme školní pomůcky, které dostalo již více než 3 300 dětí,“ dodává.
Vzdělání je důležité pro budoucnost všech dětí
ČvT se snaží dětem, jako je Dunya, umožnit návrat do běžného života a vytvořit co nejlepší podmínky pro jejich budoucnost. „Do školy chodím moc ráda, protože jsem si tam našla kamarády,“ říká Dunya. „Škola je také důležitá, abychom uměli číst a psát. Nejradši mám matematiku, protože můj táta je učitelem matematiky. Jednou bych chtěla jít na univerzitu a být jako on. Letos jsem se hodně snažila a budu mít samé dobré známky. Za dobré známky asi dostanu i nějaký dárek.“ Když zrovna Dunya není ve škole, dělá si domácí úkoly s kamarádkou Zainab, hraje venku fotbal s ostatními dětmi nebo tráví čas se svými čtyřmi sourozenci.
Současný vzdělávací systém v Iráku se kvůli vysoké míře přesidlování a humanitární krizi potýká také s nedostatkem školního personálu. Řada učitelů musela odejít. Ti, co setrvávají a pokračují ve své práci, často dostávají výplaty až s několikaměsíčním zpožděním. To popisuje i Ahmad Gazi, který učí matematiku v dívčí škole Talmous, kam chodí jeho dcera. „Kvůli současné krizi nemá stát na výplaty. Školy nutně potřebují odborný personál a já jsem učitel. Potřebuji ale z něčeho žít, mám pět dětí a musím živit rodinu. Nedostatek peněz je pro nás teď vážný problém,“ říká Ahmad. ČvT se snaží zlepšovat podmínky i pro místní učitele. Vedle odborných školení jim poskytuje také potřebné učební materiály, které již obdrželo celkem 120 učitelů v deseti školách.
Pomoc je možné posílat přímo na konto sbírky SOS Sýrie & Irák 92329232/0300 nebo pomocí DMS ve tvaru DMS SYRIE na číslo 87777 Platbu kartou můžete provést ZDE. (Svůj dar si také můžete odečíst z daní)
I přes konec školního roku práce ve školách pokračuje
Příchodem prázdnin úspěšný projekt ČvT na severu Iráku nekončí. „Se začátkem léta začínají prázdniny i pro děti v Iráku. Naše pomoc tím ale ani zdaleka nekončí. Máme dva měsíce na to, abychom opravili dalších pět škol. Navíc budeme i po dobu prázdnin organizovat mimoškolní aktivity, do kterých se mohou zapojit všechny děti z okolí,“ vysvětluje Naďa Aliová „Jedná se o nejrůznější hry, tvůrčí dílny a sport. Děti tak stráví čas se svými vrstevníky, což jim pomáhá mimo jiné lépe zvládat složité životní situace. Nezapomínáme ani na rodiče. Přes léto budeme mluvit s rodiči dětí, které do školy nechodí, zjišťovat jejich důvody a pracovat na zlepšení,“ dodává. Před začátkem roku také ČvT znovu spustí úspěšnou kampaň, která běžela již vloni, nazvanou Zpět do školy.
Podle údajů OSN se v Iráku aktuálně nachází více než 3,3 milionů vnitřních uprchlíků, kteří čekají, až se budou moci vrátit domů. Situace v zemi je vážná. Přes 10 milionů Iráčanů, to je téměř každý čtvrtý, je odkázáno na humanitární pomoc. Polovinu z toho tvoří děti. ČvT pracuje v Iráku od roku 2003. Tato pomoc je možná pouze díky podpoře české veřejnosti, která přispěla do sbírky SOS Irák a prostřednictvím Klubu přátel Člověka v tísni. Institucionální pomoc poskytuje OSN prostřednictvím Dětského fondu UNICEF a Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Člověk v tísni děkuje všem dárcům za jejich podporu.
Děti jsou i přes nedostatek vybavení a nevyhovující podmínky
šťastné a vděčné, že mohou vůbec do školy chodit. Jejich nadšení bylo
veliké, když se dozvěděly, že jejich fotky budou na českých stránkách.
Mnoho dětí stále nemá příležitost chodit do školy.
Mwiramwanki primary school je oficiální název základní školy ve východní Keni, v Meru. Je to škola státní, to v Keni znamená, že sem chodí hlavně chudší děti. Kdo si může dovolit školu soukromou, dá jí určitě přednost. Děti v této škole jsou závislé na sponzorské pomoci. Charita v Keni sponzoruje lavice a další nábytek a potřeby k učení, charita z Británie sponzoruje hygienické potřeby a soukromá osoba v Keni sponzoruje obědy pro děti a učitele. Rodiče dětí, kteří mohou finančně přispět, se podílejí například na vyslání učitelů na konference.
Výuka začíná stejně jako u nás v 8.00 hodin a končí okolo 17.00 hodin. Děti si nosí svačiny z domova, ty nejchudší někdy trpí hladem, protože třeba zrovna nemají doma nic, co by si mohly přinést. Ráno začíná nástupem všech tříd před školou. Děti zpívají, následuje modlitba a různá oznámení školy. V pondělí a v pátek se vyvěsí národní vlajka. V Keni se mluví swahili a anglicky. Tyto dva jazyky jsou úřední, ale existuje tu mnoho dalších kmenových jazyků.
Prázdniny má škola v dubnu a srpnu, ale ty velké dvouměsíční jsou v listopadu a prosinci kvůli období dešťů a špatné dostupnosti školy. Cesty jsou většinou rozmáčené a rozbahněné. Děti jsou i přes nedostatek vybavení a nevyhovující podmínky šťastné a vděčné, že mohou vůbec do školy chodit. Jejich nadšení bylo veliké, když se dozvěděly, že jejich fotky budou na českých stránkách. Mnoho dětí stále nemá příležitost chodit do školy.
Nedávno škola přijala dívku, které je 13 let. Je negramotná, takže musí začít úplně od začátku učit se číst, psát, počítat. Pochází z velmi chudé rodiny a její rodiče si nemohou dovolit koupit jí ani uniformu, takže se učitelský sbor složil a uniformu jí koupili. Uniformy se liší barvou podle různých škol. V posledních týdnech škola zavedla výuku pro hůře se učící děti. Bylo nutné otevřít samostatnou třídu, aby tyto děti nebrzdily další spolužáky ve výuce, protože sami potřebují speciální a individuální péči.
Ráda bych využila této příležitosti k tomu, aby se ozvali případní zájemci o malé dárky těmto dětem. Ať už by se jednalo o obnošené šatstvo nebo použité hračky, se kterými si už vaše děti nehrají. Kontakt na vedení školy: ikiara62 (at) gmail.com. Děkujeme předem.
Hlavním motivem letošního Festivalu ProTibet je stáří – důležitá
etapa v lidském životě. Proto také výtěžek festivalu věnují
organizátoři z ostravského MOSTu na podporu tibetských seniorů,
zejména na lékařskou péči a zlepšení jejich životních podmínek.
Hlavním motivem letošního Festivalu ProTibet je stáří – důležitá etapa v lidském životě. Proto také výtěžek festivalu věnují organizátoři z ostravského MOSTu na podporu tibetských seniorů, zejména na lékařskou péči a zlepšení jejich životních podmínek. Největším dílem se bude na výtěžku podílet benefiční představení příbramského divadla A. Dvořáka „Hrdý Budžes“, které proběhne ve spolupráci s DKMO a.s.
Letošní rok 2016 je však také rokem olympijským. Můžeme si tak připomenout XXIX. olympiádu v Pekingu v roce 2008, kterou Čína získala veřejnými přísliby ohledně zlepšení na poli lidských práv. Nenaplněné naděje přinesly Tibetu tragický fenomén sebeupalování Tibeťanů. Tomuto tématu se věnuje první výstava v České republice s názvem Plameny v tichu. Vernisáže se zúčastní i ctihodný Thupten Wangchen, člen parlamentu tibetské exilové vlády, se kterým bude následně probíhat beseda.
Cílem neziskové organizace MOST, o.p.s. je podpora vzdělanosti a zlepšování životních podmínek lidí žijících v Tibetu a indickém exilu. Pomáhá dětem, mnichům, nomádským rodinám a starým lidem bez rodin formou adopce na dálku. Zabývá se rozvojovou pomocí, staví školy a podporuje řemeslné tradice. Od roku 2006 do roku 2015 se podařilo na jejich projekty v Indii a Tibetu získat od dárců přes 15 milionů korun. Díky tomu podpořili více než 3 800 lidí.
Více informací o festivalu a jeho programu naleznete na www.protibet.cz.
Na závěr 15 sekundové video – mniši se umí bavit v Himálajích třeba na účet aktuální kauzy Opencard.
Patříte-li k těm cestovatelům, kteří nemají příliš rádi zimu,
ale přesto byste v zimě chtěli někam vyrazit, otevírá se vám řada
možností, kde můžete zimní dovolenou strávit. Za teplem, krásným mořem,
čistými plážemi se vypravte do Egypta. Dovolenou si vychutnáte za
příznivé ceny, z Prahy se do cílové destinace dostanete pohodlně
přímým letem za 4 hodiny.
Patříte-li k těm cestovatelům, kteří nemají příliš rádi zimu, ale přesto byste v zimě chtěli někam vyrazit, otevírá se vám řada možností, kde můžete zimní dovolenou strávit. Za teplem, krásným mořem, čistými plážemi se vypravte do Egypta. Dovolenou si vychutnáte za příznivé ceny, z Prahy se do cílové destinace dostanete pohodlně přímým letem za 4 hodiny.
O nic se nestarejte
Cestovní kanceláře svým klientům nabízí řadu zájezdů do Egypta, společně s nimi škálu fakultativních výletů, služby delegáta a pomoc při vyřízení vízové povinnosti. Takto se pro vás cestování stane příjemným a bezstarostným zážitkem, v porovnání s tím, kdybyste se do Egypta vypravili na vlastní pěst. Pokud patří mezi ty, kteří se rozhodují na poslední chvíli, vyberete si jistě z řady last minute zájezdů do Egypta. Cenu zájezdů pořídíte do 10 000 Kč na osobu.
V zimě se v Egyptě teplota vzduchu pohybuje mezi 20 až 25 °C, teplota moře se drží nad 21 °C. Zimní Egypt si oblíbí milovníci potápění a šnorchlování. Toto období je vůbec tím nejvhodnějším na návštěvu památek. Mezi nejoblíbenější letoviska dovolené u moře patří nejjižnější Marsa Alam, severnější Hurghada a Safaga.
Praktické rady na cestu
Vyvážet se ze země v žádném případě nesmí nezpracované zlato, škeble, mušle, koráli, části památek a některé druhy léků. Dovážet je naopak přísně zakázána dětská pornografie, jakékoli potraviny, zbraně a alkohol. Vízum obdržíte při dovolené s cestovní kanceláří přímo na letišti za 740 Kč na osobu (poplatek činí 25 USD). V zemi se platí egyptskou librou (EGP), jejíž jednotkou jsou piastry (PT; 1 EGP = 100 PT). V hotelu můžete platit kartou, avšak na tržištích a v běžných obchodech budete tuto měnu potřebovat, stejně jako v případě, že se vydáte výletní lodí po Nilu. Peníze směňujte pouze v označených směnárnách nebo v hotelech. Při běžné dovolené nemusíte absolvovat žádná povinná očkování, avšak je dobré nechat se pro jistotu očkovat proti tetanu, žloutence typu A+B, meningitidě A+C a tyfu. Cena jídla v restauraci je v Egyptě ve srovnání s ostatními zeměmi velice nízká. Pro čtyři osoby v průměrné restauraci zaplatíte do 30 USD za večeři. Zjistěte si ceny potravin a upomínkových předmětů, jelikož v Egyptě se zcela běžně o ceně čehokoli smlouvá, a mohli byste si za potraviny nebo suvenýry zbytečně výrazně připlatit.
Cestujte i na dovolené
Z fakultativních výletů se nabízí návštěva hlavního města Káhiry. Program v sobě zahrnuje vstup do Egyptského muzea, kde je schován Tutanchamonův poklad, prohlídku mešity Amr Ibn El-As a alabastrové mešity Muhammada Alího. Hrobky faraonů Staré říše ukrývají velkolepé pyramidy v Gíze.
Náboženské chrámy a starobylé památky nabízí turistům město Karnak. Uvidíte zde sochy Ramesse II. a dva obelisky královny Hatšepsut. Celých 700 kilometrů od Káhiry se nachází město Luxor. Centrum paláců návštěvníky uchvátí Amonovým chrámem a v Muzeu Luxor naleznete původní exponáty z dob Achnatona. V Údolí králů je umístěno 37 hrobů vysokých hodnostářů a 25 královských hrobů. Mezi nejznámější pohřbené panovníky patří Tutanchamon, Ramesse II. a Thutmose I. V těsné blízkosti je umístěno Údolí královen, kde bylo zatím objeveno 70 hrobek patřící princeznám, princům a královnám. Mezi nejzajímavější patří hrobka královny Nefertari.
Zajímavosti
Na dně Rudého moře jsou ukryti měkkýši, z jejichž krunýřů se získávala v minulosti purpurová barva. Takto dostalo moře svůj název.
Pro potápění je nejvhodnějším místem letovisko Marsa Alam.
Kvalitní koření zakoupíte ve městě Asuán.
Léky si vezměte s sebou z domova. Při návštěvě lékaře neobdržíte identické medikamenty, které jsou k dostání v České republice, ale mnohdy výrazně silnější.
Faraonova pomsta, tedy silné zažívací obtíže a průjmy, postihuje velké množství turistů. Pijte pouze destilovanou vodu a raději nejezte jídlo z ulice.
„Chamsín“ znamená v překladu „padesát“. Proto tento nepříjemný jarní vítr trvá po padesát dní.
Většina hotelů v zimním období pro větší komfort svých klientů vytápí bazény.
Ano, většina muslimek se zahaluje a v naprosté většině tak činí
zcela dobrovolně. Záleží, v jaké oblasti lidé žijí. Afghánistán
je proslulý svými modrými burkami jen s mřížkou pro oči.
V Saúdské Arábii se preferuje černá burka, ale obličej je většinou
odhalen. V zemích severní Afriky se ženy oblékají benevolentněji.
Často nosí evropské oblečení a k tomu šátek.
Islamofobie v Evropě zapříčinila, že slovo muslim se stalo synonymem pro slovo terorista. Na světě je okolo 1,6 miliardy muslimů. Mnozí se také mylně domnívají, že muslim je automaticky Arab. Také tomu tak není. Muslimové žijí všude na světě a největší muslimskou zemí je Indonésie, následuje Pákistán, Indie, Bangladéš, Egypt, Írán, Turecko, Nigérie. To jsou země s největším počtem muslimů, ale Islám je velmi rozšířen v mnoha dalších zemí severní Afriky, Blízkého východu a jižní Asie. V Evropě je zemí s největším počtem muslimů Francie.
Islám je náboženství založené na učení proroka Mohamada, který žil v 7. století. Muslimové věří, že Bůh Mohamadovi zjevil Korán, svatou knihu. Ne proto, aby založil nové náboženství, ale proto, aby zlepšil to stávající, které mělo být špatně interpretováno. Muslimové mají povinnost dodržovat 5 pilířů své víry: Věřit v jednoho Boha a v to, že Mohamad je jeho prorokem, modlit se 5× denně, postit se o Ramadánu, dávat almužnu chudým a vykonať pouť do Mekky zvanou hadž.
Mešity jsou nádherné stavby s minarety, odkud se svolávají věřící k modlitbám. Svolává je muezín, ale v dnešní době je jeho hlas většinou přenášen z nahrávky. Před mešitou se věřící musí zout, takže v časech modliteb před nimi uvidíte více bot než u Bati. U mešit jsou vždy umývárny pro rituální očistu před modlitbami. Mešity nejsou pouze pro modlitby, ale také pro odpočinek znavených cestovatelů, kteří mohou spočinout na pohodlných kobercích a rozjímat či meditovat. Vstup je povolen pouze pro muslimy, ale pokud mají turisté zájem podívat se dovnitř, zpravidla nejsou odmítnuti, musí se však dostatečně zahalit. Některé jsou skutečnými architektonickými skvosty, že i nevěřící přijíždějí si je prohlédnout.
Asi dvě nejožehavější otázky, co dostávají muslimové, se týkají zahalování a polygamie. Ano, většina muslimek se zahaluje a v naprosté většině tak činí zcela dobrovolně. Záleží, v jaké oblasti lidé žijí. Afghánistán je proslulý svými modrými burkami jen s mřížkou pro oči. V Saúdské Arábii se preferuje černá burka, ale obličej je většinou odhalen. V zemích severní Afriky se ženy oblékají benevolentněji. Často nosí evropské oblečení a k tomu šátek. V jižní Asii nebo i v Malajsii se nosí pestrobarevné oblečení se sladěnými šálami či šátky. Zahalování záleží na každém jednotlivci, jeho výchově a prostředí, kde se pohybuje a v neposlední řadě na partnerovi. Pokud muž nemá problém s tím, že žena chodí prostovlasá, pak zahalení není nutné.
Co se týká polygamie – v muslimském světě existuje dodnes. Muslim se může oženit až se čtyřmi ženami. Podmínkou zůstává, že musí zajistit všechny manželky stejným dílem, stejně tak jim věnovat svůj čas. Věno v podobě zlata ke svatbě musí mít pro každou z jeho manželek stejnou hodnotu. Důvody pro druhý či další sňatek mohou být různé. Někdy je to neplodnost první ženy, jindy si to prostě muž může dovolit.
V muslimském světě se stále ještě v hojné míře uzavírají domluvené sňatky. Rodiče a nejbližší příbuzní vybírají pro své děti budoucího partnera, který je většinou akceptován jejich dětmi, neboť rodiče jsou velkými autoritami a myslí to se svými dětmi nejlépe. Často se ženich s nevěstou poprvé setkávají až na svatbě. Někdy se sice vidí už před svatbou, ale za přítomnosti mnoha příbuzných, kdy si toho mnoho neřeknou. Ti šťastnější mají šanci poznat se lépe pomocí kontaktu na sociálních sítích. Největším „trhem“ pro výběr ženichů a nevěst bývají svatby. Rodičové svých ratolestí, které se dostaly do věku na vdávání či ženění, se tu pečlivě rozhlížejí a monitorují si výběr nejlepších „kandidátů“ na budoucí snachu či zetě. Muslimské svatby jsou obrovské a honosné. Hosté se počítají na stovky. Často si rodina nemůže velkou svatbu dovolit, ale pro dojem, který chce udělat, si peníze i půjčí. Většinou i na svatbách se baví ženy a muži zvlášť. Segregace začíná už od školy a pokračuje celým životem.
Alkohol je v Islámu přísně zakázaný. Vše, co je zakázané, je haram. Naopak povolené je halal. Muslimové smí jíst pouze halal maso. V žádném případě to není vepřové, to je přísně zakázané, neboť prase je nečisté. Jenže ani jiné maso, které není halal, by neměl muslim jíst. Halal u masa znamená, že zvíře bylo zabito rituálně, což znamená podříznutím krčních tepen se slovy Allahu Akbar (Bůh je veliký). Tímto se potvrzuje, že zvíře je zabito s Božím souhlasem a určeno k obživě.
Vztah ke zvířatům je u muslimů hlavně užitkový. Domácí mazlíčci to rozhodně nejsou. Neměli by se chovat doma, ale pouze na farmách či zahradách. Pozitivní vztah mají muslimové k ptákům, kteří se berou jako cesta k Bohu. Stejně tak včely.
Muslimové – rodinné vztahy a pohostinnost
Muslimové si zakládají na rodinných vztazích. Rodina se udržuje neustále v kontaktu, a to nejen ta nejbližší, ale veškeré široké příbuzenstvo. Často se navštěvují a dům příbuzných je jejich útočištěm kdykoliv a v kteroukoliv denní či noční dobu. Velká úcta se prokazuje starším lidem. Jsou ctěni a jejich názor má vždy velkou váhu. Mužští členové rodin jsou zodpovědní za ženské členy. Čest žen je čest rodiny a pro rodinu je tím nejdůležitějším, co mají. Ženy a dívky se hlídají, aby nepřišly do řečí a díky nim i celá rodina.
Pohostinnost muslimů vás může přivést až do rozpaků. Pokud navštívíte muslima, pohostí vás těmi nejvybranějšími lahůdkami, napojí vás a nabídne vám i nocleh. Vy budete tím, kdo dostane ty nejvybranější lahůdky, i kdyby se na hostitele nemělo dostat. Pokud vás pozve do restaurace, zcela jistě vás nenechá zaplatit. Bude se s vámi i hádat, aby mohl zaplatit.
Pro muslimy je velmi důležitý jejich vzhled a dojem, jaký dělají na ostatní. Dbají na to, aby byli dobře oblečeni a upraveni. Často a rádi nakupují oblečení. Hlavně na společenské události jako svatby. Tam se každý přijde „blýsknout“. Ženy navštěvují salóny, kde se nechají nalíčit, učesat, případně depilovat. Šaty se nechávají šít dlouho dopředu nebo se kupují v buticích. Nesmějí chybět šperky, které jsou většinou mohutné a čím jich je víc, tím lépe. Dobrým důvodem pro nákupní šílenství, kdy obchodní centra nestačí pobírat zákazníky, jsou muslimské svátky. Hlavním je Eid, který ukončuje postní měsíc Ramadán a trvá po tři dny. Muslimové se navštěvují, hodují spolu, obdarovávají se. Tradicí je, že každý si pro tuto příležitost musí koupit nové šaty. Dětem se rozdávají peníze, tzv. Eidi. Vánoce, jakožto křesťanský svátek, muslimové neslaví.
Reklama:
Navštivte Turecko a poznejte tuto muslimskou zemi všemi smysly!
Další zajimavosti ze života muslimů
Muslimská kuchyně je velmi rozmanitá, protože muslimský svět je opravdu rozmístěn do každého kontinentu. Jedno mají však všechny státy společné. Jejich jídla jsou velmi kořeněná. Koření je pro arabskou a všeobecně muslimskou kuchyni velmi specifické. Koření se prodává vážené na trzích nebo již předem připravené směsi na konkrétní pokrmy.
Smlouvání patří ke každodennímu životu. Pro nás, co jsme zvyklí na pevné ceny, je to možná někdy trochu nepříjemné a zpočátku překonáváme ostych. Většinou však převládne radost z usmlouvané slevy a přijde chuť zkusit to znovu a jít ještě níž. Zásadou číslo jedna je neprojevit o věc zájem, pokud ji skutečně nechcete. Prodavač vás nenechá odejít.
Muslimové jsou hodně pověrčiví. Věří na uhranutí a také černou magii a džiny. Často si pořizují různé amulety, které je mají ochránit od všeho zlého. Uvazují se kolem krku nebo paže. Jsou většinou z kůže a je na nich napsán verš z Koránu. Za nejšťastnější den je považován pátek.
Když budete mít to štěstí a stanete se přítelem muslima, budete mít přítele na celý život, který vás bude brát jako člena rodiny. Vždyť i arabské přísloví, které říká: „Měj s přáteli raději trpělivost, než abys je ztratil,“ říká, že přátelství je velmi ceněno.
