Co možná nevíme o muslimech

Ano, většina muslimek se zahaluje a v naprosté většině tak činí
zcela dobrovolně. Záleží, v jaké oblasti lidé žijí. Afghánistán
je proslulý svými modrými burkami jen s mřížkou pro oči.
V Saúdské Arábii se preferuje černá burka, ale obličej je většinou
odhalen. V zemích severní Afriky se ženy oblékají benevolentněji.
Často nosí evropské oblečení a k tomu šátek.


Islamofobie v Evropě zapříčinila, že slovo muslim se stalo synonymem pro slovo terorista. Na světě je okolo 1,6 miliardy muslimů. Mnozí se také mylně domnívají, že muslim je automaticky Arab. Také tomu tak není. Muslimové žijí všude na světě a největší muslimskou zemí je Indonésie, následuje Pákistán, Indie, Bangladéš, Egypt, Írán, Turecko, Nigérie. To jsou země s největším počtem muslimů, ale Islám je velmi rozšířen v mnoha dalších zemí severní Afriky, Blízkého východu a jižní Asie. V Evropě je zemí s největším počtem muslimů Francie.

Islám je náboženství založené na učení proroka Mohamada, který žil v 7. století. Muslimové věří, že Bůh Mohamadovi zjevil Korán, svatou knihu. Ne proto, aby založil nové náboženství, ale proto, aby zlepšil to stávající, které mělo být špatně interpretováno. Muslimové mají povinnost dodržovat 5 pilířů své víry: Věřit v jednoho Boha a v to, že Mohamad je jeho prorokem, modlit se 5× denně, postit se o Ramadánu, dávat almužnu chudým a vykonať pouť do Mekky zvanou hadž.

Mešity jsou nádherné stavby s minarety, odkud se svolávají věřící k modlitbám. Svolává je muezín, ale v dnešní době je jeho hlas většinou přenášen z nahrávky. Před mešitou se věřící musí zout, takže v časech modliteb před nimi uvidíte více bot než u Bati. U mešit jsou vždy umývárny pro rituální očistu před modlitbami. Mešity nejsou pouze pro modlitby, ale také pro odpočinek znavených cestovatelů, kteří mohou spočinout na pohodlných kobercích a rozjímat či meditovat. Vstup je povolen pouze pro muslimy, ale pokud mají turisté zájem podívat se dovnitř, zpravidla nejsou odmítnuti, musí se však dostatečně zahalit. Některé jsou skutečnými architektonickými skvosty, že i nevěřící přijíždějí si je prohlédnout.


Zahalování žen v muslimském světě

Asi dvě nejožehavější otázky, co dostávají muslimové, se týkají zahalování a polygamie. Ano, většina muslimek se zahaluje a v naprosté většině tak činí zcela dobrovolně. Záleží, v jaké oblasti lidé žijí. Afghánistán je proslulý svými modrými burkami jen s mřížkou pro oči. V Saúdské Arábii se preferuje černá burka, ale obličej je většinou odhalen. V zemích severní Afriky se ženy oblékají benevolentněji. Často nosí evropské oblečení a k tomu šátek. V jižní Asii nebo i v Malajsii se nosí pestrobarevné oblečení se sladěnými šálami či šátky. Zahalování záleží na každém jednotlivci, jeho výchově a prostředí, kde se pohybuje a v neposlední řadě na partnerovi. Pokud muž nemá problém s tím, že žena chodí prostovlasá, pak zahalení není nutné.


Polygamie u muslimů

Co se týká polygamie – v muslimském světě existuje dodnes. Muslim se může oženit až se čtyřmi ženami. Podmínkou zůstává, že musí zajistit všechny manželky stejným dílem, stejně tak jim věnovat svůj čas. Věno v podobě zlata ke svatbě musí mít pro každou z jeho manželek stejnou hodnotu. Důvody pro druhý či další sňatek mohou být různé. Někdy je to neplodnost první ženy, jindy si to prostě muž může dovolit.

V muslimském světě se stále ještě v hojné míře uzavírají domluvené sňatky. Rodiče a nejbližší příbuzní vybírají pro své děti budoucího partnera, který je většinou akceptován jejich dětmi, neboť rodiče jsou velkými autoritami a myslí to se svými dětmi nejlépe. Často se ženich s nevěstou poprvé setkávají až na svatbě. Někdy se sice vidí už před svatbou, ale za přítomnosti mnoha příbuzných, kdy si toho mnoho neřeknou. Ti šťastnější mají šanci poznat se lépe pomocí kontaktu na sociálních sítích. Největším „trhem“ pro výběr ženichů a nevěst bývají svatby. Rodičové svých ratolestí, které se dostaly do věku na vdávání či ženění, se tu pečlivě rozhlížejí a monitorují si výběr nejlepších „kandidátů“ na budoucí snachu či zetě. Muslimské svatby jsou obrovské a honosné. Hosté se počítají na stovky. Často si rodina nemůže velkou svatbu dovolit, ale pro dojem, který chce udělat, si peníze i půjčí. Většinou i na svatbách se baví ženy a muži zvlášť. Segregace začíná už od školy a pokračuje celým životem.



Halal a haram

Alkohol je v Islámu přísně zakázaný. Vše, co je zakázané, je haram. Naopak povolené je halal. Muslimové smí jíst pouze halal maso. V žádném případě to není vepřové, to je přísně zakázané, neboť prase je nečisté. Jenže ani jiné maso, které není halal, by neměl muslim jíst. Halal u masa znamená, že zvíře bylo zabito rituálně, což znamená podříznutím krčních tepen se slovy Allahu Akbar (Bůh je veliký). Tímto se potvrzuje, že zvíře je zabito s Božím souhlasem a určeno k obživě.

Vztah ke zvířatům je u muslimů hlavně užitkový. Domácí mazlíčci to rozhodně nejsou. Neměli by se chovat doma, ale pouze na farmách či zahradách. Pozitivní vztah mají muslimové k ptákům, kteří se berou jako cesta k Bohu. Stejně tak včely.

Muslimové – rodinné vztahy a pohostinnost

Muslimové si zakládají na rodinných vztazích. Rodina se udržuje neustále v kontaktu, a to nejen ta nejbližší, ale veškeré široké příbuzenstvo. Často se navštěvují a dům příbuzných je jejich útočištěm kdykoliv a v kteroukoliv denní či noční dobu. Velká úcta se prokazuje starším lidem. Jsou ctěni a jejich názor má vždy velkou váhu. Mužští členové rodin jsou zodpovědní za ženské členy. Čest žen je čest rodiny a pro rodinu je tím nejdůležitějším, co mají. Ženy a dívky se hlídají, aby nepřišly do řečí a díky nim i celá rodina.

Pohostinnost muslimů vás může přivést až do rozpaků. Pokud navštívíte muslima, pohostí vás těmi nejvybranějšími lahůdkami, napojí vás a nabídne vám i nocleh. Vy budete tím, kdo dostane ty nejvybranější lahůdky, i kdyby se na hostitele nemělo dostat. Pokud vás pozve do restaurace, zcela jistě vás nenechá zaplatit. Bude se s vámi i hádat, aby mohl zaplatit.



Ramadán a Eid – nejdůležitější muslimské svátky

Pro muslimy je velmi důležitý jejich vzhled a dojem, jaký dělají na ostatní. Dbají na to, aby byli dobře oblečeni a upraveni. Často a rádi nakupují oblečení. Hlavně na společenské události jako svatby. Tam se každý přijde „blýsknout“. Ženy navštěvují salóny, kde se nechají nalíčit, učesat, případně depilovat. Šaty se nechávají šít dlouho dopředu nebo se kupují v buticích. Nesmějí chybět šperky, které jsou většinou mohutné a čím jich je víc, tím lépe. Dobrým důvodem pro nákupní šílenství, kdy obchodní centra nestačí pobírat zákazníky, jsou muslimské svátky. Hlavním je Eid, který ukončuje postní měsíc Ramadán a trvá po tři dny. Muslimové se navštěvují, hodují spolu, obdarovávají se. Tradicí je, že každý si pro tuto příležitost musí koupit nové šaty. Dětem se rozdávají peníze, tzv. Eidi. Vánoce, jakožto křesťanský svátek, muslimové neslaví.

Reklama:

Navštivte Turecko a poznejte tuto muslimskou zemi všemi smysly!

Další zajimavosti ze života muslimů

Muslimská kuchyně je velmi rozmanitá, protože muslimský svět je opravdu rozmístěn do každého kontinentu. Jedno mají však všechny státy společné. Jejich jídla jsou velmi kořeněná. Koření je pro arabskou a všeobecně muslimskou kuchyni velmi specifické. Koření se prodává vážené na trzích nebo již předem připravené směsi na konkrétní pokrmy.



Smlouvání patří ke každodennímu životu. Pro nás, co jsme zvyklí na pevné ceny, je to možná někdy trochu nepříjemné a zpočátku překonáváme ostych. Většinou však převládne radost z usmlouvané slevy a přijde chuť zkusit to znovu a jít ještě níž. Zásadou číslo jedna je neprojevit o věc zájem, pokud ji skutečně nechcete. Prodavač vás nenechá odejít.

Muslimové jsou hodně pověrčiví. Věří na uhranutí a také černou magii a džiny. Často si pořizují různé amulety, které je mají ochránit od všeho zlého. Uvazují se kolem krku nebo paže. Jsou většinou z kůže a je na nich napsán verš z Koránu. Za nejšťastnější den je považován pátek.

Když budete mít to štěstí a stanete se přítelem muslima, budete mít přítele na celý život, který vás bude brát jako člena rodiny. Vždyť i arabské přísloví, které říká: „Měj s přáteli raději trpělivost, než abys je ztratil,“ říká, že přátelství je velmi ceněno.

Kapverdy – omšelá krása Zeleného mysu

Přistáváme na ostrově Sal. Procházím zanedbanou halou. Venku
nevlídné, kamenité kopce. Přemýšlím, jestli zrovna tohle místo je to, co
jsem si chtěl zvolit pro svou zimní dovolenou.

Přistáváme na ostrově Sal. Procházím zanedbanou halou. Venku nevlídné, kamenité kopce. Přemýšlím, jestli zrovna tohle místo je to, co jsem si chtěl zvolit pro svou zimní dovolenou.

Trochu mě povzbuzuje, že nejsem jediný turista, beru zavazadlo a vyrážím vstříc dobrodružství. Venku hraje z nějakého kazeťáku hudba, pokřikují taxikáři, je příjemné teplo a já se dostávám do dovolenkové nálady.


Co jste o souostroví Kapverdy nevěděli

Nebo spíš, co jsem nevěděl já. Ostrovy byly až do 15. století neobydlené. Pak sloužily jako zásobovací stanice námořníkům na cestách do Indie, překladiště otroků a zastávka velrybářů. Po otevření Suezského průplavu už tam moc lodí nezabloudilo a význam ostrovů se ztratil. Ekonomická situace byla natolik špatná, že propuklo několik hladomorů. Samostatnost na Portugalsku získaly Kapverdy až v roce 1975.

Na Kapverdách se mluví kapverdskou kreolštinou a mohu vás ujistit, že jazyk vám bude povědomý, ale rozumět nebudete.

Na ostrovech je fatální nedostatek sladké vody, většina se získává odsolováním mořské, a tak cestou z letiště chvíli přemýšlím, jestli zrovna golfová hřiště jsou tím pravým byznysem.


Proč a kdy Kapverdy navštívit

Kapverdy, v překladu Zelený mys je souostroví s velmi příjemným klimatem a úžasnou sopečnou krajinou. Místní jsou veselí lidé, byť život tam není vždy snadný.

No a pak samozřejmě velmi čisté a příjemné pláže, barevné loďky a reggae až do rána.

Ideální čas je od prosince do dubna, kdy neprší a od Sahary fouká vítr, který potěší blázny do windsurfingu a kittingu.

Ostrov Santiago

Ostrov Sal nepatří k těm nejhezčím a já hned druhý den mizím na Santiago, největší ostrov s největším počtem obyvatel. Na Santiagu na mne konečně dýchne africká kultura plnou silou. Stařenky nesoucí náklad na hlavě, bosky, švitoří nesrozumitelnou hatmatilkou a zubí se na všechny ostatní.

Cidale Velha je starodávnější a Praia modernější město na ostrově. Na tržišti si dávám polévku a nějaké ostré masové válečky. Všude se prodává papaya, mango a další ovoce, které sice neznám, ale chutná skvěle.


Vnitrozemí ostrova je kopcovité, zelené a zemědělsky využívané. Pár dalších dní trávím touláním se po okolí. Bloudím několikrát, ale díky tomu navštívím několik malých zemědělských komunit na konci slepých cest. Pro místní děti jsem atrakcí.

Ohnivý ostrov Fogo

Po čtyřech dnech se přesouvám na Fogo. Ostrov zvaný Ohnivý. Přestože Kapverdy jsou celé sopečného původu, právě tady je jediná činná sopka. Její kónický tvar tyčící se uprostřed ostrova mě přitahuje tak, že neodolám a s pomocí místní malé cestovky lezu až ke kráteru. Což se s odstupem času ukázalo jako nejlepší část výletu.

Sponzorem tohoto článku o Kapverdách je , kde je možné zájezdy na Kapverdy pořídit, a to i v rámci nabídky Last minute.

Zbytek pobytu se už spíš trochu válím na pláži, zpět na ostrově Sal. Samotný rezort je značně opršelý, ale pláž Santa Maria má vše, co potřebuju – písek, slunce, opalující se holky a půjčovnu windsurfu.

Kapverdy opouštím nakonec docela nerad, je to moc hezký kousek Afriky uprostřed oceánu.


Maroko – povodeň na poušti

Maroko? To je samá poušť, ne? Slyšel jsem dostkrát. Ne. Maroko, to je
pestrá a různorodá krajina a písečnou poušť aby tam člověk pohledal.
A přesně to jsme měli v plánu pro následující dny.

Maroko? To je samá poušť, ne? Slyšel jsem dostkrát. Ne. Maroko, to je pestrá a různorodá krajina a pravou písečnou poušť aby tam člověk pohledal. No a přesně to jsme měli v plánu pro následující dny.


Pláže, mohutné hory Atlasu se čtyřtisícovkou Toubkal, zelené oázy, hluboké lesy, skalní města roztodivných tvarů všech odstínů hnědé, pitoreskní města dohromady tvoří bezpochyby ideální cestovatelský mix. Rozhlehlé pouště jsou vyprahlé kamenité pustiny a klasická písečná poušť je jen na několika místech v omezené rozloze. A to jsme museli vidět.

Merzouga

Duny v Maroku jsou hlavní turistická atrakce a klíčový zdroj peněz, takže nebyl problém se dostat do malé osady Merzouga, kde je jen několik hotelů a velbloudů osedlaných pro turisty. Kamenitá pustina tam plynule přechází až do několik desítek metrů vysokých dun. Ubytováváme se a jdeme na první průzkum. Písečné duny jsou přesně jak jsme si představovali – žluté, sypké, horké a za chvíli jsme je měli i v trenýrkách.



Výlet na velbloudech

Jako si v Las Vegas zajdete do kasína, v Maroku se musíte projet na velbloudech. Není poušť jako poušť. Všichni víme, že je to turisťárna, a možná nám je těch velbloudů i trochu líto, když je vidíme zaparkovaný se svázanýma nohama, ale ve finále tak člověk okusí aspoň trochu té berberské romantiky. Jdeme dva a průvodce. Mluví anglicky a pořád a pořád vykládá. Dozvídáme se spoustu věcí ze života v pustině. Možná doufá, že si pro jeho neustálé drmolení nevšimneme, že trasu o trochu zkracuje.


Sponzorem tohoto článku o Maroku je Cestovní kancelář Blue Style, která zájezdy do Maroka organizuje, a to i v rámci nabídky Last minute.

Opusťte poušť, prší!?!

Poslední večer se začíná dít něco divného. Je zataženo, chladněji než doposud. Jdeme spát. Ráno nás budí bubnování na střechu. Chvíli trvá, než přinutíme mozek připustit, že prší. Jdeme ven. Venku leje jako z konve a majitel hostelu radí, že jestli chceme dnes odjet, že máme jet co nejdřív, poněvaž v pozdějších hodinách hrozí povodeň.


Chvíli si pohráváme s myšlenkou, že uvíznout na poušti kvůli povodním může být docela sranda, ale pak vítězí opatrnost a další dodávkou jedeme pryč. Na cestě už jsou hluboké kaluže. Máváme zmoklým velbloudům a těšíme se někam do sucha.

Mekka – svaté město

Miliony poutníků se každoročně vydávají na pouť do Mekky zvanou
hadž. Hadž je jedním z pěti pilířů Islámu a každý muslim by ho
měl aspoň jednou za život vykonat. Mekka je rodištěm proroka Mohameda. Po
vykonání pouti hadž se smývají všechny hříchy, které muslim až do té
doby spáchal. Mekka samotná je tím známa po celém světě. Ale jak to
vlastně vypadá v samotném městě?

Pouť muslimů do svatého města

Miliony poutníků se každoročně vydávají na pouť do Mekky zvanou hadž. Hadž je jedním z pěti pilířů Islámu a každý muslim by ho měl aspoň jednou za život vykonat. Mekka je rodištěm proroka Mohameda. Po vykonání pouti hadž se smývají všechny hříchy, které muslim až do té doby spáchal. Mekka samotná je tím známa po celém světě. Ale jak to vlastně vypadá v samotném městě?

Pravdou je, že jako celá Saúdská Arábie je Mekka velmi horkým místem na zemi. Obyvatelé, pracovníci z jiných zemí i samotní poutníci proto většinu času tráví v klimatizovaných domech, hotelích, autech. Teploty kolem 45 stupňů jsou tu na denním pořádku. Saúdská Arábie není turisty příliš navštěvována pro svá velmi přísná islámská pravidla.



Vstup pouze pro muslimy

Při příjezdu do města vás uvítá obrovský nápis „vjezd povolen pouze pro muslimy“ a šipka k objezdu města vpravo pro nemuslimy. V samotném městě vyrostla spousta nových hotelů, aby mohly pojmout všechny poutníky, kteří se sem sjíždějí z celého světa. Podle oficiálních údajů jich je každoročně okolo třech milionů.

Uprostřed města je velká mešita al-Masjid al-Haram se sedmi minarety, která je tím nejdůležitějším místem. Působí opravdu skvostně. Uprostřed této mešity se nachází krychlovitá stavba Kaaba, nejposvátnější stavba postavená Abrahamem. V ní se nachází černý kámen-meteorit. Podle tradičního islámského práva nesmí žádný nevěřící vstoupit na půdu Mekky a ani se zdržovat v její blízkosti po dobu delší než tři dny. Porušení tohoto se trestá smrtí.



Očista před cestou

Věřící se na cestu dlouho připravují. Měli by před ní očistit své tělo i mysl. Rituál posvátné pouti je daný a neměnný po celá staletí. Každý muslim musí sedmkrát Kaabu obejít, dotýkat se jejích zdí, líbat její kameny, rituálně postát na planině Arafát, kamenovat satana v Mina, obětovat ovci nebo kozu. Přitom by měl mít na sobě bílé roucho skládající se ze dvou kusů nesešité látky. Žádný make up ani parfém není povolen. Islám nevyžaduje, aby se poutníkem stal člověk bez prostředků nebo nemocný. Nemocní lidé mohou za sebe poslat prostředníka, pokud si to mohou dovolit.


Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Cestování po Saudské Arábii

Pokud se do Saúdské Arábie přece jen z jakéhokoliv důvodu vypravíte, dávejte pozor na úpal, dehydrataci či spálení kůže. Služby jsou na velmi dobré úrovni, ale nečekejte nic levného. Alkohol je v zemi přísně zakázán. K pití dostanete většinou ovocné drinky a velmi silnou arabskou kávu. Ve 14. století se právě tady začala pít káva dovážená z Jemenu. Vznikaly tu první kavárny. Slovo káva pochází z arabsko-tureckého názvu kahve, což znamená omamný nápoj.

Nejčastěji se tu jí jehněčí a kuřecí maso, hovězí je spíše výjimkou. Vepřové je přísně zakázané. Kuchyně je velmi kořeněná. Ke každému jídlu se podává arabský chléb pitta. Nejznámějším jídlem je hummus, který se skládá z rýže, čočky a kuřecího masa.


Pokud budete řídit vůz, buďte velmi opatrní. Pro dopravní nehodu můžete skončit ve vězení. Autobusová doprava není moc rozšířená, ale neustále se zdokonaluje. V autobusech jsou sekce pouze pro ženy, aby nebyly obtěžovány muži. Když se rozhodnete vzít si taxi, je dobré si cenu předem domluvit. Taxi jsou předražené a nemají taxametry. Bezpečnost je velmi vysoká. Kriminalita téměř neexistuje.

Na ulicích je skritně vyžadováno oblečení, které zahalí celou postavu. Ženy nosí abayi, ke které se automaticky prodává šátek ve stejném stylu a ladící k šatům. V obchodních domech se však prodává evropské oblečení a ženy nakupují v obchodech zvučných jmen jako Prada, Gucci, Yves St. Laurent, Hugo Boss. Dají se koupit i levnější značky jako Gap, HM, American Eagle, Zara. Toto oblečení nosí pouze doma za pečlivě zavřenými dveřmi veřejnosti. Pokud do domu vstoupí cizí muž, žena se zahalí stejně jako na ulici.



Ramadán v arabské zemi

Během postního měsíce ramadánu je v Saúdské Arábii všechno vzhůru nohama. Den se mění v noc a město je téměř vylidněné a poklidné, jak se každý, kdo může, snaží spát. Opakem je noc, kdy všechno ožívá. Po setmění si Saúdové dopřávají a hodují, protože po celý den hladověli. Obchody jsou otevřené do 3,00 ráno. Pracovní doba je po tento celý měsíc zkrácena a přizpůsobena tomu, aby lidé měli možnost ramadán držet. Ve dne se o ramadánu nesmí nic jíst ani pít, ani provozovat sex. Půst o ramadánu má muslimům přiblížit pocity hladovějících a přimět je nezůstat lhostejnými a rozdávat almužny. Všichni jsou v tom čase velmi štědří a nikdo nehladoví. Bohatí lidé pořádají velkolepé hostiny pro celé mešity, kam se scházejí chudí lidé.

Saúdové jsou většinou velmi milí, slušní a mají velmi vytříbený smysl pro humor. Existují tu ovšem jistá specifika známá z arabských států jako, že nikdo nechodí včas na schůzky, čas je relativní a co není urgentní se odkládá, zítra je taky den. Lidé pracují, aby zabezpečili své rodiny, ale práce je tu jaksi pozvolnější. Nikdo příliš nespěchá, nestresuje se. Životní styl zdá se být rozumější než v uspěchané Evropě, kde jsou všichni neustále pod tlakem a ve spěchu i jí.

Poprvé v New Yorku

V USA jsem byl již několikrát a vždy je dovolená v Americe
úžasná. Není to jen architektura, ulice a auta jako z filmů, ale
i velmi otevření přívětiví a nápomocní Američané.

V USA jsem byl již několikrát a vždy je dovolená v Americe úžasná. Není to jen architektura, ulice a auta jako z filmů, ale i velmi otevření přívětiví a nápomocní Američané. Američané obecně jsou velmi přátelští lidé a říká se, že v New Yorku tak hodní lidé zase nejsou. Že si tam každý hledí svého. Kamarád mi říkal, že v New Yorku jsou zřejmě nejvíce nepříjemní lidé z celých Spojených států. Mně však přišli i tak jedni z nejpozitivnějších lidí, které jsem kdy potkal.


Moje první cesta do New Yorku byla motivována touhou prožít něco nového. Bylo mi 25 let, když jsem se rozhodl, že se sám podívám do tohoto města kultury a financí. Podle mě hlavního města světa.

Chcete se levně dostat do Ameriky? Na webu „Levnocestovani.cz“ http://levnoces­tovani.cz/ najdete super levné letenky do New Yorku a dalších velkých amerických měst. Web nabízí výhodné ubytování a levné last minute zájezdy, se kterými ušetříte značnou sumu peněz ještě před nástupem do letadla. Mrkněte se na výhodné letenky tam, kam potřebujete.

Pamatuji si přesně ten moment, kdy jsem doma v kuchyni zavíral skříňku digestoře, ze které jsem si vytáhl skleničku a pomyslel jsem si. Chci něco změnit, chci začít znovu. A ještě ten den jsem si koupil letenku. Tehdy v roce 2009 jsem nevěděl o žádném cestujlevne.com či akcniletenky.com a dalších způsobech, jak levné letenky získávat, jež znám dnes. Prostě jsem šel na stránky kayak.com a koupil nejlevnější let z Prahy do NYC.

Letenka stála okolo 15.000 Kč a já měl pocit, že jsem ji koupil velmi levně. Když si člověk dá práci, může sehnat zpáteční let do New Yorku i okolo 6.000 Kč. Přesně tomu se věnuji i na mém blogu a v knize Cestikon, kterou jsem nedávno vydal.

Letěl jsem sám, protože mě nenapadl nikdo, kdo by se mohl na cestu do země filmů vydat.


Letadlo dosedlo na letišti J. F. Kennedy a já jsem okamžitě zaznamenal to všeobjímající horko. New York byl jako Řím v létě. Prošel jsem imigrační kontrolou a byl jsem volný. Sám v USA. Těžko vám popíšu ten pocit, ale cítil jsem se jako bych měl najednou milion možností.

Co když už se nikdy nevrátím? Co když je toto můj nový život?

Ta myšlenka mě hřála na srdci. Nebo to bylo tím horkem? Každopádně toto byla dovolená a já neměl v plánu v Americe zůstat natož pracovat. Ten pocit tu ale byl a já se cítil naprosto svobodný.

Na nic jsem nečekal a vláčkem se dopravil na Manhattan. Po cestě jsem si prohlížel krajinu a byl jsem překvapen, jak je Amerika neuvěřitelná. Bylo to jako sen, do kterého jsme se probudil. Jakoby se všechny filmy a vše, co jsem kdy ve filmech viděl, zhmotňovalo do tohoto vividního reaálného zážitku. Pokud cestujete sami, možná chápete moje emoce. Vše je umocněné a vy vnímáte každou maličkost.

Vždy jsem k Americe vzhlížel a nyní jsem tu byl. V zemi neomezených možností, ale také zemi, která byla najednou naprosto běžná, všední a na dosah.


Metro, kterým jsem se dostal na Penn Station – hlavní dopravní uzel na Manhattanu bylo mnohem špinavější než to pražské a prostory metra byly doslova odpudivé. Úmorné dusno a horko bylo vyváženo klimatizací ve vláčku. Poté, co jsem myšími chodbami vystoupil na povrch, byl jsem uprostřed toho všeho.

Vyšel jsem z podzemí Penn Station a uviděl vše naráz. Ten zážitek nezapomenu a je to jeden z nejemotivnějších zážitků, které jsem kdy v životě měl. Obrovské Art Deco mrakodrapy přesně jako z filmu Spiderman, dým stoupající z komínů, hluk ulice. Troubící auta a taxíky. Žluté taxíky byly úplně všude a vypadaly přesně jak jsem je znal z mého obrazu z Ikea, který mi visí nad postelí.

Byl to 3D film, který se odehrával před mýma očima. Jinak bych svůj pocit popsat nemohl. Taxíky jezdily, zajímavě oblečení New Yorčané se proplétají mezi sebou na chodnících. Z boční uličky jde smrad, který se mísí z vůní ze stánku s preclíky.


Špína, horko, luxus, shon, barvy, vše najednou. Připadal jsem si jak na LSD a chvíli jsem tam prostě jen tak stál, díval se kolem sebe a smál se. Připadalo mi to zvláštní, ale nikdo si mě nevšímal. Absolutně nikdo. Koukal jsem na vysoké budovy a kroutil v údivu s hlavou.

V nějakém filmu jsem slyšel, že každý je ohromený, když poprvé do New Yorku přijede. Počítal jsem s tím. Stejně jsem však byl naprosto vedle.

Ihned jsem se vydal směrem k Times Square. Chci vidět všechno a hned. I s kufrem na kolečkách jsem se na náměstí dostal a zůstal opět v údivu. Times Square bylo větší, než jsem čekal. Bylo to jako jedna velká pouť, kasíno. Prostě jen hra. Nic nebylo vážné.

V této týdenní cestě do USA jsem toho zažil ještě mnoho. Otřesný hotel s myší, neuvěřitelně levné značkové oblečení v obchodech Century 21, zfetovaného majitele hostelu, černocha, co mi prodal CD se svojí hudbou, co nebyla jeho, vzducholoď, letadla, co malovala na oblohu, policejní zásah na Times Square a spoustu filmových lokací, které jsem si dopředu vytipoval.

Od té doby jsem toho ještě trochu procestoval a nasbíral triky, kterými jsem na mých cestách šetřil hodně peněz a zvyšoval zážitky. O všech tricích, o kterých vám zaručuji, že neznáte všechny píšu i v mé knize Cestikon.


Pokud jste v New Yorku nebyli, určitě tam jeďte a zajděte si třeba na muzikál Lion King, který vás doslova usadí svojí profesionalitou.

New York pro mě byl obrovský otvírák. Jaká cesta byla otvírákem pro vás?

Václav Papoušek píše blog o travel hackingu – www.cestikon.cz a napsal také knihu Cestikon, aby se podělil o své několikaleté zkušenosti z oblasti chytrého a levného cestování, jenž je k dostání ve všech knihkupectvích.

Romantická cyklotrasa nejen za sýrem

Cesta srdcem Švýcarska a údolím Emmental patří
k nejoblíbenějším trasám vhodným pro běžná kola i pro ty,
kteří se na ni vydají v sedle elektrokola Flyer. Vede mezi městy Thun a
Willisau a lze ji také označit za romantickou cestu do švýcarské
historie.

Cesta srdcem Švýcarska a údolím Emmental patří k nejoblíbenějším trasám vhodným pro běžná kola i pro ty, kteří se na ni vydají v sedle elektrokola Flyer. Vede mezi městy Thun a Willisau a lze ji také označit za romantickou cestu do švýcarské historie.


Třídenní trasa je dlouhá 180 kilometrů a patří mezi méně náročné na fyzickou připravenost cyklistů. Začíná se mezi městy Thun a Langnau. Už sám historický Thun stojí za prohlídku. U starého dřevěného mostu vás překvapí příznivci dovádění na divoké vodě. Lanem se na wakeboardu přitáhnou do vln, kterým se pak snaží co nejdéle vzdorovat. Je to zajímavá podívaná, kterou by uprostřed starého města čekal málokdo.

Za návštěvu stojí také zámek Thun nabízející působivou vyhlídku na město i na nedaleké hory. První etapu lze označit jako královskou. Ohromí hned z počátku stoupáním s převýšením téměř 600 m do Heiligenschwendi. Na konci jsou však všichni bohatě odměněni fantastickou vyhlídkou na jezero Thunersee a na Bernské Alpy. Pak trasa klesá do lesů kolem Eriz, do pohádko¬vé kopcovité krajiny, která pomalu přechází v údolí Emmental.


Druhý i třetí den se nese ve znamení stejnojmenných sýrů. Z Langnau pokračuje trasa mezi šťavnatými pastvinami a pahorky údolím Emmental s okázalými statky a neskutečnými vyhlídkami. Tady je cesta opravdu cílem a není důvod spěchat. V historickém centru města Burgdorf byste měli rozhodně ochutnat ementálské speciality, kterých je mnohem více než jen světoznámý sýr.


Třetí den cyklisté pokračují z Burgdorfu do Willisau. Cestou se budete cítit, jako byste byli přeneseni zpět do časů Gotthelfových, a nebudete překvapeni, když tam skutečně přijedete. Například ve městě Lützelflüh, kde tento velký švýcarský spisovatel a novinář v první polovině 19. století žil a působil jako farář. Nebo v ukázkové ementálské sýrárně, která je současně jednou z mnoha energetických čerpacích stanic a má připraveny akumulátory na výměnu do elektrokol Flyer. Také v dalším místě na trase, v Affolternu, je ukázková sýrárna, kde návštěvník zažije, jak se vyrábí pravý Emmentaler AOC. Dobrou chuť a pěkné cyklistické zážitky!

Bližší a aktuální turistické informace o Švýcarsku naleznete na webu MojeSvycarsko­.com, bližší informace o cykloturistice lze nalézt na webu SchweizMobile.

Modrá laguna – perfektní konec cesty

Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se
blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal
opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací
několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů
z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.

Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.

Gullfoss


Zlatý vodopád, v originále Gullfoss, je nejznámějším vodopádem Islandu, a to na ostrově, kde je jeden vodopád krásnější než druhý, co říci. Také je, samozřejmě především díky blízkosti hlavního města, nejnavštěvovanější. Trošku se k němu projdeme, a jelikož je cestička úzká, budeme trochu jako ve frontě na chleba. Vodopád je slyšet již z dálky, mohutné vlny vodní tříště hrozí promočit fotoaparát, ale konečně jsme až u vody. Voda padá dolů ve dvou skocích a dnes si jen těžko můžeme představit, že tady měla stát vodní elektrárna. Sigridur Tomasdottir, dcera místního farmáře, šla na protest pěšky až do Reykjavíku a hrozila, že pokud se se stavbou opravdu začne, spáchá ve vodopádu sebevraždu. Následovaly masivní protesty, vláda ustoupila a dokonce vykoupila okolní pozemky a z vodopádu udělala národní park. Hrdá Sigridur má dnes nad vodopádem pomník.


Reykjanesfolkvangur

Uprostřed poloostrova je chráněná oblast s nevyslovitelným jménem Reykjanesfolkvan­gur. Většinu tvoří lávové pole. Na jihu je další geotermální oblast Krýsuvík, kde si naposledy můžeme prohlédnout bahenní krátery, sírové potůčky a místa, odkud s větším či menším syčením vychází horká pára. Zapomenout nelze ani na jezero Kleifavatn. Pokud máme štěstí na správný směr slunce, voda překvapí modrou barvou. V některých místech je údajně hluboké až 100 metrů, což zřejmě dalo vznik pověstem o místní příšeře.


Modrá laguna

No a už toho moc nezbylo, takže jak jinak zakončit 14 dnů na Islandu nežli oddychovkou v atrakci největší, v Modré laguně. Vstupenka není z nejlevnějších, 23 euro pocítíme, zvlášť když si k tomu pronajmeme ručník nebo župan. Na druhou stranu není pobyt časově omezen, takže se můžeme cáchat jak dlouho chceme. Vše je propracováno do dokonalosti – na ruku dostaneme náramek s čipem, který nás nejen pustí dovnitř, ale otevře a zavře skříňku v šatně. Vybrat si přitom můžeme, kterou chceme (teda na začátku, potom musíme otevřít tu svoji).


Neuvěřitelně modrá voda je ve skutečnosti odpad z blízké geotermální elektrárny, díky příměsím sinic, minerálů a bahna, které jinak ucpává filtry, má navíc léčivé účinky. Bahýnko na sebe můžeme do sytosti plácat. Teplota vody je 39 stupňů, což se během běžného islandského dne může proklatě hodit. Umělá laguna je mělká, moc si nezaplaveme, takže podle toho, jak zrovna fouká vítr, se více či méně noříme z vln. Obsluha baru je ve větrovce, záchranáři (i když nevím, kdo se ve vodě maximálně po prsa může topit) v oteplovačkách. Černá láva okolo, modrá voda s bělostnými okraji a v dálce sloupce páry z geotermální stanice dělají z celého zážitku poněkud surrealistický moment.


Domů

Potom už toho moc nezbývalo. Poslední noc v Reykjavíku, ještě honem vyřešit problém s benzínem, protože na cestě na letiště je jen jedna pumpa, navíc jako na vztek automatická, čili nutno předem platit benzín a doufat, že se trefím. A tím si v šest ráno nejsem zrovna jistý. Mé nadšení z Islandu pak ještě zvýšila krásná pumpařka, jejíž oxfordská angličtina a olivová pleť rodiště někde v lávovém poli nenaznačovala. Když uslyšela, že je to poslední ze 14 dnů, se závistí v hlase konstatovala, že nepřetržitých 14 dnů slunce a ani kapku deště lze na Islandu zažít tak jednou za padesát let. Asi jsem měl kliku jak od lanovky.

Ledovce a gejzíry Islandu

Islandská cesta se neúprosně blíží ke konci, takže honem vychutnat
maximum. Vík by bez hotelů za zastávku nestál, ale co můžu dělat.
Pobřeží je ale dramatické, severní Atlantik doráží s maximální
silou a chvílemi je obtížné udržet foťák. Dlouhá černá pláž si
o fotografie přímo prosí, na konci jsou Reynisdrangur, prsty čnící
z moře. K moři není radno se přibližovat, kdo zaváhá, je po
kolena mokrý.


Postupně jsem se začal vracet do Reykjavíku, dostal jsem se na jižní stranu ostrova a směřoval na západ. Místní středisko Hofn nestojí za zmínku, ale na ubytování stačí. Cesta ovšem není prostá zajímavostí. Tou největší jsou oblasti zvané „sandur“, což jsou planiny plné štěrkových zbytků po ustupujících ledovcích. Jedná se o desítky kilometrů štěrků protkaných stále se měnícími koryty řek. Právě proto byla tato oblast tou poslední, kde se podařilo dokončit okružní silnici. Navíc se občas probere sopka ukrytá pod ledovcem a pak se dějí věci. Naposled to bylo v roce 1996 a pod útoky řek a bahna zmizelo 1 600 metrů mostů. A nemusí se zlobit zrovna sopka, stačí pořádný vítr tím správným směrem a budeme se prodírat písečnou bouří, jejímž výsledkem bude nepříjemná debata při vracení auta.

Hlavní atrakcí celé oblast je samozřejmě gigantický ledovec Vatnajokul, který pokrývá 3 280 čtverečních kilometrů a v některých místech je vrstva ledu hluboká až kilometr. Líné turisty ovšem nejvíce zaujme ledovcová laguna Jokulsarlon, kterou jsme si mohli vychutnat hned ve dvou filmech s neprůstřelným špiónem Jamesem Bondem. Pro opravdové fandy je to tedy něco jako poutní místo. Za návštěvu opravdu stojí.


Jokulsarlon

Celá laguna vznikla vlastně náhodou, když se většina odtoku zasypala posunem půdy. Ještě před pár desítkami let navíc ledovec dosahoval téměř k moři, dnes vodu odvádí nejkratší islandská řeka Jokulsa a hrozí, že s sebou vezme i most. Po laguně se můžeme za celkem nevelký poplatek nechat povozit obojživelnou „kachnou“. Kupodivu nikde není žádná budka s prodavačem lístků, místní to mají promyšlené dokonale. Kolem vody se poflakuje chlapík v odrazové vestě a tomu stačí říct, že chci dva lístky na příští cestu. Pěkně na ksicht řekne čas odjezdu. Patřičný počet lidí se potom postaví do frontičky, dvě slečny je zkasírují a jede se. Slabší nátury blednou, protože laguna je až 160 metrů hluboká, kachna se naklání a po palubě se můžeme podle libosti procházet, takže náklon ještě zvětšujeme. Jako bonus nám dají cucnou ledu starého 1 000 let, no neocucejte to. Ale zážitek je krásný, z ledovce padají kusy, které se pomaloučku sunou směrem k moři, slunce dělá z ledu křišťálové kamínky, do toho nejrůznější odstíny modré. Nádhera.



Svartifoss

Součástí gigantického ledovce je i národní park Skaftafell, kde si můžeme dopřát řadu výprav. Ta nejpohodlnější je k vodopádu stejného jména. Po obou stranách vodopádu jsou černé čedičové sloupy, takže máme dojem varhan. Vedle toulání po parku se můžeme vydat i k ledovci. Ten může být pro někoho zklamáním, krásně bělostný je až pěkně daleko, špička připomíná spíše umouněného kominíka, v protisvětle se ale zajímavě třpytí. Můžeme si na něj vylézt, cesta to ale není z nejpohodlnějších a v případě uklouznutí čeká nepříjemná koupel v ledové říčce.

V případě jiného ledovce se zase dostávám do naplavených štěrků, takže procházka připomíná něco mezi kamenolomem a pískovnou. Sice si nabírám do bot, ale poctivě se brodím dál a dál. Ve chvíli, kdy to pode mnou zarachotí a o pár metrů vedle se propadne sloupec hlíny a štěrku a ukáže se, že se procházím dobrých 70 metrů nad ledovcovou říčkou, která si v náplavě udělala solidní jeskyni, zalapám po dechu a svižným pochodem se vydávám zpět.



Dyrhólaey a Papuchálek severní

Nejdříve musíme minout řeku Fúlilaekur. Tu není možné přehlédnout, díky sírovým pramenům sopky Katla patřičně páchne po pukavcích. Výrazně zajímavější je ale chráněná oblast Dyrhólaey, kde si při procházce pláží z černých oblázků můžeme prohlídnout nejen čedičová skaliska, ale také přírodní oblouk. Pokud máme štěstí, bývá to také jedno z nejlepších míst na fotografování papuchálků severních. Ty jsou něco jako kříženec papouška a kachny, ale stejně tak jsou i symbolem Islandu a najdeme je všude, od pohlednic přes plyšové hračky až po vycpané exempláře. Já ale štěstí neměl.

Skógafoss

Tento vodopád bývá turistickými průvodci vyhlašován za nejvíce fotogenický vodopád na celém Islandu. Není mi jasné, jak na se na to přišlo. Vodopád je to krásný, o tom nijak nepochybuji, ale ať se k němu postavíme jakkoliv, vodní tříšť bude kazit záběr. A nekonečné schody, které na pravé straně lákají k expedici, v podstatě nevedou nikam a námahu si můžeme odpustit.



Gejzír

Teď se konečně dostáváme ke gejzírům. Ten pravý, který dal všem světovým gejzírům jméno, si bohužel nevychutnáme. Již delší dobu nefunguje, a pokud opravdu trváme na tom, že jej chceme spatřit, musíme počkat na islandský státní svátek, kdy se jej někdy podaří k erupci přesvědčit mýdlem. Ani to ale není jisté, takže vyfotografovat jezírko a kámen s nápisem a honem dál. Mnohem spolehlivější je blízký Strokkur, který oslní 20 metrovým sloupcem vody každých pár minut.

Podařilo se vyfotografovat a pak jsem měl čas i klid na pozorování ostatních. A stálo to za to. Díky blízkosti hlavního města sem jezdí každý autobus s turisty. Jeden vyplivne německé babičky, druhý francouzské venkovany a třetí americké turisty, které nenadchne nic. Všichni se hrnou ke gejzíru. Díky provazu okolo do něj naštěstí nemohou spadnout, tak alespoň stojí kolem dokola. Že díky větru bude někde návětrná strana, která nutně dostane sprchu, to nikoho nezajímá. Každý vytáhne foťák a postaví se do pozoru. Po dvou minutách střídavě opadne pozornost nebo se foťák automaticky vypne. Třetina turistů tak dále hlídá gejzír, třetina začne mačkat čudlíky na foťáku a třetina dá fotoaparát k pasu. V tom se gejzír probudí, ale než se podaří nastartovat levné digitály, je po erupci. Část zmáčených turistů znechuceně odchází a stěžuje si průvodci, že je nevarovat. Část ulovila snímek a jde spokojeně do autobusu, zbytek si nadává a čeká na další erupci.


Ještě honem obejít všechny bahenní minikrátery a potůčky s okraji zažlucenými sírou, nafotit všechno možné, pochopit proč sem staří Islanďané jezdili jako do prádelny a kraj gejzírů, který turističtí průvodci prodávají jako to nejdůležitější na celém ostrově je za námi. Ale konečně nejsme sami, turistů jsou hordy a až do konce pobytu se jich už nezbavíme.

K vodopádům na Islandu

Ještě, než jsem se dostal k hlavnímu městu severu, spokojeně jsem
minul záliv s ostrůvkem Drangey. O něm se říká, že kdo chce
být skutečným Islanďanem, musí být schopen k němu doplavat.
A aby to bylo složitější, musí být přitom nahý, mít v ruce
hořící pochodeň a ještě nahlas zpívat islandskou hymnu.

Ještě, než jsem se dostal k hlavnímu městu severu, spokojeně jsem minul záliv s ostrůvkem Drangey. O něm se říká, že kdo chce být skutečným Islanďanem, musí být schopen k němu doplavat. A aby to bylo složitější, musí být přitom nahý, mít v ruce hořící pochodeň a ještě nahlas zpívat islandskou hymnu.

{{reklama()}}

Akureyri

Z pohledu Islanďanů je Akureyri velkoměsto a po Reykjavíku největším městem Islandu. Z pohledu Evropana je to s nějakými 17 tisíci obyvateli prcek. I když je pouhých 100 km od polárního kruhu, je zde jedno z nejteplejších podnebí na celém ostrově, což okamžitě poznáme ze záplavy (na Island) květin na ulicích. Příliš se v něm nenajíme, všichni se totiž hrnou do restaurace Bautinn, vyhlášené po celém ostrově jak levnými cenami, tak gigantickými porcemi. Výsledkem je fronta před vchodem a mizerná nabídka všude jinde.


Místní obyvatelé jsou po celém Islandu vyhlášení nerudové a mrzouti. Při procházce hlavní ulicí to tak nevypadalo. Při fotografování místních oplechovaných domů z 18. století mne zastavila parta místní omladiny a požádala mne o fotografii. Prckové (očividně fotbalová jedenáctka) se fofrem seřadili, já je cvaknul a potom mi jeden po druhém na znamení poděkování potřásli rukou.

Godafoss

O pár kilometrů dál je nejdostupnější z islandských velkých vodopádů, Godafoss. Řeka Skjalfandaflot si udělala cestu lávovým polem a úchvatný vodopád je výsledkem. Svůj název „Vodopád bohů“ si vysloužil již před 1 000 lety, kdy se tehdejší vykladač zákonů Porgeir vracel ze zasedání sněmu, které právě přijalo křesťanství. Porgeir usoudil, že vodopád bude to pravé místo, kam zahodit své pohanské bůžky.


Pravdou je, že z islandského pohledu je vodopád skutečně nejen u silnice, ale přímo u parkoviště. Návštěva ale není pro slabé nátury, dojít si můžeme až k naprostému kraji a kdo chce, namočí si do padající vody ruku. Bohové přející fotografování jsou turistům pravidelně nakloněni a vítr strhává vodní tříšť opačným směrem, takže se může fotografovat do libosti. A že se nejedná jen o jeden šťastný den, je jasné z toho, že protější strana kaňonu je krásně zelená, zatímco na té naší najdeme jen pár kvítků.

Myvatn

Oblast kolem jezera Myvatn patří mezi vulkanicky nejaktivnější. Celá oblast je stále v soukromých rukách a i když se vlastně jedná o národní park, je to podivná, nicméně fungující symbióza mezi státním a soukromým vlastnictvím. Můžeme prakticky kamkoliv, omezený počet hotelů a prakticky nejoblíbenější místo pro domorodce znamená, že ceny za pokoj jsou nejvyšší na celém ostrově.


Samotné jezero je mělké, což sice prospívá ptactvu, takže ornitologové si přijdou na své, ale také nejrůznějším muškám, takže pokud máme smůlu, potkáme jich tolik, že budeme mít pocit, že nás nadnášejí. K vidění je toho tolik, že bychom tady mohli s klidem pobýt celý týden. Tak snad jen namátkou: čedičové městečko Dimmuborgir, kde můžeme 2 000 let starým lávovým polem chodit hodiny, kužel kráteru Hverfjall nebo sopečný komplex Krafla. Ten zrovna nevypadá jako sopka z učebnic, o to je ale čipernější. Vedle procházky po vrcholu sopečného kuželu sopky s příznačným jménem Peklo je zde také termální elektrárna a několik bahenních kráterů. Tady se šťourání do sopky nevyplatilo – pokusné vrty Kaflu dopálily a po téměř 300 letech začala znovu soptit. Série výbuchů jí trvala téměř 11 let.

Dettifoss

Cesta se stále více točí na západ. Nejdřív jsem si dopřál jeden z mnoha kostelíčků, o kterých se vypráví, že když ho nejvíce ohrožoval lávový proud, místní pastor zachránil kostel i celou vesnici svým ohnivým kázáním. Láva opravdu těsně před kostelem končí, ale soudě podle toho, kolikrát jsem se s podobným povídáním na Islandu setkal, musejí být zdejší duchovní mimořádně účinní. Brzy ale přede mnou byl národní park s těžko vyslovitelným názvem Jokulsárgljúfur. Značná část je ale přístupná jen těm, kteří jsou ochotni za unikátní vyhlídkou propotit tričko či dvě. V tomhle ohledu jsem zůstal mastňákem a dopřál si pouze vodopád Dettifoss.


Cesty k němu vedou dvě, ale tu západní lze doporučit jen majitelům čtyřkolek a ještě k tomu pořádných. I tak se budou ploužit rychlostí splašeného hlemýždě. Já se vydal cestou východní a po pravdě řečeno ani ta za moc nestála. Pokud přijedeme z východní strany, jsme navíc na závětrné straně, takže nám nebude vlhnout objektiv.

Zato vodopád za nějaký ten prach rozhodně stál. Po islandském zvyku si dojdeme až k místu, kde se voda láme a padá dolů a můžeme si do ní klidně hrábnout rukou. Slabší nátury sice dostávají ve chvíli, kdy vidí živitele rodiny, či majitele klíčků od auta, stát 20 cm od vody padající do propasti, infarkt, ale trocha adrenalinu neškodí. Prohlížet si vodopád můžeme buď přímo z úrovně vody (kde se navíc dočkáme nádherné duhy), nebo si můžeme vylézt „o patro“ výš a pěkně vše kontrolovat ze skal.


Překonat poušť

Další cesta znamená překonání pouště, a pokud nemáme nervy či čas na pravou cestu do vnitrozemí, tady budeme tomuto zážitku nejblíže. Musíme překonat velkou vzdálenost, ve které nás mimo více či méně dobré silnice budou doprovázet jen pole sopečného prachu a ledovcové splazy. Na rostlinu narazíme jen velmi zřídka. Za krásného počasí má cesta svoji divokou přitažlivost, ale pokud máme smůlu a prší, je to cesta nekonečná a značně depresivní. Prakticky jediné místo, kde uvidíme živáčka, je Modruhalur, s 459 metry pravděpodobně nejvýše situovaná farma na celém Islandu. V podstatě se jedná o zastávku autobusů, takže mimo potřebných záchodů a teplého jídla máme na velmi dlouho dobu jedinou možnost načerpat benzín. A že ty pumpy stojí za to. Dalším lákadlem je i kostel (bohužel zamčený), který v roce 1949 postavil místní farmář na památku své ženy.

Egilsstadir

Toto město je skutečným centrem, i když teprve nedlouho. Dokud totiž nebyla dokončena okružní silnice, muselo se sem buď letecky nebo objet celý ostrov. Možnost ubytování a jídla je příjemná, jinak město nic moc. Prakticky vše postaveno někdy v padesátých letech a určitý prefabrikovaný pocit zůstal. Výrazně hezčí pohled na město je ale z druhé strany, zájemcům o fotografii připomínám, že to musí udělat ráno, jinak to mají proti slunci.


I tak se ale oblast může pochlubit dvěma specialitami – v jezeře Logurinn žije islandská obdoba lochnesky, o kus dál je zase jediný les na Islandu hodný svého jména.

Mnohem zajímavější je ale prodloužit si cestu až do Seydisfjorduru, což je město, kam dodnes jezdí ferry, takže je pro řadu lidí prvním kouskem Islandu, který uvidí. A jsme opět u okružní silnice – před jejím dostavením musel každý, kdo přijel na ferry, objet Island severní cestou.

Severní část Islandu

Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si
dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy
výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní,
i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu,
protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív
přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou.
Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem
sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka
donutila k zaváhání a zastavení.


Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní, i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu, protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou. Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka donutila k zaváhání a zastavení. Audinka zastavila také a kousek couvla. Je to dobré, došlo jim, že jsou druzí, řekl jsem si a jel dál. V půlce mostu jsme se potkali. Chvilka gestikulování a bylo jasné – mladí Švédové nacpali audinku k prasknutí, přes nacpaná zadní sedadla neviděli a couvat podle postranních zrcátek si netroufali. Copak o to, ale za mnou stály tři další auta. A tak ven, těm za mnou vysvětlit, že blázniví Švéďáci neumí couvat a doufat v nejlepší. Naštěstí za mnou byli jen domorodci, takže se jen usmáli a začali couvat.

{{reklama()}}

Skalní drak

Po desítkách kilometrů celkem nezáživnou oblastí jsem se pustil do šíleného objezdu poloostrova, ze kterého se můžeme kochat nádhernými pohledy na úzký fjord Midfjodur. Šílenost je především ve více než sedmdesáti kilometrové zajížďce, navíc po úzké prašné silnici. Vedle hrstky farem navíc téměř nenarazíme na živáčka (pokud nepočítáme turisty). Cesta ale stojí za to, nejdříve si můžeme vychutnat skály, na kterých se vyhřívají tuleni (byť bez dalekohledu z toho moc mít nebudeme), o kus dál zase značku varující před zastavením, neboť v okolí hnízdí ptáci, kteří vyrušující turisty nemají v lásce. Hlavním tahákem je ale dvojitý skalní oblouk Hvitsekur, který z pobřežního útesu nabízí skutečně úchvatný pohled. Kdo není líný, může se v době odlivu dostat až k němu, projde se ale pořádně a bez gumáků to doporučit nelze. Fantazii se meze nekladou, podle některých průvodců skalní útvar připomíná pijícího draka, podle jiných zase trolla, který s prvním paprskem slunce zkameněl.


Hotely Eda

Turistická sezóna Islandu je krátká, dobrodruhů, kteří sem přijedou v zimě, je skutečně jen hrstka. A tak není divu, že se hotely snaží během krátké sezóny vydělat, co mohou. Ceny jsou proto často mastné, ale to mne teprve čeká. Druhým problémem je spíše nedostatek hotelů. V posledních letech se to společnosti, které mimo jiné patří také letecká společnost Island Air, podařilo vyřešit šikovným trikem – v létě jsou na hotely předělány místní internáty. Dnes jich takhle funguje již 13 a musím říct, že k všeobecné spokojenosti. Ceny jsou velice přívětivé, všechno funguje (někde se pravda musíme spokojit se sprchou či záchodem na chodbě) a součástí je vždy velice solidní restaurace, o internetu zdarma ani nemluvě. Jak přesně to funguje, to mi není jasné. Jestli hotely, známé pod jménem Eda, na letní sezónu najímají vlastní kuchaře nebo jestli se studenti dopřávají takto chutná jídla celý rok, nehodlám řešit. Pravdou je, že v okolí stejně jiná restaurace není.

Laugarbakki

A tak jsem v prvním hotelu Eda zakotvil i já. Ráno jsem z městečka Laugarbakki o pár domech vyjel a na prvním rozcestí začal fotografovat kameny pomalované do panáků. Zaujal mne i přijíždějící traktor s malebným dědkem za volantem. Můj zájem ho inspiroval, zastavil a začala dlouhá debata o kvalitách jeho traktoru, který s láskou a péčí šolíchá již od roku 1959.


Kostel s trávou

V blízkém okolí je také nejlépe zachovalý kostel se zdmi z trávy, což po dlouhá staletí býval tradiční způsob stavby islandských budov. Kostel ve Vidimyri byl postaven v roce 1834 místním tesařem Jonem Samsonarsonem. Při prohlídce interiéru, kde musíme pro Island celkem nečekaně vysolit několik euro na vstupné, si musíme dát pozor na hlavu, trámy jsou proklatě nízko. Přílišná demokracie však v kostele neexistovala – dodnes je jasné, kde seděly bohaté rodiny a kde se tísnila chudina. I když budova je z pohledu Evropana zmlsaného gotikou téměř nová, oltář z roku 1616 nám to bohatě vynahradí. Jen o pouhých 14 let mladší je pak kostelní zvon.

Směr východní

Silnice se začala prodírat na východ. Za zastávku rozhodně stál skanzen Glaumbaer, který ve vzorném stavu představuje několik propojených domů s tradičním zateplením trávou. Můžeme si je pěkně projít a přemýšlet nad tím, jaké to asi bylo prožívat zde dlouhou zimu, kdy slunce svítí jen několik hodin denně. Ovce byly uvnitř, lidé většinou spali nad stájí, aby si užili teplo. Dnešní okna pocházejí až z 19. století, dříve byla spíše symbolická. Muži i ženy pracovali uvnitř, jeden byl vyčleněn na četbu básní nebo ság. Jestli se při čtení střídali nebo jestli tuto funkci měli ti nejslabší či nejstarší, o tom se nikdo nezmiňuje.


Holfos

O kus dál je malinká rybářská vesnička Holfos, kde jsou překvapivě dvě muzea. Obě vybírají vstupné, ale stojí za to. Obě budovy natřené na černo jsou v prudkém slunci neobyčejně malebné, ale za krásu zaplatíme odpovídajícím pachem théru. Přístav rozhodně nevypadal nijak čiperně, pravdou je, že časné odpoledne není zrovna doba, kdy rybáři vyjíždějí na moře.

Za městem se v dálce krčí uprostřed louky další z pracně zachovalých zatravněných kostelů. Parkoviště nikde, nejdřív musíme otevřít bránu na soukromý pozemek, honem pečlivě zase zavřít, aby farmáři neutekli ovce a ten kilometřík dojet ke kostelíčku. Tentokrát v něm nikdo není, takže zdarma. Pozoruhodné, 300 let staré zvony lze asi těžko ukrást, ale více než 500 let starý oltář lze pohodlně strčit do kufru auta. To ale na Islandu asi nikoho ani nenapadne. Požehnaná to země.

Znovu koně

Mrak prachu mne nutí zastavit. Nejsem sám, provoz se zastavuje také v opačném směru. Vepředu cválá islandský kůň s jezdcem, za ním celé stádo. Kolonu uzavírá pastýřský pes, chudák to má celé na starosti. Zvířecí kolona naštěstí odbočila a mohlo se jet dál, ještě že jsem stačil vyskočit a ukořistit fotku. Islandští koně nemají podkovy, takže se většinou silnicím vyhýbají a chodí po okraji, mezi silnicí a plotem chránícím pastviny.


Biskupské sídlo

Na náboženské památky je tato oblast očividně bohatá. Na Island nepatrná zajížďka do vnitrozemí (a ostatně jediné autem sjízdné místo celého obrovitého poloostrova) mne dostala do místa se jménem Hólar. Dnes si těžko dovedeme představit, že bylo založeno již v roce 1106. Dalších šest set let bylo náboženským centrem severní části Islandu. Dnešní podoba kostela, poněkud honosně nazývaného katedrálou, pochází z roku 1763. Jelikož se mne ujal farář, který až toužebně toužil po nějakých dotazech, byl jsem informován skutečně detailně. Objasnění toho, jak těžký musel v ještě celkem nedávné minulosti být život na Islandu, je jasné i z toho, že v roce stavby poslední verze kostela nebyl na celém ostrově nikdo, kdo by dokázal postavit kamennou stavbu. Proto se kameník musel přivézt až z Německa. Kostel postavil, na Islandu se mu zalíbilo, oženil se zde a zůstal v Hólanu. Na jméno německého kameníka s polským jménem Sabinsky si vzpomeneme už u vchodu, ve zdi je totiž náhrobek jeho dvouměsíční dcery. Celá výzdoba stojí za to, mně osobně se nejvíce líbil oltář. Jako u všech předmětů v kostele, nikdo neví, jak je přesně starý. Ví se jen, kdo jej kostelu věnoval – někdy kolem roku 1520 to byl poslední katolický biskup Jon Arason. Samotný biskup pak nepřežil reformaci, což znamenalo úspěšný konec katolíků na Islandu.