Ledovce a gejzíry Islandu

0
250


Postupně jsem se začal vracet do Reykjavíku, dostal jsem se na jižní stranu ostrova a směřoval na západ. Místní středisko Hofn nestojí za zmínku, ale na ubytování stačí. Cesta ovšem není prostá zajímavostí. Tou největší jsou oblasti zvané „sandur“, což jsou planiny plné štěrkových zbytků po ustupujících ledovcích. Jedná se o desítky kilometrů štěrků protkaných stále se měnícími koryty řek. Právě proto byla tato oblast tou poslední, kde se podařilo dokončit okružní silnici. Navíc se občas probere sopka ukrytá pod ledovcem a pak se dějí věci. Naposled to bylo v roce 1996 a pod útoky řek a bahna zmizelo 1 600 metrů mostů. A nemusí se zlobit zrovna sopka, stačí pořádný vítr tím správným směrem a budeme se prodírat písečnou bouří, jejímž výsledkem bude nepříjemná debata při vracení auta.

Hlavní atrakcí celé oblast je samozřejmě gigantický ledovec Vatnajokul, který pokrývá 3 280 čtverečních kilometrů a v některých místech je vrstva ledu hluboká až kilometr. Líné turisty ovšem nejvíce zaujme ledovcová laguna Jokulsarlon, kterou jsme si mohli vychutnat hned ve dvou filmech s neprůstřelným špiónem Jamesem Bondem. Pro opravdové fandy je to tedy něco jako poutní místo. Za návštěvu opravdu stojí.


Jokulsarlon

Celá laguna vznikla vlastně náhodou, když se většina odtoku zasypala posunem půdy. Ještě před pár desítkami let navíc ledovec dosahoval téměř k moři, dnes vodu odvádí nejkratší islandská řeka Jokulsa a hrozí, že s sebou vezme i most. Po laguně se můžeme za celkem nevelký poplatek nechat povozit obojživelnou „kachnou“. Kupodivu nikde není žádná budka s prodavačem lístků, místní to mají promyšlené dokonale. Kolem vody se poflakuje chlapík v odrazové vestě a tomu stačí říct, že chci dva lístky na příští cestu. Pěkně na ksicht řekne čas odjezdu. Patřičný počet lidí se potom postaví do frontičky, dvě slečny je zkasírují a jede se. Slabší nátury blednou, protože laguna je až 160 metrů hluboká, kachna se naklání a po palubě se můžeme podle libosti procházet, takže náklon ještě zvětšujeme. Jako bonus nám dají cucnou ledu starého 1 000 let, no neocucejte to. Ale zážitek je krásný, z ledovce padají kusy, které se pomaloučku sunou směrem k moři, slunce dělá z ledu křišťálové kamínky, do toho nejrůznější odstíny modré. Nádhera.



Svartifoss

Součástí gigantického ledovce je i národní park Skaftafell, kde si můžeme dopřát řadu výprav. Ta nejpohodlnější je k vodopádu stejného jména. Po obou stranách vodopádu jsou černé čedičové sloupy, takže máme dojem varhan. Vedle toulání po parku se můžeme vydat i k ledovci. Ten může být pro někoho zklamáním, krásně bělostný je až pěkně daleko, špička připomíná spíše umouněného kominíka, v protisvětle se ale zajímavě třpytí. Můžeme si na něj vylézt, cesta to ale není z nejpohodlnějších a v případě uklouznutí čeká nepříjemná koupel v ledové říčce.

V případě jiného ledovce se zase dostávám do naplavených štěrků, takže procházka připomíná něco mezi kamenolomem a pískovnou. Sice si nabírám do bot, ale poctivě se brodím dál a dál. Ve chvíli, kdy to pode mnou zarachotí a o pár metrů vedle se propadne sloupec hlíny a štěrku a ukáže se, že se procházím dobrých 70 metrů nad ledovcovou říčkou, která si v náplavě udělala solidní jeskyni, zalapám po dechu a svižným pochodem se vydávám zpět.



Dyrhólaey a Papuchálek severní

Nejdříve musíme minout řeku Fúlilaekur. Tu není možné přehlédnout, díky sírovým pramenům sopky Katla patřičně páchne po pukavcích. Výrazně zajímavější je ale chráněná oblast Dyrhólaey, kde si při procházce pláží z černých oblázků můžeme prohlídnout nejen čedičová skaliska, ale také přírodní oblouk. Pokud máme štěstí, bývá to také jedno z nejlepších míst na fotografování papuchálků severních. Ty jsou něco jako kříženec papouška a kachny, ale stejně tak jsou i symbolem Islandu a najdeme je všude, od pohlednic přes plyšové hračky až po vycpané exempláře. Já ale štěstí neměl.

Skógafoss

Tento vodopád bývá turistickými průvodci vyhlašován za nejvíce fotogenický vodopád na celém Islandu. Není mi jasné, jak na se na to přišlo. Vodopád je to krásný, o tom nijak nepochybuji, ale ať se k němu postavíme jakkoliv, vodní tříšť bude kazit záběr. A nekonečné schody, které na pravé straně lákají k expedici, v podstatě nevedou nikam a námahu si můžeme odpustit.



Gejzír

Teď se konečně dostáváme ke gejzírům. Ten pravý, který dal všem světovým gejzírům jméno, si bohužel nevychutnáme. Již delší dobu nefunguje, a pokud opravdu trváme na tom, že jej chceme spatřit, musíme počkat na islandský státní svátek, kdy se jej někdy podaří k erupci přesvědčit mýdlem. Ani to ale není jisté, takže vyfotografovat jezírko a kámen s nápisem a honem dál. Mnohem spolehlivější je blízký Strokkur, který oslní 20 metrovým sloupcem vody každých pár minut.

Podařilo se vyfotografovat a pak jsem měl čas i klid na pozorování ostatních. A stálo to za to. Díky blízkosti hlavního města sem jezdí každý autobus s turisty. Jeden vyplivne německé babičky, druhý francouzské venkovany a třetí americké turisty, které nenadchne nic. Všichni se hrnou ke gejzíru. Díky provazu okolo do něj naštěstí nemohou spadnout, tak alespoň stojí kolem dokola. Že díky větru bude někde návětrná strana, která nutně dostane sprchu, to nikoho nezajímá. Každý vytáhne foťák a postaví se do pozoru. Po dvou minutách střídavě opadne pozornost nebo se foťák automaticky vypne. Třetina turistů tak dále hlídá gejzír, třetina začne mačkat čudlíky na foťáku a třetina dá fotoaparát k pasu. V tom se gejzír probudí, ale než se podaří nastartovat levné digitály, je po erupci. Část zmáčených turistů znechuceně odchází a stěžuje si průvodci, že je nevarovat. Část ulovila snímek a jde spokojeně do autobusu, zbytek si nadává a čeká na další erupci.


Ještě honem obejít všechny bahenní minikrátery a potůčky s okraji zažlucenými sírou, nafotit všechno možné, pochopit proč sem staří Islanďané jezdili jako do prádelny a kraj gejzírů, který turističtí průvodci prodávají jako to nejdůležitější na celém ostrově je za námi. Ale konečně nejsme sami, turistů jsou hordy a až do konce pobytu se jich už nezbavíme.