Autor: Valovi

Pár kilometrů jedeme k západu a neustále pozorujeme oblohu. V údolí se válí cáry mlhy, nad nimi se občas objeví vrcholky hor. Míjíme malebné vesničky a u jedné z nich, u Chateau – d´ Oex, uhýbáme z vytčené trasy a míříme asi 20 km na sever do Gruyéres (německy Greyerz). Nemůžeme si přece nechat ujít návštěvu prý nejmalebnější vesnice v Evropě. Že vám je název nějak povědomý? Není divu – stejně se jmenuje slavný sýr, který se zde vyrábí. My se sem nevydáváme za sýrem – i když i ten by určitě bylo dobré ochutnat –, ale za „patinou věků.“

Protože vesnice je uzavřena pro cizí automobily, zastavujeme na velkém parkovišti v těšné blízkosti města. Je devět ráno a slunce začíná slušně připalovat. Kéž by pěkné počasí vydrželo. Stojíme na začátku hlavní ulice a hned musíme říci, že zajížďka stála zato. Máme pocit, že jsme se propadli tak o pět století do minulosti. Jen ten asfalt na vozovce uprostřed sem nějak nepatří.

Malé náměstí (či snad náves, když se jedná o vesnici) je lemováno starými domy, v nichž se dole usídlily restaurace a obchůdky, v oknech našly své místo bohatě kvetoucí muškáty. A styl domů? Něco ze stylu francouzského, něco z italského a něco z německého. Je to přirozené, vždyť se nacházíme právě na rozhraní těchto tří kulturních oblastí.

Náměstí uzavírá na druhé straně kaple a nad ní vykukuje kus hradu. Než do něj vejdeme, vystoupíme ještě na hradby a v jejich blízkosti objevíme další malebná zákoutí. V restauraci se právě uklízí, z obchůdku usměvavá Švýcarka vydělává nejzajímavější zboží. Hned před námi jdou dvě ženy a vedou spolu živý rozhovor. Jinak je zde po ránu klid.

Masivní hrad hraběte Gruyéres, feudálního vládce regionu ve 12. století, stojí na nejvyšším místě a z něj hrdě přehlíží široké okolí. Dnes už sice neplní funkci strážce, ale možno říci, že tak trochu i teď je ve státních službách. Od roku 1938 je ve vlastnictví kantonu Fribourg a jeho část slouží úředním účelům. V další části se nachází muzeum.

Obejdeme hrad a sestoupíme ještě ke hřbitovnímu kostelu. Bělost jeho zdí září do dálky, stejně tak jako červeň jeho střechy. Je to trošku morbidní, ale velice často při našich výletech zabloudíme i na hřbitovy. Ale vždyť i ony jsou dokladem kultury právě navštívené oblasti. Vypovídají o zvycích místních obyvatel, o tragédiích, o úctě k mrtvým i o touhách živých.

Znovu se vracíme k proslavenému sýru. Všude se nacházejí poutače zvoucí k exkurzi do jeho výrobny. Ne, touto nabídkou se zlákat nedáme, ale ódy pěné na sýry z Gruyéres nás přinutí k ochutnávce. Při naší první zastávce na nákupu pátráme po sýrech s označením Gruyére. Setkáme se s nepřebernou nabídkou a tak není divu, že v ní značně tápeme. Vybereme tři druhy a okamžitě se do jednoho z nich pustíme, abychom zjistili, co jsme si to koupili. Sáhli jsme po vysoce aromatickém sýru, tak lahodný a tučný sýr jsme zatím nejedli. Sice nejsme znalci sýrů, ale zvláštní, dosud nepoznaná chuť v nás zanechá silný dojem. Na chvále zdejších sýrů asi něco opravdu bude.

Příjemně naladěni z návštěvy Gruyéres ujíždíme k jihu. V nedalekém Montbovonu nás vyvede z míry neobvyklá dopravní situace. Jedeme po široké silnici a najednou se proti nám řítí něco mezi vlakem a tramvají. Ano, na začátku městečka jsme zaregistrovali, že koleje, které vedly loukou pod silnicí, se objevily hned vedle silnice. Teď i vidíme, co po těchto kolejích jezdí.

Ráno sice vypadalo slibně, ale počasí se opět zhoršuje. Nicméně jedeme dál a necháváme se okouzlovat přírodními krásami. Našimi průvodci jsou hluboká údolí, propasti, na jejichž dně se valí voda, horské vrcholky ještě zalité sluncem, půvabné domy v místech, v nichž bychom je nikdy nehledali (říkáme si, jak v té stráni mohou lidé vůbec žít), zatáčka stíhá zatáčku.

Pokračujeme dále na západ, profrčíme Interlakenem a zastavujeme ve městě Spiez. Než se do něj dostaneme, máme trochu potíže, protože na hlavní silnici se stala nehoda, a my musíme objíždět. Vše ale zvládneme. Projedeme okrajovými částmi, z parkoviště nad starou částí města otipujeme, kudy se dostaneme dolů, a pak hurá za architektonickými památkami věků dávno minulých.

Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See. Příliš informací o minulosti tohoto města se nám nepodaří zjistit, lépe na tom jsme u informací o jednotlivých budovách.

Zaparkujeme v těsné blízkosti jezera a k němu také vede nejprve naše cesta. Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené pro nás až nepochopitelným klidem. Předzahrádky mnoha restaurací jsou plné, všude v uličkách i na molu jezera korzují lidé. I my se k nim přidáváme a plnými doušky nasáváme pohodu a klid. Ne že bychom nahlíželi do talířů obědvajících – musíme ale sebekriticky přiznat, že i sem nám občas sklouzne zrak –, ale pohled na jezero i k horám přes něj je přenádherný.

Postojíme na břehu, zajdeme do přístaviště, prohlédneme jízdní řád vyhlídkových lodí a pak se vydáme ke středověkým městským památkám. Vystoupáme po úzkých schůdcích. Vpravo od nás „se usadil“ zámecký kostel sv. Kolumbana z 11. století s gotickými freskami a přímo před námi nás zve k návštěvě vchod do hradu. Jeho nejstarší části pocházejí z 12. stol., k dostavbám docházelo od 14. do 18. století. Dnes zde sídlí muzeum, nacházejí se tu úřední místnosti a v reprezentačních místnostech se konají koncerty. U zámku je v tuto dobu v plném květu krásný park. Posezení v něm určitě srovná nervy. I my podlehneme jeho různobarevné a voňavé kráse.

Odjíždíme ze Spiezu a údolím Nieder Simmental stoupáme opět do hor. Zastavujeme tam, kde nás zaujme přírodní scenérie, u zajímavých staveb i ve chvíli, kdy se ke slovu hlásí náš žaludek. Z vytčené trasy na jihozápad si ještě odskočíme do průsmyku Jaunpass a pak už hledáme kemp. Najdeme ho v městě Saanen.

Tedy nenajdeme ho hned. Po detektivním pátrání nevěřícně hledíme na to, co je definováno jako kemp. Vpravo řeka, pak kousek trávníku, asfaltová cesta (bez zákazu vjezdu), následuje opět pruh trávníku, další, už jen prašná cesta, zase trávník tak na šíři normálního stanu a za ním železniční trať. No poněkud originální kemp, ale my se spokojíme se vším. „Paní domácí“ je vstřícná, sociální zřízení čisté (jak také jinak ve Švýcarsku) a tak se ubytujeme. Večer, se zapadajícím sluncem, vplujeme do ulic, či spíše uliček Saanen. Pozornost věnujeme nejen historicky významnému kostelu z let 1444 – 1447 a dřevěným, vyřezáváním i malbami bohatě zdobeným domům ze 16. – 18. století bernského typu, ale i věcem modernějším. Tady dokonce i pochopíme, proč mnohé dřevěné domy se nám zdály pro dvě či tři rodiny (rodiče a třeba jejich provdané a oženěné děti) příliš velké. V domě žije osm i více rodin, mezi nimiž není evidentně žádný příbuzenský vztah. Takže jsme se setkali s „činžovními“ domy ve švýcarském stylu. Ale to není vše ze zajímavostí tohoto přívětivého městečka. Neodoláme pokušení a nejprve prohlížíme překrásné a velmi funkční vozítko, něco mezi traktůrkem a otevřeným náklaďáčkem. Nakonec se odhodláme se do něj i posadit. Nikdo z kolemjdoucích nás nevyhodí, nikoho svou drzostí nepohoršujeme.

Noc není vůbec klidná. Přehnal se liják s typicky letní bouřkou, kdy hrom mezi horami strašidelně duní, jakoby i on ukazoval člověku jeho malost a nicotnost ve srovnání s možnostmi přírody. Náš starý, stařičký stan tuto pohromu nevydržel. Ne že by „zkolaboval“ úplně, ale nemůžeme už říci, že jsme spali v absolutním suchu. Však nám slouží již neuvěřitelných 17 let a nutno říci, že ho vůbec nešetříme. I přes toto nepříjemné poznání jsme v pondělí ráno příjemně naladěni, protože z mlžného oparu se rodí čisté ráno. Zda bude i den příjemně slunečný, to zatím nejsme schopni odhadnout. Na rozmary počasí jsme si už letos zvykli, prostě se právě podle počasí zařizujeme. Ještě že jsme vypracovali „suchou“ a „mokrou“ variantu naší dovolené.

Dost bylo filozofických úvah. Před námi se náhle objevuje další historické město, město Aarau. Po krátkém „motání se“ zdárně zamíříme do centra a zaparkujeme téměř v něm. Jen co vyjdeme z podzemního parkoviště, uvidíme velký poutač na informační centrum. A to je pro nás „to pravé ořechové.“ I tady nejsme zklamáni. Nabídka je bohatá, slečny či paní příjemné, poradí a vůbec nedají najevo pohoršení nad naší mizernou němčinou. Že nám hned stoupne sebevědomí, to snad nemusíme dodávat.

Aarau leží na řece Aare, má prý krásné historické centrum, postavené ve stylu, jenž naznačuje, že na jeho architekturu mělo rozhodující vliv období, kdy toto území kontroloval Bern. Pro svou jednotnou výstavbu s řadou pozdně gotických a barokních domů je nazýváno „městem štítů.“ Bylo založeno ve 13. století a patřilo k habsburskému majetku. Od roku 1415 bylo ovládáno již zmíněným Bernem, roku 1803 se stalo správním střediskem nově zřízeného kantonu. Dnes sice patří s osmnácti tisíci obyvatel k malým městům, ale o to by podle informačních materiálů mělo být půvabnější. Takže hurá za poznáním jeho krás.

Hned vedle informačního centra se majestátně do výšky tyčí Horní brána s Horní věží. Její základy byly položeny kolem roku 1270, v 16. století byla přistavěna další tři patra. Od paty ke špičce prý věž měří 61,24 m, čas města zde odměřují hodiny z roku 1532.

Městský kostel září do dáli svou bělostí, neomylně k něm směřujeme ulicí lemovanou starobylými domy. Jejich štíty se široce převislými římsami upoutají naši pozornost dříve, než samotný kostel. Ten je trojlodní bazilikou z let 1471 – 1478 a byl postaven Sebastianem Giselem. Barokní věž ho zdobí od 17. století. Varhany byly původně sestaveny pro francouzský kostel v Bernu, později je „vzácní muži z Bernu“ darovali do Aarau. Okna v kostele jsou sice moderní, ale velice dobře zapadají do středověkého interiéru. Chvíli se uvnitř kostela zasníme, potom pokračujeme dál.

Po schodech seběhneme mezi další starobylé domy do části nazývané Halde. Vpravo, ve stráni pod kostelem, stojí věž, tzv. Turm Rose, což je pozůstatek původního malého městského hradu. V roce 1515 přešel hrad do rukou města a byl přebudován na radnici. Kamenná masa věže je dosud výmluvnou výpovědí o jeho někdejší slávě. Rozhlížíme se vpravo i vlevo, dopředu i dozadu a v každém pohledu nalézáme něco nového, čeho jsme si dosud nevšimli. Ale právě o tom je přece poznávání neznámého.

I naše další cesta vede kolem domů, které by mohly dlouze vyprávět o tom, co se událo v jejich útrobách i v jejich nejbližším okolí. Kolem radnice, jejíž střední část je pozdně gotická, dojdeme k historickému obchodnímu domu, který provokuje kolemjdoucí červenou barvou omítky. Nahlédneme i k tzv. Schlössli, dnes muzeu, jinak nejstarší stavbě ve městě, pocházející z 11. století.

Kolem moderních obchodů se vrátíme na parkoviště, kde jsme zanechali svého čtyřkolového miláčka. První den našeho švýcarského pobytu se pomalu chýlí ke konci. Můžeme říci, že se vydařil. Ještě alespoň přes sklo auta oceníme krásu malebného města Aarburgu, jehož klid střeží mohutná pevnost (mimochodem právě v opravě), a pak se už soustředíme na hledání kempu. Je sice teprve pět hodin odpoledne, ale cítíme se dost unavení.

Při sjezdu k jezeru Sursee nás zve poutač do kempu Sursee – Waldheim. Neváháme, zastavíme a na terase rodinného domu objevíme „pana ubytovatele.“ Jeho usměvavá tvář a vstřícnost nás nenechává na pochybách, že tady je pro nás to pravé místo pro strávení dnešní noci. Vyplníme dotazník, dostaneme písemné rady pro pobyt v kempu dokonce v češtině, postavíme stan, provedeme hygienu, uvaříme večeři. A po ní „padneme.“ Měli jsme sice představu, že se projdeme k jezeru, po večeři však tuto možnost zavrhneme a raději si užíváme poklidnou siestu. Jen co ulehneme, přemůže nás úvaha a my se ocitáme v objetí posilujícího spánku.

Dnes je Basilej živým, pulsujícím, moderním městem. Řeka Rýn ho rozděluje na Malou a Velkou Basilej, ta Velká je právě zmiňovaná Bezilia. Turistům nabízí nejen „materiální“ potravu, ale i potravu „duchovní.“ I když preferujeme tu druhou zmíněnou, určitě se nebudeme bránit ani té první.

Zaparkujeme a okamžitě se ocitáme mezi novostavbami. Jejich vzdušná krása nás ale provází jen na první ulici, kterou procházíme. Během deseti minut nás obklopí budovy výrazně staršího data, došli jsme totiž do oblasti tzv. Klosterbergu. Staré domy na malém půdorysu se vyšplhaly do výšky dvou až tří podlaží, dvě řady oken jsou často i ve štítových zdech. O duchovní záležitosti zdejších obyvatel se staral a stará kostel Elisabeten von Basilea, jehož základy jsou gotické. Starobylost zdejších míst dokreslují lampy pouličního osvětlení. Ty jsou ale určitě o nějaké to desetiletí či století mladší, jen vhodně provedené.

Jen co opustíme přítmí kostela, zůstaneme stát „s pusou otevřenou.“ Dlouhá zeď v jeho blízkosti má neobvyklou výzdobu. Jsou na ní nalepeny talíře, mísy a misky všech možných tvarů a velikostí. Mezi barvami ale jednoznačně převládá bílá. Prohlížíme toto „umělecké“ dílo a uznáváme, že lidská fantazie nezná mezí. Seběhneme po schodech a opět žasneme. To, co náš úžas vyvolalo, je kašna Jeana Tinguelyho, vybudovaná v roce 1977. Vodní nádrž v parku je oživena kovovými „stroji“ nepopsatelných tvarů. Ty tady jen tak zbůhdarma netrůní ve vodě, ale pohybují se. Tady velké naběračky nabírají a vylévají vodu, tam se otáčí kolo a vedle „chrlič“ vodu chrlí. Tato originální dílka sestavil Tinguely z desítek kusů již nepotřebných a navzájem si zcela cizích předmětů. Že tato neobvyklá podívaná přitahuje pozornost turistů i „domácích,“ o tom není pochyb. Kolem nádrže není ani chvilku klid, na lavičce u bazénku se dají tato neumdlévající perpetua sledovat nekonečně dlouho.

Na náměstí Barfüsserplatz panuje čilý ruch. Na zdejším trhu se prodává všechno možné, dnes zde převládá nabídka květin. K návštěvě zve Historické muzeum s bohatými sbírkami, umístěné v budově ze 14. století, která dříve sloužila jako františkánský kostel.

Návštěvu žádného z basilejských muzeí nemáme tentokrát v plánu a tak nahlížíme do mapy, abychom se rozhodli, kam budou mířit naše další kroky. Váhání nad mapou zaregistruje kolem procházející starší paní a okamžitě se nás francouzsky ptá, zda nepotřebujeme poradit. Naší mizernou němčinou jí odpovíme, že bohužel francouzsky nemluvíme. Ona se jen pousměje a okamžitě přejde k němčině. Doporučuje nám návštěvu radnice, hlavního chrámu, muzeí i dalších pamětihodností. Je milá, viditelně má „své“ město ráda a dobře ho zná. A tak nás v tuto chvíli napadá otázka, kolik obyvatel kteréhokoliv našeho města by bylo schopno o tom „svém“ městě takto zasvěceně vyprávět.

Náměstí Marktplatz vévodí již zmíněná radnice. Její reprezentativní, bohatě zdobená budova je nepřehlédnutelná a asi každý návštěvník Basileje ji zařadí do programu své procházky po městě. Hlavní část rumělkově červené, zlatem bohatě zdobené, budovy se třemi oblouky v průčelí je nejstarší, postavil ji v letech 1508 – 14 městský architekt Jerg Rouber ve stylu burgundské pozdní gotiky. Na počátku 17. stol. byla radnice renovována a na konci 19. stol. byla přistavěna její levá část a věž na pravé straně. Hodiny jsou dílem mistra Wilhelma z let 1511 – 12, malby na stěnách od samotného Hanse Holbeina byly bohužel zničeny. Zachovány zůstaly fresky z dílny H. Bocka ze 17. století ve vnitřním dvoře ve stylu burgundské gotiky i socha zakladatele města Munatia Planka ze 16. století, umístěná na podstavci u vnějšího schodiště.

Také nedalekým náměstím nazývaným Rybí trh (Fischmarkt) jdou dějiny již několik století. Jejich němými svědky jsou domy i krásná kašna. Ta je ozdobena sochami Panny Marie a sv. Petra a Pavla a převládá na ní též červená barva, nechybí zde i zlaté zdobení. To, na co se díváme, je kopie, originál gotické kašny je v muzeu.

Vystoupáme po schodišti a úzkou uličkou dojdeme ke kostelu sv. Petra, nově postavenému v době konání známého koncilu. Podle písemností zde byla již v 9. století modlitebna. Nejstarší části kostela, které dnes můžeme vidět, byly postaveny ve 13. století, hlavní budova byla dokončena ke konci 14. století a kostelní věž pochází z roku 1430. Uvnitř kostela jsou zachovány nástěnné malby ze 14. století zobrazující události ze života a smrti Ježíše Krista.

Z teras dohlédneme k Rýnu. Přejdeme na jeho druhý břeh, odkud se nám otevře pěkný pohled na staré město. Vrátíme se zpět a zastavíme se až u nejznámější basilejské církevní stavby, u chrámu zvaného münster. Jeho pestrobarevná střecha a dvě štíhlé, 64 a 62 m vysoké, věže vévodí celému městu, stavba zaujme tmavě červenou barvou pískovcových kvádrů, z nichž je postavena. Bohužel právě prochází generální opravou a tak nám její vnější krása zůstává téměř celá utajena.

Po léta stávalo v tomto prostoru několik kostelů. V 11. století, když moc nad městem získal biskup, rozhodl se vystavět katedrálu. Byla postavena v románském slohu z růžového pískovce. Obnovy se stavba dočkala v gotickém slohu a tehdy byly přistavěny i dvě věže. Zemětřesení v roce 1356 ji vážně poškodilo, její rekonstrukce trvala až do roku 1500. V letech 1431 – 1438, kdy zde zasedal církevní sněm, měla románsko – gotická katedrála již dnešní podobu. Po nástupu reformace katedrála změnila své pány. Zatímco dosud byla biskupským chrámem, teď se stala svatostánkem protestantů. Za reformačních bouří byly však zničeny hlavní oltář i větší část výzdoby.

Chrám má pět lodí, je dlouhý 65 m a široký 32 m. Zvýšený chór obepíná ochoz, v dlažbě východně od chóru jsou naznačeny obrysy krypty z 9. století. Před kazatelnou se dochovala část pozdně románské dlažby ze 12. stol., v severní boční lodi je pohřben Erasmus Rotterdamský. Na prohlídku interiéru máme jen málo času – za půl hodiny budou zavírat – a tak chrám doslova proletíme. Do dvojité křížové chodby z 15. století, postavené na románských základech, se už nedostaneme.

Projdeme dalšími ulicemi, občas se ještě zastavíme před zajímavým domem, umlčíme kručící žaludek kebabem, nabereme informační materiály v turistickém centru a míříme k autu. Bez problémů vyjedeme z centra starého města, najedeme na dálnici směr Luzern a Zurich, ale – ouha. Jednolitý proud vozidel zpomaluje a zpomaluje, až zastaví. A pak už pokračujeme jen „přískokem vpřed.“ Je pátek odpoledne a je jasné, že „město přesedlalo na kola.“ Nic jiného jsme přece v čase dovolených nemohli čekat.

Po téměř hodinovém hlemýždím přesunu objevíme i důvod pomalé jízdy. Není to vysoký počet vozidel na silnici, jak jsme si původně mysleli, ale stažení dopravy ze tří do dvou jízdních pruhů. Jakmile kritické místo mineme, rychlost stoupá až na povolených sto dvacet. Ujíždíme k jihovýchodu za naším dalším cílem. Tím je hrad Habsburg, hrad, z něhož vzešel rod, jenž výrazně ovlivnil i české dějiny.

Projíždíme mírně zvlněnou krajinou. Z ní se najednou „vyloupne“ vrcholek Wülpelsberg a na něm zbytky Habsburgu postaveného kolem roku 1020. Z dálky vypadají velice skromně, rozeznáváme jen věž, nevelký palác a vlajku, s níž si pohrává vítr. Jsme zvědaví, jak vypadalo sídlo tak mocného rodu, rodu, který začínal svou dějinnou pouť jako bezvýznamný, který se však díky především sňatkové politice stal evropskou panovnickou dynastií vládnoucí v největším počtu zemí.

Teorií o původu rodu Habsburků je mnoho, někteří genealogové – pro zvýšení prestiže rodu – tvrdili, že jejich prapředky lze hledat až v antické době, dokonce u samotného Caesara. Pomineme – li legendu, narazíme v dějinách na jistého Guntrama, řečeného Bohatý. Někteří historikové ho ztotožňují se stejnojmenným hrabětem, který byl v roce 952 císařem Otou I. potrestán za zradu odejmutím statků v alsaském Nordgau. Pokud tomu tak opravdu bylo, Guntramův syn Lancelin si to vynahradil. Silou zbraní se zmocnil kraje Muri v dnešním severošvýcarském kantonu Aaragau. Lancelinův potomek Ratbod, snad jako pokání za otcovo násilnictví, založil v Muri klášter, který se pak na čas stal habsburskou rodovou hrobkou. Ratbod měl tři syny – Ottu, Albrechta a Wernera. Nejvýznamnější z nich byl ten nejmladší, který někdy kolem roku 1020 založil na soutoku řek Aary a Reussy ve zmíněném švýcarském kantonu Aaragau hrad Habichtsburg (Jestřábí hrad). Zkomoleně se mu začalo říkat Habsburg a Wernerův syn Otta II. se začal jako první titulovat jako hrabě z Habsburgu.

Pravdou je, že v době rozdrobenosti země se Habsburkové měli ze všech šlechtických rodů nejvíce k světu. Jejich panství se rozšiřovalo tak nebezpečně, že jim císař Jindřich v roce 1231 odňal kanton Uri (posléze i Schwyz a Unterwalden). Roku 1273 však Habsburkové získali římskoněmeckou korunu a hodlali své rodové panství obnovit. Ony tři „lesní“ kantony se proti nátlaku vzbouřily a roku 1291 vytvořily tzv. Věčný spolek neboli Spříseženstvo, jímž se zavazovaly ke vzájemné vojenské pomoci v případě intervence. Den přísahy – 1. srpen – je švýcarským státním svátkem, protože tato událost položila základy pozdějšího Švýcarska.

Když vystoupáme z nedalekého parkoviště k hradu, uznáme, že jsme se zmýlili v odhadu jeho velikosti. Zastřešen je skutečně jen palác a věž, ale odkryté zbytky základů dalších budov svědčí o výrazně větší rozloze tohoto raně středověkého sídla. Nejprve prohlédneme zastřešené prostory, potom podle informačních tabulí se snažíme odhadnout podobu hradu, rozhlížíme se po okolí a nakonec „jsme v šoku.“ Když totiž sejdeme na parkoviště, objevíme u schůdků pod stříškou vzorně srovnané deštníky. Na pohodu návštěvníků se prostě myslí i v tomto případě, přece nebudou při návštěvě kulturní památky moknout, kdyby snad neměli deštník svůj. Až na tuto raritu narazíme příště – a nutno říci, že za naši letošní cestu jsme se s připravenými deštníky setkali několikrát –, tak už určitě se nebudeme bezmezně divit.

Jedeme dále a pomalu „trávíme“ zážitky z hradu. Je celkem obyčejný, ale pro nás významný. A tak vedeme hlubokomyslné filozofické úvahy o tom, „co by, kdyby,“ tedy kdyby na náš bohatý trůn tehdy nedosedli bezvýznamní Habsburkové. Jenže kdyby je kdyby a skutečnost byla a často je i v současnosti jiná. Zcela jiná. A co my, malí pozorovatelé, můžeme učinit pro změnu událostí. Namítnete možná, že každý má možnost cosi změnit. Ale co je to cosi? Nechť si každý odpoví sám.

„Letošní rok nám není vůbec příznivě nakloněn“ – tento fakt konstatujeme začátkem května po několika nepříjemných a smutných událostech. Ale ani to nám nezabrání, abychom i letos uspokojili své toulavé nohy a nevydali se za krásami evropských zemí. Nakonec nuceni okolnostmi se rozhodneme pro zemi relativně blízko, zemi, kterou jsme navštívili v roce 1989 a potom jsme se jí jen třikrát na krátkou chvíli „dotkli. Tou zemí je Švýcarsko. Dost dlouho jsme se mu při našich cestách „vyhýbali“, aniž dokážeme přesně říci, proč tomu tak bylo. Snad i proto, že máme trochu ze Švýcarů strach. Jsme přesvědčeni, že se na nás budou dívat jako na chudé příbuzné a že nám to taky budou dávat najevo. Teď jen doufáme, že se nám tato naše představa nenaplní.

Letošní léto nelze snad ani nazvat létem. Sice pár horkých dnů – a je pravda, že až příliš horkých, doslova tropických, s nimiž se v našich zeměpisných šířkách spíše nemáme setkávat – už bylo, ale tento extrém nedělá léto létem. Kvůli neustálé zimě a příliš častým srážkám náš odjezd neustále odkládáme. Jeďte si do Švýcarska, do alpské země, v nejistém počasí. Z těch hor pak mnoho neuvidíte. A my letos chceme spíše než kulturní památky poznávat přírodní krásy. Vzhledem k nestálosti počasí připravujeme nejen tzv. „suchou“ variantu programu, ale i variantu „mokrou“. Snad tu druhou zmíněnou nebudeme muset využívat.

Nakonec 21. července se smíšenými pocity odjíždíme. I v tento den si potvrzujeme, že čím jsme starší, tím jsme nemožnější. A nestiháme. Rádi bychom odjeli do devíti hodin ráno, abychom projeli beze spěchu Německem. Odjezd se ale uskuteční až deset minut před pravým polednem. Letos jsme se nemuseli vracet (loni nás tři návraty vytrestaly), nic důležitého (doklady, peníze) jsme nezapomněli a tak cesta začala podle našeho mínění šťastně.

Ujíždíme směr Praha, Plzeň a hraniční přechod Rozvadov. Slunce nás neprovází, jen občas cudně vykoukne z mraků. Zatím si nestěžujeme, pod oblačnou oblohou se cestuje lépe. Je čtvrtek, provoz na silnicích není tak hektický, jako bývá o prázdninových víkendech. My sice jedeme přesně opačným směrem než většina turistů (ti míří k moři), ale i ten „náš“ směr může být o víkendech „nacpanější.“ Uháníme téměř stabilní rychlostí kolem sto šedesáti kilometrů, jen občas musíme zpomalit, to když se rozhodne předjíždět autobus, rychlejší náklaďák či některý ze „šnečků“ (tak říkáme turistům, kteří pro své pohodlí připojili za auto obytný přívěs).

Po dvacáté hodině máme za sebou téměř osm set kilometrů, stojíme na krásném nábřeží Rýna, na polderu Söllingen/Greffern. Už dvakrát při cestě do Francie jsme zde pozorovali rybáře, labutě a lysky, lodě proplouvající jedním i druhým směrem, dohlédneme až na druhý, francouzský břeh, již dvakrát jsme zde bez problémů přespali „nadivoko“. Uvaříme večeři a když se setmí, uléháme. Snad i dnešní noc bude klidná.

Od švýcarských hranic nás dělí necelých sto kilometrů. Čím více se k nim v pátek přibližujeme, tím je horší počasí. Mraky olověně šednou a klesají níž a níž. Na předním skle „oktice“ se objevují dešťové kapky. A naše nálada? Pochopitelně pod psa. Včera jsme byli přílišnými optimisty, počasí však pokračuje v letos obvyklém stylu.

Na německo – švýcarské hranici se nám nálada přece jen zlepší. Hranice projedeme bez problémů (měli jsme trochu strach, v informačním materiálu jsme se doma dověděli, že Švýcaři kontrolují množství přivážených potravin, a my přece jen vezeme „něco nad limit“) a také obloha vypadá trochu přívětivěji. Chvílemi se i slunce ukáže. V jeho doprovodu vjíždíme v devět ráno do ulic Basileje.

Nejprve projedeme třikrát část města, kterou už považujeme za okraj centra – teprve jsme se totiž „na potřetí“ konečně zorientovali v mapě. Zaparkujeme v parkovacím domě na náměstí Aeschenplatz – je pravda, že ani tato naše činnost se neobejde bez potíží, trvá nám chvíli, než najdeme vjezd – a pak si už můžeme vychutnávat historické i současné krásy tohoto města, druhého největšího města Švýcarska, ležícího na řece Rýn, na pomezí Německa, Francie a Švýcarska. Tato jeho poloha ho už v dávných dobách předurčila stát se centrem obchodu, nejen pozemního, ale i „vodního.“ Město je několik staletí i důležitým přístavem.

Jak už bylo v předchozích řádcích naznačeno, historie Basileje sahá daleko. „Chytrý bedekr“ praví, že první zmínka o městě, v němž dnes žije téměř 200 000 obyvatel, pochází z roku 374 po Kristu – tehdy psali římští historikové o vojenské pevnosti Bezilia. Osídlení v této oblasti je s největší pravděpodobností mnohem a mnohem starší. Jisté je, že na vrcholku, kde dnes stojí hlavní městský kostel, vzniklo v 2. polovině 1. století před Kristem keltské oppidum a že v roce 44 př. n. l. Plancus, důstojník Caesarovy armády a Cicerův přítel, založil nedaleko odsud město Augusta Raurica. Jeho pozůstatky přitahují „historiemilovné“ turisty dodnes. My jsme bohužel na jejich návštěvu tentokrát čas nenašli, přestože ukazatelé na cestu k němu jsou i na odbočkách z dálnice. Prostě vše se nedá stihnout, snad zde nejsme naposledy. Příště se k němu určitě vydáme.

Od 6. stol. n. l. bylo město začleněno do území pod vládou franckých králů. V 10. stol. se vládci změnili – v této oblasti se prosadili „francouzští zájemci“ – a kontrolu nad městem převzali Burgundové. V polovině 11. stol. byla Basilej připojena k německému císařství pod přímou vládou biskupa. Během století mezi lety 1160 a 1260 pomalu získávaly politickou moc na úkor biskupa stavovské a kupecké spolky, jejich členové nakonec vykoupili svou zemi od církve a Basilej se stala svobodným městem německého císařství.

V Basileji se odehrálo mnoho událostí, které vstoupily do historie nejen samotného města, ale i bližších a vzdálenějších zemí. Začněme těmi, které se dotkly i našich zemí. Když sem v roce 1212 přicestoval budoucí císař Fridrich II., král sicilský, byl mezi těmi, kdo ho vítali, i český král Přemysl Otakar I. Fridrich zde stvrdil svou sicilskou pečetí privilegia, která určovala vztah českého státu k římskoněmeckému císařství. Dokument vstoupil do našich dějin jako Zlatá bula sicilská a stal se jedním z významných dokumentů přinášejících změnu v postavení českého království.

V roce 1433 dorazila do Basileje skupina představitelů husitského hnutí v čele s Prokopem Holým. Ohlas husitských spanilých jízd do zahraničí i ostudný konec křížové výpravy proti husitům u Domažlic přiměl basilejský koncil k povolení veřejného slyšení husitům. Česká delegace prokázala, že myšlenkami vládne stejně dobře jako mečem. Jediným výsledkem setkání ale bylo rozhodnutí, že se bude v jednáních pokračovat v Praze. Než se ale uskutečnila, došlo k bratrovražednému boji u Lipan.

Vraťme se ještě do Basileje 13. století. V roce 1225 byl ve městě postaven most, jenž přispěl k rozvoji mezinárodního obchodu. Slibný vývoj však přerušilo v roce 1356 zemětřesení, z jeho tragických následků se ale město vzpamatovalo a začalo opět vzkvétat. Hospodářský a vědecký význam Basileje pozvedly další události. K těm nejvýznamnějším patřily založení univerzity v roce 1460, vznikající tiskárny a papírny, jež zajistily městu pověst centra knihtisku, a v neposlední řadě i pořádání velkých veletrhů od roku 1471, jejichž tradice pokračuje dodnes. Rozvoj města pochopitelně přilákal množství umělců a vědců včetně teologa Erasma Rotterdamského a malíře Hanse Holbeina, v letech 1527 – 28 zde bydlel lékař Paracelsus, v letech 1858 – 93 kunsthistorik Jacob Burckhardt a v letech 1869 – 79 filozof Friedrich Nietzsche.

Také politické události změnily postavení města. V roce 1501 se Basilej připojila ke Švýcarské konfederaci, původním záměrem tohoto počinu byla ochrana města proti snaze Habsburků převzít nad ním kontrolu. V roce 1529 sem dorazila reformace, město přijalo protestantskou víru a otevřelo brány protestantům hledajícím úkryt před náboženským útlakem ve Francii i v italském regionu Ticino. Přicházející lidé, především zruční tkalci, přispěli k prosperitě zdejší textilní výroby a hedvábnictví. V 18. století se stala Basilej známou svou misionářskou společností, která vysílala své členy do Afriky a Asie. Do dějin města zasáhla i velká francouzská revoluce – ta přinesla dočasně obyvatelům rovná práva – a také vláda Napoleona. Po jeho porážce se opět měšťanské rodiny zmocnily vlády a prosadily svá zvláštní privilegia.

Pátek – sobota 6. – 7. srpna

Ujíždíme severovýchodním směrem a nabíráme kurz směr Mulhouse. Nejprve se tak děje po „normální“ silnici, v Belfortu najíždíme na dálnici. Projíždíme půvabnými městečky a vesnicemi, míjíme kostely, které mají alespoň báň, když ne celou střechu, pokrytou tolikrát zmíněnými barevnými taškami. V mírném rozpoložení se neustále rozhlížíme po ubíhající krajině, hlavou nám běží různé myšlenky, nejčastěji se objevuje otázka: „Vrátíme se sem někdy?“ Byli bychom rádi, vždyť se zde nalézá tolik různorodých krás. Jsme přece jen už v letech, nevíme, co bude za rok, za dva. Ne, proboha ne, tolik pesimismu k tak krásné cestě nepatří. Vždyť tato cesta jako ty předchozí – a doufáme, že alespoň i několik těch následujících – nás „nabije“ energií, která nám pomáhá vyrovnat se po celý rok s mnoha problémy. Je to možná neuvěřitelné, ale je to tak. Začnete uvažovat o tom, zda existuje něco mezi nebem a zemí, zda znáte odpovědi na mnohé otázky při hledání smyslu lidského žití, zda se umíte vyrovnat s mnoha problémy a zda a zda…

Poslední nákup ve Francii, poslední posezení na perfektně vybaveném dálničním parkovišti, pár smutných pohledů kamsi do dáli. Bohužel vydatný déšť přeruší naše rozjímání. Jedeme a jedeme a při ukazateli 4 842 km ujetých od domova přejíždíme francouzsko-německou hranici na cestě domů. Rychlá jízda po dálnici směr Freiburg, Offenburg, Karlsruhe, Heidelberg a uhnout na velkém křížení směr Heilbron a Mnichov – toť průběh naší cesty. Zastávka v Hinsheimu je sice na první pohled náhodná, ale na druhý pohled opodstatnělá. Chceme si poněkud odpočnout a možná se i posilnit. Obojímu je učiněno zadost.

Po osmé večerní odjíždíme z půvabného německého města. Zatím pan řidič tvrdí, že přespíme někde na velkém dálničním parkovišti, ale nasazený úprk domů tomu příliš nenasvědčuje. Rychlostí „co „oktice“ dá“ míjíme Nürnberg čili Norimberk a s posledními slunečními paprsky sjíždíme z německé dálnice u města Amberg. Je už šero, ale bez problémů najedeme na rozkopané silnice směr Česko. Zastavíme někde a zdřímneme si? Ne, pan řidič odmítá. Je prý v pohodě. Tak dobře, jedeme, pokud řidič nebude mít problémy.

Naše oči podléhají únavě, ale pouze zastavujeme v kratších intervalech, aniž bychom zalehli na nějakou tu hodinu. Proč spěcháme domů? To snad mnozí z vás odhadnou. Prostě po dvou týdnech pobytu mimo domov se obyčejně lidsky těšíme na „naše hnízdečko.“ Pro mnohé z vás tento fakt asi není tak nepochopitelný. Asi znáte neodbytný pocit, který vás nabádá k tomu, abyste spěchali tam, kde jste se narodili. Stejně to je i s námi.

Hodinová ručička se převalí přes půlnoc a my spěcháme domů. Jedeme opatrně, jsme si vědomi toho, že naše únava stoupá. Nechceme při své jízdě ohrozit nás ani nikoho jiného. Na silnicích je relativně klid a tak pokračujeme v jízdě. Ve čtyři ráno – to už je sobota nesoucí datum 7. srpna – stojíme před domem a zmocňuje se nás cosi, co nedokážeme pojmenovat. Je to směs prožívaného štěstí pramenícího z prostého návratu domů a z pocitu, že jsme opět prožili něco, co jiným nebylo dopřáno.

A pak jen už ve své vlastní posteli spíme a spíme a až se vzbudíme, budeme mít o čem vyprávět. Ale prosím vás, nechtějte to vyprávění po nás hned během prvního dne. Bude to záležitost minimálně dalších sedmi dní. V těch si budeme schopni uvědomit alespoň v základech vše zajímavé a neobvyklé, co nás při cestě provázelo a co nás poznamená na celý život. Jsme z cesty unaveni, ale únava je příjemná. Zní to nepochopitelně a neskutečně, ale i únava může být příjemná. Pokud nechápete, zkuste si to.

Pochopitelně i po naší čtvrté cestě po části Francie hledáme odpověď na otázku, jací jsou Francouzi. Dnes už můžeme s téměř stoprocentní jistotou říci, že perfektní. Vůbec jim nevadí, že neznáme jejich řeč (tvrdí se, že jsou nepřátelští ke všem návštěvníkům, kteří nemluví francouzsky), pravdou je, že jsou asi trochu alergičtí na Němce (ale to s sebou nese historický vývoj). Mluvíme především německy, jakmile však řekneme, že jsme Češi (občas nechápou pojem Czech Republik), ale že bohužel mluvíme pouze německy a anglicky rozumíme jen pár slov, na jejich tvářích se rozzáří úsměv a snaží se s námi dohodnout všemi dostupnými prostředky, nohy a ruce nevyjímaje. A máme všude neodbytný pocit, že je těší i jen to, že někdo z relativně vzdálené cestě se k nim vydal na dovolenou. To je i pro nás příjemně povzbuzující.

Okouzlilo nás hlavně neuvěřitelné množství kulturních památek a to nejen architektonických. V každé větší vesnici nejméně jeden „chrám sv. Víta,“ v každém větším městě i v mnoha zcela malých poutače zvoucí k návštěvám galerií a muzeí všeho možného, samozřejmě množství zámků, klášterů, originálních měšťanských domů – tak to je pouze část kulturní Francie.

Také přírodní krásy určitě stojí za pozornost. Divoké atlantické pobřeží, skalnaté ostrůvky, poklidná vysočina střední Francie i nevyzpytatelné bažiny a saliny, rašeliniště a lesy, panoramatické výhledy do kraje, vzácná fauna i flóra v mnoha přírodních rezervacích, menší i větší duny na pobřeží – to vše je připraveno okouzlit vnímavého návštěvníka.

A co lidé a jejich prostý život? Do tohoto „problému“ jsme příliš nepronikli, protože neovládáme „jejich“ jazyk. Oni by se nám rádi „rozdali,“ ale ta jazyková bariéra. I tak si – možná nadneseně – myslíme, že mnohé se nám podařilo poznat i bez znalosti francouzštiny. Nebyl to jen „petang,“ který jsme se zálibou pozorovali, byla to i pohoda a klid Francouzů při jídle, jejich snad věčný úsměv, láska ke zvířatům a nevím co ještě.

Jednoduše řečeno, jsme zase o mnoho bohatší. Ne o materiální, ale o duchovní hodnoty. Víme, že ty se v dnešní době příliš nenosí, ale kdybychom je neměli, asi by nám k životu chyběly. A tak žijeme v rozpacích, zda to je dobře či nikoliv. Ve skrytu duše se jich však nechceme vzdát. Prostě ta krása nás dosud ne bezvýznamně obohacuje a dává nám smysl života. Někdo může říci, že jsme idealisté. Možná. Ale ubírá nám to na kráse? Jen asi dnešním mladým připadáme trapně. Nám to ale nevadí. A doufáme, že toto přesvědčení navzdory názorům mladých vydrží ještě dlouho, dlouho. A stejně tak dlouho bude nám dopřáno cestovat, protože právě cestování je pro nás tou správnou silou pro život. Takže příští rok – zase někam vyrazíme.

Čtvrtek 5. srpna

Pod zataženou oblohou pokračujeme k německým hranicím. Silnice přestala být jednotvárně rovnou až k obzoru, klikatí se, stoupá a klesá. Nejprve stoupáme do Chateau-Chinonu, po dlouhé době většího osídlení. Dosud jsme jeli velice řídce osídlenou krajinou. Teď máme pocit, že jsme se dostali do horského střediska. A je to pravda. Jsme v centru národního parku Morvan. Přírodní krásy ale můžeme jen tušit, protože vše je ponořeno do nízko se válejících mraků.

Prohlídku města Autun (oten) začínáme u památek z římského období. V té době se nazývalo Augustodunum, neboli město Augustovo, a bylo založeno těsně před naším letopočtem. Stalo se velkolepým střediskem vzdělanosti a bylo čtyřikrát větší než v současné době. Uchovaly se zde zbytky Janova chrámu, bran a divadla.

Prohlídku začínáme právě u Janova chrámu dnes stojícího v poli, daleko za hranicemi města. Potom se vypravíme k bráně Porte d´Arroux. Uprostřed dva velké oblouky – těmi projížděly povozy – po stranách dva malé určené pro pěší, nad obojími sloupová galerie. Mohutnost této brány udivuje dodnes.

Druhá brána, brána Porte St-André, je podobná té prvně zmíněné. I ona byla součástí římských hradeb, v nichž byly zabudovány celkem 3 brány a 62 věží. Nedaleko se nachází třetí významná římská stavba, divadlo. To prý bylo největší v Galii a mohlo pojmout až 15 000 diváků. Je poměrně dobře zachované a tak není divu, že je využíváno dodnes. Právě jsou na jeho ploše rozmístěny kulisy, plakáty zvou na sobotní představení Sofoklovy hry.

Hned přes silnici, naproti divadlu, se rozlévají vody jezera Plan d´eau du Vallon, které je pro obyvatele Autunu rekreační zónou. Naši pozornost ale nepoutá vodní hladina, nýbrž podivná výzdoba na břehu. Na sloupech jsou umístěna torza automobilových karosérií, do nichž jsou vyraženy obrysy lidských i „čertích“ obličejů. Vskutku neobvyklá práce – zda se jedná o umění či kýč, si netroufáme říci.

Zaparkujeme ve městě a vydáme se za jeho největší středověkou pamětihodností. A cože to je? Co jiného než chrám. Jeho románská stavba byla započata ve 12. století a jejím účelem bylo poskytnout útočiště ostatkům svatého Lazara, Ježíšova přítele. Že chrám nese i jméno tohoto světce, je samozřejmé. Vyznačuje se geniálními sochami, z nichž většinu vytvořil záhadný umělec 12. století, Gislebertus, který vytesal hlavice sloupů uvnitř i strhující tympanon s Posledním soudem nad hlavním portálem. Toto mistrovské dílo, jehož autora nazval spisovatel André Malraux „románským Césannem,“ uniklo jen o vlásek zkáze za Francouzské revoluce. Bylo totiž zasádrováno a tak se vyhnulo téměř jistému zničení revolučními fanatiky. Stojíme dlouho před portálem a podle schématu, získaného v nedaleké informační kanceláři, identifikujeme jednotlivé postavy. Bez problémů určíme postavu trůnícího Krista, pak se nám představí v celé své kráse andělé, svatá panna, apoštolové, zvažované duše, v kotli se smažící nešťastníci. Pod Ježíšovýma nohama čteme latinský nápis, který sděluje, že tento tympanon: „Udělal Gislebertus. Nechť tato hrůza zastraší ty, kteří otročí pozemským bludům, nechť děs těchto scén ukazuje, co je čeká.“

V chrámu se nacházejí i sochy Pierra Jeannina a jeho choti. Jeannin byl prezidentem dijonského parlamentu, který nesmrtelným výrokem o tom, že „příkazy rozhněvaných panovníků by se měly plnit velmi pomalu“ zabránil následování masakru bartolomějské noci po celém Burgundsku.

Ještě několikrát obejdeme katedrálu, zvedneme oči k jejím věžím, zabloudíme zrakem k barevně výrazným hodinám (ostatní výzdoba v obvyklé bílo-béžovo-šedé barvě se zářivě modrou barvou ciferníku ostře kontrastuje), postojíme u kašny z r. 1543 a vydáváme se do dalších městských ulic. Objevíme půvabné stavby staršího i novějšího data, neznáme jejich názvy a účel, ale opět můžeme opakovat: „Na tom přece nesejde, stačí, že na nás působí svou krásou.“

Dorazíme na náměstí Place du Champ de Mars, na něm identifikujeme kostel Notre Dame a kolej Josefa Bonaparta. Projdeme kolem mnoha dalších historických budov, občas chvíli postojíme, zamyslíme se, popustíme uzdu své fantazii a snažíme se vcítit do starých časů. Jak tady po staletí lidé žili, umírali a rodili se, vychovávali své děti, pečovali o nemocné a bezmocné.

Cestou do Beaune se ještě krátce, neplánovaně zastavíme v Nolay. Průhledem ulicí jsme zahlédli cosi zajímavého. Co to je, musíme zjistit. Dojdeme na malé náměstí a tam kromě starého kostela a hrázděných domů objevíme originální středověkou tržnici. Je dřevěná, s vysokou střechou pokrytou došky. Jakoby se tady zastavil čas, jen dobové oblečení hostů v nedaleké restauraci chybí.

Mezi kopečky, loukami a lesy se náhle „vyloupne“ hrad v la Rochepot. Je zase přímo pohádkový, do dáli září jeho střechy z barevných glazovaných tašek, tak typických pro Burgundsko. Pak projíždíme proslavenými burgundskými vinicemi, upravenými jako ze škatulky, poutače ve vesnicích zvou k ochutnávkám vína i k delšímu pobytu. Silnice se vine vskutku malebnou krajinou. Už se nemůžeme dočkat, až budeme ve městě Beaune (bón), o jehož „klenotu,“ tedy středověkém hospici jsme tolikrát četli.

Staré město uvnitř hradeb je k prasknutí přecpané auty návštěvníků. Máme štěstí, snad řízením osudu se nám podaří získat místo na parkování v centru. Sice cena za hodinu neobvykle vysoká (3 Eur), ale když člověk něco chce, je ochoten leccos obětovat. V tomto případě peníze. Až se za 3 hodiny vrátíme, řekneme, že vůbec nelitujeme.

Původně keltská, později římská svatyně, sídlo burgundských vévodů, dodnes město, v němž máte pocit, že se na některých jeho místech zastavil čas, nás vtáhne do své atmosféry ještě dříve, než dojdeme ke zmíněnému hospici. Ve všech ulicích i na všech prostranstvích je živo, dnes stejně jako tehdy. Chodníkové zahrádky jsou obsazené, turisté s tištěnými průvodci v rukou „pendlují“ sem a tam a hledají objekty svého zájmu. I my se zapojíme do tohoto objevování všeho ostatního, než staneme před hospicem.

Nejprve kromě překrásných domů ve městě, jakým je např. Maison du Colombier hned vedle místa, kde parkujeme, navštívíme kapitulní kostel Panny Marie (Collégiale Notre Dame) spolu s kapitulou. Byl založen ve 12. století, v burgundském románském slohu, kde alespoň na věžičkách nechybějí glazované barevné tašky. Je otevřeno, takže i my uvidíme překrásné vlněné a hedvábné tapiserie z 15. století. S náznaky rané renesance zachycují v devatenácti výjevech život Panny Marie. Hned v ulici vedle se nám představí palác vládců Burgundska, dnes muzeum vína. Samotná stavba je neméně tak významná jako expozice umístěná v jejích interiérech.

Konečně stojíme před stavbou původně označenou jako Hotel-Dieu, všeobecně známou jako hospic. Toť prý ten zlatý hřeb ne večera, ale dnešního dne. Tato pozoruhodná stavba se svým vznikem hlásí do 15. století, se svou gotickou fasádou patří ke klenotům středověké burgundské architektury. V roce 1443 hospic založili kancléř burgundského vévody Filipa Dobrého Nicolas Rolin se svou manželkou Guigonou, chtěli totiž pomoci lidem, kteří po skončení stoleté války trpěli hladem, nemocemi a svou vlastní chudobou. Finanční prostředky přicházely špitálu nejprve z výnosů podnikání samotného Rolina (a že jeho výnosy nebyly malé, je celkem jasné), potom se teprve přidali další dobrodinci.

Vstoupíme na dvůr hospice a rozhlížíme se. První, co nás upoutá, je opět střecha z glazovaných tašek, s typickými pestrobarevnými ornamenty, půvabné vikýře s drobnými větrnými korouhvemi a dřevěné arkády obepínající prostorné nádvoří. Studna na nádvoří zosobňuje pěknou ukázku gotické kovářské práce. Potom zajdeme do vnitřních prostor hospice. Nejprve navštívíme srdce hospice, sál pro chudé. Ten je 50 m dlouhý, 14 m široký a 16 m vysoký, v něm je umístěno 28 postelí s nebesy, na každé z nich vždy leželo i několik nemocných. Stojíme zde s ústy otevřenými, jsme doslova v šoku z toho, že něco tak „přepychového“ mohlo zrodit 15. století. A tento výdobytek byl využíván až do roku 1971.

Pozoruhodná je i nádherně zdobená kaple. Ta představuje symbiózu lékařské služby chudým a náboženského cítění lidí tehdejší doby. K jejím skvostům patří polyptych Poslední soud od Rogiera van der Weydena. Hospic měl i „přepychový“ sál, v něm se nacházely pouze 4 postele rezervované pro „lepší pacienty.“ Navštívíme i kuchyni, v níž ale najdeme příslušenství především až z 19. století, neodmyslitelnou součástí komplexu je též lékárna. V jejích policích jsou dodnes uložena ta nejnemožnější léčiva. Při pohledu na ně můžeme jen konstatovat věčné: „Věř a víra tvá tě uzdraví.“

Odjedeme z centra a zastavíme ještě u městských hradeb. Prostě se nedokážeme rychle s Beaune rozloučit. Projdeme kolem hradeb, obdivujeme parkovou úpravu kolem nich, nemineme oblouk Ponte St-Nicolas, posedíme na lavičkách ve stínu stromů, nahlédneme do galerií a drobných obchůdků a teprve potom z města odjíždíme. Docela rádi bychom se sem ještě jednou vrátili. Pokud se nám toto nepodaří, určitě v naší mysli zůstane vzpomínka na půvabné město, které tak nenásilně spojuje minulost se současností.

Opět jedeme krajinou vinic táhnoucích se do dáli, zastavujeme u vysokých zdí, za nimiž se nacházejí nejen vinice, ale i zámečky jejich majitelů. Necháváme se okouzlit klidem krajiny. Dáváme za pravdu Rollandovu hrdinovi Colasi Breugnonovi z knihy Dobrý člověk ještě žije, že asi víno dokáže pomoci člověku přenést se přes mnohé tragédie a vyrovnat se s životními strádáními. Tento pocit nám „naočkuje“ jen putování tímto krajem a co by následovalo teprve ve chvíli, kdy bychom se oddali kouzlu zdejšího moku, je celkem jasné. I my bychom asi došli ke stejnému poznání, i když se z nás nestanou alkoholici.

Do Dijonu (dyžón) vjíždíme za odpolední špičky. Ulice přecpané, parkoviště též a tak objíždíme a hledáme místo. Poněkud se „zamotáme,“ jsme ale rádi, že nakonec ve svém snažení oslavíme úspěch. Výběrčí parkovného nám poradí, kudy do centra. Nesměle obhlíží naši značku CZ a pak si dodá odvahu: „Čechoslovakia?“ Ne, už neodporujeme, že jsme jen „Ček repablik.“ Asi to nemá cenu, proto s úsměvem přikývneme a poděkujeme za informaci pro nás důležitou. A těšíme se, že Dijon nazývaný městem vévodů nám přinese skutečně neopakovatelný kulturní zážitek.

Dějiny Dijonu se začaly psát mnohem dříve, než se stal proslaveným díky nejméně čtyřem mocným burgundským vévodům. Při sledování historie se musíme vrátit až do doby galsko-římské. Ve starověku se město nazývalo Dibia či Diviodunum. I jeho ulicemi prošly zmatky stěhování národů a vzniku francké říše. Poplenili ho Saracéni i Normané, vždy ale mělo sílu zvednout se k novému rozkvětu. A ten největší přišel ve středověku. Vévodství burgundské vytvořil král Jan II. jako nezávislé léno pro svého syna Filipa Smělého. Filip uzavřel více než výhodný sňatek s nejbohatší dědičkou v tehdejší Evropě Markétou z Flander a stal se tak nebezpečným rivalem francouzského krále. Po něm přišli stejně nebojácní, diplomaticky uvažující a francouzsky „jemní“ nástupci a to Jan Nebojácný, Filip Dobrý a Karel Smělý. Všichni burgundští vévodové systematicky rozšiřovali své panství, pečovali o hospodářství a vůbec žili v přepychu jako francouzští králové. Jenže v roce 1477 došlo k bitvě u Nancy, v níž padl vévoda Karel Smělý, a Francie si oddechla. Francouzský král Ludvík XI. připojil území mocného souseda k Francii. Potom už byly dějiny Burgundska spjaty s dějinami samotné Francie.

Po nutném (nebo nenutném?) historickém úvodu se můžeme vydat do ulic Dijonu. Alespoň trochu se zorientujeme podle našeho mizerného plánku historického centra a snažíme se nejdříve najít sídlo turistických informací. Jdeme překrásně středověkou ulicí, zvedáme oči do výšek, cudně je klopíme k chodníku. A právě tam nás čeká překvapení. Protože, aniž to víme, narazíme na nejvýznamnější architektonické památky, a po těch nás bude provázet obrázek sovičky, zapuštěné do chodníku. Že se jí máme držet, pochopíme okamžitě, ale odpověď na otázku, proč zrovna sova má návštěvníky vést, zatím neznáme.

Projdeme půvabnou ulicí a dojdeme k paláci Hotel Aubriot ze 13. století. Tak praví informační tabulka na krásné budově. Směs gotických a renesančních vlivů je více než patrná, jejich skloubení je úžasné. A navíc opět vesele působící barevná střecha z burgundských tašek.

V ulici Rue des Forges se v domě Chambellan nacházejí turistické informace. Ty se nám postaví do cesty ve vhodnou chvíli. Získáme mapu a navíc odhalíme nebývalé architektonické krásy. Dům byl postaven na konci 15. století, tedy na přechodu od gotiky k renesanci. Budova vyniká krásným kamenným schodištěm a dřevěnými galeriemi ve dvoraně. Žebroví klenby, sochařská výzdoba, krásný portál – prostě nevíme, nad čím máme dříve žasnout.

Mistrovským dílem burgundské gotiky 13. století je kostel Notre Dame. Jeho impozantní průčelí je zdobeno dvěma řadami sloupoví, které jsou doplněny třemi řadami kamenných falešných chrličů. Věžička na pravé straně je doplněna hodinami nazývanými Jacquemart a přivezl je sem Filip Sličný v roce 1382 po vítězství nad Vlámy. Jméno Jacquemart patří postavičce, která každou hodinu udeří kladivem do zvonu, a objevilo se poprvé až roku 1500. Roku 1610 sem přibyla ženská postava, po roce 1700 dvojice dostala syna Jacquelineta a v roce 1881 ještě dceru Jacquelinetu. Stejně nádherný jako exteriér je i interiér kostela.

Obcházíme kostel a hledáme. Co hledáme? Kamennou sovičku, na niž si má levou rukou sáhnout každý, kdo chce mít štěstí. No řekněte, kdo by nechtěl. Sovu najdeme, pověsti učiníme zadost a pak skloníme oči k chodníku. Jak již bylo konstatováno, kus cesty totiž sledujeme emblém sovy zasazený do asfaltového povrchu. Rázem nám je jasné, kde se emblém vzal.

V těsné blízkosti kostela zabloudíme do uliček s kamennými i hrázděnými domy. Ty nejstarší pocházejí z 15. – 16. století a mnohé jsou zdobené dřevořezbami i sochařskými díly. Nejkrásnější z nich se prý nacházejí v ulici Rue Verrerie, centru staré kupecké čtvrti. I okolní ulice mají ukryté další zajímavosti. Je na každém návštěvníkovi, co objeví a jak je vnímavý k odkazu předešlých lidských generací. Návštěvníci by si měli uvědomit, že předchozí generace určily i náš život a že za tuto „maličkost“ bychom jim měli být vděčni.

Prohlídku Dijonu zakončíme u dvou církevních staveb a jedné světské. Kostel St-Michel byl budován od 15. do 17. století, proto jeho podobu určila jak plaménková gotika, tak renesance. Průčelí je renesanční, portál a interiér gotický. V blízkosti tohoto kostela stojí kostel St-Étinne. Jeho základy pocházejí dokonce až z 11. století, byl však několikrát přestavován a tak zmizela jeho původní podoba. I již zmíněná světská stavba se nachází nedaleko. Je jí palác vévodů a stavů. Dnešní budovy paláce pocházejí sice především až ze 17. století, ale své sídlo v těchto místech měli burgundští vévodové již ve středověku. Mimo jiné tu žil burgundský dvůr rodu Valois, rodu, jehož jedna členka se dostala až do dalekých Čech. Ano, je řeč o Blance z Valois, první manželce Karla IV. Dnes slouží část paláce jako radnice a část jako muzeum, které se pyšní vzácnými sbírkami.

Předposlední den našeho pobytu ve Francii se blíží. Přespíme v kempu v městečku Gray. Děje se tak za asistence zlověstných dešťových mraků, neustálého štěkotu dvou psů z přívěsu „přes jeden osázený ubytovací box“ a za neustálého povzbudivě veselého štěbetání místního vrabčího osazenstva. Pomalu bilancujeme naši cestu, máme z toho množství zážitků všeho možného druhu v hlavě trochu zmatek. Ani ten ale neovlivní náš spánek, usínáme v božském klidu a spíme jako bezstarostná mimina. Zmatek budeme „rozmotávat“ až doma, když budeme přebírat fotografie a turistické informační materiály. Letos stejně jako již tolikrát.

Středa 4. srpna

Dnešní ráno nás hluboce zklamalo. Zatímco včera jsme usínali pod oblohou plnou hvězd, teď je zataženo a je jen otázkou času, kdy začnou na zem dopadat protivné dešťové kapky. Zatím chvála bohu bez nich posnídáme, „ukujeme“ cestovní plán pro dnešek a můžeme vyrazit.

Bez deště je nám dopřáno pouze dojet do Chauvigny, když se chystáme k procházce, začíná pršet. Jsme otrlí a tak si zážitek z tohoto prý krásného města nenecháme ujít. Chauvigny je všude prezentováno jako „cité médiévale,“ což by volně přeloženo znamenalo něco jako středověké město.

Hned první dojem z města je více než příznivý. Zastavíme na náměstí a tam najdeme mnohé z toho, co po „divokém spaní“ potřebujeme. Perfektně čisté WC, umyvadlo s tekoucí vodou (ten přívlastek používám proto, že u nás často najdete též umyvadlo, ale jeho kohoutek ne a ne vydat životodárnou tekutinu) a pekárna nabízí alespoň dvacet druhů pečiva (a to vůbec nepřeháním, možná je těch druhů i více). Těch kladů by návštěvník našel určitě mnohem více – vše podle svého zájmu.

Hned na náměstí stojí starobylý kostel Notre Dame, staré základy mají určitě i mnohé domy. Křivolakými, úzkým uličkami vystoupáme na hrad. Tady už takto brzy po ránu panuje čilý stavební ruch – opravy jsou v plném proudu. Samotný hrad je komplex všech možných budov. Ve změti staveb a holých zdí se nemůžeme bezpečně vyznat, jen nám je jasné, že jejich význam musel být v době vzniku a rozkvětu velký. K nebi ční zbytky zdí i celé věže, nejzachovaleji však působí kostel Église St-Pierre. Hned na první pohled není pochyb o jeho románských základech, pochází z 11. století. Jeho složitý půdorys s množstvím apsid je umocněn i zvenčí bohatou výzdobou především sloupových hlavic. Neméně úchvatný je i pohled z hradeb na město a jeho okolí.

Poněkud stranou naší cesty směrem domů se nachází Montmorillon. Zajížďky nelitujeme. Za bohaté asistence dešťových kapek se na okraji města zastavíme u tzv. oktagonu (pohřební kaple vystavěná podle vzoru svaté hrobky v Jeruzalémě), kaple St-Laurent a budov kláštera. Kromě dalších architektonických památek – ne, už asi ani nemá cenu konstatovat, že i zde najdeme starý, prastarý kostel, tady s bohatou freskovou výzdobou z 12. století, domy, které už leccos pamatují, a most, po němž prošly mnohé generace městských obyvatel i poutníků – se i zde setkáme s příjemnými lidmi. Na náměstí je trh, na němž venkované prodávají masové i sýrové výrobky. Hrneme se tam, kde je největší nával. Bodrý vesničan tu nabízí sýry poněkud neforemných tvarů. Dobře usoudíme, že jde asi o kozí sýr. Chvíli okukujeme a pak se postavíme do fronty. Typickým posunkem ukážeme na námi vybrané zboží a – prodávající neodolá pokušení, aby se nezeptal, zda jsme cizinci. „Ano, jsme, jsme Češi.“ Nejprve ticho a pak pusa od ucha k uchu a potřásání našima rukama. Starý pán francouzsko-anglicky sděluje, že je farmář a že odjakživa používá traktory značky Zetor. Takže Česko pro něj není neznámý pojem.

Za městem posvačíme to, co jsme zakoupili jako místní specialitu. A nestačíme zírat. Ve střívku jsou nacpané vepřové zbytky, především kousky kůží, to vše je opečeno. Tak toto by u nás asi nikdo nejedl. Zakoupený sýr je pěkně „rozblemcaný,“ ale chuti vynikající. Jsme spokojeni, že jsme zase poznali dosud nepoznanou „maličkost.“

Také město St-Savin pamatuje několik staletí. Jeho nespornou chloubou je opatství s kostelem z 11. století, které je skutečným monumentem románského období. Není tedy divu, že patří do kulturního dědictví UNESCO. Komplex budov, jemuž vévodí štíhlá gotická věž, nejprve prohlédneme zvenčí, potom zmizíme v jejich útrobách. Jsme zvědaví na prý nejkrásnější soubor románských fresek ze 12. století nejen ve Francii, ale dokonce v Evropě. A to, co uvidíme, nám vyrazí dech. Nástěnné malby znázorňují příběhy ze Starého zákona od Stvoření po Deset přikázání. Cyklus začíná u vchodu Stvořením hvězd a Evy, pokračuje výjevy z Noemovy archy po Babylónskou věž, příběhem Josefa a rozestoupením Rudého moře. Použitá barevná paleta – barvy červená, okrová, zelená, černá a bílá – sice věkem poněkud vybledla, ale to malbám neubírá na jejich kouzlu. Barevné zdobení je použito i na sloupech, ty jsou navíc zakončeny hlavicemi, také bohatě zdobenými.

Bourges (burž), hlavní město kraje Berry ležící na soutoku řek Auronu a Yévre, je někdejším střediskem keltského kmene Biturgů, nazývané Avaric. Prý dnes osmdesátitisícové město mělo tehdy neuvěřitelných čtyřicet tisíc obyvatel. Hrdí Keltové se odmítli vzdát Římanům a svedli s nimi krvavý boj. Bohužel byli v roce 52 př. n. l. poraženi Caesarem a město bylo vypleněno. Jeho výhodná poloha mu zajistila obnovu, bylo pak nazýváno Avaricum a Biturica. Stalo se metropolí oblasti Akvitánie.

Ve středověku bylo hlavním i sídelním městem kraje Berry, ve 2. polovině 14. století, právě za vévody Jana z Berry, bylo i význačným střediskem umění. Na počátku 15. století, když byla velká část Francie v moci Angličanů, se Bourges stalo útočištěm krále Karla VII. V této době se do dějin města zapsal i Jacques Coeur, finančník a ministr zahraničí výše zmíněného krále. Coeur byl největším kupcem své doby a skvělým obchodníkem se zbraněmi (a ejhle, již tehdy se na zbraních nejvíce vydělávalo, takže nic nového pod sluncem). V roce 1463 zde byla založena univerzita, ta potom proslula především studiem práv. Studoval na ní i reformátor Kalvín.

Vyrážíme do ulic, jimiž kráčely dějiny. Projdeme kolem kostela St-Pierre, nahlédneme do nádvoří paláce Cujas, v němž se dnes kromě jiného nachází 250 galsko-římských stél a středověké skulptury z doby vévody z Berry, a ocitneme se na náměstí, jehož prostor je lemován středověkými domy. Obejdeme zadní trakt paláce Jacquese Coeura a zastavíme se až před jeho průčelím. Teda stojíme spíše na jeho rohu, protože dál nás nepustí. Natáčí se zde cosi historického, tak soudíme podle oblečení zúčastněných osob. Na palác se tedy díváme trochu ze strany. Palác je považován za jednu z nejokázalejších světských gotických staveb. Byl postaven na galsko-římských hradbách a dokončen v roce 1453. Je bohatě zdobený.

Svou výstavností a výzdobou nás ohromí i katedrála St-Etienne. Není divu, vždyť je nazývána mistrovským dílem gotického umění a patří ke kulturním památkám UNESCO. S její stavbou se začalo již v 9. století, dokončena byla ve 13. století. Je nejširší katedrálou Francie, výrazně se podobá pařížské Notre-Dame. Pěti různým portálům se vzácnými soubory plastik odpovídá pět chrámových lodí. V interiéru se nachází jedna z nejbohatších kolekcí ornamentálních sklomaleb ve Francii ze 13. století, v kryptě z 12. století je hrobka vévody z Berry ze 14. století.

V blízkosti katedrály se dochovaly zbytky galsko-římských hradeb, půvabná sýpka a zahrada Jardin de l´Archeveché. Toto vše nás ale v této chvíli příliš nezajímá. Obloha zlověstně zešedivěla, až téměř zčernala, neklamný to důkaz, že se žene při nejmenším bouře. Spěcháme k autu. Zatím neprší, ale než opustíme město, už leje jako z konve.

Liják, hromy a blesky a vítr nás provázejí během celé podvečerní jízdy. V tomto nečase není možné ani stavět stan. Takže nehledáme kemp, ale místo pro spaní „nadivoko.“ A osud nám je příznivě nakloněn. Před městem Nevers přejíždíme po mohutném mostě řeku Allier a – „napadne nás nápad.“ Nedá se sjet pod most a tam přespat? Byli bychom alespoň trochu v suchu.

Prozkoumáme prostranství pod mostem a – není co řešit. Běžně se sem jezdí, asi se tu rybaří a navíc tudy vede i naučná stezka. Snad nás nikdo nevyhodí. Oceňujeme hlavně to, že skutečně jsme v suchu a můžeme si v klidu uvařit večeři. Déšť provází i naše usínání.