Autor: JirkaV

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů. Geologové by řekli na jurských vápencích. Říčky zde mizí v propastech a vyvěrají za horami, potoky tečou po kaskádách ve skalnatých kaňonech a v bílých skalních stěnách zejí černé chřtány podzemí.

Ke krajině neodmyslitelně patří i její obyvatelé. Šureánské osady často tvoří samoty rozeseté po kopcích, kde k životu patří o mnoho více koně a povozy než auta. Horské vesničky tvoří hlavně pastviny a ohrady. Cesty jimi prochází, jen je potřeba za sebou zavírat brány, jinak krávy půjdou na výlet. Psi pocestným ukáží zuby, zaštěkají, ale projít člověka nechají, mají respekt z poutnické hole.

Nutno ještě zmínit trosky pevnosti Sarmisegetusa, dávné metropole Dácké říše, nacházející se v srdci hor. Ale teď už k naší letošní cestě.

Příjezd do Pui

Ponor, vystupujeme, rychle! Otevři ty dveře! Kopni do nich! Pořádně! Do háje! Jaká je další stanice?

Předchozí autentické výroky snad osvětlují, proč po vystoupení z vlaku v Pui dlouze a trochu nešťastně studujeme mapu. Než se vydáme na cestu, dovolím si nás krátce představit. Je nás osm, každoročně vyrážíme na puťáky do hor a letos to vyhrálo Rumunsko. Právě jsme přešli Retezat a Parâng, Şureanu bude poslední částí našeho putování. Ale zpátky na nádraží. Na obloze se objevují první hvězdy a my vyrážíme ven z města. Nejlepší mapa, kterou je možno pro tuto oblast sehnat, je topografická stovka, takže ve spleti uliček brzy ztrácíme jistotu. Ptáme se místního pána na cestu a dlouze konverzujeme, aniž bychom si cokoliv rozuměli. Ochota místních nás opět příjemně překvapuje – onen dobrodinec se s námi vydává na cestu, vede nás ven z města a loučí se až v místě, kde nemůžeme zabloudit. Vzhledem k pozdní hodině jdeme jen k prvnímu hájku a uléháme, abychom si řádně odpočali na zítřejší náročný den.

První kroky do pohoří Šureanu

Slunečné ráno, modrá obloha. Stoupáme po loukách směrem, kde tušíme Fizeşti. Postupně nabýváme jistoty, že jsme na dobré cestě, a utržená jablíčka nám dodávají dobrou náladu. Najednou stojíme v sedle a otevírá se nám pohled na vesničku, která je naším nejbližším cílem. Vidíme chalupy rozeseté po kraji, hluboké údolí, strmé zalesněné svahy se světlými skalami, louky s barevnými stromy i staříka v černých šatech pasoucího krávy. Začínáme vnímat božský klid i děsivou osamělost. Dál nás vede pěšina, po které chodí lidé i zvířata. Obdivujeme studánky s laťkovými dvířky a hrnečkem na pití i všudypřítomné ploty, plůtky a ohrady.

Hurá, máme značku!

Přicházíme ke spodnímu konci Valea Văratecului, údolí potoka Varatce. Jásejte a radujte se, je tu turistická značka. Jistota v území, jehož solidní mapa neexistuje. Záruka, že cesta neskončí. Kdo jen mohl tušit, že tato značka neoznačuje trasu schůdnou, ale zajímavou? Že je určena nejspíše vyznavačům canoningu a nenapravitelným dobrodruhům? Vesele jdeme podle potůčku a po chvíli vylézáme po první travertinové hrázi. Potom již jdeme více potokem než po břehu a po obou stranách se zdvíhají strmé skály. Divoká krása. Nádherná (ne)cesta. Dokonalý výlet – nebýt toho, že před námi je ještě pěkný kus cesty a někteří vypadají dost unaveně.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Údolí se rozšiřuje a my s lehkým srdcem opouštíme turistickou značku, po chvíli i potok a stoupáme pěšinou přes louky i lesíky. Obdivujeme stohy sena okolo suchých stromů – geniální karpatský vynález. Procházíme osadou. To znamená, že často otvíráme brány v ohradách a občas uzříme střechu mezi stromy. Potkáváme staršího muže nesoucího kládu a ptáme se na cestu k jeskyni, kam dnes chceme dojít. Povídáme dlouho. Slovům rozumíme málo, ale řeči obstojně, alespoň tomu věříme. Podle jeho rady vyrážíme do sedla. Nádherné pastviny královsky vypadajících koní, lemované barevnými stromy, v záři zapadajícího slunce. Scházíme do Valea Morii, s blížícím se cílem zapomínáme na únavu a radostně stavíme stany na loučce u horské říčky. Prý tu žije spousta medvědů, raději proto vaříme na druhém břehu, aby po čichu nepřišli až do tábora. Očividně to funguje, neboť nerušeně spíme až do rána.

Jeskyně Cioclovina

Zatímco si někteří užívají paprsků ranního slunce, čtveřice jeskyňářů má jasný cíl. Je jím Peştera Cioclovina, místo kde ponorná řeka opouští království netopýrů. Vyrážíme proti vodě přes kaskády, jezírka a vodopády. Skáčeme po kamenech, lezeme po mokrých skalách a najednou se proti nám tyčí obrovská bílá skála a v ní temný otvor – úplná brána do Morie. Zapínáme čelovky a postupujeme podél podzemní řeky. Skalní římsa nad temnou vodou. Lezení okolo hlubokých tůní. Postupujeme podle hučící vody dál do nitra hory. Po chvíli nezbývá než zanechat pohorky na kameni a po kolena se brodit ledovou vodou. Při pohledu vzhůru se světlo čelovek rozpouští ve tmě – na strop nedohlédneme. Najednou vcházíme do rozlehlé síně a voda pod nohama se ztrácí. Přitéká z úzké boční chodby, kde voda po pás střídá několik metrů hluboké skalní hrnce, jejich oblezení vyžaduje všechno horolezecké umění. Říčka se klikatí, občas je skalním oknem vidět hučící voda o kus výš či hloub. Zpátky do suché síně. Zkoušíme stvořit nějaké jeskynní fotky a po chvíli, ač je před námi spousta neprozkoumaných chodeb, se rozhodujeme pro návrat. I tak jsme v podzemí strávili dobré dvě hodiny.

Zpátky do civilizace

Po šťastném shledání se zbytkem výpravy obědváme, uklízíme tábořiště a vyrážíme směrem, kde tušíme nížinu. Jdeme barevným údolím po vozové cestě, procházíme vesničkami a s přibývajícími kilometry v nohách vítězí přesvědčení, že bychom nepohrdli nějakým odvozem. Což je poměrně utopistické přání, zatím totiž nejelo jediné auto. Najednou se však myšlenka stává skutečností, a nejen to, vytváříme nový stopařský rekord – pět lidí s batohy berou dva Rumuni do svého Golfa. Skládáme se na zadní sedačky a do kufru, bagáž skáče na vozíku v oblacích prachu za autem. Zanedlouho se loučíme u nádraží v Calanu, potkáváme zbytek výpravy a čekáme na vlak.

Čeká nás už jen závěrečná hostina v restauraci v Subcetate, zjištění, že v maďarských vagónech jde spát jedině na nosičích zavazadel (ale zato velice pohodlně) a návrat ke každodenním povinnostem, kde nám budou chybět nebetyčné hory, hluboké lesy, ledové říčky a čistý vzduch. Prostě všechno to, kvůli čemu má cenu vydat se do Rumunska.

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů. Geologové by řekli na jurských vápencích. Říčky zde mizí v propastech a vyvěrají za horami, potoky tečou po kaskádách ve skalnatých kaňonech a v bílých skalních stěnách zejí černé chřtány podzemí.

Ke krajině neodmyslitelně patří i její obyvatelé. Šureánské osady často tvoří samoty rozeseté po kopcích, kde k životu patří o mnoho více koně a povozy než auta. Horské vesničky tvoří hlavně pastviny a ohrady. Cesty jimi prochází, jen je potřeba za sebou zavírat brány, jinak krávy půjdou na výlet. Psi pocestným ukáží zuby, zaštěkají, ale projít člověka nechají, mají respekt z poutnické hole.

Nutno ještě zmínit trosky pevnosti Sarmisegetusa, dávné metropole Dácké říše, nacházející se v srdci hor. Ale teď už k naší letošní cestě.

Příjezd do Pui

Ponor, vystupujeme, rychle! Otevři ty dveře! Kopni do nich! Pořádně! Do háje! Jaká je další stanice?

Předchozí autentické výroky snad osvětlují, proč po vystoupení z vlaku v Pui dlouze a trochu nešťastně studujeme mapu. Než se vydáme na cestu, dovolím si nás krátce představit. Je nás osm, každoročně vyrážíme na puťáky do hor a letos to vyhrálo Rumunsko. Právě jsme přešli Retezat a Parâng, Şureanu bude poslední částí našeho putování. Ale zpátky na nádraží. Na obloze se objevují první hvězdy a my vyrážíme ven z města. Nejlepší mapa, kterou je možno pro tuto oblast sehnat, je topografická stovka, takže ve spleti uliček brzy ztrácíme jistotu. Ptáme se místního pána na cestu a dlouze konverzujeme, aniž bychom si cokoliv rozuměli. Ochota místních nás opět příjemně překvapuje – onen dobrodinec se s námi vydává na cestu, vede nás ven z města a loučí se až v místě, kde nemůžeme zabloudit. Vzhledem k pozdní hodině jdeme jen k prvnímu hájku a uléháme, abychom si řádně odpočali na zítřejší náročný den.

První kroky do pohoří Šureanu

Slunečné ráno, modrá obloha. Stoupáme po loukách směrem, kde tušíme Fizeşti. Postupně nabýváme jistoty, že jsme na dobré cestě, a utržená jablíčka nám dodávají dobrou náladu. Najednou stojíme v sedle a otevírá se nám pohled na vesničku, která je naším nejbližším cílem. Vidíme chalupy rozeseté po kraji, hluboké údolí, strmé zalesněné svahy se světlými skalami, louky s barevnými stromy i staříka v černých šatech pasoucího krávy. Začínáme vnímat božský klid i děsivou osamělost. Dál nás vede pěšina, po které chodí lidé i zvířata. Obdivujeme studánky s laťkovými dvířky a hrnečkem na pití i všudypřítomné ploty, plůtky a ohrady.

Hurá, máme značku!

Přicházíme ke spodnímu konci Valea Văratecului, údolí potoka Varatce. Jásejte a radujte se, je tu turistická značka. Jistota v území, jehož solidní mapa neexistuje. Záruka, že cesta neskončí. Kdo jen mohl tušit, že tato značka neoznačuje trasu schůdnou, ale zajímavou? Že je určena nejspíše vyznavačům canoningu a nenapravitelným dobrodruhům? Vesele jdeme podle potůčku a po chvíli vylézáme po první travertinové hrázi. Potom již jdeme více potokem než po břehu a po obou stranách se zdvíhají strmé skály. Divoká krása. Nádherná (ne)cesta. Dokonalý výlet – nebýt toho, že před námi je ještě pěkný kus cesty a někteří vypadají dost unaveně.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Údolí se rozšiřuje a my s lehkým srdcem opouštíme turistickou značku, po chvíli i potok a stoupáme pěšinou přes louky i lesíky. Obdivujeme stohy sena okolo suchých stromů – geniální karpatský vynález. Procházíme osadou. To znamená, že často otvíráme brány v ohradách a občas uzříme střechu mezi stromy. Potkáváme staršího muže nesoucího kládu a ptáme se na cestu k jeskyni, kam dnes chceme dojít. Povídáme dlouho. Slovům rozumíme málo, ale řeči obstojně, alespoň tomu věříme. Podle jeho rady vyrážíme do sedla. Nádherné pastviny královsky vypadajících koní, lemované barevnými stromy, v záři zapadajícího slunce. Scházíme do Valea Morii, s blížícím se cílem zapomínáme na únavu a radostně stavíme stany na loučce u horské říčky. Prý tu žije spousta medvědů, raději proto vaříme na druhém břehu, aby po čichu nepřišli až do tábora. Očividně to funguje, neboť nerušeně spíme až do rána.

Jeskyně Cioclovina

Zatímco si někteří užívají paprsků ranního slunce, čtveřice jeskyňářů má jasný cíl. Je jím Peştera Cioclovina, místo kde ponorná řeka opouští království netopýrů. Vyrážíme proti vodě přes kaskády, jezírka a vodopády. Skáčeme po kamenech, lezeme po mokrých skalách a najednou se proti nám tyčí obrovská bílá skála a v ní temný otvor – úplná brána do Morie. Zapínáme čelovky a postupujeme podél podzemní řeky. Skalní římsa nad temnou vodou. Lezení okolo hlubokých tůní. Postupujeme podle hučící vody dál do nitra hory. Po chvíli nezbývá než zanechat pohorky na kameni a po kolena se brodit ledovou vodou. Při pohledu vzhůru se světlo čelovek rozpouští ve tmě – na strop nedohlédneme. Najednou vcházíme do rozlehlé síně a voda pod nohama se ztrácí. Přitéká z úzké boční chodby, kde voda po pás střídá několik metrů hluboké skalní hrnce, jejich oblezení vyžaduje všechno horolezecké umění. Říčka se klikatí, občas je skalním oknem vidět hučící voda o kus výš či hloub. Zpátky do suché síně. Zkoušíme stvořit nějaké jeskynní fotky a po chvíli, ač je před námi spousta neprozkoumaných chodeb, se rozhodujeme pro návrat. I tak jsme v podzemí strávili dobré dvě hodiny.

Zpátky do civilizace

Po šťastném shledání se zbytkem výpravy obědváme, uklízíme tábořiště a vyrážíme směrem, kde tušíme nížinu. Jdeme barevným údolím po vozové cestě, procházíme vesničkami a s přibývajícími kilometry v nohách vítězí přesvědčení, že bychom nepohrdli nějakým odvozem. Což je poměrně utopistické přání, zatím totiž nejelo jediné auto. Najednou se však myšlenka stává skutečností, a nejen to, vytváříme nový stopařský rekord – pět lidí s batohy berou dva Rumuni do svého Golfa. Skládáme se na zadní sedačky a do kufru, bagáž skáče na vozíku v oblacích prachu za autem. Zanedlouho se loučíme u nádraží v Calanu, potkáváme zbytek výpravy a čekáme na vlak.

Čeká nás už jen závěrečná hostina v restauraci v Subcetate, zjištění, že v maďarských vagónech jde spát jedině na nosičích zavazadel (ale zato velice pohodlně) a návrat ke každodenním povinnostem, kde nám budou chybět nebetyčné hory, hluboké lesy, ledové říčky a čistý vzduch. Prostě všechno to, kvůli čemu má cenu vydat se do Rumunska.

Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.

Nástup z Petroşani

Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.

Na hřeben pohoří Paring

Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.

Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.

Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu

Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.

Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.

Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.

Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.

Sestup z hor

Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.

Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.

Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.

Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.

Nástup z Petroşani

Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.

Na hřeben pohoří Paring

Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.

Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.

Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu

Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.

Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.

Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.

Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.

Sestup z hor

Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.

Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.

Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.

Vzhůru do hor!

„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.

Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.

Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.

Do jezerní kotliny

Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.

Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.

Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.

Vrcholky v mracích

Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.

Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Malý Retezat

Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.

Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.

Vzhůru do hor!

„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.

Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.

Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.

Do jezerní kotliny

Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.

Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.

Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.

Vrcholky v mracích

Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.

Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Malý Retezat

Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.

Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.