Connect with us

Voda

Dunajec – řeka pstruhů, černých čápů a Jánošíka

„Jirko, právě jsem koukal do kilometráže a je tam peřej
Jánošíkův skok, tam se na laminátkách zabijem! Půjčíme si radši raft,
že jo?“


Vzpomínám jak to s tím Jánošíkem bylo a vysvětluji, že
Jánošík unikl pronásledovatelům skokem PŘES řeku, takže to žádný
vodopád nebude…“

Published

on

(Telefonát pár dní před odjezdem) „Jirko, právě jsem koukal do kilometráže a je tam peřej Jánošíkův skok, tam se na laminátkách zabijem! Půjčíme si radši raft, že jo?“ Vzpomínám jak to s tím Jánošíkem bylo a vysvětluji, že Jánošík unikl pronásledovatelům skokem PŘES řeku, takže to žádný vodopád nebude…“

Snažíme se přivázat na střechu půjčeného Transita dvě kánoe a kajak a dovnitř naházet všechno potřebné. Konečně vyrážíme (pouze o čtyři hodiny později než bylo v plánu).

„Honzo, je to velký rozdíl řídit Transita a normální auto?“ ptá se Vlaďka. „Trochu jo, ale já to nemůžu moc srovnávat, do dneška jsem nic jiného než naši Feldu neřídil,“ odpovídá kolega od volantu, čímž nás všechny uklidňuje.“


Měl bych upřesnit, že v autě je pět statečných, kteří se nezalekli poměrně živelné organizace (ještě týden před odjezdem jsme nevěděli, jaká plavidla vezmeme a čím je odvezeme apod.), a míříme na Dunajec. Před chvílí se setmělo a právě ukazujeme pasy mezi Českým Těšínem a Cieszynem. Teď řídí Vlaďka a já se pokouším navigovat podle deset let starého polského autoatlasu. Dobře to dopadlo, okolo půlnoci přijíždíme do cíle – Noweho Targu. Místo na spaní se v noci s autem hledá špatně, ale po chvíli se podařilo a usínáme na louce za městem.

Horní Dunajec

Ráno nás probouzí zvonečky okolo se pasoucích ovcí. Běžíme se vykoupat do řeky a proti nám se tyčí panorama Tater. Popojíždíme autem k mostu v centru města a spouštíme lodě na Bílý Dunajec. Po chvíli se zprava přidávají vody Černého a od této chvíle se řeka nazývá jediným kouzelným slovem – Dunajec.

Pod kýlem máme tak průzračnou vodu, že vidíme hejna ryb i oblázky na dně; nad hlavou nám občas proletí volavka či černý čáp. Řeka svižně teče neporušenou přírodou, střídají se peřeje a klidnější úseky, jezy potkáváme za celý den jen dva. K večeru vplouváme na stojaté vody Czorsztyńské přehrady. Večeříme, koupeme se, odpočíváme a mezitím Honza stopuje zpátky, aby přivezl auto. Přejíždíme pod přehradu do vsi Sromowce Wyżne a protože se nám nechce platit za kemp, stavíme stany na trávníku mezi fotbalovým hřištěm a řekou.

Soutěska

Ráno nakládáme do lodí i stany a spacáky, protože máme v úmyslu se pro dnešek bez auta obejít. Nasedáme do lodí a vyrážíme vstříc místům, kterými je řeka proslavená. Je znát, že pod přehradou je více vody a proud rychlejší. Pravý břeh se stává slovenským a objevuje se osada Červený klášter. Hospůdce na břehu se odolat nedá a tak vychutnáváme halušky a Smädného mnicha. Posilněni a osvěženi vyrážíme. Míjíme přístaviště pltí na slovenském i polském břehu. Odtud vyrážejí plťaři ve stejných krojích jako před staletími, aby bidly a svojí zručností provedli soutěskou vor svázaný z několika dlouhých dřevěných člunů, jenom místo nákladu dnes vozí zvědavé turisty. A už je to tady! Po obou stranách se zvihají nebetyčné bílé vápencové útesy. Peřeje nejsou nikterak náročné, ale pořád je na co se dívat. Míjíme skály zvučných jmen, vyhlídky i turisty jak na břehu, tak na pltích. Po devíti kilometrech, které nám utekly až moc rychle, přijíždíme do Nižné Szczawnice. Poblíž centra visí nad řekou barevné tyče, zkoušíme (nepříliš úspěšně) svou šikovnost ve vodním slalomu. O něco níže kotvíme v parku na levém břehu (nazvali jsme jej pracovně Stromovka), vaříme večeři a stavíme stany. Okolo nás prochází zamilované dvojice, maminky s kočárky i důchodci; jedni na nás koukají jako na zvířátka v zoo, druzí jako na bezdomovce na nádraží. Nenecháváme se tím odradit, koupeme se v řece a následně, se zvukovou kulisou přicházející bouře, usínáme.

Poslední den plavby

Probouzíme se v naší známé Stromovce, opět nás okukují místní, tak radši rychle balíme a odrážíme. Řeka je krásná, pořád teče svižně, míjíme louky, lesy, vesničky s kostely. Bohužel je málo vody a tak každou chvíli dřeme o dno. Je to jediná vada na kráse, ale natolik závažná, že po jedenácti kilometrech v Ochotnici končíme, a já si vytahuji pomyslného černého petra, značícího stopování pro auto. Poláci staví ochotně, jsem zpátky právě ve chvíli, kdy ostatní vynesli lodě na cestu. Tentokrát už víme, jak přivázat lodě na zahrádku, za chvíli vyjíždíme ke státní hranici a dále do Spišské Staré Vsi. Vychutnáváme slovenské speciality v restauraci a spokojeně usínáme na kopci za vesnicí.

Za krásami Slovenska

Z nápadu strávit zbývající den splutím Popradu sešlo kvůli nízkému vodnímu stavu, takže nás čekají suchozemské aktivity. Nikam nespěcháme, před polednem vyjíždíme k jihu.

Na křižovatce nás zaujala směrovka na Belanské jeskyně, rozhodujeme se ji následovat. Kluci jsou nadšení unikátním diagonálně orientovaným systémem chodeb i pěknou výzdobou; holky naše nadšení nesdílí, prý by o jeskyní tmě a pověsti o tom, že každý kdo se dotkne tohoto krápníku do roka otěhotní, dokázali povídat z fleku lépe než průvodkyně.

Druhá zastávka je v Kežmarku. Krásným historickým centrem přicházíme ke hradu a za 40 Sk kupujeme vstupenky. Prohlídka se tentokrát líbila všem – od zbraní, přes středověká řemesla a vybavení dávné lékárny, až k expozici o místním průkopníkovi rentgenu.

Večer míříme do Liptovského Jána. Za posledními domy vesnice, nedaleko kostela, se nachází minerální vřídlo. Uprostřed parku jsou volně přístupná jezírka bublající vody. Sedíme po krk v lehce teplé vodě se sirným zápachem, vzpomínáme na uplynulé dny a voda z nás smývá všechnu špínu i nemoci (podle místních působí blahodárně na všechno od kožních chorob po potenci).

Následující den se dělíme, část se vrací domů, přidávají se k nám další kamarádi a míříme do Roháčů. Ale to už je jiné povídání…

Continue Reading

Voda

Nakopněte vrtule, ale opatrně!

Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil,
„ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy
společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na
Baťově kanále.

Published

on


Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.

Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.


Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz


Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!


Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.

Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!

Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.


Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.

Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.


Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz


Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!


Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.

Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!

Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.

Continue Reading

Voda

Cestování a modrý poklad – H20

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené
vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při
výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových
státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat
v Evropě běžné hygienické standardy. Jak se na cestách staráte
o vodu vy?

Published

on


Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.

{{reklama()}}

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.


Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.

Má cestovatel na výběr?


Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.

Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.


Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem

Tento článek pro vás připravil web www.bezpecnavo­da.cz


Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.

{{reklama()}}

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.


Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.

Má cestovatel na výběr?


Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.

Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.


Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem

Tento článek pro vás připravil web www.bezpecnavo­da.cz

Continue Reading

Voda

Co je to Canyoning?

Canyoning se u nás dostal do povědomí veřejnosti až
v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských
Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena
přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který
podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce
prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má
řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho
provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…

Published

on

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…


Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.


V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).


Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

Česká asociace canyoningu začala s přípravou expedice osmi českých a slovenských sportovců na tropický ostrov Réunion, kam chtějí vyrazit na přelomu dubna a května 2009. Účastníci expedice chtějí během tří týdnů uskutečnit prostupy řadou extrémně obtížných kaňonů. Plánované canyoningové túry patří k nejtěžším a nejnáročnějším na světě. Více informací naleznete na stránkách expedice Reunion 2009


V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.


Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.


Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Jestli by vás zajímalo jak taková canyoningová túra může vypadat, přečtěte si článek zde na cestovateli.cz Tři kaňony během jednoho dne.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu :-).

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Canyoning („kaňonink“) se u nás dostal do povědomí veřejnosti až v polovině devadesátých let kvůli smutné události v Bernských Alpách (Švýcarsko). Zde byla totiž při provozování canyoningu smetena přívalovou vlnou skupina klientů vedená profesionálním průvodcem, který podcenil předpověď počasí. Přívalová vlna, která se po letní bouřce prohnala kaňonem, si vyžádala život hned několika lidí. Od té doby má řada lidí dojem, že tento sport je nebezpečný a lidé, kteří ho provozují, si neváží svého života. Pravda je však jiná…


Co je to tedy canyoning?

Canyoning je relativně mladý přírodní sport, který vznikl ve Francii. Jedná se o prostup koryty horských říček, potoků a úzkých soutěsek a to vždy ve směru jeho toku, tedy shora dolů. Na dně kaňonu během staletí voda vymodelovala a připravila řadu překážek, jejichž překonávání je ta hlavní zábava a vzrušení. Při canyoningu se tedy kombinuje slaňování skalních stěn a vodopádů, plavávání tůněmi s křišťálově čistou vodou, prodírání se mezi obřími ohlazenými balvany, skákání do hlubokých tůní s ledovou vodou, sjíždění přírodních tobogánů a skluzavek, ale hlavně to celé je o nádherné přírodě a zákoutích, která jsou očím běžného turisty skryta. Každý kaňon je jiný a záleží i na nás, jaký způsob prostupu zvolíme. Při tomto pestrém vodním sportu se využívají prvky vodáctví, horolezectví a speleologie.

Trocha historie

Historie canyoningu se začala psát ve 2. polovině 19. století. Jedním z prvních lidí, který se o publicitu zasloužil, byl nadšený speleolog a hydrogeolog označovaný za otce francouzské speleologie – Edoard Alfred Martel. Tento speleolog, který se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek, na konci 19. století poprvé sestoupil do celé řady do té doby neprozkoumaných kaňonů v Provensálsku a v oblasti Přímořských Alp. Byl prvním člověkem, jemuž se podařilo v roce 1905 během třídenní expedice prostoupit podstatnou částí kaňonu řeky Verdon v Horní Provence.


V prvopočátcích canyoningu byl prostup kaňony poměrně velmi náročnou a drsnou záležitostí. V té době neexistovaly takové technické vymoženosti, jako jsou např. expanzní nýty, horolezecké karabiny, slaňovací pomůcky, moderní lana z umělých vláken, horolezecké přilby, neoprenové obleky atd. V době těžkých konopných lan, provazových žebříků, železných kovaných skob, v době, kdy Hans Dülfer objevoval svůj způsob slaňování, později označovaný jako „Dülferův sed“ a v době, kdy nejlepší ochranou proti chladu bylo pouze vlněné oblečení, byl celodenní, nebo dokonce několikadenní prostup kaňonem skutkem opravdu obdivuhodným.

Canyoning jako specifická outdoorová sportovní aktivita, začal být vnímán zhruba před 30 lety – tzn. někdy kolem r. 1980. V té době nastal jeho prudký rozvoj. Bylo to především díky technickým vymoženostem, jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká a speleologická lana, slaňovací pomůcky atd. Tyto technické prostředky umožňovaly zvládnout do té doby nepřekonatelné překážky a canyoning přestával být krajně rizikovou a obtížnou záležitostí. Začal si získávat širokou popularitu. Ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v dalších státech začaly vznikat canyoningové asociace (Španělsko 1989, Francie 1992, Itálie 1999).


Canyoning se také brzy stal sportem provozovaným komerčně a začala se mu věnovat celá řada lidí na profesionální úrovni. V roce 1995 proto vznikla asociace profesionálních průvodců canyoningu – Evropská komise canyoningu (C. E. C.).

Kam za canyoningem?

V České republice se bohužel nenacházejí vhodné terény pro provozování tohoto sportu. Nejbližší kaňony tak najdeme v sousedním Rakousku (Salzburg, Tyrolsko), nebo dále v Itálii (Lombardie, Piemonte, Furlansko) či Slovinsku (Julské Alpy). Mnoho kaňonů leží i kolébce canyoningu ve Francii a to především v oblasti Přímořských Alp a Horní Provence, kde jsou desítky zajištěných a popsaných kaňonů. Opravdová Mekka evropského canyoningu však leží ve španělské Sierra de Guaře jižně od Pyrenejí. A celosvětovým rájem canyoningu je potom tropický ostrov Réunion na kterém se nachází nejkrásnější a nejtěžší kaňony na světě.

Česká asociace canyoningu začala s přípravou expedice osmi českých a slovenských sportovců na tropický ostrov Réunion, kam chtějí vyrazit na přelomu dubna a května 2009. Účastníci expedice chtějí během tří týdnů uskutečnit prostupy řadou extrémně obtížných kaňonů. Plánované canyoningové túry patří k nejtěžším a nejnáročnějším na světě. Více informací naleznete na stránkách expedice Reunion 2009


V čem do kaňonu a co vzít s sebou

Neopren – který nás ochrání před ledovou vodou kaňonů. Ideální je neopren o tloušťce 5 mm a to buď celotělový, anebo dvoudílný oblek (kalhoty a bunda). Samozřejmostí jsou také neoprenové ponožky nebo speciální neoprenové boty. Velmi vhod přijdou také neoprenové rukavice.

Sedací úvazek – tzv. „sedák“ je nepostradatelný ve všech kaňonech, kde se musí slaňovat, což je naprostá většina. Speciální canyoningové úvazky jsou vyrobeny z nenasákavých voděodolných materiálů se zvýšenou odolností proti oděru. Další důležitou součástí je ochrana sedáku a neoprenového obleku (především na skluzavkách) pomocí plastové ochrany zadku, která se dá po opotřebení vyměnit. Tyto speciální sedáky u nás vyrábí například firma Singing Rock nebo Rock Empire. Neodmyslitelnou součástí každého úvazku je také dostatečně dlouhá odsedávací smyčka sloužící k sebejištění na nástupech do slanění.


Helma – by měla mít dostatek otvorů tak, aby jimi při skoku do vody mohla voda dostatečně protékat. Samozřejmostí pak je, aby helma splňovala normy UIAA pro lezení.

Boty – patří k nejchoulostivější části výstroje. Správná bota by měla být z robustního materiálu, přitom lehká s měkkou neklouzavou podešví, chránicí kotník a vniklá voda by měla mít jak odtéct. Používají se buď speciální boty, ale i jednoduché trekkingové pohorky nebo tenisky, do kterých použijeme neoprenovou ponožku. Speciální boty na náš trh dodává firma Cavex Club nebo přímo vyrábí firma Hiko.

Lano – při canyoningu se používají výhradně statická lana s maximálním průtahem 4–6%. Průměr lana bývá obvykle 9–10 mm. Doporučená délka závisí samozřejmě na délce slanění v konkrétním kaňonu, ale nejčastěji se používají lana o délce 30, 50, 75 a 100 metrů. Ideální je potom používat speciální lana pro canyoning, která mají minimální nasákavost, malou srážlivost a některé typy dokonce plavou. Tato lana u nás vyrábí firma Tendon. Na laně visí váš život a tak jej nezapomínejte pravidelně kontrolovat, neboť hrozí poškození jeho opletu při slaňování přes skalní hrany.

Batoh – by měl být jednoduchý (hladký povrch), aby nedocházelo k jeho zachytávání o skalní výběžky, měl by mít objem alespoň 50 l, aby se tam vešlo lano a další potřebné věci, měl by být odolný proti oděru a samozřejmě musí mít dostatek otvorů na rychlý odtok vody. Speciální canyoningové batohy na náš trh dodává firma Cavex Club

Slaňovací pomůcky a jištění – běžná slaňovací osma a nebo speciální osma Pirana od firmy Petzl. Dvě HMS karabiny s pojistkou, krátký prusík na sebejištění při slaňování obtížných vodopádů, blokant (jumar nebo Tibloc) pro případ nutnosti návratu po laně vzhůru nebo záchranné práce.


Vodotěsná nádoba – nejlépe 5–10 l plastový soudek se šroubovacím uzávěrem, kam se dají věci které nesmí přijít do kontaktu s vodou (lékárnička, fotoaparát, doklady, mobilní telefon, klíče od auta apod.)

Píšťalka – pro dorozumívání v místech, kde není vidět ani slyšet vlastního slova (složitější slanění, úzké soutěsky se zatáčkou apod. V případě nehody tak můžeme dávat znamení záchranářům.

Nouzové vybavení – lékárnička pro poskytnutí první pomoci, vodotěsná čelovka, izolační fólie, nůž.

Co udělat když si chci canyoning vyzkoušet?

Poprvé je asi nejlepší využít služeb některé z outdoorových agentur, které nám zapůjčí veškeré potřebné vybavení, pojistí nás a poskytnou nám zkušeného průvodce. Cena za jeden kaňon se pohybuje v rozmezí 40–80 € v závislosti na délce a obtížnosti kaňonu. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit např. sportovní agenturu AlpiCenter, která provozuje český kemp v Julských Alpách a nabízí outdoorové sportovní aktivity v nejkrásnější Slovinské canyoningové oblasti. Nebo agentura Canraft působící na Slovensku, která vám nabídne canynoning po celé Evropě. Když se vám tento nádherný sport zalíbí a chtěli byste se mu více věnovat, dozvědět se více věcí z bezpečnosti a poznat další nadšence, můžete se stát členem České asociace canyoningu, která sdružuje České a Slovenské kaňonáře a pravidelně pořádá odborná školení, semináře a setkání svých členů, kde dochází k výměně informací o prostoupených kaňonech. Více informací se dozvíte na www.canyoning.cz, kde si můžete prohlédnout bohatou fotogalerii a můžete nás kontaktovat pro další informace.

Jestli by vás zajímalo jak taková canyoningová túra může vypadat, přečtěte si článek zde na cestovateli.cz Tři kaňony během jednoho dne.

Tak doufám, že už pro vás canyoning není jen zábavou šílenců, ale nádherný přírodní sport a že se třeba potkáme někde v kaňonu :-).

Autor je členem České asiciace Canyoningu

Continue Reading