Connect with us

Doprava

Ukrajinská hranice

Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří
k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude
o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek
z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému
se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná.

Published

on

Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná. O ty nejzajímavější se nyní podělím.

Poprvé na Ukrajinu

Puťák na Podkarpatské Rusi v létě 2006 nám přichystal spoustu překvapení a první z nich už na hranici. S představou, že linkový autobus z Michalovců do Užhorodu dojede podle jízdního řádu, jsme se rozloučili už spatřivše dlouhou kolonu aut před hranicí. Avšak to jsme ještě netušili, že o první hodiny zpoždění se postarají už bratři Slováci. Jak jsme se doslechli, celníci se nedokázali shodnout, zda jeden z pasažérů, snad odkudsi z Portorika, potřebuje či nepotřebuje slovenské vízum a tak nevěděli, zda jej mají zavřít za nelegální pobyt či nechat vycestovat. A aby toho nebylo málo, po zadání čísla jeho pasu do počítače se jim prý úplně zhroutil (tedy ten počítač, nikoliv Portoričan). Značně prekérní situaci údajně řešilo až ministerstvo v Bratislavě, konečný verdikt byl naštěstí ve prospěch onoho cizince, takže se zatýkání nekonalo.


S velkou slávou popojíždíme několik stovek metrů k celnici ukrajinské. Řidič nám rozdává asi desetikolonkové imigrační karty (ty se vyplňují doposud) a dlouhatánské celní prohlášení, se kterým se naštěstí už dnes nesetkáte. Nemůžeme se ubránit dojmu, že formulář pamatuje Sovětský svaz, neboť do azbukou nadepsaných kolonek se mají napsat nejen zbraně a cenné předměty, ale i léky, knihy, tiskopisy a informační materiály. Vyplňování formuláře přerušují jen zoufalé dotazy typu: „To chtějí vědět počet tablet nebo počet nebo počet balení?“ nebo „Mám jim tam vypisovat všechny mapy?!“

A přichází vojáci s velkýma čepicema, úplně všechno z autobusu ven, vezměte si věci a za námi do budovy. Postupně nás kontrolují a nestačím se divit, co všechno je zajímá. Kamarád vysvětluje nechápajícímu celníkovi: „To je ži-vo-či-šné uhlí.“ „???“ „Na průjem.“ „???“ „Sračka!“ A já jsem moc rád, že jsem existenci lékárničky v prohlášení zatajil a mám ji až vespod batohu. To ale netuším, že kontrola bude pokračovat rentgenem zavazadel. Další celník vždy koukne na prastarý monitor, zapíchne někam prst a pronese: „Ščo éto?“ Kolegové ho pracně přesvědčují, že jejich nože jsou dostatečně malé a já si zatím uvědomuju, že v mém batohu jsou nejen kotlíky, ale i plynové bomby pro celou výpravu. Držím se vzadu a očekávám, že několik kilogramů kapalnéno propan-butanu vyvolá mezinárodní konflikt. Jako poslední pokládám batoh na pás a úkosem sleduji, co se objeví na monitoru. Zřejmě jsem kovové věci složil k sobě tak těsně, že přes celý batoh je sytě černá plocha. Je ve mě malá dušička, avšak celník z nepochopitelného důvodu máchne rukou, ať pokračuju dál a já se snažím při zvedání batohu předstírat, že je lehký jako pírko a rychle zmizet.

Jak to vidí řidiči


Následující roky už zavazadla tak poctivě nekontrolují a tak se ostřílení cestující po příjezdu na hranici začtou do knížky s vědomím, že je čekat věčně nenechají, tak o co vlastně jde, že?

Hůře jsou na tom řidiči autobusů a náklaďáků, celníci vymyslí pokaždé několik nových obstrukcí, aby dostali úplatek. Varianta: „Mám žízeň, dones mi kafe nebo pivo,“ je ještě nejmírnější. Jednou našemu řidiči předložili formulář, kam musel sehnat čtyři razítka. Tři nějaká pochopitelná, čtvrté od veterináře. Vysvětlování, že žádná zvířata nevezeme, bylo zbytečné. „Veterinář“ ve vojenské uniformě byl tak opilý, že se držel stolu, aby nespadl ze židle a jediné, co dokázat vyslovit, bylo: „Surok (čtyřicet) euro.“

Jeden řidič mi vyprávěl, že jednou jel na Ukrajinu s přívěsem a nepustili jej přes hranici. Počkal tedy, až celníkům skončí osmihodinová směna a zkusil to znova. Projel po čtvrtém střídání.

Cesta po kolejích

Úplně jinak vypadá přejezd vlakem. Vyjíždíme z Čierné nad Tisou a vzápětí zastavujeme přesně na hranici Schengenu. V tomto směru není prohlídka zdaleka tak důkladná jako opačně, takže po chvíli pokračujeme dále. Po příjezdu do Čopu stojí od vagónu k nádražní budově kordon policistů, kteří nás směřují do správných dveří. Tam fasujeme na vyplnění známé imigrační karty a pak po jednom přistupujeme k celníkům zodpovídat dotěrné otázky a zběžně ukázat batohy: „Kudi vi jděše?“ „Krasna, Svidovec,“ odpovídám názvy známých pohoří. „Ščo tam?“ „Tutistika,“ o plánované pomoci v klášteře se v zájmu další cesty nezmiňujeme. „Mistectvo?“ ptá se celník na umělecká díla. „Ne“, přece nepovezu v krosně míšeňský porcelán… „Zbroja?“ „Ne“ odpovídám, spoléhaje že sekera je důkladně zatočená v karimatce. „Marihuana?“ „Ne“ „Prečo ni?“ Zřejmě i celníci mají smysl pro humor…

Vlakem nazpátek

Cesta vlakem zpátky na Slovensko mohla proběhnout celkem hladce, nebýt jednoho setkání, které zpočátku vypadalo celkem mile. Na ukrajinském nádraží se s námi dává do řeči Slovenka středního věku a po chvíli se zmíní: „Koupila jsem tady více cigaret než můžu provézt, moc by mi pomohlo, kdybyste mi pár kartonů vzali přes hranici.“ Nemám dostatek odhodlání tuto nepříliš lákavou nabídku kategoricky odmítnout za celou skupinu a tak trpně sleduji, jak se balíky cigaret stěhují do batohů mých kolegů.

Nastupujeme do vagónu, který je zřejmě určen jen na popojíždění přes hranici tam a zpátky, neboť je kompletně rozkládací. Proč? Vysvětlím vzápětí. První kolo rozebírání probíhá hned po nástupu, když několik „obchodních cestujících“ schovává cigarety a lahve vodky do sedaček, pod kryty kabelů, nad stropní podhledy a do rozličných jiných úkrytů. Druhé kolo je o chvíli později v režii slovenských celníků, kteří se snaží co nejvíce skrýší vyprázdnit.


Kolegové začínají své ochoty převážet cigarety litovat už ve chvíli, kdy dostanou k vyplnění čtyřstránkový „formulář o dovozu zboží podléhajícího clu“. Celníkům je zřejmě jasné, že cigarety nevezou pro sebe, neboť si svoji pozici vyloženě užívají: „Vy fajčíte?“ zahajuje celník výslech. „Ne, nekouřím.“ „A prečo teda veziete tie cigarety?“ ptá se vysloveně podezíravě. „Pro otce.“ „A otec fajčí?“ „Tak trochu…“ „A prečo ste nenapísal číslo tovaru?“ „A co tam mám napsat?“ „Keď dovážate cigarety do EÚ, musíte vedieť, že majú číslo 54231!“

V Čierné nad Tisou přestupujeme do vlaku na Košice a naše „známá“, kterou již hodnou chvíli proklínáme, také. Na plošině vozu stojí dva chlapíci v tričkách s nápisem policie, asi ne náhodou. Pašeračka se dožaduje cigaret, kterých se milarádi zbavíme, a potvrzených celních prohlášení, které ji samozřejmě nedáme, protože jsou tam všechny osobní údaje včetně velikosti bot. Nakonec vztekle bere kartony do tašky a chystá se vystupovat. V tom okamžiku přiskakují policisté: „Dobrý deň pani Kováčová, čo to veziete? A to ste priviezla z Ukrajiny legálne? Tak oni vám to venovali? No, to nám vysvetlíte na stanici.“ A my jsme moc rádi, že nejsme zatčeni také.

Na závěr nutno podotknout, že často celní kontrola obnáší pouze hodinu či dvě čekání a žádná nemilá překvapení, takže s dobrou knížkou může být i celkem příjemná. Návštěva krásných polonin a kraje Nikoly Šuhaje za chvíli zdržení na hranicích rozhodně stojí.

Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná. O ty nejzajímavější se nyní podělím.

Poprvé na Ukrajinu

Puťák na Podkarpatské Rusi v létě 2006 nám přichystal spoustu překvapení a první z nich už na hranici. S představou, že linkový autobus z Michalovců do Užhorodu dojede podle jízdního řádu, jsme se rozloučili už spatřivše dlouhou kolonu aut před hranicí. Avšak to jsme ještě netušili, že o první hodiny zpoždění se postarají už bratři Slováci. Jak jsme se doslechli, celníci se nedokázali shodnout, zda jeden z pasažérů, snad odkudsi z Portorika, potřebuje či nepotřebuje slovenské vízum a tak nevěděli, zda jej mají zavřít za nelegální pobyt či nechat vycestovat. A aby toho nebylo málo, po zadání čísla jeho pasu do počítače se jim prý úplně zhroutil (tedy ten počítač, nikoliv Portoričan). Značně prekérní situaci údajně řešilo až ministerstvo v Bratislavě, konečný verdikt byl naštěstí ve prospěch onoho cizince, takže se zatýkání nekonalo.


S velkou slávou popojíždíme několik stovek metrů k celnici ukrajinské. Řidič nám rozdává asi desetikolonkové imigrační karty (ty se vyplňují doposud) a dlouhatánské celní prohlášení, se kterým se naštěstí už dnes nesetkáte. Nemůžeme se ubránit dojmu, že formulář pamatuje Sovětský svaz, neboť do azbukou nadepsaných kolonek se mají napsat nejen zbraně a cenné předměty, ale i léky, knihy, tiskopisy a informační materiály. Vyplňování formuláře přerušují jen zoufalé dotazy typu: „To chtějí vědět počet tablet nebo počet nebo počet balení?“ nebo „Mám jim tam vypisovat všechny mapy?!“

A přichází vojáci s velkýma čepicema, úplně všechno z autobusu ven, vezměte si věci a za námi do budovy. Postupně nás kontrolují a nestačím se divit, co všechno je zajímá. Kamarád vysvětluje nechápajícímu celníkovi: „To je ži-vo-či-šné uhlí.“ „???“ „Na průjem.“ „???“ „Sračka!“ A já jsem moc rád, že jsem existenci lékárničky v prohlášení zatajil a mám ji až vespod batohu. To ale netuším, že kontrola bude pokračovat rentgenem zavazadel. Další celník vždy koukne na prastarý monitor, zapíchne někam prst a pronese: „Ščo éto?“ Kolegové ho pracně přesvědčují, že jejich nože jsou dostatečně malé a já si zatím uvědomuju, že v mém batohu jsou nejen kotlíky, ale i plynové bomby pro celou výpravu. Držím se vzadu a očekávám, že několik kilogramů kapalnéno propan-butanu vyvolá mezinárodní konflikt. Jako poslední pokládám batoh na pás a úkosem sleduji, co se objeví na monitoru. Zřejmě jsem kovové věci složil k sobě tak těsně, že přes celý batoh je sytě černá plocha. Je ve mě malá dušička, avšak celník z nepochopitelného důvodu máchne rukou, ať pokračuju dál a já se snažím při zvedání batohu předstírat, že je lehký jako pírko a rychle zmizet.

Jak to vidí řidiči


Následující roky už zavazadla tak poctivě nekontrolují a tak se ostřílení cestující po příjezdu na hranici začtou do knížky s vědomím, že je čekat věčně nenechají, tak o co vlastně jde, že?

Hůře jsou na tom řidiči autobusů a náklaďáků, celníci vymyslí pokaždé několik nových obstrukcí, aby dostali úplatek. Varianta: „Mám žízeň, dones mi kafe nebo pivo,“ je ještě nejmírnější. Jednou našemu řidiči předložili formulář, kam musel sehnat čtyři razítka. Tři nějaká pochopitelná, čtvrté od veterináře. Vysvětlování, že žádná zvířata nevezeme, bylo zbytečné. „Veterinář“ ve vojenské uniformě byl tak opilý, že se držel stolu, aby nespadl ze židle a jediné, co dokázat vyslovit, bylo: „Surok (čtyřicet) euro.“

Jeden řidič mi vyprávěl, že jednou jel na Ukrajinu s přívěsem a nepustili jej přes hranici. Počkal tedy, až celníkům skončí osmihodinová směna a zkusil to znova. Projel po čtvrtém střídání.

Cesta po kolejích

Úplně jinak vypadá přejezd vlakem. Vyjíždíme z Čierné nad Tisou a vzápětí zastavujeme přesně na hranici Schengenu. V tomto směru není prohlídka zdaleka tak důkladná jako opačně, takže po chvíli pokračujeme dále. Po příjezdu do Čopu stojí od vagónu k nádražní budově kordon policistů, kteří nás směřují do správných dveří. Tam fasujeme na vyplnění známé imigrační karty a pak po jednom přistupujeme k celníkům zodpovídat dotěrné otázky a zběžně ukázat batohy: „Kudi vi jděše?“ „Krasna, Svidovec,“ odpovídám názvy známých pohoří. „Ščo tam?“ „Tutistika,“ o plánované pomoci v klášteře se v zájmu další cesty nezmiňujeme. „Mistectvo?“ ptá se celník na umělecká díla. „Ne“, přece nepovezu v krosně míšeňský porcelán… „Zbroja?“ „Ne“ odpovídám, spoléhaje že sekera je důkladně zatočená v karimatce. „Marihuana?“ „Ne“ „Prečo ni?“ Zřejmě i celníci mají smysl pro humor…

Vlakem nazpátek

Cesta vlakem zpátky na Slovensko mohla proběhnout celkem hladce, nebýt jednoho setkání, které zpočátku vypadalo celkem mile. Na ukrajinském nádraží se s námi dává do řeči Slovenka středního věku a po chvíli se zmíní: „Koupila jsem tady více cigaret než můžu provézt, moc by mi pomohlo, kdybyste mi pár kartonů vzali přes hranici.“ Nemám dostatek odhodlání tuto nepříliš lákavou nabídku kategoricky odmítnout za celou skupinu a tak trpně sleduji, jak se balíky cigaret stěhují do batohů mých kolegů.

Nastupujeme do vagónu, který je zřejmě určen jen na popojíždění přes hranici tam a zpátky, neboť je kompletně rozkládací. Proč? Vysvětlím vzápětí. První kolo rozebírání probíhá hned po nástupu, když několik „obchodních cestujících“ schovává cigarety a lahve vodky do sedaček, pod kryty kabelů, nad stropní podhledy a do rozličných jiných úkrytů. Druhé kolo je o chvíli později v režii slovenských celníků, kteří se snaží co nejvíce skrýší vyprázdnit.


Kolegové začínají své ochoty převážet cigarety litovat už ve chvíli, kdy dostanou k vyplnění čtyřstránkový „formulář o dovozu zboží podléhajícího clu“. Celníkům je zřejmě jasné, že cigarety nevezou pro sebe, neboť si svoji pozici vyloženě užívají: „Vy fajčíte?“ zahajuje celník výslech. „Ne, nekouřím.“ „A prečo teda veziete tie cigarety?“ ptá se vysloveně podezíravě. „Pro otce.“ „A otec fajčí?“ „Tak trochu…“ „A prečo ste nenapísal číslo tovaru?“ „A co tam mám napsat?“ „Keď dovážate cigarety do EÚ, musíte vedieť, že majú číslo 54231!“

V Čierné nad Tisou přestupujeme do vlaku na Košice a naše „známá“, kterou již hodnou chvíli proklínáme, také. Na plošině vozu stojí dva chlapíci v tričkách s nápisem policie, asi ne náhodou. Pašeračka se dožaduje cigaret, kterých se milarádi zbavíme, a potvrzených celních prohlášení, které ji samozřejmě nedáme, protože jsou tam všechny osobní údaje včetně velikosti bot. Nakonec vztekle bere kartony do tašky a chystá se vystupovat. V tom okamžiku přiskakují policisté: „Dobrý deň pani Kováčová, čo to veziete? A to ste priviezla z Ukrajiny legálne? Tak oni vám to venovali? No, to nám vysvetlíte na stanici.“ A my jsme moc rádi, že nejsme zatčeni také.

Na závěr nutno podotknout, že často celní kontrola obnáší pouze hodinu či dvě čekání a žádná nemilá překvapení, takže s dobrou knížkou může být i celkem příjemná. Návštěva krásných polonin a kraje Nikoly Šuhaje za chvíli zdržení na hranicích rozhodně stojí.

Continue Reading

Doprava

Jak si chytře sbalit na cesty

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na
balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta
nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce
tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako
rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových
zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých
cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný
pobyt.

Published

on

Na dovolenou se těšíme většinu pracovního roku, ale když přijde na balení cestovních zavazadel, nastanou muka, která nepřekoná ani ta nejnáročnější pracovní prezentace. Některé vědecké studie dokonce tvrdí, že stres z dovolené dokáže organismus vyčerpat stejně jako rozvod. Aby cestovní horečka byla jen z nedočkavosti po nových zážitcích a nikoliv z paniky, přinášíme několik chytrých cestovatelských tipů, které vám ulehčí přípravy i samotný pobyt.


1. Cestovní horečku berte s chladnou hlavou

Jedno z prvních základních pravidel zní: uklidněte se. Možná to vypadá jako učitelské klišé, ale tahle pravdivost by se měla tesat do kamene. Staré přísloví dvakrát měř a jednou řež totiž platí všude a u balení na cesty ještě jednou tolik. Takže místo zmateného pobíhání sem a tam udělejte pravý opak. Sedněte si. Zhluboka dýchejte. A s rozvahou a s chladnou hlavou si udělejte rozumný seznam věcí, který pak budete odškrtávat. Žádnou z věcí tak nezapomenete nebo omylem nepřibalíte dvakrát.

2. Balte se nalehko. Vážně, zkuste jen jeden kufr

Ostřílení světoběžníci tvrdí, že nejde dohromady cestovat levně, šťastně a s těžkými kufry. Vybrat si lze jen z kombinace dvou možností. Pokud se jednou rozhodnete místo několika tašek sbalit se jen do jednoho kufru, nikdy už nebudete chtít vycestovat jinak. Vaše mobilita se mnohonásobně zvýší a vy se tak bez větších omezení dostanete kamkoliv chcete. Krom ušetřených nákladů za přepravu má cestování jen s jedním zavazadlem další obrovskou výhodu. Zmenšujete totiž riziko, že jednu s tašek nakonec někde zapomenete nebo vám jí někdo v nestřeženém okamžiku ukradne. S jedním kufrem jste však pánem (o mnoho lehčí) situace.

3. Nebalte na nejhorší možný scénář, ale na ten nejlepší

Toto pravidlo má pouze jednu výjimku a ta se týká lékárničky. Teď se však pojďme zaměřit na věci, jako jsou oblečení, kosmetika a další “nezbytně” nutné přístroje a pomůcky. Než do zavazadla zkoušet mermomocí zabalit tlustý kožich, vezměte si radši vrstvy, zkrátka dvě mikiny či svetry, které můžete nosit na sobě. Kosmetika by vydala na samostatnou kapitolu sama o sobě, a to se týká jak dam, tak i mužů. Je až s podivem, kolik lidí je přesvědčeno (alespoň co se balení týče), že se v cizích krajích nedá koupit zubní pasta, sluneční brýle, holící potřeby, tělové mléko nebo šampon. Opravdu? A nechcete tohle dobrodružství alespoň vyzkoušet? Možná budete překvapeni. Také je dobré vzít v úvahu rozrůstající se počet veřejných prádelen, kde si můžete během chvíle a za pár drobných své oblečení kvalitně vyprat a vysušit. Kouzelné zaklínadlo všech světoběžníků při balení se nazývá trilogie aneb pravidlo tří kusů: tři páry ponožek, tři páry spodního prádla, tři trička. Jedno nosíte, druhé perete, třetí sušíte. Svůj šarmantní šatník tak nechte doma a vemte z něho opravdu jen to nejpohodlnější, ušetříte si síly a zbytečnosti. A hlavně ušetříte drahocenné místo v kufru, které pak můžete zaplnit třeba zakoupenými suvenýry na zpáteční cestě.

4. Vaše chytrá elektronika je chytřejší, než si myslíte

Většina moderní elektroniky jako jsou telefony nebo kamery umí dnes automaticky přepnout voltáž a přizpůsobit se i jinému napětí, které koluje v zástrčkách cizích zemí. Zkontrolujte, zda je na vaší elektronice napsáno “Input: 100–240V. Pokud ano (a dnes už tomu v 99% nové elektroniky bývá), máte nad komplikovanou technologií vyhráno. Což v praxi znamená, že veškeré těžké adaptéry a neskladné speciální redukce napětí můžete s klidem nechat doma.

5. Omrkněte půjčovny v okolí vaší destinace

Cestovní ruch se stává důležitým ekonomickým faktorem a místní firmy na něho samozřejmě reagují. Zkrátka tam, kde existuje poptávka, rychle roste i nabídka. Proto než se budete zoufale pokoušet nacpat do zavazadel potápěčskou výstroj i výzbroj, lyžáky, sportovní chrániče, tenisové rakety či volejbalovou síť, doporučujeme věnovat deset minut Googlu a prověřit nabídku místních půjčoven a sportovních středisek. Nabídka půjčoven se vyvíjí a roste stejně jako potřeby turistů a za rozumný peníz si dnes můžete půjčit opravdu kde co. Zbytečným cestováním tak nebudou trpět vaše sportovní potřeby ani vaše svaly.

6. Sbalte si s sebou i cestovní pojištění

Proč? Protože cestovní pojištění vás ochrání v případě, že se něco stane. Pokryje za vás léčebné výlohy, náklady v případě, že způsobíte škodu někomu jinému nebo třeba výdaje při zpoždění nebo zrušení letu. Je dobré udělat si přehled v nabídce na trhu a nevybírat jen podle ceny, ale podle rozsahu a kvality služeb. Například u AXA Assistance si můžete vybrat hned ze tří balíčků a zvolit si můžete buď krátkodobou, nebo dlouhodobou variantu. Zároveň s sebou v rámci pojištění máte i právní asistenci, která vám pomůže při řešení různých sporů, které člověk nechce řešit u nás doma, natož ještě v zahraničí v cizím jazyce. Takže určitě stojí za to krýt si záda týmem profesionálů. A navíc si všechno sjednáte online během pár kroků, takže neřešíte fronty nebo čekání. Všechny dokumenty máte u sebe hned. Ideální. A jak se rozhodnete vy? Riskovat nebo raději cestovat v klidu a bez starostí?

Continue Reading

Doprava

Paraguayská smlouvačka

Znáte příběh jak dědeček měnil až vyměnil? Tak já jsem tak
smlouval, až jsem usmlouval. A taky chci napsat trochu
o nezapomenutelné cestě z Paraguaye do Bolívie.

Published

on

Už půl hodiny chodíme po autobusáku v Asunciónu, hlavním městě Paraguaje ve snaze zjistit, kdo a za kolik nás doveze do Bolívie. Možností není moc a ceny nejsou extra lákavé. Moje oblíbená taktika je zeptat se na cenu ve všech kancelářích, chvíli čekat až sami přijdou za námi a začnou slevovat, chytnout se toho a pořádně je skřípnout. Těmhle se ale slevovat nechce a na žádný skřípání taky nejsou zvědaví. Dokonce se ani neuráčili vyjít z kanceláře, nebo za námi někoho poslat. V takovém případě prostě vybereme nejlevnějšího prodejce a slušně poprosíme o slevu. Začíná se nám dařit, prodejce slevuje a my kupujeme lístek i když se nám zdá, že teprve tady jsme měli začínat. Ale levněji to prostě tentokrát nešlo.


Na nástupiště přicházíme hodinu a půl předem, aby nám to neujelo. Když po dvou hodinách autobus stále nepřijíždí, lehce znervóznělí se jdeme zeptat do kanceláře. Tam se nám snaží vysvětlit, že autobus teprve přijede a že jede na čas. Nechápeme. Nechápeme do té doby, než zjistíme, že máme o hodinu víc. Nějak jsme si při přejezdu z Argentiny zapomněli přeřídit čas a nikde nám to nevadilo. Lístky na předchozí autobusy jsme kupovali těsně před odjezdem. Na zpáteční cestě si na to ale musíme pamatovat. Tam bychom se tomu nemuseli jen tak zasmát.

Během čekání na náš autobus se poblíž objevil jeden bolivijský expres a já se orientačně zeptal řidičů, kolik by cesta koštovala s nimi. Cenu říkají nižší, a my se utvrzujeme v tom, že cena byla trochu moc nadnesená. No nic, čekáme, až přijede náš autobus. Stále nic.


Po další půlhodině přichází chlapík z kanceláře a říká, že jejich autobus nepřijede, ale že nám sehnali náhradní. Ukazuje na bolivijský autobus, který tam pořád ještě stojí. Teď přichází naše příležitost, myslím si. Teď, když víme opravdovou cenu, tak je můžeme konečně skřípnout, maluji si. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel kanceláře, taková cena je nesmysl. Ani náhodou, vrtí hlavou majitel autobusové dopravy z Bolívie, taková cena je nesmysl. Dohadujeme se, atmosféra houstne. Je jasné, že lepší cenu prostě nedostaneme, ale ustoupit nemůžeme. Požaduji vrácení lístků a vím, že jiný autobus nejede, alespoň ne za podobnou cenu. Odcházíme. Ještě než uděláme deset kroků, přitočí se úplně nový chlapík a jestli nechceme jet do Bolívie. ANO! Chceme! Sledujeme ho do kanceláře, znova musíme usmlouvat již jednou usmlouvanou cenu. Bere si naše pasy a prý máme jít za ním. Vycházíme z autobusáku, jdeme někam pryč. Trochu ztrácím jistotu. Vyžádám si naše pasy zpět. Chlapík nám je dává, ale to už vidíme v jedné boční uličce autobus. Přicházíme blíž a vidím, že je to onen bolivijský autobus, na který jsme se dívali asi hodinu na nástupišti. Začíná mi to docházet. Když v kanclíku vidím majitele dopravy z Bolívie, zatočí se mi hlava. Tak nás dostali.

„Byla to past, co?“ říkám rezignovaně s úsměvem. Chlapík se široce usměje a říká: „ano, trochu“. Nemá smysl dále bojovat, platíme původní, poprvé i podruhé usmlouvanou cenu a jdeme si sednou do autobusu.


Z pana majitele se vyklubal docela sympaťák, část cesty jede s námi, povídáme si, donesl nám jídlo. Máme před sebou třicet hodin. Je večer, všech asi deset cestujících se ukládá ke spánku. Posloucháme bujarý smích veselých řidičů. Dostali nás, ale necítíme se podvedeni. Byla to čistá hra.

Cesta ubíhá velice rychle, jak jen prašná cesta dovoluje. Někdy k ránu zastavujeme uprostřed naprosté pustiny, kde je Migración a my si jdeme pro paraguayské razítko. Nechápeme, co tu, uprostřed pustiny, ti úředníci dělají. Nechápeme, kde se tam vzali dva brazilští turisti. Formality proběhnou rychle a my pokračujeme pustinou dál. Jeden z řidičů nám na svém mobilu ukazuje strom ve tvaru ženského pozadí. Prý pojedeme okolo, kdo chce, může si vystoupit a strom vyfotit. Opravdu veselá kopa.

Netrvá to dlouho a stavíme na bolivijské straně. Pan celník je trochu nepřístupný a zdůrazní, že od mé minulé návštěvy se hodně změnilo. K lepšímu. Mrkne očkem na fotku prezidenta Eva Moralese. Nasedáme a drncáme dál, cestou vidíme opice a papoušky. Drncáme až do Santa Cruz.

Continue Reading

Cestování letadlem

Jaké je nejlepší letiště světa? Incheon v Soulu!

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden
přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin
nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit
jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu,
na letišti Inchoen.

Published

on

Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu, na letišti Inchoen.

Korejské aerolinky byly několik let po sobě vyhlášeny jako druhé nejlepší, hned za Singapure Airlines. Nás, jakožto Evropany, může ovšem v letadlech trochu nemile zaskočit nabídka stravy, která je většinou z poloviny korejská. Ovšem na samotném letišti Inchoen žádné výtky nenajdete. Jedná se jednoznačně o nejlepší letiště světa.


Letiště je sice poměrně velké, avšak není členěno do více terminálů, mezi kterými by bylo nutné jezdit autobusy či vlaky. Pokud máte dostatek času, všude pohodlně dojdete pěšky, případně za pomocí výtahů a eskalátorů. Budova je vícepatrová, avšak přehledná. Na každém rohu navíc rozdávají mapy s průvodci, kde jakou atrakci či zajímavost zrovna najdete.

Lázně a bazén na letišti

Většina cestujících se nejvíce těší na lázně či bazén, který je přístupný všem cestujícím za dvacet dollarů. Pokud s sebou nemáte plavky a ručník, nevěšte hlavu. Vše vám bude zapůjčeno. Stejně tak ženy ocení plně vybavenou šatnu u bazénu, kde jsou snad všechny vlasové a kosmetické prostředky, které Vás jen napadnou. Takže se není třeba obávat, že po koupeli budete odcházet s rozcuchanými vlasy. Pokud jde o make up, můžete využít služeb vizážistek, které na letišti pracují a velmi rády Vám vykouzlí svěží obličej i po několikahodinovém letu či koupeli v bazénu.


Masáže nejen z masážního křesla

Z dalších často vyhledávaných služeb je masáž. V nabídce je hned několik druhů masáží, od aromatických a relaxačních, přes masáže lávovými kameny, až po tvrdé nekompromisní práce thajských masérek, které Vám dají co proto. Cenově zaplatíte od dvaceti do sta dollarů, dle délky a druhu masáže. Ačkoli tato služba není zadarmo, je varianta reálné masáže jistě mnohem příjemnější než pouhé, na letištích často instalované, masážní křeslo. To zde najdete také, dokonce zdarma k použití, avšak ruční masáží to nemůže konkurovat.

Když přijde na letišti hlad

Po koupeli nebo masáží může přijít hlad. Restaurace zde jsou z devadesáti procent korejsko-japonské. Pokud ovšem máte dojem, že asijská jídla milujete, protože čínská bistra v Čechách jsou přece dobrá, pak raději zbrzděte. To, co se jako čínská, korejská nebo třeba pákistánská jídla prezentuje u nás, byť často vařeno přistěhovalci z dané země, je většinou silně upravená varianta originálu. Originální korejská jídla stojí za vyzkoušení, avšak nedivte se, pokud Vám zvláštní silně kořeněná chuť nesedne. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně chcete v pořádku doletět do cílové destinace, je možná jistější variantou vybrat některou z evropských či amerických restaurací na letišti. Pokud trochu zapátráte, narazíte třeba i na klasické ptáčky s omáčkou a rýží, které chutnají stejně tak, jako jsme zvyklí.


Park a botanická zahrada na letišti? V Soulu ano!

O tom, že letiště je skutečně výjimečné, svědčí i celá řada parků a hájů, které v areálu najdete. Pokud zatoužíte například po oddychu v parku plném stromů a travin, stačí si tam zajít. Mnoho cestujících v tomto téměř dokonale přírodním prostředí čte noviny nebo knihy. Ostatně celou řadu literatury si můžete půjčit v letištní knihovně. Jen je třeba myslet na vrácení všech výpůjček před dalším letem. Park navíc v jedné části plynule přechází do botanické zahrady, kde lze obdivovat exotické květiny, za které by se nemusela stydět ani naše nejslavnější botanická zahrada v Liberci. V Incheonu najdete opravdu velkou různost druhů rostlin.

Muzeum jihokorejské kultury na letišti

Součástí letiště je i několik muzeí, která prezentují jihokorejskou kulturu a historii. Zdejší největší Korean Culture Museum mapuje postupně historii země za posledních pět tisíc let. Dozvíte se tak nejen o způsobu života někdejších obyvatel země, ale také o kultuře, obchodu a politických situacích napříč dějinami. Milé hostesky na každém kroku nabízí průvodcovskou brožuru s informacemi v několika světových jazycích (na češtinu však patrně ani zde nenarazíte).

Kulturně založené turisty vedle muzeí jistě uchvátí i hudba a koncerty, které se v pravidelných časových intervalech na různých místech letiště konají. Jedná se o houslové či klavírní koncerty nebo dokonce tradiční zpěv. Časté jsou i průvody masek prezentující korejské zvyklosti a tradice. Jen při procházkách chodbami mohutného komplexu každého jistě napadne otázka, jak velké množství umělců musí toto letiště zaměstnávat, aby se celý bohatý program každý den podařilo realizovat.



Výlety za hranice letiště, třeba do Soulu

Na druhou stranu, pokud vyloženě netoužíte po setrvání několik hodin na místě jednoho, byť luxusního, letiště, je zde možnost vycestovat. Vzhledem k tomu, že s Jižní Koreou nemáme coby Česká republika vízovou povinnost (dostanete pouze razítko do pasu na místě, ale před odletem netřeba cokoli vyjednávat), můžete velmi snadno brány letiště opustit a vyrazit na obhlídky samotného města. Nepříjemností je fakt, že letiště se nachází pětačtyřicet minut cesty vlakem od centra Soulu. Ovšem při, kupříkladu půldenním, čekání se varianta výletu do města jeví jako zajímavý a realizovatelný nápad. Můžete vyrazit takříkajíc na vlastní pěst, tedy koupit si jízdenku na vlak, vystoupit v centru korejské metropole a prohlédnout si ulice. Pokud toužíte po sofistikovanějším výletu, lze jednoduše využít některou z nabídek zájezdových agentur na letišti, například do buddhistického chrámu nedaleko letiště. Agentura alespoň zaručí, že se v neznámém městě neztratíte a nezmeškáte další let.

Spaní na letišti v Soulu

Na závěr ještě jedna zajímavost: pokud máte let, kdy bude nutné na tomto letišti strávit noc či přespávat, není nutné shánět rezervace hotelů v okolí. Letiště nabízí za pár dollarů buňky na spaní, kde si můžete pohodlně a soukromě odpočinout či zdřímnout. O včasné probuzení se postará speciální budík. Pokud chcete buňku sami pro sebe, je pouze vhodné si ji předem rezervovat. Mohly by totiž být plné. Bezplatně a bez rezervace lze využít pak ještě jakousi hromadnou odpočívárnu, kde jsou na zemi elegantní matrace namísto postelí.

Cesta přes korejské letiště tedy bude, patrně vždy, zajímavým zážitkem. Většina Čechů se sem podívá zejména během letů do Austrálie či Indonésie. Pokud tedy máte jen malou možnost volby, kde strávíte přestup, věřte, že Incheon je tou nejlepší volbou!

Continue Reading

Nové články

Copyright © 2024 Cestovatel.cz