Connect with us

Alpina

Munţii Parâng – skalnaté hory

I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný
uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech
na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor.
Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin,
tlejících padlých stromů a lesních paloučků.

Published

on

Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.


Nástup z Petroşani

Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.

Na hřeben pohoří Paring


Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.

Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.


Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu

Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.

Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.

Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.

Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.

Sestup z hor

Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.

Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.


Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.

Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:

www.Pavucina.or­g/pruvodce

Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.


Nástup z Petroşani

Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.

Na hřeben pohoří Paring


Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.

Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.


Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu

Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.

Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.

Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.

Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.

Sestup z hor

Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.

Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.


Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.

Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:

www.Pavucina.or­g/pruvodce

Continue Reading

Alpina

Skejtování má mnoho podob, v módě jsou nyní penny boardy

Kdo ze současných čtyřicátníků pamatuje předchůdce skateboardu z 80. let minulého století, může s nostalgií zavzpomínat na své mládí, když dnes vidí mládež prohánějící se na barevných penny boardech. Ergonomicky vyvážený plastový skateboard na čtyřech kolečkách, které nesou dvě osy, je současným trendem, jenž letí nejen u chlapců, ale i dívek.

Published

on

Kdo ze současných čtyřicátníků pamatuje předchůdce skateboardu z 80. let minulého století, může s nostalgií zavzpomínat na své mládí, když dnes vidí mládež prohánějící se na barevných penny boardech. Ergonomicky vyvážený plastový skateboard na čtyřech kolečkách, které nesou dvě osy, je současným trendem, jenž letí nejen u chlapců, ale i dívek.

Plastový skateboard s menšími rozměry a váhou

Penny board je opravdu zmenšeninou dřevěného skateboardu. Je vyroben z plastu a v rozmanitých barevných kombinacích. Díky svým rozměrům a nízké hmotnosti se snadno sbalí do batůžku, strčí do podpaždí či přihodí do plátěného vaku, tolik oblíbeného u dnešní mládeže. Kdo se chce rychle pohybovat po ulicích a nechce být například na kole účastníkem silničního provozu, může se vybavit skladným a lehkým penny boardem. Milí rodiče, nevíte-li si rady, jaký dárek skejťákovi dát, zkuste to právě s penny boardem.

Penny board jako rozjezdové prkno

Zmíněným plastovým skejtem nepohrdnou ani zkušení jezdci, neboť penny board je pro ně výzvou, jak zkrotit prkýnko menších rozměrů nejen na asfaltu či mramoru. S penny boardem můžete do rampy i na překážky, je k tomu ovšem třeba určité zručnosti. Penny board je zkrátka živější než běžná dřevěná deska nebo longboard. Kdo chce se skejtováním začínat, může mu penny board posloužit jako rozjezdový můstek. Podaří-li se vám ovládnout menší board, zcela jistě si poradíte i s klasickou fošnou.

Oblečte si přilbu a chrániče, neohrožujte chodce

Nezapomeňte na bezpečnostní zásady. Nikdy nejezděte v ulicích mezi auty a na chodníku se pohybujte pouze tam, kde neohrozíte ostatní chodce. Penny board je stále sportovní pomůcka, proto i při jízdě na něm je třeba mít ochrannou přilbu a v případě začátečníků se určitě doporučují chrániče zápěstí a kolen, případně loketní chrániče. Nezapomeňte, že pády především na mramoru můžou mít fatální následky, zejména po úderech do hlavy.

Continue Reading

Alpina

Ukrajina – poloniny Černohorská, Svidovecká a Krásná

Koho z nás by lákala Ukrajina? Možná to nezní nijak zajímavě, ale
tato obrovská země nám může mnoho nabídnout. Hned první návštěvě
této země jsem věděl, že se sem chci vrátit. Procházeli jsme několika
vesnicemi a jako by se zde zastavil čas.

Published

on

Koho z nás láká Ukrajina? Nezní to nijak zajímavě, že? Ale tato obrovská země nám může mnoho nabídnout a nabízí. Po první návštěvě této země jsem zjistil, že se sem chci vracet. Skoro každý místní umí česky, protože pracoval v Česku a nebo zde pracoval někdo z rodiny a nebo se k nám pracovat chystá…Procházeli jsme několika vesnicemi a jako by se zde zastavil čas.

Z Brna na Ukrajinu


Odjížděli jsme z Brna autobusem s CK Alpina přes Slovensko na Ukrajinu. Tímto směrem je přechod relativně v pohodě, ale stejně se neubráníte „povinnému“ úplatku pro Ukrajinské celníky. Není to, že bysme měli něco v nepořádku s autobusem, s našimi pasy nebo nějakej jinej problém, ale prostě se celníci přímo zeptají jestli chceme jet a nebo čekat. Takže první setkání s Ukrajinou je hned na hranicích, přímo se „státní správou“… Ale v pohodě. Pokračujeme přes města Užhorod, které navštívil za 1. republiky TGM a je zde i malá busta. Zde se nachází muzeum „Ukrajinského zemědělství“…Jsou zde k porovnání velikostí brambor, kukuřice, klasů obilí…Ukrajinské (Ruské) plodiny jsou samozřejmě největší. A také Skanzen. A „prvorepubliková“ hospoda. Mukačevo, kde nad městem ční hrad, Geografické centrum Evropy, Rachiv až do vesnice Kvasy, kde zahajujeme náš tří denní trek přes poloninu Černohorská. Velká část poslední části cesty autobusem se jede proti proudu řeky Tisy, která dělí Ukrajinu od Rumunska.

Polonina Černohorská

Celkem ostrý asi hodinový nástup na hřeben ke kapličce, odkud pokračujeme k osadě MUNČEL. Je zde několik opuštěných salaší, několik obydlených, zdroj pitné vody… Ideální místo na 1. tábořiště. Stavíme stany, vaříme večeři, sbíráme dřevo, zapalujeme oheň, pijeme vodku…


Ráno vyrážíme asi v 9:30. Lepší počasí jsme si nemohli přát…Cestou k vrcholu Pietroš (2020 m.n.m.). potkáváme pastevce, psy a ovce. Zřídka nějakého turistu. Z vrcholu do sedla první borůvkářskou partu. Po cestě jich bude ještě několik. Ideální travnaté zaoblené kopce Ukrajinských Karpat dovolují sbírat borůvky ve velkém a po horách jezdit gazíky, Zily, na motorkách atd…


Na hřebenech je možné i stopovat…Po­kračujeme po vozové cestě až k „Ekologickému punktu“, což znamená, že zaplatíme vstup do Národního parku. Jinak to s ekologií nemá nic společného…Ani nikde jinde na Ukrajině si s odpadky nelámou vůbec hlavu. Je to možné zjistit i na nejvyšším vrcholu Ukrajiny Goverla (2061 m.n.m). Spousty střepů, plastových lahví, plechovek…Ses­tupujeme do sedla až k jezeru, kde táboříme.

Další den pokračujeme po prvorepublikové hranici s Polskem. Jsou zde ještě i patníky, cca z roku 1920. Procházíme kolem jezera Nasamovite, kde táboří místní. Směřujeme k Pip Ivan Černogorskij (2022 m.n.m), třetí nejvyšší kopec Ukrajiny. Je zde taková „hospoda na mítince“. Torzo observatoře, kterou nechala postavit polská vláda v letech 1936–1938. Svému účelu sloužila pouze rok, do začátku II. Světové války. Místní ji nazývají „bílý slon“ – zasněžená observatoř jim ho připomíná. A scházíme k obydlené malé salaši, kde táboříme. Je zde pitná voda, pán domácí a nějaké zvířectvo.

Od rána jenom klesáme. Asi tak hodinu k řece a cestě, po které půjdeme tři hodiny do vesnice Goverla. Je zde několik „obchodohospod“, tak využíváme služeb té na křižovatce. Autobus do Rachiva by měl jet v 15:30. V 16:00 už jsme malinko nervózní, ale v 16:30 darazí a my nastupujeme. Tak tak se vejdem…Řidič nám po cestě vytelefonoval autobus do Kvasů, kde jsem začínali. Tam je náš autobus s druhou skupinou, kteří podnikají jednodenní túry. Večer dáváme v kempu šašlik a večírek v civilizaci je fakt celkem velký. Na vlastní kůži poznáváme sílu ukrajinské vodky.

Polonina Svidovecká


Ráno nás gruzovik vyveze na Dragobrat – „ukrajinský ŠPINDL“. Je to středisko s několika sjezdovkami a i novými lanovkami. Je zde veliká možnost ubytování, občerstvení…Větší provoz je zde v zimě. Vystoupáme zbývající metry na hřeben do sedla a dáváme se doprava na Svidoveckou poloninu. Na hřebenu je opět spousta borůvkářů, aut i nějaká to motorka je k vidění. Pokračujeme směrem k vrcholu Tempa (1634 m.n.m) a v sedle, asi 3 km před, kde je pramen vody stavíme stany. A večer děláme oheň z kosodřeviny.

Dnešní ráno nám počasí moc nepřeje. Mlha, déšť, zima…Na vrcholu Tempa. krátká svačinka, odvážlivci vypiji pivo, které s sebou nesou z Dragobratu, nějaká rychlá vrcholová fotka a sestupujeme po hřebínku do lesa. Dáváme pauzu, vaříme čaj a pokračujeme v sestupu do vesnice Usť Čorná. Tato vesnice byla nejdeštivější místo první republiky – ČSR. A je pravda, že prší celou noc a i ráno…


Polonina Krásná

Ale po ranních „modlitbách“, se počasí umoudří a když nás opět gruzovik vyveze na hřeben poloniny Krásné, na vrchol Klimova (1492 m.n.m. – který náš kopec měří stejně?), je nádherný sluneční den. Jdeme vyhlídkovou trasu po mírně zvlněném hřebenu s nádhernými výhledy.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Od vrcholu Topas, kde je vysílač, začínáme klesat k vesnici Koločava. Ano, je to ta KOLOČAVA. Je zde hrob zbojníka Nikoly Šuhaje a muzeum Ivana Olbrachta, který tuto chudou oblast bývalé ČSR v letech 1920 – 1930 navštěvoval. O muzeum a o restauraci z bývalé četnické stanice se stará teta učitelnica Natálie Tumarec s manželem a zapojila i svého syna. My po prohlídce muzea, návštěvě hrobu Nikoly Šuhaje, večeři v četnické stanici se přesouváme na „fotbalové hřiště“ k vesnici Siněvir, kde stavíme stany.

Jezero Siněvir


Ráno přijde „úředník“ z národního parku a požaduje zaplatit. Má „pevný“ tarif, ale známe Ukrajinu… Dnes navštěvujeme Siněvirské jezero, které je největší v Ukrajinských Karpatech a zároveň největší a nejvýše položené horské jezero na Ukrajině. Je součástí národního přírodního parku Siněvir, při vstupu k jezeru se vybírá vstupné. A je zde několik stánků s “upomínkovými předměty“ – dřevěné lžíce, vařečky, válenky, vlněné ponožky, cetky… Jezero má rozlohu 4,2 ha a leží v nadmořské výšce 989 m.n.m nedaleko obce Siněvirská Polana. Průměrná hloubka je 8 až 10 m a maximální až 22 m. Jezero vzniklo sesuvem. Uprostřed jezera leží také malý ostrov. Ke vzniku jezera se váže pověst o Sini a Virovi. Podle pověsti měl být Vir mladý a chudý horal, který se zamiloval do krásné dívky jménem Siň. Její rodiče však lásce nepřáli a nechali mladého horala zabít. Siň potom na jeho hrobě tak dlouho plakala, až naplakala celé jezero vody. Ostrov, který je uprostřed jezera, má být zbytkem mohyly Virova hrobu. V současnosti stojí u jezera dřevěná plastika od I.V. Brovdiho a M.M. Sanina, zobrazující Siň a Vira jako horalku a pastevce.


A zde naše putování končí…

Následuje už jen cesta autobusem do ČR. Možná to z mého „dlouhého“ povídání nezaznělo a nevyznělo, ale rozhodně Ukrajinu doporučuji navštívit. Můžete se vypravit na fotbalový šampionát do měst Kiev, Doněck, Lvov a Charkov. A navštívit i nějaké horské vesnice, které jsou opravdu takové „muzeum“ – voda na pití a na vaření se nabírá rumpálem – někdy na zahradě každého domu, jindy je společná pro ulici až dvě, pere se v potoce, v obchodech nepoužívají registrační pokladny, ale počítadla s kuličkami, vodka se zde pije už od rána, do auta pro 5 se vejde minimálně 7 lidí a kolo, po vsi se jezdí s koňskými povozy, spát se dá ve školách, kde záchod (kadibudka) pro celou školu je na zahradě. A různé jiné „špeky“, které vás ani nenapadnou, ale rozhodně překvapí.

Continue Reading

Alpina

Rakouský Ötztal nadchne každého

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí
obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal
v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde
vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran
svírají kolmé a vysoké skalní stěny.

Published

on

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.


Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.


Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.


V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.


Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.


Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.


Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.


Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.


V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.


Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.


Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Continue Reading