Kdo ze současných čtyřicátníků pamatuje předchůdce skateboardu z 80. let minulého století, může s nostalgií zavzpomínat na své mládí, když dnes vidí mládež prohánějící se na barevných penny boardech. Ergonomicky vyvážený plastový skateboard na čtyřech kolečkách, které nesou dvě osy, je současným trendem, jenž letí nejen u chlapců, ale i dívek.

Plastový skateboard s menšími rozměry a váhou

Penny board je opravdu zmenšeninou dřevěného skateboardu. Je vyroben z plastu a v rozmanitých barevných kombinacích. Díky svým rozměrům a nízké hmotnosti se snadno sbalí do batůžku, strčí do podpaždí či přihodí do plátěného vaku, tolik oblíbeného u dnešní mládeže. Kdo se chce rychle pohybovat po ulicích a nechce být například na kole účastníkem silničního provozu, může se vybavit skladným a lehkým penny boardem. Milí rodiče, nevíte-li si rady, jaký dárek skejťákovi dát, zkuste to právě s penny boardem.

Penny board jako rozjezdové prkno

Zmíněným plastovým skejtem nepohrdnou ani zkušení jezdci, neboť penny board je pro ně výzvou, jak zkrotit prkýnko menších rozměrů nejen na asfaltu či mramoru. S penny boardem můžete do rampy i na překážky, je k tomu ovšem třeba určité zručnosti. Penny board je zkrátka živější než běžná dřevěná deska nebo longboard. Kdo chce se skejtováním začínat, může mu penny board posloužit jako rozjezdový můstek. Podaří-li se vám ovládnout menší board, zcela jistě si poradíte i s klasickou fošnou.

Oblečte si přilbu a chrániče, neohrožujte chodce

Nezapomeňte na bezpečnostní zásady. Nikdy nejezděte v ulicích mezi auty a na chodníku se pohybujte pouze tam, kde neohrozíte ostatní chodce. Penny board je stále sportovní pomůcka, proto i při jízdě na něm je třeba mít ochrannou přilbu a v případě začátečníků se určitě doporučují chrániče zápěstí a kolen, případně loketní chrániče. Nezapomeňte, že pády především na mramoru můžou mít fatální následky, zejména po úderech do hlavy.

Koho z nás láká Ukrajina? Nezní to nijak zajímavě, že? Ale tato obrovská země nám může mnoho nabídnout a nabízí. Po první návštěvě této země jsem zjistil, že se sem chci vracet. Skoro každý místní umí česky, protože pracoval v Česku a nebo zde pracoval někdo z rodiny a nebo se k nám pracovat chystá…Procházeli jsme několika vesnicemi a jako by se zde zastavil čas.

Z Brna na Ukrajinu

Odjížděli jsme z Brna autobusem s CK Alpina přes Slovensko na Ukrajinu. Tímto směrem je přechod relativně v pohodě, ale stejně se neubráníte „povinnému“ úplatku pro Ukrajinské celníky. Není to, že bysme měli něco v nepořádku s autobusem, s našimi pasy nebo nějakej jinej problém, ale prostě se celníci přímo zeptají jestli chceme jet a nebo čekat. Takže první setkání s Ukrajinou je hned na hranicích, přímo se „státní správou“… Ale v pohodě. Pokračujeme přes města Užhorod, které navštívil za 1. republiky TGM a je zde i malá busta. Zde se nachází muzeum „Ukrajinského zemědělství“…Jsou zde k porovnání velikostí brambor, kukuřice, klasů obilí…Ukrajinské (Ruské) plodiny jsou samozřejmě největší. A také Skanzen. A „prvorepubliková“ hospoda. Mukačevo, kde nad městem ční hrad, Geografické centrum Evropy, Rachiv až do vesnice Kvasy, kde zahajujeme náš tří denní trek přes poloninu Černohorská. Velká část poslední části cesty autobusem se jede proti proudu řeky Tisy, která dělí Ukrajinu od Rumunska.

Polonina Černohorská

Celkem ostrý asi hodinový nástup na hřeben ke kapličce, odkud pokračujeme k osadě MUNČEL. Je zde několik opuštěných salaší, několik obydlených, zdroj pitné vody… Ideální místo na 1. tábořiště. Stavíme stany, vaříme večeři, sbíráme dřevo, zapalujeme oheň, pijeme vodku…

Ráno vyrážíme asi v 9:30. Lepší počasí jsme si nemohli přát…Cestou k vrcholu Pietroš (2020 m.n.m.). potkáváme pastevce, psy a ovce. Zřídka nějakého turistu. Z vrcholu do sedla první borůvkářskou partu. Po cestě jich bude ještě několik. Ideální travnaté zaoblené kopce Ukrajinských Karpat dovolují sbírat borůvky ve velkém a po horách jezdit gazíky, Zily, na motorkách atd…

Na hřebenech je možné i stopovat…Po­kračujeme po vozové cestě až k „Ekologickému punktu“, což znamená, že zaplatíme vstup do Národního parku. Jinak to s ekologií nemá nic společného…Ani nikde jinde na Ukrajině si s odpadky nelámou vůbec hlavu. Je to možné zjistit i na nejvyšším vrcholu Ukrajiny Goverla (2061 m.n.m). Spousty střepů, plastových lahví, plechovek…Ses­tupujeme do sedla až k jezeru, kde táboříme.

Další den pokračujeme po prvorepublikové hranici s Polskem. Jsou zde ještě i patníky, cca z roku 1920. Procházíme kolem jezera Nasamovite, kde táboří místní. Směřujeme k Pip Ivan Černogorskij (2022 m.n.m), třetí nejvyšší kopec Ukrajiny. Je zde taková „hospoda na mítince“. Torzo observatoře, kterou nechala postavit polská vláda v letech 1936–1938. Svému účelu sloužila pouze rok, do začátku II. Světové války. Místní ji nazývají „bílý slon“ – zasněžená observatoř jim ho připomíná. A scházíme k obydlené malé salaši, kde táboříme. Je zde pitná voda, pán domácí a nějaké zvířectvo.

Od rána jenom klesáme. Asi tak hodinu k řece a cestě, po které půjdeme tři hodiny do vesnice Goverla. Je zde několik „obchodohospod“, tak využíváme služeb té na křižovatce. Autobus do Rachiva by měl jet v 15:30. V 16:00 už jsme malinko nervózní, ale v 16:30 darazí a my nastupujeme. Tak tak se vejdem…Řidič nám po cestě vytelefonoval autobus do Kvasů, kde jsem začínali. Tam je náš autobus s druhou skupinou, kteří podnikají jednodenní túry. Večer dáváme v kempu šašlik a večírek v civilizaci je fakt celkem velký. Na vlastní kůži poznáváme sílu ukrajinské vodky.

Polonina Svidovecká

Ráno nás gruzovik vyveze na Dragobrat – „ukrajinský ŠPINDL“. Je to středisko s několika sjezdovkami a i novými lanovkami. Je zde veliká možnost ubytování, občerstvení…Větší provoz je zde v zimě. Vystoupáme zbývající metry na hřeben do sedla a dáváme se doprava na Svidoveckou poloninu. Na hřebenu je opět spousta borůvkářů, aut i nějaká to motorka je k vidění. Pokračujeme směrem k vrcholu Tempa (1634 m.n.m) a v sedle, asi 3 km před, kde je pramen vody stavíme stany. A večer děláme oheň z kosodřeviny.

Dnešní ráno nám počasí moc nepřeje. Mlha, déšť, zima…Na vrcholu Tempa. krátká svačinka, odvážlivci vypiji pivo, které s sebou nesou z Dragobratu, nějaká rychlá vrcholová fotka a sestupujeme po hřebínku do lesa. Dáváme pauzu, vaříme čaj a pokračujeme v sestupu do vesnice Usť Čorná. Tato vesnice byla nejdeštivější místo první republiky – ČSR. A je pravda, že prší celou noc a i ráno…

Polonina Krásná

Ale po ranních „modlitbách“, se počasí umoudří a když nás opět gruzovik vyveze na hřeben poloniny Krásné, na vrchol Klimova (1492 m.n.m. – který náš kopec měří stejně?), je nádherný sluneční den. Jdeme vyhlídkovou trasu po mírně zvlněném hřebenu s nádhernými výhledy.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Od vrcholu Topas, kde je vysílač, začínáme klesat k vesnici Koločava. Ano, je to ta KOLOČAVA. Je zde hrob zbojníka Nikoly Šuhaje a muzeum Ivana Olbrachta, který tuto chudou oblast bývalé ČSR v letech 1920 – 1930 navštěvoval. O muzeum a o restauraci z bývalé četnické stanice se stará teta učitelnica Natálie Tumarec s manželem a zapojila i svého syna. My po prohlídce muzea, návštěvě hrobu Nikoly Šuhaje, večeři v četnické stanici se přesouváme na „fotbalové hřiště“ k vesnici Siněvir, kde stavíme stany.

Jezero Siněvir

Ráno přijde „úředník“ z národního parku a požaduje zaplatit. Má „pevný“ tarif, ale známe Ukrajinu… Dnes navštěvujeme Siněvirské jezero, které je největší v Ukrajinských Karpatech a zároveň největší a nejvýše položené horské jezero na Ukrajině. Je součástí národního přírodního parku Siněvir, při vstupu k jezeru se vybírá vstupné. A je zde několik stánků s “upomínkovými předměty“ – dřevěné lžíce, vařečky, válenky, vlněné ponožky, cetky… Jezero má rozlohu 4,2 ha a leží v nadmořské výšce 989 m.n.m nedaleko obce Siněvirská Polana. Průměrná hloubka je 8 až 10 m a maximální až 22 m. Jezero vzniklo sesuvem. Uprostřed jezera leží také malý ostrov. Ke vzniku jezera se váže pověst o Sini a Virovi. Podle pověsti měl být Vir mladý a chudý horal, který se zamiloval do krásné dívky jménem Siň. Její rodiče však lásce nepřáli a nechali mladého horala zabít. Siň potom na jeho hrobě tak dlouho plakala, až naplakala celé jezero vody. Ostrov, který je uprostřed jezera, má být zbytkem mohyly Virova hrobu. V současnosti stojí u jezera dřevěná plastika od I.V. Brovdiho a M.M. Sanina, zobrazující Siň a Vira jako horalku a pastevce.

A zde naše putování končí…

Následuje už jen cesta autobusem do ČR. Možná to z mého „dlouhého“ povídání nezaznělo a nevyznělo, ale rozhodně Ukrajinu doporučuji navštívit. Můžete se vypravit na fotbalový šampionát do měst Kiev, Doněck, Lvov a Charkov. A navštívit i nějaké horské vesnice, které jsou opravdu takové „muzeum“ – voda na pití a na vaření se nabírá rumpálem – někdy na zahradě každého domu, jindy je společná pro ulici až dvě, pere se v potoce, v obchodech nepoužívají registrační pokladny, ale počítadla s kuličkami, vodka se zde pije už od rána, do auta pro 5 se vejde minimálně 7 lidí a kolo, po vsi se jezdí s koňskými povozy, spát se dá ve školách, kde záchod (kadibudka) pro celou školu je na zahradě. A různé jiné „špeky“, které vás ani nenapadnou, ale rozhodně překvapí.

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.

Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.

Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.

V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.

Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.

Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…

Jednou z alpských oblastí, která turistům a sportovcům nabízí obrovské množství možností, je bezesporu mohutné údolí Ötztal v rakouském Tyrolsku. Řeka Ötztaler Ache a její zdrojnice zde vytvořily místy širokou a rovinatou dolinu, kterou z obou stran svírají kolmé a vysoké skalní stěny. Mnohé vrcholy zde dosahují do nadmořské výšky až přes 3000 metrů a nachází se zde i několik ledovců. Ty umožňují užívat si lyžařských radovánek, jako například v lyžařském středisku Sölden, který funguje i v době, kdy jinde ještě (nebo již) nebývá sníh.

Ledovec však toto údolí proslavil i po jiné stránce. Pod vrstvou ledu se po několik tisíc let ukrývala mumie pravěkého člověka, kterou v roce 1991 zcela náhodou našla manželská dvojice horalů přímo na konci Ötztalu, kde horský hřeben odděluje Rakousko od Itálie. Mimochodem až slavný horolezec Reinold Messner, který zde též byl na treku, rozpoznal, že zmrzlé tělo nenáleží nějakému nedávnému horolezci, ale bude mnohem starší. Messner totiž pochopil, že předmět, který měla mumie při sobě, není předpotopní cepín, ale jedná se o pravěkou sekerku. Přestože se nakonec ukázalo, že místo nálezu tzv. Ötziho těsně náleží již italskému území (dnes je „muž z ledu“ umístěn v muzeu v Bolzanu), považují obyvatelé Ötztalu pravěkého člověka i za svého. Na konci vesnice Umhausen tak dnes může návštěvník shlédnout rozsáhlý skanzen s muzeem – tzv. Ötzi Dorf, kde názorně představují jednak samotného Ötziho, tak návštěvníkům přibližují život v pravěku v těchto končinách.

Umhausen nabízí i další atrakci, jakou skýtá obrovský vodopád Stuibenfall, který se v mnoha skocích a slajdech řítí z pozoruhodné výšky. Zvláště po deštích si tento vodopád co do monumentálnosti v ničem nezadá ani s lecjakou norskou kaskádou. Navíc kolem tohoto přírodního skvostu vysokého celých 159 metrů vede mimo normální pěšiny s ocelovými vyhlídkami i zajištěná cesta – klettersteig. Člověk má tedy možnost přímo vedle hřmících mas vody stoupat po skále nahoru (samozřejmě s patřičným ferratovým vybavením). Dokonce je ve vrchní části připraven po dvou ocelových lanech i traverz přímo přes vodopád.

V Ötztalu se nacházejí i další dvě ferraty. Lehner Wasserfall je opět natažená přímo podél vodopádu a navíc se u parkoviště nachází muzeum vodních mlýnů, které je přístupné zdarma. Poslední klettersteig Reinhard Schiestl nabízí lezení po dominantním skalním bloku přímo nad silnicí. Žádná zajištěná cesta nepřevyšuje obtížnost C/D a charakterem se jedná o relativně krátké ferraty, které trvají i se sestupem max. do dvou hodin. Doporučuji tak na všechny nastupovat až k večeru, kdy zde již nebývají žádní jiní lidé. Obtížnější a i časově náročnější klettersteig (Kühtai Panorama Klettersteig) se nachází nad střediskem Kühtai, kam se dostaneme po silnici odbočující na začátku Ötztalu. Cesta nabízí několik převislých míst a celkově zhruba 650 m ocelového lana nás dovede na vrchol Pockkogel (2807 m), který skýtá panoramatický rozhled na Stubaiské Alpy.

Mimo zajištěných cest lze v Ötztalu nalézt i tradiční horolezecký terén v podobě mnoha lezeckých oblastí s jednodélkovými sportovními cestami. Některé z nich jsou situovány na skalách vystupujících přímo z trávou porostlé doliny, kde se pasou krávy a někdy i koně. Občas to jen chce dávat pozor na volně odložené věci, protože dobytek se je kolikrát snaží řádně přežvýkat. Zalézt si zde může opravdu každý, jelikož se zde nachází spousta cest a to od těch zcela nejlehčích až po pořádné prásky (8C+/9a). Pravidlem zde bývá časté jištění a dokonce jsou zde v některých oblastech místa určená pro děti či začátečníky, které jsou vysloveně přejištěné. Detailní informace o všech ferratách i lezeckých oblastech lze zdarma formou letáčků získat v jakémkoliv informačním středisku v Ötztalu a není třeba být dopředu vybaven průvodcem. Parkování u oblastí je všude samozřejmostí a je vždy označené. Údolí samozřejmě poskytuje i vícedélkové lezení, u kterého však je vhodné mít i vlastní jištění.

Ötztal je také proslulý jako jedna z evropských vodáckých destinací. Zdejší Ötztaler Ache je typická ledovcová řeka našedlé neprůhledné barvy, kterou způsobují malé částečky horniny obsažené v odtávajícím ledu. Řeka nabízí úseky, kde je možné se nechat svézt na raftu s profesionálními guidy. Zároveň však řeku a její přítoky často vyhledávají kajakáři a splouvají zde úseky od obtížnosti WW III až po ty nejextrémnější – WW VI. Například pod městečkem Tumpen se nachází jeden z nejobtížnějších úseků, jaký si lze vůbec představit. Dodnes tuto část řeky sjelo jen několik málo kajakářů.

Na Ötztaler Ache se také každoročně na podzim pořádají extrémní kajakářské závody na úseku nazývaném Wellerbrücke, kde samozřejmě nechybějí ty nejznámější jména extrémních jezdců z celého světa (včetně účastníků z ČR). Pro diváky jsou vždy na břehu postaveny tribuny a člověk tak může sledovat závodníky, kteří na speciálních plastových kajacích projíždějí opravdu těžké peřeje a ke konci skákají i menší zákeřný vodopád. Nicméně prohlídka Wellerbrücke stojí rozhodně za to i kdykoliv jindy. Podél řeky zde vede pěšina doplněná mostíky a lávkami a navíc zde má pomník zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, který zde tragicky zemřel – respektive zde bylo nalezeno jeho bezvládné tělo.

Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rakouska.

V Ötztalu lze dále najít i několik míst, kde se komerčně provozuje kaňoning. Jedná se o sport provozovaný v úzkých soutěskách, kde protéká potok vytvářející různé skoky, laguny a vodopády. Člověk pak oblečený v neoprénu různě skáče či slaňuje dolů. Samozřejmě se v Ötztalu využijí i horská kola, nebo zde můžete pěšky putovat po horách, či zlézat ty nejvyšší vrcholy, navštěvovat ledovce, zapomenout nelze ani na provozování paraglajdingu. Podle místních zde mají i jedno z nejteplejších jezer v Rakousku – Piburger See. Občas u něj bývá až příliš mnoho turistů, ale koupání je tu opravdu luxusní, čili se rozhodně vyplatí udělat v jezeře alespoň pár temp. V Ötztalu můžete v neposlední řadě vyzkoušet i četné místní termální lázně, které jsou umístěné v malebných vesničkách. Ubytovací kapacity jsou zde nepřeberné, nebo lze využít i zdejších kempů. V Ötztalu si prostě opravdu každý najde to své…