Takže konečně sedím v teréňáku, úplně vzadu, spolu se dvěmi Argentinci, přede mnou tři starší dámy a v první řadě sedí už jen řidič řidič a kuchařka. Opouštíme neuvěřelná a nádherná solná jezera vstříc něčemu, co se jmenuje Laguna Colorada a Laguna Verde. Z počátku k celému výletu přistupuji s nedůvěrou a nechci být zklamán, tak už po obrovských bílých plochách Salaru nic moc raděj neočekávám.

Nevím, jak to napsat jinak, ale mýlím se. Celá tahle turistická akce, kdy se turisti naženou do teréňáků a za tvrdý dolary provezou po pár výhledech prostě a jednoduše funguje. Za celou dobu nemám pocit masovosti, krajina je tak strašně obrovská, že se tam auta ztratí. Nejsou tam totiž silnice a každý řidič jede tak trochu jinudy. Nevím, jestli je to jejich profesionální hrdost, kdy ukazují, jak se dokáží v pustině orientovat, nebo jednoduše nechtějí jet v prachu za někým jiným, ale chvílemi jsme úplně sami. Uvědomuji si, že cena je více než adekvátní tomu, co za ní dostávám a poté, co jsem se sám přesvědčil, že emhádéčkem to nejde, jsem spokojený a vychutánávám neuvěřitelné scenérie.

Hnědá, hnědá a hnědá. Celá náhorní plošina zobrazuje snad všechny odstíny hnědé, co znám. Jedeme po naprostý rovině v dálce ohraničené horami a já si připomínám, že jsme ve čtyřech tisících a nechápu to. S takovou rozlehlostí jsem se ještě nesetkal. Jsem u vytržení z krajiny a nevím, že to nejlepší teprve přijde.

Celý můj výlet zahrnuje tři noclehy a plnou penzi. Kuchařka vaří výborně, ubytování je velmi, ale velmi jednoduché, ale čisté a pohodlné. Vesnice, kterými projíždíme jsou chudé, napůl opuštěné. Šíleně smutné a depresivní. Celá krajina je hodně emotivní.

Jedeme autem a děláme zastávky. Vylezeme z auta, protáhneme nohy a fotíme. Depresivní hnědá krajna je vystřídána krajinou trochu živější, s občasnou, v tomto ročním období spíše žlutou trávou, růžovými pelikány, modrou oblohou a bílími vrcholky hor. Krajina je tak fotogenická, že mi je trochu líto, že nemám pořádný foťák, paměť, ani baterky. Ale dělám co můžu. A taky mám dokořán otevřené oči, aby mi něco neuniklo. Druhý den cesty přijíždíme do národního parku, ve kterém je Laguna Colorada. Zaplatíme poplatek, trochu se cukám, ale platím, zpátky se mi nechce a přijíždíme k jezeru. Na břehu jezera je vybudovaná taková osada pro turisty, shluk hotelů, u kterých se pomalu plní místo přijíždějícími teréňáky. Ale to není to, co poutá mojí pozornost. Hodím batoh na postel a omámený se potácím k jezeru.

Laguna Colorada znamená Barevné jezero. A to jezero je opravdu barevné. Jsou prý v něm nějaké bakterie, které v závislosti na teplotě vody a hloubce mění její barvu. Je to naprosto neuvěřitelný pohled. Červená, bílá, modrá, černá. Jezero je orámované žlutě zbarvenou trávou, na které se pasou lamy. V mělké vodě balancuje na jedné noze obrovské hejno plameňáků. A taky hodně fouká, což mi připomíná, jak drsná krajina to je. A zase si uvědumuji, jak daleko a vysoko jsem. Jsem tu sám a nutně potřebuju někoho, komu bych svoje pocity zakřičel. JE TO PARÁDA! Křičím to alespoň na papír.

Večer trávíme všichni kolektivně u večeře a u debat, jak nejlépe využít ty dvě jediné zásuvky, které tu jsou k dispozici tak, aby si foťáky nabyli všichni. Další den vstáváme velmi brzo. Můj budík ukazuje peruánský čas půl čtvrté ráno. Balíme, nasoukáme se do auta a vyrážíme. Po pár kilometrech se vracíme pro sluneční brýle jedné z Italek. Znova se soukáme do auta a znova vyrážíme. Cílem naší cesty jsou gejzíry. Opět ve mne hlodá nedůvěra, jestli to bude za to vstávání stát. A opět to za to stojí. Procházím se mezi dolíky, ve kterých se vaří bahno, všude smrdí síra a připadám si jako v pekle. Snažím si to co nejvíc užít a vychutnat pro případ, že bych se dostal do nebe.

Nadýchaní sírou popojíždíme kus cesty, kde kuchařka připravuje piknik a my si namáčíme nohy do termálního pramene. Nikdo mi to asi neuvěří, ale je to fakt teplý a na nohy docela příjemný.

Po cestě, která prověřila pružiny našeho auta přijíždíme k hlavní atrakci dne, k Zelenému jezeru – Laguna Verda, které však tak zelené zrovna není, jak prý normálně bývá. Voda v jezeru je tak nadopovaná minerály, že prý ani při –20 stupních nezamrzá. Krajina je samozřejmě spektakulární a tak fotím, jak mi dovolují baterky a paměťová karta.

Laguna Verde je takovým bodem obratu a tak i my se obracíme na cestu zpět do Uyuni. Vracíme se okolo Barevného jezera, tentokrát po opačné straně a uháníme přeš opuštěné vesničky dom. Cesta pokračuje ještě další skoro dva dny, ale po zbytek dne se mnou už není pořádná řeč. Zážity a pocity jsou příliš hluboké.

Nedávno jsem tu psala o české řece Vydře, která mě vzala za srdce. Stejně tak na mě zapůsobila podobná říčka, daleko na jihu Švýcarska, v oblasti Tessino.

Nevím tak úplně přesně proč, ale niterní pocity při chůzi kolem řeky a vnímání tekoucí vody z těchto dvou horských říček bylo velmi podobné a velmi intenzívní. Rozdíl, který člověka bouchne do očí je v barvě vody. Jak je Vydra tmavá, hnědá, tak je Verzasca čirá, světlá a zelená. Tak zelená, že celé údolí dostalo přídomek, který ve volném překladu do češtiny znamená Údolí zelené vody.

Údolí Řeky Verzasce je pokládáno za nejmalebnější část jižního Švýcarska. Je tady největší pravděpodobnost, že Vám na výlet vyjde krásné počasí, protože zdejší oblast má z celého Švýcarska nejvyšší počet slunečných dnů v roce. Za nás se pravděpodobnost potvrdila, slunce svítilo od božího rána po celý den, až navečer se začaly honit mraky a za to jsem byla vděčná, protože daly vyniknout bělostným a barevně žíhaným kamenům na fotografických záběrech.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

---

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

uzávěrka soutěže je stanovena na 20. července!

Naše putování údolím Verzascy začalo po dlouhém stoupání autem a jeho zaparkování kousek od přehradní hráze Diga di Contra. Hráz je monstrózní dílo. Je vysoká 220 m, dlouhá 380 m a široká 25 m v úpatí a 7 m v koruně. Prostě obrovská betonová masa a na ní bungee jumping, který hned po příchodu zaujal mého manžela. Při pohledu dolů se mi zastavilo srdce a nekompromisně jsem ho chytla pod křídlo a táhla promptně odtud, protože se zcela vážně zajímal o to kolik metrů dolů je možné skákat, co to stojí a tak podobně. Vzhledem k tomu, že si již skákání vyzkoušel v Čechách, jeho bezmezné nadšení bylo nebezpečné, naše finance omezené a celodenní výlet před námi ohrožen. Nakonec ho odradila vyřčená finanční částka, kterou jsem já nezaslechla. Přehrada byla plná lidí a výhledy na obě strany řeky rozhodně stály za to. Krásnější je na stranu, kde hráz drží vodu Verzascy než vteče do jezera Lago Maggiore. Po celou dobu našeho pobytu na hrázi chlapci od bungee jumpingu kšeft neudělali ačkoli lidí okolo nich postávalo dost. Pohled z místa odkud se skákalo byl opravdu jen pro silné povahy. Představte si pohled 220 m kolmo dolů obklopeni masou zaobleného betonu a pod ním minimum vody. Ráda bych si nějakého cizího odvážlivce nafotila nebo natočila ale nikdo takový se za tu půl hodinku co jsme procházeli přehradou po obou stranách, nenašel.

Od přehrady je cesta do té nejkrásnější části údolí ještě dlouhá a tak jsme za dopravní prostředek opět zvolili auto a ještě projeli 7 dalších tunelů než jsme se dostali do vesnice Vogorno. Tady je řeka ještě relativně klidná a široká, není tu zatím vidět to typické kamení, kterým je naplněna ve vzdálenějších částech údolí. Místo je spíše charakteristické kamenitými loukami. Odtud jsme už postupně stoupali pěšky a míjeli další a další vesnice: Corippo, Lavertezzo, Brione, Gerra i Frasco. Všechny mají společnou architekturu i stáří, je v nich spousta podobných kamenných domů, velmi strohých, jednoduchých a účelných. Někde mají typický kostelík a všude úzké křivolaké uličky. V duchu jsem si představovala jaké by to bylo tady žít. Pro mě by to znamenalo vrátit se o století zpět. Celé to místo v údolí řeky mi přišlo jako Růženka spící po staletí, neměnné s vlastním typickým koloritem, na který nemá vliv zub času ani vývoj civilizace. Z vesniček podobných jako vejce vejci se mi v paměti nejvíc uhnízdila vesnice nejtypičtější a to Lavertezzo. Právě v ní je známý obloukový most přes řeku a v řece největší množství vyhlazených kamenů vhodných pro koupání a spočinutí. Voda je zde ledová i v letních měsících, ale o to více osvěží. Na velkých masívních placatých kamenech se dá pohodlně ležet a odpočívat a horké kameny nahřívají záda. Dá se po nich v řece skákat a lézt a tak můžete jít velký kus cesty pouze řekou po jak rozsáhlých dlouhých vyhlazených monolitech tak přeskakovat po jednotlivých kulatých a hladkých kamenech. Vždycky je kam šlápnout. V Lavertezzu také najdete nejkrásnější kostel z okolí.

Směrem k poslední vesnici v údolí, nazvané Sonogno, se řeka mění v horský živel. Divoce naráží do mohutných kamenných bloků, ale i do tisíců drobných kamenů, kterými je řeka doslova zaplavená. Člověka to nutí sbírat vyhlazené oblázky a mnout je v rukou, vnímat jejich energii a nejraději bych si jich nacpala plný batoh a přivezla s sebou domů. Nakonec odolám a přivezu 3 různé barvy pro štěstí, bílou, šedou a růžovou hladké jako alabastr. Vesnici Sonogno projdeme poctivě úplně celou kromě místního muzea, prohlédneme si každý kamenný dům poskládaný jako mozaika. Všechna okna hrají všemi barvami a jsou cítit rozličnými vůněmi právě kvetoucích květin. Květiny jsou tady všude, mnohde rostou i po střechách, mezi kamennou dlažbou, v kamenných dvorech, prostě všude tam, kde semínka rozesetá větrem zabloudila a našla místo k životu. Celou tuto vesnici bych charakterizovala pouze dvěma slovy kámen a květiny. Celé cesty i chodníky mezi kamennými domy jsou také vykládané kamenem, jen příjezdová silnice a přilehlé parkoviště je vyasfaltované. Kdo nechce údolím procházet pěšky, má možnost dojet autem až na samý konec údolí, odkud už dál žádná cesta nevede. Celé údolí je tady uzavřeno hradbou ticinských velehor Existuje jen stejná cesta zpět odkud jste se sem do nitra kamenného srdce Tessinu dostali. Když se člověk prochází mezi jednotlivými kamennými domy nalepenými na sebe jak zrnka máku na koláči a vdechuje čistou a omamnou vůni pnoucích se rostlin má pocit, že je na konci světa kde se navždy zastavil čas.

Jistě si každý vzpomene na svůj první opravdový trek. Moje zkouška ohněm byla v Rumunsku na Paringu. Bylo nás několik nadšených bláznů, slovo dalo slovo a tak se jelo. Nevěděli jsme vůbec nic, snad jen to, že jedeme do Petrošani s přestupem v Simerii. Byli jsme omámeni různými cestopisy z webů a Karpatskými hrami. A to je asi tak všechno. A já ještě měl z webu barevně vytištěné mapy, tak jsem se jmenoval do pozice vůdce.

Všechno probíhalo hrozně rychle, najednou jsme byli před nádražím v Petrošani, ani jsme se nerozkoukali a už jsme seděli v minibusu, který jsme za chvíli vyměnili za lanovku. Na konečné přišlo první dilema. Oběd. Co se bude vařit. Aha. Tak vařit se nebude. A to asi v poledne vůbec nikdy. Hmm, co mám vlastně v batohu. No bylo toho tam tolik, že jsem ještě něco dovezl domů, však jsem také celou cestu na ten těžký batoh nadával.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

---

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

První večer jsme tábořili kousek od jezírka, na druhé straně hřebenu. Bylo to bezva. Večerní koupání v křišťálové, leč děsně studené vodě. Jen ta děvčata překážela k sundání plavek. Nebo my překáželi jim? Asi jsme měli plavky zapomenout doma.

Konečně první teplé jídlo, první noc pod stanem a ráno. Ráno byly Pepovy boty v tahu. V noci to tu venku dost šustilo, asi medvěd. Vlastně ne medvěd, ale botožrout. Fakt nechápu, jak všichni v klidu hledali Pepovy boty, nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli je najdeme nebo ne. Když tak půjde asi bos, no. Já jsem zabodoval a boty nakonec našel. Měly sice malý defekt, ale čert vem ztracené tkaničky, hlavně že jsou boty a v batohu někde provázek. Každou další noc už byly boty, i smrad, ve stanu.

Druhý den pršelo, mlha, že by se dala krájet a rybníček Brčálník nikde. Z hlavního hřebene jsme to po chvíli uhnuli dolů, k nějakým jezerům. Cesta byla znatelná i v mlze, značky vidět nebylo. Ale podle mapy jsme šli správně. Mlha se rozplynula a mi byli hluboko v údolí pod nejvyšší horou Paringu. Potůček, jezero, ohníček, pohoda.

Druhý den odpočíváme, necháváme stany u jezera, vracíme se nalehko stejnou cestou na hřeben, zdoláváme vrchol a z druhé strany se vracíme do tábora. Sluníčko svítí, pohoda. Další den se škrábat do kopce z báglem byl fakt vopruz. Zas se zkazilo počasí, vlevo mlha, vpravo mlha. Jsou čtyři odpoledne a my jsme na křižovatce. Dolů, doleva, tím držkopádem, vede značená cesta na naše dnešní tábořiště, Zanoagu. Prý perla Paringu. Potkali jsme Čecháčky, kteří tam tábořili a prý fakt nádhera, průzračná voda, cinkající ovečky. Nám se z hřebene nechce. Tak půjdeme ještě kousek k další značené cestě.

Jo, kousek. Jenže to bych musel rozumět mapě. Ne každá zakreslená cesta je značená. Značená je jen ta, co je na cestě nakreslen symbol. Ach jo, přijít na to, když se začne stmívat a pršet, je fakt hustý. Všichni už otrávení, slézáme pod hřeben do údolíčka. Teče tu potůček, tak aspoň že můžeme vařit. Kdesi dole pod námi, tušíme Zanoagu, onu perlu, jenž nespatříme.

Potůček? Potok, postavit stany na bažině vedle potoka byl fakt geniální nápad. Ale Jurek naštěstí drží, takže jsme v suchu. V poledne se konečně vydáváme na cestu, už skoro neprší, ale ta mlha. Už se nemůžu dočkat, dnes dojdeme k silnici, která protíná Paring napříč. Asi si něco stopneme a svezeme se na nákup. Stopneme, a co? Silnice, a kde? Asi bych fakt měl prostudovat mapu. A když je tam silnice zakreslená jako drum nemodernizat, tak je bez asfaltu a sjízdná jen arem nebo dacii a provoz téměř nulový. Nic si nestopnem, nic si nekoupíme, ona je ostatně neděle.

Po silnici jsme nakonec dolezli do vesnice Ranca. Všude se staví milionářské chatky. Hezké, fuj! V penzionu Tara jsme se dobře navečeřeli, omyli na záchodě, omylem(?) za dveřmi zapomněli náš pytel s odpadky a vylezli na kopec uprostřed vesnice nad penzionem a přechrápali pod širákem. Nad Paringem se blejskalo a my čekali, kdy nás zakousne pes, nebo do nás uhodí hrom. Ráno bylo krásné, až moc. Jdeme po silnici nazpět, do kopce. U kříže nabíráme vodu a jdeme dál, zpět. Včera jsme potkali jen jednu odbočku, tak to je asi ta, co po ní chceme jít. Míříme do neznáma, do mlhy. Vítá nás sedlo Curmatura Oltetului, déšť, osli, prasata, ovce a sběrači borůvek. V sedle je salaš, tři chalupy, jedna je volná, pro nás. Provádíme směnu, za peníze a penicilin mlíko, sýr a tak. Prostě pohoda. Lepší to už být nemůže.

A když to nemůže být lepší, tak to bude horší. Capatinii, mlha, cesta žádná. Táboříme na louce, na které by se dalo poměrně dobře lyžovat. My tu musíme spát a vodu tahat z lesa, z údolí!

Další den jsou všude v lese houby. Po dlouhé cestě lesem jsme na lesní cestě. Ta je ještě delší a na jejím konci nekonečná vescnice Veideani. Aspoň tu mají skoro nonstop obchod. A kde spát? Těžko, těžko, ale ve tmě, v nějakém sadu. Ráno busem do Horezu a dál do kláštera Cozia. Zbytečná cesta, zvláště když v Horezu je vyhlášený klášter, ale my jej nevnímáme a ženeme se přes Ramnicu Vulcea na klášter Cozia.

Tip na dopravu:

Nejpohodlnější dopravou je asi vlak. Cesta ujde, ve vlaku se dá docela i spát a jízdenku stačí koupit tři dny před odjezdem. Klasickou jízdenkou se dá nazvat jízdenka se slevou CityStar, kde první jede za plné jízdné a druhý až pátý človíček za polovic. Vloni nám jeden rumunofil na pokladně ČD poradil kombinaci 3 jízdenek a vyšla levněji (letos se mi ji nepodařilo ověřit, na pokladně mě odbili, že je nejvýhodnější CityStar a ať neotravuji). Takže:

1. jízdenka: odněkud – Kuty… sleva pro skupinu
2. jízdenka: Kuty (Gr) – Curtici (Gr)… sleva CityStar
3. jízdenka: Curtici – někam v Rumunsku… sleva mnohostranná dohoda.

Jízdenku je vhodné koupit do rumunské stanice, kde budete poprvé za bílého dne přesedat, a dál jet už na místní jízdenky. Osobák je za babku, rychlík má přibližně stejnou cenu na kilometr jako u nás. Na http://www.mer­sultrenurilor­cfr.ro/ je rumunský jízdní řád a obsahuje i ceny jízdenek.

Nič moč, dál jedem nějakým busem, co tam zastavil, když se mu poto motor. Jsme v perle Transylvánie, v Sibiu. Dál nic nejede, musíme tu strávit noc. Debilnější nápad, než internet kafé, restaurace a spaní na perónu fakt už bejt nemůže. To jsme nemohli jít na noční prohlídku města? Ne, nemohli, Sibiu nikdo z nás neznal, považovali jsme jej jen za díru, kde jsme uvízli. Popojetí osobákem do Mediaše na hlavní trať. Chybí nám docela dost peněz na jízdenky do Simerie. Takovej hnusnej vlak, a tak drahej, a ještě nám zas málem ujel. Jsou dvě ráno, jsme v Brně. Někdo vypadl z vlaku, jiní zůstali. Průvodčí nám prodává jízdenky. Bylo to fajne, nikdo nevěděl, kam jdeme, co kde můžeme vidět. Bylo to fajne, bylo to poprvé a už to takové nikdy nebude. Ale vynechaný klášter v Horezu a to Sibiu, mě fakt štve. To jsem si ten průvodce musel koupit až po návratu do Čech?

8. kapitola

12.08.2006 Sobota

Vstáváme až v jedenáct. Dle prvního zjištění situace okolo Kosťa netrefil auto, ale plechovou stříšku, co je pod oknem. Na včerejší doporučení se vydáváme hledat armyshop Komandiros, ve kterém mají ty pruhovaný trika. Vzhledem k tomu, že to je asi tři minuty od hotelu jej nacházíme poměrně rychle. Posnídali jsme buterbrody a jdeme po schodech do maskovaného podzemí. Má obava, že trika nebudou se ukázala jako lichá, pruhovaný tu je skoro všechno. Za Karafovy peníze si kupuji pohraničnické tílko, tedy se zelenými pruhy a námořní teplý triko s dlouhými rukávy. A tmavomodrými pruhy. Karaf bere to samý tílko, ponorkový teplý triko, což jsou černý pruhy a dvě trika s dlouhým rukávem a světlomodrými pruhy. Což by měli být výsadkáři, ale kdo ví, jak to tady je. Krom toho, že tu ty trika nosí každej a nějaká barva pruhů jim je naprosto ukradená. Policajti by měli mít červený a i přes to, že jsem na nich viděl snad všechny barvy, tak červený pruhy nemá ani jeden.

Jdeme koupit vodu a džus a ležet na hotel. Karafovi je nějak divně, má sračku a vůbec si zažívá kocovinu jak sviňa. Mě taky není nejlíp, ale mám to bez vedlejších příznaků. Karaf si to aspoň kompenzuje tím, že všem píše esemesky, že mne zabásli.

Kolem třetí hodiny vyrážíme do města, najít směnárnu, protože po včerejším policejním zákroku nemám žádný děngy. U ruského kola je nějaká sláva, hudba, mažoretky, všude samej policajt, tak mezi nimi kličkujeme. Zjišťujeme, že se slaví den letectva. Nejsrandovnější na tom všem je, že se všechno odehrává u toho parku, co jsem jim včera pochcal.

Zkoušíme poštu, ale na pohledy se v této zemi asi nehraje. Směnárnu doopravdy nacházíme, tak měním zase dvacet dolarů, Karaf pět Euro. Dostáváme se na nádraží, kde si kupuju dva pirohy s párkem, bramborama a zeleninou, Karaf radši nic, páč se bojí posrání. Když se vracíme, jdu do obchodu, Karaf si bere klíč od pokoje a startuje na záchod. Cha.

Kupuju kefír, sýr a džus. Když se pídím po vodce Altaj, nestačím se divit, protože pulčák stojí 212 rublů. Průměrná vodka okolo čtyřiceti rublů. Do prdele, tak to domů nic nepovezu. V hlavě si vypočítám, kolik že jsme to včera vychlastali těch vodek, kor v takovým luxusnějším klubu, taky tam nebylo moc narváno. Kdybych tam musel platit jenom to, co jsem tam sežral a vypil, tak mě to stojí daleko víc, než ten úplatek. Tak aspoň kupuju dva Jaguáry.

Na hotelu usínáme. Všechny pokoje vytřela uklízečka, k nám přes ten smrad radši ani nevlezla. Ne že bych se jí nějak moc divil. A to tu máme lepkavě kvůli vylitému džusu. A vůbec bordel jak v tanku.

Budíme se navečer, venku rány jak z děla. Ohňostroj. Alarmy všech aut v okolí řvou jak pominutý, no je to na zbláznění. Karaf už vypadá líp, ale ne zcela ideálně. „Tak jsem tu chtěl nabrat síly a zatím jsem totálně zničenej.“ „Taky už tři dny chlastáme.“

Nevím, jestli to je z toho chlastu, ale Karaf má problém s rozeznáním zelené barvy. „Ale třeba tuto zelenou vidím naprosto normálně.“ „No jo, ale to je nějaká Pantone 361, tamta tak 347.“ „Aha, už mi to je jasný.“ „To už nějakou dobu vidím…“

Protože jsme se ale nalili Jaguárem, tak vůbec nemůžeme usnout. Hraju si s pilou, cepínama a hůlkama. O půlnoci další ohňostroj. Alarmy všech aut řvou do noci…

13.08.2006 Neděle

Usínám někdy ve dvě hodiny ráno. Pak ve tři ráno. Pak o půl čtvrté. Vstáváme v deset a to jenom proto, že do poledne musíme vyklidit pokoj. Balíme už ve verzi, že bágly půjdou do letadla, takže nože, železa a podobně pěkně zabalit dovnitř. Předáváme klíč děžurné, dozvídáme se, že je všude dobře, doma nejlíp a jdeme do hotelové kavárny na kafe. Po zjištění, že tu i vaří si dáváme míchaný vajíčka se slaninou a hranolkama. A to kafe.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Přesouváme se na nádraží, kde si kupujeme pirožky s kartoškama, kapustou a masem a hledáme maršrutnyj taxi s číslem 112, které jezdí na letiště. Různý dopravních prostředků je tady mraky, ale sto dvanáctka ani jedna. Nakonec lezeme do 115, která na to letiště jede.

Za deset rublů jedeme tři čtvrtě hodiny. Prvně sami, potom v totálně narvaný káře. Protože se tu nedá stát, páč je to přece jen nízký auto, tak lidi sedí jak to jde a kde to jde. Baví se s námi jeden Kazach, docela příjemnej chlap. Vedle něj sedí jeden důchodce, který se pravděpodobně řídí ruským pravidlem, kdo má víc zlatých zubů je lepší a má zlatou kompletně celou hubu. Vypadá jak terminátor, nebo něco takovýho. Nechtěl bych, aby mě pokousal. Naštěstí se netváří nepřátelsky.

Na letišti není ani noha. Zbývá nám sedmnáct hodin do odletu. U rentgenu zaměstnanci spíše spí, než hlídají. Nejčilejší baba si čte. V polospánku. Z venku se ozve rachot asi jako v Pearl Harboru v jedenačtyřicátým. Zvuk patří vrtulovému Antonovu An-24, který právě přistává a roluje po tý rozsekaný ranveji. Tak jsem si ho tajně vyfotil.

Jdu si do automatu koupit kafe. Prvně zjišťuji, že nemám drobný, tak si jdu rozměnit, když se vrátím k automatu, zjišťuji, že to bere i papírový bankovky a když tam začnu rvát prachy, tak do třetice zjišťuji, že je to rozsekaný a proto to nefunguje. Sakra. „Sakra, měl by někdo přijít a spravit to.“ „V neděli?“ „A v Rusku…“

Kupujeme tedy alespoň nějaký piva a před letištěm to chlasčeme. Přicházejí k nám dva borečci, jeden řidič autobusu, druhej řidič maršrutky a ať jdem chlastat s nimi. My, že ne. Oni mezitím nesou nějaký piva a ať s nimi jedeme domů, že nakoupí pivo, vodku, pelmeně, pustíme televizi, seženou baby. My na to, že baby nechceme, ok tedy, bude jen pivo a vodka a pelmeně.

My že zkrátka nikam nejdeme, že se bojíme, že zaspíme a uletí nám letadlo. Oni, že nás odvezou taxíkem na let. A my, že když už, tak budeme chlastat tady. To se jim moc nelíbí, páč kolem letiště se motají policajti a těch se tady bojí fakt všichni.

Nakonec jdeme přes rentgen na letiště a pijeme v místním bufetu. S jedním pořád chodím ven, protože se bojí chodit i přes tu spící kontrolu u rentgenu, řeší totiž, ať mu nějakej kolega maršrutkář doveze flašku vodky a pelmeně. Nakonec se daří. Mám v sobě už sedm piv, když začíná ta vodka. Borec nutí ty pelmeně ženský v okýnku v bufetu ať je uvaří, protože jsou mražený, ta ho ale vyhazuje, tak aspoň kupuje čtyři kuřecí šašliky. Jíme k tomu nějaký sušený kalamáry. U tohoto úkonu přichází milice a ať jde Karaf s nimi. Chci jít taky, ale jsem jak milicionářem, tak řidičama usazen zpátky. Řidiči jsou najednou jak puťky. Dozvídám se, že jsme duráci, tedy blbci, a že u nich doma by se nám toto nestalo, a dobře nám tak.

Karaf přichází asi po čtvrthodině, jedinej problém, kterej si kluci vymysleli bylo to, že na migrační kartě úřednice v Usť-Kokse chtěla místo čtyřky napsat dvojku, ale pak si to uvědomila a z dvojky udělala čtyřku. Tak to kluci řešili. To, že datum je ještě na vízu jim nějak ušlo. „Tak jsem tam tak byl a oni se mě ptali, jestli ti řidiči s náma pijou za naše peníze. Říkám ne, my za jejich. Tak to nepochopili.“

Chlapi nám říkají vtipy, že to prostě nejde, že by jsme odjeli z Ruska a neznali alespoň jeden jejich vtip. Strašně se u toho chlámají, my buď nechápeme slova, nebo pointu, nebo nám to přijde hrozně pitomý. Chápu toho víc než Karaf, tak mu to říkám v češtině. Načež se dozvídám, že jsem jak sabaka, že všemu rozumím, ale neumím mluvit. Bylo to řečeno ale silně uznale.

Když jsme se nějak zmínili, že Karaf nemůže chlastat moc piva, protože má něco na způsob sračky, tak se tomu strašně smějí. „Á, žopa trysčala.“ „Ho, ho, hó…“

Protože tento výraz pro sračku už použili i Kuzmič s Kastem, tak to bude asi regulérní sprostota na toto téma. Propíjíme se do druhého dne.

14.08.2006 Pon­dělí

Jdu, nebo spíš se motám, zase s jedním řidičem ven, protože přijel Sergej, kolega řidič a rozsypala se mu maršrutka. Beru si jedno sedadlo jako oni a lehám si na ně pod auto, stejně tam ničemu nerozumím. Oni očividně taky ne, tak porůznu povolují a utahují vše co jde. Jsem vybaven penězi a poslán pro piva. Karaf porazil Brežněva, což je regulérní příjmení jednoho řidiče, v páce, čímž naše prestiž zase o něco stoupla. Brežněv bere batohy, že se s tím přece nebudeme tahat a že nám to určitě někdo rád pohlídá, hodí je před dvě polospící holky s příkazem, ať hlídají a jdeme opravovat mašinu. „Drug musí pomoci drugovi!“

Maršrutáři makají cca 15 hodin denně, a to se v Rusku nějak moc neřeší soboty a neděle. Drsný. Zase, za jeden den si vydělají okolo tisíce rublů. Je to divný, ale mašina opravena. Sedíme tedy uvnitř a pijeme piva. Začíná pršet, spíš lít. Řidiči jsou uchlastaní jak cip, kromě Sergeje, kterýmu za hodinu a půl začíná směna. Dostávám koženej pásek na památku, i s věnováním, prý s ním borec tři roky sloužil. Tak nevím. Hlavně nemám, co bych mu za to dal, tak jsem mu dal triko, který jsem chtěl vyhodit už loni na Kavkaze. Triko docela smrdí, ale borec je dojat. „Eto zejbis.“ „Što eto zejbis?“ „Super.“ „Nět, total super.“

Vezou nás k letišti, což je asi třicet metrů, přece nepůjdeme v dešti pěšky, vyfotíme se s nimi a upití Rusové mizí v dáli. Ještě jsme teda dostali dva plyšáky pro naše děvočky. He, he.

Jdeme k váze. Made in Czechoslovakia, Úpice. Karaf je zděšen z toho, že jeho batoh má dvacet čtyři kilo. Beru si tedy k sobě jeho šrouby do ledu a bashu. Po převážení má jeho batoh osmnáct, můj dvacet jedna. „Netvrď mi, že ty skrutky mají čtyři kila.“ „No, je to nějaký divný.“

Předěláváme zpátky postupně šrouby a pak i tu bashu. Karafův batoh má devatenáct a půl. On si totiž spletl půlkila s pětikilama. Vážíme se ještě sami, já jsem lehčí o šest kilo, a to mám na sobě boty. Karaf, k pobavení poloviny terminálu, boty sundává, takže se obávám zamoření a následné evakuace letiště. Hodně lidí spí, tak jim ten smrad asi trochu umocnil sny.

Za dvě hodiny letí letadlo, mám v sobě minimálně osm piv a čtvrt flašky vodky a vím, že jak usnu, tak to odletí bez nás. Karaf je v takovým polospánku. Za dvě hodiny neletí nic, letadlo má zpoždění. Vypadá to na hodinu. Sakra. Mám úplně nehoráznou žízeň, všechny obchody jsou zavřený. A to mají fungovat od čtyř ráno. Letím tedy před letiště na záchod, kterej vypadá jak protiatomovej kryt, ale voda tam překvapivě tekla. Ale někdo ho zavřel. Uvědomuji si, že z druhý strany jsou placený hajzly. V úplně stejným krytu, ale jsou čistý a hlídá to tam ženská. Jdu zjistit, jestli jsou otevřený, ženská okamžitě startuje otevřít, mezitím ale odcházím ke koši, kam jsem v noci vyhodil flašku od dopitý vody a jdu zpátky. Místo pěti rublů, co chtějí za použití záchodu mávám v ruce tou flaškou. „Možno vodu?“

Ženská kývne. Naberu tedy vodu a férově nejdu chcát. „Spasiba.“

Ženská kývne. Asi je němá, nebo co. Vychcat se jdu do lesa, kterej je hned vedle. Probuzenej Karaf se jde na tytéž záchody vysrat, ten už to má za prachy. Když už za tu dobu, co jsme tady asi potřicáté procházím kontrolou na letišti, tak už nechtějí ani nic vidět, už mě znají dobře. A to jsem ještě předběhl frontu asi tak na půl hodiny.

Povídám si s jednou Ruskou, co letí na svatební cestu do Finska. Pořád nechápala, co si to zapisuju. Když jsem jí ukázal deník, že je popsanej celej a já popisuju poslední stranu, tak jen obrátila oči. Pak řešíme náš pobyt v horách. Ptá se, kolik nás pobyt tady stál. „Pjať tysjača rublej.“ „Tolko pjatdesjat tysjača rublej?“ „Nicht, pjať tysjača.“ „Što? Pjať tysjača rublej?“

Prej jenom padesát tisíc. Odkud je, baba? Asi nějaká vyšší třída. Letadlo má letět o hodinu později. Naskakuje to tu na ceduli, jako jsou na větších českých nádražích. Jo a pod cedulí jsou kasy, taky jak z nádraží. Do Moskvy během hodiny a půl odlítají tři lety. Pak jeden večer do Taškentu v Uzbekistánu a to je skoro všechno. Vrací se Karaf. „Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu.“ „A?“ „Je tu nějaký letadlo.“ „A ta špatná?“ „Je to společnost Siberia.“

A kurva. Siberii za poslední tři měsíce spadly dvě letadla. Tak to vypadá, že asi poletíme Iljušinem IL-86. Balíme bágly repkou, přičemž jsme zase atrakcí terminálu, abychom ušetřili za balení do igelitu a jdeme se checknout. Letadlo má dalších avizovaných dvacet minut zpoždění. A ještě nějakej maník, oblečenej jak myslivec, se nám snaží tvrdit, že Aeroflot má sice povolených dvacet kilo bagáže, ale včetně pětikilového příručního zavazadla. Natvrdo ho posíláme do prdele, se tady s ním budem srát, no ne? Asi to pochopil, protože už ani neremcá, že i tak máme nějakou nadváhu. A to nevážíme flašku s vodou.

Konečně svítí cedule, ať se jdeme odbavit. Vyzouvají nás, prolézají mi všechny doklady, igelitku a chtějí vidět fotky. Hned první fotka ožralých maršrutkářů to vyřešila, nechtějí vidět už nic a jdu do odbavovací místnosti.

Nakonec zase letíme Tupolevem TU-154. Stroj postarší, ale fajn. Oproti Iljušinu. Docházíme pěšky po dráze k letadlu. Před letem si dávám panáka. Radši. Při odletu to tady všechno strašně vrže, klepeme se jak loutky a když se odlepíme od země, začnou se nad našimi hlavami otevírat kufry a mě se zavře okenice na okně. Usínám. Taky po patnácti hodinách chlastání, kdo by nespal.

Budím se akorát na jídlo, dostal jsem bliny, neboli palačinky, což je na můj alkoholový stav přijatelná strava. Po jídle opět usínám a budím se až nad Moskvou. Tam je přistání překvapivě hladké. Jdeme k autobusu, ten nás veze na terminál, kde po delším čekání konečně vyjíždějí na pásu batohy. Bavíme se s nějakými Čechy, pracují v Moskvě a za dvě hodiny jim v práci začíná jednání. To maj fakt výborný.

Bez kontroly, protože místní ostraha je unavená a rám vypnutý, jdeme ven. Taky to byl vlastně vnitrostátní let, tak to asi až tak moc neřeší. Hodinky jdou o tři hodiny zpět. Cpeme se do busu a za třináct rublů přejíždíme na Šeremetěvo 2, tedy mezinárodní letiště.

Po hodině sezení a pozorování několikahodinový fronty si do ní stoupáme. Karaf celou dobu žil v domnění, že za hodinu se máme checknout, ale za hodinu nám letí letadlo. Trošku nedorozumění. A ještě je o jednu hodinu posunutej v čase. Nakonec to nějak vysvětlujem jedný pracovnici letiště, což dopadá tak že hulákáme Praga a valíme okolo fronty dopředu. Líná huba, holý neštěstí, tak se doslova proboxovávám k přepážkám. Odbavuji se u Bussines class přepážky a jdeme do fronty s pasama. Ženská si mě prohlíží poměrně dlouho, ale nakonec vyhrávám a jsem v bezcelní zóně. V Duty Free Shopu kupuju Hance mini matrjošky na špendlíku, či jak to nazvat, Karaf něco piškotovi a litrovku vodky s pjercem. Na poslední chvíli se cpeme do našeho letadla, Airbus A320–200, hned při vstupu mne skoro skolí klimatizace. Poprvé nesedím u okýnka, to je hrozný. Na jídlo fasujeme knedlo zelo vepřo, což je paráda, protože mám zase dvě vepřa. Karaf mi to sice šikovně hodil do klína a do zákusku špenát, kterej má místo zelí, ale za kus masa, to je malá daň.

V Praze po opuštění letiště jako prvního vidím Ještěra. Koneckonců je se svýma dvouma metrama naprosto nepřehlídnutelnej kdekoliv. Ten na mne hned vyrukoval s jeho novou teorií, jak tady parkovat a neplatit, totiž, po půl hodině, která je zadarmo každá další načatá půlhodina stojí stovku. Než na to zapomenu, ubírám další dvě hodiny, abych se v našem časovým pásmu pohyboval v realitě. Pak se tu ještě objevuje Kytka, která nese Karafovi ty jeho tenisky a slovník. Načež se objevuje otec, nakládá nás do Feldy a veze domů. Je to divný, ale odmítám Karafův návrh jít k Podlipnýmu, tak jsem doma a on tam čeká na vlak s Ájou, která si pro něj jede…

Píše se rok 2006, měsíc červenec, a já mám kupodivu o svých letních prázdninách pár dní volna. Oslovuji svého dobrého kamaráda Jirku, zda by nejel na pár dní z tohoto civilizovaného světa do zapomenutých hor, docela kousek vzdušnou čarou od našeho bydliště – do „Rychlebek“. Trochu jsem čekal, že Jirka pojede, ale i přesto jsem byl moc rád, že jsem měl parťáka. Ostatní buď brigádničili, nebo se jim zkrátka nechtělo. Ještě ten den večer dohadujeme podrobnosti ohledně stravování a abychom neztráceli moc času, druhý den ráno pojedeme.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

---

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

Druhý den se tedy úspěšně setkáváme na vlakovém nádraží. Vítáme se a je z nás cítit velká radost, že zase někam vyrážíme. Mám vypsané spoje, pojedeme asi 3 hodiny (bohužel). Cestu se snažíme zkrátit povídáním o všem možném, kartami, jídlem atp. Okolo 8 ráno se už ve vlaku začíná dělat pěkně dusno, jelikož se sluníčko opírá do soupravy jak jen může. Oba dobře víme, že nadchází zase jeden ze dnů, kdy je stín a chládek vyvažován zlatem. Okolo 11. hodiny konečně úspěšně vystupujeme v Javorníku, kam nás zavezla místní lokálka. Nasazujeme zrychlené tempo a utíkáme z otevřeného prostranství nádraží do středu městečka, odkud nám jede za malý okamžik autobus dále – do osady Bílá voda, nejsevernější vesnice českého Slezska. Nastupujeme do přistaveného dopravního prostředku a modlíme se, aby šli otevírat okénka – ano, jdou, a tak neváháme a pootevíráme je po celém autobuse. Sedáme si za řidiče a čekáme na ostatní pasažéry. Po chvilce vyrážíme na klikatou a úzkou cestu směrem na Bílou vodu. Místy se pan řidič očividně nudil, a tak sledoval hory na levé straně – no, docela jsme strnuli, když se tam pořád díval a proti nám jelo několik osobních automobilů, které bych velmi nerad potkal čelním nárazem. Řidič ale vše zvládl, ani se neobtěžoval pohlédnout zpět na silnici a já si přál, aby už byl konec. Naštěstí jsem se asi po 15 minutách dočkal a hrdě vystoupil. Užíváme stejnou taktiku jako v Javorníku – nalézt stín, sednout si a v poklidu promyslet další plán. Velmi příjemné prostředí poskytuje obchůdek kdesi uprostřed vesnice, kde dokonce prodávají starodávné skleněné lahve s limonádou, kterou jsem snad deset let neviděl. Kupujeme každý po lahvi a jdeme na plánování. To nám jde velice rychle, poněvadž nás zaujala na mapě poznámka u jedné budovy: PROTIALKHOLNÍ LÉČEBNA a ty my musíme vidět! (Možná to zní posměšně, ale opak je pravdou: zajímalo nás zcela vážně, jak taková budova vypadá a prosperuje ve vesnici v cípu naší republiky). Cesta po vyprahlém asfaltu ubíjí a počasí nás nutí neustále pít – čepujeme tedy u místí obyvatelky, kterou tímto zdravím a děkuji, studenou vodu ze studny do svých prázdných lahví. Asi 200 metrů před námi je onen slavný „ústav“, takže se kocháme – no, nic moc, docela hezká budova, takže jsme trošku zklamaní . Nad léčebnou se tyčí první kopec, po kterém vede naše cesta. Listnatý a jehličnatý les tvoří výborné předpoklady pro naší další cestu. Konečně se dostáváme z asfaltu na příjemnou luční trávu a poté do stínu lesa. Pokračujeme tak asi hodinu, poté narážíme na hraniční patníky a kameny, podél kterých vede naše značení, jdeme ale stále do kopce. Cestou jíme borůvky a užíváme pohody. Procházíme podél Kraví hory a první oddych dáváme na Borůvkové hoře. Na té se staví nová rozhledna, moc pěkná bude, a tak se smíme podívat jenom asi z půlky výšky, nahoře makají místní. I přesto byl rozhled vynikající – viděli jsme polská Otmuchowská jezera a možná ještě dále. Po malé svačině se opět vydáváme na cestu – cíl: malý turistický přístřešek na cestě do malebné vesničky Travná, ve kterém přespíme. Do „útulku“ přicházíme v pozdním odpoledni, a tak stíháme uvařit večeři, pobít asi 10 vos, které se v přístřešku utábořili rovněž a nakonec jít spát. Noc už proběhla v poklidu a čekalo nás krásné ráno.

Ranní ptáče, dál doskáče. To bylo naše motto, a tak kvapně snídáme, v 8 hodin vyrážíme zase o kus dál. Pokračujeme do Travné, kde si načerpáme vodu. Vzadu na mapě jsem se dočetl, že je tam krásný radioaktivní pramen. Opravdu, věřte mi! Asi za půlhodinky jsme na místě a čepujeme s místním domorodcem, který vodu vychvaluje. No, jsme zvědaví, co to s námi udělá (s odstupem skoro jednoho roku: nic). Proklouzáváme po cestě podél zahrady plné sádrových kýčů – trpaslíci, trakaře,.. a nasměrováváme si to rovnou do obchodu, kde mají naštěstí jak rohlíky, tak i chleba, který potřebujeme. Opět se sluníčko dostává do nadhlavníku a je po legraci, nastávají perné chvilky. Záhadným způsobem se napojujeme na zelenou (využíváme místních asfaltových silnic) a jdeme ke zřícenině hradu Rychleby. Je krásná, přesně taková, jakou jsem si jako malý představoval. Tam vaříme oběd a dáváme chvíli oddych. Bohužel tam nikde není příjemný stín, a tak zase vyrážíme. Pokračujeme přes nádherné vesničky Červený Důl či Vilémovice směrem na Hraničky, což je pro mě nejkouzelnější místo v celém pohoří. Po cestě načerpáváme vodu u pražských chatařů a dokonce nám je nabízeno i koupání ve sprše. Odmítáme, poněvadž bychom tím zlenivěli a už bychom nikam nedošli. Dnes máme za cíl vodopády Stříbrného potoka, což je něco přes 45km od původního bivaku. Teď jsme asi v půlce. Pokračujeme asi hodinu do kopce a konečně se před námi objevují krásné louky Hraniček, kde nakonec objevujeme i tábor skautů, a protože i my jsme skauti, velice dobře si rozumíme, čerpáme vodu, informace a zdejší mechanické sprše už neodoláme. Nebýt tohoto všeho, asi bychom někde omdleli vedrem, ve stínu jídelny ukazoval skautům teploměr teplotu 38°C, kdo ví, kolik bylo na sluníčku. Děkujeme, loučíme se a pokračujeme na poslední štaci k našim vysněným vodopádům. Cesta opět do kopce, ale asi po půl hodince prudce klesá dolů a napojuje se na asfaltku, po které jdeme možná 20 minut, než konečně slyšíme líbezný zvuk vody, které je v tomto kraji tak málo. Shazujeme věci a zákon nezákon skáčeme do vody plni nadšení. K večeři se pak pořádně nacpeme, neboť nás čeká zítra výstup na nejvyšší horu Smrk (1125 m.n.m.) a poprvé uvažujeme o odjezdu domů. Přespáváme opět v turistickém přístřešku, což nás moc a moc těší., neboť u nás, v horách Orlických těchto přístřešků moc není, a je to škoda!

Ráno snídáme, koupeme se, a pak vyrážíme po asfaltu po zelené značce směr Smrk, který před obědem úspěšně pokořujeme. Jelikož už máme dost propocených trik a vedra k nevydržení, rozhodujeme se, že přidáme a stihneme přímý vlak domů. (Popravdě řečeno se nám vůbec nechtělo, ale my už jsme celé pohoříi přešli Vyrážíme na pekelnou cestu pořád z kopce, cestou jdeme i rozvodněným potokem (kde se vzal, když je pořád tak sucho?), který zaplavil cestu a nakonec se fotíme u největšího smrku široko daleko. Má přes 50 výškových metrů a průměr přes 3 metry (aspoň doufám, že jsem si to zapamatoval dobře, případně se omlouvám za mystifikaci). Modrá turistická značka nás nakonec vyvedla až do vesničky Horní Lipová, odkud asi za hodinu odjíždíme.

Máváme opuštěným horám, skautům a všem hodným lidem, které jsme na cestě potkali, byl to krásný výlet. Cestou domů nás průvodčí ani nekontroloval, možná viděl naše zničené obličeje a říkal si, že to nemá cenu . Při odjezdu ze stanice si všímám, že se nad horami dělá mlžný opar, asi bude pršet…

7. kapitola

10.08.2006 Čtvrtek

Karaf se vrací v ranních hodinách, aby ještě v ranějších hodinách mohl jít chcát, hodit grcku a zapomenout pořádně dovřít tropiko, takže nám prší do apsidy. Pršelo celou noc a skoro celý ráno.

Před devátou vytahuju Karafa s kocovinou a jdeme na poštu. Včera se fakt bavil s instruktorem kajakářů, mimochodem, ten borec, co na Kučerle rozmlátil kajak včetně sebe, tak se u tohoto učil.

Procházíme celou vesnici, kde krom značky přechod pro chodce u prašný silnice, mrtvýho prasete na návsi a pomalovaný školky fialovou a světlezelenou barvou není zhola nic zajímavýho. Poštu nacházíme na podruhé. Když jsme se poprvé ptali jakési stařeny, řekla sice, ať jdeme dozadu, ale neřekla, že to je deset metrů. A že mají zavřeno, protože dneska je čtvrtek, tedy zavírací den na většině úřadů, to taky neřekla. To ovšem zjišťujeme, až když se ve studeným dešti vracíme kilometr zpět. Došli jsme totiž k tý počmáraný školce, dle jedněch informací vyčtených ze starších cestopisů, měla být pošta naproti. Není.

Pošta je taková dřevěná šopa, nebýt tam cedule, spíš cedulka, tak tomu nevěřím. Vracíme se do turbázy, po cestě kupujeme litrovku vodky. Jsem nasranej, protože jdu jenom ve flísce, jsem mokrej, je mi zima a mise byla neúspěšná. Ještě se tak někdy budu snažit poslat pohledy. Pche. Potkáváme trojici absolutně zdecimovaných Čechů, co jdou do Tjunguru, ani bych se nedivil, kdyby to byli ti, co předevčírem vyšli nahoru. Spíš pod horu.

V turbáze balíme pod přístřeškem, cpu do batohu i cepín a trekovky, tak si snad zase nerozervu karimatku. Jdeme naházet věci do auta, pojedeme stříbrnou Toyotou Caldinou s řízením napravo. Vzhledem k tomu, že se tady napravo jezdí, tak to bude asi zajímavý. Sedíme s Karafem uvnitř, když to na dálku nastartovalo. Asijský auto. Je to hlavně obrovský a vážně pohodlný. A je tu sucho. Odjíždíme po poledni. Po chvíli se stavujeme u jednoho stavení u vesnice Katanda pro med, ten ale tentokrát není. Kupuji tedy ještě flašku vody, ženština za pultem mi nabízí CD s fotkami z Běluchy. Tak jsem odvětil, že jsem si to nafotil sám. Řízení bere Kosťa, což je mladší z těch dvou. Moc mu to nejde, ještě, že to je aspoň automat. Volant drží, jak kdyby někoho jistil. Jednou rukou zespodu, druhou z vrchu. Očividně mu to lezení jde lépe než řízení. V zatáčkách jedeme čtyřicítkou, na rovině sto čtyřicítkou. Rozvěšuji tady ponožky, ať trochu proschnou.

Andrew, starší z těch dvou, mi ukazuje kartičku správce parku, či jak to tu nazvat. Pak si nasazuje kuklu, na ni barevný brýle, co dostal od jedný skupiny Polek, když je tu měl na starosti, zapaluje si cigáro a děsí protijedoucí řidiče. Pak ještě vytahuje nějaké fotky z hor zajímavé kvality. Po čtyřech hodinách jízdy chytáme telefonní signál. Já jsem v pohodě, protože jsem doma oznámil, že jestli se ozvu, tak nejdřív z Moskvy při cestě domů. Za to Karaf naivně slíbil, že se ozve po příletu sem a pak se to nějak odložilo a pak přes dva týdny nebyl signál. He, he.

Borci se nás ptají, jestli máme řidičáky, když přitakávám, tak řekne že bych mohl řídit. Tak někdy cestou, až Kast odpadne. Chvíli jedeme po asfaltu a řeky přejíždíme po dřevěných mostech, chvíli jedeme po prašné cestě a mosty jsou betonový. A často jsou vedle ještě torza nikdy nedodělaných dalších mostů. Přijde mi, že si tady mohli vybrat buď most, nebo silnici. Čas od času je na cestě kráva nebo kůň. Nebo rovnou celý stádo. Koně aspoň uskakujou, ale krávu můžeme vzít zpětným zrcátkem a ona ani neucukne.

V Usť-Kanu stavíme na jídlo. Dávám si polívku ši, což je polívka z masa, brambor a nudlí, langmany, což je něco jako polívka, ale je to hustší a k tomu chleba. Karaf má to stejný, páč nám to kluci doporučili, tak mi háže maso. Andrew kupuje dvě stě padesát gramů vodky. Naleje nám panáky, pak znovu. Pak se podívá na zbytek. „Náda zabiť.“

A dopíjíme to. To byl teda zase oběd. V autě vytahujeme litrovku vodky a poměrně rychle to mizí. Rusové pijí pořád, ale po malejch a zajídají to. Taky tu má Andrew přichystaný stakany a pečivo na zakousnutí. To je sice starý tak měsíc, ale hodí se.

Dozvídáme se, že na Běluchu nevylezl ani Reinhold Messner a to čekal týden na počasí. Tak to není zas taková ostuda, že jsme nevylezli na horu, kam se nedostal ani horolezec, co vylezl všech čtrnáct osmitisícovek. Jedeme krajinou, co mi silně připomíná Nízké Tatry, takový kopečky. Čas od času nad námi přeletí orel. Vedle nás vede elektrický vedení, ve třech řadách vedle sebe. Zajímavej to kraj.

Ještě zastavujeme u jezírka, Karaf jde nabrat vodu, protože chlapi říkají, že to je dobrý jezírko. Vrací se poněkud rozveselen. „To bude asi nějaká zvláštní voda, to jezírko je plný mincí.“

Tak se na to letím podívat a fakt. Vodu ale stejně nabral. Prý, když tam člověk hodí minci, může si něco přát. Asi tomu lidé hodně věří, tam už musí být peněz, vždyť se to celý lesklo. A okolo zase pentle na stromech a motlitby ve vzduchu. Po celý cestě je nejzajímavější předjíždění. Kosťa, protože sedí za volantem napravo a jede v pravým jízdním pruhu absolutně nevidí do protisměru. Andrew mu proto vždycky říká, kdy je volno. Čím je opilejší, tím nižší má pud sebezáchovy, tak se Kast někdy nestačí divit, do čeho ho to žene. Nevím, jak to tady řeší, když jede řidič sám. Pravděpodobně to neřeší.

Najíždíme na Čujský trakt. To se musí zapít. Míjíme skupinu tří Land Roverů, prý nějaká americká expedice. Jedou z Finska do Mongolska, nebo co. Tak to se taky musí zapít. „Repeat.“ „Repete.“ „Popojedem.“

Pokračujeme v cestě i v pití vodky. Karaf to nalejvá stylem, že to lije plný jak sviňa, lije to po mně, po sobě, po zemi. I Andrej musí řvát, že toho tolik nechce. „Bolor!“ „Co?“

Dozvídáme se, že to je Altajsky a že to znamená konec. No, konec to byl, litrovka vodky vykalená, my nažraní, řidič nasranej, protože nemůže pít s námi a ještě jsme ztratili druhý auto s programátorama.

Ti se pak odněkud vynořili, tak kousek před Gorno-Altajskem zajíždíme ke Katuni a stavíme stany. Andrew, kterýho jsme zdárně uchlastali chrápe v autě. Docela to vyhrál, protože je tady totální mokro, dřevo na oheň je mokrý tak, že když ho zmáčknu, teče z něj voda. V této situaci považujeme za rozumný, rozdělat oheň pomocí benzínu, ovšem programátor Boris to odmítá. Asi to je nějakej ortodoxní ochranář přírody. Tak jim alespoň štípu dřevo, což je věc, kterou tady snad ani neprovozují, Karaf v opilecké pýše seká dřevo různými končetinami, aby mi pak oznámil, že cítí že má snad nalomenou ruku.

Stále prší a okolo teče rozvodněná Katuň. Dneska, pro rychlost akce, spím bez karimatky. Je půlnoc, na stan dopadají těžké kapky a kdesi za naším stanem nasranej Boris polejvá dřevo benzínem…

11.08.2006 Pátek

„Wake up, Češi!“

Je půl sedmý ráno. To je příšernej čas. O patnáct minut později už sedíme v autě a jedeme k nejbližšímu obchodu nakoupit nějakou vodu. Kocovinu máme všichni, Kast náš náskok evidentně dohnal v noci. Dělíme se o vodu z kouzelného jezírka, ale radši jim neříkáme, že to je odtamtud.

Kousek popojíždíme, zastavujeme na tržišti, kde shledáváme, že máme prázdný zadní kolo. Tak se jdeme prvně najíst, pirožky s kartoškami a teprve potom řešíme, co s kolem. Dáváme rezervu na dojetí, která je samozřejmě na dně narvanýho kufru.

Měníme kolo a popojíždíme asi kilometr k pneuservisu. Jenže tam se nikdo netváří, že se mu chce pracovat. Jediný, co tam je zajímavý, je holka s rozbitým ksichtem stojící před servisem v dešti, jenom v ponožkách. Ta rozsekaná Lada, co je uvnitř, s ní má asi souvislost.

Z nebe padají proudy vody. V takový kadenci, že by každej normální řidič zastavil. Ne tak Kosťa. Ubral na sto dvacet a prorážíme vodní stěnu. Deštěm dojíždíme do Bijska. Tam necháme lepit kolo, byl tam deseticentimetrovej hřebík. Pak už to máme kousek do Barnaulu, kde je to kolo zase prázdný. Tak to aspoň nafukujeme. Na dojetí. Protože jsme se v autě zmínili, že chceme před nějakej levnej hotel, parkujeme u hotelu Kolos.

S jejich pomocí se ubytováváme, což znamená, dvakrát vyplnit nějakou nesmyslnou kartičku, převzít pokoj a nechat si ukázat, kde jsou záchody a sprchy. Na patře sedí děžurná, co nám uvaří čaj, když si nevzpomeneme zrovna o půlnoci. Jedno se musí nechat, noc pro jednoho stojí 220 rublů, což je nižší částka, než jakou psali na soupisu. Tak to je dobrý.

Baba na recepci nechápe, že Češi, tedy jako my, neumíme rusky. Asi ještě žije v Sovětským svazu. Ale azbuku už malujeme pěkně.

Platíme klukům za cestu, z dvanácti set na hlavu to srážíme na tisíc, ale protože nám docházejí prachy, tak nás to nakonec stojí dohromady 1930 rublů. Dáváme si s nimi sraz na osmou večerní, že půjdeme někam chlastat. Protože jsme vyfasovali čtyřlůžkový pokoj, kde je ještě skříň, jeden stůl, čtyři židle a na zdi centrální rádio, všechny mokrý věci, takže úplně všechny, rozvěšujeme po veškerým nábytku. Rozvěsit stan bylo zajímavý.

Jdu prozkoumat sprchu. Je centrální, jsou tu čtyři a naštěstí tu není ani noha. Sprchuju se snad nejdéle v mém životě, pocit čistoty se však stále nedostavuje. Když se ale vracím na pokoj a cítím ten smrad, co tam je, tak zjišťuji, že jsem asi přece jen čistší, než jsem byl poslední dva týdny.

Nějak nemůžu dohledat sto Euro, ale nejsem si jistý, jestli jsem si je vůbec vzal. Jestli ano a přišel jsem o ně, tak jediní, kdo můžou být na vině, jsou Barnaulští policajti, protože když v těch svých plechových gajkách prohledávají turisty, jestli náhodou nemají drogy, tak lezou úplně všude včetně dokladů a peněženek. A když se okolo člověka motají tři, tak by zas nebyl takovej problém to lapnout. Protože Karaf se taky nemohl dopočítat rublů, což může znamenat, že v tom má třeba taky jenom bordel, je tato varianta reálná. Protože jsem si ale fakt nejsem jistej, jestli jsem ty prachy nenechal doma, těchto úvah zanechávám. Stejně by patřilo, hodit ty poliše i s tou budkou do řeky. Všechny. Pro jistotu. Vyrážíme do města, pokoupit pár věcí. Chceme pilu karmanaju, čili skládací, má to vzezření řetězu do motorovky. Potom nějaký vojenský pruhovaný trika a džezvu, čili turku na kafe. A směnit prachy.

Pohyb ve městě je šílenej. Za prvé nás ničí ten hluk, na to fakt nejsme zvyklí. A pak přecházení silnic. Před přechody pro chodce tu nikdo nezastavuje, chodci se řídí semafory na auta, který jsou umístěný až za křižovatkou. Jízdních pruhů je několik, zpravidla ale víc, než na kolik byla silnice koncipována. Někde se jezdí po chodníku, když stihnou uskakovat lidi, je to rychlejší. A když už je člověk na přechodu, tak do davu najede auto a odtlačuje lidi pryč. A do toho šaliny, no frmol.

Tento a další články najdete na osobních stránkách autora na adrese pripluv.ic.cz

Najít banku je taky zážitek, ale daří se nám. Vyměňuju si dvacet dolarů, Karaf něco přes sto Euro. Asi je to dobrá banka, protože na její bankomat stojí řada tak o dvaceti lidech, a to je tady bankomat na každým rohu a většinou zeje prázdnotou.

Jdeme hledat obchod Robinson, kde by měly mít ty pily. Všichni ho tu znají, ale nikdo není schopnej, správně nás tam poslat. Nakonec jej nalézáme. Je to rybářství, ale když na babu vyjuknu, že chcu cepnaju pilu, tak hned ví, o co jde. Beru tři po dvou stech rublech, Karaf dvě.

Ve stánku si kupujeme buterbrody, já s masem, Karaf se sejrem. Nakupujeme nějaký jídlo, džusy, kefíry, sejry a chleba a jdeme na hotel a na dvě hodiny usínáme. Budí nás budík po sedmé, z postelí lezeme před osmou. Andrew s Kosťou už čekají venku.

Jdeme do obchodu pro pivo Zlaté hory a Jaguára, což je plechovka energy plus alko, má to osm procent a pijí to tu alpinisti. Jdeme to chlastat do parku před divadlo. Andrew nese album s fotkama, má to udělaný fakt pěkně. Bělucha, sedlo Mašej, hory okolo severočujského a jihočujského hřebene.

Barnaul, který má tři čtvrtě miliónu obyvatel společně překřtíváme na Brnoul, protože všem pro jednoduchost říkáme, že jsme z Brna. A Andrewa na Kuzmiče. Na film Svéráz národního lovu se tady chytají všichni.

No, a když se jdu vyhrčet do parku, tak jsem odchycen milicí. Tak mrkli na dokumenty, který mi už nevrátili a ať jdu s nimi. Protože míříme k nějakýmu hotelu a protože jeden povídá furt o pivu, myslím si, že jim koupím pivo a bude. Jenže on mele o tom, že jsem chlastal pivo já.

Skončili jsme na policejní gajce. Zase budka dva metry na dva, uvnitř pět milicionářů. Prošacovali mě a protože přišel nějakej jejich nadřízenej, urychleně mě strčili do zaklopniku, což je ta jejich basa, co zabírá půlku gajky. Borci se našponovali, zasalutovali, podali hlášení, pochlubili se knihou, kam všechny zapisují a mnou, jakožto novým úlovkem.

Sedím tedy za mřížemi, rozumím každý pátý slovo a uvědomuji si, že ti tři v parku asi ani nevědí o mém zmizení. Policajti se na mě usmívají a říkají mi Roberte. Říkám jim, že jsem horolezec a vracím se z Běluchy a že kdybych věděl, že tu nesmím chcať v parku, tak tu chcať nebudu. Když se ptají, jak se to řeší u nás, říkám, že domluvou, což mi pochopitelně moc nevěří. Zkoumají můj švýcarák a říkají, že to znají, že to je švédský nůž. Jeden vytahuje nějakej sáhodlouhej formulář v azbuce. „Roberte, suždenie budět v ponedělnik“ „Što?“ „No sůd.“ „Co kurva?“

Načež se jim snažím vysvětlit, že soud jako není dobrej nápad, kor v den, kdy mi letí letadlo. Nakonec to dopadá tak, že borcům dávám úplatek, jenom je pitomý, že mám jenom pětistovku a žádný drobný. Což je za chcaní v parku dost, ale vysvětlovat jim, jestli mi jako nechcou dvě stovky vrátit mi nepřijde jako dobrá taktika, tak radši seberu pas a co nejrychleji mizím tmou do parku. Narážím na Kosťu, co mne už hledá. Po tom, když zjistili, že jim nějak chybím, kluci zvažovali variantu banditů, což ale zase hned zavrhli. Co by tady dělali banditi, že. Pak se jich Karaf zeptal, jak to tady je se chcaním a policajtama. Protože i oni toto pomalu zvažovali, tak jim to bylo hned jasný. Nechali opuštěnýho Karafa s albem, pivama a jejich mobilními telefony a šli mě hledat. Ke gajce se jim ale moc nechtělo. Se jim ani nedivím.

Jdeme radši do hospody. Tu buď vlastní, nebo je tu vážený host jejich kámoš, kterýmu říkají Dolph Lungran, on tak fakt vypadá. Mimochodem se vyskytoval na několika Kuzmičových fotkách. Už o nás asi něco ví. „Češi, pojďte vodku pít.“

Jdeme do nějakýho sportovního klubu, po schodech kamsi dolů. Usazujeme se před televizí a hned do sebe lejeme vodku. Dolph se nám představuje jako Konstantin. Objednává další flašku, chlebíčky s lososem, nějaký slanečky, cibuli, okurky, olivy, sýr…

Místní se nás ptají, jak daleko je Brno od Prahy a potom, kolik tam na této trase stojí taxi. Když jsme jim řekli, že u nás to taxíkem v podstatě nikdo nejezdí, nemohli to pochopit, tak jsme jim řekli, kolik u nás stojí litr benzínu. Do teď nevím, jestli nám to věřili. Ale vypadali přímo vyděšeně. V televizi pouští fotbal, sestřih zápasu Manchesteru s Juventusem, běhá tam Jan Nedvěd, což nám hned ukazují. Fotbalu asi rozumí. Při třetí flašce je ženskej fotbal, to je sranda, ale asi je to dáno promilem alkoholu v krvi, protože to holkám docela jde. Čas od času vypadne obraz, což je prý naprosto normální, může za to Sputnik, asi nějak blbě lítá na oběžný dráze. Furt nás buzeruje číšnice, tak Dolph buzeruje ji a my pijeme tu vodku. A hromadu džusu, co se objednává taky. Nejlepší je Altaj vodka, zítra ji musíme někde sehnat.

Dolpha se nám podařilo upít, všechno to zaplatil a odmotal se domů. Po chvíli upíjíme i Kuzmiče, kterej usíná na stole. Když ho budíme, rozbíjí talíř, co už nemůže vystát ta servírka a vzhledem k tomu, že tu jsme bez Dolpha, tak nás pucuje co to jde. To ale nalitým lidem nemůže vadit, platíme teda talíř a potácíme se na hotel.

Tam ještě vyžereme vodku Karafovi, co ji chtěl nalít do placatky pro tatu. Pomalu jsme upili i Kosťu, kterej vyhazuje prázdnou láhev oknem a podle zvuku venku asi trefil nějaký auto. Měníme si telefony a maily a borci se odmotávají. Já se jenom uvádím do polohy ležmo a chrápu.