Jistě si každý vzpomene na svůj první opravdový trek. Moje zkouška ohněm byla v Rumunsku na Paringu. Bylo nás několik nadšených bláznů, slovo dalo slovo a tak se jelo. Nevěděli jsme vůbec nic, snad jen to, že jedeme do Petrošani s přestupem v Simerii. Byli jsme omámeni různými cestopisy z webů a Karpatskými hrami. A to je asi tak všechno. A já ještě měl z webu barevně vytištěné mapy, tak jsem se jmenoval do pozice vůdce.

Všechno probíhalo hrozně rychle, najednou jsme byli před nádražím v Petrošani, ani jsme se nerozkoukali a už jsme seděli v minibusu, který jsme za chvíli vyměnili za lanovku. Na konečné přišlo první dilema. Oběd. Co se bude vařit. Aha. Tak vařit se nebude. A to asi v poledne vůbec nikdy. Hmm, co mám vlastně v batohu. No bylo toho tam tolik, že jsem ještě něco dovezl domů, však jsem také celou cestu na ten těžký batoh nadával.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

---

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

První večer jsme tábořili kousek od jezírka, na druhé straně hřebenu. Bylo to bezva. Večerní koupání v křišťálové, leč děsně studené vodě. Jen ta děvčata překážela k sundání plavek. Nebo my překáželi jim? Asi jsme měli plavky zapomenout doma.

Konečně první teplé jídlo, první noc pod stanem a ráno. Ráno byly Pepovy boty v tahu. V noci to tu venku dost šustilo, asi medvěd. Vlastně ne medvěd, ale botožrout. Fakt nechápu, jak všichni v klidu hledali Pepovy boty, nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli je najdeme nebo ne. Když tak půjde asi bos, no. Já jsem zabodoval a boty nakonec našel. Měly sice malý defekt, ale čert vem ztracené tkaničky, hlavně že jsou boty a v batohu někde provázek. Každou další noc už byly boty, i smrad, ve stanu.

Druhý den pršelo, mlha, že by se dala krájet a rybníček Brčálník nikde. Z hlavního hřebene jsme to po chvíli uhnuli dolů, k nějakým jezerům. Cesta byla znatelná i v mlze, značky vidět nebylo. Ale podle mapy jsme šli správně. Mlha se rozplynula a mi byli hluboko v údolí pod nejvyšší horou Paringu. Potůček, jezero, ohníček, pohoda.

Druhý den odpočíváme, necháváme stany u jezera, vracíme se nalehko stejnou cestou na hřeben, zdoláváme vrchol a z druhé strany se vracíme do tábora. Sluníčko svítí, pohoda. Další den se škrábat do kopce z báglem byl fakt vopruz. Zas se zkazilo počasí, vlevo mlha, vpravo mlha. Jsou čtyři odpoledne a my jsme na křižovatce. Dolů, doleva, tím držkopádem, vede značená cesta na naše dnešní tábořiště, Zanoagu. Prý perla Paringu. Potkali jsme Čecháčky, kteří tam tábořili a prý fakt nádhera, průzračná voda, cinkající ovečky. Nám se z hřebene nechce. Tak půjdeme ještě kousek k další značené cestě.

Jo, kousek. Jenže to bych musel rozumět mapě. Ne každá zakreslená cesta je značená. Značená je jen ta, co je na cestě nakreslen symbol. Ach jo, přijít na to, když se začne stmívat a pršet, je fakt hustý. Všichni už otrávení, slézáme pod hřeben do údolíčka. Teče tu potůček, tak aspoň že můžeme vařit. Kdesi dole pod námi, tušíme Zanoagu, onu perlu, jenž nespatříme.

Potůček? Potok, postavit stany na bažině vedle potoka byl fakt geniální nápad. Ale Jurek naštěstí drží, takže jsme v suchu. V poledne se konečně vydáváme na cestu, už skoro neprší, ale ta mlha. Už se nemůžu dočkat, dnes dojdeme k silnici, která protíná Paring napříč. Asi si něco stopneme a svezeme se na nákup. Stopneme, a co? Silnice, a kde? Asi bych fakt měl prostudovat mapu. A když je tam silnice zakreslená jako drum nemodernizat, tak je bez asfaltu a sjízdná jen arem nebo dacii a provoz téměř nulový. Nic si nestopnem, nic si nekoupíme, ona je ostatně neděle.

Po silnici jsme nakonec dolezli do vesnice Ranca. Všude se staví milionářské chatky. Hezké, fuj! V penzionu Tara jsme se dobře navečeřeli, omyli na záchodě, omylem(?) za dveřmi zapomněli náš pytel s odpadky a vylezli na kopec uprostřed vesnice nad penzionem a přechrápali pod širákem. Nad Paringem se blejskalo a my čekali, kdy nás zakousne pes, nebo do nás uhodí hrom. Ráno bylo krásné, až moc. Jdeme po silnici nazpět, do kopce. U kříže nabíráme vodu a jdeme dál, zpět. Včera jsme potkali jen jednu odbočku, tak to je asi ta, co po ní chceme jít. Míříme do neznáma, do mlhy. Vítá nás sedlo Curmatura Oltetului, déšť, osli, prasata, ovce a sběrači borůvek. V sedle je salaš, tři chalupy, jedna je volná, pro nás. Provádíme směnu, za peníze a penicilin mlíko, sýr a tak. Prostě pohoda. Lepší to už být nemůže.

A když to nemůže být lepší, tak to bude horší. Capatinii, mlha, cesta žádná. Táboříme na louce, na které by se dalo poměrně dobře lyžovat. My tu musíme spát a vodu tahat z lesa, z údolí!

Další den jsou všude v lese houby. Po dlouhé cestě lesem jsme na lesní cestě. Ta je ještě delší a na jejím konci nekonečná vescnice Veideani. Aspoň tu mají skoro nonstop obchod. A kde spát? Těžko, těžko, ale ve tmě, v nějakém sadu. Ráno busem do Horezu a dál do kláštera Cozia. Zbytečná cesta, zvláště když v Horezu je vyhlášený klášter, ale my jej nevnímáme a ženeme se přes Ramnicu Vulcea na klášter Cozia.

Tip na dopravu:

Nejpohodlnější dopravou je asi vlak. Cesta ujde, ve vlaku se dá docela i spát a jízdenku stačí koupit tři dny před odjezdem. Klasickou jízdenkou se dá nazvat jízdenka se slevou CityStar, kde první jede za plné jízdné a druhý až pátý človíček za polovic. Vloni nám jeden rumunofil na pokladně ČD poradil kombinaci 3 jízdenek a vyšla levněji (letos se mi ji nepodařilo ověřit, na pokladně mě odbili, že je nejvýhodnější CityStar a ať neotravuji). Takže:

1. jízdenka: odněkud – Kuty… sleva pro skupinu
2. jízdenka: Kuty (Gr) – Curtici (Gr)… sleva CityStar
3. jízdenka: Curtici – někam v Rumunsku… sleva mnohostranná dohoda.

Jízdenku je vhodné koupit do rumunské stanice, kde budete poprvé za bílého dne přesedat, a dál jet už na místní jízdenky. Osobák je za babku, rychlík má přibližně stejnou cenu na kilometr jako u nás. Na http://www.mer­sultrenurilor­cfr.ro/ je rumunský jízdní řád a obsahuje i ceny jízdenek.

Nič moč, dál jedem nějakým busem, co tam zastavil, když se mu poto motor. Jsme v perle Transylvánie, v Sibiu. Dál nic nejede, musíme tu strávit noc. Debilnější nápad, než internet kafé, restaurace a spaní na perónu fakt už bejt nemůže. To jsme nemohli jít na noční prohlídku města? Ne, nemohli, Sibiu nikdo z nás neznal, považovali jsme jej jen za díru, kde jsme uvízli. Popojetí osobákem do Mediaše na hlavní trať. Chybí nám docela dost peněz na jízdenky do Simerie. Takovej hnusnej vlak, a tak drahej, a ještě nám zas málem ujel. Jsou dvě ráno, jsme v Brně. Někdo vypadl z vlaku, jiní zůstali. Průvodčí nám prodává jízdenky. Bylo to fajne, nikdo nevěděl, kam jdeme, co kde můžeme vidět. Bylo to fajne, bylo to poprvé a už to takové nikdy nebude. Ale vynechaný klášter v Horezu a to Sibiu, mě fakt štve. To jsem si ten průvodce musel koupit až po návratu do Čech?