Connect with us

Hory a pohoří

Soutěž Endurance: Trupíci v Rumunsku

Třetí soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia
o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné
putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice


Píše Jarda Kabrhel

Published

on

Jistě si každý vzpomene na svůj první opravdový trek. Moje zkouška ohněm byla v Rumunsku na Paringu. Bylo nás několik nadšených bláznů, slovo dalo slovo a tak se jelo. Nevěděli jsme vůbec nic, snad jen to, že jedeme do Petrošani s přestupem v Simerii. Byli jsme omámeni různými cestopisy z webů a Karpatskými hrami. A to je asi tak všechno. A já ještě měl z webu barevně vytištěné mapy, tak jsem se jmenoval do pozice vůdce.

Všechno probíhalo hrozně rychle, najednou jsme byli před nádražím v Petrošani, ani jsme se nerozkoukali a už jsme seděli v minibusu, který jsme za chvíli vyměnili za lanovku. Na konečné přišlo první dilema. Oběd. Co se bude vařit. Aha. Tak vařit se nebude. A to asi v poledne vůbec nikdy. Hmm, co mám vlastně v batohu. No bylo toho tam tolik, že jsem ještě něco dovezl domů, však jsem také celou cestu na ten těžký batoh nadával.

Tento článek je ze soutěže o knihu:


Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)


I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

První večer jsme tábořili kousek od jezírka, na druhé straně hřebenu. Bylo to bezva. Večerní koupání v křišťálové, leč děsně studené vodě. Jen ta děvčata překážela k sundání plavek. Nebo my překáželi jim? Asi jsme měli plavky zapomenout doma.


Konečně první teplé jídlo, první noc pod stanem a ráno. Ráno byly Pepovy boty v tahu. V noci to tu venku dost šustilo, asi medvěd. Vlastně ne medvěd, ale botožrout. Fakt nechápu, jak všichni v klidu hledali Pepovy boty, nikdo si nelámal hlavu s tím, jestli je najdeme nebo ne. Když tak půjde asi bos, no. Já jsem zabodoval a boty nakonec našel. Měly sice malý defekt, ale čert vem ztracené tkaničky, hlavně že jsou boty a v batohu někde provázek. Každou další noc už byly boty, i smrad, ve stanu.

Druhý den pršelo, mlha, že by se dala krájet a rybníček Brčálník nikde. Z hlavního hřebene jsme to po chvíli uhnuli dolů, k nějakým jezerům. Cesta byla znatelná i v mlze, značky vidět nebylo. Ale podle mapy jsme šli správně. Mlha se rozplynula a mi byli hluboko v údolí pod nejvyšší horou Paringu. Potůček, jezero, ohníček, pohoda.

Druhý den odpočíváme, necháváme stany u jezera, vracíme se nalehko stejnou cestou na hřeben, zdoláváme vrchol a z druhé strany se vracíme do tábora. Sluníčko svítí, pohoda. Další den se škrábat do kopce z báglem byl fakt vopruz. Zas se zkazilo počasí, vlevo mlha, vpravo mlha. Jsou čtyři odpoledne a my jsme na křižovatce. Dolů, doleva, tím držkopádem, vede značená cesta na naše dnešní tábořiště, Zanoagu. Prý perla Paringu. Potkali jsme Čecháčky, kteří tam tábořili a prý fakt nádhera, průzračná voda, cinkající ovečky. Nám se z hřebene nechce. Tak půjdeme ještě kousek k další značené cestě.

Jo, kousek. Jenže to bych musel rozumět mapě. Ne každá zakreslená cesta je značená. Značená je jen ta, co je na cestě nakreslen symbol. Ach jo, přijít na to, když se začne stmívat a pršet, je fakt hustý. Všichni už otrávení, slézáme pod hřeben do údolíčka. Teče tu potůček, tak aspoň že můžeme vařit. Kdesi dole pod námi, tušíme Zanoagu, onu perlu, jenž nespatříme.

Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků. Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Potůček? Potok, postavit stany na bažině vedle potoka byl fakt geniální nápad. Ale Jurek naštěstí drží, takže jsme v suchu. V poledne se konečně vydáváme na cestu, už skoro neprší, ale ta mlha. Už se nemůžu dočkat, dnes dojdeme k silnici, která protíná Paring napříč. Asi si něco stopneme a svezeme se na nákup. Stopneme, a co? Silnice, a kde? Asi bych fakt měl prostudovat mapu. A když je tam silnice zakreslená jako drum nemodernizat, tak je bez asfaltu a sjízdná jen arem nebo dacii a provoz téměř nulový. Nic si nestopnem, nic si nekoupíme, ona je ostatně neděle.

Po silnici jsme nakonec dolezli do vesnice Ranca. Všude se staví milionářské chatky. Hezké, fuj! V penzionu Tara jsme se dobře navečeřeli, omyli na záchodě, omylem(?) za dveřmi zapomněli náš pytel s odpadky a vylezli na kopec uprostřed vesnice nad penzionem a přechrápali pod širákem. Nad Paringem se blejskalo a my čekali, kdy nás zakousne pes, nebo do nás uhodí hrom. Ráno bylo krásné, až moc. Jdeme po silnici nazpět, do kopce. U kříže nabíráme vodu a jdeme dál, zpět. Včera jsme potkali jen jednu odbočku, tak to je asi ta, co po ní chceme jít. Míříme do neznáma, do mlhy. Vítá nás sedlo Curmatura Oltetului, déšť, osli, prasata, ovce a sběrači borůvek. V sedle je salaš, tři chalupy, jedna je volná, pro nás. Provádíme směnu, za peníze a penicilin mlíko, sýr a tak. Prostě pohoda. Lepší to už být nemůže.

A když to nemůže být lepší, tak to bude horší. Capatinii, mlha, cesta žádná. Táboříme na louce, na které by se dalo poměrně dobře lyžovat. My tu musíme spát a vodu tahat z lesa, z údolí!

Další den jsou všude v lese houby. Po dlouhé cestě lesem jsme na lesní cestě. Ta je ještě delší a na jejím konci nekonečná vescnice Veideani. Aspoň tu mají skoro nonstop obchod. A kde spát? Těžko, těžko, ale ve tmě, v nějakém sadu. Ráno busem do Horezu a dál do kláštera Cozia. Zbytečná cesta, zvláště když v Horezu je vyhlášený klášter, ale my jej nevnímáme a ženeme se přes Ramnicu Vulcea na klášter Cozia.


Tip na dopravu:

Nejpohodlnější dopravou je asi vlak. Cesta ujde, ve vlaku se dá docela i spát a jízdenku stačí koupit tři dny před odjezdem. Klasickou jízdenkou se dá nazvat jízdenka se slevou CityStar, kde první jede za plné jízdné a druhý až pátý človíček za polovic. Vloni nám jeden rumunofil na pokladně ČD poradil kombinaci 3 jízdenek a vyšla levněji (letos se mi ji nepodařilo ověřit, na pokladně mě odbili, že je nejvýhodnější CityStar a ať neotravuji). Takže:

  1. jízdenka: odněkud – Kuty… sleva pro skupinu
  2. jízdenka: Kuty (Gr) – Curtici (Gr)… sleva CityStar
  3. jízdenka: Curtici – někam v Rumunsku… sleva mnohostranná dohoda.

Jízdenku je vhodné koupit do rumunské stanice, kde budete poprvé za bílého dne přesedat, a dál jet už na místní jízdenky. Osobák je za babku, rychlík má přibližně stejnou cenu na kilometr jako u nás. Na http://www.mer­sultrenurilor­cfr.ro/ je rumunský jízdní řád a obsahuje i ceny jízdenek.

Nič moč, dál jedem nějakým busem, co tam zastavil, když se mu poto motor. Jsme v perle Transylvánie, v Sibiu. Dál nic nejede, musíme tu strávit noc. Debilnější nápad, než internet kafé, restaurace a spaní na perónu fakt už bejt nemůže. To jsme nemohli jít na noční prohlídku města? Ne, nemohli, Sibiu nikdo z nás neznal, považovali jsme jej jen za díru, kde jsme uvízli. Popojetí osobákem do Mediaše na hlavní trať. Chybí nám docela dost peněz na jízdenky do Simerie. Takovej hnusnej vlak, a tak drahej, a ještě nám zas málem ujel. Jsou dvě ráno, jsme v Brně. Někdo vypadl z vlaku, jiní zůstali. Průvodčí nám prodává jízdenky. Bylo to fajne, nikdo nevěděl, kam jdeme, co kde můžeme vidět. Bylo to fajne, bylo to poprvé a už to takové nikdy nebude. Ale vynechaný klášter v Horezu a to Sibiu, mě fakt štve. To jsem si ten průvodce musel koupit až po návratu do Čech?

Continue Reading

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on




Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.






Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.




Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on




Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.




Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.




Continue Reading

Nové články