Connect with us

Historické památky a města

V oblasti salin a rašelinišť

Sobotní ráno je krásně pohodové. Všude je slyšet jen
„bonžúr“ a „mersi“ a vidět úsměvy. My ale musíme
dál. Včera jsme nestihli vše, co jsme měli v plánu, a tak budeme
dohánět. Chceme se alespoň podívat do oblasti již zmíněných solných
bažin a na tzv. pobřeží Cote d´ Amour u le Croisic a
u Batz-sur-Mer.

Published

on

Sobota 31. Července

Sobotní ráno je krásně pohodové. Všude je slyšet jen „bonžúr“ a „mersi“ a vidět úsměvy. Tak tomu říkáme dovolená. Docela těm zde déle ubytovaným místní pohodu závidíme. My ale musíme dál. Včera jsme nestihli vše, co jsme měli v plánu, a tak budeme dohánět. Chceme se alespoň podívat do oblasti již zmíněných solných bažin a na tzv. pobřeží Cote d´ Amour u le Croisic a u Batz-sur-Mer.


Projíždíme oblastí salin. Ze silnice to tu příliš poutavě nevypadá, navíc naši jízdu doprovází typicky zápach. Zajímavější pohled se určitě naskýtá z výšky. Prý stojí zato vyjít na kostelní věž v Batz a odtamtud se otevře ten správný pohled. Kostel je ale až do odpoledne zavřen, tento zážitek si tedy nedopřejeme. Pouze zakoupíme pohledy, na nichž jsou právě saliny z ptačí perspektivy. Je to úchvatné.

Celá oblast je rozdělena hrázemi na malé nádrže, v nichž se odpařuje mořská voda, která sem přitéká s každodenním přílivem systémem kanálů. Solivarníci pak opatrně mohou sbírat sůl. Způsob jejího dobývání se po staletí příliš nezměnil. Na dřevěných „kolečkách“ je sůl dopravována na kupy a pak putuje na další úpravy. U kraje cesty se nabízí sůl a jakási rostlina se solí. Obraz krajiny dokreslují větrné mlýny.

Le Croisic je půvabné městečko, dnes ale přecpané k prasknutí, není ani kde zaparkovat. Rychle se také zaplňují parkoviště těsně za městem. Jsme přesvědčeni, že lidé se tady někde koupou. Chyba lávky. Brzy pochopíme svůj omyl. Z auta vystoupí celé osazenstvo, obuje gumáky, vezme kbelíky, všelijaké síťky, motyčky a lopatičky a vydává se k moři. A okem ostřížím lidé sledují za odlivu obnažené útesy. Na nich a v prohlubních mezi nimi sbírají různou mořskou havěť, nejčastěji moules – slávky a huitres – ústřice.

I v nás se probudí lovecká vášeň, dědictví dávných dob, a vydáváme se lovit nejspíše moules. Je jich tu mnoho, na kamenech se jich drží celé trsy. Jsou ale příliš malé a tak nám dá hodně práce, než najdeme pár větších. Uložíme je do ponožky – nic vhodnějšího nemáme po ruce – a doufáme, že vydrží bez újmy do večera, kdy si z nich chceme připravit chutný zákusek. Sice to bude zákusek netypický, zákusek naslano, ale množství potřebné k nasycení jsme nesebrali.


Jen nakrátko zajedeme do vnitrozemí, do chráněné oblasti Parc Naturel Régional de Briére. Toto největší francouzské rašeliniště je chráněnou oblastí od roku 1970 a jeho unikátní fauna i flóra sem prý láká množství turistů. Na jižním přístupu do parku je ale dnes před polednem ještě mrtvo. Informační centrum a restaurace jsou už v provozu, lodičky k projížďkám jsou připraveny, na louce vedle kanálu se „něco“ chystá. Staví se tu velké stany, přenosným plotem se ohrazuje prostranství, připravují se stoly a lavičky. Že by lidová veselice? Jinak ale turisté tu nejsou. Jen tři muži na kolech přemýšlejí – nevíme o čem.


S úspěchem projedeme po průtahu v Saint-Nazaire a před námi se objevuje jeden z největších francouzských mostů, most přes řeku Loiru, která zde vtéká do moře širokým ústím. Do provozu byl uveden v roce 1975, je více než 3 300 m dlouhý, 15 m široký a jeho světlá výška činí 61 m. Vzdálenost mezi Saint-Nazaire a Saint-Brévin-les-Pins na protějším břehu řeky zkrátil o více než 100 km, neboť další most přes Loiru je až hluboko ve vnitrozemí, tam, kde její tok není ještě tak široký.

Provoz se zpomaluje a tak máme čas se rozhlížet. Je sice zamženo, vše pod námi se barví do odstínů šedi, ale stojí to za podívání. Přístav se zaoceánskými lodními kolosy, jeřáby, sklady překládaného zboží – to vše máme zase trochu z ptačí perspektivy. Silnice stoupá do nejvyššího bodu mostu, v našem směru se jede ve dvou pruzích. Na vrcholu stoupání je nám rázem jasno, proč se provoz zpomalil. Dva pruhy v našem směru se „zcuknou“ v jeden, aby dva pruhy stoupaly z protisměru. Tak tuto „drobnost“ konstruktéři poněkud nedomysleli.

Příbřežní silnice nás vede na jih, zastavíme až u dalšího zajímavého mostu. Ten pro změnu spojuje pevninu s ostrovem Ile de Noirmoutier. Ne, nechceme na něj najet, hledáme místo ke koupání, protože rtuť teploměru šplhá ke třiceti stupňům. Voda není příliš čistá, na jejím momentálním stavu se podepisuje samozřejmě i odliv. Přece jen najdeme čistší zátočinu a můžeme se „rochnit.“

Pár kilometrů ještě jedeme po pobřeží, pak uhneme do vnitrozemí. Hledáme kemp. Není tak pozdě, ale nechceme riskovat, že cestou do La Rochelle na žádný nenarazíme. A tak se „chytneme“ první směrovky, která zve k využití kempu na farmě. Do La Rochelle nám zbývá kolem padesáti kilometrů, bylo by tedy dobré se zde ubytovat. Kemp bez problémů najdeme, i když je zastrčený u obydlí uprostřed polí. Posunky se „domluvíme“ a můžeme se ubytovat.

Na zahradu by se vešlo nejméně dvacet velkých stanů, jsou tu však tři a tři přívěsy. A k nim za chvíli přibude náš ministan. Děti z jednoho přívěsu zvědavě okukují, jak stan s klasickými kolíky zatloukanými do země stavíme. Asi to ještě neviděly, dnes jsou už jen stany s pružnými tyčemi apod. Tyto kempy na farmách nám jsou obzvláště sympatické. Cena v nich je o čtvrtinu až třetinu nižší než v kempech městských či obecných ve vnitrozemí (zde platíme 8,15 Eur, v městských kempech jsme platili většinou kolem 11 – 12 Eur) a vyjde na polovinu ceny průměrného kempu na pobřeží (ten stojí mezi 14 – 16 Eur). A to stačí od moře ujet třeba jen pouhých 10 km.

Posílíme se večeří po česku – polévka, maso s přílohou, pivo, francouzská je jen čerstvá zelenina – a zákusek si dáme francouzský. Přijde zlatý hřeb večera – již zmíněné moules. Když je otevřeme, dospějeme k poznání, že jsme nasbírali „mrchy malinké,“ ale i tak si je na olivovém oleji upečeme. Chutnají výborně. Rodí se v nás přesvědčení, že bychom měli tuto dobrotu ochutnat, ale připravenou francouzskými odborníky.

Je zde klid, opět lenošíme, pozorujeme ostatní ubytované i majitele farmy. V nedalekém kanále kuňkají žáby, řvou tu cvrčci, občas nad našimi hlavami proletí racek. Den se chýlí ke svému konci, je deset večer a slunce pomalu zachází za obzor. I ten skromný ruch v kempu utichá.

Continue Reading

Historické památky a města

Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Published

on

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.


Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.


Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.



Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.


Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.



Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.

Continue Reading

Historické památky a města

Marakéš – město mnoha tváří

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Published

on


Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.


Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.


Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Reklama:

Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!



Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.


Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Continue Reading

Historické památky a města

Indonésie – Jáva

Jáva je i přes velký počet obyvatel stále velice pěkné místo
s krásnými přírodními scenériemi a historickými místy. Jelikož
leží v zóně atlantického zlomu, dost často se zde příroda ukazuje
v nejhorší podobě. Zemětřesení a následné tsunami jsou zde častým
jevem. I já sám jsem měl možnost během dvou měsíců jedno
zemětřesení zažít.

Published

on

Jakarta, hlavní město 240 milionové Indonésie, je místem s obrovským sociálním kontrastem bohatství a chudoby, megalomanských projektů a jejich nezdárné realizace. Centrum moderní metropole je vázané na tři ulice, propojené do trojúhelníku, zvaného „Golden triangle“ a okolí památníku „Monas“. Historická Batávie ovládaná Holanďany již od 16. Století je spíše centrem pro turisty.


Ve Zlatém trojúhelníku jsou zastoupeny asi všechny významné společnosti podnikající v Indonésii, hotely a luxusní rezidence. Kolem Monasu, obrovském, 134 metrů vysokém památníku s rozhlednou na vrcholu jsou rozloženy vládní budovy. Monas nechal postavit ve své éře panování Soharto, nechvalně proslulý skandály s korupcí a úplatky. Konec jeho funkčního období je znát i na městě, kde jsou vidět nedostavěné mrakodrapy, které on, nebo jeho rodinní příslušníci nechali budovat.

Kolem těchto luxusních staveb se rozprostírá jiná Jakarta. Jakarta chudoby a každodenního shonu obyčejných lidí za prací. I přímo na plotech a jen pár metrů od mrakodrapů může člověk na méně frekventované ulici vidět malé přístřešky z igelitů, fólií nebo prken, ve kterých se tísní lidé.

I díky těmto kontrastům je zájezd na ostrov Jáva velmi zajímavou volbou a nevšedním zážitkem. Kontrast mezi chudobou a relativním bohatstvím je vskutku fascinující.

Policie se však snaží tyto lidi z ulice vytlačovat, takže se spíše shrocují na okraji města ve slumech. Tito lidé přijíždějí do Jakarty z celé Indonésie s vidinou práce a lepšího života. Realita je však jiná a dík

Continue Reading

Nové články

Copyright © 2024 Cestovatel.cz