Rubrika: Přírodní zajímavosti

Výstup na Kilimanjaro, hakuna matata!

Výstup na nejvyšší horu černé Afriky se pro každého turistu zaručeně stane nezapomenutelným a jedinečným zážitkem. Důležité je, že na vrchol Kilimanjara – Kibo (5 895 m) lze vystoupit bez jakýchkoli horolezeckých zkušeností, jedná se „pouze“ o vysokohorský trek, který navíc vede čarokrásnou přírodou v pěti vegetačních pásmech – pralesem, vřesovištěm, alpskou a sopečnou krajinou, ledem. Po pětidenní trase Marangu tedy dobyla Kilimanjaro i naše dvoučlenná skupina. Kilimanjaro, hakuna matata – Kilimanjaro, žádný problém!

Vítejte na černém kontinentu

Let Airbusem A330–300 z Prahy do Nairobi byl klidný a pohodlný. Pro cestu na černý kontinent jsme si vybrali denní let s přistáním v Keni ve večerních hodinách, takže žádné nocování v letadle před zahájením vlastního programu. Většina turistů mířících do Tanzanie volí stejně jako my cestu letadlem do hlavního města Keni Nairobi a následující den pokračují busem do Tanzanie. Bus sice jede trasu Nairobi – Tanzanie asi 5 hodin, avšak tato varianta je levnější než přesun letadlem například na letiště Kilimanjaro nebo Arusha. Navíc samotná jízda uhrančivou keňskou krajinou, vesničkami a masajskými osadami je pro každého cestujícího atraktivní představení v přímém přenosu. Dálkový autobus je na africké poměry kupodivu pohodlný a celou cestu je co pozorovat.

Naše trasa pokračuje busem přes keňsko-tanzanskou hranici, kde si vyřizujeme vstupní vízum do Tanzanie, a pokračujeme přes město Arusha, vstupní bránu pro safari v Tanzanii, do Moshi ležící již na úpatí masivu Kilimanjaro.

Hop hop na Kilimanjaro

Druhý den ráno na nás u hotelu čeká terénní vůz, kterým se vydáváme malebnými domorodými vesničkami položenými v nižších polohách Kilimanjara ke vstupní bráně národního parku Marangu, 1 970 m. Naši dvoučlennou posádku doprovází kromě zkušeného horského průvodce i jeho asistent, kuchař a čtyři nosiči našich baťohů. Po necelé hodině jízdy klikatými horskými serpentinami podél rozlehlých kávových a čajových polí dorazíme k očekávané vstupní bráně, kde nás přivítají vojáci se samopaly, kteří střeží vstup do parku. Jejich přítomnost a vzezření působí militantně, ale jedná se o běžnou ochranu. Po vyřízení nezbytných formalit pokračujeme vlastním výstupem.

Úvodní trek pralesem trvá přibližně tři hodiny, než dorazíme k první zastávce, k chatě Mandara ve výšce 2 700 m. V táboře se ubytujeme v dřevěných chatkách a zbytek dne se kocháme pohledem na okolní podmanivou přírodu. Sošné tropické stromy s popínajícími se liánami skýtají ochranu pro mnoho divokých zvířat, dokonce i pro nádhernou a zvědavou opičku Kilimanjaro Colobus. Tyto roztomilé černé opice mají bílou „kapuci“ na hlavě a dlouhý bílý ocas.

Do barevného vřesoviště

Než začne druhý den žhnout ostré rovníkové slunce, vydáváme se znovu na cestu. Ledva dosáhneme výšky 3 000 m, prales postupně řídne a mění se v nižší křovinatý porost a vřesoviště s pestře barevnými květy. Výstup vřesovištěm trvá něco kolem pěti hodin i s přestávkou na oběd formou pikniku. Do chaty Horombo (3 720 m), která leží pod ohromnými rozeklanými vrcholky Mawenzi (5 151 m), dorazíme brzy odpoledne.

Uhuru před námi!

Třetí den výstupu se krajina výrazně mění v tmavočervený sopečný terén bez jakékoli známky vegetace, a velmi tak připomíná typickou „měsíční krajinu“. Vlevo před námi se majestátně tyčí hlavní masiv Kilimanjara – Uhuru, 5 895 m – a vpravo jeho druhý nejvyšší vrchol Mawenzi (5 151 m). Po přibližně pětihodinovém treku se dostaneme k chatě Kibo (4 703 m) umístěné v sedle kráteru Kibo. Zbytek dne trávíme přípravami na finální výstup a odpočíváme uvnitř v chatě, neboť v této výšce je venku už poměrně velká zima.

„Pole pole“

Čtvrtý den nás čeká poslední, nejstrmější a nejnáročnější část výstupu. Vstáváme o půlnoci, „snídáme“ čaj a sušenky a vyrážíme za světel čelovek k vrcholu. Nosiči baťohů už s námi nejdou, zůstávají s našimi zavazadly v posledním táboře. „Pole pole“ (svahilsky pomalu) a „cik-cak“ postupujeme za tmy a tajemného ticha po sypkých sopečných sutích až k okraji kráteru, na takzvaný Gillman‘s Point (5 685 m). Cesta trvá pět hodin. Tady odpočíváme a dosyta se kocháme východem slunce nad Mawenzi. Slunce vyšlo o půl šesté a díky pěknému počasí si užíváme opravdu úchvatný výhled, který doslova bere dech. Poté podnikáme tříhodinovou procházku kolem nejvyššího bodu Uhuru (5 896 m) s ledovci, které stále zabírají většinu vrcholu.

Sestup zpátky k chatě Kibo je překvapivě rychlý, trvá něco kolem tří hodin. Po krátkém občerstvení pokračujeme v sestupu k chatě Horombo, což obnáší další tříhodinový trek, a tam se ubytujeme v chatkách.

Oslava vítězství

Finální sestup, který trvá 5 hodin, vede rašeliništěm a vřesovištěm k chatě Mandara, poté pokračuje hustým pralesem až ke vstupní bráně národního parku Marangu, kde slavnostně obdržíme certifikát o úspěšném zdolání pětitisícovky. U vstupu do parku na nás opět čeká terénní vůz, kterým se vracíme stejnou cestou do Moshi. Ubytujeme se v hotelu a zaslouženě oslavujeme úspěšný výstup na Kilimanjaro.

Následující den Moshu opouštíme. Pro rychlejší, ale dražší odlet mohou turisté opět využít mezinárodní letiště Arusha a Kilimanjaro, leč většina z nich odlétá z Nairobi v Keni. My jsme však pokračovali na safari do národních parků v Tanzanii a Keni. Kilimanjaro, hakuna matata!

Po Krkonoších a Hrubém Jeseníku patří Králický Sněžník k třetímu nejvyššímu horskému masívu v České republice. Na vrchol vás rozhodně nepřivede asfaltová silnice, nenajdete zde ani komerční objekty… A zřejmě právě díky hlubokým lesům, vzácné flóře i fauně je národní přírodní rezervace Králický Sněžník o celkové rozloze přes 1 700 ha skutečnou turistickou lahůdkou.

Pohled pro bohy

Rozhlédnete-li se z náhorní plošiny Králického Sněžníku (1424 m), spatříte další vrcholky – Malý Sněžník, Sušinu, Podbělku či Klepý, na jehož jižním svahu se protínají rozvodnice Baltského (Kladská Nisa), Černého (Morava) a Severního moře (Tichá Orlice).

I přestože původní rozhledna z roku 1899 byla zbořena, z vrcholu Králického Sněžníku uvidíte hodně daleko, protože je plochý a porostlý pouze trávou. Cedule a symbolický kamenný trojmezník vás ujistí, že se nacházíte na státní hranici s našimi polskými sousedy. A jelikož již naše republika vstoupila do schengenského prostoru, nic nebrání vašemu vstupu do sousedního Polska.

Kousíček pod vrcholem ve výšce 1390 metrů na vás nečeká jen průzračně čistá voda pro vaše osvěžení, nýbrž přímo pramen řeky Moravy. Pramen, stejně jako celý Králický Sněžník, jako by pomyslně hlídala socha Slůněte. Tento symbol Králického Sněžníku, který horu zdobí od roku 1932, naleznete přibližně 400 m od pramene Moravy.

Pokud byste chtěli ozkoušet své fyzické schopnosti, rozhodně se zúčastněte každoročního běhu do vrchu na Králický Sněžník. Jedná se o nejtěžší závod svého druhu v České republice, s celkovým převýšením více než 950 m a délkou 13 km.

Poklady matky Přírody

V hlubokém údolí řeky Moravy mezi vrcholem Kralického Sněžníku a osadou Velká Morava objevíte krasové jeskyně, kterým se říká Tvarožné díry, dlouhé 240 metrů, ale není vyloučeno, že dosahují mnohem dále. Místní lidé tvrdí, že v podzemí Králického Sněžníku jsou dosud ukryty ohromné poklady. Jeskyně je bohužel veřejnosti uzavřena, ale nezoufejte, vyšlápnout si můžete na Vlaštovčí kameny – chráněné bizarní skály a kamenná moře nebo k Patzeltově jeskyni.

Před hranicí za hranicí

Přirozeným centrem regionu stojícím za návštěvu je město Králíky, jehož křesťanským srdcem je zdaleka viditelný objekt kláštera s poutním kostelem Nanebevzetí Panny Marie na Hoře Matky Boží. Partnerským městem Králík je Miedzylesie, takže nezavrhněte ani výlety k polským sousedům. Kromě Miedzylesie patří k vyhledávaným cílům třeba klimatické lázeňské městečko Miedzygorze pyšnící se vodopádem řeky Wilczky přímo ve svém centru.

V letech 1935–1938 bylo budováno v mnoha pohraničních oblastech předválečné opevnění Československa. I v oblasti Králického Sněžníku byla v roce 1938 vybudována široká linie opevnění, pěchotních srubů a tvrzí. Pokud tedy patříte mezi nadšence vojenské historie, určitě nezapomeňte navštívit dělostřeleckou pevnost Bouda, Vojenské muzeum Králíky nebo Muzeum čs. opevnění v objektu KS-14. Nebudete litovat…

Jeden tip na výšlap

Jednodenní výlet lze začít ve Starém Městě pod Sněžníkem a vydat se po modré značce na protáhlý hřbet Hadcové s opevněním a dále do osady Nový Rumburk. Při stoupání minete původní historickou hornickou osadu Stříbrnice s kostelem. Táhlým výstupem až ke kapličce uprostřed smrkových lesů se napojte na dálkovou červeně značenou hřebenovou cestou kolem Adélina pramene až do sedla pod Králickým Sněžníkem. (Ze Stříbrnic můžete po žluté značce také prudce stoupat k turistické chatě Návrší a překonat rokli potoka Stříbrník.) Ze sedla zbývá už jen vybrat si některou ze stezek k nejvyššímu bodu Králického Sněžníku.

Máte-li víc času

Vícedenní hřebenovka je ideální po trase: Králíky – Horní Lipka (červená značka) – hraniční přechod s Polskem (modrá značka) – Klepý – Hraniční skály – Malý Sněžník – Hala pod Snieznikem – Králický Sněžník – Stříbrnická – Sušina.

Chcete vědět, proč je na Králickém Sněžníku právě socha Slůněte, zda jsou v jeskyních Tvarožných dírách opravdu ukryté zlaté poklady, odkud získaly Králíky své jméno, jak se tu slaví „Valpuržina noc“ nebo zda umějí v místní restauraci připravit nejlepšího pečeného králíka? Chcete se zúčastnit mezinárodního výstupu na Králický Sněžník? Nebo si v mikroregionu zasportovat? Pak rozhodně zavítejte na Králicko, plné nádherných přírodních scenérií, křesťanských tradic i pohnuté historie. Překvapí vás…

Nedělní ráno je znovu deštivé. Nakonec sice snídáme už bez deště, ale na obloze visí souvislá deka mraků. Vysíláme domů SOS, aby se dcera podívala na internet, jak to vypadá na Schilthornu a Jungfraujochu. Právě tam máme dnes namířeno. Zprávy od dcery nejsou vůbec povzbudivé. Zvolíme vyčkávací taktiku. Sice v osm hodin opustíme přívětivý kemp, ale měníme plán. Za pár kilometrů zastavujeme v Brienzu.

Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See v nadmořské výšce 571 m. Nejprve oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu, jehož románská věž pamatuje 12. století. Hned vedle se z pamětní desky na domě dozvíme, že se zde narodil významný švýcarský spisovatel Heinrich Federer (1866 – 1928). Jenže tyto kulturní krásy nás v tuto chvíli příliš nezajímají, toužíme po přírodních krásách. Neustále hledíme toužebně na nebe a doufáme a doufáme.¨

Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní železniční trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží, nádraží ozubené železnice vedoucí pod vrchol Brienzer Rothorn. Než jsme šli do města, vyptali jsme se tady, kolik stojí jízda a zda nedostaneme slevu na naši „fipku.“ Když nám slečna v pokladně slíbí slevu 25 %, jsme nalomeni, že pojedeme nahoru. Po návratu z města už neváháme.

Obsluha v pokladně se vystřídala a ejhle – máme slevu 50 %. To je příjemné. Na malém nádražíčku už funí parní lokomotiva s rudými vagóny. Některé z nich jsou zadané – za chvíli poznáme, že pro Japonce (no přece pro koho jiného) –, ale i tak se nám podaří zaujmout strategickou pozici. Než odjedeme, stihneme si prohlédnout ukázku ozubeného kola na zubaté střední kolejnici a přečíst informační materiály, které jsme obdrželi k jízdence. V nich se nabízí neobyčejný zážitek z jízdy mezi kvetoucími loukami, holými skalami a krásné výhledy samozřejmě nechybí. Brienz Rothorn Bahn – tak je dráha označena na vagónech – je 7,5 km dlouhá a během padesáti pěti minut vyšplhá do výšky 2 244 m, překoná tedy výškový rozdíl více než 1 600 m. Nejvyšší její stoupání činí neuvěřitelných 250 promile. Tuto trasu železnice překonává již od roku 1892. V současnosti vlaky uvádí v pohyb vždy jedna z devíti lokomotiv. Jedna parní je z roku 1891, další parní z roku 1933, čtyři parní z let 1992 –96 a tři dieselové z let 1975 – 87.

Usměvavý výpravčí nám odmávne jako za starých časů a vlak začíná supět nahoru. Nejprve projíždí mezi zástavbou, která se zde šplhá vysoko do strání, pak lesem, v jehož průsecích se začínají objevovat skutečně krásné výhledy. Ještě musí zdolat jízdu pěti tunely – některé z nich mají vytesáno i „výhledové“ okno – a pak už tu je první zastávka – Planalp ve výšce 1 346 m. Dostali jsme se nad čáru lesa. Když se vláček pohnul, museli jsme si chvíli zvykat na ostrý rachot parního stroje, který nás trápí především v tunelech, a také na nějakou tu zatoulanou sazi.

Navíc máme od „spolusedících“ perfektní komentář k tomu, co vidíme a co ještě uvidíme. Moc se divíme, proč německy mluvící rozšafný, podle našeho odhadu, sedmdesátník má zájem s námi zavést hovor. Pak se od něj dozvíme, že pochází z Liberce a že stále vzpomíná… Sice nevíme, na co vzpomíná – napadá nás nechvalně proslulá „sudetoněmecká problematika“ –, ale tento pán v typických kraťasech a se štětkou na klobouku nám připadá až příliš přívětivý, nevykazuje žádné známky nepřátelství vůči nám, Čechům. Jsme ostražití, možná až příliš podezřívaví, a tak trochu se za tento pocit i stydíme. Přece nemůžeme všechny Němce házet do stejného pytle a považovat je za úhlavní nepřátele.

Na jednokolejce se vystřídáme s vlakem jedoucím z vrcholu a dáváme se pomalu do pohybu. Projíždíme loukami, míjíme osamělá stavení s hospodářskými budovami, po cestě křižující železniční trať procházejí turisté a mohutně nám mávají. A výhledy jsou skutečně úžasné, nevíme, na kterou stranu se dívat dříve. A nejen my. Neustále cvakají fotoaparáty a jedou kamery veškerého osazenstva vagónu. Největší „frčák“ s fotografováním je ve chvíli, kdy lak vjíždí do zatáčky a ve své kráse se představuje stařičká lokomotiva.

Doslova téměř bez dechu a v úžasu dojedeme do horní stanice a úžas se usadil na našich tvářích i v následujících dvou hodinách. Vydáváme se na vrchol Brienzer Rothorn (2 350 m n m). Zastavujeme po každých deseti krocích, abychom se „kochali.“ Pohled ze samotného vrcholu je úchvatný. Vůbec nás nezajímá, jak se vrcholy v tři sta šedesáti stupňové vyhlídce jmenují, pouze v mracích tušíme populární Jungfrau (Pannu), Eiger a Mönch (Mnicha). Nevadí nám, že docela silně fouká, že na červenec je trochu chladno, i když nejsme zase tak vysoko.

Pod hranou vrcholu se nám cosi mihne. Ano, uložilo se tam k polední siestě několik kozorožců. Je to zážitek vidět tato mohutná zvířata ve volné přírodě. Pokoušíme se k nim dostat co nejblíže a kupodivu se nám daří. Kozorožci nám vůbec nevěnují pozornost a máme pocit, že snad „chytají bronz.“

Chtěli bychom zde zůstat déle, ale má to jeden háček. V Brienzu jsme si zaplatili parkoviště jen do dvou hodin odpoledne, netušili jsme, že se nám výlet tak vydaří. Jen neradi ve tři čtvrtě na jednu usedáme do vláčku a sjíždíme dolů. Ještě si vychutnáváme pohledy, které jsou zase jiné než ty otevírající se při výjezdu. Dole nám „zapózuje“ i paní či slečna strojvedoucí „naší“ lokomotivy a my z faktu, že žena se uplatní i tady, jsme opět v šoku. Oceňujeme především to, že „něžné ženské stvoření“ se nevyhýbá ani tak „špinavé“ práci, jako je obsluha této staré lokomotivy.

Výjezd na Jungfraujoch definitivně vzdáváme, snad na zpáteční cestě domů by nám v tomto smyslu mohla svitnout naděje. Bude třeba lepší počasí. Jenže je realistické v tomto letošním „poněkud rozmarném“ létě doufat???? Nicméně naděje umírá poslední a my máme stále podle plánu jeden den „k dobru.“ A ten si šetříme právě pro Jungfraujoch či Schilthorn. Vždyť přece být ve Švýcarsku a nenavštívit minimálně Jungfraujoch – to je nepřípustné.

Pokračujeme dále na západ, profrčíme Interlakenem a zastavujeme ve městě Spiez. Než se do něj dostaneme, máme trochu potíže, protože na hlavní silnici se stala nehoda, a my musíme objíždět. Vše ale zvládneme. Projedeme okrajovými částmi, z parkoviště nad starou částí města otipujeme, kudy se dostaneme dolů, a pak hurá za architektonickými památkami věků dávno minulých.

Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See. Příliš informací o minulosti tohoto města se nám nepodaří zjistit, lépe na tom jsme u informací o jednotlivých budovách.

Zaparkujeme v těsné blízkosti jezera a k němu také vede nejprve naše cesta. Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené pro nás až nepochopitelným klidem. Předzahrádky mnoha restaurací jsou plné, všude v uličkách i na molu jezera korzují lidé. I my se k nim přidáváme a plnými doušky nasáváme pohodu a klid. Ne že bychom nahlíželi do talířů obědvajících – musíme ale sebekriticky přiznat, že i sem nám občas sklouzne zrak –, ale pohled na jezero i k horám přes něj je přenádherný.

Postojíme na břehu, zajdeme do přístaviště, prohlédneme jízdní řád vyhlídkových lodí a pak se vydáme ke středověkým městským památkám. Vystoupáme po úzkých schůdcích. Vpravo od nás „se usadil“ zámecký kostel sv. Kolumbana z 11. století s gotickými freskami a přímo před námi nás zve k návštěvě vchod do hradu. Jeho nejstarší části pocházejí z 12. stol., k dostavbám docházelo od 14. do 18. století. Dnes zde sídlí muzeum, nacházejí se tu úřední místnosti a v reprezentačních místnostech se konají koncerty. U zámku je v tuto dobu v plném květu krásný park. Posezení v něm určitě srovná nervy. I my podlehneme jeho různobarevné a voňavé kráse.

Odjíždíme ze Spiezu a údolím Nieder Simmental stoupáme opět do hor. Zastavujeme tam, kde nás zaujme přírodní scenérie, u zajímavých staveb i ve chvíli, kdy se ke slovu hlásí náš žaludek. Z vytčené trasy na jihozápad si ještě odskočíme do průsmyku Jaunpass a pak už hledáme kemp. Najdeme ho v městě Saanen.

Tedy nenajdeme ho hned. Po detektivním pátrání nevěřícně hledíme na to, co je definováno jako kemp. Vpravo řeka, pak kousek trávníku, asfaltová cesta (bez zákazu vjezdu), následuje opět pruh trávníku, další, už jen prašná cesta, zase trávník tak na šíři normálního stanu a za ním železniční trať. No poněkud originální kemp, ale my se spokojíme se vším. „Paní domácí“ je vstřícná, sociální zřízení čisté (jak také jinak ve Švýcarsku) a tak se ubytujeme. Večer, se zapadajícím sluncem, vplujeme do ulic, či spíše uliček Saanen. Pozornost věnujeme nejen historicky významnému kostelu z let 1444 – 1447 a dřevěným, vyřezáváním i malbami bohatě zdobeným domům ze 16. – 18. století bernského typu, ale i věcem modernějším. Tady dokonce i pochopíme, proč mnohé dřevěné domy se nám zdály pro dvě či tři rodiny (rodiče a třeba jejich provdané a oženěné děti) příliš velké. V domě žije osm i více rodin, mezi nimiž není evidentně žádný příbuzenský vztah. Takže jsme se setkali s „činžovními“ domy ve švýcarském stylu. Ale to není vše ze zajímavostí tohoto přívětivého městečka. Neodoláme pokušení a nejprve prohlížíme překrásné a velmi funkční vozítko, něco mezi traktůrkem a otevřeným náklaďáčkem. Nakonec se odhodláme se do něj i posadit. Nikdo z kolemjdoucích nás nevyhodí, nikoho svou drzostí nepohoršujeme.

Sobotní ráno je jasné, na vrcholné léto trochu chladné, nohy nám smáčí silná rosa, nad námi visí balón. V 7,45 hod opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na dálnici směr Luzern (objevíme i pěkné parkoviště, na němž by se dalo přespat), město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na vrchol Titlis.

Je před devátou hodinou a tak není divu, že obří parkoviště je téměř prázdné. Trochu váháme, zda máme vyjet na vrchol. Při průjezdu údolím se nám okolní vrcholky cudně skrývaly v oblacích a ze zdejšího parkoviště na vrchol nedohlédneme. A tak to riskneme. Snad budeme mít alespoň trochu pověstného štěstíčka. Patřičně se nabalíme a vyrážíme k lanovce. Informační tabule u pokladny hlásí, že nahoře nás očekává teplota –1 stupeň a vítr 45 km/hod.

Zakoupíme za 79 švýcarských franků jízdenku a nastoupíme do kabinky. Ta nás rychle vynáší nahoru a my už po tolikáté, ale stále v úžasu sledujeme údolí pod námi i pohlížíme na objevující se alpské panorama za ním. Bohužel obloha není bezmračná, tu jeden, tu druhý vrcholek se schovává v bílých mracích jako v peřinách. Necháváme pod sebou hluboko i jezero Trübsee (1 800 m n m), u něhož vystoupilo hodně turistů, aby se vydali na procházku po alpských loukách, a jako ptáci se vznášíme mezi horskými štíty. Tak „doplujeme“ až do stanice Stand ve výšce 2 428 m. Cestou jsme pozorovali sviště na loukách pod námi, jak bezstarostně shánějí něco k snídani. Tak jsme vystoupali téměř 1 400 m a teď nás čeká „přepravní“ překvapení. Přestupujeme do velké kruhové kabiny, na jejíž vnější straně se skví nápis „ROTAIR.“ Už víme z informačních materiálů, že v roce 1993 zde zahájila provoz první rotační lanovka na světě. Jsme na ni zvědaví.

Do kabiny nastupujeme s neuvěřitelným množstvím štěbetajících Japonců, kteří se okamžitě hrnou k oknům. Za chvíli se lanovka rozjíždí. Najednou cítíme, jak se nám pod nohama točí podlaha, a hned nám je jasné, co je to ten „rotair.“ Během pětiminutové jízdy se s námi podlaha jednou otočí dokola, takže se nám naskytnou pohledy takzvaně na všechny strany. Bohužel některé pohledy nám neodhalí horské velikány, ale jen neprostupné mraky. Snad nahoře bude líp.

A nahoře skutečně o něco lépe je. Ale všechno po pořádku. Vystoupili jsme v království věčného ledu a sněhu, ve výšce 3 020 m a nacházíme se těsně pod nejvyšším vyhlídkovým bodem centrálních švýcarských Alp. A musíme uznat, že turistické materiály vůbec nepřehánějí. Sice část výhledu nám zakryly mraky, ale i to, co vidíme, stojí zato. Tedy nejprve vidíme mnoho Japonců a teprve přes jejich hloučky dohlédneme k horským vrcholkům. Vyšplháme po ledu a sněhu do sedla, abychom měli ještě lepší výhled. Rychle fotíme a natáčíme, než vše zmizí v mracích. Jsme doslova polapeni japonskou manželskou dvojicí, která chce, abychom je na tom pro ně asi vzácném ledu vyfotografovali. A co víc – chtějí i společnou fotografii s námi. Proč jim nevyhovět? I v našem albu se bude vyjímat fotografie s japonským párem.

Vyblbneme se na sněhu, prohlédneme nabídku suvenýrů i restauraci a když nám už i přes naše teplé oblečení začne být zima – podle informační tabule tu jsou –3 stupně –, raději se vydáme zpět do teplejších nadmořských výšek. Nejprve opět rotair, pak kabinky a za tři čtvrtě hodiny jsme opět v Engelbergu zalitém sluncem. Protože alpské panoráma se už úplně ponořilo do mraků, všímáme si věcí, které nám cestou nahoru unikly. Naši pozornost upoutávají především vlajky všech možných zemí namalované na boku kapinek. Pokoušíme se přiřadit k jednotlivým vlajkám stát a samozřejmě hledáme i tu naši. Zatímco v prvním případě jsme občas i úspěšní, v druhé „záležitosti“ nikoliv.

Krátce se projdeme městem. Naší pozornosti neujde především mohutný komplex benediktinského kláštera založeného v roce 1120. Současný kostel a klášterní budovy byly postaveny po požáru v letech 1730 – 1737 Johannem Rueffem. Město samo je jeden hotel, penzion a restaurace vedle druhého, to vše prošpikováno mnoha obchody s nejrůznějším zbožím. Nechybí zde ale ani zeleň a drobné parčíky a jsou tu i klimatické lázně.

Vrátíme se zpět na dálnici směr St. Gotthard, u města Wassen z ní odbočíme na západ. Chceme ještě dnes projet průsmykem Sustenpass a trochu se v něm i projít. Počasí se ale stále zhoršuje. Nenecháme se od svého úmyslu odradit a hrdě stoupáme zatáčkami. Kolem nás se v rychlém sledu střídají lidská obydlí, louky a lesní porost. Ten se se stoupající výškou stává nižším a nižším, až vymizí úplně. Bohužel místo něj je více a více mraků a klesají níž a níž, až nás téměř pohltí. Než dojedeme na nejvyšší bod silnice, zažijeme ještě jedno „překvápko.“ Předjíždíme stojící auto s přívěsem, v němž se běžně přepravují koně. Jenže z tohoto přívěsu nevybíhá kůň, ale stádo ovcí. Tři jehňata nakonec vytáhnou ze samotného auta.

Až nahoře projedeme tunelem dlouhým 325 m – někde jsme si přečetli, že tento tunel je mistrovským dílem švýcarských stavitelů – a už zastavujeme na parkovišti. Nacházíme se ve výšce 2 224 m.

Jen co se trochu rozhlédneme, uznáme, že dnes nám prý jeden z nejkrásnějších švýcarských průsmyků své krásy neukáže. Za námi od východu, z údolí Meiental, přitáhly těžké mraky, zatím se ale nestačily přehoupnout do západního údolí Gadmental. Se spěchem na sebe natáhneme to nejnutnější a vyrážíme přes kamení a sněhové pole do sedla, z něhož snad ještě budeme něco vidět. Musíme říci, že skutečně něco vidíme. Jen se dohadujeme, které vrcholky se nám to představily.

Celkem bez problémů poznáme jen ledovec Steingletscher, který sahá svým splazem až k jezeru Steinsee v blízkosti silnice. V mracích postupně mizí na východ od ledovce zvedající se Klein Sustenhorn (3 318 m n m) i Sustenhorn (3 503 m n m), zatímco horská skupina Gewichtenhornu (3 425 m n m) a Tierbergu (3 444 m n m) na západě se ještě urputně mrakům brání. Na severu se tyčící a námi ráno navštívený Titlis však nevidíme. I přes takto omezený výhled ten kratičký sprint stál zato. Alespoň víme pro příště, kam a na jak dlouho zamířit. Podle zdejších ukazatelů jsme si vyhlédli túru „někdy příště.“

Ze sedla také pozorujeme chvíli dění na parkovišti. Provoz tu moc velký není, ale stojí zde jedno originální vozidlo. Staré nákladní Volvo bylo přebudováno na „pojízdný hotel“ a dojelo až sem. Za kabinou řidiče jsou místa k sezení jako v autobuse a za nimi se nachází lůžková část. Samozřejmě tento neobvyklý dopravní prostředek nebudí jen naši pozornost, ale pozornost i všech ostatních turistů. A kdo že jím přijel? Kdo jiný než podnikaví Češi, má jihlavskou poznávací značku.

Serpentinami údolí Gadmental klesáme k západu. Lidských příbytků potkáváme jen několik, sem tam rozhozených, větší soustředění tvoří až vesnice Innertkirchen. Hned na začátku vesnice zahlédneme poutač na dva kempy – jeden vlevo, druhý vpravo –, a protože bychom rádi postavili stan ještě za sucha, k tomu vlevo zamíříme. Propleteme se mezi hospodářskými budovami a ocitáme se před celkem moderním domem. Na louce stojí množství stanů a obytných přívěsů. Jsme na místě. Jen chvíli váháme, kde je recepce, až příjemný pán se nás zeptá, zda něco hledáme. „Ano, kemp.“ „Jste u cíle,“ zní jeho odpověď.

Vyplníme nezbytné papíry a „pan domácí“ se s námi dává do hovoru. Chválí české vozy Octavia – viděl, že jsme s ní přijeli –, říká, jak dobře slouží v horách. Jeho slova přijímáme trochu s rezervou, asi nám chce polichotit. O tom, že Švýcaři skutečně mají mnoho octávií, se přesvědčíme během dalších dnů, když si začneme jejich četnosti více všímat. Dále nám pán také důvěrně sděluje, že mu neskonale chutnají české bramboráky, ty německé prý za nic nestojí. Potom přejdeme k věčnému tématu, k tématu počasí. My říkáme, že dnes bylo docela slušně, až odpoledne se počasí začalo zhoršovat, pán ale oponuje, že to za moc nestálo, že zítra má být lépe. No tedy zatím to nevypadá.

Náš pesimismus je na místě. Stan sice postavíme ještě bez doprovodu dešťových kapek, ale jen co jsme s prací hotovi, spustí se liják. Poslušně vyčkáváme v autě, až se počasí umoudří, abychom si mohli uvařit večeři. Jakmile přestane pršet, okamžitě se vrháme na vaření. Jídlo ale dojídáme už zase pod dešťovými kapkami. Rychle do stanu, stručná rekapitulace dnešního dne a pak už jen posilující spánek. I když jsme dnes moc nechodili, jsme unaveni a po odpočinku toužíme.

Loni byl na Dachsteinu Věroš. Měli s sebou skialpy. Ale až nahoru kvůli špatnému počasí nevylezli. Já se mezitím pokoušela v Brně vytáhnout z internetu stupeň lavinového nebezpečí na Dachsteinu a bála se i za něj. Po této zkušenosti jsem se rozhodla, že letos pojedu na Dachstein sama. Vybrala jsem akci DISu, pod kterou byli podepsáni Pavel Kosmák (Kosmič) a Dalibor Taibl.

Čtvrtek

Před brněnským Tescem jsme se sešli večer o půl šesté. Bylo nás celkem 14 (Volkswagen Transporter a jedno „obyčejné auto“). Cestou do Rakouska jsem se prokecla, že nemám pláštěnku. Kosmič s Daliborem na mě koukali dost vyjeveně a odpověď na otázku, zda mám alespoň pořádnou bundu je zjevně moc neuspokojila. (Měla jsem pertexku.) Moje chybějící pláštěnka se postupně stala oblíbeným tématem hovoru. Při představování měl dokonce každý dodat, kdy naposledy pořádně zmokl. Většina lidí tvrdila, že počasí na internetu předpovídá víkend s nepřetržitým deštěm (proč jsme tam tedy jeli?). Neodvažovala jsem se namítnout, že můj počítač ukázal polojasno i když s deštěm a sněžením. Přesto mě docela vyplašili a začalo mi být líto, že jsem ten příšerný kus igelitu nazývaný pláštěnka, pod kterým se člověk stejně jen zpotí, nevzala. (Pončo či jinou pořádnou pláštěnku zatím nevlastním.)

Spali jsme na parkovišti u Vorderer Gosausee. Na mě vyšla třetí řada sedadel v Transporteru. Spalo se docela dobře, jen když jsem si chtěla natáhnout nohy, musela jsem je dávat na strop. Poslouchala jsem, jak déšť bubnuje na střechu auta a slibovala si, že do příští akce si pláštěnku určitě koupím.

Pátek

Ráno jsme přebalili batohy, seřídili mačky, připnuli na batohy sněžnice a za

drobného poprchávání vyrazili směrem k Hinterer Gosausee a pak dál nahoru k Adamekhütte. Cestou přestalo pršet a já si libovala, jak jsem na tom dobře, že se nemusím zdržovat sundáváním pláštěnky. Stoupání bylo dost vytrvalé (však jsme také během dne měli nastoupat 1200 výškových metrů). Nejhorší bylo, že jezero pod námi vypadalo stále podezřele blízko. Počasí se o něco vylepšilo a občas mezi mraky vykouklo i sluníčko. V 1800 metrech jsme poprvé uviděli chatu. Vypadalo to, že už zbývá jen kousek. Jenže ten kousek jsme šli ještě další dvě hodiny. Musela jsem se čím dál častěji zastavovat, poslední malé odpočinutí jsem udělala 50 metrů od chaty.

Zimní místnost byla otevřená, prázdná a velmi komfortní. Večeři jsme vařili u dřevěných stolů na terase, kluci se se mnou podělili o skvělé rizoto. Spát jsme šli brzy a já se těšila na zítřek.

Sobota

V pět začal Martinův mobil hrát nějakou příšernou melodii a my se pomalu a neochotně vybatolili za spacáků. Jen co jsme se oblékli, přišel Kosmič z venkovní pochůzky se zprávou, že venku nasněžilo, není nic vidět a můžeme tedy klidně spát dál. Podruhé jsme se probudili před osmou. Venku nádherně svítilo sluníčko. Ometli jsme sníh z terasy, nasnídali se a okolo deváté vyrazili. Chůze na sněžnicích mě nijak nenadchla. Na ledovci jsem byla navázaná na laně s pěti klukama a ačkoliv Dalibor vpředu prošlapával cestu, jejich tempu jsem sotva stačila. Sníh se na sněžnice strašně lepil, každá vážila nejméně tunu a já poprvé začala uvažovat, že jet na Dachstein byl pěkně blbej nápad, a že až přejdeme ledovec, dál už nepolezu. Přišlo mi, že celou naši skupinu zdržuji a počasí se pomalu kazilo. Nakonec mě napadla ta skvělá myšlenka sněžnice sundat. A ejhle – skoro se to nebořilo a nohy byly najednou krásně lehké. Přesto mi dalo ještě zabrat, než jsme došli pod vrchol. Vyměnili jsme sněžnice za mačky a začali lézt nahoru.

Sněžnice nenávidím, ale mačky jsou skvělé. Samotný výstup nebyl nijak náročný. Protože jsme byli celkem velká skupina, postupovali jsme pomalu a člověk měl dost času na odpočinek. Kde to šlo, jistili jsme se, ale ocelové lano feratty bylo v některých místech pod sněhem a vlastní jsme nenatahovali. S mačkami to ve sněhu nijak zvlášť neklouzalo. Přesto jsem byla ráda, když jsme konečně dolezli k vrcholovému kříži. Ale žádná euforie se nekonala. Docela fičelo a přes mlhu nebylo vůbec nic vidět. Jedinou dobře viditelnou věcí byl vrcholový kříž, který jsem si ovšem zapomněla prohlédnout.

Cesta dolů nám ale vše vynahradila. Trochu se vyčasilo a výhledy byly nádherné. Sestup po ledovci jsme si vysloveně užívali. Klouzali jsme se po sněhu, pořizovali spousty fotek a radost z povedeného výstupu byla znát. Zpátky u Adamekhütte jsme byli chvilku po páté.

Neděle

V noci pršelo a ani ráno nebylo počasí úplně ideální. Přesto se Kosmič s několika dalšími lidmi rozhodl že sestoupí k Hallstätter See, místo rovnou k autu. Měli jsme je tam pak vyzvednout. Vyrazili jsme asi dvě hodiny po nich. Padla mlha a ve vzduchu bylo hodně vlhko. Ti, kteří měli, natáhli pláštěnky, aby je po pár stech metrech opět sundavali. Bylo pod nimi vedro a vlastně ani nepršelo. Tohoto manévru jsem byla opět ušetřena. Najít cestu v mlze nebylo úplně snadné, všechna sněhová pole s vyčnívajícími kameny vypadala úplně stejně. Nakonec jsme se trefili a dole byli za chvilku. (Tedy pokud se třem hodinám dá říkat chvilka.) U Hinterer Gosausee začalo opět pršet, ale pertexka s moirou to hravě zvládly. Mezitím přišla SMS od Kosmiče, že bloudí v mlze, a že se také vrací ke Gosausee, ať na ně počkáme. Přišli asi hodinu po nás, docela mokří. Ptala jsem se, jestli neměli pláštěnky. Měli. Ale nechtělo se jim je oblékat, stejně se pod nimi člověk jen potí.

A dál?

Úplně bez pláštěnky jsem vlastně nebyla. Kosmič mi půjčil svou úplně novou pláštěnku na batoh (děkuji, pomohla) a kompostovatelné Emergency pončo, které jsem neotevřené vrátila. (Takové jsem s sebou také vozívala, ale když jsem ho během pěti let neotevřela, usoudila jsem, že je to zbytečné.)

PS: když jsem se chlubila kamarádkám v práci, znělo to všechno hrozně drsně a i ty fotky vypadají nějak akčněji, než to ve skutečnosti bylo…