Aleš Podivínský Tureckou riviéru má nově ve svém katalogu snad každá cestovní kancelář. Jižní Turecko má určitě svým návštěvníkům co nabídnout. Nejsou to však jen luxusní hotely s bazény. Pokud nepatříte k vyznavačům téhle tvrdé turistiky, zkuste objevit krásu místního kraje prostřednictvím vlastních nohou. Pomůže vám Lycijská stezka.
Lycie – Země světla
Těžko pojmenovat jinak místo, kde se snoubí krása divoké přírody a vysokých hor s úrodností nížin a teplého klimatu, kde slunce na modrém nebi hřeje i v zimě.
Lyciané přišli do dnešního jihozápadního Turecka z Kréty už v prehistorické době. Nejstarší nálezy svědčící o Lycijské kultuře jsou z doby 5000 let před Kr. O lycijských bojovnících se zmiňuje i Homér v eposu Iliada. Na hrobkách v místních ruinách (Olympos) najdete Lycijské písmo, z části podobné řečtině, některá písmena jsou však unikátní.
Vítejte na stezce
Samotná Lycijská stezka je dlouhá přes 500 km a vede podél pobřeží mezi městy Fethiye a Antalya. Po cestě vás bude provázet bílo-červená značka, na některých křižovatkách pak i rozcestníky s označenou vzdáleností a odbočkami. Postupem času vznikají nové varianty cesty, které vás zavedou na místní pláže, k památkám a do hor. Při pěším putování si právě jedinečnou krásu a bohatost přírody, historie i kultury vychutnáte nejlépe.
Ať už se rozhodnete pro kterýkoliv úsek stezky, připravte se na pořádně dobrodružný trek. Pobřeží je velmi hornaté a cesta vede často náročným terénem plným stoupání, špatně prostupných lesů, skal, údolíček a rolí s divokými říčkami. Úzká stezka ve svazích může být stržená sesuvem půdy a místo mostků vás může potkat brod přes zpěněnou horskou řeku.
Ve velkých městech jako je Fethiye, Kaš, Kale, Finike, Kumluca, Kemer a Antalya narazíte na supermarkety, restaurace, hotely, pensiony, internetové kavárny a podobné vymoženosti civilizace. Venkov a vesničky v horách jsou ještě pořád původní, s kamennými domky a malými políčky. Široká údolí jsou plná skleníků a pomerančových sadů.
Kdy přijet, jak cestovat a kde spát
Nejpříjemnějším obdobím pro návštěvu Lycie je podzim a jaro. V létě jsou teploty příliš vysoké na pohodlné chození s batohem a turistická centra a pláže jsou v obležení turistů. Mimo sezónu si naopak můžete vychutnat krásné prostředí bez davů řinoucích se ze zájezdních autobusů. V zimě se připravte na nižší noční teploty a občasný déšť. Modrá obloha a slunko tu však má místo i v prosinci a lednu, moře má pro otužilejší jedince stále příjemnou teplotu na koupání a pláže jsou naprosto prázdné.
Asi málokdo by chtěl projít celých 500 kilometrů stezky. Proto se nabízí vybrat si několik úseků a mezi nimi se přepravit místními prostředky. Železnici tu nenajdete a tak zbývají pouze autobusy. Ty velké jsou dálkové a jezdí mezi velkými městy, kde staví na autobusových nádražích. Dopravu na menší vzdálenosti vám spolehlivě zajistí „dolmuše“. Malé mikrobusy nebo dodávky jezdí všude možně, zastaví když na ně u silnice zamáváte a ochotně vás svezou. Platí se na ruku u řidiče a kam „dolmuš“ jede poznáte podle cedulky na předním skle. Díky vysoké ceně benzínu jsou autobusy i „dolmuše“ poměrně drahé (počítejte téměř s dvojnásobkem našich cen za autobusy), proto asi nejeden našinec zkusí stop. Dobrá zpráva je, že v Turecku není se stopováním žádný problém a rychle vás někdo vezme na velké frekventované silnici i na prašné horské silničce, kde projede jedno auto za hodinu.
K přespání můžete využít místní penzionky, malé hotýlky a priváty. V blízkosti turistických zajímavostí a pláží bývají i kempy. Pokud rádi spíte ve volné přírodě, určitě nebudete mít problém si každý večer najít pěkné tábořiště. Mimo sezónu můžete využít i pláže. Pitnou vodu seženete ve městech i v přírodě. Upravené pitné prameny často potkáte na odpočívadlech u silnic.
Místa, která stojí za to navštívit
Následující místa jsou perličkami na náhrdelníku Lycijské stezky. Vzhledem k tomu jsou i nejnavštěvovanějšími místy v oblasti. V sezóně počítejte s množstvím lidí. V zimě tu naopak budete téměř sami.
Kayaköy – přes pět set kamenných domů vesnice kterou obývali řekové, kteří odtud byli vyhnáni na začátku minulého století
Ölü Deniz – jedna z největších a nejkrásnějších pláží na turecké riviéře. Přímo nad ní můžete zkusit trek na Baba Dagi (1969 m n. m.).
Kaš – malé přístavní městečko s malým centrem s původní architekturou.
Olympos a Khimaira – starověké ruiny, dlouhá želví pláž a přírodní úkaz v podobě plynu unikajícího a hořícího na skalách. K tomu pomerančové sady a příjemné kempy.
Jak jsme cestovali po Lycii my?
Do Turecka jsme se dostali lodí z řeckého ostrova Kalymnos na začátku prosince. Autobusem dojeli do Fethiye, kde jsme strávili dva deštivé dny ve stanu v lese nad městem. Odtud jsme už za krásného slunného počasí šli pěšky přes Kayaköy na pláž Ölü Deniz. Na téhle nádherné pláži, kde bylo jen pár bláznů jako my, jsme přespali v altánku, který v sezóně sloužil jako bar. Několik kilometrů se popovezli po pobřeží na korbě náklaďáčku do osady, kde silnice končila a dál šlapali nádherným divokým lesem a roklemi.
Stopem a autobusem jsme přejeli přes Kaš na Olympos (vesnička Cirali). Několik dní jsme relaxovali na místní pláži, trhali pomeranče a prolézali místní ruiny. Na Khimaire jsme strávili magickou noc s „hořícími skalami“. Prošli další část krásné horské stezky a dostopovali do Antalye. Spali jsme na plážích i v lesích.
Aleš Ali Podivínský
