Bára Kaplanová Loni byl na Dachsteinu Věroš. Měli s sebou skialpy. Ale až nahoru kvůli špatnému počasí nevylezli. Já se mezitím pokoušela v Brně vytáhnout z internetu stupeň lavinového nebezpečí na Dachsteinu a bála se i za něj. Po této zkušenosti jsem se rozhodla, že letos pojedu na Dachstein sama. Vybrala jsem akci DISu, pod kterou byli podepsáni Pavel Kosmák (Kosmič) a Dalibor Taibl.
Čtvrtek
Před brněnským Tescem jsme se sešli večer o půl šesté. Bylo nás celkem 14 (Volkswagen Transporter a jedno „obyčejné auto“). Cestou do Rakouska jsem se prokecla, že nemám pláštěnku. Kosmič s Daliborem na mě koukali dost vyjeveně a odpověď na otázku, zda mám alespoň pořádnou bundu je zjevně moc neuspokojila. (Měla jsem pertexku.) Moje chybějící pláštěnka se postupně stala oblíbeným tématem hovoru. Při představování měl dokonce každý dodat, kdy naposledy pořádně zmokl. Většina lidí tvrdila, že počasí na internetu předpovídá víkend s nepřetržitým deštěm (proč jsme tam tedy jeli?). Neodvažovala jsem se namítnout, že můj počítač ukázal polojasno i když s deštěm a sněžením. Přesto mě docela vyplašili a začalo mi být líto, že jsem ten příšerný kus igelitu nazývaný pláštěnka, pod kterým se člověk stejně jen zpotí, nevzala. (Pončo či jinou pořádnou pláštěnku zatím nevlastním.)
Spali jsme na parkovišti u Vorderer Gosausee. Na mě vyšla třetí řada sedadel v Transporteru. Spalo se docela dobře, jen když jsem si chtěla natáhnout nohy, musela jsem je dávat na strop. Poslouchala jsem, jak déšť bubnuje na střechu auta a slibovala si, že do příští akce si pláštěnku určitě koupím.
Pátek
Ráno jsme přebalili batohy, seřídili mačky, připnuli na batohy sněžnice a za
drobného poprchávání vyrazili směrem k Hinterer Gosausee a pak dál nahoru k Adamekhütte. Cestou přestalo pršet a já si libovala, jak jsem na tom dobře, že se nemusím zdržovat sundáváním pláštěnky. Stoupání bylo dost vytrvalé (však jsme také během dne měli nastoupat 1200 výškových metrů). Nejhorší bylo, že jezero pod námi vypadalo stále podezřele blízko. Počasí se o něco vylepšilo a občas mezi mraky vykouklo i sluníčko. V 1800 metrech jsme poprvé uviděli chatu. Vypadalo to, že už zbývá jen kousek. Jenže ten kousek jsme šli ještě další dvě hodiny. Musela jsem se čím dál častěji zastavovat, poslední malé odpočinutí jsem udělala 50 metrů od chaty.
Zimní místnost byla otevřená, prázdná a velmi komfortní. Večeři jsme vařili u dřevěných stolů na terase, kluci se se mnou podělili o skvělé rizoto. Spát jsme šli brzy a já se těšila na zítřek.
Sobota
V pět začal Martinův mobil hrát nějakou příšernou melodii a my se pomalu a neochotně vybatolili za spacáků. Jen co jsme se oblékli, přišel Kosmič z venkovní pochůzky se zprávou, že venku nasněžilo, není nic vidět a můžeme tedy klidně spát dál. Podruhé jsme se probudili před osmou. Venku nádherně svítilo sluníčko. Ometli jsme sníh z terasy, nasnídali se a okolo deváté vyrazili. Chůze na sněžnicích mě nijak nenadchla. Na ledovci jsem byla navázaná na laně s pěti klukama a ačkoliv Dalibor vpředu prošlapával cestu, jejich tempu jsem sotva stačila. Sníh se na sněžnice strašně lepil, každá vážila nejméně tunu a já poprvé začala uvažovat, že jet na Dachstein byl pěkně blbej nápad, a že až přejdeme ledovec, dál už nepolezu. Přišlo mi, že celou naši skupinu zdržuji a počasí se pomalu kazilo. Nakonec mě napadla ta skvělá myšlenka sněžnice sundat. A ejhle – skoro se to nebořilo a nohy byly najednou krásně lehké. Přesto mi dalo ještě zabrat, než jsme došli pod vrchol. Vyměnili jsme sněžnice za mačky a začali lézt nahoru.
Sněžnice nenávidím, ale mačky jsou skvělé. Samotný výstup nebyl nijak náročný. Protože jsme byli celkem velká skupina, postupovali jsme pomalu a člověk měl dost času na odpočinek. Kde to šlo, jistili jsme se, ale ocelové lano feratty bylo v některých místech pod sněhem a vlastní jsme nenatahovali. S mačkami to ve sněhu nijak zvlášť neklouzalo. Přesto jsem byla ráda, když jsme konečně dolezli k vrcholovému kříži. Ale žádná euforie se nekonala. Docela fičelo a přes mlhu nebylo vůbec nic vidět. Jedinou dobře viditelnou věcí byl vrcholový kříž, který jsem si ovšem zapomněla prohlédnout.
Cesta dolů nám ale vše vynahradila. Trochu se vyčasilo a výhledy byly nádherné. Sestup po ledovci jsme si vysloveně užívali. Klouzali jsme se po sněhu, pořizovali spousty fotek a radost z povedeného výstupu byla znát. Zpátky u Adamekhütte jsme byli chvilku po páté.
Neděle
V noci pršelo a ani ráno nebylo počasí úplně ideální. Přesto se Kosmič s několika dalšími lidmi rozhodl že sestoupí k Hallstätter See, místo rovnou k autu. Měli jsme je tam pak vyzvednout. Vyrazili jsme asi dvě hodiny po nich. Padla mlha a ve vzduchu bylo hodně vlhko. Ti, kteří měli, natáhli pláštěnky, aby je po pár stech metrech opět sundavali. Bylo pod nimi vedro a vlastně ani nepršelo. Tohoto manévru jsem byla opět ušetřena. Najít cestu v mlze nebylo úplně snadné, všechna sněhová pole s vyčnívajícími kameny vypadala úplně stejně. Nakonec jsme se trefili a dole byli za chvilku. (Tedy pokud se třem hodinám dá říkat chvilka.) U Hinterer Gosausee začalo opět pršet, ale pertexka s moirou to hravě zvládly. Mezitím přišla SMS od Kosmiče, že bloudí v mlze, a že se také vrací ke Gosausee, ať na ně počkáme. Přišli asi hodinu po nás, docela mokří. Ptala jsem se, jestli neměli pláštěnky. Měli. Ale nechtělo se jim je oblékat, stejně se pod nimi člověk jen potí.
A dál?
Úplně bez pláštěnky jsem vlastně nebyla. Kosmič mi půjčil svou úplně novou pláštěnku na batoh (děkuji, pomohla) a kompostovatelné Emergency pončo, které jsem neotevřené vrátila. (Takové jsem s sebou také vozívala, ale když jsem ho během pěti let neotevřela, usoudila jsem, že je to zbytečné.)
PS: když jsem se chlubila kamarádkám v práci, znělo to všechno hrozně drsně a i ty fotky vypadají nějak akčněji, než to ve skutečnosti bylo…
