Rubrika: Přírodní zajímavosti

Liparské ostrovy, místo pro každého

Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.

Západním směrem

Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.

Na obzoru Filicudi

Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.

Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi

Ostrov Alicudi

Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.

Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.

Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.

Filicudi od severu

Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.

Zpět na ostrov Vulcano

S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.

Liparské ostrovy, místo pro každého

Liparské ostrovy jsou svérázným a zároveň pestrým regionem, který musí uspokojit každého návštěvníka. Pro milovníky termálních lázní je tu ostrov Vulcano s jeho sirným jezírkem a geotermálními lázněmi. Kdo touží poznat na vlastní kůži sirnatý dech fumarolových par, rád se vyšplhá na Gran Cratere, nebo zamíří na ostrov Panarea. Úžasné divadlo má pro zájemce připraveno sopka na ostrově Stromboli a milovníky dalekých výhledů určitě uspokojí 962 metrů vysoký vrchol Monte Fossa delle Felci na ostrově Salina, či již zmiňovaný Gran Cratere na Vulcanu a Pizzo Sopra la Fossa na Stromboli. Pro romantické procházky se nabízí uličky města Lipari na stejnojmenném ostrově a do historie se můžete ponořit u archeologických vykopávek na ostrovech Panarea nebo Lipari.

Západním směrem

Zvláště v letním období přijíždí na ostrovy množství turistů. V té době je docela těžké zde nalézt klidný kout, který by splňoval představu klidné dovolené. Přesto tu takové místo najdete. Za oblačného dopoledne vyplouváme z přístavu Porto di Levante na ostrově Vulcano. Po obeplutí polostrova Vulcanello se před námi otevírá průliv mezi ostrovy Vulcano a Lipari. Pohled na jejich břehy dobře dokumentuje, jak rozdílný je každý ze zdejších ostrovů a jak výrazně se vzájemně odlišují. Zatímco břehy Vulcana vystupují z vody pozvolna, po naší pravé ruce vyrůstají z vody několik desítek metrů vysoké útesy. Přímo před námi ční z vody do výše 60 metrů ostrůvek Pietralunga a hned za ním se krčí poněkud skromnější Pietra Menalda. V dopoledním oparu spíše tušíme než vidíme daleko vlevo sicilskou Etnu a před námi se otevírá pohled na náš dnešní cíl – ostrovy Filicudi a Alicudi. Čeká nás tříhodinová plavba na ostrovy, které jsou neprávem tak trochu stranou zájmu.

Na obzoru Filicudi

Příď naší lodi vytrvale prořezává hladinu Tyrhénského moře a vpravo od nás se v plné kráse tyčí další z Liparkých ostrovů – Salina. Jeho dominanta – vrchol Monte Fossa delle Felci jakoby se shlížel v mořské hladině, ale jinak nic neruší poklidné zářijové dopoledne. Krátce po poledni přistáváme v romantickém a ospalým dojmem působícím přístavu Pecorini a Mare. Pálící slunko a průzračná mořská voda zve ke koupeli. Pohled na množství žahavých medúz u přístavního mola však chuť na ni rychle zahání. Již jsme měli možnost setkat se s nimi a vzpomínka na palčivou bolest, kterou dokážou způsobit, je stále živá.

Přistáli jsme na ostrově, který je považován za již vyhaslou sopku a také se jeho tvář výrazně odlišuje od toho, na co jsme byli na ostatních ostrovech zvyklí. Nejvyšším vrcholem je Fossa Felci (774 m), na jehož svazích se daří terasovitým políčkům, které jsou kromě rybolovu dalším zdrojem obživy pro zdejší obyvatele. Domečky rozeseté po bizarně rozeklaném pobřeží se shlížejí v klidné hladině, když opouštíme ostrov Filicudi a míříme na nejzápadnější výspu Lipar – ostrov Alicudi

Ostrov Alicudi

Tento nejodlehlejší Liparský ostrov, kde na rozloze 5,2 km čtverečních žije 330 stálých obyvatel, můžete nalézt na starých mapách pod označením Ericusa. Byl tak označován podle vřesu, který tu hojně roste na roztroušených skaliscích. I tento ostrov je již vyhaslou sopkou a proto se vzhledem i porostem velmi podobá svému nejbližšímu sousedovi. Jeho nejvyšší vrchol Filo dell Arpa dosahuje výšky 675 m. Zdejší život se soustřeďuje pouze do okolí přístavu, nad nímž jsou ve svahu roztroušeny jednotlivé domky. Neexistuje zde žádná jiná doprava než pěší, s výjimkou oslíka, který dopravuje turisty nebo jejich zavazadla do jediného zdejšího hotelu. Je zajímavé procházet se po vydlážděných cestičkách mezi domy a stoupat výše a výše do svahu. Nejen proto, že se Vám otevírají nové a nové výhledy na okolní ostrovy, ale i proto, že se tak můžete, byť velmi zběžně, seznamovat s nelehkým životem zdejších obyvatel. Jen představovat si můžeme, kolik lopoty a dřiny stálo za zbudováním jejich obydlí v tomto těžko přístupném terénu.

Při toulání po kamenných stezkách lze vysledovat určité specifikum v uspořádání zdejších domů. Všechny mají jednotlivé pokoje uspořádány v řadě vedle sebe, ale do všech se vchází z venkovní terasy, která je spojuje a stává se tak po většinu roku jakýmsi přirozeným centrem dění v domě. Snad jen v zimním období, kdy se vlády nad ostrovem ujme vítr a déšť, se rodinný život přesune do některé z místností uvnitř domu.

Jak se zde mohou lidé uživit? Na výběr toho moc není. Na ostrově se pěstují olivy a kapary a na okolní moře vyjíždějí rybářské loďky. Po několik měsíců v roce ožívá ostrov i skromným turistickým ruchem, ale jinak se stává spíše rájem pro romantiky, toužící po klidné dovolené. Od kostelíka., kde se slouží pravidelné bohoslužby, sestupujeme zpět do přístavu, který tvoří jen pár domků srocených kolem přístavního mola. Čas nezbývá ani na výstup na Filo dell Arpa (Struna Harfy) ani na skalní val Scollio della Galera na západní nehostinné straně ostrova. Odpustit jsme si museli i archeologické vykopávky s nálezy ze 4 stol. př. n. l., protože čas našeho odjezdu se přiblížil. V přístavu se setkáváme s lodním trajektem společnosti N.G.V., který sem pravidelně zajíždí a je takřka jediným pojítkem s okolním světem. Zvláště v zimním období se stává, že mu bouřlivé počasí znemožní vjezd do přístavu a ostrov zůstává i třeba po dobu dvou týdnů bez spojení.

Filicudi od severu

Příď lodi před sebou znovu rozhrnuje mořské vlnky, ve kterých se často objevují mohutné medúzy. Ostrov Filicudi tentokrát obeplouváme ze severní strany, která nám v postupujícím podvečeru a houstnoucích mracích připadá ponurá a nepřístupná. Několik minut se zdržíme u západního výběžku ostrova. Mohutná jeskyně s propadlým stropem na úrovni mořské hladiny Rotta del Bue Marino je toho příčinou. Plavba podél pobřeží s mohutnými erozními rýhami nás přivádí do přístavu Filicudi Porto. Ten už nám nepřipadá tak romantický, jako jeho „kolega“ na opačné straně ostrova. Snad za to může opuštěně vyhlížející hotel u přístaviště, pivo popíjející „dorost“ u přístavního mola a možná i blížící se večer a mraky kupící se nad ostrovem. A tak jen rychle zamíříme na vykopávky prehistorického sídliště na Capo Grazziano a kolem skromných vinic se vrátíme zpět do přístavu.

Zpět na ostrov Vulcano

S prvními dešťovými kapkami odrážíme z přístaviště a míříme na volné moře. Ostrov o rozloze 9,6 km čtverečních a se 600 obyvateli necháváme za zádí. Dešťové mraky jakoby se mezitím zarazily o mohutné vrcholy ostrova Salina a tak nás na posledním úseku dnešní plavby už déšť nedoprovází. U útesů ostrova Lipari, nás z letargie ještě vytrhne osamělý delfín, který jakoby symbolicky zakončuje naši cestu na odlehlé, pro někoho však snad právě proto půvabné ostrovy Filicudi a Alicudi.

Během pobytu na ostrově Tongatapu v Tonžském království (Kingdom of Tonga), který leží asi 4 hodiny letu severně od Nového Zélandu, jsme se seznámili s jedním místním rybářem. Nejednalo se o žádného velkého rybáře, ale spíše jen o jednoho místního obyvatele, který vlastnil malou loď a čas od času vyjel zkusit štěstí na moře. Na naše naléhání, které bylo samozřejmě podpořeno i finančním obnosem, jsme se domluvili, že jakmile bude vhodné počasí, tak společně vyrazíme na moře a pokusíme rybářské štěstí. Příznivé podmínky byly hned druhý den, takže nám nic nebránilo v našem plánu, vyzvedli jsme rybáře, jeho pomocníka a potřebné vybavení a jeli k lodi. Nutno zmínit, že pod pojmem „rybářské vybavení“ byly myšleny především prázdné skleněné lahve, na které byl navázán a následně navinut silon na konci zakončen samozřejmě zátěží a háčkem. Vzhledem k „rybářskému vybavení“ spočívalo rybaření v roztočení zátěže a háčku s návnadou s odhozením co nejdále od lodi, poté následovalo pozvolné namotávání silonu na lahev. Druhý a jednodušší způsob spočíval pouze v ponoření návnady ke dnu a čekání. Pak stačilo jen čekat, co se na připravenou návnadu chytne. Jako návnada se nejčastěji používají kousky malých sépií, které se dají sehnat prakticky v každém místním obchůdku.

První úlovky

K našemu překvapení jsme však nemuseli čekat nijak dlouho a už jsme z nehlubokého moře tahali rybu. V prvním případě se jednalo o velmi malého Snappera (ryba s velmi chutným masem, se kterou jsme se setkávali i při rybaření na Novém Zélandu), kterého jsme pustili nazpět. Druhá ryba již byla o dost větší, neměla však více jak 3 kg. Bohužel se však jednalo o neznámou a podle rybáře i jedovatou rybu. A protože nikdo z nás nechtěl riskovat a zkoušet zda je ryba jedlá či opravdu jedovatá, tak jsme ji pustili také zpět do oceánu.

Nutno říci, že v okamžiku kdy jsme rybu vytáhli z vody, tak to rybáře dosti znepokojilo a ihned začal zvýšeným hlasem upozorňovat na to, že tato ryba je jedovatá a ať mu ji v žádném případě nedáváme do jeho lodi. Náš výlet tedy začal hned dvěma „nezdary“, které nám však pouze ukázali, že v blízké laguně můžeme chytnout téměř cokoliv a s každým zaškubnutím o háček jsme byli v očekávání, co to bude tentokrát. Postupem času se změnilo proudění a po delší dobu jsme nic nechytli. To byl impuls pro změnu místa. Nastartovali jsme motor a popojeli asi o kilometr více směrem k otevřenému moři, kde jsme zakotvili poblíž většího korálového útesu. Zde nám však štěstí také moc nepřálo a krom pár menších „Snapperů“ jsme nechytli nic.

Úspěch jiných

O poznání více štěstí měl rybářův pomocník, který měl hned 3 slušné úlovky. První rybu, co vytáhl z vody, byla dle rybářových slov „rockfish“, která se zdržuje poblíž korálů. Jedná se spíše o menší rybu, která bývá pestře zbarvená (pravděpodobně aby splynula s barevným prostředím korálových útesů) a která má vzhledem ke svému tělu neúměrně velkou tlamu, která je opatřena silnými zuby.

Dalším úlovkem rybářova pomocníka byla tzv. „Leatherfish“. Tuto rybu se nám podařilo chytnout také ve vodách Marlborough sounds na Novém Zélandu. Je to ryba co nedorůstá větší velikosti, ale všeobecně je považována za pěknou rybu s kvalitním a dobrým masem.

Hned při dalším nahození se na rybářova pomocníka opět usmálo štěstí. Závaží s háčkem a návnadou ještě ani nekleslo ke dnu a už měl úlovek. Spodní proud odnesl návnadu asi na 20 metrů od lodi a při přitahování úlovku bylo již v dálce vidět, jak ryba čas od času vyskočí nad hladinu. Tentokrát to byl opravdu pěkný kousek. Nedověděli jsme se přesný název ryby, ale podle rybáře se jednalo o tzv. „frostfish“, což byla ryba s dlouhým válcovitým tělem a špičatou tlamou, která byla vyplněna opravdu ostrými a dlouhými zuby, nebezpečí skýtaly i její tvrdé a ostré ploutve. Vzdáleně se mohla podobat barakudě. Název „frostfish“ byl patrně odvozen od ledově namodralé a lesklé barvy kůže. Ryba byla asi jeden metr dlouhá a byla rozhodně nejlepším úlovkem dne. Bohužel však ne naším.

Setkání se žraloky

Asi po půl hodině, co se opět změnilo proudění a nikdo již nic nechytil, jsme se rozhodli zajet na otevřené moře, kde by šance na úlovek měla být vyšší. Na otevřeném moři jsme kromě dvou menším „Snapperů“ nechytli nic. Zato jsme však zažili další neobyčejný zážitek. V dálce asi 30 metrů od lodi jsme zahlédli pověstnou žraločí hřbetní ploutev, která vyčuhovala nad hladinu. Naše a rybářovi reakce byly naprosto odlišné. Já s kamarádem jsme se spíše zalekli a v obavách onu žraločí ploutev sledovali. Rybář reagoval úplně jinak, okamžitě navázal návnadu a nahazoval ji směrem před žraloka v naději, že jej chytne. Zajistil by si tak dostatek masa a peněz z prodeje na trhu. Ani jeden pokus však nevyšel a žraloka jsme nechytli. Po chvíli se objevila i druhá žraločí ploutev, která směřovala směrem k naší lodi. I na tento podnět reagoval rybář snahou o chycení žraloka, avšak opět neúspěšně. Pro nás to byl opravdu nezvyklý a velký zážitek, i když se nejednalo o lidožravé žraloky. I přes to, že jsme kromě jedovaté ryby a pár Snapperů nechytli nic, tak jsme výletu s domorodým rybářem ani v nejmenším nelitovali a velmi rádi bychom si jej ještě zopakovali.

Návštěva Liparských ostrovů neznamená jen setkání se sopkami a s projevy jejich činnosti, ale i poznání zdejší přírody. Při toulkách po ostrovech člověk může pozorovat návrat rostlinstva a zvířectva do míst, kde po dlouhá staletí a tisíciletí vládl jen oheň a vulkanická činnost.

Na Liparských ostrovech

Na svazích ať už vyhaslých nebo činných sopek musí člověk vzít zavděk jakýmkoliv projevem života a spokojit se třeba jen s trávou, lišejníky, mechy, v lepším případě keřovitými porosty. A stejně tak je tomu i mezi zástupci fauny. Vděčni jsme byli při naší návštěvě Liparských ostrovů za každé setkání s ovečkou, kozou či oslíkem, ale zcela samostatnou kapitolu představovali zdejší „voříšci“, kteří se jednou coby „miláčkové“, jindy zase jako „parchanti zmlsaní“ zjevovali a brzy opět mizeli na místech veřejných i tam, kde by je člověk jen stěží očekával.

Psí průvodci na kráteru

Nemohu se ubránit dojmu, že náš první aklimatizační výstup na vulkán Gran Cratere byl uspořádán jen proto, abychom si uvědomili, že jakýkoliv výstup v této oblasti bez asistence chlupatého stvoření a bez „bakšiše“ je nemyslitelný. Pro ně věc jasná a samozřejmá, pro nás nemyslitelná, musela nutně vyústit ve střet dvou světonázorů. Velmi záhy jsme měli pochopit, z čeho pramení sebedůvěra v jejich očích a lehce ironický úsměv na jejich tlamičkách. Existence ježibaby v jakési podivné chatrči při výstupové cestě ke kráteru byla věcí zákeřnou a požadavek na poplatek ve výši 3 EUR na osobu věcí nehoráznou. Myslíte-li si, že se nám po tomto extempore dočkali ze strany „voříšků“ nějakého politování, zařadíte se tím do řady nenapravitelných snílků a optimistů. „Cha, cha, cha.“ Opak byl pravdou. Psíci, kteří si během našeho dohadování s „kasírtaškou“ v ženských sukních řádně odpočinuli, teď jako šipky zamířili k okraji kráteru s vizí plných piknikových košíků v našich batozích. Když se ukázala drobná odchylka v jejich kalkulacích, rychle se to promítlo do našich vzájemných vztahů. Je pravda, že ty naše ochladly už na úpatí kopce, zatímco psí vychladly až nahoře u kráteru, o to však rychleji. Mizející vidina svačiny je zdrtila natolik, že mnozí z nás raději nasadili teplé bundy a rychlým tempem zamířili na vrchol. Ani slunko pálící z modré oblohy nedokázalo rozehnat napjatou atmosféru. Zbaběle jsme opustili kráter druhou cestou. Ještě teď vidím výraz opovržení a znechucení v psích očích. Jako kdyby říkaly: „Tak tahle várka turistů se teda fakt nepovedla!“

Vzhůru na Stromboli

Musím říci, že se nám v následujících dnech ulevilo, když jsme při našich cestách nikde nepotkali žádná psiska. Nálada se rychle zlepšovala a dar zapomnění nám dovoloval hledět s optimismem do dalších dní. Cesta na ostrov Stromboli slibovala krásné zážitky, které umocňovalo slunko zářící z bezmračné oblohy od samého rána. Zastávka s koupáním na ostrově Panarea nám ještě dodala na optimismu a nebýt malého konfliktu s chlupáčem na pobřežní promenádě, tak by se den jevil téměř bez kazu. To hafanovo přesvědčení, že námi koupený salám patří jemu, bylo nezlomné. Námi uhájených 10 deka salámu z původního půl kila, bylo možno považovat za vítězství v pravdě Pyrrhovo. Připisujíce další záporné body liparským „psím parchantům“ jsme zamířili na ostrov Stromboli. V našich srdcích jsme zatím intenzivně živili naději, že „ ti holomci chlupatý přece nemůžou být tak blbý, aby se šplhali na činnou sopku!“

Zjevení na vrcholu sopky

Vylodění na ostrově Stromboli přineslo novou naději – po psech nebylo vidu ani slechu. Připadali jsme si jako v ráji a užívali chvíle klidu a pohody. Při výstupu na vrchol sopky jako bychom přímo letěli vzhůru na křídlech optimismu. Fascinující západ slunce, mořská hladina hluboko pod námi a blízkost kráterů činné sopky naplnilo naše duše pokorou, vnitřním klidem a atmosférou očekávání. Jak nádherně bylo tady nahoře bez těch psích „spratků“. Erupce svými vizuálními a zvukovými efekty naplno zaměstnávaly naši pozornost. Ve chvíli, kdy se noc definitivně ujímala vlády nad ostrovem, však stačil jediný pohled stranou, aby nám ztuhla krev v žilách. V posledních záblescích denního světla k nám přicházely čtyři bílé ponožky. Nijak nespěchaly, jisty si svou převahou. Ještě chvíli v nás doutnala naděje, že se jedná jen o přelud, o mámení smyslů. Lehké drcnutí čumáku do našich nohou nás však přesvědčilo o realitě. Všechno v nás jakoby křičelo: „Ti parchanti chlupatí jsou zase tady!!!!!“ Nechtělo se nám věřit, že i tady, na místě téměř posvátném, budeme podrobeni propracované psí metodě vydírání. Přiznávám se. Zbaběle jsme prchli dolů do přístavu, řítíce se hlava nehlava po strmém svahu sopky pokrytém sypkým popelem.

Útěk z ostrova

Ostrov, který se ještě před pár minutami zdál být rájem bez těch psích holomků, už nám tak báječný nepřipadal. Že se nám podařilo hafany setřást, nebyla až tak naše zásluha. Ti nás totiž ponechali svému osudu jako beznadějné případy a raději si počkali na další „menáž“, kterou jim v batozích nesly nahoru další skupiny turistů, teprve vystupující na sopku. Připadali jsme si jako ve zlém snu, když jsme se blížili k přístavišti, z něhož se nesl zuřivý štěkot. Dva psí „hoši“ se tu chtěli seznámit s psí krasavicí, kterou držela její „pěstěná“ panička v náručí. Fenka po počátečních mdlobách, které se o ni pokoušely při pohledu na oba psí otrapy, lehce vzkypěla a snažila se vyrvat z náruče paničky, aby se to mohla s oběma frajírkama „dovyříkat“. To už na nás bylo doopravdy moc. Zbaběle jsme prchli i z ostrova Stromboli.

Za klidem na ostrov Alicudi

Mezi mraky nesměle probleskující sluníčko nás ráno přivítalo na palubě lodi Ghibli, jejíž příď mířila na nejzápadnější výspu Liparských ostrovů. Po předcházejících traumatizujících zážitcích jsme potřebovali naši nervovou soustavu zregenerovat a tak trochu opomíjené ostrůvky Alicudi a Filicudi se nám jevili být ideálním místem. Krátká zastávka v přístavu Pecorini a Mare nás naplnila optimismem. Ani tlapka se neukázala, ani ocásek nezamával. Posíleni ve své víře a uklidněni jsme zamířili k ostrovu Alicudi. Při pohledu na přístavní molo nás však zamrazilo. Považte, že i tady, na téměř opuštěném ostrově, kde žije jen pár stálých obyvatel, se na břehu promenovala dvojice (s prominutím) psích telat! Jak jinak nazvat exemplář německého ovčáka „šmrncnutého“ místní směskou. Připraveni zbaběle prchnout, jsme vytahali skrovné zásoby potravin z batohů, odhodláni předhodit je hafanům a definitivně opustit Liparské ostrovy.

Psí „gastarbeitři“

Oba chlupáči dokonale zapadali do ospalé atmosféry ostrova na “konci světa“. Pro sochaře toužící po modelech zosobňujících nudu a lenost, by se jen těžko našli lepší. Ovšem jen do chvíle, kdy se k přístavnímu molu přiblížil lodní trajekt. Jakmile bezpečně zakotvil a lodní vrata s rachotem dosedla na přístavní můstek, obou vlčáků se zmocnila horečná aktivita. První z nich rychle vyběhl na lodní palubu, aby provedl letmou revizi. Zastavil u jednoho z náklaďáků, u jehož zadní pneumatiky zvedl nožku a opatřil ho svým „razítkem“. A řidič jakoby čekal jen na tento moment, rychle vycouval na přístavní molo. V tu chvíli se ujal své role druhý hafan, který podobným „razítkem“ označil jediný automobil v přístavu, který se vzápětí nalodil. Unaveni pracovní činností oba chlupáči skončili pro tento den s prací a během chvilky už pravidelně oddychovali ve stínu staré rybářské bárky. Potichu jsme se vytratili z ostrova, který sice nemůže nabídnout bahenní lázně, ani sopečné erupce, ale umožnil nám shlédnout zázrak. Ono totiž objevit na Lipanských ostrovech psa, který nejenže nežebrá, ale naopak pracuje, se skutečně zázraku rovná.

Sbohem Liparské ostrovy

Opustili jsme Liparské ostrovy s novými zážitky, s novými zkušenostmi, ale pamětliví jednoho ponaučení. Za vším na Liparských ostrovech nehledej ženu, ale psa.